My mámy jsme rozené rekordmanky.
Sníst oběd za deset minut...vysprchovat se za dvě minuty...a nebo spánek 😀
12 pravd, které jsem zjistila až se svými dcerami
Ach ta sladká nevědomost.
Ještě mám v živé paměti, když jsem čekala první dceru, jak jsem si všechno představovala narůžovo.
Ovlivněná těhotenskými hormony(příroda to má vymyšlené velmi chytře) a natěšená na realitu, která nemohla nikdy nastat.
Probuzení bylo rychlé a dost necitelné.
Naštěstí lidský mozek má schopnost to špatné zatlačit pěkně co nejdál v naší paměti a ještě to pořádně přimáčknout, aby nikde kousek nevykukoval.
Přesto jsem se něco naučila a zapamatovala.
Když se nahrnou všechny dcery do dolního patra, je u nás občas veselo a rušno. Někteří z nás bojují i s nedostatkem soukromí,
Nejmladší dcera to vyřešila po svém 😄
Ať mate i vy zasloužený klid a ještě klidnější noc😉
S láskou,
Monika❤️
Je zvláštní, jak se moje představa o večeři během dne mění.
Ráno vstávám s přesvědčením, že bude k večeři maso a příloha.
Už v poledne měním plán na polévku, něco tak jednoduchého musím přeci zvládnout.
Odpoledne se doplazím domů se všemi dcerami, z nichž nakonec fyzicky vyzvedávám jen jednu a v nákupní tašce mám housky.
Jako dítě jsem studené večeře měla ráda a na housce se šunkou není nic špatného.
Nezbývá mi, než se uklidnit, že dcery netrpí podvýživou a neumřou hlady.
Také máte dopoledne jasnou vizi toho, co bude k večeři nebo k obědu a nakonec to skončí jinak? Že nejsem sama? 😀
Monika <3
Každé mámě, která se cítí sama
Nejhorší pocit na mateřské, který jsem kdy zažila, byl pocit osamění.
Pocit, že jsem jediná, kdo nemá perfektně upravené děti, dokonale uklizený byt a každý večer na stole teplou večeři.
Jediná, kdo ráno vybíhá v legínách bez make-upu a nasedá do auta s vlasy v culíku.
Jediná, kdo nemá absolutně ponětí, jak se správně vychovávají děti a co je pro ně nejlepší.
Kolem mě bylo spoustu matek, které byly sebevědomé, jisté svou výchovou i přístupem a mě jako prvorodičku jejich poznámky a poučování rozhazovalo a nutilo mě přemýšlet, jestli jsem nejlepší máma na světě.
NEJSEM.
Cely den v Mirakulu na Pigyade byl fajn i přes chladnější pocasi. Potkala jsem milou Terezu Melisovou z blogu Dítě jménem Kuba 😉 a dojeli jsme domu totálně vyčerpání. Tedy my dva s mužem. Dvě nejmladší nabité energií zatímco, my jsme se sotva šourali bytem. Příště pojedu ve vozíku Mirakulem já a ony pekne poslapou. 😄
KRÁSNÝ DEN VŠEM MAMINKAM! ❤
Zítra je den matek.
Není to vždycky snadné být máma.
Každá z nás občas zapochybuje, jestli je dobrou mámou a jestli jsou naše děti šťastné a spokojené.
Na světě je ale spousta žen, které by matkami chtěly být.
Bez rozmyšlení by si to s námi vyměnily.
S nadšením by zahodily svůj svobodný, bezstarostný život za bezesné noci, záchvaty vzteku a propadání zoufalství.
Neváhaly by ani minutu.
Jsou to ženy, které se usilovně o dítě snaží. Každý měsíc pláčou zoufalstvím a vztekem nad negativním těhotenským testem. Nad dalším výrokem lékařů, že to opět nevyšlo.
Nad dalším měsícem, kdy jsou jejich modlitby a přání nevyslyšeny.
Jsou to ženy, které o dítě přišly.
Velmi záhy. Radost z vytoužených dvou čárek na těhotenském testu, vystřídala panika a bolest.
Ani tlukot srdce jejich nenarozeného dítěte jim náruč nezaplnil a ta zůstala prázdná.
Všechny tyto ženy nesnáší Den Matek. Uvnitř ho ze srdce nenávidí, protože ten den je jejich bolest nejsilnější.
My ji nikdy nedokážeme pochopit.
Pro nás je to den, jako každý jiný. Někdy ho ani nezaznamenáme, protože máme pocit, že není co oslavovat.
Budou děti lépe spát?
NE.
Budou hodnější?
NE.
Budeme mít na sebe více času.
TAKÉ NE.
Tak co bychom měly slavit, z čeho bychom měly mít radost?
Podívejte se kolem sebe a pokaždé, když sevřete své dítě v náručí, mějte z toho radost.
Dojemný, nejsilnější pocit štěstí, který může trvat sotva pár vteřin.
Ale je tady.
Nic to nepřekoná.
I když jsme unavené, naštvané. Objetí od našich dětí nás uklidní, přinese pocit spokojenosti.
A i když trvá pár vteřin, je to nejšťastnější chvíle pro nás mámy na světě.
S Láskou,
Monika❤
Dnes ráno při odvádění Nicolky do školky jsem zažila něco zvláštního.
Potkala jsem jinou maminku. Všimla jsem si jí už včera na besídce, která ve školce byla.
Klidné, laskavé oči, jemné blond vlasy a celkově působila rozvážně a klidně. Přesný opak mě.
V jednu chvíli jsme zůstaly v šatně jen my dvě s našimi dcerami.
Zatímco já jsem říkala svojí holčičce, aby se převlékala a nekoukala se kolem sebe.
Ona tu svou tiskla v náručí a opakovala: "Mám Tě ráda, miluju Tě a moc."
Velmi záhy jsem pochopila, že je to jejich ranní rituál, který dělají pokaždé, když dcerku odevzdává učitelkám ve školce.
Nejdřív mi to přišlo divné a přehnané, ale cestou k autu jsem o tom musela přemýšlet.
A té mamince bych chtěla poděkovat.
Děkuji, že jsi mi ukázala, jaká láska k dítěti je a měla by být.
Nemohu Ti slíbit, že budu stejná, ale pokusím se být lepší.
Monika ❤
Kdyby se alespoň představili, tak by mi nevadilo tolik prát jejich prádlo 🙂
Také máte občas pocit, že Vás prostě musí doma být víc?
Přece není možné, aby všechno to prádlo a nádobí bylo jenom Vaše 🙂
Monika❤
JSEM TADY.
Každé ráno vstávám před sedmou a dohlížím na to, aby se dcery vypravily do školy.
Pak vezmu pětiletou dcerku do školky.
Ať prší, sněží nebo fouká silný vítr.
I když jsem už čtvrtou noc pořádně nespala, protože naše nejmladší dcera snáší neštovice opravdu špatně.
I když bych chtěla ráno raději spát.
I když jsem unavená, že se zapomenu i učesat.
Ale každé ráno ji vezu a pak vidím nadšení v jejich očích, protože jde mezi kamarády.
Čeká ji den plný her a zážitků.
Cestou míjím další maminky.
Ve tvářích se jim zračí únava, když vedou za ruku své děti do školy nebo školek.
Unaveně přebíhají přes přechody a míjí moje auto.
Zrovna ve chvíli, kdy čekám na zelenou, se můj pohled stočí na jinou z nich po mé pravé straně.
Vede za ruku holčičku, která má na zádech malý batůžek.
A v podpaží nese velkého plyšového tygra.
Tak velkého, že jí kabelka stále sklouzává z ramena.
Ale nese ho.
Proč?
Protože je to oblíbená hračka její holčičky a ta by bez ní byla ve školce smutná.
Ptáte se mě často, co se vlastně počítá, když říkáme, že děláme dost?
VŠECHNO.
Všechno, co my vidíme jako malé a nedůležité.
Jako plyšová hračka, která udělá radost.
Jako maliny, které jsem schovala dcerám do chleba.
Jako pusa nebo zamávání, než se naše děti vrhnou mezi kamarády.
Počítá se všechno, protože díky tomu, díky té sebemenší věci, kterou každý den děláme, jsou naše děti šťastnější a vědí, že jsme tady pro ně.
Tak na to nezapomínejte,
S Láskou,
Monika ❤️
Když PÝCHA přechází PÁD
Pýcha nad tím, jak dokonalé a schopné naše děti jsou.
Z ležících, plakajících stvoření, se mění v samostatné, hrdé a milující osobnosti.
Pád, když řeč dojde na tabulky a všechna ta " co by už měly umět a neměly dělat."
Ve věku šesti měsíců nám přijde roztomilá holčička, která spokojeně cumlá dudlík s ovečkou. Rozplýváme se nad ní nejenom my, ale i okolí.
Proč už nám ale méně roztomilá přijde o rok později?
K napsání dnešního článku mě částečně inspirovala jedna naše velmi známá blogerka.
Ve svém posledním videu(doufám, že to píši dobře, že bylo poslední 🙂/ se má potřebu vyjadřovat k cucání palce její dcery. V jejím projevu je cítit velký kus odvahy a zároveň obavy, protože tohle téma je něco, o čem se nemluví.
Cítím z ní, že ji to samotnou trápí. A naprosto ji chápu. Myslím, že my všechny tomu rozumíme.
Když se narodí miminko, je pro nás samozřejmé, že do výbavičky zahrneme různé dudlíky nebo prostředky, jakými ho můžeme uklidnit.
Ano vím, že jsou mezi námi mámy, které všechno tohle odmítají a chtějí dítě utěšit jen svou přítomností.
Já přiznávám, že dudlík měly všechny naše dcery, některé z nich měly dokonce na spaní dva.
Někdy prostě bylo potřeba dudlík použít, když jsem musela odběhnout. Věřím, že kdybych mohla každou z nich celý den nosit v šátku nebo jakkoliv jinak ji chovat, třeba by dudlík nebyl třeba. U nás ale byl a zřejmě ještě chvíli bude.
Naše nejmladší, tříletá dcerka totiž ještě dudlíka na spaní má. Ano, čtete správně, přestože jí byly v lednu tři roky, ještě pořád usíná s dudlíkem. A kromě něho, také spí se dvěmi plyšovými sovičkami a tulící dekou.
Před pár lety bych to možná řešila a snažila se jí ho násilím vzít. Bohužel způsoby jako "dáme ho jinému miminku" nebo "hodíme ho do řeky" u nás nefungují.
Ani povídání pohádky o ztraceném dudlíčku nebo přesvědčování, že už je velká.
A i když se ostatní dcerky dudlíka vzdaly mnohem dříve, teď stojím nad otázkou, co s tím?
Upřímně, nevím.
Nevím, jak jí ho vzít a poslední dobou začínám přemýšlet nad tím, proč bych i měla.
Je škodlivý, nebezpečný?
V očích veřejnosti určitě je.
Dudlík patří přeci miminku a velké děti ho už nemají. A pokud mají, měly bychom se za to jako mámy stydět.
Nestydím se.
Jsem na svou dceru pyšná z tisíce různých důvodů.
Ve svých třech letech krásně mluví, zpívá a projevuje mi tolik lásky, že mě často dojímá až k slzám.
Od dvou a půl let se sama dokáže obléknout a uklidit si oblečení do skříně.
Když se v noci vzbudí, rozsvítí si sama lampičku a dojde na záchod.
Každé ráno, když vstává, se sama převlékne, pyžamko dá do postýlky a přijde za mnou dolů do kuchyně. Když někam odcházíme, sama se převleče a obuje a čeká u dveří.
Dokáže si nalít pití, namazat chleba, zamést nepořádek. Věší se mnou prádlo a utírá prach.
Jsem na ní každý den pyšnější, protože vidím, jak sebevědomý a krásný člověk plný lásky nejenom k okolí, ale i k sobě samé, z ní roste.
Proč bych ji měla brát jedinou věc, kterou potřebuje a uklidňuje jí?
Mohla bych pokračovat ve jmenování toho, co naše dcera dokáže. Nejenom ona.
Všechny naše dcery jsou individuální, překvapují mě každý den.
I Vaše děti jsou takové.
Milujete je naplno, obdivujete a chcete, aby byly spokojené.
Vpřed, rychleji, honem.
Tabulky.Děsivé, barevné sloupečky na dveřích dětských lékařů.
Jsou jimi plné časopisy o mateřství, všude se o nich mluví. Všechny je známe. A všechny čas od času zabrousíme očima do sloupku, který má o našem dítěti jen podle jeho věku říct víc, než víme my samy.
Kdy se má obrátit na bříško nebo pást koníky. Neobrací se ještě? Jak ho donutit na bříšku zůstat.
Kdy má sedět, kdy se má postavit, kdy má začít jíst první mrkvičku, kdy má obcházet nábytek, kolik má říkat slov a jaká, kdy má mít ten nebo onen úchop apod.
Statistika děsivých pokroků, když se Vaše dítě vymyká standardu a dělá všechno po svém a jinak.A nikdo nemá moc rád něco jiného, než co je obvyklé.Ať už je to šidítko, plenka nebo počet dětí. Zvláště o tom posledním vím své 🙂
Stejný stres zažívají maminky, když se téma stočí na nočník a plenky.
Dítě v roce a půl s plenkami na den, budí doslova hrůzu, jakoby přenášelo jadernou zbraň.
Krása života spočívá ve faktu, že i když máte špatné ráno nebo celý špatný den, neznamená to, že okamžik za chvíli nemůže být DOKONALÝ.
Jako mámy zažíváme hodně špatných dní, které se tak sice nezdají, ale jsou dokonalé.
Žádný další den se nebude už opakovat a přestože si hodně často přejeme, aby zrovna ten konkrétní hrozný den už skončil, jednou na něj budeme vzpomínat a budeme si přát, aby se vrátil.
Čas je velký kouzelník a umí vymazat všechno špatné a zanechá v nás jen ty krásné pocity.
Dnes se mi stýská po nocích, kdy jsem své dcery chovala a houpala je.
Stýská se mi po vůni jejich vlásků a tlukotu jejich srdcí, které byl cítit přes pyžamko.
Stýská se mi po tom, když mi usínaly na rameni a oddychovaly.
I tehdy mi docházelo pomalu, jak je čas nespravedlivý.
Jak příliš rychle ubíhá kupředu a já ho nedokážu zastavit.
Jednou přijde doba, kdy naše děti budou spát celou noc.
Jednou přijde doba, kdy nebudou volat úzkostlivě každých pět minut "mami!"
Jednou přijde doba, kdy nebudou po zemi poházené hračky a nikdo nebude vylévat pití.
A tehdy se nám bude stýskat po všech těch nejnáročnějších, nejvyčerpávajících dnech i nocích, které jsme zažily.
S Láskou,
Monika💟
Ano, můžeme se neustále napadat a soudit.
Můžeme také říkat, že jsme lepší.
Naše děti jsou chytřejší, talentovanější a všechno umí lépe, než jiné.
Nikdy nemají záchvaty vzteku, nikdy se nehádají se sourozenci a nikdy neodmítají spát nebo jíst zdravé jídlo.
My jsme dokonalejší mámy a víme nejlépe, jak děti vychovat.
A všechno to zvládáme s lehkostí, protože jsme si děti přeci přály. Když si někdo něco přeje, nemůže o tom pochybovat, litovat toho a už vůbec z toho nemůže být nešťastný.
Touhle cestou by se tento blog mohl ubírat. S radostí, nadšením a pozitivními myšlenkami.
Ano, mám v plánu přidávat i články na jiné téma, protože bych se ráda posunula jinam a společně s tím i tento blog.
Ale nikdy se nebudu přetvařovat, stylizovat do videí a fotek tak, aby se to líbilo všem nadšeným supermatkám, které s úsměvem padají na ústa vyčerpané a po mateřské končí v náručí psychologa s pocitem ztracených a obětovaných let.
Nebudu Vám tu radit, jak máte své děti vychovávat, krmit a jestli dudlík ve třech letech je v pořádku. Naše nejmladší ho na noc ještě má a nestydím se za to.
Každá jsme jiná a všechny známe své děti nejlépe.
Jediné co nás spojuje je to, že v tom NEJSME SAMY.
S Láskou,
Monika 💟
Nemám ráda články ani rady typu: "Moje dítě nechce mrkev, ještě nechodí nebo nechce být na bříšku, co mám dělat?"
K tomu snad napíši jen jedno.
Dřív se mámy spoléhaly na sebe a svůj rozum. Vnímaly své děti, jejich potřeby, chutě a touhy. Vnímaly také samy sebe jako mámy, jako jediné, které mohou rozumět svým dětem a vždycky věřily, že pro ně dělají to nejlepší.
Dnes mámy samy sebe shazují, nedůvěřují si a pochybují o sobě, k tomu všemu neustále čtou, co by dělat měly a neměly, kdy by jejich děti měly dělat tyhle pokroky, co by neměly jíst, jak by neměly spát a hlavně, jak by se měly správně vyvíjet, aby bylo vše normální.
Každé dítě je jiné, každá máma je jiná, ale místo sledování trendů a tabulek, zkusme nechat sobě i svým dětem čas a klid a nenutit se navzájem do ničeho, co je nám nepříjemné <3
Monika
V prve rade bych chtela podekovat za Vas blog, rada ctu Vase clanky, protoze se v nich casto vidim. Mam sice "pouze" jedno dite, syna, ktery bude mit za par dni 1 rok, ale doslova mi mluvite z duse. Opravdu neni vzdy vse perfektni a tak, jak bychom chtely, materstvi je zaroven tak krasne a pritom tak narocne, az nekdy temer desive. A je tolik lidi kolem nas, kteri jen odsuzuji a mysli si, jak vi vsechno nejlepe, az je mi z toho casto smutno, kolik nepochopeni z rad cizich, ale i blizkych zazivam dnes a denne. Diky Vam vsak mam pocit, ze v tom opravdu nejsem sama! A nyni bych chtela vyuzit moznosti napsat Vam svuj pribeh, bude to spis takove jedno velke "vypsani se" z me strany, tak snad Vas to nebude obtezovat.
Těmito slovy začínal email od maminky Zuzky, který mi přistál v mailu zhruba před týdnem.
Je tak obsáhlý a plný smutku, neštěstí a pocitu ztracení, že se k němu nemohu jen vyjádřit slovy napsanými na blog.
Rozhodla jsem se k němu natočit video, kde o tom všem chci s Vámi promluvit. Nejen sdílet Zuzčino trápení, ale hlavně popsat všechno to, co trápí nás všechny. Zuzka to totiž popisuje úplně přesně.
Spokojené, zdravé a šťastné dítě, přesto má pocit, že se jí vše sype pod rukama. Manželství, rodina a zdravý rozum.
Zuzi, jestli teď čtete tuto zprávu, vím, že slova to nespraví, ani video to nezmění, ale pokusím se Vám alespoň na dálku poslat objetí a pozitivní slova, která Vám doufám, dodají alespoň trochu síly a odvahy, pokračovat dál.
Za každý email, zprávu jsem vděčná. Všechny pocity, které se mnou sdílíte se opakují, ale přesto jsou samy o sobě jedinečné, stejně jako jste jedinečné a výjímečné Vy samy.
Každá zvládáte všechno negativní jinak, ale to neznamená, že hůře, než ta druhá.
Chci, abyste byly silné.
Chci, abyste se podívaly na svůj život a svou rodinu a uvědomily si, že naprosto vůbec nezáleží na tom, jestli máte plný dřez nádobí nebo Vám padá oblečení z koše na prádlo.
Chci, abyste samy se sebou měly slitování a staraly se o sebe s větší láskou.
Chci, abyste si odpustily, že nevíte všechno a nevíte jak se máte zachovat, když se Vám tříleté dítě válí vzteky po zemi nebo miminko staré sotva pár týdnů jen pláče a pláče.
Stojíte za to, abyste se měla ráda. Musíte se mít ráda.
Když přiznáte nahlas, že jste ztracená a nevíte si rady, neznamená to, že jste slabá.
Naopak jste dost silná a odvážná, abyste to řekla nahlas.
A ono to chce opravdu veliký kus odvahy,
to víme my všechny.
S Láskou,
Monika 💟
I když je to těžké přiznat si, děti malé nezůstanou navždy a jednou odejdou.
Udělejme všechno proto, aby až ta chvíle přijde, ze dveří odcházely sebevědomé, silné osobnosti, které se nebojí života.
S Láskou,
Monika ❤
Vyčerpání, stres, vztek, lítost, deprese a zoufalství.
Těchto pět negativních pocitů vnímáme jako matky nejčastěji. Dokonce mnohem častěji, než ty pozitivní.
Je hrozně snadné vidět všechno černě.
Vinit se, že jsme špatné mámy, protože naše děti nemají každý den pět zdravých jídel. Nebo proto, že je dostatečně nebavíme a nevěnujeme se jim. Protože chceme také myslet na sebe a dopřát si alespoň pět minut sprchy bez dětských rukou a pláče.
Pro mnohé z nás se tak stane mateřská utrpením. Doslova přežívají každý den s vědomím, že brzy skončí a těší se až se vrátí do práce.
Pokud je to vyváženo pocity radosti z toho, že jsme matkami, protože jsme si děti přály, je to v pořádku.
I já se těším až půjdou všechny dcery do školy a školky a odpočinu si, alespoň psychicky.
Pokud ale všechno hezké z toho "být máma" zmizelo a zůstává jen těch pět negativních pocitů a přidá se k nim ještě pocit, že byste daly cokoliv za to, abyste nikdy matkami nebyly, je načase se zamyslet.
Opravdu je to tak hrozné, že toho litujete?
Ano vím, jsou dny, kdy děti prostě jen pláčou a neposlouchají. Takové dny máme my všechny a v takových dnech se hroutíme, nadáváme a litujeme se.
Jsou ale i jiné dny, lepší, skvělé nebo průměrné.
Pokud se nenaučíme vidět i to hezké ve chvíli, kdy to před námi je, nezůstane nám nic dobrého z mateřství a jenom nám to ublíží. Budeme se cítit hůř a hůř.
Není totiž těžké vidět všechno negativně a litovat svého života, ale vidět to dobré i tam, kde je to těžké najít.
S Láskou,
Monika 💟
Každý den nasedám do svého auta. Parkuji před budovou školky a beru nejmladší dceru za ruku. Běžíme v dešti, když fouká silný vítr. Stoupáme do schodů, abych o pár vteřin později sevřela do náruče svou pětiletou dceru.
Každé ráno vstávám, i když jsem měla těžkou noc. A každé odpoledne ji zase vyzvedávám.
Někdy projevy lásky nemusí být obrovská gesta, která berou dech. Mnohem častěji jsou to obyčejné věci-vyzvednutí ze školky nebo školy, zabalení svačiny, dohlédnutí nad domácím úkolem.
Ale i ty na první pohled nejobyčejnější věci, jsou ty nejdůležitější, když jste máma.
Nejsou samozřejmé.
Nepochybujte o sobě a nezapomínejte každý den, co všechno děláte a jak je to důležité.
S Láskou,
Monika ❤️
Vždycky bude něco, co bychom jako rodiče měli udělat jinak.
Měli bychom méně křičet a být více klidnější.
Měli bychom více naslouchat a méně odbývat.
Měli bychom mít víc času na své děti a nepromeškat ani jediný okamžik.
Chtěli bychom být lepšími rodiči, aby jsme nikdy nemuseli litovat ničeho, co uděláme.
Život je ale plný stresu a nemůžeme prostě zvládat všechno.
Naklizená domácnost, zdravá tříchodová večeře a všude jen šťastné tváře.
Všechny ale víme jaká je skutečná realita. Doběhneme domů s nákupem, jsme unavené a ještě toho máme hodně před sebou.
Často tak přijde chvíle, kdy je nejlepším řešením mražená pizza, místo abychom se snažily vytvářet iluzi dokonalé rodiny.
Dokonalost neznamená být vždy perfektní.
P.S. Dneska budou k večeři topinky 🙂
S Láskou,
Monika❤
Co když se Vám někdy nelíbí BÝT MÁMA?
Jsou rána, kdy vstávám, zatímco bych ještě ráda spala. Není to moje volba, vstávat v půl sedmé ráno každý den, kromě víkendu.
Jdu dolů po schodech do kuchyně, která by měla být čistá, ale není. Na stole jsou drobky ještě od večeře a pětiletá dcera odmítá snídat
.Následující hodinu dohlížím na všechny dcery, aby nepřišly pozdě do školy a snažím se probrat.
Jakmile odejdou do školy a já odvezu pětiletou do školky, v hlavě se mi honí myšlenky na to, co dnes musím udělat.
Nekonečný seznam nudných věcí a povinností.Taky Vám to tak přijde? Domácí práce, jak můžou být zábavné?
Každý den to samé. Utřít, zamést, uvařit, prádlo, koš, prach...pořád se to bere jako podřadné práce, které zvládne každý.
Moje tělo, můj CHRÁM
Dnešní článek je jiný oproti mým obvyklým.
Nebude o mateřství a všemu, co nám přináší.
Přesto nebude méně důležitý, protože je o životě.
O našem těle.
Všude čteme, jak je ženské tělo krásné a jak máme být vděčné za to, že jsme matkami.
Že kila navíc a strie k mateřství patří.
Jenže pokud jste jako já, nijak zvlášť Vás to neutěší.
Nechci ani kila navíc, ani jizvičky.
Chtěla bych zase vypadat jako před dětmi a mít přes padesát kilo.
Mít dítě je zázrak života, ale Vy si zázračně nepřipadáte.
Rozhodně ne ve chvíli, kdy nemůžete dopnout kalhoty a podprsenku push-up nahradí ty se širšími ramínky.
Včera jsem si byla koupit nové kalhoty.
Pokaždé, když si jdu zkoušet nové oblečení, mám trochu stažený krk.
Číslo na cedulce je pro mě hrozně důležité. Tvrdě jsem pracovala, abych se vešla do velikosti 38 a nechci si zkoušet jinou. Automaticky beru z věšáku tuhle velikost.
Jenže včera to bylo jiné. Prošla kolem mě žena v mém věku. Upravená, štíhlá a sáhla si přede mnou pro stejné džíny. Letmo jsem zahlédla cedulku na jejím vybraném kousku. 36!
Naprosto sebevědomě s nimi zašla do kabinky a mě se najednou nechtělo zkoušet ty moje.
Chtěla jsem také její velikost, chtěla jsem také mít zpátky to pevné tělo bez strií jako před dětmi.
A pak mi to došlo.
Nemůžu toho dosáhnout, nejde to.
Každá jsme v nějakém období právě teď.Nepředstavovala jste si to takhle a já také ne.
Před prvním těhotenstvím jsem byla štíhlá. Byla jsem mladá a bylo mi 21 let.Své tělo jsem brala jako samozřejmost, stejně jako vědomí, že budu vypadat stejně po porodu.Proč bych také neměla, že?Nevypadala jsem.
Místo 68 kg, jsem půl roku po porodu vážila 77kg.Měsíc před porodem mi popraskalo břicho neskutečným způsobem a iluze dokonale hladkého bříška byla pryč.
S každou další dcerou mi zůstalo pár kil, trápily mě.Nechápala jsem, proč všude v televizi a časopisech jsou ženy po porodu opět dokonalé a štíhlé a já toho nemohu dosáhnout.
Možná teď máte pár kilo nebo hodně navíc. Svoje staré oblečení schováváte na dno skříně a chodíte se na něj smutně dívat.Chtěla byste si znovu obléknout ty samé džíny, jako když Vám bylo 20. Ale neoblečete.
Chtěla byste mít dost energie na cvičení. A když energii máte, nemáte zase čas.
Možná jen hledáte výmluvy, protože se Vám prostě nechce.I já je hledala a hledám.
Ať už je to jakkoliv, je to v pořádku. Vy jste v pořádku a Vaše tělo také.
Přivedla jste na svět dítě nebo dokonce děti.Krmila jste je nebo stále krmíte.Vaše prsa už nikdy nebudou vypadat jako předtím, je to smutné, ale je to pravda.Nemá smysl se tím trápit.
Dívejte se na sebe jinak. Na své tělo.
Vždycky jste se na něj mohla spolehnout, podrželo Vás.
Každý den nasedám do svého auta. Parkuji před budovou školky a beru nejmladší dceru za ruku. Běžíme v dešti, když fouká silný vítr. Stoupáme do schodů, abych o pár vteřin později sevřela do náruče svou pětiletou dceru.
Každé ráno vstávám, i když jsem měla těžkou noc. A každé odpoledne ji zase vyzvedávám.
Někdy projevy lásky nemusí být obrovská gesta, která berou dech. Mnohem častěji jsou to obyčejné věci-vyzvednutí ze školky nebo školy, zabalení svačiny, dohlédnutí nad domácím úkolem.
Ale i ty na první pohled nejobyčejnější věci, jsou ty nejdůležitější, když jste máma.
Nejsou samozřejmé.
Nepochybujte o sobě a nezapomínejte každý den, co všechno děláte a jak je to důležité.
S Láskou,
Monika ❤️
Vyčerpání, stres, vztek, lítost, deprese a zoufalství.
Těchto pět negativních pocitů vnímáme jako matky nejčastěji. Dokonce mnohem častěji, než ty pozitivní.
Je hrozně snadné vidět všechno černě. Vinit se, že jsme špatné mámy, protože naše děti nemají každý den pět zdravých jídel. Nebo proto, že je dostatečně nebavíme a nevěnujeme se jim. Protože chceme také myslet na sebe a dopřát si alespoň pět minut sprchy bez dětských rukou a pláče.
Pro mnohé z nás se tak stane mateřská utrpením. Doslova přežívají každý den s vědomím, že brzy skončí a těší se až se vrátí do práce.
Pokud je to vyváženo pocity radosti z toho, že jsme matkami, protože jsme si děti přály, je to v pořádku.
I já se těším až půjdou všechny dcery do školy a školky a odpočinu si, alespoň psychicky.
Pokud ale všechno hezké z toho "být máma" zmizelo a zůstává jen těch pět negativních pocitů a přidá se k nim ještě pocit, že byste daly cokoliv za to, abyste nikdy matkami nebyly, je načase se zamyslet.
Opravdu je to tak hrozné, že toho litujete?
Ano vím, jsou dny, kdy děti prostě jen pláčou a neposlouchají. Takové dny máme my všechny a v takových dnech se hroutíme, nadáváme a litujeme se.
Jsou ale i jiné dny, lepší, skvělé nebo průměrné.
Pokud se nenaučíme vidět i to hezké ve chvíli, kdy to před námi je, nezůstane nám nic dobrého z mateřství a jenom nám to ublíží. Budeme se cítit hůř a hůř.
Není totiž těžké vidět všechno negativně a litovat svého života, ale vidět to dobré i tam, kde je to těžké najít.
S Láskou,
Monika 💟
Hezký čtvrtek 🙂
Díky pracovní náročnosti mé mámy a také proto, že jsme spolu zůstaly velmi brzy samy, jsem byla vychovávána k co největší samostatnosti.
Bylo naprosto běžné, že jsem jako osmiletá vstávala ráno sama, snědla nachystanou snídani a do školy, vzdálené cca 300 metrů mezi paneláky, došla také sama. Máma v té době spala po noční.
Když mě o něco poprosila, vždycky se na mě mohla spolehnout, že to udělám. Od běžných věcí jako úklid až po to, že někde v určitou hodinu budu a počkám na ní.
Každý byť sebemenší prohřešek se u nás trestal velmi tvrdě.
To je asi to jediné, proč při těch všech vzpomínkách, mám na tváři trpký úsměv.
Věděla jsem, že takto vychovávat své dcery nechci. Nechci pro ně být diktátorem vzbuzující strach, ale někým, kdo má sice pevná pravidla a hranice, ale zároveň je laskavý.
Můj muž často říká, že jsem příliš měkká a má pravdu. Stopy dětství ve mě zůstanou navždy.
Jestli ale za něco jsem své mámě vděčná tak za to, že mě naučila být samostatná a poradit si ve všech situacích, které mě můžou potkat.
To samé se snažím předat našim dcerám a naučit je, že i když nevědí, kdy například jede další autobus, který jim ujel, musí vědět jak to zjistit, kde se zeptat a co dělat.
Snažím se, aby byly samostatné a proto je možná často vystavuji situacím, kdy nevědí, co dělat a učí se, jak je zvládat.
V očích některých úzkostných rodičů jsem tak za krkavčí matku.
Je to zejména proto, že od první třídy trvám na tom, že si věci do školy s mou lehkou pomocí ze začátku, chystají kompletně samy. Pokud něco zapomenou, stát se to může. Pokud je to opakovaně, musí nést své následky také samy. Abych to upřesnila, týká se to například láhve s pitím, kterou si nevezmou, přestože jsem je 3x upozornila, ne úkolu do školy samozřejmě.
Protože bydlíme na přímé lince mhd a zastávku máme přímo před domem, na dcery vidím, když na ní jdou i když z ní odjíždí a na tu samou se vrací odpoledne ze školy(opět nastupují kousek od školy a jedou přímo domů cca 7 minut), od minulého týdne spolu sedmiletá a devítiletá jezdí samy do školy a od tohoto týdne i ze školy. Obě dostaly mobilní telefon, abychom byly ve spojení a starší i hodinky. Nemají s tím větší potíže a až na malé drobnosti, které jsou pouze po ránu, kdy jsou rozespalé, vše zvládají.
I doma, pokud mají nějakou domácí práci, chci, aby všechno vyřešily samy. I když udělají chybu, příště už budou vědět, co dělat jinak. Mluvíme tu o věšení prádla, zametání a utírání prachu. Ne o krájení nožem.
Když jsem toto zmínila mezi rodiči ve škole, většina nechápavě kroutila hlavou. Byli to hlavně rodiče s jedním nebo dvěma dětmi, které se zřejmě chystají kontrolovat své děti i jejich aktovky až do 18-ti let.
Ostatní rodiče chápavě pokývaly hlavou, mám přeci dětí hodně tak je jasné, že to nejde jinak.
Nemělo cenu jim tuto myšlenku vyvracet a tvrdit jim, že i kdybych měla děti jen dvě, vedla bych je ke stejné samostatnosti a nic by se nezměnilo.
Počet děti u nás nemění na postoji k výchově a hodnotám, které chceme, aby naše dcery měly jednou samy, vůbec nic.
Pro většinu sice budeme stále rodiče, kteří mají více dětí, než zvládnou, pro některé jak doufám zase naopak těmi, kteří vedou děti k tomu, aby samy myslely, jednaly a chovaly se jako plnohodnotné bytosti. Se všemi výhodami i následky.
Vychovat děti, aby z nich byly jednou hrdé a samostatné bytosti, které si bez nás poradí, je na mateřství to nejtěžší a zároveň nejdůležitější.
Jak jste na tom Vy se samostatností dětí? 😉
S Láskou,
Monika 💖
Pojďte za mnou i na blog:
http://zaslouzilamama.blogspot.cz/
Když jsem byla malá, musím přiznat, že jsem nebyla ani hezké dítě ani moc chytré, tedy soudě podle známek na jedné z těžších základních škol v Republice.
Byla jsem malá, měla jsem jak se šalamounsky říká pár kil navíc(v mém případě jich bylo dost), nosila jsem brýle a nutno podotknout, že dvacet let zpátky opravdu nebylo možné koupit designové kousky, které se dnes nosí, a zároveň jsem měla zábavné příjmení.
A tak na mě celé dětství děti pokřikovaly:" Opice z papírové ulice, metráčku, máš čtyři oči a stejně nevidíš apod."
Děti umí být kruté a smějí se tomu, co neznají nebo tomu, čemu nerozumí.
Je tedy na nás dospělých, abychom jim to vysvětlili a naučili je, že posmívá se jenom někdo, kdo nemá co říct rozumného.
Zrovna nad tím jsem přemýšlela, když jsem se včera ráno bavila s mužem nad kávou. Ptala jsem se ho, jestli neděláme jako rodiče málo. Že všude vidím, jak jiné rodiny neustále cestují, a pořád něco podnikají. Opravdu mám občas chvilky, kdy o sobě pochybuji a říkám si, jestli jsem dobrá máma, jestli nedělám tohle nebo něco jiného špatně a jestli bych se neměla snažit být jako ostatní matky, které pořád něco vyrábějí, tvoří a povídají si se svými dětmi. Kde berou čas na ostatní věci nechápu. Možná mají nějaký skrytý talent, který já bohužel nemám.
Ale víte co mi došlo? Že to nejsou jen děti, které umí být kruté. Jsme to i my dospělí a jsme k sobě velmi často krutí.
Dnešní doba je jiná, než za dob mého dětství. Tehdy jsem si opravdu celý den hrála s klackem a kamenem a stavěla bunkry. To bylo normální, tak jsme jako děti trávily čas.
Jenže doba se změnila a dnešní děti u svých rodičů vidí mobilní telefony, Ipady, Ipody, tablety a další vychytávky a chtějí se naučit s nimi pracovat a ruku na srdce, v dnešním době je každý, kdo neumí alespoň základy na počítači prostě ztracený. Taková je dnešní doba.
Reaguji na článek, kdy se v jedné zahraniční diskuzi pustily matky do jiné maminky, která postovala fotky svých dvou synů, hrajících si na mobilních telefonech. Synům bylo osm a deset let. Padaly tam komentáře jako, že kazí dětem dětství a místo, aby je nechala čučet do mobilu, měla by s nimi jít ven apod.
A já si říkám proč? Co je na tom tak špatného?
Jsou děti, které si vydrží hrát hodiny s kostkami, jiné chtějí znalosti a měli bychom jim bránit jenom proto, že se na nás ostatní rodiče budou dívat skrz prsty? Opravdu je záruka krásného a šťastného dětství běhání po lese od východu slunce do západu, házení šišek do pole a pozorování slimáků?
Je snadné soudit a kritizovat. Nikdo nejsme bez viny.
A stejně snadné je neustále hledat studie, které popisují, co je dobré pro naše děti a co není.
Mohli bychom být lepší rodiče?Určitě. Mohli bychom být horší? To si pište, že jo.
Pamatuji si, jak se na mě některé matky na hřišti dívaly, že jsem si dovolila číst časopis místo toho, abych si hrála s pískem. Věděla jsem naprosto přesně o každém kroku mé dcery a kdykoliv byl jen náznak nebezpečí, zasáhla jsem. Přesto jsem ale byla černou ovcí, která se dítěti nevěnuje a jen tak si dovolí číst.
Přiznávám to, měla jsem na hřišti klid. Dcery si hrály a já si mohla něco přečíst.
Kdy už konečně pochopíme, že není špatné přiznat nahlas, že potřebujeme taky vydechnout a že zabavit děti je prostě někdy nutností. I když to znamená posadit je před televizi, aby se dívaly na hloupou pohádku nebo je naučit s tabletem.
Nelitujme toho co děláme a jak vychováváme naše děti. Všechno děláme z nějakého důvodu a měli bychom si za ním stát a umět si ho obhájit.
Opravdu být dobrým rodičem, znamená jen tvrdě pracovat každý den, nemít čas na pořádný spánek ani na odpočinek a všechen volný čas věnovat dětem? A když nám zbude nějaký čas zaměřit se na rodiče, kteří se rozhodli vedle výchovy svých dětí i žít?
Být rodičem je náročné a místo odsuzovaní a přiživování nesmyslné reality o sebeobětování se dětem, bychom spíš měli jasně nahlas a zřetelně říkat, že také potřebujeme žít, odpočívat a bavit se.
Děti umí být kruté a zranit, protože nevědí jak se chovat a nikdo jim neporadil, co je správné. Ani neví, jaké to je mít brýle a jak nepříjemné může být neustálé pocení na nose, strach o poškrábání nebo zamlžení skel při přechodu ze zimy do tepla.
Ale jako dospělí a zejména jako rodiče víme, jak náročné rodičovství je. Jak vyčerpávající je, se starat o děti po neprospané noci. Trpět frustrací a vnitřním neklidem nebo vztekem. Chtít čas pro sebe, i když to momentálně nejde.
Všechno tohle víme a stejně se najdou tací, kteří jsou schopní radit druhým, jak mají vychovávat děti a žít, přesvědčovat všechny o tom, že jen oni vědí co je nejlepší. Najdou se matky, které umí být krutější, než malé děti. Otevřeně píšou trpké poznámky a všechny nekojící, nešátkující, nebiomatky a matky, které nechtějí svůj život věnovat jen dětem, napadají a slovně jim ubližují.
Když za námi přijde naše dítě, že se mu kamarád ve škole posmívá, řekneme, že je malý a nerozumí tomu.
Jak ale omluvit dospělého člověka?
S Láskou,
Monika ❤
Myslím, že takových seznamů by se do budoucna hodilo více 😀
Máte i Vy nějaké tipy, které byste přidaly?
Monika ❤
Přemýšlela jsem, jak napsat tento post. Aby nebyl naštvaný, negativní a ne příliš tvrdý. Ale nenašla jsem žádný způsob, jakým bych vyjádřila, co mě dnes pobouřilo.
Znáte to, když se kopnete do palce a místo pěkně peprného výrazu byste měla použít nějaký jemný. Neuleví se Vám. Vlastně to nebude mít žádný účinek, který by to mělo být.
A přesně tak by se neulevilo dnes mě, kdybych tato slova psala a obalila je pěkně v medu, aby se náhodou někoho nedotkly.
Jenže trochu zapomínáme říkat pravdu, takovou jaká je bez ohledu na to, že se nemůže někomu líbit.
Ve zprávách mi přistál mail od jedné z Vás.
Dotyčná maminka si v něm stěžovala. Nejenom na to, jak náročné je být mámou, ale také jak těžké to v má v okolí své rodiny a partnera. Nesetkává se totiž s přílišným pochopením a tak si zvykla si nestěžovat.
Všechny ty pocity smutku, osamění i vzteku v sobě dusí, protože by se dozvěděla to, co se dozvídá mnoho žen každý den.
ŽE JSOU MÁMY A MÁMY TO PŘECI VYDRŽÍ.
Místo, aby se jí dostalo pochopení a pohlazení po duši, dozvěděla se, že chtěla děti mít a tak si nemá na co stěžovat.
Vždycky mě naštve, když se něco takového dozvím.
To jsme jako přestaly mít právo na normální pocity, únavu, zlobu a frustraci jenom proto, že jsme porodily?
Protože jsme si děti nebo dítě přály tak už se musíme jen usmívat a těšit se?
Ukažte mi někoho,kdo má radost z toho, že se pořádně několik měsíců nebo let nevyspal?
Kdo se nadšeně směje, když ho batole kope do obličeje nebo zuřivě buší na dveře od koupelny?
Jak se může někdo radovat po celém dni s křičícím dítětem, které jen pláče a pláče a usne jen ve chvíli, kdy ho vezeme v kočárku plném nákupu?
NIKDO TAKOVÝ NENÍ.
Já si pamatuji, jak jsem naši předposlední dceru každý den vozila tři hodiny po sídlišti jenom aby spala. V zimě, dešti, i když jsem byla vyčerpaná. Byl to jediný způsob jak mohla spát.
To, že jsme teď mámy neznamená, že nejsme lidé.
Obyčejní, unavení, se všemi normálními vlastnostmi.
Ano, každá máma miluje své dítě nade vše. Dýchala by pro ně, zemřela by pro ně, kdyby to bylo nutné, ale to neznamená, že také nechce žít a být nejenom mámou.
Nejhorší pro mě na to být máma je fakt, že už to nejsem jen já. Že už nejsem bez starostí, povinností, že je na mě závislých pět dětí, které mě potřebují. A také, že nikdy nevím, kdy mě budou potřebovat.
Zároveň mě děsí fakt, že jednoho dne už mě potřebovat nebudou.
Jenže než ta doba přijde, je to mnoho let, kdy obětujeme velký kus ze sebe právě pro své děti.
Můžeme si říkat, že to nebude trvat věčně, ale to je někdy jen malá útěcha.
Nestyďme se za své pocity, které nejsou vždycky jen růžové a třpytivé.
Máme na ně nárok stejně jako všichni kolem nás.
Když chcete křičet, křičte. Praštěte něčím o zem, plačte, nadávejte, zamkněte se v koupelně a nereagujte chvíli na nikoho. Jen pro sebe.
S Láskou, 👏
Monika 💓
Být jenom máma není snadné
Byla by jste raději velkou nebo malou rybou v rybníku?
Zvláštní otázka, já vím. Ale tak dlouho, jak si jen pamatuji, jsem vždycky hledala na tuhle otázku odpověď.
Stejně jako na každé rozhodnutí, které jsem udělala. Kde bydlet, jakou si zvolit práci, kdy mít děti a kolik jich mít. Jak být úspěšná v životě a něčeho dosáhnout.
Většina z nás zjistí, že chce něco víc, než obyčejnou práci. Chce práci, která bude vyjadřovat to, kým jsou. Hledáme v ní naplnění života. A soustředíme se více na smysl zaměstnání, než na benefity, které nám může přinést ( placenou dovolenou, prémie apod.). Chceme prostě práci, která bude důležitá, bude "něco" znamenat, protože i my chceme "něco" znamenat.
Každá z nás máme své vlastní zkoušky. A život může být pro každou z nás těžký. Hodně těžký.
Bez ohledu na to, jak stará nebo mladá jste. Bez ohledu na to, kolik dětí máte. Bez ohledu na to, kde žijete, kolik peněz máte, nebo jaké jsou vaše schopnosti... být máma je těžké.
I když jen málo žen na světě, které naplno přiznají svou lítost, že se staly matkami, většina z nás aspoň občas zapochybuje, zda to bylo správné rozhodnutí. Správný čas, místo, neměly jsme ještě počkat? Neměly jsme mít místo tří dětí jen jedno? Nebo naopak nemít jedináčka?
Hodně z nás občas prožívá mateřskou krizi identity. Najednou nevíme, čím máme být. Před dětmi jsme mohly být kdokoliv, bydlet kdekoliv, možná si zvolit práci, kterou by nám ostatní záviděli. A najednou jsme starší a máme děti a jsme jenom matkami.
Ale kdo vlastně jsme, když jsme mámy? Je to zaměstnání? Je to nová identita? Co se stalo s našimi starými JÁ? Je to něco, na co bysme měly být hrdé?
Kolik je mezi námi ale doopravdy pyšných žen, které se staly matkami? Kdo řekne nahlas, že mu to stačí, že je máma, že víc od života nechce?
Je těžké připustit si, že jsme prostě mámy a že to, je teď naše životní role.
Ještě těžší je přestat přemýšlet nad minulostí a nechat odejít tu část své osobnosti před dětmi. Není to snadné, vůbec ne. Je to nejisté a je to děsivé. Být jenom máma.
Znamená to snad, že už nejsme MY se všemi těmi možnostmi, které jsme měly, ale jsme jen mámy. Už nemáme bezstarostný život, kdy jsme mohly prosedět odpoledne v kavárně a zakončit den návštěvou klubu s kamarádkami. Bylo jedno, kdy přijdeme domů, nikdo tam na nás nečekal. Nikdo nečekal, že se o něj postaráme, že mu budeme věnovat svůj čas i energii.
Uprostřed všeho toho chaosu, neuklizeného domu, který jsme se snažily několik hodin uklidit, je téměř nemožné mít dobrý pocit. Když strávíte s plačícím dítětem celou noc, když podesáté za den uklidňujete vzteklé batole a zase a znovu utíráte vylitý čaj na zemi. Je těžké mít naději a vidět všechno pozitivně. Spíš Vám přijde, že to za moc nestojí, že je to všechno zbytečné a Vy najednou nevíte, proč jste si zrovna tuhle cestu vybraly.
Být mámou se stalo synonymem pro to být někdo malý. Mámou se přeci může stát každý a není na tom nic zvláštního.
Není lehké cítit se takhle malý a nicotný. Když sedíte a přemýšlíte nad svým životem zas a znovu. Balancujete nad každým rozhodnutím a hodnotíte, jestli bylo správné, jestli bylo ve správný čas. Jestli život, který teď žijete je takový, jaký jsme chtěli a vysnili si ho. Jestli tohle je ten pocit štěstí, po kterém jsme celou dobu toužily.
Odpověď zní ne.
Ne, skoro na všechno. Pravděpodobně nemáme vždycky pocit štěstí ani pocit, že život, který teď žijeme je ten, který jsme chtěli žít, když nám bylo dvacet let. Pravděpodobně také nevidíme ty malé okamžiky radosti, které bychom měli vnímat jako velké a cítit se kvůli nim velké, ne malé.
A když nechceme výjimečnou práci, chceme výjimečný život. Něčím odlišný, zvláštní od toho, který žijí ostatní. A být mámou se považuje za něco obyčejného, ničím nezajímavého.
Dlouho jsem se trápila otázkou, jak být lepší. Být lepší máma nebo někým jiným. Mít lepší práci, která bude užitečná a já něco dokážu. Něco velkého a něco velkého po mně i zůstane "vidět" .
Vychovat děti správně, aby z nich byly samostatní a slušní lidé.
Jsou dny, kdy si většina z nás pomyslí, že náš život skončil. Že už se bude napořád točit jenom kolem plínek, probdělých nocích a pláče našich dětí. Že budeme už navždy zavalené hromadou špinavého prádla a nádobí. Je lehké pomyslet si, že nejsme dost dobré. Že neděláme dost, nemáme dost něčeho. Je těžké ten pocit překonat.
Ale takhle to přeci nebude navždy, tohle není naše konečná stanice. Ano, vlak se na pár let zastavil, ale jednou se zase dá do pohybu.
Tohle není konec našeho života, je to začátek. Je to začátek něčeho vzrušujícího, života plného překvapení. Je to jen jiný život, ne méně krásný a naplňující, jen jiný. Plný jiných zajímavých míst a zážitků, které by jsme neprožily, kdybychom se nestaly matkami.
Možná až za několik let si uvědomíme, že odpověď na otázku " Jsem šťastná? Je tohle to, co jsem chtěla?" prostě není.
Představy o tom, jaké to bude být máma, jsme měly každá úplně jiné.
Já jsem si také nepředstavovala, že se mi narodí dcera o pět týdnů dříve a první čtyři roky doslova propláče ve dne i v noci.
Věřila jsem, že postarat se o děti bude mnohem jednodušší, než to doopravdy je.
A často, když sedím sama ve vaně a poslouchám zdálky hlasy dcer, ani se mi nechce vylézt. Chci si užít víc toho ticha a klidu.
Každé mámě, která potřebuje říct DOST
Minulý týden jsem toho měla dost.
Opravdu to byl přesně ten moment, kdy víte, že už víc nezvládnete a je na čase vyvěsit bílou vlajku.
Jenže tomu se přesně bráníme my všechny. Přiznat, že je toho na nás příliš, znamenalo by to připustit, že jsme selhaly.
Od matek se totiž očekává, že zatnou zuby a navzdory horečce, větru a dešti, své povinnosti prostě zvládnou.
Máme své představy o tom jak to bude, ale pak prostě přijde prostý, složitý a nevyzpytatelný ŽIVOT.
A všechno je jinak.
