Pokyn zněl jasně. Doporučuje se neznámkovat, hodně opakovat, děti motivovat, ve třídách dělat aktivity na posílení kolektivu. Někteří ale četli toto - napařit čtvrtletku, vzápětí další malé opáčko. Žádné opakování, to je tvůj problém, měl jsi dávat při onlinech pozor. Nebudeme opakovat, musíme jet dál. 

Moje třída psala čtvrletku dva dny po návratu do školy. Dopadla nevalně. Paní učitelka si ale libovala, jak se jí hezky srovnaly známky. Následně psali fyziku, zeměpis, jazyky. Byli dost otrávení, někdy mi připadali jako tažná zvířata, která prostě musí tu káru táhnout dál a nějak všechno přetrpět. Pak přišel pokyn od vedení. Čtrnáct dní neznámkovat, nebo dávat známky na bázi dobrovolnosti. Testy hodnotit slovně. Bylo z toho haló. ,,Cože, jsme ve škole a nebudeme známkovat? Co je to za výmysl???"

Většině dětí se do školy nechtělo, děsily se právě této smrště písemek a opáček. Když se jedna třída ozvala a přes paní učitelku třídní se o tom začalo mluvit, někteří učitelé je odsoudili. ,,No, tak to nevím, jak si ty známky opravíte, když se teď nebude známkovat." znělo z úst některých učitelů. 

Chceme, aby žáci říkali svůj názor, ale pokud s jejich postojem nesouhlasíme, automaticky je vnímán jako ten špatný. Dost často se mi na hodinách stává, že děti v rámci diskuze začínají svůj proslov obligátně. ,,Ale paní učitelko, já nevím, jestli to můžu říct, jestli z toho nebudu mít problém..." Smutné, že. A ještě smutnější je věta, která zazněla od mé kolegyně. ,,Přece jim nemůžu dát na vysvědčení tak hezké známky!"

PS: Všichni citovaní pedagogové jsou u nás v menšině, většina taková opravdu není.

Začalo to plíživě. Odbývala jsem přípravy, nebavilo mě vymýšlet online kvízy, neprohlížela jsem profily jiných učitelů na sociálních sítích a nečerpala inspiraci pro hodiny. A každé ráno jsem se probouzela s pocitem, že začíná zase další hrozný den. Moci tak zase zavřít oči a spát a spát. Nebo se moci probudit, vypravit děti do školy, naskočit do autobusu, stavit se do milovaného Cross café a pak do práce...

...zkrátka ztratila jsem radost. A taky motivaci k práci. 

Stále stejné dny. Sekající se internet. Děti, kterým nefunguje mikrofon, a vy je už dva měsíce neslyšíte. Mlčící děti. Hodiny, kdy máte pocit, že mluvíte sami k sobě. Školní parlament, jenž se ani pořádně nerozjel a online nefunguje. Nekonečné porady, kde řešíte neřešitelné.  Kolegové metodici prevence, kteří vám pošlou desatero pro duševní hygienu, ale když po nich konkrétně něco chcete, nemají čas. Vaření, to věčné vaření. Vaření o přestávkách, vaření večer, protože byste to přes den nestíhala. Doma dvě děti na onlinu a pocit, že se jim málo věnujete. Neměla jsem si vlastně vzít OČR? Ale co moji žáci? 

Předminulý týden byl totálně kritický. Ráno jsem vstala jako robot a práci jsem si šla doslova  odtrpět. Odpoledne jsem zaklapla notebook a měla pocit totálního zmaru. A výčitky, že takhle se pracovat prostě nedá. Večer do postele s tím, že další den bude úplně stejný.

Pak přišel dlouhý telefonát s kolegyní kamarádkou a uvolňující pocit, že v tom nejsem sama. Sdílená starost, poloviční starost. Ulevilo se mi a jí taky.

Pokud si myslíte, že se to zázračně jako mávnutím kouzelného proutku změnilo, tak se mýlíte. Ale mám teď lepší dny. Snažím se s tím pracovat. Nejsem ten typ, který by si psal nějaký motivační deník nebo si zapisoval, co se mu ten den povedlo. Na to jsem moc cynická. Vypustila jsem zprávy, počty nakažených jsem viděla naposledy před třemi týdny. Pomohlo mi počasí. Díky, žes konečně přišlo, jaro. A taky datum. Upínám se k němu. 12. duben je dnem, kdy se možná žáci vrátí do škol. A možná, že se vše pomalu vrátí k normálu. 

Den - úterý

Čas - 8:00

Prostor - virtuální

Počet členů - 24 (stabilní)

Já: Dobré ráno, jak se máte? (dlouhá pauza)

Aneta: Dobře

Den - pondělí

Čas - 8:55

Prostor - virtuální

Počet členů - 22 (ale kolísá)

Já: Dobrý den děti, tak jak se máte? Zažily jste něco zajímavého o víkendu?

Anička: Já jsem paní učitelko...(bohužel dál neslyším, protože jí někdo ztlumí mikrofon)

Když se 11. března zavřely školy, na naší škole zmatek zdánlivě nenastal. Máme jednotný systém -bakaláře -, takže většina kolegů z druhého stupně začala se starou dobrou metodou. Poslala rodičům zprávy, kde byly vypsány strany z učebnice, které se mají žáci naučit, a označena cvičení, která mají vypracovat v pracovních sešitech. Basta.

Někteří z nás ale chtěli víc - online hodiny. A tak jsme s kolegyní přešly na google clasroom. Fungovalo nám to čtrnáct dní, když vedení školy zavelelo a zavedlo jednotný systém - MS Teams. Chvilku mi trvalo, než jsem se v tomto systému zorientovala, ale pak mi opravdu hodně vyhovoval. Hlavně konečně ty ONLINE HODINY. Třídy jsem si rozdělila do skupin a každý den opravdu učila. Nakonec jsme s žáky našli i rozumný kompromis v počtu úkolů. Prostě paráda!

Jaké ale bylo moje překvapení, když jsem zjistila, že konkrétně v mé třídě učím takto online jen já a moje dvě kolegyně. Ostatní pouze změnily systém a opět jeli samostudium a domácí úkoly. Děti byly nešťastné obzvláště v matematice a fyzice, kde bylo mnohdy samostudium nad jejich síly a nad síly mnohých rodičů. Mrzelo mě to o to víc, když mi jedna maminka napsala, že napsala email paní učitelce, zda by nemohla dětem látku vysvětlit, protože ji samy nejsou schopny pochopit a bylo jí odepsáno, že to není její povinnost. Co na to máte proboha tomu rodiči říct? Každé vedení školy si zakládá na loajalitě zaměstnanců i na loajalitě mezi zaměstnanci. Jak se ale máte takového kolegy zastat? 

Nevím, jak bude naše vedení hodnotit distanční výuku. Nevím, jestli my, kteří jsme opravdu učili online, budeme pochváleni nebo dostaneme nějakou odměnu. Ale o to mi ani nejde. Prostě jsem to brala jako svoji povinnost. Jsem učitelka, tak musím nějak učit. Spíš mě mrzí, že někteří učitelé si z distanční výuky udělali prázdniny, odjeli na chalupy a jednou za týden poslali žákům pracovní list. Nastuduj si a vypracuj!

Klukovi v tomto příběhu budu říkat Jakub. Jakub měl mít pro třídu připravené povídání o jedné řecké pověsti. Došel k tabuli, řekl její název, pak zrudl, zasekl se a nastalo ticho. Takové to třeskutě tiché ticho, kdy se děti ve třídě přestanou zabývat pohledem z okna, čmáráním si propiskou na ruku a pozorováním roztřepených konečků vlasů. Třída se zcela ztiší a všichni se soustředí na divadlo, které se začíná odehrávat přímo před tabulí. "Jakube, začni klidně ještě jednou. Děje se něco? Víš, co? Sedni si a uvidíme, třeba to do konce hodiny ještě dáš." 

Nedal. Seděl v lavici, oči měl zalité slzami a upřeně zíral před sebe.. Ale protože se ve třídě děje spousta dalších věcí, za pár minut už tomu nikdo kromě mě nevěnoval pozornost. Jakub se celkem uklidnil, ale mému pohledu se vytrvale celou hodinu vyhýbal. Po zvonění za mnou přišel s omluvou že vůbec neví, co se s ním dělo. Dohodli jsme se, že to nebudeme dělat problém, on mi tu notoricky známou pověst převyprávěl o přestávce a bylo. A protože v dalších hodinách už to byl opět starý známý Jakub, tuto příhodu jsem odsunula někam do pozadí.

Za čtrnáct dní se konaly třídní schůzky. Přišla za mnou maminka, kterou jsem vůbec neznala a vláčela s sebou dárkovou tašku. Představila se jako Jakubova matka a začala mi děkovat za moje vstřícné jednání. Vstřícné jednání? "Ano, ano. Ani doma nechápal, co se stalo, on trémou netrpí. Paní učitelko, za to, že jste ho posadila a nenutila ho to převyprávět, tak tady máte." A podávala mi fialovou tašku s motivy levandule . Bránila jsem se, bylo mi to trapné. To přece nebyla vstřícnost, ale samozřejmost. "Ne paní učitelko, nebyla. Spousta učitelů by si ho vychutnala." 

Tak jsem si ten dárek vzala. Paní mi ještě jednou poděkovala a odešla. Nechala mě stát v prázdné třídě se spoustou otázek, myšlenek a s instantní kávou a sypaným čajem na pevné nervy.

Při každé čtvrtletní poradě s hrůzou zjišťuji, kolika dětem z mé třídy hrozí propadnutí a kolik k tomu pomalým tempem směřuje. Letos byla situace horší než loni, ale zase ne tak kritická jako v paralelní třídě. Kdyby se teď rozdávalo vysvědčení, pět dětí z pětadvaceti by mělo nedostatečnou. Učím na normální základní škole.  Proč jsou tedy děti z pohledu známek tak neúspěšné? 

Já odchodila povinnou školní docházku na vesnické škole, končila jsem v roce 1994. Za celých osm let propadl jeden jediný žák a to ve čtvrté třídě. Nikdo další k němu nikdy nepřibyl,  nikdo další nedělal ani reparát. Učili jsme se toho méně? Je vesnická škola něco jiného než základka v Praze? Nebo se dnešní děti prostě neučí?

Ano, některé děti se neučí. Některé to ani nepotřebují. Já si celou základku vystačila s přečtením látky o přestávce. Pak jsem tvrdě narazila na gymplu, kde jsem brzy pochopila, že takhle to stačit nebude. Jsou ale děti, které se učí denně, ale výsledky nejsou vidět. Co byste poradili holčině, která se v sedmé třídě učí denně dvě až tři hodiny, ale tato snaha nenese ovoce. 

Je velký rozdíl mezi prvním a druhým stupněm. V páté třídě má čtyřku na vysvědčení minimum dětí. V mé třídě to byli konkrétně dva. A už v prvním čtvrtletí šesté třídy byl vidět ohromný propad. Evergreenem jsou některé předměty, z nichž má dostatečnou nebo nedostatečnou třeba třetina třídy. Špatné bylo podle mého názoru zavedení druhého povinného cizího jazyka. Děti, které jsou na jazyky slabé, se najednou musí potýkat s dvěma cizími řečmi.

Jestli teď čekáte nějaké řešení, tak budete zklamaní. Nevím, proč se toto děje. Ani nevím, jestli je podobná situace i na jiných školách. Nevím, jestli je to tím, že učitelé na prvním stupni umí s dětmi lépe pracovat.  Nevím, jestli je to tím, že základka na které učím, je na sídlišti, kde je skladba obyvatel přece jen trochu jiná než ve vilových čtvrtích. Řešení na naší škole je zatím v nedohlednu. Ne všichni kolegové vidí tento stav jako problém. Pro některé jsou děti jen tupci, kteří se prostě neučí.    

Na konci listopadu to bude půl roku, co zemřela moje babička. Měla 96 let a kromě posledních deseti dnů, které strávila v nemocnici, byla celý život vitální a soběstačná.

Den pohřbu byl na začátku června. Byl krásný den. Posečené louky voněly senem, obloha byla azurová, nad asfaltkou se chvěl horký vzduch. Do takového dne jako by se černě oděné děti ani nehodily. Špičky balerínek zašpiněné od prachu, tmavě modré sukýnky, které se tak krásně točí. Dominik v bílé košili zapnuté až ke krku. "Kdo přeskočí tenhle příkop?"

Vzduch v kostele je chladný. Varhany tlumeně hrají, dlaždice kolem hlavního vstupu a kropenky jsou ošoupané dohladka. Ve jménu otce i syna i ducha svatého. Vpředu leží rakev. Jdeme k ní. Lucka se mě drží za ruku jako klíště.  Mamka stojí u rakve, má svěšená ramena a červené oči. "Prababička je uvnitř?" Kostelní lavice vrzají. Špičky zaprášených balerínek kopou do přední dřevěné stěny. Z levé strany na nás trpitelky shlíží Panna Marie a kárá nás pozvednutou pravicí. 

Moje sestra čte smuteční řeč, slyším tlumené vzlyky. Někdo právě lupnutím otevřel balíček papírových kapesníků. Sestru přemůže dojetí a v půlce se jí zlomí hlas, "promiňte", rychle si utřít kapesníkem oči. "Mami, proč brečíš?"

Za zvuků babiččiny nejoblíbenější písně Santa Lucia je rakev vynesena z kostela na hřbitov. Ostré světlo a náraz horkého vzduchu do prsou. Kráčíme za rakví, kapela hraje. Za hřbitovní zdí se zelená lán kukuřice. Muzikanti jsou zpocení, okvětní lístky kopretin se smutně stáčí dolů, jen karafiátky pevně drží své rozvité hlavičky.

Květiny padají na hnědou rakev do černé země. Lucka se naklání nad hrob a pozoruje zvětšující se hromadu květin. Červená, bílá, zelená. Stojíme v řadě. Spousta lidí a spousta kondolencí. Všechny ženy pohladí Dominika po blonďaté hlavičce. Objímá sestru kolem boků. Žluté vlásky na pozadí černých šatů. "Kdy už půjdeme domů?"

Je úterní podvečer. Sedím na balkónu a pode mnou v tělocvičně právě začíná hodina cvičení předškoláků. Děti jsou rozřazeny do skupinek a já zjišťuji, že  naše Lucka nějakým záhadným způsobem přes prázdniny přišla na to, jak se skáče z odrazového můstku na švédskou bednu. 

Mezi dětmi byl chlapeček. Všimla jsem si ho hned, protože měl na sobě dívčí fialové legíny. Chudák, řekla jsem si. Při každém cviku, na každém nářadí pak vypadal jako by se chtěl zabít. Chudák máma, řekla jsem si. Od půlky jako by přestal vnímat. Dělal vše možné i nemožné, jen ne to, co měl právě dělat. Chudáci ve škole, ti si s ním užijí, spratek jeden, řekla jsem si potřetí. A už jsem si v hlavě sumírovala MORALIZUJÍCÍ článek o tom, kde končí nevychovaná roztomilost a začíná pouze ta nevychovanost,  a o matkách, které to nechají zajít příliš daleko.

Za pár dní jsem toho kluka potkala na hřišti, i s bráchou a mámou. Lucka si odložila na lavičku nejoblíbenějšího petšopáka a šla si po svých. Kluk se za chvíli přišoural k lavičce a začal si ježka prohlížet. Jestli chceš, půjč si to na chvíli, řekla jsem. Chlapec po mně loupl očima a beze slova odešel. Maminka přišla vzápětí. Neobtěžoval? Nechtěl to sebrat? On ježky miluje. Byla jste taky na cvičení s předškoláky, že? Snažíme se ho socializovat. Je autista. Dozvěděli jsme se to teprve před půl rokem. Já to ale tušila už dlouho. Má snahu se kamarádit, ale odmítnutí zpracovává tři dny. A nejhůř nese posměch. Za rok má jít do školy. Neumím si to představit. 

Omlouvám se vám, myslela jsem, že je váš syn jen nevychovaný spratek, řekla jsem v duchu. A zastyděla jsem se. Kolikrát jsou asi mámy autistů konfrontovány okolím s tím, že neumí vychovat dítě. Pohledy ostatních, že oni tedy výchovu zvládli lépe. Úsečným větám, že by dítě potřebovalo jen pár na prdel. 

Chlapeček si nakonec petšopáka půjčil. Měla jsem dobrý pocit, nejraději bych mu ho dala. Lucka přiběhla zkontrolovat, že jí bude ježek vrácen a než zase odběhla, podívala se na  kluka  a řekla posměšně: "Proč máš na sobě holčičí legíny? Fialová je přece holčičí barva, to nevíš?"

Omlouvám se, řekla jsem. Bylo mi trapně za Lucku i za sebe. Paní se mile usmála: "To nic. Když on tu fialovou vážně zbožňuje."

1) Hnusné učebnice 

Některé jsou plesnivé, některé jen zvlněné od vylitého pití a některé mají slepené listy tak, že nejdou odtrhnout. A peníze na nové nejsou. Letos je to ještě horší než loni, protože školy dostaly na pomůcky méně peněz. O nových učebnicích si mnozí učitelé na 2. stupni mohou nechat jen zdát. Když už se kupují kompletně nové učebnice, má vždy přednost stupeň první. Když jsem se včera ve skladu probírala učebnicemi pro moji třídu, řešila jsem velká dilemata. Je lepší učebnice, které sice chybí pár stránek a další vypadávají, ale je celkem hezká nebo ta, která je kompletní, ale sem tam má skrvny od kafe, které překrývají text? 

2) Negativní učitelé

Jasně, že vás někdy žák naštve a v duchu k němu vyšlete pár peprných nadávek. Co ale bytostně nesnáším jsou učitelé, kteří o dětech zásadně mluví jako o dementech, blbečcích nebo o debilech. A to už 4. září, nikoli 30. června, kdy bych si mohla říct, že na to mají trošku právo. 

3) Nekřič a neběhej

Víte, proč by většina učitelů na 2. stupni nezakázala používání mobilních telefonů? Protože mají o přestávkách při dozorech klid. Děti jsou přilepení k displejům a jsou HODNÉ. Neběhají, nekřičí, a že si  nepovídají a jeden druhého ani nevnímá? Ale to nevadí, hlavně že je klid. 

Mám ve třídě holčičku. Bude to třeba Nela. Nela má rodiče vegany. Nosí do školy svoje svačinky, na obědy nechodí nebo si je nosí v krabičce. Nedávno jsem ji o přestávce viděla s vajíčkem na tvrdo. Říkám jí:"Nelčo, vy už doma jíte vajíčka?" Nela se divně culila a s ní další dvě kamarádky. Pak z ní vypadlo, že jí holky občas nosí z domu vajíčka, plátkový sýr nebo jogurt. Že na to mívá hroznou chuť, a tak některou kamarádku poprosí o  "potravinovou pomoc". Zeptala jsem se jí, jestli to ví její mamka. Řekla mi že ne, a že to jí to říkat nebude. A víte proč? Protože by byla smutná a zklamaná.

Já osobně jsem všejedlík.  Něco miluju, něco už méně. Určitě bych nebyla dvakrát nadšená, kdyby se z některé z mých dcer stala veganka. Určitě bych musela vždy dlouho plánovat, co bych jí připravila k nedělnímu obědu. A určitě bych se bála, aby měla pro své tělo všechny potřebné látky.  Ale určitě bych nebyla zklamaná nebo smutná.

Na internetu ze sebe někteří vegetariáni a vegani dělají lepší sortu lidí. Někteří jsou ve svých stravovacích názorech i dost ortodoxní. Jedna maminka veganka mi v internetové diskuzi vytkla, že já nedávám svým dětem v jídle možnost výběru. Když jsem jí napsala, že ona taky nedává svým dětem možnost výběru, tak mi odepsala, že to je přece něco úplně jiného, protože ona nemá na svědomí SMRT!

Co tím vším chci říct? Že nejde o to, jaké máme stravovací návyky. Jde o toleranci k druhým, protože co vyhovuje mně, nemusí vyhovovat někomu druhému. Nemůžeme být přece všichni stejní, ať se to týká jídla nebo čehokoli jiného.

A nebuďme zklamaní, pokud si naše děti vyberou v dospívání nebo dospělosti odlišnou stravovací cestu než máme my, jejich rodiče. 

... je v dnešní době těžké a hlavně úplně out.

Když nejste vegan nebo vegetarián, tak jste cukr free, nebo aspoň pečete domácí chleba nebo každý den něco super zdravého vaříte z lokálních a bio surovin. Dítěti na svačiny koupíte designovou krabičku, kterou naplníte domácími lívanečky (samozřejmě bez lepku), syrovým ovocem a zeleninou a navrch přidáte domácí jogurt s homemade granolou.

Určitě jste zero waste nebo se o to aspoň snažíte. Já vím, v dnešní době plastové je to tak těžké. 

Dítě neposíláte do normální školy, ale protože  unschooling zákony v ČR ještě nepovolily, tak dítě vzděláváte doma, nebo založíte komunitní školu nebo ho aspoň pošlete do alternarivního vzdělávacího institutu. 

Dětem kupujete jen oblečení v šedé, starorůžové nebo horčicové barvě, jehož výrobní proces nepřekročil hranice naší republiky. Celý jejich pokojíček je bílo šedý s černými prvky a všechno vybavení a hračky jsou z cool designových severských eshopů. 

O víkendech chodíte s dětmi do stylových kaváren a galerií a tato místa vás jen utvrzují v tom, jak jsou vaše děti vyspělé.

Po Paříži Vídeň. Tentokrát dvakrát více dětí a stejně dospělých. Já, sestra a čtyři děti, nejmladší čerstvě tříletá, nejstarší skoro sedmiletá. Celkem jsme strávili ve Vídni tři dny a bylo to tak akorát. 

Cesta

Jeli jsme z Brna vlakem společnosti Regiojet. Cesta trvá hodinu a půl a jednou nám vyšlo  i luxusní dětské kupé. 

Ubytování

Opět jsme se spolehli na Airbnb a našli si byt. V centru nám byty připadaly dost předražené, a tak jsme si našli byt jednu stanici od Schonbrunnu. Vždy si vybíráme byty v blízkosti metra, protože doprava metrem nám přijde s dětmi nejlepší. 

Metro

Eiffelovka

Magická kráska. Děti z ní byly nadšené.  Celá Eiffelovka je obehnaná plotem a dovnitř se dostanete jen přes bezpečnostní rám a osobní prohlídku. Do věže jsou čtyři vstupy, ale málokdy jsou otevřené všechny. Nebudu vám lhát, jsou tam vždy fronty. My si postáli zhruba hodinu, ale děti to zvládly celkem statečně. Poté co jsme přišli k okýnku se vstupenkami, jsme s hrůzou zjistili, že celou dobu stojíme u vchodu s nápisem stairs only,  a po krátké úvaze se rozhodli, že to zkusíe s dětmi vyšlápnout. Vyšli jsme s dětmi do prvního patra (cca 60 metrů) a pak i do druhého (115 metrů). Ve druhém patře je možnost přesednout na rychlovýtah přímo na vrchol, ale odradila nás další šílená fronta a dětem ta dvě patra bohatě stačila. V prvním patře je na zemi průhledná plocha  a k té se děti odmítly byť jen přiblížit. Já byla odvážnější, ale koukat se do šedesátimetrové hloubky  a mít pocit, že pod nohama máte jen sklo, není nic moc.

La grande Arche a La Defense

Od 70. let se začala na místě tohoto pařížského předměstí stavba moderní kancelářské čtvrti. K oslavě dvoustého dobytí Bastily, byla slavnostně otevřena Archa neboli moderní vítězný oblouk. Je to monumentální stavba, která tvoří osu s Vítězným obloukem a celou Champs-Élysées. Celá čtvrť je plná moderních fontán a soch, ze kterých byly děti nadšené. Pokud byste sem přijeli večer, budete zklamaní, je to totiž mrtvo, lidé sem jezdní hlavně za prací. V této čtvrti najdete také velké nákupní středisko Les 4 Temps. I sem vás pustí až po prohlídce zavazadel, což je pravidlem ve všech pařížských nákupních centrech. 

Vítězný oblouk

Vyšlapat s dětmi 360 schodů (oproti Eiffelovce žádný problém) a zaujmout  místa právě včas. Přijít o 10 minut později nezbyde na nás místo u zábradlí. Je totiž večer a všichni čekají, až se rozsvítí Eiffelovka. Tuhle vyhlídku mám ráda. Pod vámi hučí Champs-Élysées, vidíte Louvre, Archu, jako na dlani máte baziliku  Sacré-Cœur na Montmartru. Dolů jezdí výtah nebo si můžete schody zopáknout. Pod obloukem hoří věčný oheň na památku všech padlých vojáků a ten mého synovce fascinoval ze všeho nejvíc.

Paříž je moje srdeční záležitost,  takže byla jen otázka času, kdy tam vezmu i svoje děti. Po delší úvaze jsem se rozhodla, že moje mladší tříletá dcera je na objevování kouzla Paříže ještě moc malá, a tak aby té starší nebylo ve městě světel moc smutno, přibrali jsme ještě jejího bratránka. A kompletní sestavu ještě doplnila moje mamka, aby se vyvážil poměr dospělých a dětí.

Byt

Ubytovali jsme se přes airbnb v pařížské části Ternes a cenově vyšel byt s kuchyní, koupelnou a obývákem stejně jako hotel. Byl to menší byt s dvěma francouzkými okny do ulice a jeho jedinou vadou bylo třetí patro bez výtahu. 

Metro

Pařížské metro rozhodně není baby friendly. Je staré a jezdící schody nebo výtahy najdete málokde. Pořád si říkám, jak to Francouzky dělají s miminky, protože jsem v životě v metru neviděla maminku s kočárkem. Děti mají zdarma metro do čtyř let. Ty starší mají slevu, ale jen pokud si koupíte carnet, což je 10 lístků najednou, to pak lístek vychází na 70 centů. Jednotlivě koupit slevněné lístky nejde. Carnet existuje i pro dospělé a my ho plně využili. Paříž má jednu z nejhustějších linek metra na světě a metrem se dostanete  prakticky kamkoli.

Muzea

“ Filipe! Filipe! “

Vítr můj hlas odnesl někam daleko. Postavila jsem se dalšímu poryvu a zavřela oči. Bylo ještě teplo, ale ve vzduchu bylo cítit, že je léto u konce. Ne nadarmo se říká svatá Anna, chladno zrána. Měla jsem pocit únavy a zvláštního prázdna z toho pozdního letního slunce.

“ Filipe!”

Ještě před týdnem se nechtěl k poli ani přiblížit, utíkal i ze dvorku do bezpečí domu, když zaslechl zvuk kombajnu nebo traktoru. Teď běhal po čerstvém strništi, občas se sehnul a něco zastrčil do kapsy. Stála jsem tam a koukala jsem na obzor, kde se ve větru pravidelně otáčely vrtule větrníků, na polní cestu protínající strniště, na svého chlapečka, který poskakujíc mezi stvoly kukuřice vypadal tak normálně.

Náhle ticho proťal ostrý zvuk. Blížil se zpoza kopce. Dobře jsem věděla, co bude následovat. Filip všeho nechal, nejdřív se vyplašeně rozhlédl a pak se rozeběhl. Zvuk kvílivě sílil, a když Filip doběhl až ke mně zabořil mi hlavu do břicha, levou rukou se plácal přes ucho a začal pištět. Pravou rukou chňapal do prázdna a já z kapsy rychle vytáhla Chundeláčka. Popadl ho a zacpal si jím pravé ucho. Hladila jsem ho po jeho hnědých kudrnatých vlasech. Vlastně jsem si takové chvíle užívala, protože mu v ten moment nevadil fyzický kontakt, mé hlazení. V takových chvílích mi byl nejblíž. Zvuk vylétl zpoza kopce a proburácel kolem nás. Filipovo pištění dosáhlo maximální intenzity. Hladila jsem ho stále stejně. Nic jsem neříkala, stejně by to nemělo cenu. Moje ruka hladila jeho ještě dětskou hlavičku, vlásky měl zpocené. Až se ode mě odtrhne, budu mít poslintané tričko a on úplně zpocenou tvář. Zvuk se vzdaloval a úměrně s ním slábla i intenzita Filípkova pištění. Za chvíli se odtrhl  a zkontroloval okolí, aby se snad odněkud nevynořil jiný strašidelně nepříjemný zvuk. Jeho pištění ustalo. Jedno ucho zbarvené do ruda, u druhého stále přitisknutého Chundeláčka.

“ Už je to dobrý Filípku, už je motorka pryč.”