Tenhle batoh jsem původně chtěla otestovat jen pro zajímavost a vzít s sebou na tábor. Mám přece dvě přebalovací tašky, které zbožňuju. Mhm. Výsledek je, že přebalovací tašky leží zapomenuté v šatně a já dnes a denně tahám batoh 😀

K čemu přebalovací batoh? No, on to totiž není jenom batoh. Je to batoh, taška přes rameno, kabela a taška na kočár v jednom. A vzhledem k tomu, že bydlíme v pátém patře bez výtahu a Mína se už docela pronese, je to pomoc jako hrom, nemuset tahat kabelku v ruce nebo přes rameno. Strčím malou do nosítka, batoh na záda, seběhnu po schodech, vytáhnu kočár ze sklepa, strčím do něj malou a batoh pověsím na kočár. A cestou domů zase naopak.

Hlavní prostor batohu tvoří tři velké kapsy, přístupné z vrchní strany batohu a schované pod zipy. Ta největší, která je nejblíže k zádům, tvoří hlavní prostor. Když do ní nacpu taštičku s doklady a peněženkou, knížku, láhev s vodou, lahvičku pro malou a foťák, tak je pořád poloprázdná. Už se těším, až zase udělám zatěžkávací zkoušku 🙂

Hned u zad těsně pod zipem je další velká kapsa na zip, třeba na důležité dokumenty. Pod ní jsou dvě další kapsy s okrajem na gumu, v jedné z nich je vložena přebalovací podložka. Na druhé strany hlavního prostoru je velká kapsa na suchý zip, na jejíž stěně je tradiční lässigovská taštička na příkrmy, která se dá odepnout z velkých patentků a samostatně odnést třeba do kuchyně. Vyhovuje mi, že tam všechny ty kapsy jsou, ale zároveň je lze snadno nepoužívat a jen naplnit hlavní prostor.

Prostřední kapsu využívám na plenky, ubrousky, taštičku s olejíčkem a antibakteriálním gelem a nosím v ní pytlík s příbory a kovovými brčky pro děti. Většinou tam mám plenek jen pár, ale vejde se i 10 plínek na celodenní výlet. A chystám se i vyzkoušet, jak se vejde látkovací výbava.

V poslední, nejmenší kapse, je kroužek na klíče a kapsička s víkem na suchý zip na mobil. Je tam pro mě snadno dostupný, ale zároveň dobře schovaný před případnými nenechavci. Snad poprvé v životě nosím mobil tam, kam patří 🙂 Kromě mobilu tam házím klíče a všechny ty drobnosti, které mi děti při procházce nosí, kamínky, kytičky a podobně.

To ale ještě pořád není všem kapsám konec! Z druhé strany batohu je hned pod ramenními popruhy jedna velká "tajná" kapsa a z boku batohu pak na zip přístupná tzv. mokrá kapsa z nepromokavé látky.

Součástí batohu je (podobně jako u přebalovacích tašek Lässig) bohaté příslušenství: termoobal na láhev, který teď v létě používám, aby mi voda nezteplala, přebalovací podložka, taštička na drobnosti, vyjímatelné kapsičky na příkrmy, popruh pro nošení přes rameno a udělátka k upevnění batohu na kočárek (ty na fotce chybí, jsou na suchý zip a bála jsem se, že si při sundávání vzbudím malou).

Asi jediné, o čem se musím zmínit s otazníkem, jsou ramenní popruhy. Nejsou to klasické polstrované popruhy, na jaké jsme u batohů většinou zvyklí, ale jen tkané popruhy jako u dětských batůžků. Pro mě je to výhoda, protože batoh nejčastěji nosím přes nosítko, takže dvoje polstrované popruhy už by mi na ramenou překážely. U těchhle jde navíc rychle jedním pohybem upravit jejich délka – před přicvaknutím na kočárek je zkrátím na minimum, aby nepřekážely, přinandávání na záda zasy prodloužím na pohodlnou délku. Mám vyzkoušeno, že i při delším nošení na zádech bez nosítka je batoh díky vhodnému umístění popruhů pohodlný. Ale přiznávám, že na celodenní výlet s batohem bych si vybrala jiný model s polstrovanými popruhy.

Batoh je ušit z materiálu Tyvek, který je pevný a odolný, ale zároveň lehký, nepromokavý, ale prodyšný, příjemný na dotyk, a navíc snadno recyklovatelný. Vypadá trochu jako pomačkaný papír.

Batoh získal řadu významných ocenění, například Plus X Award za vysokou kvalitu, design, funkčnost a snadnou použitelnost nebo Red dot Design Award.

Je dostupný ve světle šedé, tmavomodré, olivové a černé barvě.

Když jsem přestala jezdit na dovolené s rodiči a začala cestovat na vlastní pěst, chtěla jsem toho vidět co nejvíc. Města, památky, kostely, muzea. Hory, plesa, jezera. Vodopády. Skály. Co nejdál, co nejvýš. Když jsem se pak vrátila domů, většinou jsem zjistila, že ty nejsilnější zážitky jsem si nepřivezla z nejvyšších vrcholů ani nejpamátnějších míst, ale že to vlastně byly často úplně obyčejné věci. Pak se narodily děti a ty NEJ zážitky se najednou odehrávaly ráno při snídani v posteli, na hřišti v zahradě u apartmánu nebo v lese za naší chalupou.

Přesně takové zážitky letos převažují i v našem Prázdninovém plánu. Jíst borůvky rovnou z keříčku, opékat buřty, spát pod stanem nebo v týpí, koukat na hvězdy, jet na šlapadle a chodit bosky. Udělat si piknik, bloudit v lese a zažít bouřku. Skákat gumu, jít do skanzenu a jet na prázdniny k babičce.

A přesně takových zážitků se bude týkat velká letní zážitková soutěž, kterou jsem pro vás připravila ve spolupráci se značkou Lässig. Nezáleží na tom, jestli se na dovolenou chystáte do Chorvatska, do Karibiku, nebo na Mácháč či do Beskyd. Jsem si jista, že inspirativní nápady na hry, aktivity a zážitky si přivezete odkudkoli. Podělte se o ně, inspirujte, odškrtávejte své Prázdninové plány – a vyhrajte 🙂

Co můžete vyhrát?

1. cenou je dětský cestovní kufřík na kolečkách Lässig z kolekce Wildlife s roztomilou surikatou. Získá ho vylosovaná výherkyně.

2. cenou je malý dětský batůžek Lässig z kolekce About friends v univerzální šedé barvě. Získá ho autorka příspěvku, který mě nejvíc pobaví, dojme či inspiruje. Pokud se nedokážu rozhodnou, budu ze svých favoritů losovat. Každopádně, originalita se vyplácí!

Jak se zúčastnit?

1. Dejte lajk tomuto článku

2. Vložte na svůj profil fotografii ze zážitku, popište ho a

3. přidejte hastag #lassig_letoplnezazitku

Pozor! Pozor!

1. Více zážitků – více fotografií s hastagem – víckrát v osudí. Můžete se zúčastnit, kolikrát chcete.

2. Fotka, na níž bude vidět i produkt Lässig, bude do osudí zařazena dvakrát. (Pro jistotu mě na něj, prosím, v popisku upozorněte.)

3. Pokud máte svůj Prázdninový plán, můžete na konci léta vložit fotku, jak jste ho zvládli vyškrtat. Pokud ji označíte hastagem, bude také započítána mezi soutěžní.

Do kdy soutěž trvá?

Logicky, do konce prázdnin. Uzávěrka bude o půlnoci v neděli 1. září 2019.

Losování proběhne co nejdříve po uzávěrce, podle toho, jak hojná bude účast 🙂

Školní rok definitivně skončil, a s ním i naše plánovací soutěž s Läsigem. Jsem moc ráda za každý plán, který jste mi do soutěže poslaly, a hlavně za obrovskou dávku inspirace, kterou jsem v nich našla. Přesně proto jsem tu soutěž vymyslela 😀

Hlavně mám ale radost, že jste si tvorbu plánů užily. Do soutěže jste jich poslaly 21

(včetně plánu malé Nikolky, který počítám!), a na všech je pěkný kus práce. Díky moc!

A kdo vyhrál?

1. cenu, tedy organizér do auta s motivem příšerky Boba, jsem losovala ze všech soutěžních příspěvků. Plánů bylo 21, generátor náhodných čísel vyplivnul číslo 20, což je předposlední vložený plán. A ten vložila @petrasik. Gratuluji k novému kamarádovi pro vaše klidné, pohodové prázdniny!

2. cenu, zmrzlinkový klobouček proti sluníčku, jsem slíbila poslat za plán, který mě nejvíc zaujme, inspiruje nebo se bude nejvíc líbit vám. Přiznávám, nebyl to dobrý nápad, parádně jsem si tím zavařila😀 Nejvíc mě za srdce chytily plány, které tvořily hlavně děti, ale zas jsem nechtěla být nefér k maminkám, jejichž děti ještě kreslit neumí. Tak jsem se nadchla pro plány, které myslí i na druhé a obsahují i pomoc či dělání radosti druhým. Ale i takových bylo víc. Originální, hodně kreativní zpracování by si také zasloužilo pořádně odměnit. No, nebudu to natahovat, snad se na mě nebudete zlobit, že i napodruhé rozhodla náhoda. Chtěla jsem výhru vyhlásit ještě letos 😀

Tramtadadá, vytáhla jsem @netyka, což mi udělalo radost, protože splňuje vlastně všechna kritéria, která jsem uvedla výše. Gratuluji!

Ještě jednou díky za účast. Posílám všem pět srdíček, protože jste mě inspirovaly víc, než jsem na začátku doufala. A nezapomeňte své naplánované zážitky dokumentovat, už brzičko vyhlásím velkou prázdninovou soutěž, v níž to využijete 🙂

Miluju prázdniny! I když je to už pěkných pár let, kdy jsem dostala své poslední vysvědčení, a skoro šest let, kdy jsem na dovolené pořád, stejně pořád v červnu cítím to natěšené očekávání a nesnáším červenající jeřabiny, připomínající blížící se září. Prázdniny, to je moje! Dobrodružství a večery natažené dlouho do noci, výlety a bloudění, koupání, nicnedělání a sluníčko ve tváři, borůvky mířící do fialové pusy rovnou z keříku a spousta, velká, ale opravdu velká spousta zmrzliny... A taky miluju plánování 🙂

Než se mi narodily děti, plánovala jsem si každou dovolenou snad půl roku dopředu. Pečlivé rešerše všeho, co se dá v dané oblasti vidět, historie a zajímavosti, sestavený itinerář, plán, co koupit jako suvenýr... S mým mužem jsem musela dost zpomalit – jak v programu, protože nerad chodí, tak v plánování: dovolená byla jistá až tak tři dny předem, poslední večer před odjezdem jsme zamlouvali ubytování na první dva dny a zbytek byl těžká improvizace. A s dětmi už jsem ani netušila, jestli nestrávíme den na hřišti u apartmánu 🙂

Když děti dorostly do věku, kdy se z nich stali parťáci, zapojila jsem je do plánování – a ono to začalo fungovat! Neplánuju výlety na konkrétní dny, to se s nimi nedá. Naše akce bývají silně závislé na počasí a ranní náladě. Ale plánujeme zážitky, které si z prázdnin chceme odnést. Co chceme zažít, co budeme dělat, co se potřebujeme naučit. Co chceme jíst, kam chceme jet. Všechno pečlivě sepíšeme a pak během prázdnin odškrtáváme. Klidně si některé zážitky dopřejeme dvakrát, třikrát nebo i hodněkrát, něco dopíšeme, něco vyškrtneme nebo jen tak vynecháme. Cílem není plnit nějaký plán. Cílem je prožít co nejbáječnější léto. A na podzim nelitovat, že jsme něco důležitého nestihli.

Chcete do toho jít letos s námi? Můžeme se společně inspirovat, bavit a motivovat. A já vás za to navíc odměním, protože jsem do soutěže dostala dvě báječné ceny, které o prázdninách určitě využijete!

O co budeme hrát?

1. cena: Organizér do auta Wrap-to-Go z kolekce Little Monsters Bouncing Bob, roztomilý kapsář se spoustou kapes a kapsiček na vše, co budou děti během cesty autem potřebovat.

2. cena: Oboustranný klobouček s UV ochranou se vzorem zmrzlinek (z druhé strany čistě bílý) ve velikosti pro děti od 18 měsíců.

Jak soutěžit?

1. Dejte "To se mi líbí" tomuto článku.

2. Vytvořte si svůj vlastní Prázdninový plán. Je jen na vás, jestli budete psát, kreslit, malovat nebo lepit fotky, jestli se inspirujete tím naším, nebo si ho uděláte zcela po svém, jestli ho budete mít našlapaný zážitky, nebo si naplánujete jen pohodu a nicnedělání. Jde o vaše prádzniny 🙂

3. Vložte jeho fotku s krátkým popisem na svůj profil a

4. Přidejte hashtag #lassig_prazdninovy_plan

Do kdy soutěž trvá?

Abyste o své případné výhře věděli ještě před odjezdem na prázdniny, vyberu výherce v poslední červnový pátek. Čas na vkládání příspěvků tedy máte do půlnoci ve čtvrtek 27. června.

Kdo vyhraje?

1. cena, tedy organizér, poputuje k vylosovanému výherci.

2. cena, tedy klobouček, bude patřit tomu, jehož plán mě nejvíc zaujme, pobaví nebo inspiruje. Nebo získá nejvíc vašich lajků. Uvidíme. Tak jako tak, originalita se vyplácí!

Psssst!

Chcete vědět tajemství?

Přípravou Prázdninového plánu to samozřejmě nekončí! Mnohem důležitější bude Dobrodružné léto, které díky němu prožijeme. A taky díky dalším krásným cenám Lässig. Necháte se překvapit?

S mojí mámou to nebylo vždycky jednoduché. Nikdy moc neuměla vyjadřovat lásku tak, jak jsem zrovna potřebovala. A i když jsem měla opravdu klidnou pubertu (skautská vedoucí a studijní typ), stejně nám to spolu občas pořádně drhlo. Měla jste to některá také tak? A zlepšilo se to?

Máma na mazlení moc nebyla. Říct nebo napsat, že mě má ráda, neumí dodnes. A navíc nikdy neuměla skrývat, že z nás tří má nejraději nejstaršího bráchu. Musím říct, že jsem kvůli tomu vyplakala hodně slz. Až o spoustu let později mi došlo, co znamenají ty drobné dárky, které mi tak často kupuje. Proč vytahuje peněženku, když si na výletě vyberu nějaký suvenýr. Nebo proč pokaždé kupuje kopr, když ho někde sežene čerstvý, a hned vaří velký hrnec koprovky, kterou tak miluju.

Myslím, že tohle je asi dospělost. Dokázat si přiznat, že naši rodiče dělali spoustu chyb a ve spoustě věcí nám ublížili. Ale že dělali to nejlepší, co dokázali, a snažili se ze všech sil. Až když se mi narodila dcera, pochopila jsem sílu lásky, kterou ke mně máma nejspíš cítí (nebo 100% cítila po mém narození). Pořád to s ní není snadné, ale už se kvůli tomu netrápím a raduju se ze společných chvil.

Nejlíp je nám, když jsme spolu samy. Bez mého táty, bez dětí, prostě samy dvě. Pak se nemáme o čem hádat, protože jsme skoro stejné 🙂 No, a pak v kuchyni. Můj muž je šéfkuchař, takže obstát vedle něj v kuchyni není zrovna snadné. Ale moje děti s oblibou tvrdí, že nejlepší kuchaři na světě jsou máma a táta a že máma se to naučila od babičky, která by mohla být kuchařka v restauraci. Tak já myslím, že to zvládáme dobře...

Když jsem byla malá, byli jsme dost chudí. Maso jsme měli málokdy, většinou se vařilo z levných surovin a všechny zbytky jsme ještě zužitkovali na další jídlo. Sladkosti byly, to ano – sklenice se slepenými cucavými bonbony... Když jsme si mohli v sámošce vybrat něco za odměnu, kupovali jsme si rohlík, to pro nás byla vzácnost, jinak se kupoval jenom chleba. Ale každý večer jsme měli teplou večeři, jedli jsme dost zdravě a vždycky velmi chutně. Dodneška se těším na máminu rajskou, kulajdu, koprovku nebo segedín – umí je líp než můj muž! Ale ta největší pochoutka pro mě byly a jsou palačinky plněné masem. Vždycky, když jsme měli pečené kuře, koukala jsem ostatním do talíře s obavou, jestli zůstane dost zbytků na obrání do palačinek 🙂

Masové palačinky

Než vám sem napíšu recept, musím se přiznat ještě jedné věci: Já opravdu, ale opravdu nejsem minimalistka. Schraňuju věci, které jsou pro spousu lidí zbytečné haraburdí – staré fotky, suvenýry, pohledy z tábora. A tak jsem mámu požádala o sepsání kuchařky. Postupně do ní dopíšu i své recepty a jednou ji předám zase o generaci dál.

Palačinky:

4 větší vejce

250 g hladké mouky

asi 250 ml vlažného mléka

asi 50 ml sifonu (perlivé vody)

trocha cukru

špetka soli

trocha oleje (není potřeba)

Všechny suroviny kromě sifonu a poloviny mléka prošlehejte a těsto nechte alespoň 2 hodiny v teple odpočinout. Přidejte zbytek tekutin, prošlehejte a na másle usmažte tenké palačinky (já je peču na sucho).

Masová směs:

zbytek pečeného kuřete (alespoň 1/4)

1 lžíce másla

hladká mouka

mléko

sůl, muškátový oříšek nebo květ

Z másla a mouky udělejte světlou jíšku, rozřeďte ji mlékem na hustější omáčku a provařte. Ochuťte a vmíchejte obrané a na kousky nakrájené maso.

Naplňte palačinky a naskládejte do pekáčku. Smíchejte vajíčko s trochou mléka, osolte nebo přidejte strouhaný parmazán, zalijte směsí palačinky a dejte zapéct do předehřáté trouby na 20 minut při 180 stupních.

PS: Toto množství by průměrné rodině mělo stačit k večeři úplně bohatě. My nebyli zrovna průměrná rodina... Můj táta jí opravdu hodně (nechápu, že je pořád tak hubený!) a bráchové v pubertě zrovna nezaostávali. Takže palačinky se zadělávaly z kila mouky! Dost masa na naplnění všech palačinek nebylo nikdy, takže další část se naplnila tvarohem utřeným s vajíčkem a rozinkami a zbytek byl jen tak s marmeládou jako zákusek. Do tohohle tříchodové palačinkového menu jsem se zatím sama nikdy nepustila, ale určitě na něj dojde, protože co může být víc než palačinka jako předkrm, hlavní jídlo i dezert?!

PPS: Existuje vůbec někde na světě někdo, kdo palačinky nemiluje? 😀

Krásné pondělní ráno.

Všem moc děkuji za účast v soutěži. Potěšilo mě, že jste si i v neděli našli čas na soutěžení. A ještě víc mě potěšilo, v kolika rodinách se tolik čte! A že i vy a vaše maminky, které čtení nebaví, si většinou dokážete najít čas pro sebe a pro své koníčky. Musíme přece myslet i na sebe 🙂

A kdo vyhrál? Generátor náhodných čísel z vašich 175 komentářů vybral ten

s číslem 145.

Počítala jsem to několikrát odpředu i odzadu a pokaždé došla ke stejnému komentáři:

Gratuluji tedy @vevero13 k výhře. Všem ostatním ještě jednou děkuji za účast, přeji vám krásný týden a hodně štěstí  v dalších soutěžích. Dnes to bude u Marušky @maanule, o oblíbený recept své maminky se s vámi podělí Marcela @mummy88.

Zuzana a #lassig

Pěkně se nám ten Týden s ambasadorkami rozjel. Jsem zvědavá, jestli si někdo najde takhle v neděli čas na soutěž s Lässigem!

Soutěžíme o parádní multifunkční šátek Twister v univerzální bílo-šedé barevné kombinaci s putníky. Využijete ho jako šátek, čepeček, čelenku, kukličku, nákrčník nebo místo gumičky do vlasů. A navíc vůbec nevadí, když se namočí, protože je prodyšný a rychleschnoucí. Praktický doplněk na léto!

Co pro výhru musíte udělat?

- dát like tomuto soutěžnímu článku

- odpovědět v komentáři na soutěžní otázku, kterou najdete níže

- dát like článku z dnešního dne u Kristinky https://www.modrykonik.cz/blog/kristinandbaby/

A jaká je soutěžní otázka? I tentokrát budou její inspirací maminky. Ta moje je vášnivá čtenářka. Čím tlustší knížka, tím lepší, a když je ještě navíc o historii, sedne si do křesla a neví o světě. Přečetla třeba celého Nerudu a Vondruškovu Husitskou epopej... Já mám raději současnou literaturu, ale s knihou na klíně zapomínám na svět úplně stejně.

Otázka zní:

Má vaše máma také oblíbenou knihu? Nebo jiného koníčka, u kterého zapomíná na celý svět? A vy?

Soutěž probíhá do dnešní půlnoci. Výherce bude následně vybrán pomocí generátoru náhodných čísel a vyhlášen v samostatném článku. Všichni soutěžící obdrží po skončení soutěže srdíčko jako poděkování za účast.

Přeji hodně štěstí v soutěži. A pokud se pustíte do vyzkoušení dnešního receptu, podělte se o výsledek a označte nás 🙂

Druhá květnová neděle a s ní svátek všech maminek je za námi. Jako maminky si ale trochu rozmazlování zasloužíme, tak proč si oslavy ještě neprodloužit? S ostatními ambasadorkami jsme si u této příležitosti přichystaly týden plný vůní, chutí a vzpomínek. Na naše maminky, na maminky našich maminek, na maminky našich tatínků…

Tak si to pojďte s námi užít!

Maminky by pro nás měly být pevným bodem v našem životě se vždy otevřenou náručí. A když zavřeme oči a vzpomeneme si na maminku, nebo třeba na babičku, vybaví se nám vůně, chutě, barvy… Co vám maminky a babičky vždycky vaří nebo vařily? Co vás vrací do bezstarostného dětství?

My se s vámi o naše voňavé vzpomínkové poklady budeme celý týden dělit a zároveň vám k tomu vždy nachystáme i nějakou parádní soutěž! A že se máte na co těšit!

Každý den vyhlížejte článek s báječným rodinným receptem. A čtěte pozorně, každý tento článek bude v jednom dni doprovázet také soutěžní článek u jiné ambasadorky. Takže dávejte pozor, lajkujte a komentujte.

Podrobná pravidla najdete v každém soutěžním článku. Jsou podobná jako v předchozích dnech s ambasadorkami.

Pravidla Dnů s ambasadorkami:

Pro účast je potřeba splnit tři podmínky:

- dát like článku se soutěží

- odpovědět u něj v komentáři na soutěžní otázku

- dát like článku ze stejného dne (ze stejného dne, ve kterém vyšla daná soutěž – článek bude u jiné ambasadorky)

Soutěž bude probíhat vždy od dopoledne do večera, konkrétní čas si pokaždé určí daná ambasadorka a uvede ho u soutěžní otázky.

Výherce bude vybrán pomocí generátoru náhodných čísel a vyhlášen buď ještě ten den, nebo druhý den dopoledne. Opět záleží na konkrétní ambasadorce.

Všichni soutěžící obdrží po skončení soutěže srdíčko jako poděkování za účast.

Doufáme, že se vám dny s ambasadorkami budou líbit tak jako vždy a že si společně užijeme prima týden!

PS: Speciální výzva pro odvážné – kdo zvládne vyzkoušet všechny ambasadorské vzpomínkové recepty? Nezapomeňte se s námi podělit o fotky a u fotek nás označit, aby nám nic neuniklo!

Jasminka je moje třetí miminko a i u ní preferuji látkové plenky. Moc se mi líbí vědomí, že má zadeček ne jako, ale doslova v bavlnce. Vždycky, když ji balím do čisté, suché plenky, vyprané v ekologickém pracím prostředku, mám dobrý pocit, že pro ni dělám to nejlepší. Ale co si budeme povídat, jsou situace, kdy jsou jednorázové plenky k nezaplacení. Do šátku, na dlouhý výlet, na víkendovou návštěvu… Se třemi dětmi mám u sebe vždy zavazadlo jako do pralesa, tak oceňuji malou, skladnou plenku, kterou po použití vyhodím. Ale svou oblíbenou značku jsem hledala dlouho – a vlastně pořád úplně nenašla. Takže tohle testování přišlo jako na zavolanou.

Plenky Muumi baby

Plenky jsou vyrobené z certifikované celulozy, bělené pouze kyslíkem. Značka se při výrobě velmi zaměřuje na ekologii a na co nejmenší dopady na životní prostředí. Výroba nezpůsobuje žádné emise (teplo vzniklé při ní se využívá na vytápění výrobní haly), obaly jsou recyklovatelné nebo hořlavé. Od roku 2009 se navíc snaží o zvýšení biologické odbouratelnosti plenek, jinými slovy, aby co největší část plenky mohla být kompostována.

To všechno na mě dělá velký dojem. Taky se mi líbí příběh, který za značkou stojí – rodinnou firmu založil tatínek, jehož synkovi látkové plenky nedělaly dobře. Nebo ten pohádkový šminkový design. A co je pro mě úplně nejdůležitější – jsou bez alergenů, parfémů a jiných škodlivin a jsou testovány i pro miminka s citlivou pokožkou.

Po rozbalení balíku jsem uvítala smysluplné umístění plenek přehybem nahoru. U spousty značek jsou plenky umístěny okrajem nahoru, takže je dost obtížné vyjmout pouze jednu plenku.

Další věc, která mě zaujala, je skládání na třetiny. Díky tomu na plence nezůstává ostrý sklad mezi nožičkami jako u jiných značek a plenka se snáze rozkládá a vkládá pod zadeček.

Moc se mi nelíbí celoplošný potisk, mám raději bílé plenky, protože mi připadá zbytečné zatěžovat celý řetězec ještě barvami. Ale po všem, co jsem se o značce dozvěděla, asi alespoň nemusím mít obavy z případné škodlivosti barev.

Plenka je spíš drobnější. Ve srovnání s DM babylove nature, které momentálně používáme, je o kus nižší i užší. Takže jsem si při přebalování musela dát záležet a pěkně ji upravit, aby se díly na bocích překrývaly. I tak jsme párkrát měly nehody a plenka protekla. Vzhledem k četnosti i velikosti nálože by asi protekla ledasjaká plenka. Naopak velmi pozitivně hodnotím, že navzdory tomu, že Mínce asi rostou zoubky a kakala opravdu často, neobjevily se opruzeniny, ani náznak zarudnutí pokožky.

Celkově jsem byla moc spokojená a myslím, že mumínky neměla Mínka na bříšku naposledy. Vzhledem k vyšší ceně a menší dostupnosti to ale asi nebudou plenky „na běžné nošení“, spíš na delší cesty autem, do šátku nebo na noc – prostě na delší dobu, kdy není možné malou hned přebalit. V takových situacích citlivost plenky k pokožce zvítězí nad vyšší cenou. Na procházky nebo víkend na chalupě asi zůstaneme u výrazně levnějších „babylovek“.

Vlhčené ubrousky

Vlhčené ubrousky si nikdy cestu k mému srdci nenašly, používám je výhradně po velké události v plence mimo domov, kde není možnost umýt malou pod vodou. Takže spotřebu máme opravdu minimální. Ale v přebalovací tašce je mám pořád, to zase ano. Teď už Helmi baby 🙂

Ubrousky jsou vyrobeny šetrným způsobem z finské celulozy, bez chemických látek a škodlivin a jsou plně kompostovatelné. Mají o něco větší rozměr než běžné ubrousky, to mě po prvním vytažení zarazilo. Ale je pravda, že díky tomu lze špinavý zadeček očistit pohodlněji i s jediným ubrouskem, jak mám ve zvyku. Na utírání rukou nebo pusinky by mi asi připadaly zbytečně velké, ale na to je používat nemíním.

Ohledně ceny i dostupnosti pro ně platí to, co pro plenky Muumi: jsou dražší a nejsou dostupné v běžné síti drogerií, jen v Ezopech. To tedy ještě navyšuje cenu o poštovné. Počítám ale, že mi můj balíček vydrží až do konce plečkovacího období, takže to jim ráda odpustím. Jinak jsou skvělé.

Přebalovací podložky Helmi baby

K téhle položce na seznamu k testování jsem byla nejskeptičtější. Mám doma dva neotevřené balíky podložek, které jsem před porodem nepromyšleně objednala k výbavě. Když jsem měla první miminko, spotřebovala jsem jich totiž obrovské množství. Podložku jsem měla na přebalovacím pultu, dcerka se mi na ni při přebalování často počůrala a já ji musela vyhodit. Dnes bych si za tu spoustu zbytečného odpadu nejraději nafackovala.

Když jsem přebalovala synka, naučila jsem se dávat mu čistou plenku pod zadeček ještě předtím, než jsem vyndala počůranou, takže počet počůraných podložek se zásadně zmenšil.  Pod Jasminku už vkládám froté ručník, který při znečištění s klidným svědomím hodím do pračky. Podložku už vozím jen na cesty a v tašce mám stále tu první, kterou jsem dostala jako vzorek v porodnici.

Když jsem ale rozbalila balík podložek Helmi, zjistila jsem dvě zásadní věci: podložek je v balení pouze šest. To je sice vzhledem k ceně balíku dost málo, na druhou stranu to samo o sobě nesvádí k tvorbě zbytečného odpadu, člověk je na ně opatrnější. Hlavně mají ale parádní rozměr: 58 x 60 cm. Nejsou zbytečně velké, tak akorát pod přebalovaný zadeček. Když se ale stane nehoda, není potřeba vyhazovat obří podložku, která je na většině plochy stále čistá. Až ji tedy budu vyhazovat, nebudu mít tak černé svědomí jako u těch obrovských. Jsou hebké a příjemné a stejně jako ubrousky velmi ekologické – budu je tedy používat moc ráda.

Celkové zhodnocení

Z testování mám celkově velkou radost. Ubrousky a přebalovací podložky se osvědčily a krmě ekologie a šetrnosti k pokožce jsem s nimi byla i celkově moc spokojená. Navíc mi nejspíš vystačí až do konce plenkovacího období. Plenky určitě ještě dokoupím, byť ne na běžné denní nošení. Kvůli ceně bych je ale sama nejspíš nevyzkoušela. Díky testování vím, že ta investice má smysl a nebudu se jí bát.

#test_muumi #recenze #zkusenosti_pleny_muumi

První produkt značky Lässig, který pro vás recenzuji, je moje vlastní přebalovací taška, kterou mám už víc než tři roky. Když jsem ji u stánku na Výročním trhu v našem městečku ve Švýcarsku, kde jsme žili, zahlédla, měla jsem přebalovací tašky už dvě a tahle se mi zdála pěkně drahá. Prošla jsem se po trhu dvakrát tam a zpátky... A vrátila se pro ni. Zasloužila jsem si ji přece za Davídka. Kdybych tehdy tušila, kolik kolouškových věcí pak ještě budu "potřebovat", možná bych se po trhu raději prošla potřetí. Ale spíš asi ne🙂

Moc se mi líbí materiál, ze kterého je taška ušita. Působí jako tkaná látka s výraznou strukturou, příjemná na dotek. Je to Cyklepet – 100% polyester, vyrobený z recyklovaných nápojových petlahví. Kromě toho, že je to ekologický, pěkný a příjemný materiál, je také velmi odolný a praktický. Dostala jsem otázku, jak se taška čistí – nevím, i když ji často pokládám na trávu nebo na zem v lese, nikdy se mi neušpinila.

Taška má bohaté příslušenství: Přebalovací podložka a taštička na drobnosti (já tam nosím třeba olejíček po přebalování a desinfekci na ruce), termoobal na láhev, dlouhý popruh pro nošení tašky přes rameno a karabiny pro zavěšení na kočárek. Termoobal jsem dlouho považovala za potřebný jen pro maminky, které nosí termosku s horkou vodou pro přípravu umělého mléka, až loni v létě mi došlo, že ho mohu použít i  na svou láhev s vodou, aby mi nezteplala. Dlouhý popruh přes rameno nenosím, někam jsem ho založila, proto jsem tady použila oficiální fotku Lässig, kde je vyfocené vše.

Taška je opravdu velká. Vlastně by se dalo říct obrovská, protože kromě vnitřního prostoru má ještě čtyři velké vnější kapsy, do kterých se hravě vejde malý bochník chleba nebo lahev mléka. Já do ní skládám i hromadu knih z knihovny nebo náhradní oblečení na víkend u babičky. Občas se jen obávám o její nosnost, ale nikdy mě nezradila 🙂.

Já jsem prostě kapsičková! Když se mi líbí nějaká kabelka, vždycky ji hned musím otevřít a podívat se dovnitř, jestli má dost kapsiček – na mobil, na klíče, na papírové kapesníky, na diář a propisku... Takže každého, kdo to má podobně, mohu uklidnit – tahle taška má určitě dost kapes a kapsiček pro každého: na jedné straně vnitřního prostoru je velká kapsa na suchý zip a nad ní ještě kapsa na zip s nepromokavým vnitřním povrchem, tzv. mokrá kapsa – dokonalá na mokrou plenu na utírání rukou, mokré spoďárky po nehodě nebo plavky po koupání. Na patentky se ještě připevňuje díl se dvěma kapsami na přesnídávky. Já přesnídávky moc často nenosím, tak do těchhle kapsiček dávám mobil a kapesníky.

Na druhé straně vnitřního prostoru jsou potom další dvě kapsy, na plenky a na vlhčené ubrousky.

Tak. Teď můžeme hlavní vnitřní prostor zavřít na zip a prohlédnout si kabelu i zvenku. Z každé strany jsou dvě velké kapsy s dalšími „udělátky“ a kapsičkami: dvě malé kapsičky (třeba na mobil) a tři poutka na propisku, karabinka na klíče. Z obou stran je pak v pravé části ještě velká kapsa na zip, jedna z nich je dokonce termokapsa s izolační folií uvnitř.

To kovové poutko, které vidíte na poslední fotce, je jednou z možností, jak zavěsit tašku na kočárek: Můžete ji zavěsit křížem (na jedno poutko vpředu a jedno vzadu), aby visela rovně i u sporťáku, nebo na poutka jen na jedné straně, pokud ji zapřete třeba o korbičku (jinak se taška trochu překlápí), Také ji můžete zavěsit na velké kruhy po straně, aby visela velmi vysoko, nebo naopak za cípy vnitřní tašky a mít ji pověšenou níž. Nebo můžete jednoduše zavěsit dlouhý ramenní popruh kolem madla. Taška tak zaručeně sedne na jakýkoli kočárek.

A aby to celé pořádně drželo a neslo, je dno zpevněné pevným popruhem, který končí právě tím kolečkem, za které lze taška pověsit.

Hodně mě baví detaily zdobení na tašce – vyšité logo s kolouškem na přední straně tašky, cedulka uvnitř, nápisy na zipu nebo na kroužku k zavěšení. Na jednom z nich byl ještě kovový přívěsek s logem a koženými šňůrkami, ten si ale děti půjčovaly tak dlouho, až skončil kdesi v útrobách jejich tašiček, krabiček a šuplíčků. Znáte to...

Jediná věc, která mi na této tašce vadí, je docela velká hmotnost. Je to logické: kvalitní materiál, podšívka, spousty kapes, a hlavně ta velikost – to se někde projevit musí. Ale 1,5 kg, to je opravdu rozdíl proti lehoučkým koženkovým kabeličkám, které jsem nosívala do práce. Ale v těch jsem zase neodnesla balík knih z knihovny a nákup na tři dny 🙂.

Taška získala ocenění Red Dot za design a německé ocenění German Design Award. Je dostupná v různých odstínech, ale velmi elegantně vypadá snad ve všech. Já mám Choco Melange, ale kdybych si ještě vybírala, chtěla bych tu džínově modrou se zvýrazňovačově žlutozelenými detaily.

Která se nejvíc líbí vám?

Lässig je německá rodinná firma, kterou před více než deseti lety, v roce 2007, založili manželé Lässigovi. Od té doby posbírali množství ocenění, jejich produkty se prodávají po celém světě a v Německu patří k nejvýznamnějším značkám na trhu potřeb pro rodiče a děti. K tomu, aby se z jejich značky, při vyslovení jejíhož jména se nám Čechům jazyk zkroutí do ruličky, stala moje srdcovka, ale vedlo něco jiného. Co?

1. Top kvalita. Kolikrát v životě jsem si jen koupila kabelku, batůžek nebo cokoli jiného, co se po dvou letech rozpadlo… Tenhle koloběh se mi nelíbí. Je neekonomický, neekologický, ale hlavně mě nutí rozloučit se se svými věcmi v době, kdy si je opravdu zamiluji.  Věci s kolouškem, které máme, jsou po dvou a víc letech jako nové – a to je nešetříme!
2. Inovativní design. Lässigu nestačí dělat věci kvalitní. Nestačí ani, aby byly krásné. Ani propracovaná funkčnost se spoustou vychytávek by nestačila. Musí se to všechno spojit dohromady. A zjevně se jim to daří, protože několik jejich produktů dostalo ocenění za design Red dot a firma pak Top Innovator nebo Best brand award.
3. Týmový duch. U žádného jiného výrobce jsem ještě neviděla takový zájem o názor zákazníků. Lässig dokonce založil internetovou komunitu, kde ostatním ukazuje vyvíjené produkty a ptá se na jejich názory na použité materiály, funkčnost či vzhled. Také tam odtajňují připravované novinky. Jsem členkou a budu se starat, aby vám nic neuniklo!
4. Ohleduplnost k životnímu prostředí a udržitelnost. Jop. Kdo v posledních letech nemá udržitelnou kolekci, ať už je realita jakákoli, že ano. Ale Lässigovým to věřím. Vyrábějí z recyklovaných materiálů. Své produkty pečlivě testují, a to nejen těsně po výrobě, ale i po půl roce, aby měli jistotu, že se z použitých materiálů neuvolňují žádné škodliviny. Nestačí jim splnit limity dané německými normami. Nesmí se uvolňovat ŽÁDNÉ škodliviny. Osobně navštěvují továrny, kde se jejich zboží vyrábí, a dohlíží na výrobu i na to, že zaměstnanci pracují za férových podmínek.
5. Dobročinnost. Svůj úspěch sdílejí i s těmi, kdo měli v životě míň štěstí. Charita, dobročinnost, na to já slyším. Před Vánoci zabalili na podporu akce „Vánoce v krabici od bot“ hradbu z krabic, za kterou by se schoval celý tým spolupracovníků. Commit and Act, mezinárodní organizace, která podporuje traumatizované dívky a ženy v nejchudších zemích světa. Dále podpořili či podporují výsadbu stromů, budování studní, výstavbu a provoz dětských hospiců či terapii plaváním pro revmatické děti. Podporují postižené sportovce a snaží se postižené motivovat ke sportu, v rámci projektu Switch Kids posílají děti na čtyřdenní pobyty do rodin z jiných kultur, pomáhají iniciativě chránící žraloky nebo koloušky a útulek pro zachráněná zvířata, financují fotbalovou školu. Jasně, většina těch projektů míří na Německo. No a co? Na mě dělá dojem, že v tom byznysu neztratili srdce a dělají dobré věci. Na dobré věci u nás v České republice ráda přispívám ze svých peněz.
6. Srdeční záležitost. Tenhle bod nedovedu úplně přesně vysvětlit. Možná je to tím kolouškem ve znaku. Možná drobnými detaily – jemnou paspulkou kolem podsádky, citátem pro lepší den vedle cedulky. Možná kombinací všeho, o čem píšu v tomhle článku. Ale je snadné se do výrobků téhle značky totálně zamilovat. Tak pozor na peněženku!

Upřímně, jsem samozřejmě ráda, že práce ambasadorky na Modrém koníku je placená. Z působení ostatních ambasadorek je mi jasné, že je to docela náročná práce a občas budu muset pracovat i na úkor rodiny. Ale ta částka by nikdy nestačila k tomu, abych své jméno a tváře svých dětí spojila se značkou, které bych nevěřila. Součástí týmu značky Lässig se ale stávám s hrdostí a nadšením.

Krásný den všem!

Mám velkou radost, že se vám mohu představit jako nová ambasadorka Modrého koníka. A hlavně mám radost, že vám mohu představit německou značku Lässig s mým milým kolouškem ve znaku. Právě tuto značku zde budu jako ambasadorka zastupovat.

Jmenuji se Zuzana, je mi 38 let a jsem máma tří malých čertíků – pětileté Terezky, tříapůlletého Davídka a půlroční Jasminky. A hlavně manželka báječného chlapa, Ondřeje, bez nějž by nic z toho nebylo. Taky jsem redaktorka, editorka a korektorka, vystudovaná učitelka, milovnice koček, želviček a čokolády, vášnivá čtenářka, malířka a snaživá švadlenka (věčná začátečnice), skautka (odtud také pochází má přezdívka), která se ráda prochází po městě a ještě raději po lese. A miluju dobré jídlo! No, a taky krásné, kvalitní, promyšlené a užitečné věci, což ze mě už před několika lety udělalo fanynku značky Lässig.

Lässig v němčině znamená ležérní či nedbalý, hlavně je to ale příjmení Claudie a Stefana, kteří tuhle rodinnou firmu založili. Moc se mi líbí jejich filozofie a přístup k podnikání. Nestačí jim vyrábět designově vydařené a kvalitní věci, kladou důraz i na ekologii a udržitelnost. Vyrábějí z recyklovaných materiálů, pečlivě je testují, zda neuvolňují škodliviny, zakládají si na svém týmu zaměstnanců a část zisku navíc dávají na charitativní účely. 

V Německu a ve Švýcarsku je tahle značka hodně oblíbená, u nás ji ale skoro nikdo nezná. Jsem moc ráda, že mám takovouhle příležitost, pomoci to změnit. Připravuji pro vás zajímavosti o značce, recenze produktů, soutěže a spoustu dalšího.

Pokud chcete mít vše z první ruky a dozvědět se mnohem více, než kolik se vejde do mého blogu, zvu vás do nově vzniklé skupinky Lässig pro mámu, pro děti, pro rodinu. Budu moc ráda, když se přijdete pochlubit svými „koloušky“ a podělit o zkušenosti, nebo jen nakouknout a hledat inspiraci.

Těším se!

Vaše ambasadorka Zuzana Rebe

Můj bráška o víkendech vstává za rozbřesku, aby si užil volné dny. Vyspat se přece může v týdnu... Vždycky jsem nad tím kroutila hlavou, to já si naopak ráda přispím. Ale když čtu o tom, že mateřská a rodičovská je všechno, jen ne dovolená, dochází mi, že jsem mu podobnější, než jsem myslela. Tak o tom na výzvu @gradan napíšu víc.

Na dovolené s cestovkou jsem byla jednou. Nechali jsme se dovézt do resortu, odtamtud pak každý den vyjížděli na výlety po okolí. V bazénu jsme se vykoupali dvakrát (brzy ráno před odjezdem na výlet) a na pláž se šli projít poslední den před odjezdem. To byla má poslední dovolená s rodiči.

Pak jsem začala jezdit s kamarády s batohem do hor. Všechny věci na třítýdenní dovolenou v batohu na zádech, vážil skoro polovinu mojí váhy. První dva až tři dny jsme se jenom škrábali do kopce. Večer mě bolavá záda nenechala usnout a nad ránem jsem se často budila zimou. Celé dny jsem šlapala v promáčených botách a vodu jsme si odměřovali po douškách, protože k další studni bylo daleko. Jedli jsme brkaši z pytlíku se špekem nebo rýži s cibulí. K obědu byl chleba posypaný kořením, a když se nám kvůli špatnému počasí cesta o pár dnů natáhla, jen jsme z chleba oloupali plíseň a jedli ho také. Na hřebenech nebylo z čeho rozdělat oheň a soukromí při konání potřeby zajistil leda větší kámen. Myli jsme se jen občas, v ledovém potoce nebo v horském plese — mimochodem, nikdy jsem už nezažila takový pocit svobody a čistoty, jako když jsem si na skále po takové koupeli rozčesávala vlasy. Do spacáku jsem každý večer lezla absolutně vyčerpaná, ale plná zážitků a svobodná jako víla. 

Zažili jsme hodně věcí, které by si člověk nenaplánoval - úraz v rumunských horách daleko od civilizace, útok divokých psů, nebezpečné bouřky jen kousek pod horským hřebenem.Hlad, zimu, vyčerpání. Ponorku, hádky kvůli hloupostem, chvíle, kdy jsme se chovali jako blázni. Ale sílu z těchhle dovolených čerpám dodnes a nikdy nezapomenu. Zážitky nemusí být jenom pozitivní, hlavní je, aby byly silné, nezapomenutelné, dechberoucí.

A taková je rodičovská. Ráno si v klidu uvařím kafe a pak ho v klidu večer studené vyliju do dřezu. Spím pár hodin denně a občas se ani nestihnu najíst. Pořád někoho a něco nosím, a i když moje záda zoufale prosí o masáž, nemám hlídání, takže mají smůlu. Občas jsem tak unavená, že se mi pletou slova, a když mám chuť na salát, požádám manžela, aby mi podal jogurt...

Ale ráno mě místo budíku budí teplé tělíčko, které mi vleze pod peřinu. Místo tlačenice v ranním metru peču vafle, místo ranní porady skládám puzzle a místo nemožných řešení pro klienta hledám nejhezčí cestu kolem potoka k hřišti. Pak si sednu na lavičku a čtu si nebo lezu po stromech a stavím iglů. Nečtu výkazy, výroční zprávy, briefy a katalogy požadavků, ale encyklopedie a vzrušující knížky s nádhernými ilustracemi. Místo PR zpráv píšu pohádky o princeznách, co se jmenují jako mé dcery. Každý den se naučím něco nového a prožiju něco vzrušujícího.

Občas vzteky tluču do zdi a vyčerpáním pláču na záchodě. To k tomu patří. Ale když večer usínám, úplně každý večer, i kdyby se za okny už rozednívalo, já nemohla udržet oči otevřené a mé miminko dávalo mručením najevo, že se probouzí, úplně každý večer před usnutím děkuju. Za co všechno, to už si nechám pro sebe. Ale vím, že na tuhle dovolenou nikdy nezapomenu.

Toužím jet na Maledivy, Island a vidět Ohňovou zemi. Ale i kdybych procestovala celý svět první třídou, lepší než tahle dovča to nebude.

Jak to vidíte vy? Možná úplně naopak a nad tím, jak jsem trávila své prázdniny, kroutíte hlavou jako já nad víkendovým programem mého brášky. Ale to je úplně fuk! Ať už zrovna prožíváte parádní jízdu nebo nervydrásající galeje, společné máme to, že děláme tu nejdůležitější a nejužitečnější práci na světě. Tak ji dělejme co nejlíp, ať to, co jednou sklidíme, vydá za tisíc fotoknih z drahých destinací.

Marodíme. V posledních dnech si rýmičku a kašlík vystřídaly všechny děti, k tomu patří i nějaké to blinkání, bolavá ouška a spousta pláče. A já jsem si znovu uvědomila, jak kouzelnou, magickou moc má moje, maminčina náruč. 

Naše děti mají báječného tátu, kterého zbožňují. A on zbožňuje je a moc si užívají společně strávený čas. Vaří spolu, koukají se na blbosti v "krabici", perou se, řádí a vymýšlejí lumpárny a někdy mi připadá, že mají vlastní tajnou řeč. Ale jakmile je něco trápí, může je tatínek chovat, houpat, tišit a pusinkovat do aleluja, zpívat jim a uklidňovat, nezmůže nic. Já naopak nemusím nic, stačí mi vzít je do náruče a pevně přivinout. A pak jen pozorovat, jak se pomalu uklidňují, až je dobře.

Tohle je moje superschopnost. Až o sobě zase někdy budete pochybovat, že vlastně nic pořádného neumíte nebo jste ničeho nedosáhly, vzpomeňte si, že ji máte taky. Dobře, asi vám za ni nikdo nebude platit desetitíce, to zase ne - ale cenu má mnohem větší.

Bambulka. Můj třetí porod, poprvé bez možnosti porodit ve Švýcarsku. Smířila jsem se s představou domácího porodu, i můj muž o něm mluvil jako o hotové věci. Jenže pak jsem otěhotněla. Jakmile jsem měla v břiše opravdové dítě, On dostal strach. Požádal, abych si našla porodnici, protože se bojí. A já ho u porodu potřebuju mít jako skálu, pod kterou se schovám, kde budu v bezpečí a o kterou se opřu s vědomím, že se ani nezachvěje. Ale taky jsem chtěla porodit do vody, takže jsme měli vlastně jedinou reálnou možnost – Rakovník. Registrovala jsem se hned po potvrzení těhotenství u gynekoložky, abych měla jistotu.

Poprvé jsem do Rakovníka přijela na ultrazvuk v třetím trimestru. A zrovna mě to neuklidnilo. Prostředí jako z laciného hororu, dlouhé čekání na chodbě, lékař, který se ani nepředstavil. Začala jsem sepisovat Dříve vyslovené přání s citacemi všech paragrafů a bála se. Podruhé jsem tam přijela na poradnu ve 36. týdnu. Hned v přízemí nás zdravili saniťáci, usměvavá sestřička mě obskakovala jako nějakou celebritu a pak jsem se poprvé setkala s doktorem Čapkem. Asi není potřeba zabíhat do podrobností, ale domluvili jsme se na všem, co jsem chtěla i nechtěla, vysvětlil mi rizika, ale uznal nesmyslnost některých postupů, které se v Česku málokdo odváží zpochybnit, a domluvili jsme se na další poradně pár dnů po termínu. Rozloučili jsme se s tím, že už se neuvidíme. A já doma celé DVP vymazala. Rozhodla jsem se důvěřovat – svému rozhodnutí a profesionalitě zdravotníků v Rakovníku. Sepsala jsem mnohem stručnější porodní přání, sbalila tašku a začala se těšit.

S tou taškou to vlastně není tak docela pravda. Začala jsem ji balit, to ano. Ale pak nějak nebyl čas… Třetí dítě, no. Prostě jsme nestíhali. V termínovce už všichni čančali polštářky v postýlkách a my pořád neměli natřenou postel pro syna, aby uvolnil postýlku miminku. Hlavně, že to On sliboval od června… Ve středu 10. října, den před výročím naší svatby a 10 dní před termínem, jsme využili toho, že děti byly u babičky, a rozhodli se vyrazit na večeři. A já využila toho, že On dorazil z práce dřív, a donutila ho tu postel smontovat. Prskal, pak si dal o pár skleniček víc a já z legrace mluvila k bříšku, ať dneska ještě ven neleze, že by měl tatínek průšvih.

Ve čtvrtek jsem svému chlapečkovi povlékla postel, nakoupila dobroty na klidnou domácí oslavu výročí, a zatímco byly děti ve vaně, povlékla i postýlku pro miminko. Když jsem vázala poslední mašličku mantinelu, ucítila jsem vlhké teplo v kalhotkách, jako kdybych si učůrla. A po chvilce zase. Došla jsem se vyčůrat, vzala si vložku a stále cítila pomalu odtékající plodovku. Poslala jsem smsku manželovi (Dneska ani pivo, zacala odtekat plodovka. – Jedu!) a na večerní čtení a povídání si do postele pod sebe dala ručník. Těsně před usnutím jsem dětem řekla, co se děje. Že to možná bude ještě pár dní trvat, ale… To už neslyšely. Skákaly po posteli a řvaly Hurá, hurá! jako blázni. Smála jsem se a vtom do dveří vešel On. Nezapomenutelná chvíle.

Akorát, když děti usnuly, přišla první kontrakce. Po deseti minutách druhá. A pak třetí. Místo plánované oslavy výročí jsem poslala manžela spát a napustila si vanu. Kontrakce se ale nerozjely, naopak zpomalily, tak jsem si poležela ve vodě, dokud nevychladla, a pak šla spát. Kontrakce přicházely po čtvrt hodině, když zrychlily zase na deset minut, přesunula jsem se do obýváku. Pustila jsem si relaxační hudbu, na gauči si z polštářů udělala hnízdečko, lehla si na bok a dál odpočívala. Plánovala jsem zavolat našim a vyjet, až budou kontrakce zhruba po sedmi minutách, přeci jen nás čekala hodinka cesty, ale najednou byly kontrakce rovnou po pěti minutách.

Zavolala jsem našim (máma to zvedla po druhém zazvonění), vzbudila muže, nachystala mu svačinu a dobalila tašku. To už volali naši, že dorazí za dvě minuty, ať klidně jedeme. On odnesl tašky k autu, já si uvařila čaj a vyrazila za ním. U dveří se potkala s mámou, dole u auta stál táta. Rozloučili jsme se, cítila jsem z něj kouzelnou směs obav a těšení. V očích měl malou holku, přitom si v tu chvíli připadala dospělá jako nikdy. Tuhle chvíli si chci zapamatovat navždy…

V autě jsem si udělala pohodlí, pila čaj, poslouchala hudbu a snažila se kochat podzimní krajinou, při kontrakci jsem se vždycky ponořila do sebe a klidně prodýchávala. Cestou domů z porodnice jsem si pak uvědomila, jak velké úseky cesty si vůbec nepamatuju. Byla jsem překvapená, jak brzy jsme do Rakovníka dojeli.

Příjem byl nejslabší část mého porodu. Ostré světlo, spousta lidí, kteří procházeli kolem, a já netušila, kdo to je a proč tam je, dlouhé čekání na doktora i potom na přesun na porodní sál. Ještě že jsem rodila potřetí a všechno mi bylo tak nějak jedno. Soustředila jsem se jen na sebe, zavřela oči a nevnímala, všechny dotazy jsem odrážela pohybem ruky směrem k manželovi, procházela se a vlastně si to docela užívala. Ještě jsem požádala manžela o poslední "bříškovou" fotku - škoda, že mi neřekl, abych si upravila vlasy😀

Po přesunu na sál jsme se s manželem oba ihned uložili na rozložený gauč u vany a usnuli. V polospánku jsme absolvovali i pohovor s pediatrou, která byla dost nepříjemná, ale já se jen usmívala a manžel vytrvale opakoval, na čem jsme se domluvili, až odešla. Pak jsem požádala o napuštění vany, vybrala si vůni a vlezla do teplé vody. To bylo tak příjemné! Byli jsme sami, manžel spal, já se pohupovala ve vodě a vnímala blížící se porod. Nakonec jsem kývla na klystýr (chyba!!!) a párkrát si došla na toaletu. Mezitím se kdovíproč sama vypustila vana, ale nás to nerozhodilo a začali jsme si ji napouštět sami. Díky tomu, že bylo vody málo, jsem si mohla lehnout na bok na dno a hlavu opřít o schůdek, což mi bylo velmi pohodlné.

Když byla vana konečně znovu plná, přišla porodní asistentka s žádostí o provedení monitoru. Mně se ale zrovna chtělo na záchod, tak zase odešla. Já si došla na záchod, vysprchovala se a rychle si sáhla dovnitř. Nahmatala jsem hlavičku tak blízko! Kontrakce začínaly být dost nepříjemné, tak jsem se vrátila do vany a jemně vzbudila manžela s informací, že už to bude brzo. A že už mě to nebaví, protože to začíná bolet 😀

Ve vaně jsem se zavěsila rukama o okraj a čelo si opřela o vanu. Bylo to tak pohodlné. Kontrakce přicházely stále častěji a najednou jsem v jejím závěru ucítila potřebu tlačit. Vtom se vrátila porodní asistentka, klekla si vedle mě a čekala na konec kontrakce. Pak znovu naléhala na monitor. Já ho nechci, odmítla jsem, už sotva prodýchávám kontrakce. Ale nedodala jsem – už to nemá cenu, za chvíli porodím. Nechtěla jsem, aby zavolala tu nepříjemnou pediatru… Naléhala, že už je to dvě a půl hodiny, ale vtom přišla další kontrakce, tak zmlkla a zase čekala.

Kontrakce už je velmi silná, tak se zvedám do kleku a zapírám rukama o kraj vany. Prodýchávám, ale kontrakce stále sílí, najednou mě ta síla poráží, padám a v poslední chvíli se opírám o dno vany za sebou v hlubokém záklonu. Stále sílí, roztahuji kolena široko od sebe a pociťuji silnou potřebu tlačit. Zvedám se do kleku a obě ruce vkládám do klína. Nahmatávám hlavičku, která se už tlačí na svět. Rodím…, vydechuji a PA odbíhá zavolat lékaře. Slyším ji volat na chodbě na ostatní sestry, aby to zařídily, a vrací se ke mně. Mně na tom ale nezáleží. Při prvním porodu jsem cítila silnou paniku, když PA odběhla, teď najednou nikoho nepotřebuju. Rukama objímám rodící se hlavičku a jsem fascinovaná, jak se jí moje tělo otevírá. Vždycky o kousek povyleze a zase se vrátí. Počítám s tím, že nakonec zase zaleze a budeme muset počkat na další kontrakci, připadá mi, že tahle už trvá tak dlouho, že už musí skončit. Ale vtom kontrakce ještě zesílí, celé mé tělo zatlačí, já mu ještě pomohu a najednou je hlavička na světě. Jemně ji pohladím, dvakrát se nadechnu a už musím znovu tlačit a tělíčko hladce a poklidně vyklouzne ven. Držím své miminko kolem hrudníčku, uvnitř zůstanou jen nožičky, to mě nechá v klidu, chci trpělivě počkat na další kontrakci. Ale v tom se s jemným lupnutím narodí i nožičky. Jemně pustím své miminko a nechám ho plavat samotné ve vaně, opřu se dlaněmi vedle něj a hltám ho očima. Vznáší se na boku, stočené do klubíčka, a vypadá, že si vůbec nevšimlo, že už se narodilo. Pak s prudkým trhnutím roztáhne ruce a obličejem vzhůru se vynoří k hladině. Opatrně ho obejmu předloktími, hlavičku uchopím do dlaní a kochám se tím zarudlým obličejem s široce otevřenýma očima. Tenhle obrázek mám v očích uložený navždy…

Miminko se několikrát rychle nadechne a začíná plakat. Zvedám ho do náručí a vítám ho na světě. Teď pár minut přeskočím, protože konflikt s nepříjemnou pediatrou, která se nedokázala vyrovnat s tím, že neviděla porod hlavičky, se mi nechce popisovat. Díky manželovi, PA i porodníkovi jsem tyhle okamžiky zvládla, aniž by mi pokazily vítání s miminkem. Ta euforie, že jsem se rozhodla správně, když jsem tuhle hysterku přelstila a u porodu ji neměla 😀 Strašně nutně potřebuje znát pohlaví dítěte, tak se po opakované výzvě podíváme, a pak už je mi ale opravdu všechno jedno. Chovám v náručí naši vytouženou dceru Jasminku!

V tuhle chvíli musím říct, že i přes otravný dlouhý příjem a nepříjemnou pediatru byl porod v Rakovníku pro nás ta nejlepší volba. Ten moment, kdy v širokém kleku rodím své dítě a sama si ho chytám do rukou, byl splněním mým porodních snů. Další z těch obrazů, které mám v hlavě uložené, jako kdyby mě někdo vyfotil. Cítím se jako bohyně. Sedím uprostřed bazénku s miminkem v náručí, jediný, kdo na nás dosáhne, je On. Ostatní mlčky sedí kolem bazénku a čekají. Nikdo nic neříká, nikdo mě nenutí vylézt z vany ani se nesápe po miminku. Když miminko začíná podruhé plakat, cítím, že nám začíná být zima.  Vstávám, otáčím se zády k dychtivě se natahující dětské sestře, a podávám dcerku manželovi. S pomocí usmívající se PA pak přelezu na přistavené lehátko, beru si malou zpět do náruče, dvě grácie z dětského uraženě odcházejí a nám s PA a porodníkem, odpočívajícím na lehátku u zdi, nastává poklidné očekávání porození placenty. Porodníka tu zmiňuji poprvé, přestože byl celému porodu přítomen. Jen jsem ho tušila. Je to muž na svém místě, celou dobu jsem o něm věděla, byl to jeden ze zdrojů mého pocitu bezpečí, ale ani nástinu obav. Nijak nezasahoval, nemluvil, nevkládal se. Jediný aktivní projev za celou dobu bylo, že manželovi podal nůžky, aby o několik minut později mohl přestřihnout pupeční šňůru. Přesně tak jsem to chtěla. Ale zároveň mi při našem rozhovoru dal pocit, že když bude potřeba, je odborník, který by mi dokázal zachránit život. Klobouk dolů a velké poděkování, doktor Čapek mě přesvědčil, že české porodnictví vážně směřuje k lepší budoucnosti! Poděkování patří i skvělé porodní asistentce Katce Rochové za její tichou přítomnost a podporu. A dokonce i sestrám z oddělení šestinedělí, které mi z pobytu tam udělaly příjemnou dovolenou. Být potřetí máma bylo to nejlepší, co mě mohlo potkat!

Každý rok během #svetovytydenkojeni (a bohužel nejen během něj) smutně sleduju, kolik tahle v zásadě nádherná věc vzbuzuje negativních emocí. A pojďme si přiznat, že na obou stranách pomyslené barikády. Místo abychom si během tohoto týdne sdílely krásné chvíle se svými dětmi a snažily se radit, pomáhat a podporovat ostatním, řešíme nesmyslné "kdo je víc".

Pojďme si na začátku rozdat karty.

- Jde ti kojení samo, miluješ, jak je to krásné, snadné a pohodlné? Tak neztrácej pokoru, kojení není zásluha. Buď ráda, že to jde snadno, užívej si to a neřeš maminky, kterým to nejde nebo to prostě mají jinak.

- Musela sis kojení tvrdě a bolestivě vybojovat? Jsi skvělá a máš můj respekt. Ale nemysli si, že ti to dává právo dívat se svrchu na maminky, které ten boj vzdaly. Nešla jsi v jejich botách, neznáš jejich situaci a jejich důvody.

- Nekojila jsi, nešlo to a trápí tě to? Nebyla to tvoje vina. V ČR v porodnicích i mezi lidmi koluje spousta mýtů a nepravd, naopak chybí podpora. Bohužel, s největší pravděpodobností jsi kojit mohla, kdybys měla dost informací a podpory. Můžeš tento týden kojení vzít jako příležitost zjistit, co se pokazilo a proč, a příště si kojení užít. Ono to vážně stojí za to .-)

- Nekojila jsi a nijak tě to netrápí? Paráda! Dítě potřebuje spokojenou, vyrovnanou maminku mnohem víc než mateřské mléko z prsu. A nezáleží na tom, jak vážné nebo podivné z mého pohledu tvoje důvody byly. Je fajn, jestli pomáháš maminkám, které mají s kojením velký problém, aby se se situací vyrovnaly. Ale jistě taky chápeš, že některé věci tím pádem neprožiješ. Nekaž je ostatním, prosím.

Když se tohohle budeme držet, třeba nám to pomůže přestat se hádat, a o kojení si povídat 🙂

Co chci říct já, kojící matka,  je:

1. Proč se koná týden kojení, když je všude tolik propagace kojení? Třeba proto, že po odchodu z porodnice většina maminek kojí, ale v půl roce děťátka už je to podle statistik ani ne polovina. A protože z té poloviny, která už nekojí, spousta maminek nekojí vlastně zbytečně, protože se někde stala chyba, která ale mohla být napravena. Mateřské mléko je pro dítě to nejlepší. Když to nejde, tak to nejde, žádná tragedie, ale když to jde a skončí se jen kvůli nějaké chybě, je to škoda. Tak proto.

2. A možná taky proto, že kojení je prostě nádherné a naplňující a kojící maminky tyhle chvíle, které jsou pro ně důležité, chtějí sdílet. A možná taky proto, že to není vždycky snadné, někdy to bolí, jindy si kvůli tomu musíme hodně odříkat a omezovat se, nejde to a nejde ono. A i když jsme se tak rozhodly a jsme s tím srovnané, že tuhle cenu musíme zaplatit, někdy člověk potřebuje podpořit a vědět, že v tom není sám. Není to nic proti nekojícím.

3.. Kojení je způsob, jak nasytit své dítě. Nevěřím, že to některá z nás kojících vnímá jako možnost exhibovat na veřejnosti nebo obtěžovat okolí. Možná je to lehce bezohledné, ale záleží nám prostě na našem dítěti a jeho potřebách. Jsem si jista, že vy nekojící to máte úplně stejně 🙂

4. Kojení není v principu o nic intimnější než krmení z lahvičky. I vy přece něžně držíte své dítko, volnou rukou ho laskáte po tvářičkách, něžně pozorujete, jak pije, uklidňuje se a hraje si s konečky vašich vlasů, určitě i vaše srdce v tu chvíli přetéká láskou a štěstím. V čem je rozdíl? Ano, to mléko nepřipravilo z lásky vaše tělo, ale s láskou vaše ruce a místo bradavky má ten prcek v puse savičku. Nepřeceňujete tu bradavku kapku, když kojení považujete za něco výrazně jiného než váš způsob nakrmení a utišení dítěte? Ano, občas i od nás padnou slova o intimitě, ale intimní je přece i obejmout dítě nebo držet se s mužem na veřejnosti, lípnout mu pusu a říct mu Miluju tě. Která z vás to nikdy neudělala před cizími lidmi?

5. Kojení přináší dítěti i kojící matce spoustu benefitů, které mu UM dát nedokáže. Zdraví, inteligence, ochrana před rakovinou, kontakt, blábláblá, všechny jsme články o těch statistikách četly. Žádná statistika na světě ale nikdy ani nenaznačila, že byste cokoli z toho nedokázaly dohnat nebo předehnat péčí, láskou a vším, co jako matka svému dítěti dáváte. 

6. Žádná normální kojící maminka si o věs nekojících nemyslí, že je něco víc nebo snad lepší máma. Když se zeptá, jestli kojíte, je to zájem o vás a vaše dítě, ne hodnocení. Když se ptá na vaše důvody, zajímáte ji vy, nechce vám ublížit. A jestli chce, je prostě hloupá, nevšímej si jí a netrap se tím. Hloupé maminky jsou zastoupeny docela rovnoměrně mezi kojícími i nekojícími.

Tolik můj začátek povídání. Budu ráda, když se přidáte. Ale žádné hádky, prosím. To si nechte do diskusí o pracích práškách nebo televizních seriálech, tohle téma si je nezaslouží!

Oba moje porody byly krásné, nádherné, nezapomenutelné. Lišily se od sebe ale tolik, jako se od sebe liší (a nejspíš ještě budou lišit) naše děti. Porod naší dcery byl hluboký, intenzivní, řekla bych až spirituální zážitek. Porod našeho syna byl, jak to nejlíp vyjádřit, vtipný. A jeho popis je skoro delší než celý porod 😀 

Už v prvním těhotenství jsem měla představu bezbolestného porodu. Myslela jsem na všechny ty domorodé ženy, které během práce na poli pocítí blížící se porod, přidřepnou na kraji pole a klidně porodí. Věřila jsem, že můj porod proběhne přesně tak. Upřímně, úplně tak pohodově neproběhl. Vzpomínám na něj pouze v dobrém, ale ty bolesti v poslední hodině před porodem mám spojené s křikem, ze kterého jsem ještě druhý den trochu chraptěla. Brala jsem to trochu jako své selhání, že se dcera mohla narodit poněkud klidněji. Během druhého těhotenství jsem objevila metodu hypnoporod a některé momenty mého prvního porodu mi najednou připadaly mnohem jasnější. Nebyla jsem na kurzu, jen přečetla knížku, ale byla jsem rozhodnutá některé věci zkusit podle ní. Jak píšu, zkusit. Nebyla jsem si úplně jistá, že kombinace dýchání a uvolnění může dokázat, že tentokrát nebudu klečet zavěšená v šátku nad sebou a řvát jako zuřivá lvice. Ale byla jsem odhodlaná tomu dát šanci. A světe div se, ono to fungovalo! Během celého porodu jsem nepocítila bolest horší než silnější menstruační. Takže ani jednou nenastalo nic, co by mě donutilo křičet, jen jsem v zásadě klidně prodýchávala. A vlastní porod? K tomu se dostanu za chvíli – i k tomu, proč jsem ještě hodinu po porodu mezi slzami dojetí ze synka v náručí slzela i smíchy.

První těhotenství jsem si užívala do posledního dne. Vlastně jsem doufala, že budu přenášet, abych si své milované bříško užila co nejdéle. Dokonce jsem říkala, že bych Bublinku nejraději nosila až do jejích osmnácti – v břiše jsem měla jistotu, že jí nic neschází, milovala jsem cítit, jak se ve mně hýbe. Porod patnáct dnů před termínem jsem brala jako zradu a měla jsem pocit, že mi byl zbytek těhotenství ukraden. Zaplaťpámbů za šátek na nošení, čtvrtý trimestr jsem potřebovala i já a díky nošení si jej opravdu užila. To druhé těhotenství bylo mnohem náročnější. Po prvním mi zůstalo pár kilo navíc, takže ke konci jsem už horko těžko zvládala všechna ta kila nosit, dcera je hodně živá a běhání s ní mě hodně zmáhalo, do toho letošní šílená vedra a vůbec. Vážně jsem doufala, že ani Lentilka si nebude dávat moc na čas. K tomu se přidaly obavy, jak budeme řešit hlídání první. Protože přijela na prázdniny patnáctiletá neteř, říkala jsem si, že by bylo prima porodit, dokud tu bude. Odjet měla pět dnů před termínem, to znělo zvládnutelně. A do toho předpověď ohlásila ochlazení 11 dnů před termínem a potom o víkendu týden předem. A protože těch 11 dnů před to vycházelo přesně na můj svátek, našeptávala jsem Lentilce, jak by to bylo hezké, kdyby se mi nadělila k svátku. Termín porodu ji sice sliboval jako narozeninový dárek mému tátovi, ale člověk někdy musí být kapku sobec, ne?

Bylo pondělí. To je taková naše neděle, jediný den, kdy má Ondra volno. Byl krásný letní den, ne moc horko, slibované ochlazení nastalo, ale svítilo sluníčko a bylo opravdu hezky. A měli jsme na návštěvě naši neteř Elišku. Patnáctiletou Elišku, která si na brigádě v Ondrově restauraci vydělala hezkých pár franků. Sice říkala, že je jí jedno, co podnikneme, že s námi pojede kamkoliv, ale co byste na našem místě dělali vy? Ano, vzali jsme ji na nákupy. Do Německa, protože je tam levněji. Do obrovského nákupního domu. Ráj na zemi! Eliška byla v rauši, pobíhaly jsme z obchodu do obchodu, vybíraly, Eliška zkoušela a nakupovala. A já samozřejmě s ní, protože samotnou by ji to nebavilo. Bylo to náročné, ale ta její radost mi za to stála. A já zase měla radost, že si koupila i pár kousků, které jsem jí vybrala já. Hurá, nejsem až takový dinosaurus! Ale když jsme pak hledali restauraci, kterou nám doporučili kamarádi, nesmlouvavě jsem si sedla na lavičku a poslala Ondru zjistit, kde to přesně je – na další procházení se po městě už jsem se opravdu necítila. A cestou do restaurace jsem ještě vtipkovala, že pokud neporodím po takovéhle „procházce“, budu těhotná až do Vánoc.

Ta restaurace byl vlastně tapas bar, místo, kde si můžete dát spoustu malých porcí, velkých sotva několik soust, a ochutnat tak spoustu věcí. My si objednali skoro celý jídelní lístek odshora dolů. A někdy v polovině večeře se ozvala první kontrakce. A za deset minut další. A pak za dalších deset. A zase… Po hodině dorazili do stejné restaurace náhodou naši kamarádi a já se už šla zeptat Tinky, která měla mít další den volný, jestli by si mohla nic neplánovat a počítat případně s hlídáním. Všichni mi přáli hodně štěstí, já se tvářila, že se vlastně nic neděje a možná jsou to poslíčci, ale vlastně jsem už věděla, že rodím...

 Cestou domů se kontrakce trochu zpomalily, ale pořád přicházely docela pravidelně. Dcerka usnula v tu chvíli, kdy ji Ondra uložil do postýlky, ani svlékáním šatů jsme ji netrápili. Ondru jsem poslala spát a sobě napustila vanu. Během prvního porodu jsem se snažila dělat vše, co by mohlo kontrakce povzbudit a zrychlit. Když jsem si sedla a kontrakce se zpomalily, zase jsem vstala a snažila se je opět rozjet. To tentokrát jsem usoudila, že cílem není porodit co nejrychleji, ale co nejvíce v klidu, takže jsem dělala to, co jsem v dané chvíli cítila jako nejpříjemnější. Takže jsem si dala dlouhou, klidnou vanu, pak si šla lehnout a dokonce se mi podařilo i na pár hodin usnout. Uprostřed noci jsem vstala, zapálila si svíčky v koupelně (světlo už mi vadilo) a dala si další koupel, potom jsem si vlezla do hnízdečka připraveného v obýváku. Peřiny, polštáře, gymnastický míč a nízké sofa, střídavě jsem polehávala, posedávala, skákala a opírala se. Kontrakce zrychlovaly a zesilovaly, já pořád prodýchávala podle techniky hypnoporodu – pomalé dlouhé nádechy do břicha směrem nahoru a vzhůru a pak zase pomalé výdechy.

Ondru jsem probudila někdy v šest hodin ráno. Tou dobou byly kontrakce už dvě hodiny po třech až čtyřech minutách a zesilovaly natolik, že jsem se při prodýchávání skoro zalykala množstvím vzduchu a dostávala se na hranu bolesti. Protože šlo o druhé dítě, usoudila jsem, že je čas jet. Probudila jsem Elišku a dala jí poslední instrukce, pak si na chvilku lehla k Rézce a špitala jí do ouška, co nás čeká, dobalila tašku a asi o ¾ na 7 jsme vyjeli.

V autě na mě padla panika. Najednou jsem dostala obrovský strach, protože jsem si pamatovala, že při prvním porodu se po příjezdu do porodnice bolesti zintenzivnily a další dvě hodiny pak trvalo, než jsem v bolestech porodila. A ano, i když do té doby žádné velké bolesti nenastaly, bála jsem se, že to vše ještě přijde a, hyponoporod nehypnoporod, mám před sebou zase dvě hodiny bolestí a křiku. Ondra mě uklidňoval, že to zvládnu jako prd – jak trefné přirovnání 🙂 Kontrakce se zpomalily, zhruba polovinu jsem jich v záklonu na sedadle poklidně prodýchala, polovina dokonce nebolela vůbec! Snažila jsem se pořád dokola si opakovat, že přesně tak a ne víc budou bolet po celý zbytek porodu a že do porodnice přijedu krásně otevřená.

V porodnici nás uvítala starší porodní asistentka a řekla, že Tatijana, která přijímala Ondrův telefonát a se kterou jsem si, stejně jako poprvé, přála porodit i tentokrát, měla noční službu, ale vše nám připravila. Zklamání ale trvalo jen chvilku, pak už mi to bylo úplně jedno… Zvážila mě (83 kilo!!!) a poslala na záchod s kelímkem na vzorek moči, Ondra měl mezitím vyplnit přijímací papíry (rodíme tam podruhé a zase jsme nezvládli registraci včas!). Vyčůrat se mi nepodařilo, ale na záchodě mi bylo dobře. Opřela jsem se o zeď, natáhla nohy a v záklonu si pomalu prodýchávala. Už to byly silné menstruační bolesti, ale pořád jenom tak silné, že jsem zvládala sledovat, se kterými body formuláře si Ondra v porodním pokojíku neví rady a pokřikovat na něj váhu na začátku těhotenství nebo pomoct dohledat dokumentaci z prvního porodu (marně ji hledali pod J, když při porodu Rézky jsem se ještě jmenovala od H…). Potom už jsem chtěla vstát a jít mu s těmi papíry pomoct, ale když jsem se utírala, našla jsem na papíru krev, pak i pod sebou a pak i na prkýnku. Zavolala jsem na sestru, že ze mě teče krev, ona ještě Ondrovi připomněla, že ty papíry musí bezpodmínečně vyplnit, poslala mě na lůžko a šla utřít tu krev. Já se zatím položila na bok na kojicí polštář, který tam ležel, a prodýchala další kontrakci. Ondra už u vyplňování papírů ztrácel nervy, ale já byla v klidu, pořád jsem myslela, že máme spoustu času.

Sestra se vrátila a požádala mě, ať si lehnu na záda, aby mi udělala vyšetření a monitor. Lehla jsem si, ona mi prohmatala břicho, a začala zapínat popruh monitoru. Vtom se mi rozklepaly nohy a já cítila, že se blíží další kontrakce. Překulila jsem se na bok, sestra dál klidně zapínala monitor. Rušilo mě to, chtěla jsem ji požádat, ať chvilku počká, a v tom jsem začala tlačit. Zatraceně, já nechtěla tlačit, v hypnoporodu se netlačí! Začala jsem prodýchávat a chtěla vizualizovat rozvíjející se růži, balonek omotaný uvolňujícími se saténovými stužkami nebo kruhy rozbíhající se po vodní hladině – v té rychlosti jsem si ale zvládla jen dvakrát zopakovat růže, balonek, kruhy, růže, balonek, kruhy, a o vteřinu později jsem se rozhodla, že teď si ještě tlačit dovolím a prodýchávat začnu od další kontrakce. O další vteřinu později jsem cítila, že ze mě něco vychrstlo, asi trocha plodové vody, a o další vteřinu později jsem cítila, že už doopravdy rodím! Zvedla jsem na kolena, sestra ze dveří zakřičela Baby kommt, baby kommt!, pak něco o hlavičce, pak celé tělo zatlačilo tak silně, že jsem jenom hekla, a pak jsem cítila, jak hlavička prochází, a najednou konec kontrakce a klid. Za mnou panovala horečná aktivita, Ondra stál najednou u mě a já byla úplně mimo. Z Rézčina porodu jsem měla v hlavě dlouhé a bolestivé prořezávání hlavičky, takže jsem si myslela, že zatím vylezlo tak temínko. Proto jsem mezi nohama prostrčila ruku, že si sáhnu, kolik mi ještě zbývá. Sestra řekla něco jako ať si sáhnu na hlavičku a já opravdu vzala do dlaně celou hlavu, ještě schovanou v plodových obalech! Začala jsem se smát a řekla nejspíš něco jako Ty vole!, ale to už přicházela další kontrakce, tentokrát klidnější, ale přesto zase dost silná, aby celé tělo začalo tlačit a během malé chvilky celý ten balíček hladce a bezbolestně vyklouzl na svět. Bylo 7:19, asi čtvrt hodiny od našeho příjezdu do porodnice. 

Sestra i doktorka ho začaly vysvobozovat z plodových obalů a já jenom skučela, že už ho chci. Bála jsem se ale začít obracet na záda, abych tu skrumáž u svých kotníků nepokopala. Ondra mě uklidňoval, že už to bude, stál tam s nimi, a já slyšela, jak se ho sestra ptá, jestli doma máme kluka nebo holku. Věděla jsem, že to znamená, že se už podívali, co se nám narodilo, tak jsem se mezi nohama podívala taky. A to, co jsem uviděla, mě donutilo kašlat na pokopaný personál, prostě si lehnout na záda a čapnout toho pinďu, co tam už několik sekund ležel beze mě. Byl tam pindík!!! Mně opravdu bylo jedno, co se narodí, od poloviny těhotenství mi záleželo jen na tom, aby byl zdravý, několik měsíců jsem v jakési předtuše dokonce nakupovala růžové oblečení, než se pocity zase změnily a já začala tušit kluka. Ale co vám budu povídat, kluka pro manžela jsem si přála. A tak jsem jen ležela s vytouženým chlapečkem v náručí, přijímala Ondrovy polibky a pohlazení plná lásky, poslouchala jeho Máme syna, ženo, máme syna! a smála se a smála se a smála. Sestra mě ještě prohlédla, zjistila, že nejsem vůbec nijak zraněná, takže žádné šití nebude, a pomalu zmizela z pokoje. A my se smáli a smáli ještě dvě hodiny, pak jsem si dala sprchu, posnídali jsme a smáli se dál 🙂