NESOBECTVÍ.
To je jedna z důležitých vlasností, které typicky přisuzujeme k tomu "být mámou".
OBĚTOVAT SE.
Být tady ve dne v noci, odložit svoje přání a potřeby stranou pro druhého. Pocit ztráty něčeho, co jsme měly dříve.
Často máme ten pocit, že čím více se obětujeme, čím více tady budeme a čím méně se budeme starat samy o sebe, tím lepší mámy budeme. Protože mámy přeci trpí, nespí, neudělají si na sebe ani hodinku čas, jenom přežívají den ze dne a uprostřed toho všeho stojí, křičí a chtějí utéct pryč.
Ještě rok zpátky mi to přišlo naprosto nereálné, jít někam sama bez dětí, chvíli na ně nemyslet, být sama sebou. Když už jsem někde byla, rychle jsem chvátala domů a cestou poslala alespoň pět zpráv typu: "Tak co doma? Nezlobí holky? Zvládáte to?"
Měla jsem pocit, že beze mě se nezvládne nic.
Už ve dveřích se mi honily hlavou myšlenky, jestli to bude dobré, jestli nejsou moc malé, nebudu pryč až příliš dlouho?
Samozřejmě je to jiné, když máte doma miminko, které Vás potřebuje a je zvyklé na nějaký režim a systém, který jste si nastavili. Ale věřte mi, že jedno krmení opravdu bez Vás zvládne. I jedno vykoupání. Není to dlouhá doba, je to jen pár hodin, které POTŘEBUJETE.
Pochopila jsem totiž jednu věc.
Že ten vynucený pocit o sebeobětování a nesobeckosti je jen přeceňovaný pocit důležitosti.
Starat se o sebe, NENÍ SOBECKÉ.
Dělat, co si přejete, NENÍ SOBECKÉ.
Být i někým jiným, než mámou, NENÍ SOBECKÉ.
Chci Vám také ale říct jednu věc. ROZUMÍM VÁM.
Pokud si teď neumíte představit, že odejdete byť jen na hodinu od svého dítěte a děsí Vás myšlenka, že někdo jiný ho bude chovat, krmit a utěšovat, když bude plakat. Chápu Vás, že cítíte v srdci tíhu a i když se díváte z okna a přejete si mít pro sebe alespoň hodinu, nikam nejdete.
Ani já jsem nešla. První tři roky naší poslední dcery jsem nikam sama nechtěla jít. Všude jsem jí brala sebou, zvykly jsme si na sebe a když najednou přišla ta chvíle, kdy nebyla se mnou, bylo mi smutno. A věřte nebo ne, první dny ve školce byly pro mě stejně těžké, možná těžší, než pro ní.
Najednou tu nebyla a místo úlevy jsem cítila prázdno.
Ano, ano vím všude se píše, hurá ať už jdou děti do školky, do školy a často na to myslíme my všechny, protože být mámou je náročné, ale někdy také jen sedíme, pijeme KONEČNĚ HORKOU KÁVU BEZ PŘERUŠENÍ a cítíme se samy.
Proto je v pořádku, když trávíte čas bez dětí a užíváte si ho. I já už si ho užívám. Vím, že jsou v pořádku a já se vracím odpočatá a mohu být lepší mámou. Ale stejně tak je v pořádku, pokud nikam nejdete a cítíte, že na to ještě nejste připravená. Je to Vaše volba, Váš život.
S tím vším, co se po nás vlastně požaduje a co být mámou obnáší, musíme ale myslet i na sebe. Musíme.
Tolik času trávíte zajímáním se a staráním se o potřeby druhých, kromě sebe. Vaše jméno je někde na spodní straně, nekonečného papíru, na posledním řádku.
A dojde Vám to až ve chvíli, kdy zjistíte, že už prostě nemůžete dál.
Slyšíte dítě plakat z chůvičky, ale nemůžete se zvednout.
Ale co mi také od doby, kdy myslím i na sebe došlo, je vlastně legrační. Došlo mi, že nepotřebuji nutně víkend pro sebe, o kterém jsem kdysi snila. Nepotřebuji někdy ani celé odpoledne, abych se cítila dobře.
Někdy je to tak jednoduché, že nemusím ani jít ven z domu.
Naše potřeby jsou stejně důležité, jako potřeby našich dětí. Vím, je to těžké přiznat si to a nemít pocit viny, protože děti by měly přeci být na první místě. Možná by měly být, ale měla byste na něm také mít samu sebe. Naopak tím, že budeme vychovávat děti vedením k tomu, aby respektovaly druhé, v nich vybudujeme pocit, že touhy a potřeby každého člověka jsou důležité. Tedy i jejich.
Pokud je dnes nějaká možnost, jak byste pro sebe mohly něco udělat, udělejte to. Vezměte slovo "Sobecké" ze svého slovníku a zahoďte ho. Protože to, co je důležité pro Vás, je důležité i proto, abyste mohla být mámou.
TAKOVOU MÁMOU, JAKOU CHCETE BÝT.
Monika❤
#mk_academyblog #blogujeme #bytmamou #neobetovatse#rodina
PŘIPOJTE SE KE MĚ NA FACEBOOKU: https://www.facebook.com/blogmamy/
Křupavá recenze na Biskiti od Emca
KŘUPALA CELÁ RODINA
A to není jen slovní hříčka. Bohužel jsem byla zrovna na dovolené, když měl dorazit balíček od Koníka a i když jsem nabízela své místo jiným zájemkyním, nakonec jsme to vyřešili v kruhu rodinném. Balíček tedy putoval na Moravu za mou úžasnou tchýní a tchánem, kteří ten týden měli zrovna tři nejstarší dcery na prázdninách.
Nadšení při otevírání balíčku bylo velké a protože jsme všichni milovníci zdravějších věcí, začalo se poctivě křupat.
Už dávno jsme si u nás doma oblíbili velké Biskiti, které si dcery dávají třeba do mléka nebo jogurtu. A když se objevila šance na podrobnější testování malých ovesných sušenek Biskiti, neváhala jsem se zapojit. Takže ještě jednou díky, milí koníci🙂
Obal sušenek
Obal hodnotím velmi pozitivně. Sušenky jsou balené po šesti malých kolečkách, jsou lehké a ideální na svačinu do školy nebo na výlet. Já si je občas dám i do kabelky a uzobávám třeba za jízdy. Obal je navíc vtipný a děti zaujme.
Ach ty vzpomínky na společné trávení času.
Doufám, že blížící se dovolená bude jiná 😀
DVĚ SLOVA, které bychom si jako mámy měly říkat častěji
Je ještě spousta věcí, o kterých musíme jako mámy spolu mluvit a mluvit o nich hodně nahlas, aby jsme se navzájem slyšely a byly slyšeny.
Pro začátek ale tahle dvě slova, která se zdají být malá, budou stačit.
Jsou vlastně úplně jednoduchá.
Ani těžká na vyslovení.
A přesto je pro někoho velkým problémem je říct nejen druhým, ale hlavně přijmout to, co obsahují.
Místo nich si říkáme spoustu jiných věcí.
Hezký odpočinkový víkend přeji 😀
Monika
My mámy jsme rozené rekordmanky.
Sníst oběd za deset minut...vysprchovat se za dvě minuty...a nebo spánek 😀
12 pravd, které jsem zjistila až se svými dcerami
Ach ta sladká nevědomost.
Ještě mám v živé paměti, když jsem čekala první dceru, jak jsem si všechno představovala narůžovo.
Ovlivněná těhotenskými hormony(příroda to má vymyšlené velmi chytře) a natěšená na realitu, která nemohla nikdy nastat.
Probuzení bylo rychlé a dost necitelné.
Naštěstí lidský mozek má schopnost to špatné zatlačit pěkně co nejdál v naší paměti a ještě to pořádně přimáčknout, aby nikde kousek nevykukoval.
Přesto jsem se něco naučila a zapamatovala.
Když se nahrnou všechny dcery do dolního patra, je u nás občas veselo a rušno. Někteří z nás bojují i s nedostatkem soukromí,
Nejmladší dcera to vyřešila po svém 😄
Ať mate i vy zasloužený klid a ještě klidnější noc😉
S láskou,
Monika❤️
Je zvláštní, jak se moje představa o večeři během dne mění.
Ráno vstávám s přesvědčením, že bude k večeři maso a příloha.
Už v poledne měním plán na polévku, něco tak jednoduchého musím přeci zvládnout.
Odpoledne se doplazím domů se všemi dcerami, z nichž nakonec fyzicky vyzvedávám jen jednu a v nákupní tašce mám housky.
Jako dítě jsem studené večeře měla ráda a na housce se šunkou není nic špatného.
Nezbývá mi, než se uklidnit, že dcery netrpí podvýživou a neumřou hlady.
Také máte dopoledne jasnou vizi toho, co bude k večeři nebo k obědu a nakonec to skončí jinak? Že nejsem sama? 😀
Monika <3
Každé mámě, která se cítí sama
Nejhorší pocit na mateřské, který jsem kdy zažila, byl pocit osamění.
Pocit, že jsem jediná, kdo nemá perfektně upravené děti, dokonale uklizený byt a každý večer na stole teplou večeři.
Jediná, kdo ráno vybíhá v legínách bez make-upu a nasedá do auta s vlasy v culíku.
Jediná, kdo nemá absolutně ponětí, jak se správně vychovávají děti a co je pro ně nejlepší.
Kolem mě bylo spoustu matek, které byly sebevědomé, jisté svou výchovou i přístupem a mě jako prvorodičku jejich poznámky a poučování rozhazovalo a nutilo mě přemýšlet, jestli jsem nejlepší máma na světě.
NEJSEM.
Cely den v Mirakulu na Pigyade byl fajn i přes chladnější pocasi. Potkala jsem milou Terezu Melisovou z blogu Dítě jménem Kuba 😉 a dojeli jsme domu totálně vyčerpání. Tedy my dva s mužem. Dvě nejmladší nabité energií zatímco, my jsme se sotva šourali bytem. Příště pojedu ve vozíku Mirakulem já a ony pekne poslapou. 😄
KRÁSNÝ DEN VŠEM MAMINKAM! ❤
Zítra je den matek.
Není to vždycky snadné být máma.
Každá z nás občas zapochybuje, jestli je dobrou mámou a jestli jsou naše děti šťastné a spokojené.
Na světě je ale spousta žen, které by matkami chtěly být.
Bez rozmyšlení by si to s námi vyměnily.
S nadšením by zahodily svůj svobodný, bezstarostný život za bezesné noci, záchvaty vzteku a propadání zoufalství.
Neváhaly by ani minutu.
Jsou to ženy, které se usilovně o dítě snaží. Každý měsíc pláčou zoufalstvím a vztekem nad negativním těhotenským testem. Nad dalším výrokem lékařů, že to opět nevyšlo.
Nad dalším měsícem, kdy jsou jejich modlitby a přání nevyslyšeny.
Jsou to ženy, které o dítě přišly.
Velmi záhy. Radost z vytoužených dvou čárek na těhotenském testu, vystřídala panika a bolest.
Ani tlukot srdce jejich nenarozeného dítěte jim náruč nezaplnil a ta zůstala prázdná.
Všechny tyto ženy nesnáší Den Matek. Uvnitř ho ze srdce nenávidí, protože ten den je jejich bolest nejsilnější.
My ji nikdy nedokážeme pochopit.
Pro nás je to den, jako každý jiný. Někdy ho ani nezaznamenáme, protože máme pocit, že není co oslavovat.
Budou děti lépe spát?
NE.
Budou hodnější?
NE.
Budeme mít na sebe více času.
TAKÉ NE.
Tak co bychom měly slavit, z čeho bychom měly mít radost?
Podívejte se kolem sebe a pokaždé, když sevřete své dítě v náručí, mějte z toho radost.
Dojemný, nejsilnější pocit štěstí, který může trvat sotva pár vteřin.
Ale je tady.
Nic to nepřekoná.
I když jsme unavené, naštvané. Objetí od našich dětí nás uklidní, přinese pocit spokojenosti.
A i když trvá pár vteřin, je to nejšťastnější chvíle pro nás mámy na světě.
S Láskou,
Monika❤
Dnes ráno při odvádění Nicolky do školky jsem zažila něco zvláštního.
Potkala jsem jinou maminku. Všimla jsem si jí už včera na besídce, která ve školce byla.
Klidné, laskavé oči, jemné blond vlasy a celkově působila rozvážně a klidně. Přesný opak mě.
V jednu chvíli jsme zůstaly v šatně jen my dvě s našimi dcerami.
Zatímco já jsem říkala svojí holčičce, aby se převlékala a nekoukala se kolem sebe.
Ona tu svou tiskla v náručí a opakovala: "Mám Tě ráda, miluju Tě a moc."
Velmi záhy jsem pochopila, že je to jejich ranní rituál, který dělají pokaždé, když dcerku odevzdává učitelkám ve školce.
Nejdřív mi to přišlo divné a přehnané, ale cestou k autu jsem o tom musela přemýšlet.
A té mamince bych chtěla poděkovat.
Děkuji, že jsi mi ukázala, jaká láska k dítěti je a měla by být.
Nemohu Ti slíbit, že budu stejná, ale pokusím se být lepší.
Monika ❤
Kdyby se alespoň představili, tak by mi nevadilo tolik prát jejich prádlo 🙂
Také máte občas pocit, že Vás prostě musí doma být víc?
Přece není možné, aby všechno to prádlo a nádobí bylo jenom Vaše 🙂
Monika❤
JSEM TADY.
Každé ráno vstávám před sedmou a dohlížím na to, aby se dcery vypravily do školy.
Pak vezmu pětiletou dcerku do školky.
Ať prší, sněží nebo fouká silný vítr.
I když jsem už čtvrtou noc pořádně nespala, protože naše nejmladší dcera snáší neštovice opravdu špatně.
I když bych chtěla ráno raději spát.
I když jsem unavená, že se zapomenu i učesat.
Ale každé ráno ji vezu a pak vidím nadšení v jejich očích, protože jde mezi kamarády.
Čeká ji den plný her a zážitků.
Cestou míjím další maminky.
Ve tvářích se jim zračí únava, když vedou za ruku své děti do školy nebo školek.
Unaveně přebíhají přes přechody a míjí moje auto.
Zrovna ve chvíli, kdy čekám na zelenou, se můj pohled stočí na jinou z nich po mé pravé straně.
Vede za ruku holčičku, která má na zádech malý batůžek.
A v podpaží nese velkého plyšového tygra.
Tak velkého, že jí kabelka stále sklouzává z ramena.
Ale nese ho.
Proč?
Protože je to oblíbená hračka její holčičky a ta by bez ní byla ve školce smutná.
Ptáte se mě často, co se vlastně počítá, když říkáme, že děláme dost?
VŠECHNO.
Všechno, co my vidíme jako malé a nedůležité.
Jako plyšová hračka, která udělá radost.
Jako maliny, které jsem schovala dcerám do chleba.
Jako pusa nebo zamávání, než se naše děti vrhnou mezi kamarády.
Počítá se všechno, protože díky tomu, díky té sebemenší věci, kterou každý den děláme, jsou naše děti šťastnější a vědí, že jsme tady pro ně.
Tak na to nezapomínejte,
S Láskou,
Monika ❤️
Když PÝCHA přechází PÁD
Pýcha nad tím, jak dokonalé a schopné naše děti jsou.
Z ležících, plakajících stvoření, se mění v samostatné, hrdé a milující osobnosti.
Pád, když řeč dojde na tabulky a všechna ta " co by už měly umět a neměly dělat."
Ve věku šesti měsíců nám přijde roztomilá holčička, která spokojeně cumlá dudlík s ovečkou. Rozplýváme se nad ní nejenom my, ale i okolí.
Proč už nám ale méně roztomilá přijde o rok později?
K napsání dnešního článku mě částečně inspirovala jedna naše velmi známá blogerka.
Ve svém posledním videu(doufám, že to píši dobře, že bylo poslední 🙂/ se má potřebu vyjadřovat k cucání palce její dcery. V jejím projevu je cítit velký kus odvahy a zároveň obavy, protože tohle téma je něco, o čem se nemluví.
Cítím z ní, že ji to samotnou trápí. A naprosto ji chápu. Myslím, že my všechny tomu rozumíme.
Když se narodí miminko, je pro nás samozřejmé, že do výbavičky zahrneme různé dudlíky nebo prostředky, jakými ho můžeme uklidnit.
Ano vím, že jsou mezi námi mámy, které všechno tohle odmítají a chtějí dítě utěšit jen svou přítomností.
Já přiznávám, že dudlík měly všechny naše dcery, některé z nich měly dokonce na spaní dva.
Někdy prostě bylo potřeba dudlík použít, když jsem musela odběhnout. Věřím, že kdybych mohla každou z nich celý den nosit v šátku nebo jakkoliv jinak ji chovat, třeba by dudlík nebyl třeba. U nás ale byl a zřejmě ještě chvíli bude.
Naše nejmladší, tříletá dcerka totiž ještě dudlíka na spaní má. Ano, čtete správně, přestože jí byly v lednu tři roky, ještě pořád usíná s dudlíkem. A kromě něho, také spí se dvěmi plyšovými sovičkami a tulící dekou.
Před pár lety bych to možná řešila a snažila se jí ho násilím vzít. Bohužel způsoby jako "dáme ho jinému miminku" nebo "hodíme ho do řeky" u nás nefungují.
Ani povídání pohádky o ztraceném dudlíčku nebo přesvědčování, že už je velká.
A i když se ostatní dcerky dudlíka vzdaly mnohem dříve, teď stojím nad otázkou, co s tím?
Upřímně, nevím.
Nevím, jak jí ho vzít a poslední dobou začínám přemýšlet nad tím, proč bych i měla.
Je škodlivý, nebezpečný?
V očích veřejnosti určitě je.
Dudlík patří přeci miminku a velké děti ho už nemají. A pokud mají, měly bychom se za to jako mámy stydět.
Nestydím se.
Jsem na svou dceru pyšná z tisíce různých důvodů.
Ve svých třech letech krásně mluví, zpívá a projevuje mi tolik lásky, že mě často dojímá až k slzám.
Od dvou a půl let se sama dokáže obléknout a uklidit si oblečení do skříně.
Když se v noci vzbudí, rozsvítí si sama lampičku a dojde na záchod.
Každé ráno, když vstává, se sama převlékne, pyžamko dá do postýlky a přijde za mnou dolů do kuchyně. Když někam odcházíme, sama se převleče a obuje a čeká u dveří.
Dokáže si nalít pití, namazat chleba, zamést nepořádek. Věší se mnou prádlo a utírá prach.
Jsem na ní každý den pyšnější, protože vidím, jak sebevědomý a krásný člověk plný lásky nejenom k okolí, ale i k sobě samé, z ní roste.
Proč bych ji měla brát jedinou věc, kterou potřebuje a uklidňuje jí?
Mohla bych pokračovat ve jmenování toho, co naše dcera dokáže. Nejenom ona.
Všechny naše dcery jsou individuální, překvapují mě každý den.
I Vaše děti jsou takové.
Milujete je naplno, obdivujete a chcete, aby byly spokojené.
Vpřed, rychleji, honem.
Tabulky.Děsivé, barevné sloupečky na dveřích dětských lékařů.
Jsou jimi plné časopisy o mateřství, všude se o nich mluví. Všechny je známe. A všechny čas od času zabrousíme očima do sloupku, který má o našem dítěti jen podle jeho věku říct víc, než víme my samy.
Kdy se má obrátit na bříško nebo pást koníky. Neobrací se ještě? Jak ho donutit na bříšku zůstat.
Kdy má sedět, kdy se má postavit, kdy má začít jíst první mrkvičku, kdy má obcházet nábytek, kolik má říkat slov a jaká, kdy má mít ten nebo onen úchop apod.
Statistika děsivých pokroků, když se Vaše dítě vymyká standardu a dělá všechno po svém a jinak.A nikdo nemá moc rád něco jiného, než co je obvyklé.Ať už je to šidítko, plenka nebo počet dětí. Zvláště o tom posledním vím své 🙂
Stejný stres zažívají maminky, když se téma stočí na nočník a plenky.
Dítě v roce a půl s plenkami na den, budí doslova hrůzu, jakoby přenášelo jadernou zbraň.
Krása života spočívá ve faktu, že i když máte špatné ráno nebo celý špatný den, neznamená to, že okamžik za chvíli nemůže být DOKONALÝ.
Jako mámy zažíváme hodně špatných dní, které se tak sice nezdají, ale jsou dokonalé.
Žádný další den se nebude už opakovat a přestože si hodně často přejeme, aby zrovna ten konkrétní hrozný den už skončil, jednou na něj budeme vzpomínat a budeme si přát, aby se vrátil.
Čas je velký kouzelník a umí vymazat všechno špatné a zanechá v nás jen ty krásné pocity.
Dnes se mi stýská po nocích, kdy jsem své dcery chovala a houpala je.
Stýská se mi po vůni jejich vlásků a tlukotu jejich srdcí, které byl cítit přes pyžamko.
Stýská se mi po tom, když mi usínaly na rameni a oddychovaly.
I tehdy mi docházelo pomalu, jak je čas nespravedlivý.
Jak příliš rychle ubíhá kupředu a já ho nedokážu zastavit.
Jednou přijde doba, kdy naše děti budou spát celou noc.
Jednou přijde doba, kdy nebudou volat úzkostlivě každých pět minut "mami!"
Jednou přijde doba, kdy nebudou po zemi poházené hračky a nikdo nebude vylévat pití.
A tehdy se nám bude stýskat po všech těch nejnáročnějších, nejvyčerpávajících dnech i nocích, které jsme zažily.
S Láskou,
Monika💟
Ano, můžeme se neustále napadat a soudit.
Můžeme také říkat, že jsme lepší.
Naše děti jsou chytřejší, talentovanější a všechno umí lépe, než jiné.
Nikdy nemají záchvaty vzteku, nikdy se nehádají se sourozenci a nikdy neodmítají spát nebo jíst zdravé jídlo.
My jsme dokonalejší mámy a víme nejlépe, jak děti vychovat.
A všechno to zvládáme s lehkostí, protože jsme si děti přeci přály. Když si někdo něco přeje, nemůže o tom pochybovat, litovat toho a už vůbec z toho nemůže být nešťastný.
Touhle cestou by se tento blog mohl ubírat. S radostí, nadšením a pozitivními myšlenkami.
Ano, mám v plánu přidávat i články na jiné téma, protože bych se ráda posunula jinam a společně s tím i tento blog.
Ale nikdy se nebudu přetvařovat, stylizovat do videí a fotek tak, aby se to líbilo všem nadšeným supermatkám, které s úsměvem padají na ústa vyčerpané a po mateřské končí v náručí psychologa s pocitem ztracených a obětovaných let.
Nebudu Vám tu radit, jak máte své děti vychovávat, krmit a jestli dudlík ve třech letech je v pořádku. Naše nejmladší ho na noc ještě má a nestydím se za to.
Každá jsme jiná a všechny známe své děti nejlépe.
Jediné co nás spojuje je to, že v tom NEJSME SAMY.
S Láskou,
Monika 💟
Nemám ráda články ani rady typu: "Moje dítě nechce mrkev, ještě nechodí nebo nechce být na bříšku, co mám dělat?"
K tomu snad napíši jen jedno.
Dřív se mámy spoléhaly na sebe a svůj rozum. Vnímaly své děti, jejich potřeby, chutě a touhy. Vnímaly také samy sebe jako mámy, jako jediné, které mohou rozumět svým dětem a vždycky věřily, že pro ně dělají to nejlepší.
Dnes mámy samy sebe shazují, nedůvěřují si a pochybují o sobě, k tomu všemu neustále čtou, co by dělat měly a neměly, kdy by jejich děti měly dělat tyhle pokroky, co by neměly jíst, jak by neměly spát a hlavně, jak by se měly správně vyvíjet, aby bylo vše normální.
Každé dítě je jiné, každá máma je jiná, ale místo sledování trendů a tabulek, zkusme nechat sobě i svým dětem čas a klid a nenutit se navzájem do ničeho, co je nám nepříjemné <3
Monika
V prve rade bych chtela podekovat za Vas blog, rada ctu Vase clanky, protoze se v nich casto vidim. Mam sice "pouze" jedno dite, syna, ktery bude mit za par dni 1 rok, ale doslova mi mluvite z duse. Opravdu neni vzdy vse perfektni a tak, jak bychom chtely, materstvi je zaroven tak krasne a pritom tak narocne, az nekdy temer desive. A je tolik lidi kolem nas, kteri jen odsuzuji a mysli si, jak vi vsechno nejlepe, az je mi z toho casto smutno, kolik nepochopeni z rad cizich, ale i blizkych zazivam dnes a denne. Diky Vam vsak mam pocit, ze v tom opravdu nejsem sama! A nyni bych chtela vyuzit moznosti napsat Vam svuj pribeh, bude to spis takove jedno velke "vypsani se" z me strany, tak snad Vas to nebude obtezovat.
Těmito slovy začínal email od maminky Zuzky, který mi přistál v mailu zhruba před týdnem.
Je tak obsáhlý a plný smutku, neštěstí a pocitu ztracení, že se k němu nemohu jen vyjádřit slovy napsanými na blog.
Rozhodla jsem se k němu natočit video, kde o tom všem chci s Vámi promluvit. Nejen sdílet Zuzčino trápení, ale hlavně popsat všechno to, co trápí nás všechny. Zuzka to totiž popisuje úplně přesně.
Spokojené, zdravé a šťastné dítě, přesto má pocit, že se jí vše sype pod rukama. Manželství, rodina a zdravý rozum.
Zuzi, jestli teď čtete tuto zprávu, vím, že slova to nespraví, ani video to nezmění, ale pokusím se Vám alespoň na dálku poslat objetí a pozitivní slova, která Vám doufám, dodají alespoň trochu síly a odvahy, pokračovat dál.
Za každý email, zprávu jsem vděčná. Všechny pocity, které se mnou sdílíte se opakují, ale přesto jsou samy o sobě jedinečné, stejně jako jste jedinečné a výjímečné Vy samy.
Každá zvládáte všechno negativní jinak, ale to neznamená, že hůře, než ta druhá.
Chci, abyste byly silné.
Chci, abyste se podívaly na svůj život a svou rodinu a uvědomily si, že naprosto vůbec nezáleží na tom, jestli máte plný dřez nádobí nebo Vám padá oblečení z koše na prádlo.
Chci, abyste samy se sebou měly slitování a staraly se o sebe s větší láskou.
Chci, abyste si odpustily, že nevíte všechno a nevíte jak se máte zachovat, když se Vám tříleté dítě válí vzteky po zemi nebo miminko staré sotva pár týdnů jen pláče a pláče.
Stojíte za to, abyste se měla ráda. Musíte se mít ráda.
Když přiznáte nahlas, že jste ztracená a nevíte si rady, neznamená to, že jste slabá.
Naopak jste dost silná a odvážná, abyste to řekla nahlas.
A ono to chce opravdu veliký kus odvahy,
to víme my všechny.
S Láskou,
Monika 💟
I když je to těžké přiznat si, děti malé nezůstanou navždy a jednou odejdou.
Udělejme všechno proto, aby až ta chvíle přijde, ze dveří odcházely sebevědomé, silné osobnosti, které se nebojí života.
S Láskou,
Monika ❤
Vyčerpání, stres, vztek, lítost, deprese a zoufalství.
Těchto pět negativních pocitů vnímáme jako matky nejčastěji. Dokonce mnohem častěji, než ty pozitivní.
Je hrozně snadné vidět všechno černě.
Vinit se, že jsme špatné mámy, protože naše děti nemají každý den pět zdravých jídel. Nebo proto, že je dostatečně nebavíme a nevěnujeme se jim. Protože chceme také myslet na sebe a dopřát si alespoň pět minut sprchy bez dětských rukou a pláče.
Pro mnohé z nás se tak stane mateřská utrpením. Doslova přežívají každý den s vědomím, že brzy skončí a těší se až se vrátí do práce.
Pokud je to vyváženo pocity radosti z toho, že jsme matkami, protože jsme si děti přály, je to v pořádku.
I já se těším až půjdou všechny dcery do školy a školky a odpočinu si, alespoň psychicky.
Pokud ale všechno hezké z toho "být máma" zmizelo a zůstává jen těch pět negativních pocitů a přidá se k nim ještě pocit, že byste daly cokoliv za to, abyste nikdy matkami nebyly, je načase se zamyslet.
Opravdu je to tak hrozné, že toho litujete?
Ano vím, jsou dny, kdy děti prostě jen pláčou a neposlouchají. Takové dny máme my všechny a v takových dnech se hroutíme, nadáváme a litujeme se.
Jsou ale i jiné dny, lepší, skvělé nebo průměrné.
Pokud se nenaučíme vidět i to hezké ve chvíli, kdy to před námi je, nezůstane nám nic dobrého z mateřství a jenom nám to ublíží. Budeme se cítit hůř a hůř.
Není totiž těžké vidět všechno negativně a litovat svého života, ale vidět to dobré i tam, kde je to těžké najít.
S Láskou,
Monika 💟
Každý den nasedám do svého auta. Parkuji před budovou školky a beru nejmladší dceru za ruku. Běžíme v dešti, když fouká silný vítr. Stoupáme do schodů, abych o pár vteřin později sevřela do náruče svou pětiletou dceru.
Každé ráno vstávám, i když jsem měla těžkou noc. A každé odpoledne ji zase vyzvedávám.
Někdy projevy lásky nemusí být obrovská gesta, která berou dech. Mnohem častěji jsou to obyčejné věci-vyzvednutí ze školky nebo školy, zabalení svačiny, dohlédnutí nad domácím úkolem.
Ale i ty na první pohled nejobyčejnější věci, jsou ty nejdůležitější, když jste máma.
Nejsou samozřejmé.
Nepochybujte o sobě a nezapomínejte každý den, co všechno děláte a jak je to důležité.
S Láskou,
Monika ❤️
Vždycky bude něco, co bychom jako rodiče měli udělat jinak.
Měli bychom méně křičet a být více klidnější.
Měli bychom více naslouchat a méně odbývat.
Měli bychom mít víc času na své děti a nepromeškat ani jediný okamžik.
Chtěli bychom být lepšími rodiči, aby jsme nikdy nemuseli litovat ničeho, co uděláme.
Život je ale plný stresu a nemůžeme prostě zvládat všechno.
Naklizená domácnost, zdravá tříchodová večeře a všude jen šťastné tváře.
Všechny ale víme jaká je skutečná realita. Doběhneme domů s nákupem, jsme unavené a ještě toho máme hodně před sebou.
Často tak přijde chvíle, kdy je nejlepším řešením mražená pizza, místo abychom se snažily vytvářet iluzi dokonalé rodiny.
Dokonalost neznamená být vždy perfektní.
P.S. Dneska budou k večeři topinky 🙂
S Láskou,
Monika❤
Co když se Vám někdy nelíbí BÝT MÁMA?
Jsou rána, kdy vstávám, zatímco bych ještě ráda spala. Není to moje volba, vstávat v půl sedmé ráno každý den, kromě víkendu.
Jdu dolů po schodech do kuchyně, která by měla být čistá, ale není. Na stole jsou drobky ještě od večeře a pětiletá dcera odmítá snídat
.Následující hodinu dohlížím na všechny dcery, aby nepřišly pozdě do školy a snažím se probrat.
Jakmile odejdou do školy a já odvezu pětiletou do školky, v hlavě se mi honí myšlenky na to, co dnes musím udělat.
Nekonečný seznam nudných věcí a povinností.Taky Vám to tak přijde? Domácí práce, jak můžou být zábavné?
Každý den to samé. Utřít, zamést, uvařit, prádlo, koš, prach...pořád se to bere jako podřadné práce, které zvládne každý.
Moje tělo, můj CHRÁM
Dnešní článek je jiný oproti mým obvyklým.
Nebude o mateřství a všemu, co nám přináší.
Přesto nebude méně důležitý, protože je o životě.
O našem těle.
Všude čteme, jak je ženské tělo krásné a jak máme být vděčné za to, že jsme matkami.
Že kila navíc a strie k mateřství patří.
Jenže pokud jste jako já, nijak zvlášť Vás to neutěší.
Nechci ani kila navíc, ani jizvičky.
Chtěla bych zase vypadat jako před dětmi a mít přes padesát kilo.
Mít dítě je zázrak života, ale Vy si zázračně nepřipadáte.
Rozhodně ne ve chvíli, kdy nemůžete dopnout kalhoty a podprsenku push-up nahradí ty se širšími ramínky.
Včera jsem si byla koupit nové kalhoty.
Pokaždé, když si jdu zkoušet nové oblečení, mám trochu stažený krk.
Číslo na cedulce je pro mě hrozně důležité. Tvrdě jsem pracovala, abych se vešla do velikosti 38 a nechci si zkoušet jinou. Automaticky beru z věšáku tuhle velikost.
Jenže včera to bylo jiné. Prošla kolem mě žena v mém věku. Upravená, štíhlá a sáhla si přede mnou pro stejné džíny. Letmo jsem zahlédla cedulku na jejím vybraném kousku. 36!
Naprosto sebevědomě s nimi zašla do kabinky a mě se najednou nechtělo zkoušet ty moje.
Chtěla jsem také její velikost, chtěla jsem také mít zpátky to pevné tělo bez strií jako před dětmi.
A pak mi to došlo.
Nemůžu toho dosáhnout, nejde to.
Každá jsme v nějakém období právě teď.Nepředstavovala jste si to takhle a já také ne.
Před prvním těhotenstvím jsem byla štíhlá. Byla jsem mladá a bylo mi 21 let.Své tělo jsem brala jako samozřejmost, stejně jako vědomí, že budu vypadat stejně po porodu.Proč bych také neměla, že?Nevypadala jsem.
Místo 68 kg, jsem půl roku po porodu vážila 77kg.Měsíc před porodem mi popraskalo břicho neskutečným způsobem a iluze dokonale hladkého bříška byla pryč.
S každou další dcerou mi zůstalo pár kil, trápily mě.Nechápala jsem, proč všude v televizi a časopisech jsou ženy po porodu opět dokonalé a štíhlé a já toho nemohu dosáhnout.
Možná teď máte pár kilo nebo hodně navíc. Svoje staré oblečení schováváte na dno skříně a chodíte se na něj smutně dívat.Chtěla byste si znovu obléknout ty samé džíny, jako když Vám bylo 20. Ale neoblečete.
Chtěla byste mít dost energie na cvičení. A když energii máte, nemáte zase čas.
Možná jen hledáte výmluvy, protože se Vám prostě nechce.I já je hledala a hledám.
Ať už je to jakkoliv, je to v pořádku. Vy jste v pořádku a Vaše tělo také.
Přivedla jste na svět dítě nebo dokonce děti.Krmila jste je nebo stále krmíte.Vaše prsa už nikdy nebudou vypadat jako předtím, je to smutné, ale je to pravda.Nemá smysl se tím trápit.
Dívejte se na sebe jinak. Na své tělo.
Vždycky jste se na něj mohla spolehnout, podrželo Vás.
Každý den nasedám do svého auta. Parkuji před budovou školky a beru nejmladší dceru za ruku. Běžíme v dešti, když fouká silný vítr. Stoupáme do schodů, abych o pár vteřin později sevřela do náruče svou pětiletou dceru.
Každé ráno vstávám, i když jsem měla těžkou noc. A každé odpoledne ji zase vyzvedávám.
Někdy projevy lásky nemusí být obrovská gesta, která berou dech. Mnohem častěji jsou to obyčejné věci-vyzvednutí ze školky nebo školy, zabalení svačiny, dohlédnutí nad domácím úkolem.
Ale i ty na první pohled nejobyčejnější věci, jsou ty nejdůležitější, když jste máma.
Nejsou samozřejmé.
Nepochybujte o sobě a nezapomínejte každý den, co všechno děláte a jak je to důležité.
S Láskou,
Monika ❤️
Vyčerpání, stres, vztek, lítost, deprese a zoufalství.
Těchto pět negativních pocitů vnímáme jako matky nejčastěji. Dokonce mnohem častěji, než ty pozitivní.
Je hrozně snadné vidět všechno černě. Vinit se, že jsme špatné mámy, protože naše děti nemají každý den pět zdravých jídel. Nebo proto, že je dostatečně nebavíme a nevěnujeme se jim. Protože chceme také myslet na sebe a dopřát si alespoň pět minut sprchy bez dětských rukou a pláče.
Pro mnohé z nás se tak stane mateřská utrpením. Doslova přežívají každý den s vědomím, že brzy skončí a těší se až se vrátí do práce.
Pokud je to vyváženo pocity radosti z toho, že jsme matkami, protože jsme si děti přály, je to v pořádku.
I já se těším až půjdou všechny dcery do školy a školky a odpočinu si, alespoň psychicky.
Pokud ale všechno hezké z toho "být máma" zmizelo a zůstává jen těch pět negativních pocitů a přidá se k nim ještě pocit, že byste daly cokoliv za to, abyste nikdy matkami nebyly, je načase se zamyslet.
Opravdu je to tak hrozné, že toho litujete?
Ano vím, jsou dny, kdy děti prostě jen pláčou a neposlouchají. Takové dny máme my všechny a v takových dnech se hroutíme, nadáváme a litujeme se.
Jsou ale i jiné dny, lepší, skvělé nebo průměrné.
Pokud se nenaučíme vidět i to hezké ve chvíli, kdy to před námi je, nezůstane nám nic dobrého z mateřství a jenom nám to ublíží. Budeme se cítit hůř a hůř.
Není totiž těžké vidět všechno negativně a litovat svého života, ale vidět to dobré i tam, kde je to těžké najít.
S Láskou,
Monika 💟
