Mám takovou potřebu dnes promluvit k rodičům školopovinných dětí. Denně mi totiž zvoní telefon a na druhém konci linky se s prosíkem rodiče dožadují toho, aby si jejich děti, mohly opravit známku v posledním týdnu školy. Smutné. Ale co je nejsmutnější je, že to takhle musí být. Že rodiče i děti lipnou na známkách na vysvědčení a na konci pololetí se snaží dohnat to, s čím bojovali v průběho roku.
Maminky, tátové, dětičky. Známky, ať už v průběhu roku, nebo na vysvědčení, nemají být cílem. Mají být informací, motivací. Mají jen konstatovat, kde má dítě mezery a případně ho motivovat ke zlepšení. Zlá známka neznamená, že je dítě horší než jiné. Jen, že je dobré v něčem jiném. Proč chceme zprůměrňovat děti tím, že je nutíme drilovat to, co jim nejde, místo toho, abychom jim dali prostor rozvíjet to, na co mají talent a prostě akceptovali, že Anička bude mít sice trojky z matiky, ale z angličtiny bude nejlepší v ročníku? Školství je postaveno na absurdních pilířech a je na nás, abychom se k němu postavili tak, abychom dali dětem prostor růst, nemít ze školy stres, ale radost a také, abychom my, rodiče, viděli, že ač nemáme dítě génia s talentem na vše, je výjimečné. Měli bychom víc akceptovat jedinečnost dětí a jejich osobnost a integritu, místo abychom je hodnotili a srovnávali.

Jen tolik jsem chěla říci.