A některé dny jsou vážně těžké. Jiné jsou ještě těžší a to už si možná i sáhnete na pomyslné dno. Takový ten moment, kdy chcete jen brečet do polštáře, bouchnout dveřmi nebo něčím o zem. Kdy se nedaří vůbec nic. V takovou chvíli se cítíte nejhůř na světě, nepomůže číst, že zítra bude líp. Že za hodinu až všechny děti usnou, bude líp. Že až omyjete poslední hrnek, byt utichne, že bude líp.

Ale ono bude. Možná ne za hodinu, ani za dvě, ale bude.

Všechno pomine a vy se znovu zase nadechnete. Zvládnete to. Minutu po minutě, den za dnem. Bude líp.

S láskou,

Monika

Stav velké party na táboře. Den dvanáctý.
Zvrtnutý kotník a opar, nekompromisně a na celé čáře, převálcovaly rozbité brýle.

Už jen čekám, kdy mi holky oznámí, že na tábor dopadl Asteroid, proběhl se jím Tyranosaurus Rex a nebo že se v táboře objevil vzácný druh španělské chřipky, která byla vymýcena v 16. století.

Ať žijí táborové radovánky.

P. S. Doufám, že máte krásné léto.

S láskou,

Monika❤️

Ze života mileniála na sítích.

Jakožto hrdý představil mileniálů, dle sociálního rozřazení(my s mužem jsme hrdými mileniály, tři nejstarší dcery patří do Generace Z a dvě nejmladší do Generace Alfa), se nepokrytě přiznám k občasné zmatenosti.
Nedávno například přišla 15ti letá dcera s tím, že její spolužák "flexil". Vzhledem ke svému studiu ve zdravotnictví mě hned napadlo, kterou že končetinu ohýbal. Případně čím že to flexil.
Dozvěděla jsem se, že nejenom u nich ve třídě každý flexí, ale většinou za to může "tvoje máma", případně je všechno z Ohia.

Čím dál častěji mám nutkání začít psát slovník pro budoucí generace.

Taky Vám přijde, že s věkem je to seznamování o dost těžší? Pamatuju si, jak jsem nastoupila první den na Střední školu, viděla lavici s mojí (budoucí nejlepší kamarádkou), sedla si a tak nějak samozřejmě jsme se spřátelily.

S dětmi, stěhováním a práce z domu, najednou není tolik příležitostí a asi jsem s věkem větší a větší introvert. Dnes bych si asi netroufla jen tak někoho oslovit. Většinou se jen usměji, ale odvaha oslovit, už není. Asi se i trochu bojím, že po několika zklamáních, zjistím, že to nebyl dobrý nápad.

A tak mě napadá, jestli pak je tu mezi Vámi také někdo, kdo se těžko seznamuje, i když by chtěl? A jsou tu vlastně i nějaké ženy/maminky, které třeba pracují z domu a mají rády ženský styl oblékání? Co na dnešní módu říkáte? Třeba pokud by nás bylo více, mohly bychom někdy uspořádat sraz 🙂

Na Koníkovi jsem několik let, přesto mi nikdy nedošlo, proč tolik maminek odchází, nadává na skupiny jiných tady a píše mi, ať radši odejdu také.
Protože jinak mě rozcupují a sežerou (jejich slova). Protože píšu veřejně a protože občas nebo možná hodně často, se trefím do něčího zraněného ega, blbého dne nebo jen nátury, která má potřebu zlomyslně se posmívat.

Ale napadá mě, kolik maminek jenom tady na Koníkovi píše veřejně?
Ptají se, tápou, hledají oporu, pomoc nebo se jen chtějí pochlubit a svěřit. Kolik z nich se setkalo s posměšky, útoky, negací a kolik z nich, radši už nepíše nic. A nebo ani nezačaly. Právě proto.

K tomu jsem si myslela, že fóra pro maminky a rodiče jsou. Abychom se navzájem utěšily, poradily si, zasmály se a byly jedna druhé oporou. Zmýlila jsem se?

Možná tomu tak bylo kdysi. Dnes jsou "prý" fóra pro rodiče nebezpečným místem, kterému je někdy lepší se vyhnout. Protože jinak a nezáleží na tom, jak se cítíte, ani jak odhalené jste, když třesoucími prsty ťukáte do klávesnice svůj strach a smutek, na druhé straně bude vždycky někdo, kdo bude mít tu neodolatelnou potřebu napsat Vám něco "pěkného". A tím si zlepšit den.

Ale nevzdávejte se, věřte mi, že na druhé straně, někde tam venku, sedí někdo, kdo Vás potřebuje. Kdo ocení, co děláte. Ať už malujete botanické ilustrace nebo mluvíte do mikrofonu. Pokud máte co říct, své lidi si najdete. Jen to nesmíte vzdát.

Monika <3

Krásnou středu 🙂
chci Vám poděkovat za komentáře ke včerejšímu postu. Upřímně, možná bych ho dnes napsala maličko jinak, ale je to přesně rok, co jsem naposledy naťukala pár písmenek do klávesnice a stiskla "odešli".
Jedním z důvodů bylo mimo jiné i komentáře, které mě odradily. Nebylo jich mnoho, asi nemám ještě za tolik let, co píšu veřejně hroší kůži. Ani publikování ve veřejných médiích (časopis maminka např.) mě neotužilo. A tak si každý takový komentář beru osobně. Znáte to. Mezi padesáti laskavými, chápavými, je právě ten "jeden", tak viditelný a zasáhne na přesné místo.

Ale došlo mi dneska jedno. Kolik maminek jenom tady na Koníkovi píše veřejně. Ptají se, tápou, hledají oporu, pomoc nebo se jen chtějí pochlubit a svěřit. Kolik z nich se setkalo s posměšky, útoky, negací a kolik z nich, radši už nepíše nic. A nebo ani nezačaly. Právě proto.

Být mámou (a teď si dovolím patetická být), je dost složité pro nás všechny. Je úplně jedno, jestli vedle sebe máte tříkilového drobečka a nebo sedmnáctiletou, hubatou slečnu 😉 Mámy jsme a budeme až do konce života. A vždycky budeme o sobě pochybovat tak, jak to umíme jen my ženy.

Ano, jsem možná trochu patetická a kdo není? Copak život není? Dovolím si být, protože jsem se během posledních dvou let setkala s diagnózou smrti velmi blízko, asi jsem patetická začala být. Ale nejde jen o mě. Chci to napsat už dlouho.
A proto si dnes dovolím napsat každému, kdo má potřebu vyjádřit se a svými pár písmenky někomu ublížit, zranit jeho duši, odradit ho tak, aby už radši nic nepsal.
Každému, komu se nelíbí, co ostatní píší, když prakticky "nazí" sedají před klávesnici a dávají do každého písmenka svoje srdce, strach, radost, bolest a celou duši.

Tak těm chci vzkázat toto:
"Z naprosto nepochopitelných důvodů v době digitálního rozmachu najednou máte každý pocit, že si můžete napsat cokoliv a kdykoliv a ke všemu se vyjádřit. Protože přeci máte právo na názor. A tak píšete a neuvědomujete si (nebo možná ano?), že na druhé straně sedí člověk, který si možná prochází peklem, bojuje se svými démony a strachem. Z odmítnutí, z přiznání pravdy a nebo jen se strachem, že se mu pod příspěvek, kde otevřel duši světu (který je krutý víc než dost), objeví podobný, líbivý komentář.
Klávesnice snese všechno, ale na druhé straně křehká duše nemusí.
Tolik lidí má co říct, ale z prostého strachu to neudělá. A ne, ani kvůli tomu, že píšu veřejně, si nemusím nechat líbit nic. A nemusím s tím ani počítat. A ne, když se mi to nelíbí, nemám s tím, co dělám přestat.
Tak možná příště si to raději odpusťte a než dáte "odeslat" zamyslete se, jestli na druhé straně nesedí někdo, koho se to dotkne tak, že už nikdy nic nenapíše. A to bude velká škoda."

A Vás ostatní, kteří chcete psát, tvořit, být veřejně vidět chci říct, nevzdávejte se. Na druhé straně monitoru sedí člověk, který potřebuje číst Vaše slova. Možná je stejně ztracený, zoufalý a hledá tu jednu dušičku, která mu porozumí. Ať už děláte cokoliv, je úžasné, že máte odvahu a tu vždycky něco ocení. Vás ocení, protože za to opravdu stojíte.

Monika <3

#mk #maminka #blogerka #redakce #protozevyzatostojite

S blížícím se létem na mě z nejrůznějších stránek vyskakují lákavé fotografie přešťastných rodin, opalujících se v luxusních letoviscích, sjíždějící kajakem řeku někde uprostřed Amazonie nebo držící pod různými úhly lákavé kopečky zmrzlé radosti.

Kombinované s doporučeným oblečením jako jsou lněné šaty, topy, sandálky na mírném podpatku(protože léto) a se slaměným kloboučkem, v ruce dřímající slaměnou tašku s velkým logem, bronzerem a ledovým frapuccinem, se zdá být léto úplně v pořádku.

Hlavně, pokud bude plné toho všeho.

Ale pokud jste jako já a do letního šatníku jste si zatím nekoupily nic, zmrzlina Vám nic neříká a rozhodně se nechystáte plavat mezi krokodýli, nezbývá než doufat, že i takové léto bude pěkné.
Co pěkné, skvělé, plné, teď a tady.

Plné smíchu, melounových pecek, cákanců z bazénů nebo věder u dědy na zahradě a objetí. Protože přesně takové léto chci mít já.
Chci sedět na naší terase a pozorovat západ slunce s nejoblíbenějšími lidmi na celém světě. Se svou rodinou. Chci se s nimi smát a zapamatovat si každou minutu.

Tak jako celý rok.

Protože už to nebude dlouho trvat a octnu se v realitě, kdy každý pátek se mi na počítači zobrazí pět okýnek v našem pravidelném meetingu, na který se, se svými holčičkami těším už teď. Bude to krásné a výjimečné, ale bude to jiné, než teď.
Už nebudou na dosah ruky.

Možná, že to budou právě ony, kdo budou šplhat na nejvyšší horu, zkoumat nové naleziště vykopávek, studovat nový případ vážné nemoci a nebo oblékat slušivý kostým hotelové manažerky.

A tak i když to vaše léto možná nebude plné všech těch "instagramfriendly" zážitků, užijte si ho. Každou vteřinu. Každý kopeček zmrzliny, každou bábovičku z písku, každé vydechnutí úžasem.

Nebude o nic horší, menší, chudé, ani obyčejné. Bude přesně takové, jaké má být.
Ať je barevné, jako sám život a plné všeho, po čem toužíte ❤

I když si to nepřejeme, naše děti nás mnohdy jako jediné, uvidí v situacích, kdy prostě nebudeme krásné, vševědoucí, dokonalé a které budeme chtít z jejich myslí vymazat.

Uvidí nás často takové, jaké bychom nechtěly být.
Unavené, naštvané, zoufalé.

Když jste pár týdnů po porodu a nezapnete kalhoty, i když byste měla.
Když jste doma s dětmi a přesto to u Vás doma rozhodně uklizeně nevypadá. Protože správná máma, má doma naklizeno, v troubě se jí peče jablečný koláč a radostně s dětmi vyrábí mravenečka z klacíků.
Ale vy byste tolik chtěla. Být tohle všechno, dělat tohle všechno a mít ze všeho tu neskonalou, upřímnou a naplňující se radost, protože jste máma. A mámy jsou šťastné, radostí vystřelují do oblak a tetelí se kolem svých dětí.

A co když nejste? Spokojená, ba ani šťastná. V troubě zeje prázdnota, a ve dřezu se vrší nádobí? A co když jste to prostě jenom Vy.
I s tím, že máte někdy špatnou náladu a na stavění figurek z listí prostě nemáte chuť.
I s tím, že místo koláče, své děti po celém dni obejmete a ujistíte, že tady jste.
Protože to je důležité. Na tom záleží.

Že jste tady. Dnes. Že jste tu byla včera a že tu budete i zítra. A nikdo jiný na světě, Vás nenahradí.

Takže až budete mít příště pocit, že neděláte dost, nepečete dost, nestavíte dost zvířátek a nelepíte sněhové vločky, zkuste prostě jen přijmout fakt, že každý den je jiný a ne vždycky se může podobat tomu z pinterestu.
Někdy je prostě jen obyčejný, jednoduchý, ale plný lásky, stejně jako Vy.

Krásný víkend <3

Vím, jak snadné je na konci dne v tom všem zmatku, uprostřed toho všeho pláče a hromady nádobí a prádla, si říct, že JSTE TO NEZVLÁDLA.

Dnes totiž byl zase ten den, kdy jste nevymyslela nic extra, ani nic speciálního neuvařila, takže to vypadá, že jste vlastně neudělala nic.

Ale to není pravda.

Celý den jste dělala něco výjimečného, něco speciálního.
Vychovávala jste své děti a starala se o ně.
Žena v domácnosti nebo na mateřské dovolené je často postavena před otázku: " Co celý den děláš, když nepracuješ?"
Ale ona pracuje. My všechny pracujeme.

Nezapomínejte na to, že všechno, co děláte celý den, je práce a je moc důležitá. Důležitá pro Vaše děti a Vaši rodinu.

A měly bychom si to všechny uvědomovat častěji <3

Krásný večer všem 🙂

vím, že tu teď možná zase rozvířím nechtěnou diskuzi, ale stejně to zkusím.
Je tu nebo jsou tu, mezi Vámi mámy, které jsou prostě doma? Nechodí do práce, i když děti chodí do školy, pracují třeba z domu, ale mají na starosti veškerou logistiku domácnosti?

Já mám prostě pocit, že být doma, ač pracuji, je snad sprosté slovo. Už jsem to přestala i zmiňovat, protože mám pocit, že se na mě každý pak dívá..no řekněme to narovinu, jako na nějakou husičku, která doma vaří, peče, šije a uklízí.
Přitom to není pravda. Jistě, s pěti holkama práce doma je, navíc teď jsou všechny týden nemocné, takže trochu blázinec. Do toho je muž pracovně už dva týdny v L.A.
Ale já se jako "nějaká pipina" (omlouvám se) fakt necítím. Nesedím celý den a neháčkuji ubrus a i kdybych, je to přeci moje věc. Mám doma myčku, sušičku, robotický vysavač, normálně používáme elektřinu a na obličej si nedávám lopuch místo krému 😀
Chápu, že to není standard, ale každý žijeme přeci jinak a možná i jinak, než by nás kdy napadlo. Jestli jsem v pubertě věděla, že budu v domácnosti s mužem, který je kariérně úspěšný? Ne, chtěla jsem objevovat svět a tohle by mě nenapadlo.

Ani nevím proč to píšu, snad jen proto, že mě mrzí, jak se k nám někdy společnost staví. Služky, chůvy a uklízečky jsou běžná, ceněná povolání, ale být všechno dohromady je v tomto hypermoderním světě, kde lidé neustále čučí do telefonů, něco mimo. Přitom jít s někým na kávu a fotit se u toho na instagram je prý normální 😀
Tak možná jsem divná jen já.

Přeji všem krásný večer 🙂

Nevím, jestli to dnes někdo potřebuje slyšet, možná, že jsem jediná. Možná ale, že je nás víc.

Je normální, pokud poslední na co myslíte, je hon za vánočními dárky, články o vánočních tradicích přeskakujete a raději se procházíte lesem a posloucháte jak křupe sníh po nohama. Jak příroda utichá a chystá se ke svému dlouhému spánku.
jak život plyne svým tempem v tichosti a majestátnosti.

Je normální, pokud Vás nákupní centra děsí a vůbec se Vám nechce do zdobení domova, pálení Františka, pouštění vánočních hitů a šíření vánočního veselí.
A kupodivu ani vědomí, že je týden do Vánoc na tom vůbec nic nezmění.

Letos mám vlastně pocit, že Vánoce přejdou a pominou a i když se snažím nasávat atmosféru, zdobit dům, pálit svíčku s nápisem "Christmas tree", nějak to prostě nefunguje.

Vánoce pro mě vždycky byly období radosti, veselí, vánočních filmů a horké čokolády. Letos ale dny ubíhají a ubíhají a já mám pocit, že jen proklouzávají okolo mě.

A tak nevím, jestli je tam někde mezi vámi někdo, kdo také letos netančí v červených šatech okolo stromečku a nadšeně nepeče jedno cukroví za druhým. Nejste samy. On totiž nikdy není nikdo ve svých pocitech sám, ale dokud je vlastně nepoví nahlas, nedozví se to.

Devět dní do Vánoc vlastně ani nemusí nutně znamenat úprk do obchodů pro dárky, zásoby jídla a pití. Ale třeba jen rozsvícení stromečku a hrnek kakaa v ruce. Přitulení se, pohlazení a uzobávání něčeho dobrého.
I takové můžou být Vánoce.
Na konci vlastně ani nejde o to, kolik cukroví se upeklo, kolik snědlo potají uprostřed noci. Kolikrát se zpívaly vánoční koledy, kolik lodiček ze skořápek se drželo při sobě, ani kolik blikajících žároviček měl stromeček.

Vánoce můžou být pro Vás symbolem klidu, pozorování vloček na oknech, stavění rodiny sněhuláků nebo čtení pohádek. A snění o Ježíškovi.
Milé, tiché, sladké a s pocitem srdce plného lásky. Ale hlavně Vaše❤

Jen pro dnešek.

Jen pro dnešek se zkuste mít prostě ráda.
Podívat se na sebe do zrcadla a vidět někoho, kdo si zaslouží mít se rád.
Kdo tvrdě pracuje, kdo každý den naslouchá, kdo balí svačiny, kdo utěšuje, kdo váže tkaničky, kdo otevírá dveře, kdo objímá, kdo dává dobrou noc.

Jen pro dnešek se zkuste nesoudit, nekritizovat, nevyčítat si.
Jen pro dnešek se zkuste mít prostě a jen ráda.

A zítra?
Zítra to zkusíte taky.

S láskou,

Monika❤

Ani uprostřed té největší bouře, když vlny dosahují děsivých výšin.
Ani když jsme tam všechny spolu, nejsme na jedné lodi.
Některé z nás se tisknou k pozlacenému kormidlu na jachtě.
Jiné k zemi ve své dřevěné loďce, kterou stavěl jejich praděda.

A jiné, jiné se topí. Bez lodi, bez kapitána, bez záchranného člunu.

A proto buďme k sobě ohleduplní, pomáhejme si, podpořme jedna druhou. Hoďme lano, záchranný kruh, pádlo nebo jenom podejme ruku.

Protože i když nejsme na stejné lodi, v té bouři, v té děsivé, vlny lámající bouři, v té společně jsme.
Jedna vedle druhé.❤️

Už jsem přišla do onoho kouzelného věku, kdy je nutné, před návštěvou aquaparku, zavolat Green peace.
Kvůli svému bezpečí.

Zjistit, jestli je stále povolený výlov velryb.

Dneska jen zlehka, přeci jen je pátek. Tak krásný víkend 🙂

Přidám jednu historku z našeho domu u lesa.
Včera přišly domů dvě nejmladší dcerky s plnými miskami třešní.
Nicolka(ta starší) se mě zeptala, jestli nebyly hnojené něčím škodlivým. Mají teď ve škole přírodovědu a bere to zodpovědně.

Zběžně jsem třešně prohlédla a zdály se mi v pořádku.
"Nemusíš se bát, určitě jsou v pořádku." odvětila jsem.
Na strom jsme určitě nepoužili žádné škodlivé hnojivo.

Do včerejška jsme ani netušili, že tu nějakou třešni na pozemku vůbec máme.
Bydlíme tu teprve dva roky. 😅

Všechny Vás moc zdravím a chci Vám poděkovat za krásné zprávy, srdíčka i like k poslednímu postu❤

A tak mě napadlo, že se Vás rovnou zeptám, protože si myslím, že jsme tady taková "malá rodina" a nikdo se navzájem nebereme jako influenceři, blogeři, ale prostě jako mámy, které by se měly podporovat a radit si.

Co Vám tady na MK nebo i jinde chybí od maminek, které sdílí svůj život, co byste rády četly, viděly, co Vás zajímá?
Ptám se proto, že chci tvořit obsah přímo pro Vás, ne obecně pro někoho, kdo sem tam zabrousí na stránky a zase odejde.

Budu ráda za každý komentář i nápad a Vy se mějte krásně,

Monika

Chci Vám dnes říct jen jednu věc.
Že Vás vidím, jak děláte co můžete.
Ať už houpete novorozeně na rameni, honíte batole, které se nechce koupat a přesvědčujete starší děti o nutnosti čistit si zuby, jinak jim zoubková víla nic nepřinese.
Vidím Vás, jak si otíráte pot z čela, jak upravujete culík do nevzhledného ohonu a kráčíte do kuchyně.

Berete nádobí kus po kuse, skládáte ho do myčky a druhou rukou vykládáte.
Děláte svačiny na zítra dětem do školy a na čele se Vám objeví vráska ze strachu, jestli jí zase sní a nebo ne. A jestli je dost zdravá. Dost eko, máte dost udržitelný box, dost myslíte na planetu i na zvířata.
A taky na sebe.

Myslíte dost na sebe?
Na to, jak důležitá jste.

Chci, abyste na to dnes večer myslela. Až půjdete do dětských pokojů políbit je na čelo a přikrýt. Až budete odcházet a pomodlíte se, aby měly krásné sny.
Jakmile ulehnete do postele s hlavou plných myšlenek a povinností. Plnou obav, starostí, úkolů a pocitů.
Myslete na sebe.
A na to, že někdy prostě jen děláte co můžete.
Ženete dopředu to obrovské kolo a i když byste se chtěla zastavit, jsou dny, kdy prostě musíte jen jít dál.

I když Vám lidi okolo radí, jak nejlépe oblékat své děti, jak je krmit, jak je vychovávat, co jim říkat, předčítat a jak často.
Myslete také na sebe.
Já na Vás myslím a vím, že děláte, co můžete.
Nejen dnes večer.

Ale každý další.
Zítra, pozítří i za další rok.
❤

Mít bazén, to je vám krásná věc.

Sedíte na terase. v ratanovém křesle. popíjíte ledový čajík ze skleničky, ve které se houpe brčko s plameňákem a s láskou pozorujete ta svoje robátka, jak si užívají léto.
K dokonalosti už Vám schází jen pohledný a opálený Hawajčan. který by Vám čajík doléval a pak něžně stínil sluníčku, abyste se nespálili.

A protože už tady na venkově žijeme nějaký ten pátek, ve stínu závisti sousedům, kteří celé léto nadšeně povykují z chlorované vody u nich na pozemku, jsme naznali, že i u nás, už nastal onen čas.
Čas zábavy, šplouchání a hlavně chlorovaných tablet.

Tož jali jsme se pořídit bazén.
Jak těžké to může být?
Ovšem realita, ta je tady na venkově úplně jiná.

Nejdřív zjistíte, že mít pozemek pomalu o velikosti fotbalového hřiště, je sice super, ale když není skoro nikde rovina, vaše plány se pomaličku hroutí.
Nakonec zlanaříte ochotného souseda, který svou dělbou práce přispěje k tomu, abyste měli betonový plácek na bazén.
Suma za bazén naskakuje, s mužem se jen culíme a pořád věříme, že děti bazén ocení a léto bude tzv. happy jak dva grepy.

Pak nastala část výběru bazénu.

Limitováni průměrem betonového plácku, usuzujeme, že bazén stojící nahoře na něm bude nejmenší problém a tak s metrem měříme a zkoumáme. Nakonec je na výběr jen jeden typ bazénu, tady je to aspoň snadné a už hurá do obchodu. Ověšeni síťkou EXLUSIVE, která tuším je jen za exkluzivní cenu, kapátky, nádobkami a plovákem na chlorové tablety a nadějí, usedáme do auta vstříc světlým zítřkům plným koupání a smíchu.
Netušíme, že hlavně toho smíchu si užijeme my s manželem.

Po úspěšné montáži bazénu, který naštěstí dělali profíci,(což nám bylo doporučeno hned při koupi bazénu v prodejně, kde jsem se ujala výběru skleniček na víno po té, co mi z ruky dvakrát upadla síťka do bazénu), začala konečně ta zábavná část.

Napouštění!

Zatímco děti nadšeně běhaly domě, soukaly se do plavek, nafukovali vehementně plameňáka a stihly se pohádat, kdo dřív uplave 100 metrů pod vodou, já běhala okolo domu s techniky.
Mít studnu je výhoda, kterou oceníte nejvíce v době, kdy ostatním neteče voda v rámci odstávky. Tehdy mám tendenci otevřít okna a pustit naplno kohoutek, aby sousedi slyšeli, že nám teče!

Nutno však zmínit i nepatrnou nevýhodu. A to množství vody.

Ne každá studna je dělaná na to, aby se z ní najednou vysoslo 20 kubíků vody. A ta naše začala protestovat už po pár litrech.
Zatímco uvnitř studny blikal nápis "F-sucho", mě blikaly v hlavě všechny možné katastrofické scénáře od sesychající pleti až po děti plazící se po zemi žízní.

Zatímco děti pochopily, že s plavkama dnes jen do vany, podařilo se studnu zprovoznit, ale napouštět z ní bazén, nám bylo doporučeno jen na vlastní nebezpečí.
jak se říká, "voda je základ všeho živého", tak v rámci zachování života naší rodiny, jsme tento pokus stopli.
Zbývalo řešit co dál.

Bazén stál, rukávky i plameňák nafouknuté, ledový čaj ve skleničce pomalu teplal a Hawajčan zrušil let.
Naštěstí nám svitla naděje.
Severočeské Vodárny.

S příslibem tak čisté vody, kterou by i studánka pod horskou říčkou mohla závidět, jsem se domluvila s pánem na termínu.
Muži jsem oznámila sumu, ovšem nepoznala jsem, zda se usmívá a nebo to byl křečovitý, stávající stav jeho tváře.
Děti byly nadšené, já začala po večerech zkoumat, jak zbavit bazénovou vodu chloru a co se všemi těmi kapátky.
Vše se zdálo být idylické a rozzářené jako nebe letního, teplého večera.

Nastal onen soudný den a dorazil pán i s cisternou. Prvotní nadšení vystřídal děs (můj) a údiv (jeho), zda hadice dlouhá 80 metrů bude stačit, aby vodu do bazénu vůbec dostal.
Hrozilo riziko rozorání půlky zahrady, které by nevyhnutelně nastalo, jakmile by s cisternou vážící několik tun, musel objet půlku pozemku.

Naštěstí se černý scénář nenaplnil a hadice stačila.
Začalo se vesele napouštět.
S rychlostí blesku dopadala jiskřivá voda na dno bazénu, stejně rychle jako se točily nuly za konečným číslem na faktuře.
Jak říká můj muž: "no money, no funny", tak usuzuju, že podle těch našich, dnešních "money", budou mít ve vodárně fakt hodně "funny".

Po dvou hodinách však zdárně napuštěno, částku za celkovou instalaci, betonování, dopravu a ideálně ph obsahující vodu z vodárny, jsem radši přestala počítat.
Pořád totiž ještě věřím, že letní večery budou zalité smíchem a cákající vodou z našeho krásného a čistého bazénu.
A že to děti ocení.

Tu práci. Psychické vyčerpání. Částku ne(nejsem naivní) a nakonec i reálné riziko, že bychom jako někde v Keni, museli chodit s kbelíkem pro vodu, jakmile by v té naší studni došla.

Takže létu zdar, koupačkám taky a najdete mě u bazénu.
Kontrolovat PH, hubit bakterie, lovit bordel a pouštět filtraci.
I s tím ledovým čajem v ruce. 😉

Monika

Pro někoho to bude znít divně, ale něco Vám prozradím.
Každý večer, když náš dům pomalu utichá, se procházím po chodbě a nakukuji do dětských pokojů.
Dívám se na svoje dcery. Nejmenší z nich, není v té záplavě plyšáků ani vidět a ta nejstarší, ta už je dávno v jiném světě. Ve svých snech.
A když potichu zavírám dveře, děkuji v duchu tam někomu nahoře, ať už je to kdokoliv. Že můžu.
Že je můžu vidět vyrůstat.
Že jsou v bezpečí.
Že je dneska můžu zase uchránit před zlým světem.
A i když to nezmění hrůzy, které se teď odehrávají, ani nezastaví takové, které možná ještě přijdou, dnes ano. Dnes můžu klidně spát, protože moje malé holčičky jsou v bezpečí.

Přeju Vám to samé. Klidnou dobrou noc, pokud je to jen trochu možné a až budete nakukovat do dětských pokojů dnes Vy, na chvíli se zastavte a poděkujte. Někdy je to prostě potřeba.
Dobrou noc ❤️

IG @mama_kapitanka

Omlouvám se předem, pokud to někoho rozčílí, ale přijde mi, že je tu třeba někdo, kdo to potřebuje slyšet.
Žijte svůj život tak, jak chcete Vy. Bez ohledu na ostatní.
Mám pocit, že se na nás neustále ze všech stran vyvíjí tlak. Od módních influencerů, kteří střídají oblečení v rámci haulů rychleji, než se mě dopere jedna pračka.
Od zastánců životního prostředí, kteří propagují udržitelné kousky od módních návrhářů po papírová brčka, ze kterých nejde pít. Může Vám být líto medvídka na ledové kře, ale pokud nemáte tisíce na tričko od českého nebo zahraničního návrháře, budete muset do toho ošklivého, potupného fast fashion obchodu stejně jít.
A nakonec rodičů, kteří propagují citlivé, jemné rodičovství a radí ostatním, jak zacházet se svými potomky citlivě, ohleduplně a s ohledem na jejich pocity. Ptají se ale na pocity nás jako rodičů? Já tohle neodsuzuju, i když s tím nesouzním. U nás doma jsou pravidla a řád, dětem se věnuju, ale neobětuju jim život ani svůj den. Ale každá máma přece zažila pocit, že je prostě ve stresu nebo unavená a vylítne. Ukažte mi takovou, které padá nákup z jedné ruky, na druhé drží batole, v kapse hledá klíče od bytu a druhé dítko má zrovna zuřivý záchvat vzteku, jak počítá do sta, aby laskavě miláčka uklidnila, aby se přestal válet po zemi?

Inspirovat se je jedna věc, ale trpět pocitem selhání jenom proto, že mi to nejde tak jako ostatním, je vážně nesmysl.

To, co se snažím říct je jen jedno. Buďte samy sebou, vychovávejte děti podle sebe, noste si co chcete a v čem se cítíte dobře, žijte život podle vašich pravidel a když si něco z lidí, kteří tomu snad rozumí vzít, tak snad jen inspiraci. Ale ne pocit viny, že Vám to nejde. Že s vámi je něco špatně. Že kvůli vám umře další živočišný druh nebo Vaše dítě bude mít celoživotní trauma jenom proto, že na mobilu může být denně jen jednu hodinu.

Mysleme taky na sebe, jsme sice mámy, ale taky jsme pořád lidé a někdy toho máme zkrátka dost.❤

"Prosím Tě, z čeho bys měla být smutná?"
"Máš milujícího manžela a zdravé holky."
"Nemáš si na co stěžovat!"
Občas se potřebuju jen prostě "nadechnout". Zhluboka a pomalu. Cítit, jak mi vzduch proudí do plic, jak se mi uklidňuje mysl.
Mívám ataky úzkosti. Z ničeho nic to na mě padne. Jakoby se kolem setmělo a mě přijde špatně úplně všechno. A přijdu si nemožná, že jsem něco nezvládla, zklamala svoje holky.

Nesplnila všechno ze svýho, nekonečnýho seznamu povinností a k večeři byl jen rohlík a šunka. Takový chvíle prostě přijdou a odejdou. Pomalu se učím, být na sebe laskavější, neubližovat si vnitřně a nevinit se ze všeho, co se nepovede. I když mám krásné a zdravé dcery, přesto trpím depresemi a úzkostí. A nic na tom nezmění ani perfektní dům, ve kterém bydlíme nebo perfektní kávovar, který miluju.
I fakt, že si nemám na co stěžovat, protože přeci mám "všechno". Vím to a jsem za to vděčná neskutečně každý den. Ale i jako máma, která má všechno a milující rodinu, můžu mít depresi. Prostě to tak je. I vy můžete.
A chci, abyste to věděly. Že jste úplně normální, že nejste nevděčné, že si vážíte svého života. A že milujete svoji rodinu.😘

Někdy máme očekávání, že náš den musí být něčím výjimečným.
Nabitý zážitky, neobyčejnými.
Jedině takový den je hodný toho, abychom na jeho konci, měli dobrý pocit a lépe se nám usínalo.

Ale jestli mi něco poslední dny daly, tak je to vděčnost za to, jak může život u nás doma být tak obyčejný. Obyčejně krásný. To je pro mě teď na životě to nejkrásnější.

A když se večer dívám na své dcery, jak klidně spí v té hromadě plyšových zvířátek, a vím, že jim nic nehrozí, jsem vděčná.

Za život, který teď máme, za teplou vodu, za lednici plnou jídla, za to, že svým holčičkám každé ráno můžu dát před školou pusu a zamávat jim. A že mi zamávají zpátky.❤

Občas si přijdu jako z jiné doby. Nemoderní. zvlášť co se týká sociálních sítí a elektroniky pro děti.
Žila jsem v době, kdy nic z toho nebylo. První mobil jsem dostala ve 13ti letech, tlačítkový, pochopitelně a o neomezeném internetu jsem si v té době mohla nechat jenom zdát. Dodnes mi ještě v uších zní ten šílený zvuk, jakmile jsem se v šestnácti letech připojila večer síti, abych si stáhla nějaké materiály do školy 😀 A hned u nevzhledného, hranatého monitoru také byla kasička, kam se pěkně házely mince, protože i večerní tarif byl drahý tarif 😀

Někdy bych si přála tu dobu vrátit zpátky, neměla jsem nikdy pocit, že bych se nudila bez všech těch obrazovek a možná proto u nás doma, panuje trochu jiná "politika", co se elektroniky týká.
Někdo by mohl namítnout, že je to proto, že máme pět holek, ale věřte nebo ne, tím to opravdu není. Kromě dvou nejmladších (osm a deset let), mají všechny svůj telefon, počítač, tablet, bezdrátová sluchátka a chytré hodinky. Během školního a pracovního týdne mají na elektroniku dvě hodiny denně. V pátek a v sobotu, se ale mohou větší dcery se mnou domluvit a můžou mít počítač nebo telefon déle. Nebráním se tomu. Samozřejmě to závisí také na jejich prospěchu i na tom, jak si plní své povinnosti. Protože škola u nás rozhodně je na prvním místě.
A o víkendu, to menší dcery netuší, jim samozřejmě dvě hodiny nepočítám přesně, ale také je nenechávám na počítači neomezeně dlouhou dobu.
Pro někoho je to normální, pro někoho je to divné, protože přeci dnes je "taková doba". Ale já bych raději, aby naše dcery žily v době, která není závislá na internetu, ale kde jsou lidé k sobě laskaví, ohleduplní, podporují se a jdou si za svými sny a cíli.

Lidé často svádí internet a to, co na něm děti mohou najít, za jediného viníka. Mladé dívky trpí depresemi a nízkým sebevědomím, kvůli sociálním sítím.
Kluci a mladí muži jsou agresivní, kvůli hrám, které hrají na internetu.
Malé děti se neumí zabavit jinak, než s obrazovkou v ruce.
Jsme to my rodiče, kteří ale neseme za své děti zodpovědnost a my bychom měli určovat na co se budou naše děti dívat a co se je bude formovat a utvářet. Je to jen na nás, co jim dovolíme. Neviňme z toho internet, tablety a youtube nebo instagram.
Není to jednoduché být za rodiče, který není vždy "cool" a nechápe to, ale raději budu občas úplně "out", než aby se moje 14ti letá dcera cítila ošklivá a bezcenná.
Když jsem dospívala, nebyl žádný instagram, jen časopisy. I přesto to stačilo k tomu, abych trpěla PPP a ubližovala sama sobě. Jenom hloupé fotky.
Proto vím, jak křehké jsou dívky v tomhle věku a že je musím ochránit.

Jako máma mám velkou zodpovědnost za to, co z našich dcer vyroste. A já chci, aby to byly sebevědomé, cílevědomé osobnosti, které nepotřebují, aby jim někdo na obrazovce říkal, co mají dělat, jíst nebo jak se oblékat.

Jak to máte Vy se elektronikou pro Vaše děti? Máte také nastavený režim nebo nějakou, jinou dohodu?

Krásné úterý,

Monika

To, co se teď děje na Ukrajině, pro nás bylo ještě pár dní zpátky něco naprosto nepředstavitelného. Jako z jiné galaxie. Tohle se nám stát přeci nemůže.
Rychle a snadno jsme zapomněli na zlé časy. Jakoby ani už nebyly.

Já mám to štěstí, že jsem je vážně zažila jen skrze své rodiče. S tátou u Armády, díky kterému jsme měli výhodu Bonů a mohli nakupovat v Tuzexu. A že jsem jako malá měla mandarinky, kdykoliv jsme chtěli.
Dnes jsem ráda, že můj táta už není v aktivní službě, že není povolán kamkoliv, že se nemusím o něj bát.
Přesto se ale bojím a cítím se ohrožená.

Cítíme se ohrožení, protože někdo ohrozil náš pocit bezpečí. Pocit, že se nic takového v dnešní době stát nemůže. Ale příliš rychle jsme zapomněli, že se to už stalo a není to tak dávno.
Na hraně posouzení politického záměru, co když je Putin prostě jen egoistický magor, který touží po moci? Co když mu nejde vůbec o politiku a ve výsledku asi vážně ani nejde.
Protože obsadit zemi, která se potýká s vážnými ekonomickými problémy a je na pokraji kolapsu, je jako zvrácená hra kocoura s polomrtvou myší.
A že to kocoura hodně baví.

Obsadí Ukrajinu a pak co dál? Co se děje v jeho hlavě a co mu zabrání prostě jen CHTÍT obsadit další území a pak další a další. Prostě jen proto, že ho někdo ten den (s prominutím) nasral. Blbě se probudil. Možná ho prostě teď serou úplně všichni. U nás už "byl", už to tu zná.
Můj táta, který sloužil v armádě, v letectvu při průniku Ruska v roce 1968 by asi mohl vyprávět. Dřív mě jeho příběhy zajímaly, jaké to bylo a přišlo mi to, jako vyprávění z doby, která je naprosto vzdálená, neskutečná, možná jsem v hlavě popírala její existenci.
Dnes mě děsí. Děsí mě fakt, že se to může stát znovu. A je jedno komu. Jestli nám, nebo dnes na Ukrajině. Jsme opět ohrožení. Ztrátou svobody, pocitu bezpečí, světa, jakého jsme znali. Tedy, jakého jsme si mysleli, že známe.

Moje myšlenky se neobrací jen k lidem tam, přímo ve válečné zóně, což je v dnešní době naprosto absurdní, ale ke všem. Ke všem lidem na celé zemi a v celé Evropě.

Víc, než kdy jindy, si opět a znovu připomínáme, jak jsme zranitelní. A ohrožení.
Psát, abyste pomohli, pokud můžete, je zbytečné. To asi ví každý, všichni cítíme jakousi povinnost pomoct. Jakkoliv. Proti nepříteli, kterého jsme poznali zblízka také.

Držte se. Obejměte svoje blízké, pošlete jim dnes zprávu, myslete na ně. ❤

Rozkaz zněl jasně, “Mami, jahody!”😀
A když už byl ten Valentýn, tak jsme si trochu prohrály ❤️
Jahody ve tvaru srdíček jsme namáčely do mléčné a hořké čokolády z @dm_cesko . Kombinuju vždycky obě, jenom hořkou mi nechtějí 🥴

Ještě než večerem rozezní se rolnička,
A překvapeni v očích zablýskne se,
At už věříte nebo nevěříte na Ježíška,
V kruhu rodinném, či s přáteli pár, radujte se.
Krásné a Veselé Vánoce!🎄