Jsem maminka třech dětiček. Miluji je všechny, možná ne úplně stejně, možná každého jinak, ale přesto nejvíce, jak to jde. Každý je jiný a přece nejdokonalejší. Jsou to moje princátka, ale taky opičky a prasátka. Jsou to zlatíčka, ale i neposluchové. Nikdy bych je nedala, ale někdy bych utekla já.
Ano, přestože jsou moje všechno, tak někdy mám chuť bouchnout, mám touhu být ten největší sobec, zalézt s čokoládou a knížkou, zamknout se a neřešit bumbání, hamání, jogurtíky a ze záchodu -hotovóóóó.
Nemuset vše opakovat dokola a dokola a dokola, kdy stejně Kuba chce odejít do školy v těch největších mrazech jen spoře oděn, hlavně ale že s mobilem v ruce. Tašku nechal už v kuchyni, aby v chodbě asi nepřekážela.
Tobíka probírá z jeho světa jen můj křik, jinak probrat jsem se ho zatím nenaučila.
Možná by ještě teď stál před zrcadlem, v obličeji děsivý výraz, ruce dopředu a z úst by mu jeho řečí vycházelo: "Jsem zombík" (Kubo děkuji, že svého do nedávná roztomiloučkého bratra učíš o takových divných monstrech.)
Taky za ty roky mé námahy a vysvětlování, kam patří špinavé prádlo, bych ráda přestávala nacházet ponožky v legu a trenky v pastelkách.
A prý bude hůř.
Ač mi čas od času pijí krev a čas od času bych chtěla jedináčka, nepřestávám mít pocit, že ještě někdo chybí. Ať už chybí Eliášek a nebo Isabelka, neustále mám pocit, že na nás ještě někdo čeká. Někdo, kdo bude zase spát u nás v posteli a zkopávat mě pryč, někdo, kdo mě nenechá spát, jít do kina, kdy se mi zachce a bude zase házet ponožky do lega, drobky pod stůl a probrečí noci.
Někdo, koho budu s nadšením očekávat na testu jako druhou čárku, na UTZ ho uvidím jako fazolku a 9 měsíců si užívat tu nepopsatelnou blízkost a těšit se na naše první shledání.
Neumím si představit, že už bych necítila tu nejsilnější vlnu lásky okamžitě po porodu, kdy se vám chce brečet a nevíte zda, protože to tak bolelo a nebo jsou to jen slzy štěstí. Kdy necítíte a nevnímáte nic jiného než to dokonale opatlané, špinavé a šeredné stvoření, které se vám okamžitě v ryje do srdce a máte pocit, že je to to nejkrásnější, co jste kdy viděla.
Chtěla bych to celé ještě zažít, chtěla bych prožít každou minutu naplno, chtěla bych se těšit z toho, že v tom legu je zase o jednu ponožku navíc a chtěla bych dojít k naplnění a k pocitu, že už na nás nikdo nečeká a že už jsme opravdu KOMPLETNÍ.
Pajo, dockas se! Moc ti to přeji, z celého srdce ❤