"Mám syna, kterému budou dva roky a nyní jsme byli u dětské doktorky. Bylo to o nervy. Syn se pozvracel, jak se bál. Byl ubrečený až hrůza. Taky máte takové zážitky?" Svěřuje se jedna z maminek na fóru, ve kterém se diskutuje o dětském strachu. Jak dítě zbavit strachu nejen z doktorů?

Strach je naprosto přirozenou a nedílnou součástí vývoje dítěte. Strach vlastně patří k našim každodenním životům. Asi není nikdo, kdo by se vůbec ničeho nebál. A není to ani zdravé. Některé strachy jsou ale zbytečné a pak jsou na řadě rodiče, aby své dítě utěšili, povzbudili ho a byli mu nablízku. Aby se naučilo svůj strach překonávat a nevyvinula se z něj zbytečná fobie.

Co je to strach?

Strach je takový stav, při kterém se člověk, v tomto případě dítě, ocitne v situaci, kdy ho něco ohrožuje. Přičemž může jít o zdánlivé i skutečně nebezpečí. U malých dětí je určitý stupeň strachu v pořádku. Neměl by mu ale bránit v běžném životě. Obvykle se děti bojí v neznámém prostředí nebo nečekané situaci.

Jestliže strach vzniknul po nějakém opravdu nepříjemném zážitku (pokousání psa, nehoda, apod.) a dítě není schopno se přes něj delší dobu přenést, je na místě zvážit návštěvu psychologa nebo psychiatra. Stejně tak, pokud se na něm projevují symptomy chorobné úzkosti. V tomto případě už ani dítě neví, čeho se bojí. Objevují se záchvaty (pocity dušení, nevolnost, pocení, závratě) a mohou vyústit až v neurotické poruchy (nechutenství, zvracení, záchvaty vzteku, pomočování, apod.). Zde se už bez lékařské pomoci určitě neobejdete.

"Syn (čerstvě 3 roky) posledních pár měsíců špatně usíná. Musíme u něj buď já nebo manžel vždycky zůstat, dokud neusne, protože se prý bojí. Jsou to různé věci - začalo to krokodýly/pavouky/hady pod postelí, teď se zas bojí bubáka ve skříni nebo za závěsem. Doma jsem ho nikdy ničím nestrašili, takže je mi jasné, že za to můžou starší bratranci a babička s dědou, u kterých se hodně dívá na televizi a děda je navíc takový ten typ, že chce mít z vnoučka pořádného chlapa. A vím, že má na svůj věk až moc velkou představivost. Ale syn před spaním skoro obden brečí nebo se budí a volá nás. No a co je horší - zvykl si chodit spát k nám do postele. Snažíme se mu vysvětlovat, že strašidla nejsou, necháváme mu i rozsvícenou lampičku, ale přijde mi, že je to horší a horší a už si nevím rady."

A je to tady. Vaše maličké děťátko už není to miminko, které jste si přinesli z porodnice, ale vlastně už živé a akční batole připravené na další krok ve svém životě. Je jím právě školka a s ní souvisí řada změn. Vašemu dítěti začíná nová etapa života, kdy již nebude trávit většinu času s maminkou. Jak dítěti vstup do školky co nejvíce usnadnit a co dělat, když dítě ve školce pláče?

Pláč, pláč a zase pláč

Nejedna maminka to zažila. Pláč večer, pláč ráno, pláč cestou a pláč ve školce. Dítě nechce do školky a vy v sobě máte spoustu výčitek a pocit, jak když své dítě vedete někam do mučírny. Bojíte se, zda dítěti spíše neubližujete a zda z toho nemůže mít nějaké zdravotní komplikace do budoucna.

Útěchou vám může být, že v tom nejste sami. Pro většinu dětí není nástup do školky jednoduchý a ruku na srdce, ani pro rodiče. Jak si posteskla i maminka ratatooy:

„Chodíme od minulého týdne do školky čerstvě - ve třech letech, ale hrozně bojujeme, je vidět, že malý je nešťastný. Řve večer, ráno, kdykoliv se začne mluvit o školce, a to nemluvím o tom, když je tam. Prořve celou dobu, než přijdu. Tak mě napadá, jestli na něj není brzo nebo se to srovná. Zároveň se blíží narození sourozence tak těch stresových faktorů je na něj víc.“ Jak to celé ustát a jak poznat, že je dítě na školku připravené?

V první řadě si uvědomte, že když se něco takového děje, neznamená to, že jste špatní rodiče, kteří dobře nevychovali své dítě nebo je vaše dítě špatné, rozmazlené, mamánek, atd. Jen možná nebylo na školku ještě tak docela připravené nebo bylo v tu dobu kolem něj až příliš mnoho zásadních změn. Ale nebojte se, zvládnete to vy i vaše děti.

Židle. Kus nábytku, který má doma každý. V kuchyni, obýváku nebo předsíni. Věděli jste ale, že si díky ní můžete neuvěřitelně efektivně vytvarovat tělo? Zvládnete to mezi uložením vašeho miminka do postýlky nebo při krmení u větších dětí, které si s jídlem spíše hrají, než ho jedí. Jste připravené? Takže židli k ruce, jdeme na to!

Cvičení na hotelové pokoji i ve vašem obýváku

Základem úspěchu je pravidelnost. Při běhání se vymlouváte na počasí, před odchodem do fitka na to, že nemáte hlídání a podobně. Na židli můžete cvičit v kteroukoli denní dobu a v každém počasí. Dokonce i tehdy, když si vaše miminko hraje na dece vedle vás. Chce to jen pevnou vůli, ale garantuji vám, že jakmile uvidíte první výsledky, budete na židli pořád. Nejen sedět, ale ladit nové tělo.

A to nejlepší na závěr: všechny tyto cviky zvládnete i na dovolené na hotelovém pokoji. Což oceníte zejména, pokud máte stravování all inclusive.

Bezpečnostní pokyny

• Cviky provádějte pomalu, abyste zapojily co nejvíce svalových skupin. To je velmi důležité. Zatímco při zvedání činek trápíte jen jeden určitý sval, při tomto cvičení jich procvičíte mnohem více.
• Dbejte na správné provedení cviku a pravidelné dýchání. Zadržováním dechu se ke svalům nedostane kyslík a celé cvičení by bylo na nic.
• Jak jsem psala výše: cvičte v kteroukoli volnou chvilku, ale ideální jsou tři kola po deseti opakování.
• Při samotném cvičení dávejte pozor, aby vám židle neujela nebo se nepřevrátila. Sami vidíte, že přehnaná čistota a vymydlená podlaha nejsou vždy k užitku, takže klid. Pokud by přece jenom židle nespolupracovala, klidně ji opřete o zeď.

Co je horší než nemocný muž? No přece nevyspalé dítě. Znáte to asi všichni. Takové dítě poznáte spolehlivě. Je podrážděné, kňourá a je protivné. Ráno jich v autobuse potkáte mraky. Pokud chcete mít doma premianta třídy a veselé dítě, přečtěte si tipy, jak mu připravit sladké sny, které se později mohou proměnit ve skutečnost.

Důsledky poruch spánku u dětí

Spánek je nepostradatelný pro každodenní regeneraci mozku a schopnosti řídit organizmus. Podle výzkumů se poruchy spánku u dětí  objevují až u 30 % vyšetřených a jejich výskyt stoupá. Důsledkem poruchy spánku u dětí jsou změny chování, hyperaktivita, poruchy nálad, zhoršené paměti, poruchy schopnosti soustředění, snížená schopnost rozhodování se, plánování a řešení. Unavené děti jsou podrážděné, neklidné, impulzivní, někdy plačtivé, lítostivé, emočně labilní, úzkostné a zhoršuje se jim školní prospěch. Pozor na záměnu s ADHD, které má velmi podobné projevy. U dětí, které mají špatný prospěch, byl výskyt poruch spánku šestkrát vyšší.

Nespavost

Nespavost, neboli insomnie, se vyskytuje u 20–40 % dětské populace a představuje nejčastější spánkovou poruchu. S věkem tyto čísla klesají, aby pak v období dospívání opět šplhala vzhůru. Častým následkem nespavosti je hyperaktivita, která pomáhá překonat ospalost. Hyperaktivní děti se hůře soustředí, jsou impulzivní, náladové, podrážděné a často úzkostné. Nedostatek spánku má vliv na schopnosti abstraktního myšlení, paměti, rozhodování a řešení problémů, ovlivňuje verbální projevy a kreativitu, což může mít za důsledek špatné školní výsledky.

Spánková apnoe

"Jsem v šestém týdnu těhotenství, doma dvouletou dcerku a mám pocit, že vnitřně umírám. Ráno se mi nechce vstát z postele, jen si přeji, aby byl večer a šla jsem spát. Vlastně bych nejraději jen spala, nic mne nebaví, nevycházím z domu. Manžel má své práce nad hlavu, o mém problému ví, ale nesedne si se mnou a neřeší to, vlastně si vůbec nepovídáme, jelikož chodí unavený domů kolem deváté a ráno zase nanovo. Bydlíme na malém městě, kde vyloženě dobrou kamarádku nemám. Nikomu, komu bych se mohla svěřit, kdo by mě vyslechl. Moc si přeji, aby bylo miminko zdravé a v pořádku, ale už nevím, jak dál…"

Strach z neznámého

Poznáváte se?  Podobnou situaci neřeší jenom Kristýna, ale spousta z nás. Jen se to mnohdy stydí přiznat. Bojí se reakce okolí a nevyzná se ve vlastních pocitech. Těhotenské a předporodní deprese nejsou nic nenormálního. Pocit, že byste se měla vznášet na obláčku štěstí z toho, že devět měsíců budete maminka, nemusí nutně vyvolat jen pozitivní emoce. Dobrá zpráva je, že tento stav obvykle trvá první trimestr, tedy tři měsíce. Hlava se zkrátka vyrovnává s novou situací a rolí. Řeší strach z průběhu těhotenství, porodu i následné péče o nového člena domácnosti.  

"Normálně si myslím, že jsem psychicky dost odolná, ale těhotenství mě srazilo na kolena. Od začátku samé komplikace. Nejhorší pro mě byl první trimetr. Psychicky jsem byla na dně, brečela jsem, ať to dítě ze mě někdo vyndá, že už to dal nevydržím. Dohromady jsem se dala až ve třetím trimestru. To mi konečně přestalo být zle, začala jsem vybírat kočárek, výbavičku a podobně. Na porod jsem se těšila jako na vysvobození. A i když nebyl jednoduchý, byla jsem děsně ráda, že to mám za sebou," píše Marcela v diskuzním fóru.

Proč vzniká?

Těhotenské deprese nejčastěji přepadají mladé nebo nepřipravené maminky a ty, které otěhotněly neplánovaně. Jsou postaveny před hotovou a nečekanou věc a mají v podstatě jen dvě možnosti. Dítě donosit nebo jít na interrupci. Z čehož ta druhá se v budoucnu nemusí jevit jako správná. Dále to jsou ženy, které mají slabé rodinné a sociální zázemí. Žijí na ubytovně, v bytě s další pěti lidmi nebo jsou na tom špatně po finanční stránce. A v neposlední řadě je tu i hledisko volby partnera. Je to ten pravý, s kým chci mít dítě? Na všechny tyto otázky je nutné si odpovědět s odstupem a zcela racionálně.  

"Myslím, že je dobré dát dítěti prostor pro to, aby pochopilo, že je to prostě koloběh života. Můj syn to zažil a zvládli jsme se přes to dostat i díky fotkám. Seskládala jsem fotky prababičky, babičky, vnuka a pravnuka a ukázala jsem mu, jak člověk stárne. Vyprávěli jsme si, co jsme s ní zažili a jak nám bylo krásně."

Smrt nás doprovází po celý život. Je jeho nedílnou součástí. A vědět by o ní měly i děti. Dříve nebo později se s ní setkají. Proto není dobré je před ní úporně bránit. Děti většinou přijímají zprávy o ztrátě mnohem klidněji a vyrovnaněji, než si my rodiče myslíme. Přesto je v období smutku nutné dítě neustále ujišťovat o své lásce. Jak tedy říct dětem o smrti a kdy přichází správný čas?

Jak dítě informovat o smrti?

O smrti říkejte dítěte tak, jak to opravdu je. Zapomeňte na časté věty o tom, že smrt je dlouhá cesta nebo že člověk dlouze spí. To by mohlo děti jen zbytečně vystrašit. Mohly by si začít myslet, že je ten, kdo umřel, opustil, protože nebyly hodné, apod. Jestliže je smrt vysvětlena pravdivě, dokáže se s ní dítě snáze vyrovnat. Mluvte o ní a nesnažte se z ní udělat tabu.

S dětmi o smrti a umírání mluvte už odmalička. Jenže jak malému dítěti vysvětlit smrt? Samozřejmě použijte vhodná slova úměrně věku. Rozhovor si pečlivě naplánujte. Rozhodně byste to neměli na dítě jen tak vyhrknout třeba na nákupech. Ideální může být procházka v přírodě. Třeba když uvidíte mrtvého brouka či žábu nebo něco podobného. V tu chvíli zachovejte klid, odpovídejte na otázky a mluvte stručně a jasně. Do podrobností není potřeba zacházet.

A kdy začít s dětmi mluvit o smrti? Obecně se dá říci, že okolo dvou let vnímají děti smrt podobně, jako chvilkovou nepřítomnost osoby. Tříleté děti dokážou vnímat, že se stalo něco vážného. Děti celkově nevnímají smrt jako něco definitivního.

"Mám šestiletého syna s vývojovou dysfázií, má ji diagnostikovanou od 3,5 roku. Ve 3 letech jsme se byli poprvé poradit u klinické logopedky. Chodí na logopedii pravidelně. Podstoupil několik vyšetření u klinického psychologa, logopeda, na foniatrii (vyšetření sluchu) a neurologii. Trénujeme slovní zásobu, porozumění, tvorbu vět, rozvíjíme grafomotoriku, jemnou i hrubou motoriku, to s tím úzce souvisí. Synovi je teď skoro 6,5 roku, půjde do školy a mluví už téměř normálně, sem tam ještě nějaká drobnost v gramatice a neumí Ř. Jsou za tím 3 roky intenzivní práce jak doma, tak i ve speciální školce, kde měl logopedii jednou týdně a každý den tam s ním pracovali na tom, co potřeboval rozvíjet."

Maminky se často bojí, jestli se řeč jejich dítěte vyvíjí správně a dostatečně rychle. Každé dítě je jiné a každé potřebuje na určité věci svůj čas. Je běžné, že chlapci začínají mluvit později než dívky a některé děti se rozmlouvají až po druhém roce věku. Pokud dítě nemluví ve třech letech, je potřeba to začít řešit s odborníky a v žádném případě to neodkládat.

Co si pod vývojovou dysfázií představit?

Vývojová dysfázie neboli specificky narušený vývoj řeči patří mezi složitější vady řeči. Jde o narušení hlubokých struktur jazyka na rozdíl od opožděného vývoje řeči, se kterým se často zaměňuje. Příčina není zcela známa, mohou se však na ní podílet genetické vlivy a komplikovaný průběh porodu. Častěji ji mívají chlapci než dívky a protože je na první pohled velmi slyšitelná, může tak ovlivňovat i emocionální a sociální vývoj dítěte.

Maminky dětí, kterým byla diagnostikovaná vývojová dysfázie, navštěvují lékaře s tím, že jejich dítě nemluví, případně neodpovídá a nereaguje na otázky, má svoji vlastní řeč, které nikdo nerozumí. Tyto děti preferují k dorozumívání ukazování prstem a celkově se zdají k řeči málo motivované. Nutno říct, že diagnostikovat vývojovou dysfázii je poměrně složité a vyžaduje to několik vyšetření od různých odborných lékařů. Ne každé dítě, co nemluví, musí mít nutně tuto poruchu řeči.

"Syn má také vývojovou dysfázii, od 3 let chodí na logopedii. Hodně mu pomohla školka, momentálně mluví ve větách, ale něco je mu hůř rozumět. Dětská doktorka ho na poslední návštěvě moc chválila, ale ještě s ním bude hodně práce."

Očkování, věčně diskutované téma s mnoha příznivci i mnoha odpůrci. Někde je očkování čistě dobrovolné, někde tzv. povinné. Vždy však rozhoduje rodič a konečný verdikt je na něm, a to se všemi důsledky a následky. Rodič by však měl mít informace. Minimálně alespoň takové, aby věděl, proti čemu bude jeho dítě očkováno. Neměl by se spokojit s názvem vakcíny a oznámením, kdy má přijít na očkování.

U nás je některé očkování povinné, jiné nikoli. I přes to však existuje možnost individuálního přístupu, tyto informace se ovšem k rodičům většinou nedostanou, pokud je sami nezjišťují. Tento článek je nástinem individuálních možností, které v rámci základního očkování máme. Pojmem „základní“ je myšleno povinné a nepovinné očkování v základních dávkách, které se dětem dává krátce po narození zhruba do tří let věku.

Jak funguje očkování?

Očkování je v podstatě aktivní imunizace, která spočívá v tom, se člověku podají uměle oslabené nebo mrtvé antigeny konkrétní nemoci. Tělo na tyto antigeny musí reagovat a vytváří si protilátky. Je to stejná imunitní reakce jako v případě, kdy se tělo opravdu setká s antigenem přirozeně. Proto očkování často doprovází reakce v podobě teploty, vyrážky, začervenání, větší potřeby spánku apod. To ale nejsou vedlejší účinky vakcíny, ale naprosto fyziologická reakce, stejně, jako když je člověk opravdu nemocný.

Očkování v ČR upravuje vyhláška 355/ 2017 Sb., kterou se mění vyhláška č. 537/2006 Sb. o očkování proti infekčním nemocem. Dále je ale nutné vzít v úvahu příbalové informace jednotlivých vakcín. Z vyhlášky potom vychází doporučený očkovací kalendář, který ale není nutné dodržet striktně. Vyhláška i příbalové informace vakcín dávají i jiné možnosti, které si zde představíme.

Povinné očkování

"Je to tu, už i já se konečně přidávám do klubu snažilek, tedy žen či dívek, které touží po tom stát se maminkou. Jelikož si chci své těhotenství pořádně užít a mít na něj jednou pěknou památku, rozhodla jsem se, že si budu psát internetový těhotenský deník, vlastně tedy spíš takový týdeník."

"Pokud vás bude bavit číst si mé řádky, budete mít se mnou možnost prožít celé mé těhotenství - týden po týdnu. Kromě mých vlastních dojmů a zážitků se samozřejmě dozvíte i velké množství informací. Budete mít možnost dočíst se zde vše důležité - tedy to, co by měla každá nastávající maminka o těhotenství, svém těle, o vývoji miminka, a svých možnostech stoprocentně vědět."

Lékaři těhotenství počítají na těhotenské týdny, velmi často se tak můžete setkat  s nějakým číslem a za ním zkratkou tt - např. 15. tt -  to vlastně znamená, že nastávající maminka prožívá 15. týden svého těhotenství.

První týden těhotenství 

Označení 1. týden těhotenství je vlastně hodně zavádějící pojem. V pravém slova smyslu se totiž v tuto dobu ještě o žádné těhotenství rozhodně nejedná, protože lékaři považují za úplný začátek těhotenství první den poslední menstruace. Menstruační krvácení ve většině případů naznačuje, že v minulém cyklu nedošlo k otěhotnění a začíná tedy příprava na další pokus. Při menstruačním krvácení se odlučuje sliznice, která vzápětí začne znovu dorůstat, aby bylo umožněno uchycení oplodněného vajíčka. Každá žena tedy na počátku menstruačního cyklu může být považována za potencionálně nastávající těhotnou a k oplodnění vajíčka pak zpravidla dochází mezi 14. - 21. dnem po začátku menstruace.

1. a 2. týden těhotenství se tedy žena necítí nijak zvláštně, protože vlastně těhotná ani není. Tyto týdny se pak jako “těhotenské” označí až zpětně ve chvíli, kdy žena své těhotenství zjistí. Zajímavé že?

Bříško vám už pomalu roste a na seznamu "Co pořídit" přibývají věci jedna po druhé. Jednou z nejdůležitějších (a často nejnákladnějších) položek, kterou řeší velká část rodičů, je kočárek. Pojďte se podívat, na co byste se měly zaměřit při jeho výběru, co nepodcenit a jaké jsou vaše možnosti.

Vybrat nejvhodnější kočárek pro vaše miminko rozhodně není jednoduché. Je ideální vzít v potaz hned několik hledisek, podle kterých se následně rozhodnete:

• pohodlí dítěte
• počet dětí
• terén
• značka
• cena
• bazar
• vzhled
• příslušenství

Pohodlí dítěte

Řekněme si na rovinu, že o pohodlí dítěte jde především. Novorozenec bude v kočárku s největší pravděpodobností trávit poměrně hodně času. Děti (ty, které jsou normálně donošené) se rodí s průměrnou porodní hmotností 3 300 gramů a výškou okolo 50 centimetrů. V potaz tedy berte nejen délku korbičky, ale také podklad, na kterém má miminko trávit čas. Ten by měl být ideálně rovný s možností upravit ho do mírně vyvýšené pozice v oblasti hlavičky a měl by být spíš tvrdší, než měkký. Tak bude mít vaše novorozeňátko ten nejlepší podklad pro zdravý vývoj páteře. 

U kočárkové korbičky se rozhodně zaměřte na to, jak je dlouhá. Mějte na paměti, že miminko byste do sportovní úpravy kočárku neměly dávat do okamžiku, než samo sedí bez opory. Počítejte s tím, že musí v korbičce nějakou dobu vydržet a "nevyrůst" z ní. 

„Rodila jsem celkem třikrát. Všechna těhotenství probíhala bez problémů. Pravda, to třetí už bylo trochu únavnější, když jsem se musela starat ještě o dva malé nezbedy, ale přesto jsem to zvládla. První porod byl vyvolávaný, druhý přirozený a pohodový a třetí velmi, velmi rychlý. Přesto, že jsme dojezd do porodnice měli jen tak tak a na porodní sál za mnou nestihla dojet ani kamarádka, za nic na světě bych ho nevyměnila. Naopak, vyvolávaný porod byl peklo, alespoň pro mě.“

Přenášíte, budeme vyvolávat

„Tak maminko, dnes máte termín porodu a nic se ještě nechystá, trochu vás tady 'prošťouchnu' a třeba se to ještě spustí. Jinak za týden vás pošlu do nemocnice na vyvolávání, pro jistotu. To 'prošťouchnutí' nebylo nic příjemného, trochu bolelo, ale s miminkem ani nehnulo. Že se jedná o tzv. Hamiltonův hmat (mechanické uvolnění hlenové zátky a odloupnutí vaku blan), jsem se dozvěděla až po přečtení diskuzí na internetu. Samozřejmě jsem hned hledala potřebné informace o tom, co to vlastně ta indukce je a co mě čeká. Asi je i lepší, že jsem to nevěděla. Těšila jsem se na miminko a na to, že už brzy bude s námi. Přežily to jiné, zvládnu to taky, no ne?“

Proč se porod vyvolává?

Jedním z nejčastějších důvodů pro vyvolání (indukci) je přenášení neboli potermínová gravidita. Klasické těhotenství trvá asi 38 až 42 týdnů. Tedy až v době po 42 týdnu je těhotenství potermínové. V tuto dobu už začíná placenta stárnout a nemusí plnit svou funkci na 100 %.  Na ukončení potermínového těhotenství po 42. týdnu se shoduje většina odborníků. Bohužel obvyklá praxe je, že se k vyvolávání přistupuje už krátce po 40. týdnu. Jen málo lékařů vyčkává, protože to znamená častější sledování a monitorování miminka a placenty.

Samotnému vyvolávání porodu může předcházet preindukce, a to tehdy, když ještě nejsou porodní cesty zralé k porodu. K tomu slouží Hamiltonův hmat nebo zavedení tyčinky do děložního čípku, kde mechanicky rozevírá porodní kanál a vyvolává vysokou produkci hormonů prostaglandinů, které stahy dělohy ovlivňují. Používají se také vaginální tablety pro dozrání děložního hrdla.

"Když naše dcera začala lézt po bytě, můj manžel se začal velmi strachovat. Barvitě popisoval situace, kdy by mohla kam spadnout. Když se učila chodit a padat, vymýšlel různé způsoby, jak zabraňovat odřeným kolenům. Když spadla, analyzoval, proč se tak stalo i celý večer." Helicopter parenting je pojem, který se v anglicky mluvících zemí používá poměrně běžně a vychází z vizualizace rodičů, kteří nad svými dětmi neustále lítají a dohlíží na ně jako z helikoptéry – u nás je trefnější a používaný výraz "stíhačka".

Název byl použit lékařem v šedesátých letech jako diagnostika těchto rodičů, jejichž děti si později v dospělosti stěžovaly na to, jak těžká pro ně přehnaná péče a kontrola nad jejich životem byla.

Rodiče – helikoptéry se snaží mít veškeré kroky svých dětí plně pod kontrolou. Od jejich narození veškerou péči o dítě, jeho volný čas, stravu a všeobecné pohodlí podrobuje přísným kontrolám a analýzám. Touha po dokonalosti se odráží ve všech sférách života dítěte, často bývá spjata také s přísným dohledem na jeho bezpečnost, kdy hlavně v prvních měsících života nesmí dítě odcházet na dva kroky z dohledu. Když se učí chodit, je vybaveno různými bezpečnostními prvky včetně poměrně běžně se prodávajících helmiček, nesmí pozřít nic, co není v tabulce pro jeho věkovou kategorii.

V pozdějším věku dítěte takoví rodiče často promítají své ambice do jeho života, pečlivě mu vybírají kolektiv, zájmové kroužky, podporují ho v perfektních výkonech ve škole i mezi přáteli. Velmi často stojí opodál a monitorují situaci. V období dospívání, kdy je samostatnost dítěte vyloženě nutná, se obvykle objeví první a velmi třeskutý konflikt mezi kontrolovaným dítětem a jeho úzkostlivými rodiči. Jejich výchovná metoda se stala jejich životním stylem a měřítkem úspěchu, který náhle končí a piplané a hýčkané dítě jim po tolika letech snahy, plánování a opečovávání dává najevo, že veškerá jejich snaha o kontrolu nad každým krokem a rozhodováním vyšla v niveč.

Jakými budeme rodiči?

Když čekáme naše první dítě, jen těžko si dovedeme představit, jací budeme rodiče, i když si to velmi často představujeme a plánujeme. Realita je často jiná, ženy i muže často změní porodní zkušenost a setkání se svým malým potomkem. Program ultrarodičovské péče se může spustit i párům, které to neočekávaly.

Kdo by to neznal. Nepříjemné opruzeniny, se kterými se setká takřka každá maminka. I když o pokožku pečujete, jak nejlépe umíte, stejně se objeví. Jak to? Vždyť jste miminko přebalovala poctivě, koupala i mazala krémem. Kde se vzalo to nepěkné zarudnutí, zvlhlá a bolestivá pokožka? Miminko pláče, protože ho to bolí, svědí a pálí a maminka je zoufalá. 

Pravidelné přebalování

Ať už používáte látkové plenky nebo jednorázové, vždy je důležité miminko pravidelně přebalovat. Nejen z důvodu hygieny, ale i kvůli prevenci vzniku opruzenin. Jemná pokožka miminek nemůže být dlouho ve vlhku a zároveň by se určitě nikomu nelíbilo, kdyby musel ležet v moči nebo stolici.

Miminka milují, když jsou rozbalená a mohou volně kopat nožičkami. A skvělé je to i pro jejich zadeček. Nechte ho při přebalování chvíli rozbalené, ať může kůže hezky větrat, vaše dítko bude nadšené. Nezapomeňte pod něj dát nepropustnou podložku, určitě bude potřeba.

Další nezbytností je pečlivé utření všech záhybů a faldíků. U holčiček umývejte genitál odpředu dozadu a u chlapečka pozor na všechny záhyby i pod penisem a šourkem.

Maminky mají v oblibě vlhké ubrousky, které jsou snadno použitelné, a rychle s nimi zadeček otřete. Používejte však jen sensitive ubrousky nebo ještě lépe omývejte zadeček a genitálie vodou.  To je pro dětskou pokožku mnohem lepší.

Narození miminka je nádherná chvíle, kdy konečně dostanete do náručí svou novou lásku. Také je s porodem ale spojena i celá řada povinností a organizačních záležitostí. Víte, co je potřeba zařídit před a po narození dítěte? My vám poradíme, na co všechno nezapomenout.

Co je potřeba zařídit před porodem?

1. Přihlaste se k pediatrovi

Jestliže už děti máte, nejspíš nebude tento krok potřeba. Váš pediatr bude dostatečně obeznámen s tím, že čekáte dítě a přihlásí vám i vašeho dalšího potomka.

Ženy, které čekají svého prvního potomka, by si měly vybrat lékaře v dostatečném předstihu. Zejména ve velkých městech by to mohl být poměrně náročný úkon. Ti nejlepší lékaři mívají obvykle plno a zájem je o ně velký. Klidně tak začněte hledat a obvolávat už v pátém či šestém měsíci těhotenství. Vámi vybraný lékař si poznamená vaše údaje a předpokládaný termín porodu. Obvykle stačí jen telefonický rozhovor.

2. Peněžitá pomoc v mateřství

"Máme devítiměsíční holčičku a poslední dva dny má horečky kolem 38 °C. Jestli to dnes nepoleví, tak jsem rozhodnutá dát jí na noc čípek ke sražení teploty, ale zas někde píšou, že 38 °C se srážet nemá, tak nevím, jak na to?" Když dítěti stoupá teplota, začnou si rodiče dělat starosti. Kdy se u dítěte přistupuje ke srážení horečky a jaké jsou možnosti léčby? Je mnoho otázek a my se vám na ně pokusíme odpovědět.

Při vyhodnocování teploty musíte brát v úvahu věk dítěte. Po narození se jeho teplota pohybuje většinou v rozmezí 37 až 38,2 °C v konečníku. Od šesti týdnů je teplota vždy o něco málo vyšší než v podpaží. U naměřené teploty v zadečku odečítáme 0,5 °C.

Teplota nebo horečka

Normální teplota těla se pohybuje v rozmezí od 36,5 °C do 37,3 °C. Je to hodně individuální, protože se v průběhu dne mění. Jen u malých kojenců nekolísá a zůstává po celý den na hodnotě kolem 37 °C.

Tělo bývá nejchladnější ráno v šest hodin a večer kolem páté hodiny nejteplejší. O zvýšené teplotě se hovoří od 37,5 °C až po 38,5 °C. Horečka nastupuje od 38,5 °C. Do 39,5 °C je to mírná horečka a nad 40 °C už hovoříme o vysoké horečce. Do teploty 38 °C není nutné horečku snižovat.

Samotnou horečku mimo teploty naznačují i hodně červené tváře a horké čelo. Horké ruce a nohy naopak nejsou správným signálem. Bývají naopak studené a někdy promodralé.

„První dítě se mi narodilo předčasně a kojení jsme vybojovali. S odsávačkou jsem strávila první tři měsíce jeho života a potom jsem říkala, že už ji nikdy nechci vidět. Až po narození druhého syna mi došlo, jak složité to byly měsíce.“

Každé začátky jsou těžké a u kojení to platí zvlášť. Ovšem rozkojit se u nedonošeného dítěte, které je v inkubátoru, to už chce opravdu odhodlanou matku s dostatkem mléka a kvalitní odsávačkou. S nedonošenci je to prostě všechno složitější.

                    Co mu pomůže? Rozjezd maminčiny laktace a pár kapek kolostra.

Vzhledem k tomu, že nedonošené miminko tráví první dny svého života v inkubátoru bez kontaktu s maminkou, je mnohem obtížnější nastartovat laktaci. Na počátku je nejdůležitější dodat dítěti kolostrum, jehož každá kapka je prospěšná, protože obsahuje vysoké množství živých bílých krvinek a protilátek.

Miminko dostává každé tři hodiny mléko

"Tyto kapky jsou pro dítě lékem, protože ho chrání před infekcí a navíc po tomto pomalém začátku obvykle následuje dostatečná tvorba mléka od 5. či 6. dne po porodu," uvádí lékařka Anna Mydlilová na stránkách Laktační ligy.

Z vašeho spokojeného miminka se náhle stal křičící uzlík. Kojení připomíná spíš zápas než sání a vy jste rády, když děťátko nakrmíte alespoň v polospánku. Co se děje? Právě vás navštívil strašák jménem bojkot kojení.

O bojkotu mluvíme tehdy, pokud dítě ve věku do dvou a půl až tří let začne odmítat kojení. Malý bojkotář se bude všemožně vzpírat – odtahovat se od prsu, tahat či kousat bradavku, silně plakat při pokusech o přiložení. Pro maminky to bývá silně stresová situace – ale nebojte, nejste v tom samy. Bojkoty potkávají jak prvorodičky, tak zkušené matky.

Příčiny bojkotu mohou být různé. Nejčastěji se uvádí pokles tvorby mléka nebo jeho obtížnější spouštění. Hladové děťátko je frustrované, že mléko teče pomalu a musí silněji sát. Spouštěčem mohou být i hormonální změny v těle matky (menstruace, nové těhotenství) nebo její onemocnění (typicky horečnatá onemocnění), které mohou ovlivnit složení mléka. Za bojkotem může stát také používání lahví, kde mléko teče snadno a miminko „zleniví“, dudlík, který naplní pouze potřebu sání, ale nikoli žaludek, nebo příliš rychlé zavádění příkrmů a tekutin. Také rostoucí zoubky a bolavé bříško dokážou udělat v kojení paseku.

To vše vede k tomu, že kojenec přijímá méně mléka, tím se jeho produkce dále snižuje, dítě je nuceno vynakládat větší námahu při sání, což ho rozčiluje a začarovaný kruh se roztáčí. Neřešený bojkot může vést až k předčasnému odstavení dítěte.

Zní to strašně, že? Ale máme pro vás dobrou zprávu. Ten boj lze vyhrát! I zde na Modrém koníku najdete desítky maminek, jimž se to povedlo a které se tu o své zkušenosti dělí. Z nich můžete čerpat i vy.

Jak z toho tedy ven?

Bez pískovišť by si slunečné dny nedokázali představit ani děti, ani rodiče, kteří si mohou díky zaujatosti potomků na chvilku vydechnout. První kamarádství i hádky o hračky. O tom všem je "písková sezóna". Pokud však nemáte vlastní pískoviště, které je během vaší nepřítomnosti přikryté, dobře si zkontrolujte, co v něm na vaše dítě číhá.

Vedoucí odboru hygieny dětí a mládeže Úřadu veřejného zdravotnictví Slovenské republiky docentka Mgr. MUDr. Jana Hamada, PhD., rodičům radí: "Při návštěvě otevřeného pískoviště, zřízeného v rámci občanské vybavenosti, si všímejte jeho celkovou úroveň, zda není poškozená obruba, ale i hrubé znečištění, včetně biologických exkrementů. Zdravotní rizika pro dítě mohou být mikrobiální a mechanická. V rámci mikrobiálního rizika při nedostatečné hygieně může na pískovištích nakazit různými bakteriálními, parazitárními a virovými onemocněními jako toxokaróza, toxoplazmóza, giardióza, salmonelóza, helmintózy. Pokud jde o mechanické poškození, rizikové bývají zejména poranění jehlami nebo rozbitým sklem, volně pohozeným v pískovišti," zdůrazňuje docentka Jana Hamada.

Jaké jsou povinnosti provozovatele?

"Provozovatel venkovní hrací plochy, která obsahuje i pískoviště s pískem určeným pro hry dětí je povinen zajistit, aby písek splňoval hygienické limity pro mikrobiální, chemické a parazitární znečištění písku. Dále musí stanovit ve svém provozním řádu hrací plochy podmínky provozování, režim údržby a způsob zajištění hygienických limitů pro znečištění písku (dle §13 odst. 2 zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů)," uvádí na svých webových stránkách Hygienická stanice hlavního města Prahy.

Dále upřesňuje, jak pískoviště udržovat: "Písek je nutno udržovat bez zjevných nečistot a nesouvisejících předmětů či odpadků (vizuální kontrola, pokud možno denní). Písek je vhodné denně překopat, přehrabat, aby byl v celém objemu provzdušňován. O „přírodní desinfekci“ se postará sluneční záření. Doporučuje se při poledním slunci překrýt pískoviště na chvíli černou folií na prohřátí písku. Řízené propařování písku je možné, ale účinnost na ničení bakterií je krátkodobá a finančně zřejmě nebude výhodnější než doplnění nového písku.

Časté dotazy na frekvenci výměny písku není jednoduché zodpovědět. Je doporučováno (SZÚ) vyměnit písek jednou za sezónu – tedy jednou ročně. Záleží na míře expozice  pískoviště vnějším negativním vlivům.

„Mám holčičku s Downovým syndromem v rodině, teď už jí je 20 a od začátku je to kouzelné dítě. Tyto děti umí rozdávat neskutečnou lásku, mají čisté a otevřené srdce a dělají radost." Děti s Downovým syndromem umí být veselé. Umí být ale také agresivní a v každém případě je život s nimi velmi náročný.

Ne každá maminka má to štěstí, že se při ultrazvukových a jiných vyšetřeních v těhotenství dozví, že čeká zdravé miminko. Jedno z nejčastějších postižení, které se při těchto vyšetřeních zjistí, je Downův syndrom. Dítě nebo dospělého s tímto postižením viděl v životě asi každý a spousta lidí se s nimi setkala, či setkává osobně. Ne všichni Downi jsou povahově stejní, najdete mezi nimi i agresivní jedince, ale převážně se jedná o milující a veselé lidi, kteří vás toho mohou hodně naučit. Často na na ně do smrti nezapomenete.

„V naší kantýně, kam chodím na oběd, pracuje jeden kluk s Downovým syndromem, věk netuším, je to těžké poznat. Pomáhá s úklidem, prostírá, stará se o doplňování salátového baru atd. A je strašně milý, šikovný a moc ho jeho práce baví, je na ni pyšný. Tyhle lidi jsou schopnější než si většina lidí představuje.”

O chromozom navíc

Podle statistik se ročně v České Republice narodí asi 50 dětí s Downovým syndromem. Celosvětově je to přibližně 100 000 dětí. Toto postižení se objevuje napříč všemi národnostmi a postihuje 1 dítě z 800 - 1 000 narozených dětí.

„Nežiji v ČR a v mé 'nové zemi' je trochu jiný všeobecný přístup a systém péče o tyto děti. Nejsou žádným tabu, nikdo je ani jejich rodiče nelituje. Je jasné, že je to v jistých aspektech těžší život než ten se zdravým dítětem. Ale i život s dítětem, které má  Downův syndrom, může být plný, uspokojivý a krásný pro všechny zúčastněné. Můj syn chodí do školky, kam chodí jeden downík a jedno další, tělesně postižené dítě. Jsou to úžasné děti, a já jsem moc ráda, že moje dítě už teď vidí, že ne všichni jsou stejní a že některým se prostě musí víc pomáhat.”

"Mému synovi zjistili zvětšené mandle zhruba, když mu byly 2-3 roky. Začal v noci chrápat, strašně hlasitě, dýchal pouze ústy, budil se nevyspalý a s kruhy pod očima... Dlouho jsem se rozhodovala, zda mu je opravdu nechat vyndat, stále jsem doufala, že se to zlepší. Ale bylo to stále horší," začíná vyprávění o odstranění nosních mandlí jedna z maminek. 

Někdo dědí majetky, někdo nemoci. Občas se to tak nakupí, že máte pocit, že ve vaší rodině platí jen to druhé. Z kýchnutí je rýmička, z rýmičky kašel, z kašle zanícené průdušky. Do toho ten prcek nespí, převaluje se, kňourá, že nemůže dýchat. Chrápe tak, že pokud by to byl manžel, tak ho nevyženete jen na gauč ale až do dílny v garáži. Ale drobečkovi zvlhčujete vzduch, větráte, podkládáte hlavu do vyvýšené polohy a krájíte cibuli k posteli, protože Anička z Modrého koníka psala, že to pomáhá na snadnější dýchání.

Rýmičkové příběhy nejsou ničím výjimečné a není potřeba za tím hledat exotické diagnózy, ale pokud se opakují příliš často a jsou spojeny s jinými příznaky, zvažte návštěvu ORL.

Nosohltanové mandle jsou shluk lymfatické tkáně, který plní významnou imunitní funkci, chrání tělo před bakteriemi a viry. Největší roli hrají do tří let dítěte, pak si tělo vytváří i jiné způsoby obrany.

S nosními mandlemi se narodíme. Rostou přibližně do osmi let dítěte, pak se začnou zmenšovat a v pubertě by měly zcela vymizet.

Jeden z nejčastějších problémů dětského věku

"V tom popraskaném břiše byly tři krásné, zdravé děti, takže asi tak. Je to v hlavě, o našem nastavení, jak o sobě přemýšlíme," říká o svém bříšku s tygřími pruhy jedna z maminek. 

Když už jste přežily ranní nevolnosti a nadstandardně intimní vztah se záchody v širokém okolí. Když jste se už smířily, že vy "skorovegetariánka" se po večerech krmíte tlačenkou a domácí slaninou, či naopak z masožravce se stal fanoušek lehkých salátů. Když si už muž zvykl, že ho v průběhu 5 minut posíláte cvičit a vzápětí po něm hystericky křičíte, že jestli to myslí vážně, že vás chce nechat doma samotnou. Pak přijde úleva, mírumilovný druhý trimestr. Máte pocit, že můžete být těhotná navždy.

A pak se začnou objevovat. Pokožka vás slabě lechtá, svědí, máte ji jemňoučkou, napnutou a vyhlazenou jako dětskou prdelku. Vyjdete ze sprchy a v zapařeném zrcadle spatříte první, téměř neviditelnou čárečku - strii - postrach těhotných žen.

Co jsou to strie a proč vznikají?

Strie nebo i "pajizévky" jsou pruhy atrofické a zvrásněné kůže. Zpočátku se jeví jako lineární růžovobledé ranky, které se postupně vyvíjejí do mírně stažených bílých jizviček.

Vytvářejí se nejčastěji na břiše, bocích, na prsou či v oblasti kloubů. Jejich vznik zůstává neobjasněný. Svou roli v destrukci a úbytku kolagenových a elastických vláken pokožky hraje v první řadě genetika a v případě těhotenství především mechanická námaha při rychlém zvyšování váhy a tedy i zvětšování tělesných proporcí. Ze stejného důvodu se mohou objevit i při prudkém růstu v pubertě, přibírání jako takovém, při intenzivním nabírání svalové hmoty a i při endokrinologických onemocněních.

"Můj starší měl rok, když jsem otěhotněla. Postupně jsme mu řekli, že mamince roste bříško, protože je tam miminko, že to bude jeho sourozenec, že bude maličký a pak až vyroste, budou si spolu hrát. Krémoval mi bříško, dával na něj pusinku a podobně..."

Jak připravit malé dítě, které si ještě vyžaduje většinu vaší pozornosti, na sourozence? Tak zní dnešní otázka. Maminky, ty flegmatické, se chytí za hlavu a řeknou si: "Zase tu dělají z komára velblouda". Maminky v očekávání, kterým běhá doma po kuchyni už jedno malé stvoření, zbystřete pozornost - můžete získat inspiraci, jak se s podobnou situací popraly jiné maminky.

Na věku záleží

Přístup, který zvolíte, záleží samozřejmě na věku staršího sourozence. Pokud máte čapí donášku objednanou ještě před druhými narozeninami vašeho děťátka, bude to náročné především fyzicky. Pro vás. Starat se současně o dvě děti, které vyžadují aktivní účast maminky na každodenních drobnostech, dá zabrat. Na druhou stranu je to pro děti výhodné. Prvotní šok rychleji zmizí a děti se lépe adaptují na novou situaci. Věkový rozdíl se vyrovná "co by dup" a z dětí se stanou parťáci s přibližně stejnými zájmy.

"Můj starší měl rok, když jsem otěhotněla. Postupně jsme mu řekli, že mamince roste bříško, protože je tam miminko, že to bude jeho sourozenec, že bude maličký a pak až vyroste, budou si spolu hrát. Krémoval mi bříško, dával na něj pusinku a podobně. Když se mladší narodil, tak si toho nejdříve nevšímal. Jakože přišel se na něj podívat do nemocnice, ale to bylo všechno. Doma si ho už všímal víc, bral ho hned s láskou, pusinkoval, půjčoval mu hračky. Vůbec nežárlil, díky Bohu. Problémy nastaly až později, když mu začal brát malý jeho hračky, ale nic vážného. Jen občas chtějí právě to stejné autíčko, přestože mají minimálně 150 podobných. Ale jinak se milují, hrají si spolu. Když dám nebo koupím něco jednomu, hned je nutné to zařídit i bratříčkovi," popisuje krásný vztah svých dětí maminka z Modrého koníka.

Aktivně zapojte vaše děti do čekání na sourozence

 "Miláčku, jsem ve čtvrtém týdnu, na testu mám dvě čárky, půjdu si ještě nechat udělat test hCG, jestli je to doopravdy." Za minutu jí pípla SMS s odpovědí: "Vůbec nerozumím, co to píšeš. Jsi nemocná? Zkus to ještě jednou a česky, prosím."

I takto vtipně mohou někdy dopadnout pokusy oznámit těhotenství partnerovi. Hlavně, pokud použijete, mužům neznámou, terminologii, kterou chcete poukázat na vaše snažení. Přinášíme vám pár rad a nápadů z Modrého koníka, které vás můžou inspirovat, jak vaše těhotenství oznámit budoucímu tatínkovi. Nebo on vám. Říkáte si, co to plácáme? Jak může chlap oznámit těhotenství ženě? Tak čtěte dál.

"O miminko jsme se snažili poměrně dlouho, skoro 2 roky. Každý test, který jsem si dělala, byl už jen rutinou. Abych nakrmila ty vnitřní zvědavé hlasy, které se dožadovaly důkazu, že zase nic. A tak jsem očůrala těhotenský test. Manžela jsem už ani neupozorňovala. Zjistil to vždy sám. Podle mého výrazu v obličeji. Tak to bylo i tenkrát. Ten kousek plastu jsem vyhodila do koše. Zaspala jsem nešťastná ze svého osudu na gauči. Najednou mě budí manžel se slovy: 'Vstávej, maminko!' Myslím si, to mě budí jen proto, abych si udělala další test? A v rukou jeden drží. Říkám mu: 'Už jsem ho dělala. Zas nic, je v koši.' A on na to: 'Já vím, všiml jsem si ho tam a viděl jsem tam druhou čárku. To je on.' Vytrhla jsem mu test z rukou a fakt tam byla. Takový slabý nádech. Ale byl tam! Můj první nádech druhé čárky na testu v životě. Dnes má už 5 let," vzpomíná Zuzka, matka předškolačky.

Radši vysvětlujte polopatě

Pokud patříte mezi trpělivé osoby, které vydrží, dokud nepodstoupí první ultrazvukové vyšetření, tak můžete tatínkovi darovat fotku z prvního sona. Chtělo by to nějaké slovní vysvětlení, protože z prvního sona je opravdu velmi těžké odhadnout, co chtěl básník říct. A u méně chápavých tatínků by to mohlo dopadnout tak, jako v úvodu tohoto článku.

Milým dárečkem i krásnou vzpomínkou do budoucna bude nějaká drobnost, kterou tatínkovi věnujete. Dudlík, dupačky, ponožky či body s vtipným textem.

Předkus, ptačí profil, zdeformovaný obličejový skelet, dýchání pusou, nosní polypy, angíny, chrápání. Toto je jen pár z diagnóz, o které si koledují naše ratolesti s palečkem v puse.

Kromě hygienické stránky a faktu, že se cucání palečku považuje za společensky nepřijatelné, je to opravdu nebezpečný zlozvyk. A především velmi těžko odstranitelný.

Osvěta v oblasti kojení, kdy se matky snaží přistupovat svědomitě ke své přípravě (opravdu velmi správně), má za následek, že mnoho maminek se snaží vyhnout používání dudlíků. Výrobci sice argumentují jejich tvarem "přátelským" k dětskému chrupu, ale i tento argument má rovněž své odpůrce.

Stále se však dudlík považuje za rozumnější volbu, než nechat miminko si cucat palec. Než se pokusíte nabídnout kojenci dudlík, je důležité ponechat mu dostatek času na osvojení a zafixování kojení.

"Dcerce jsem dudlík nenabízela. Měla jsem doma asi 4, které jsme dostali od rodiny a známých. Ale chtěla jsem se vyhnout jeho používání. Dcerce nechyběl. Odmítala ho už od začátku. Při jednom nekonečném záchvatu pláče, kdy jsme již vyzkoušeli opravdu všechno, ho cumlala asi 5 minut a i přesto skončil vyplivnutý na opačném konci pokoje. Až si jednoho dne, nebylo jí ještě ani půl roku, začala cucat palec. Nejdříve mi to přišlo jako milé, roztomilé. Ale když jsem si uvědomila, že se z toho stává regulérní závislost, snažila jsem se jí nabídnout dudlík. Jenže jí žádný nevyhovoval. Za dudlíky jsem utratila dohromady přes 600 korun. Zkoušeli jsme kaučukové, silikonové, menší, větší, tvarované, obyčejné, svítící. žádný nechtěla. Dcerce je teď dva a půl roku a palec žužlá stále," stěžuje si na zlozvyk svého dítěte maminka z Modrého koníka.

Reflex či zlozvyk?

"Jdeme k babičce a k dědovi a oni otevřou dříve, než malý stihne zaklepat na dveře. Případně otevře tchán a ne tchýně, jak by si přál. Tak to teda ne, zavřít dveře a znova. Když se sprchujeme, tak on musí pustit i vodu, jinak se může zbláznit," popisuje svou každodenní rutinu Zuzka.

"Já mám asi nejhoršího čerta. U nás je to opravdu někdy na psychiatrii (mojí). Pokud náhodou není po jejím, je slyšet i ve vedlejším městě. Například jedeme ráno do jeslí, krásně spolupracuje, vše funguje, umyje se, obleče, nachystá si batoh na chodbu. A pak přijdou na řadu boty. Chce si je obout sama. Trpělivě se jí snažím vysvětlit, že si je obouvá naopak. Vztekem by je už pomalu roztrhala, rudne, křičí, rozčiluje se, nějak se nám to nakonec podaří, já celá upocená, a ještě jsme ani nevyšly z domu.  Následuje čepice (bože, ať už je léto). Ona musí prostě sama. Krásně si ji umí nasadit, ale už je rozladěná z botiček. Nejde jí to. Scénář stejný, šlehne čepicí o zem. Křik, nervy, další rozčilování se. Až jí u úst pění sliny. Tak já začnu zase svůj monolog... Naštěstí ho pochopila. Jdeme do auta, samozřejmě bez čepice, jen s kapucí. Od domu k autu se dá jít dvěma směry, logicky běžně chodíme tím, co je blíž. Samozřejmě dnes madam potřebuje jít tou delší trasou. Sedne na zem, křik, opět nervy. Já už jsem zoufalá, naštvaná, funící lokomotiva. Jdu pro ní. Čapnu ji přes rameno, ona vyvádí, lidi se otáčejí. Sedneme do auta, já vysvětluji a paní má na tváři najednou úsměv, jakoby se nic nestalo," vypráví Simona.

"Chystáme se do školky, ona si vytáhne z koše na prádlo špinavý kabát, že ten chce. Povím, že ne, protože je špinavý, a že si má vzít svetr a na něj bundu s kapucí. Hned cirkus, vřískala, bundu i svetr nejdřív hodila na zem, potom je šla dát do skříně, abych je náhodou nenašla. Tak jsem se oblékla, obula, otevřela dveře a povídám jí čau: 'Já teda odcházím.' Hned byla u mě i s bundou a svetrem. Potom zas začala řvát ve školce, protože tam nechtěla být. Dobře, že nezačala bít děti okolo, které si s ní chtěli hrát," vysvětluje Lucie.

"Ten můj, když není po jeho, tak si lehne na zem a čeká. Když se k němu přiblížím, tak kope nohama. Zásadně se nám to stává, když někam spěchám a nemám čas ho tam nechat ležet. Tak ho vezmu do náruče, on sebou dál háže, kope. Po cestě, abych si odpočinula, tak ho občas na tu zem položit musím. Minule tam stojím nad ním, s pohledem 'do blba' a čekám, dokud se neuklidní. Okolo nás šli jednou policajti a křičí na mě, jestli je všechno v pořádku. Odpovídám, že ano, že jen malý protest. To jen ten můj takhle vyvádí?" ptá se Iva.

Vzdorovité dítě

Ne, nedělá to jen ten tvůj. Ani ta tvoje. Čtyři maminky, čtyři děti. Všechny ve věku 2 roky a čtvrt. Nejkrásnější věk. Čas na malou maturitu z exorcismu, nasazení sedativ (matce, ne dítěti) a koupi kvalitního brnění. Tu poslední položku kvůli sousedům, kámoškám a nebo jen kolemjdoucím, kteří se dokážou nekonečně pohoršovat nad tím nevychovaným, rozmazleným a nevyzpytatelným děckem. Ať už se okolí tváří jakkoliv rozhořčeně, období vzdoru neboli první puberta jsou (bohužel) normální, důležité, dokonce žádoucí období ve vývinu dítěte. Začíná okolo roku a půl a vrcholí v třetím roce.

Dostávají se do stále vyšších nadmořských výšek. Výskyt infikovaných jedinců každoročně narůstá. Lezou po vás i několik hodin. Jsou jedním z nejznámějších přenašečů infekčních onemocnění na lidi. Jejich revírem jsou listnaté lesy a smíšené lesní porosty, ale chytíte je i v městském parku. Sezóna klíšťat začíná na jaře, probouzejí se v březnu, útočí od dubna až do prvních mrazů.

Co je to klíště?

Klíště (také klíště obecné, Ixodes ricinus) je parazit, který se živí krví divokých i domácích zvířat a člověka. Životní cyklus klíšťat prochází čtyřmi stadii: vajíčko, larva, nymfa a dospělé klíště. Onemocnění může klíště přenést na člověka během posledních tří stadií.

Klíšťata jsou v přírodě pouhým okem těžko viditelná. Larvy a nymfy sají krev pouze dva až tři dny, zatímco dospělá samička až dva týdny, přičemž její objem se zvětší až dvěstěnásobně. Dospělá klíšťata mohou mít různé barvy - od načervenalé přes tmavohnědou až po černou.

Nikde jsem nebyl, tak kde jsem ho chytil?

Klíšťata se nejčastěji vyskytují v trávě a nízkých porostech do půl metru. Určitě je vyšší pravděpodobnost, že si vás klíště najde na procházce v lese. Ale suvenýr v podobě přisátého kamaráda si domů klidně můžete přinést i z procházky městským parkem.

 "Přijít s porodním plánem do většiny českých porodnic je stále neobvyklé. Jediný seznam, který od vás očekávají, je, že si doma v pokoji připravíte, kolik nočních košil na kojení nebo poporodních vložek si vzít. Vaše vůle začíná a končí tam, zda chcete epidurál, partnera při porodu a jestli chcete erární košili nebo tu svoji. Koukají na vás, jako kdyby kuře šlo učit slepici. Vašim jediným plánem má být porodit a je na nich, jak to bude probíhat."

"Do porodnice jsem si přinesla porodní plán a podle reakcí se s tím setkávají jen málokdy. Personál si ale pochvaloval, protože je pro ně jednoduší vést porod, když vědí, co si rodička přeje, a co naopak ne. Mezi kontrakcemi jsme spolu prošli bod po bodu a i díky porodnímu plánu byl můj druhý porod krásný, velmi ráda na něj vzpomínám. Není třeba bát se předložit svoje požadavky. Personál nemůže vědět, co žena chce. A rodička si ušetří zbytečné trauma z porodu, protože nebyl podle jejích představ (jako můj první porod, bohužel)."

Takto popisují zkušenosti se svým porodním plánem maminky z Modrého koníka ve WIKI. Porodní přání je seznam bodů, které si rodička přeje, aby byl při jejím porodu dodržen. Lékař i personál nemocnice by měli porodní plán respektovat. Je vhodné ho prokonzultovat ve vybrané porodnici dopředu. V Česku přeci jen není ještě standardem.

Pokud máte pocit, že patříte do staré školy a tyto "módní výstřelky" nejsou nic pro vás, neuspěchejte své rozhodnutí. Porodní plán nemusí obsahovat striktní pokyny pro lékaře, ale například jen požadavek ohledně dodržování intimity.

"Rodila jsem několik dní (nakonec to i přesto skončilo akutní sekcí) a za tu dobu vidělo moje přirození víc lidí, než kdybych se živila nejstarším řemeslem. Dala bych krk na to, že se přišel podívat i nemocniční zahradník a údržbář. Každý jen vešel, nic mi neřekl, pošťoural se mi tam a odešel. Když jsem vybouchla na ženu v roláku a džínech, která mi zase tahala nohy od sebe, tak odkud mám vědět, že není uklízečka a před dveřmi nemá kýbl s mopem, neměla ani plášť, ani uniformu, ani jmenovku, tak mi ještě vynadali. Při druhém porodu si píši porodní plán, a mám jediný požadavek - dodržování intimity," popisuje svůj zážitek Eva.

Co všechno patří do porodního plánu a jak ho formulovat?

Záchvat febrilních křečí je pto rodiče dramatickou a děsivou událostí. Mohou se objevit v případě, že má vaše dítě horečku. Nepropadejte ale panice, pokud zajistíte dítě proti pádu a dušení případnými zvratky, není při záchvatu bezprostředně ohroženo na životě. 

Narodilo se vám miminko, krásně roste a vy jste ta nejšťastnější maminka na světe. Ale tyhle krásné chvíle jsou občas narušeny těmi méně příjemnými, například virózami, které vaše dítě chytne. Mezi nejčastější projevy viróz patří horečka. Může se zdát jako banální věc, ale i horečka má svá rizika a komplikace, zejména v podobě febrilních křečí.

Původ neznámý

Febrilní křeče vznikají v prvotní fázi infekčního onemocnění, nejčastěji se objeví během vysoké horečky, ale mohou se objevit i těsně před jejím nástupem jako první příznak virového onemocnění. Jde o náhlé křeče celého těla, dítě obrací oči v sloup, nereaguje, chvíli vypadá jako hadrová panenka a může docházet i k zástavě dechu. Rodiče, kteří je u svých dětí zažili, to popisují jako nejhorší minuty jejich života a chvíle obrovského strachu. A není se co divit. Febrilní křeče postihují děti do 5 let věku a v životě se s nimi setká 2-5% dětí.

„Ty křeče mohou přijít z ničeho nic. Tak mi to říkala paní doktorka. Tělo tak může reagovat na počáteční vir v těle. Buď je horečka a pak křeč nebo první křeč a hned potom vysoká horečka. Každopádně, co mi doktorka říkala, tak to vypadá hrozně, ale není to u dětí nic neobvyklého. Hlavní je zjistit, jestli za tím není něco závažnějšího.”

Odborníci stále nemají v příčině těchto křečí jasno. Je ale jasné, že se objevují při vysoké horečce, u dětí do 5 let a v 30% případů se objevuje i rodinná predispozice, respektive dřívější výskyt febrilních křečí v rodině.

„Mám hrozný strach z přirozeného porodu. Neuvěřitelně se bojím, že budu nastřihnutá a celá zašitá. Proto chci mít císařský řez. Vím, že hojení potom taky není snadné, ale radši chci, aby mě bolelo břicho než tam dole.“

I kvůli těmto ženám se počty císařských řezů v poslední době zvýšily a v současnosti tak rodí zhruba každá čtvrtá žena. Proč? Zčásti je to zvyšujícím se věkem matek a tím narůstající rizikovostí, roli hraje i častá praxe vyvolávání porodu a jeho ukončení právě císařem. Nemalé procento matek, hlavně prvorodiček, si císařský řez vybere dobrovolně v mýlce, že se vyhne nepříjemným zážitkům spojeným s přirozeným porodem.

Tak to ale není. Císařský řez je operace a jako taková má spoustu rizik.

Rizika pro matku

U celkové anestezie hrozí vdechnutí žaludečního obsahu, u spinální anestezie pak pokles tlaku nebo postpunkční bolesti hlavy.

„To mě potkalo po druhém císaři,“ vypráví maminka @evuliiik. „Nikdy jsem nic takového nezažila, tlaky vzadu v hlavě, hučení v uších, motolice. O malou jsem se nezvládala starat, kojení jsem rozjela, ani nevím jak a aby mě pustili z porodnice domů, podstoupila jsem zákrok zvaný krevní zátka, který byl snad horší než samotný porod.“

Spousta maminek si před narozením potomka klade otázku, zda pořídit šátek nebo nosítko. Oboje má totiž spousty variant a vyznat se mezi tím, co je dobré a co je jen módní hit, je občas umění. My se vám pokusíme poradit na základě názorů maminek z našeho fóra. 

Takže v kostce:

• šátek si musíte navázat sama, kdežto nosítko je už připravené na dítě a zavírá se přezkou atp.,
• nosítko se hodí spíš až pro několikaměsíční děti, které aspoň drží samy hlavičku, kdežto se šátkem se dá začít už u čerstvého miminka. (mrkněte na tyto rady)

Úvazy maminky odrazují

Jen se musíte naučit šátek správně vázat.  A právě tady je kámen úrazu, protože mnoho maminek se šátkových úvazů bojí kvůli tomu, že něco pokazí a miminku nechtěně ublíží. Rozdíly jsou i v tom, jestli je šátek pevný, nebo elastický.

Jak trefně shrnuje uživatelka jitavrtule: „Šátek je šátek, nejlépe se přizpůsobí miminku, přesně ho obejme a přitáhne, jak je potřeba. Ale to první umotání je smrt,“ přidává trošku humoru do konverzace. „Nicméně se to rychle poddá a je super, že existuje spousta různých úvazů, dopředu i na záda,“ doplňuje.