Budu mít doma předškoláka na IV. Naše školka požaduje portfolio. Uvažovala jsem, jak to pojmout. U školního dítěte mám jasno, co do portfolia dávat, už máme i jeden rok za sebou. Ale u předškoláka, který toho zase tak moc ještě nedělá (občas něco nakreslí/namaluje, často je venku, často si hraje, občas jde na výlet a to je pomalu tak vše) nic moc inteligentního papírového nevymyslím a hlavně mi přijde zbytečné spoustu věcí dělat - je totiž popředu. Čte, počítá, píše tiskacím. Možná by se mohl učit hrát na nástroj, ale je hodně hravý. Jediné, co opravdu potřebuje, je si ještě pořádně vyhrát, rozvíjet fantazii, trošku se zklidnit a zlepšit výslovnost. Občas mu ale nějaký úkol neuškodí a protože jedna maminka ve skupince Nadané a bystré děti přímo tady na MK vychvalovala Předškolákovy týdeníčky, tak jsem si řekla, že to zkusím pořídit, i když tomu moc nevěřím, ale že alespoň bude do toho portfolia co dát..

Ráda bych upozornila, že:

- doporučení jsem dostala ve skupině Nadané a bystré děti a že moje dítě je oproti průměru svých vrstevníků ve znalostech napřed (a nezaostává zcela ani pohybově - hraje fotbal za obecní přípravkový tým) a doporučení znělo v tom smyslu, že tam jsou i úkoly pro tyto - bystré - děti. 

- se nejedná o komplexní recenzi ale jen o můj zběžný názor. Asi tak před hodinou jsem to rozbalila, vzala do roku a stránku po stránce jednoduše prolistovala, abych teda měla představu a na základě toho jsem sepsala své PRVNÍ DOJMY.

Normálně takto zběžně nehodnotím, jenže to, co jsem při listování viděla, mi prostě nedalo, abych se nevyjádřila. A musela jsem té mamince napsat, že její nadšení nesdílím. A protože všude se dočtete, jaký je to úžasný přípravný materiál, rozhodla jsem se svůj ne tak pozitivní dojem nasdílet s vámi všemi. Protože možná je mezi vámi někdo v podobné situaci, má doma bystré dítě a uvažuje o nějakém materiálu... a byla by škoda, aby za to útracel, tak jako my (i když já věřím, že se mi to snad podaří vrátit nebo prodat dál).

Vlastně jsem od začátku nevěřila, že to bude taková pecka, rozumějte - co se tváří jako univerzální a dokonalý nástroj, je většinou jedna velká blamáž a nemůže ve skutečnosti univerzálně fungovat (platí obecně v životě). Ale nechtěla jsem kritizovat něco, co jsem nedržela v ruce. Navíc se ráda nechám pozitivně překvapit. Překvapení se však nekonalo. Úkoly mi přijdou spíše takové klasické, nenašla jsem nic vyloženě překvapivě inovativního nebo zábavného a už vůbec ne kreativního. Přišlo mi to to takové hodně školské, klasické a třeba na rozvoj kreativity (dle mého velmi důležitá dovednost) tam není vůbec nic. I "umělecké" úkoly jsou velmi obyčejné a konkrétní - např. nakresli svou rodinu, nakresli, co jsi dělal o víkendu, apod.. Materiály dávají často poměrně jednoznačně najevo, co je zdravé nebo správné, namísto aby odpovědi nechaly např. na rodinných zvyklostech. 

V poslední době je, i díky rozšířenosti, oblíbenosti a široké nabídce řad Snap, stále obtížnější rozpoznat, který Valco Snap je vlastně který - a ještě těžší je si mezi nimi vybrat. Proto ti, po několika otázkách na toto téma, přináším detailní přehled Snap-ů i s vysvětlivkami. Díky němu si mezi nimi snad snadněji vybereš, nebo minimálně zjistíš, zda je to vůbec značka pro tebe.

"Snap"

Základním - a původním - Valco Snap kočárkem je, jak jinak, Valco Snap- a protože byl původně nadizajnovaný v tříkolové verzi (ke které ale přibyla čtyřkolová), pojmenovali ho Snap 3. Tento "šusťákový" kočárek s pěnovou rukojetí, (především) černým základem a stříškami podle tvého výběru je v první řadě lehký! Snadno se ovládá, lehce skládá (odtud také vychází jeho název „snap“ a je složen sedadlem směrem dovnitř), a snadno se udržuje. Polohovat se dá, tak jako všichni jeho bratři Snapíci, jednoručním pásovým mechanismem do téměř úplného lehu - i když 180 stupňů to není. Výhodou zde je, že to jde jednou rukou směrem dolů, ale i nahoru. Další je jednoduchá, shora aktivovatelná kolébková brzda, která se netypicky naklání do boků.

Na začátku Snap nenabízel možnost polohování opěrky nohou, ale časem - a díky hlasitým žádostem maminek, zbožňujících jeho nízkou váhu - tuto funkci výrobce přidal. Nízkou váhu dosahuje kromě tenčí hliníkové konstrukce i díky použití odlehčených materiálů, základní funkcionalitou a odlehčenými koly z EVA pěny, které ale na městské procházky úplně stačí. Časem ale počítej s nabíráním kamínků do vrstvy pěny, což sice nepůsobí esteticky, ale funkčně to nic moc neovlivní. Při větším děťátku oceníš i jeho relativní prostornost, ale miminko, i přes polohu vleže, v něm naopak bude spíše ztraceno. Proto je, alespoň za mě, bez korbičky Snap vhodnější spíše pro starší dětičky.

Dlouho jsem váhala, zda se tam vypravíme. Cesta tam od nás trvá nejméně (za ideálních podmínek) 2 a půl hodiny. A vstupné pro nás je přes 600... Ale nakonec jsme jeli. Tak nějak jsem věřila, že si to tam užijeme, protože ty atrakce působily velmi lákavě - hřiště je jistota pro nejmladšího, zvířátka děti baví, tvořit taky, kostýmy jsou něco pro prostředního, hlavolamy zase pro nejstaršího... Zkrátka pro každého něco a k tomu spousta dalších atrakcí. A já chtěla, abychom si ten týden celá rodina opravdu pořádně společně užili.

Hřiště bylo super, i když klasické houpačky (nejoblíbenější to zábava nejmladšího) tam byly dvě, z toho jedna velmi kluzká a dalo se na ní špatně udržet a druhá pro malé děti a de facto rozbitá. Ale ostatní části hřiště byly skvělé, takže to nuda v žádném případě nebyla.

Půjčovna kostýmů nejprve kluky nechytla, což mě velmi překvapilo, ale nakonec tam ti dva mladší opravdu skončili a zvláště prostřední syn si to moc užil.

Zvěřinec byl trošku zklamáním - na zvířátka se nedalo vůbec sáhnout a prasátka ve svém výběhu nebyla vůbec. Byly tam sice nějaké znalostní otázky, ale nenašli jsme správně odpovědi pro kontrolu, zda si to myslíme správně.

Únikovou hru jsme nevyzkoušeli, přeci jen máme děti malé a divoké, takže jsme to vyhodnotili, že to pro nás nebude. Ale ti, co vycházeli ven, vypadali spokojeně a že si to užili.

Strašidelné bludiště bylo docela dobré, tříletý byl teda vyděšený, ale ti starší se báli tak akorát - že chápali, že to je sranda, i když je to trošku děsilo nebo alespoň překvapovalo. Takže spokojenost.

Budiž mi omluvou, že jsem těhotná poprvé a tedy jsem skutečně neměla představu, do čeho se to vlastně vrhám. Jo, představovala jsem si to, jako Hurvínek válku. Teď to vím! A představa má s realitou společného asi tolik, jako ortodoxní muslimové s plným talířem vepřo-knedlo-zela, zapíjeným pivem! Takže nic, chápeme 😂

Sport - představa:
Budu jezdit na kole, dokud se vejdu za řídítka. Cvičit budu jako doteď, tedy aspoň 3x týdně svých 45 minut, k tomu každý den dlouhé procházky, a když už budu mít tolik času, mohla bych se konečně vrhnout na tu jógu. Však těhotenství není nemoc, netřeba se omezovat!

Realita: Je mi zle, jsem tak unavená, kde je postel?! Nemůžu dostat do kanclu aspoň lehátko? Jen ráno vstanu, na jinýho nemyslím, než jak si zase lehnu. Procházky? Jo, tak podívat se, jak pokračuje rekonstrukce, kolečko má asi tři kilometry. Jauvajs, to mě bolí kyčle! A záda! Ooo bože, zítra to nebudu přehánět a lehnu si rovnou. Kolo? Hm. Nějak to nejede. Kdo mi sakryš pořád brzdí? Nestačím s dechem, nohy mě bolí...sorry lásko, dál si jeď sám, já pak za tebou přijdu aspoň do hospody 😂 (Birell tak trošku chutná jako pivo. Trošku. Vzdáleně. No, aspoň něco, těch pár měsíců to dám). Jóga? Dejte mi pokoj 😂 Možná po porodu. Aktuální stav: cvičím 3x týdně cviky pro těhotné. Prej příprava na porod. A aspoň mě tak nebolej záda. Pustím se do toho, až budu obývat moje tělo zase jenom já.

Strava - představa:
V prvním trimestr budu jíst tak, jako do teď. Takže zdravě. Pětkrát denně. Žádné navýšení příjmu. Budu si poctivě zapisovat do kalorických tabulek. Ve druhém trimestru přidám 200kcal, ve třetím taky. Přece jen chci, abychom byli oba zdraví a měli všechno, co potřebujeme. Hlavně nechci moc přibrat! Tak 10 kilo, víc nic! To dám, si to pohlídám ne, nejsem žádná tykev! Se umím ovládat, přece...

Realita: Je mi blbě. Budu zvracet. Maso? Vejce? Zelenina? Dejte to pryč, velebnosti, budu blejt! Celozrnný pečivo? Fuj, dej sem bílej rohlík! A vánočku! A vůbec, uhni, běžím zase blejt. Bliju pořád, každý den. Několikrát. Neudržím skoro nic. Bílý pečivo, rejži. Konec. To je konečná. Porcelánova mísa je můj nejlepší kámoš. Už v tom mám grif. Pěkně si kleknu, opřít čelo o předloktí, a jde se na to. Někdy 8x, jindy jen 4x denně. Nechci jíst. Chci jen spát. Sakra, mám asi hlad. Je mi jen blbě nebo mi je blbě z hladu? Už ani nevím... prej ranní nevolnost. Prej max tři měsíce! Tahle celodenní brutální kocovina trvá už skoro 5 měsíců. Už nemůžu. Už nechci. Dítě moje, co mi to děláš! Prosím, ať už je to naposled! I přes chvíle s hlavou v hajzlu, váha šplhá nahoru. Co to sakra? Jo aha. Žádný pohyb. Bílý pečivo. Asi to nezvládnu. Co když budu zvracet až do porodu? Mám kliku, se začátkem 22tt tohle peklo konečně končí. Můžu jíst, hurá! Můžu jíst zdravě! Třikrát sláva! Váha pořád šplhá nahoru. 30tt a 10kg nahoře. Nechci vidět, kde tohle skončí. No co, jsem těhotná, to k tomu patří. Peču na to, hubnout budu až pak.

Nákupy - představa:
Koupím jen to nejnutnější. Beztak většinu věcí dostanu po dětech kamarádek. Miminu je přece jedno, co má na sobě. Hlavně že je mu teplo, je to pohodlný a čistý. Mrňous bude mít pěkně svůj pokojíček. Žádný mimino v ložnici rodičů. Pěkně svůj pelíšek ve svém pokoji. Nosit? Nebudu, nikdy! Pro děti se teď dělá hromada kravin, akorát černá díra na peníze. Je to sprosťárna, jak se všichni snaží na nás chuděrách matkách vydělat! Základní investice při pořízení dítěte je prý cca 50 000kč. Tak určitě. Leda ve snu. Za co se dá tolik peněz utratit?! Chci kvalitní kočár, ostatní musím pořídit...tak za 30!