Ok, tak už ani pro mě není POROD tak abstraktní pojem, jakým doteď byl...jako mohl mi někdo říct předem jaký je to masakr 🙂) ale pěkně od začátku...

Plánovaný termín porodu jsem měla 29.6. ...pořád se mě všichni ptali, kdy už jako, jak kdybych to měla vědět nějak dopředu...to mi fakt moc nepomáhalo odpovídat dvacetkrát denně 🙂

Bylo 10.7., od půlnoci každou hodinu nějaké stahy...hm, to už jsou jako ty kontrakce? pravidelné to je, bolí to...no na ráno jsme byli objednaní do porodnice na monitory a prohlédnutí, tak jsme si řekli supr, třeba tam pak rovnou zůstanem, nebo to bude prostě už dneska... ale prdlajs, sedla jsem si do čekárny na KTG a nějak se rozpustily.....Tom mě odvezl po kontrole domů a ten den už jsem toho opravdu moc neudělala, strašně mě táhlo břicho dolů, byla jsem strašně unavená a ktomu spousta "bolestí", ale nicmoc pravidelného...k večeru to ale pravidelné začalo být, začala jsem zaznamenávat do mobilní aplikace, intervaly se zkracovaly, po půl hodině, čtvrt....ale je to divný, bolela mě spíš pravidelně záda v kříži...
> "Cheš odvest do porodnice?" ptá se Tom.
>> "A co mi na to jako řeknou, když jim budu popisovat jak mě bolí záda? Řeknou že do porodnice se chodí s břichem 🙂 ....nebo....zkus to vygooglovat...jdu si zatím napustit vanu." 
> "Tak prej to može byt...říkej, budu měřit."
...tak byl se mnou a měřili jsme....začalo to být každých pět minut, lezu z vany, špatně se mi tam zpracovávaly kontrakce....fakt to bolí...lezu zpátky do postele, to je naprd, zkouším do rozcházet, lepší.....kašlu na to, už je to přes hodinu, jedem...

Tašky už mám nachystané....mám všechno? Snad jo, jedem...je kolem půlnoci.

Cesta autem se mi vůbec nelíbí, nemůžu se svíjet ani chodit 🙂 Aspoň že jsou prázdné cesty...

Je mi blbě...přijedem před porodnici a blinkám...jedem výtahem na příjem, zvoníme na zvonek > "Dobrý den, jdeme si k Vám pro miminko."

Termín porodu jsem měla 5.9., jenže naše princezna měla spoustu času a ven se jí nechtělo. 10.9. jsem byla na kontrole, kde mi MUDr. udělal takového hamiltona až se mi zatmělo před očima, leč s naší malou to ani nehnulo.  Pokud by si to sama nerozmyslela, tak v neděli  15.9. nástup na preindukci. Porodní cesty nepřipravené, otevřená na špičku prstu.

Zatím to tedy vůbec nevypadalo na nějaký samovolný přirozený porod tak, jak jsem si ho vysnila. Po příjmu byl nález stejný, v 10.30 mi zavedli tabletu na připravení porodních cest. Od 12.30 jsem měla nepříjemné „plané“ kontrakce, které bohužel vystřelovaly do zad, a nic mi neulevilo.  Jediné „snesitelné“ bylo sezení na židli a kroucení se do všech možných i nemožných stran. Monitory, kde jsem musela ležet, logicky nic neukazovaly.

V 19hodin mě doktor vyšetřil, otevřená jsem byla na 2cm, cesty dozrály, nicméně jsem dostala injekci, aby mi kontrakce zastavili a já se vyspala.  Takže další zbytečný medicínský zásah, mohli to klidně nechat běžet, stejně to kontrakce nezastavilo.  A od půlnoci mi zakázali jíst a pít. Do dneška fakt nechápu proč?! Beztak jsem pila, protože jsem byla úplně vysušená.

Ve 3 hodiny ráno byly kontrakce pravidelné po 4 minutách, už nešly do zad, ale do podbřišku a celého bříška, malá se mlela jako blázen a já jsem v mezičase usínala. Natočili mi monitor, kontrakce přestaly být pravidelné a byly max. 50. Doktor mě vyšetřil, otevřená na 3 prsty, odcházela hlenová zátka.

Na porodní sál to prý ale ještě není. A dostala jsem další injekci na zastavení kontrakcí s opiáty. Souhlasila jsem s ní, dneska vím, že kdybych to nechala běžet bez ní, tak bych to taky přežila. Injekce totiž účinkovala jen tak, že jsem byla jak sjetá a kontrakce se prodloužily a pokračovaly po 15-20minutách. O tom, že mimino bylo taky sjeté radši pomlčím. Takže moje tělo bylo už úplně zmatené. Nejdříve se po něm chce, aby rodilo, pak se po něm chce, aby nerodilo ☹

V 6hodin ráno se kontrakce pomalu vracely a já jsem koukala z okna a říkala jsem si, co mě proboha ještě čeká.

V 6.30 jsem se otočila v posteli a břichem mi projel takový zvláštní pocit. Následně jsem cítila čůrek vody. Vyskočila jsem z postele jako laňka, těhotná netěhotná a upalovala jsem do koupelny. Naše Julinka si vypustila bazén. Voda byla snad úplně všude a mně se strašně ulevilo. Polevil tlak v břiše, cítila jsem, jak se malá posunula a děkovala jsem bohu, že se to rozjelo jakžtakž samo – byla to taky jediná přirozená věc, která se stala sama. S radostí jsem volala manželovi, který vůbec nechápal, z čeho mám radost 🙂
Potom nastal přesun na porodní sál. Předtím mi ještě měřili výšku, protože se báli, aby porod neskončil sekcí. Velký plod – malá postava. Odtud tedy pramení to, že jsem neměla jít a pít, což mě neskutečně stresovalo. Poprvé jsem se napila až v 16h odpoledne.

V 8.30 mi napíchnuli infuzi na zavodnění a udělali mi klystýr. To byl jako hnus. Hrozně mě bolelo břicho, do toho kontrakce. Klystýr jsem chtěla, měla jsem zácpu celé těhotenství a přece jen ta teplá voda pomáhá otevření, takže jsem nebyla proti.

V 10 hodin jsem měla zavolat manželovi, zmohla jsem se jen na rychlé: Přijeď. Byl mi velkou psychickou podporou, nesměl na mě sahat ani mluvit, ale stačilo mi, že tam je a občas jsem mu drtila ruku.

V mezičase kontrakcí jsem škemrala o epidural. Manžel byl poučen, že ho nechci za žádnou cenu. Jooo, doma jsem byla hrdina. Ovšem na porodním sále nebyl na hrdinské činy čas. PA říkala, že čekají na výsledky z krve a pak přijde doktorka a podívá se, jak to vypadá. Bylo 11hod. a doktorka hlásila, že jsem otevřená na 8cm, epidural jaksi nebude a jdeme rodit. Hlavou mi jelo jen to, jak to chce udělat, když se mi vůbec nechce tlačit. Jsem šťastná, že se epidural nestihl. Nakonec by se porod zastavil a ještě by z toho byla sekce. Když na to vzpomínám dneska, tak to bolelo, ale bála jsem se, že to bude bolet ještě víc, ale to už bylo maximum, takže se to dalo vydržet i bez epiduralu. Ale byla jsem hodně unavená.

Chvilku ve mně šmátrala, protože nebyla zašlá branka. Proč jí proboha nenechala zajít samovolně?!  A pak řekla, že na další kontrakci už můžu tlačit. Jenže to vůbec nešlo. V polosedu na koze, musela jsem si držet nohy, co nejvíce přitažené k sobě, což prostě nešlo. Diagnóza zněla, že mám krátké kontrakce, takže mi dali světe div se, oxytocin, aby kontrakcím pomohly.  Malá nesestupovala, na boku to nešlo, byla jsem ve stresu, pořád opakovali, že musím rychle, rychle, i když malé se stále dařilo dobře. Pásy jsem samozřejmě měla na břiše, ale nijak mi nepřekážely.
Gravitace by mi možná pomohla, celou dobu jsem prochýchávala kontrakce ve stoje opřená o porodní křeslo nebo na 4 v kleče. Byla jsem z nich ale strašně vystresovaná, pořád se na mě spěchalo, doktorka chodila kontrolovat i jinou rodičku, byla jsem zoufalá, že mi to nejde.

Oxytocin nepomohl! Kontrakce byly bolestivější, ale stále stejně dlouhé. V tom do dveří vrazil nějaký docent. Vrazil do mě ruku a konstatoval, že tam je hodně místa a že malá projde. Najednou se na porodním sále objevilo několik dalších lidí. Já už jsem neměla sílu ani za půl mravence, ale soustředila jsem se na to, že maličká musí rychle ven a musím tlačit, co to dá. Docent mi tlačil jednu nohu, PA druhou, další PA mi skákala po břiše, div mě neudusila. Dokonce jsem na ní jednou musela křičet, ať toho nechá, protože se dusím. Když jsem viděla jejich zoufalé obličeje, dokonce jsem jim navrhla, ať teda udělají nástřih, když to nejde. Opět jsem u toho, že kdybych mohla rodit v jiné pozici a pořád se tak moc nespěchalo, tak by nebyl ani nutný.

Nakonec po mě chtěli souhlas s vakuumextrakcí. Byla jsem zoufalá a strašně jsem se bála sekce, takže jsem dala svolení. Pořád mě strašili, jak musíme rychle… ale malá měla pořád ozvy dobré. Ale rozumím tomu, že po 40minutách tlačení už to mohla být trošku panika.
Manžela poslali pryč, aby malé mohli nasadit vex na hlavu. Další stresující okamžik, proč musel pryč?! Opět mi ta protivná stará PA ležela na břiše a řvala na mě, že se málo snažím. Jasně, jsem na dovolené, tak co bych tlačila… Když se zadařilo, tak v kontrakci mírným tahem malé pomohli a hlavička byla venku. To byla taková bolest, že mi málem vypadly oči z důlků a křičela jsem na ně, ať jí okamžitě vytáhnou, protože to strašně bolí. Doktorka za hlavičku tahala, nikoliv kvůli vexu, ten už byl sundaný, ale pohybovala s ní nahoru dolů a tahala za ní. Bylo to hodně nepříjemné.  Na další kontrakci byla malá venku a rozkřičela se na celé kolo. Bylo to prostě nepřirozené ☹

Manžel se vrátil a vůbec chudák nevěděl, co má dělat. Řekla jsem mu, ať jde maličkou fotit. Udělal jen pár fotek, pak se ke mně vrátil a plakal, objímal mě, líbal mě a děkoval mi za krásnou dceru. Vůbec jsem jí ale neviděla, rovnou jí odnesli na vážení, měření a aplikaci vitamínu K. Injekčně. Tohle už nikdy nedopustím.

Potom mi jí vrátili na 5minutový bonding, kdy mi jí položili na hrudník fakt blbě. Dívala se na mě svýma tmavě modrýma očima a já jsem se zamilovala 🙂 Ovšem potom mi jí opětně vzali, zahousenkovali a odnesli si jí na novorozenecké odd. i přesto, že měla apgar skore 10-10-10 a klidně tam zůstat s námi.  Pokus o přiložení proběhlo, když už byla zahousenkovaná a nešlo to. Sestra to odbyla slovy, že nechce a odnesla jí ☹
Masivní nástřih doktorka sešívala skoro hodinu. Pak jsme tam zůstali s manželem sami, po 3 hodinách mě odvezli na šestinedělí. Měli po 2hodinách, ale protože bylo tak strašně narváno, neměli ani lůžko ani čas. Naštěstí na mě vyšel nadstandard.

Julie se narodila ve 12.32h, tedy 24 hodin po nástupu "planých" kontrakcí, 6hodin po odtoku plodové vody. Váha 4370g, délka 53cm.

Takže jsem asi splnila všechny podmínky nepřirozeného porodu:

Preindukce
Zastavování kontrakcí 2x
Zákaz pití a jídla
Oxytocin
Injekce na bolest
Monitorovací pásy po celou dobu na břiše
Lékařkou „odstraněná“ branka
Tlačení v polosedu na zádech
Skákání PA po břiše
Nástřih hráze
Vakuumextrakce
Manipulace s hlavičkou, jakmile byla venku
Nedotepání pupečníku
Okamžité odnesení – vážení, měření
Pár minutový bonding
Zahousenkování
Špatné přilození k prsu – byla zahousenkovaná
Odnesení na novorozenecké odd.

Julinku mi přinesli v 16h na přiložení, které sestra ani nezkontrolovala. Julča stejně spinkala. Po 20minutách jí odnesla a večer mi jí dali na pokoj až ve 22hodin. Do sprchy mi pomohli až po 6hodinách po porodu, protože nikdo neměl čas.

Někomu to možná přijde jako normální a standardní porod, ale pro mě to byla hrůza hrůz. Noční můra. A proč jsem jim neřekla, že to chci jinak? Baby friendly porodnice by to přece všechno měla dělat automaticky a vůbec by to nemělo být něco, co budu vyžadovat já sama jako nějakou alternativu. Byla jsem ze všeho hrozně vyjukaná, překvapená z té velké bolesti, komplikací a nějak jsem vůbec nepřemýšlela. Dneska si to hrozně vyčítám ☹

Na mě i na Julince to zanechalo velké šrámy. Julinka byla hodně nervózní a uplakané miminko. Snažím se jí vše vynahradit kontaktním rodičovstvím. Od příchodu domů spolu spíme v posteli, nosím jí v šátku, kojím jí, kdy si řekne, když byla úplně maličká, pořád jsem jí chovala, byla naprosto neodložitelná. Uspávala jsem jí v náručí. Dneska usíná u prsa nebo v šátku.  A chovat už se moc nechce, jsem ráda, že jsem si to těch předchozích 10 měsíců mohla užívat 🙂

A příští porod bude jiný!!!!

Pro začátek nutno podotknout, že jsem otěhotněla zcela neplánovaně, v době manželské krize a osobního „rozvoje“. // na testu mě nejen zaskočily, ale i rozbrečely. Ne štěstím, ale zoufalstvím. Pocity, že je to chyba a že se to nemělo stát, trvaly asi dva týdny. Nemohla jsem se ze začátku srovnat s tím, že budeme mít druhé dítě.  S tím souvisí podle mě i to, že od začátku těhotenství jsem měla potíže.  Šílené závratě, nevolnosti že jsem nemohla vstát. Celý první trimestr. Druhým trimestrem se mi rozjela preeklampsie. Vysoké tlaky, bílkovina v moči, otoky. Ve 26tt už ani dr nevěděli co se mnou a hrozil mi převoz do Phy nebo Plzně a předčasný porod. Celé těhotenství stres a stres. Nakonec mi upravili léčbu a tlakově jsem se zklidnila. Třetím trimestrem mi začalo stávkovat tělo, které neslo už tak velkou zátěž. Kyčle, stydká spona k prasknutí, strašná bolest zad. Prostě jsem se celé těhotenství cítila špatně. Nebyl den kdyby mi bylo dobře.. bylo mi buď líp, nebo hůř.. Celé těhotenství jsem byla protivná sama sobě. Natož manželovi. No dobře.. přežili jsme…

Každopádně kvůli předchozí sekci, kvůli obezitě a střední preeklampsii se 4 lékaři klonili k plánovanému císaři. Ani jsem nečekala že bych mohla mít naději na přirozený porod. Každopádně tu mi alespoň na chvíli dala paní dr v poradně 21.5. tlak se držel, já vypadala dobře, jizva klidná. Tak jsem se trochu přenastavila a začala pít maliník, sledovat videa o porodu bez bolesti, začala jsem číst knihu Hypnoporod a psychicky se srovnávat s myšlenkou přirozeného porodu..  A těšila jsem se moc.. že bych to mohla zažít.

11.6. jsem měla rizikovou poradnu. Bylo mi skvěle. Bříško už kleslo, mohla jsem dýchat. Tak mě ani nenapadlo, že by mi mohl vyletět tlak. 150/120 a ne a ne klesnout. Takže si mě tam nechali. Dr mi řekla, že už půjdu domů s miminkem. Byla jsem otevřená na 1,5cm, ale hlavička ještě hodně vysoko. Uložili mě na porodní nadstandard s tím, že zítra podle nálezu buď preindukce, nebo opět sekce. Takže první dlouhá noc a otazník nad zítřkem.

12.6. čekám jak na smilovnání na vizitu. Přišla dr, vyšetřila mě a řekla, že by indukce byla hodně riziková. Že malá neklesá a bylo by to na hodně dlouho. Takže nápor na jizvu i na můj tlak. Domluvily jsme se na císaři na druhý den. Alespoň jsem měla čas se s tím srovnat.

Celý čtvrtek a celá noc na pátek se každá minuta tak vlekla. Je zvláštní vědět den a hodinu kdy se vám narodí miminko. Relaxovala jsem, snažila se uklidnit a těšila jsem se až maličkou uvidím. Byla jsem plná očekávání jak to proběhne. Ještě ve čtvrtek jsme se domluvili s p. primářem jestli by mohl být u operace i manžel. Taky jsme s dětskou sestřičkou, která se nám měla druhý den o Helenku starat domluvili, že je pro nás důležitý první kontakt. Utrousili jsme něco o bondingu. Pak domluvená spinální anestezie a pak už jen čekání a čekání na půl osmou ranní.

Pátek 13.6.- vstala jsem v 6 ráno. Sbalila věci, vysprchovala a ještě chvíli poslouchala relaxační hudbu. Všechno kolem postříkala růžovou vodou. Kápla si bachovky a snažila se být v klidu. Manžel dorazil v 7. Ve čtvrt cévka, bandáže a pak už to šlo ráz na ráz a už jsem nahá jela na operační sál. Cestou pokecala se sanitářem.. Před operačním sálem se rozléhal smích. Bylo to hrozně pozitivní. Měla jsem úsměv na tváři a vůbec se nebála. Opravdu vůbec. Byla jsem klidná a vyrovnaná. Všechny jsem s úsměvem zdravila.

Celé těhotenství jsem si představovala jaký to asi bude, četla si porody jiných, a zjištovala, jak to je opravdu u každé ženy jiné a jedinečné, o to víc jsem byla zvědavá, jaké to bude u mně, a zvědavost mi pomáhala (kromě výsledku - miminka) se na porod těšit. Celý poslední měsíc jsem se prolévala maliníkem, jedla arnicu homeopatika, byla jsem aktivní až do poslední chvíle, a doufala v to, že můj porod bude prostě rychlý, ačkoliv první - A POVEDLO SE. Rychlý opravdu byl, ale ta bolest, to bylo PEKLO. A já můžu jenom děkovat Bohu, že pouze 4  -hodinové 🙂

Takže můj porod začal v neděli 15.6. - 3 dny po TP. Byla slunná neděle, a já ještě sekala zahradu, plela rybízy a užívala si hezké odpoledne s přítelem.

13hod - chystám nedělní oběd a začínám cítit menstruační bolesti, nic u čeho by nešlo dovařit

14hod - zkouším si zapisovat intervaly, ale nebaví mně to, a říkám si jestli to stejně nejsou poslíčci

16hod - tak znovu zkouším psát intervaly a zjištuju, že jsou docela pravidelné, skoro přesně co 10 min

18hod - píšu kamarádce, co má podobný termín zprávu: "Celý den už mám bolesti menstruační, teď už to je fakt nepříjemné, pořád ale co 8min. Jestli to jsou jen poslíčci, tak mně jebne 😀 "

Náš Petříček měl přijít na svět 26.5.2014 ale 4.4.2014 jsme s manželem byli pozváni na svatbu kde se to zamozdřejmně bez tance neobešlo a od té doby byla každá noc pekelná.Bez silných menstruačních bolestí se spát nešlo.S manželem jsme je stopovaly a vždy to bylo po 5-10 minutách ale do 2 hodin to  vždycky přešlo a já mohla spát pokud jsem nevstala na záchod pak se to odehrávalo znovu. Od té doby jsem říkala že Peťulku porodím do konce měsíce  ale pokud vydržím do kontroly u svého gynekologa tak se ho zeptám co se děje zda se porod chystá nebo ne a jestli je to normální přece jsem prvorodička a tohle opravdu neznám. Na kontrole mi bylo řečeno že vše je jak má být a porod se určitě nechystá ale že by bylo dobré abych ještě 2 týdny vydržela. Říkala jsem si no snad ano ale přece jenom se budeme o víkendu stěhovat a já  nebudu moct sedět na zadku a nic nedělat přece jen aspoň můžu pomoct s malováním a pobalit všechny věci. Tak se tak stalo pomohla jsem z malováním balila oblečení a ostatní věci nic težkého jsem netahala.

V sobotu 26.4.2014  jsem od rána měla poslíčky ale říkala jsem si že si to vyžeru přez den a v noci bude klid.Odpoledne přijela pomoct kamarádka se svým přítelem. Takže jsem sloužila aspoň jako řidič a s tím co mi naložili do auta jsem s kamarádkou jela na baráček kde věci vytahala a já jsem jen říkala kam co má dát.

Tak stojíme v pokoji do kterého nosila kamarádka věci povídáme si a ve 12:45 najednou jsem cítila jak mi po noze něco stéká říkám sakra snad jsem se nepočůrala ... ale pocit na čůrání jsem opravdu neměla. Eva na mě tak kouká protože si všimla jak jsem se najednou zarazila Říkám jí heleď Evi ze mě něco teče ale já opravdu nečůrám a že toho neteklo málo... TAk jsem utíkala na záchod dát si vložku která byla úplně k ničemu... Eva volala mojí mamce která jela do Hornbachu pro lepící pásky a pro něco k obědu jelikož lednice nebyla zapojená a všechno jídlo sbalený ...  Tak nám mamka řekla že to může být zátka ale když jsme jí popsaly že ze mě teče celkem velký množství vody bylo to jasný... Vzala jsem ručník který jsem si dala mezi nohy a další na sedačku do auta aby nebyla mokrá. Dojeli jsme za manželem který mezi tím nakladal dodávku s Eviným přítelem.

Zastavila jsem před dodávkou Eva na mě kouká a čeká až to manželovi oznámím že asi pojedeme rodit.Volám Bobane?? zhasni u dodávky ty světla když ještě nikam nejedeš ať se nevybije baterka Eva na mě tak kouká proč se starám o světla když pojedeme rodit tak se směju a volám dál jo a mimochodem praskla mi voda ... Manžel na mě kouká s otevřenou pusou a  říká kecáš počkej to jako vážně  jo jo jasně takže letím do sprchy a jedem... Bylo mu jedno že ručníky už jsou odvezeny na domečku tak vletěl do sprchy já si mezitím dřepla venku na chodník a povídala si vysmátě dál s Evkou a jejím přítelem.

Přiběhl manžel že můžeme jet na to jsem mu řekla že do porodnice ještě jet nechci že mě nic nebolí a že plno známých posílali z porodnice domů protože neměli pravidelné kontraknce a navíc že mám strašnej hlad a chci počkat na mámu až přiveze oběd protože když už si mě v porodnici nechají jídlo už určitě nedostanu.Přijela máma  ptala se jak mi je mě bylo fajn najedli jsme se a že už bych měla opravdu jet ale mě se furt nechtělo nic mě nebolelo tak proč taky. No tak jsem aspoň do porodnice zavolala jestli mám jet nebo čekat na kontrakce v tu ránu když jsem řekla že voda mi praskla ve 12:45 a na hodinách bylo 15:30 mi sestřička vynadala že už jsem tam dávno měla být. Tak jsem tedy našla tašku kterou jsem neměla připravenou protože jsem ji chtěla zabalit až po stěhovaní lovili jsme z pytlů věci které budu potřebovat a vyrazili jsme.

Do porodnice jsem s manželem přijela v 16:00 kde jsem šla hned na monitor a během toho jsem vyplňovala papíry v tu ránu jsem začala být nervozní nemohla jsem si vzpomenou na manželovu trvalou adresu každej jí máme jinde jeho telefoní číslo nic se mi nevybavovalo. Tak jsem si nechala zavolat manžela který mi papíry vyplňil a odjel domů ještě pro věci na které jsem si vzpomněla že nemám a ještě do lékarny pro vložky. Sestřička koukla na monitor a ptá se mě jestli fakt necitím bolesti že  křivka docela skáče ale já necitila nic jen pohyby miminka.

Druhé dítko jsme s manželem plánovali kolem druhého roku Šimonka a světe div se, ono se zadařilo, a já jsem v dubnu 2013 našla dvě //. Měla jsem obrovskou radost, ale zároveň obavy, jak to zvládnem. Ve stejnou dobu otěhotněla i moje švagrová (manželova sestra), takže jsem všechny slasti i strasti těhotenství prožívaly spolu.Termín porodu jsme měly obě 11.12.2013.

Těhotenství probíhalo téměř stejně jako to první, akorát nevolnosti byly daleko větší a trvaly opravdu dlouho. Všechny kontroly byly v pořádku a na velkém utz ve 20. týdnu, jsme se dozvěděli, že Šíma bude mít brášku.Ke konci těhotenství jsem byla už opravdu nateklá a měla jsem všeho plné zuby. Šíma zlobil, vyžadoval stále větší pozornost a já už se nemohla dočkat porodu a úlevy.

Byl 5. prosinec a já jsem měla naplánovanou kontrolu. Když jsem se ráno chystala, volala švagrová, že jí odtekla voda a jede do porodnice. Trošku jsem jí záviděla, že už to má "za pár", ale zároveň jsem si řekla, že ještě musím jít večer se Šímou na čerty a Mikuláše a pak už klidně rodit. Na kontrole mi doktorka oznámila, že jsem otevřená na dva prsty, ale jelikož nemám žádné bolesti a natočený monitor nic nenaznačuje, tak to nemusí nic znamenat. Trošku mě prohmátla a já jsem odjela domů. Od té doby mi trošku tvrdlo břicho a začala pomaluodcházet hlenová zátka. Večer jsme šli se Šimonkem na čerty a tam mi kamarádka řekla, že do rána porodím. Vůbec jsem jí nevěřila, protože jsem se cítila dobře a nic tomu nenasvědčovalo. Když v deset večer volala švagrová, že už je půl hodiny maminkou šla  jsem si v klidu lehnout, ale nějak jsem nemohla zabrat. O půl jedenácté přijel manžel z práce a já jsem mu ze srandy řekla, že do rána jedeme rodit 🙂

Přesně o půlnoci, když jsem se otáčela (asi po tísící) z boku na bok jsem ucítila kopanec do pupku, kterému následovalo lupnutí. Houkla jsem na manžela, že mi právě praskla voda, ale ať ještě v klidu leží, že si jdu dobalit tašky a nachystat se. Odešla jsem na wc, kde mi okamžitě začaly kontrakce, a k mému údivu byly dost intenzivní a hned po třech minutách.To už jsem tak klidná nebyla a šla manžela vzbudit, že teda jedeme hned. Ještě jsem zašla za novopečenou dvojnásobnou babičkou, aby nám pohlídala Šímu, že jedeme rodit taky.

Do porodnice jsme dorazily v 1:15. Převlékla jsem s a šla vyplnit papíry a podstoupit vyšetření. Otevřená jsem byla na 4 cm a všechno probíhalo hladce. Manžel u porodu být nechtěl, tak jsem se sním šla  rozloučit a pak už šup na porodní pokoj.Malá raritka pro PA bylo, že paní, kterou rodila před pár hodinama byla moje příbuzná 🙂 Na por. sále jsem šla na wc a to už jsem cítila tlak. PA mi šla natočit monitor, který jsme ale ani nedotočili, protože už jsem opravdu musela tlačit. Párkrát jsem zatlačila a ve 2:28 byl Matyášek venku. PA mi ho dala na břicho a já jsem byla nesmírně šťastná. Měla jsem ho u sebe o dost déle než Šimonka a moc jsem si ty první seznamovací chvilky užívala. Bohužel pak nastal menší problém, nešla mi porodit placenta a já jsem musela na sál, kde mi udělali manuální lýzu placenty. Po probuzení z narkózy a dokapání infuze jsem byla přestěhovaná na oddělení šestinedělí, kde jsem, na své přání, byla dána na společný pokoj se švagrovou.

PA byla opět skvělá, moc mě uklidňovala. Měla jsm štěstí, že jsem ji měla u obou porodů a její kolegyně byla takový vtipálek, který trochu odlehčil moje obavy, že jdu na sál a musím opustit Matýska. Oběma jim patří mé veliké díky 🙂

Zažila jsem atypický porod, na který se mě pořád někdo ptá, jak probíhal. Proto jsem se rozhodla jej sepsat a dát možnost si ho přečíst.

V úvodu bych jen poznamenala, že jsem proti porodům doma 🙂

Při druhém snažení o miminko se nám zadařilo hned na druhý pokus a pozitivní test se nám ukázal již 10 DPO. Moc jsme s manželem toužili po holčičce, abychom měli "páreček" 🙂. Ve 13 tt nám Dr. Vlašín řekl, že to bude holčička a ve 20 tt to znovu potvrdil. Celé těhotenství bylo jiné než první. Měla jsem celodenní nevolnosti a zvracení do 16 tt, atypickéscreeningy - konzultace s genetičkou a nakonec  oligohidramnion, zjištěný ve 31 tt. Dostala jsem nařízený klidový režim a každotýdenní kontroly v rizikové poradně v porodnici. Modlila jsem se za každý další týden, kdy Dr. řekl, že malá prospívá, že zatím není třeba ukončení těhotenství. Ve 36 tt jsem šla na zátěžový oxytocinový test, který dopadl dobře. Pan doktor řekl, že budeme čekat na ukončený 38 tt a pak se rozhodne co dál.

Dne 6.3. 37+5 tt ve čtvrtek ráno jsem se chystala opět na kontrolu. KTG byl v pořádku, ULZ také, otevřená na 2 cm. Myslela jsem, že se tedy bude čekat na to, až si malá řekne sama, kdy chce na svět. Pan doktor byl ale opačného názoru a na pondělí domluvil vyvolání. Byla jsem z toho přepadlá. Po prvním nepovedeném porodu jsem chtěla druhý "dle představ" bez zásahů. Řekla jsem si, že udělám vše pro to, aby do pondělka malá vykoukla sama 🙂

Přijeli jsme s manželem v poledne domů a hned zahájili "přirozené vyvolávání" 🙂. Asi hodinu "po" mě začlo lehce bolet  břicho, tak 5-ti sekundové velmi slabé menstruační bolesti, které se opakovaly. Tak jsem si v 16 hod. vlezla do vany a bolesti přestaly. V 18 hodin jsem si uvařila svařák a pak šla koupat syna. Protože jsem před porodem trénovala s epi-nem, tak jsem v 19:45-20:00 ještě cvičila. Ve 20:00 začal seriál vyprávěj a já se k němu usadila. Při sledování jsem použila další přirozené vyvolávání a třela si bradavky 🙂.

20:30 přišla ale silná bolest břicha při které jsem si i zakřičela a manžel vedle mě jen koukal, co se děje. Za 5 až 10 sekund byl ale klid, tak koukám vesele dál. Po dalších snad 3 minutách opět stejně silná bolest a takhle to bylo asi do 20:50. Už jsem ani moc nevnímala TV. Manžel se ptal, jestli jedeme do porodnice? Na to jsem řekla, že po 20 min. bolestí se do porodnice nejezdí, že tam nechci trávit celou noc. Řekla jsem, že si napustím vanu a uvidím. Ve vaně se to trochu zlepšilo, ale bylo to stále pravidelné cca 3 min. ale krátké max. 10 sekund. Tak jsem kolem 21:10 zavolala manžela, že si namíchám homeopatika do půl litra vody 🙂. Mezi kontrakcemi jsem počítala 10 kuliček 🙂. Chvíli na to jsem vylezla a řekla jsem mu, že teda raději pojedeme, když je mám tak časté. Ve 21:25 jsem volala mamce. Mamka pracuje v porodnici na neonatologii a její spolužačka - porodní asistenkta ze školy měla být opět u našeho porodu. Měla jí zavolat, aby dojela do služby. Po tomto telefonu šel manžel za tchánem, že za 15 min. jedeme, aby pohlídal syna ( v jednom baráku jsme 4 rodiny - vše z manželové strany). Mezi tím ale já měla kontrakce jednu za druhou u kterých jsem křičela. Manžel se vrátil a chtěl se ještě osprchovat. Na to jsem na něj ale zakřičela, že už musíme jet, že je to hrozný. Rychle se teda jen oblékl. Já měla oblečené spodní prádlo a rifle a ve chvíli, kdy jsem si chtěla obléct tričko, jsem cítila při velmi silné kontrakci "roztažení děložního čípku" a volám na manžel, ať volá rychlou. Prý jaké číslo? 🙂 155. První telefon na rychlou byl tedy ve 21:32, nahlásil adresu a zavěsil. Byla jsem v ložnici a cítila jsem odcházení vody, došla jsem do obývacího pokoje pro ručníky. Vracím se po chodbě a cítím jak hlavička sestoupila a nutí mě to tlačit. Stáhla jsem si kalhoty, klekla si, pod sebe dala ručník a houkla na manžela ať znovu volá RZP, že už cítím hlavičku. Manžel znovu volá 21:35 a naprosto v šoku blekotá do telefonu, že rodím. Křičím na něj překotný porod během necelé hodiny. Na to on operátorce, manželka do hodiny porodí 😀. Já křičím, ne já rodím teď!!!!!! Klečím na zemi, ruku mám na hlavičce a cítím s nadcházející kontrakcí jak leze "sama" ven. Cítila jsem teplou a měkkou hlavičku. Hlavička byla venku a v tu chvíli NIC. Na pár sekund mně prolétlo hlavou, co teď, co mám dělat? Manžel "blekotal" s operátorkou, že vyezla hlavička, stál ale u dveří celý zelený. Přišla ale druhá kontrakce a malá SOFINKA vyklouzla celá ven. Byla tak teplá a tak heboučká. Dala jsem si ji na prsa, otevřela očička, viděla jsem jak dýchá, měla krásnou růžovou barvičku a její tělíčko bylo od mázku. Přikryla jsem ji dalším ručníkem, který manžel za asistence operátorky donesl. Vzala jsem si od vyklepaného manžela telefon, protože on nebyl schopný slova. Odběhl o patro níž pro švagrovou. Ta přiběhla a zůstala stát celá opařená ve dveřích. Hovor s operátorkou jsem ukončila a řekla, že sanitka je skoro před barákem, ať  jdou otevřít. Manžel seběhl dolů. Švagrové jsem řekla, kde je foťák, at nás vyfotí 🙂. Fotky jsou sice trochu rozmazané, ale památka na celý život 🙂. V okamžiku, kdy se ve dveřích objevila posádka sanitky to na mě dolehlo a já začala brečet. Podvázali pupečník a po manželovi jsem chtěla aby přestřihl šnůru. Ani neprotestoval a jako 100% levák stříhá pravou ( toho jsem si všimla až na fotce 🙂 ). Paní doktorka se ptala, kdy se holčička narodila? Říkám nevím 🙂. Tak kolem 21: 40 asi. Zabalili ji do plínky a zavinovačky, mně dali savé podložky, oblékla jsem si pyžamo a odkráčela do sanitky 🙂.

Bylo 0.45h a mě vzbudil pocit mokra. Naštěstí to byl jen pocit, a já s úlevou, že jsem se nepočůrala, šla radši na wc. Po zpáteční cestě ze záchoda mě začalo mírně píchat v podbříšku, ale v žádném případě to nebylo jako kontrakce. Takže jsem si myslela, že holt opět jen poslíčci. Nicméně ve mně hlodal červíček pochybností  a já začala měřit intervaly. Už byl vzhůru i manžel a ptal se zda si má dát kafe a pojedeme 😀 řekla sem že asi ne že to jsou asi jen poslíčci..... Jenže omyl. "Poslíčci" byli dost pravidelní - 4x po 10min, 3x po 7min a 5x po 5min .... to už jsem šla do vany zda je rozeženu nebo ne. U vany mi začala téct trošku voda  po noze, takže sem zavolala na muže ať si to kafe teda udělá, že do porodnice dnes prostě jedeme😀 Z vany jsem vylezla s kontrakcema po 4-5minutách. Rychle jsem oblíkla sebe a oblíkla spící Charlottku 🙂 Chuděra nechápala která bije, ale pochopila, že jí maminka s tátou jedou pro sestřičku. Ještě sem zavolala mamce, ať je nachystaná že jedeme s Charlottkou 🙂 Byla chudák zmatenější než Charlottka 😀 a chtěla už čekat u vrat i když nám to k ní trvá půl hodiny 😀 když si přebírala Chár, říká jí "ten brácha je ale hloupý takhle nás budit že?" 😀 jo stále si myslela že čekáme kluka 🙂

Do porodnice jsme dojeli s kontrakcema po 3-3,5minutách (chvilku byly i po dvou minutách a to začal muž být mírně nervózní zda to stihneme 😀 ) 

Na příjmu jsem rovnou opět odmítla jakékoliv tlumící léky a hlavně žádný epidural. PA která se nás ujala se divila, že epidurál píchají ve fáze v které jsem zrovna já a já to zvládám dokonale s úsměvem. Ujistila mě, že se pokusíme do oběda porodit 😀 no nemýlila se 🙂 Tentokrát jsme dostali porodní box číslo 1 .

Bohužel srdeční akce miminka nebyla nejdokonalejší, takže sem na začátku byla napojena na monitor aby se vidělo zda se uklidní nebo ne. Naštěstí se umoudřila a nebylo potřeba cokoliv řešit. Poté přišla dr mi píchnout vodu. Na poprvé jí to nešlo, říkala že čekala že jak je to napnuté, že to hned praskne ale musela stříhat 2x. Kontrakce oproti prvnímu porodu byly šílené, hrozně bolestivé a ač mám práh bolesti hodně vysoko, omdlívala sem bolestma a chvílemi se mi i chtělo zvracet :( Dokonce jsem PA při vyšetření v jednu chvíli odstrčila jelikož se ta bolest nedala vydržet :( Ale přežila jsem :D 

Ty hodiny kontrakcí byly šíleně nekonečné....zdálo se mi to delší než u prvního porodu. Při posledním vyšetření, jak jsem otevřená, PA říkala že je to zatím málo, že musím ještě vydžet. A odešla se slovy kdyby něco hned zvonit. Po 5min co odešla už jsem říkala muži, ať na ni zvoní, že už budu rodit. Mám dojem, že mi chudák moc nevěřil ale sestru zavolal a oznámil, že už mám pocit tlačit. 

Samotný porod trval asi 10minut, i když mně to přišlo jako věčnost. Malá ale nešla vytlačit. Bylo to jako tlačit balon proti zdi , nicméně se nevracela jako Chár, takže na 10.  zatlačení byla venku. 

Bylo pár minut po půlnoci, když mě vzbudily mírné bolesti. Jelikož jsem byla otevřená, bez hlenové zátky a měla bolesti od 30tt ,tak jsem si myslela že opět planý poplach. Navíc mi den před tím bylo dokonale dobře. Za celé těhotenství mě konečně nic ten den nebolelo, nebylo mi špatně, dobře se mi dýchalo....prostě mi bylo báječně 😀  

Nicméně bolesti stále neustupovaly a já se hodinu v posteli převalovala jak na trní.... rozhodla jsem se dát si horkou vanu...

Ve vaně se bolesti ustálily na frekvenci co 5minut, což teda mi došlo, že už je to asi ono. Vylezla jsem z vany, vzbudila muže, že jako už asi rodím  (ten jeho vytřeštěný ospalý výraz nikdy nezapomenu). Oblíkli jsme se, naházeli tašky do auta a vyrazili směr porodnice..... celou cestu jsme se smáli, bolesti nebolesti já se smála snad všemu 😀 když jsme dorazili do porodnice bylo něco před 6 ráno... a pršelo....říkala jsem si, že snad nám kapky přinesou štěstí...

Sestřička z příjmu nás odvedla na porodní a ohlásila nás "to je ta paní co rodí na narozeniny" 😀

Rovnou jsem odmítla  cokoliv na bolest, což se sestřička divila, že spíš jim tam každá prosí o cokoliv na bolest 😀

Sestra semnou vyplnila papíry, ani nevím jak sem jim to dokázala podepsat 😀 

I když jsem sice otěhotněla v 20 letech ,tak jsem při zjištění 2 čárek na testu nelitovala.Jenom můj přítel , který je mladší o 4 měsíce to bral docela tragicky.Všechno jsme spolu nakonec zvládli.V 14 týdnu ,když to zrovna vyšlo na Štědrý den jsem začela krvácet.Pro jistotu jsme jeli do nemocnice.Kde mi doktor s klidem řekl ,že tam je hematom a napsal mi utrogestan.A poslal domů .Po 2 dnech špinění nepřestávalo.Tak jsme se vydali do jilemnické nemocnice.Tam paní doktorka hned mi nakázala lehnout na týden k nim.Dostávala jsem injekce a všechny možný prášky.Byla jsem z toho už psychicky na dně.Ležení v nemocnici pomohlo.A mě po propuštění čekal klid ,ležení a žádná námaha.Když jsem zvládla tohle.Za pár dní volala sestřička mého doktora,že triple test vyšel špatně a že mám hned přijed.S nervama vyklepaná jsem se bála už všeho.Tam mi doktor hrdě a naštvaně řekl ,protože jsem ho asi otravovala ,že tam jenom něco špatně vyšlo a že budu poslaná do centrum Gennet na velký  ultrazvuk.Měsíc jsem musela čekat na objednání.Hrozná doba.Tam doktor s úsměvem ,že je vše v pořádku ,až na velikost miminka.Bylo moc velké !!! O 2 týdny ☹Test na cukrovku,žádné sladké a časté kontroly.Už jsem myslela ,že nic horšího mě nepotká.Asi kolem 20 týdne mě  sem tam tvrdlo břicho ale týden po týdnu se to horšilo.Magnesium nepomáhalo a hrozil mi předčasný porod.Když jsem začla chodit do poradny v  nemocnici Jilemnici.Zrovna byly vedra a teplota byla přes 30 °C.A mě nebylo vůbec dobře v 37 týdnu jsem musela do nemocnice ,miminku hrozně zlobilo srdíčko.Celou noc mě kontrolovali a srdíčko se nelepšilo.Hrozil mi porod.Ale naštěstí vedra skončily.A já mohla na 2 týdny před porodem domů 🙂V 39 týdnu se mě doktoři zeptali ,kdy mi naposledy dělali ultrazvuk.Byl to poslední ultrazvuk u mého doktora a divili proč ho neudělali dřív ,když miminko bylo větší  o 2 týdny.Jako každá maminka ,jsem se pořád v porodnici ptala ,už jse to blíží???Ale odpověď  zněla ,já nevím .Miminko mělo hlavu ,tak nízko,že doktor se k čípku i přes velkou snahu a mojí bolest nedostal a podle ultrazvuku měl mít přes 4 kila.S tím jsem skončila u zástupkyně primáře.Ale nešlo to.Domluva zněla,tak příjdete 9. července v úterý a vyvoláme Vám porod.Celou noc jsem nespala a pak přišla 7 hodina ráno a ležela jsem na porodním sále.Tabletu díky nízko položené hlavičce i když se snažili k čípku nedali.Tak jsem dostala kapačky a to  se už trochu pohlo.Klystýr to taky urychlil ale voda nechtěla prasknout.Tak se jí doktor snažil protrhnout ,ale vyndal jen rukavici od krve.Byla jsem k smrti vystrašená.I doktor vypadal vystrašeně.Musela jsem dostávat kyslík ,aby miminko se neudusilo.A voda mi praskla ,až malý vykouknul ven.A sice jsem rodila jenom  6 hodin,tak mi to stačilo.A malý se narodil v pořádku  měřil 53 cm a vážil 4 471 g.Sice mě museli nastřihnout dost,ale vše se zahojilo.A prý jsem ukázkový případ ,co se prý stává jednou za 100 let 😀.Teď je malému 7 měsíců a je úplně v pořádku a je to prostě macíček po tátovi 🙂I když to byly hrozné chvilky ,jsem za Štěpánka vděčná 🙂A moc musím děkovat za pomoc porodní asistence v jilemnické porodnici!!

Je 4. 2. 2013, noc. Nějaký zvláštní pocit mě probouzí kolem 2 hodiny, další "poslíčková" noc? No interval 20ti minut trvá až do 5 hodiny. Stejně mi to nedá spát a tak jsem vstala a šla se uvelebit do teplé vany 🙂 Vypadá to, že poslíčci to tentokrát nejsou. Tvrdnutí břicha nepřestává. Hurááá, že by si to konečně naše princezna rozmyslela a téměř týden po termínu se rozhoupala? Válím se dál ve vaně a užívám si klidu. Kolem půl 7 přichází manžel a říká "už zase plavete holky"? Říkám "jo jo plaveme a vypadá to, že možná naposledy takhle 2 in 1" 🙂 Radostí mě málem utopí ve vaně 😀 No nic. Vylézám z vany a říkám si, pokud to bude takovéhle, co na tom ty ženský mají. Jen tvrdne břicho, nic mě nebolí. Necítím se unavená, ale naopak nabitá energií.

Čirou náhodou mě čeká ten den v pořádí již 4. poradna v Podolí. Manžel vyráží se mnou a bere rovnou i naše kufry, kdyby náhodou si nás tam už chtěli nechat. Poradna narvaná k prasknutí, ale vůbec mi to nevadí. Tuším, že je poslední a tak si to spíš užívám. Závěr celé poradny - hmatatelný vlak blan, otevřená na 2 prsty - dnes nebo zítra se vrátíte sem vrátíte a budete odcházet ve třech 🙂 Měl pravdu.

S manželem jsme si zašli na společný oběd, on si zaskočil si do práce pro počítač, já mezitím courala v Arkádách na Pankráci a vychutnávala si horkou čokoládu. Pak už jsem se těšila, až budeme doma a budu mít svůj klid. Odpoledne bylo celkem pohodové, odpočívala jsem a zjišťovala postupně, jak se kontrakce mění. K večeru se změnily a byly o něco silnější a častější. Ještě jsme stihli návštěvu truhláře, který nám donesl vzorníky na kuchyň, různě jsme probírali, co a jak a já mezitím zapisovala časy kontrakcí… no cca každých 8 – 10 minut 🙂 Snažila jsem se ještě trochu odpočívat, ale moc to nešlo, pomáhalo mi se něčím zaměstnat. Koukali jsme na telku, povídali si a celkem to šlo. Kolem 22 hod. už začaly být kontrakce zase o něco silnější a už byly takového rázu, že mě nenechaly v klidu. Pomáhalo mi chození, jelikož mi kontrakce šly do zad, takže ležení ani sezení moc nešlo. Něco po 23 hod. si šel manžel lehnout. To ještě nevěděl, že jen na pár hodin). Já všude pozhasínala, jen malou lampičku jsem nechala svítit a pochodovala po bytě, snažila jsem se každou kontrakci rychle zahnat. Zapisovala jsem si časy, zjistila jsem, že už nějaký čas přicházejí co pět minut, ale ještě to nebyla tak dlouhá doba na to, abychom vyrazili do porodnice. Přehoupla se půlnoc. Je 5. 2. 2013 a kontrakce pokračují. Musím chodit a věnovat jim pozornost. Stále je interval mezi nimi do 5 minut. Po 1 hodině v noci se však začne interval prodlužovat, intenzita kontrakcí zase stoupla o nějaký ten stupínek. Probudila jsem manžela a vše mu pověděla. Ten nemešká a volá do porodnice, jak se v takovém okamžiku chovat. Poradí, že ať raději přijedeme a uvidí se. Dobalíme tašku a i s kufrem pro Aničku, se vydáváme do porodnice. Cesta trvá kolem 15 minut a já si hezky prodýchnu během cesty tři kontrakce. Manžel jel, jako by mě ukradl, naštěstí žádná pokuta mu nedorazila 😀

Zajedeme do areálu porodnice, všude ticho, jen světla v oknech porodních sálů svítí. Zaparkujeme a vydáváme se výtahem do 4. patra na příjem. Zazvoníme a za chvilku už si mě bere asistentka. Manžel zatím čeká… není tam sám, další nervózní tatínek též stepuje a čeká. Sestřička je moc příjemná a milá, na to, že tu mají frmol a je něco kolem půl 3 v noci. Na vše se zeptá, sepíšeme papíry, natočí se monitor… výsledek = kontrakce viditelné. Hodinku čekáme na doktora, aby se podíval, jak se věci mají tam dole, ale mají toho hodně, tak to nějaký čas trvá. Manžel přešlapuje a čeká, co se bude dít. Naštěstí mám u sebe telefon a tak ho uklidňuji, že se nemusí bát, že čekám na dr.

Hurá dorazil doktor… velmi příjemný, vysoký a prošedivělý pán a přitom vypadal tak mladě. No nic, zpět k prohlídce 😀 Prohlídka ukázala, že se již začíná opravdu něco dít, otevřená na 3 prsty, odhad váhy malé 3300 g. Jsme přijatí. Stěhujeme se na poslední volný porodní sál č. 7. Je zhruba kolem 4 hod. ranní. Manžel se uvelebuje v křesle. Porodní asistentka nás seznamuje, jak to tam chodí a ukazuje co a jak.

Zpět k tomu, co se děje... musím chodit,  mojí mysl nezajímá nic jiného než, kdy kontrakce skončí a kdy asi dorazí další a stihnu si odpočinout mezi nimi. Kolem páté hodiny ranní se natáčí monitor, kontrakce jsou pravidelné a jdou hezky za sebou. Ležení při natáčení monitoru je mor. Bolí mě v zádech a jde mi to do nohou. Těšila jsem se, až mě od monitoru vysvobodí, což bylo až kolem 5:45 hod. Po odpojení vyskočím z křesla a zase si courám po sále, jupí 🙂

10.11.2013 v neděli odpoledne kolem 16:00 hod mi začalo tvrdnout břicho, stále dokola, a vydrželo to 12 hodin, do toho jsem trošičku špinila jasnou červenou krev, neustále jsem se rozhodovala jestli si zavolat záchranku nebo vydržet, nakonec jsem vydržela, a vyspala jsem se až v pondělí po šesté ráno, kdy manžel odjel do práce, dopoledne mi bylo dobře, ale nakonec jsem jela ke své gynekoložce aby mě omrkla, a řekla, že si mám na druhý den zajet do Brna na Obilní trh -bylo mi jasné, už v neděli, že tam směřuji. A výsledek kontroly, zkracený čípek na 2,9 a B je napříč.
Už cestou ve vlaku (nemáme auto) mě hodně bolelo břocho a bylo mi divně, po hodině čekání na doktora výsledek kontroly -Akutně hrozící porod, byla jsem otevřená, bolesti a krvácení a B bylo hlavou dolu. Doktor si neodpustil mi ještě 2x říct, že jsem měla přijet už v neděli.


Na příjmu mega papírování, dokonce chtěli i jména dětí - což jsem obrečela s tím, že je nevím, protože jsme to nechávali na prosinec. Uložili mě na JIP, dali kapačku antibiotika a magnesia a ještě jednoho léku a já knučela a modlila se, aby to přestalo, aby ve mě ještě zůstali. Po dokapání antibiotik mi chtěli dát další láhev na kapaní, což jsem odmítla -protože jsem zapla mozek. Argument, že si nemyslím, že mám infekci a že jsem antibiotika dobrala včera, po týdnu zobání a tak si chci raději počkat až se infekce potvrdí než to do sebe hnát preventivně u doktorů nic neznamenal, musela jsem podepsat negativní revez, tak jako i následující dny po informaci jak mi deti umřou protože porodím a oni tu infekci dostanou...Bolesti a krvácení se zmírnovalo, ve čtvrtek konečně výsledky stěru, že infekci nemám, přesto jsem ještě odpoledne a večer musela antibiotika odmítat - mozek mi to nebral, ale tak o jeden podpis víc nebo mín, to mě přece nezabije. V neděli jsem byla "zdravá" natolik že mě z JIP přesunuli na předporodní oddělení, odkud jsem musela docházet na monitory (tzv.pásy).


V pondělí konečně vyšetření, myslela jsem že po skoro týdnu ležení a zlepšení stavu mě čekají dobré zprávy, spletla jsem se - čípek na 0,9!!! za týdne ležení se mi zkrátil o dva cm. Na čež jsem oznámila doktorovi, že odmítam monitor, které byli každý den 1x, a poslech mimin, který byl 4x denně, a domluvila jsem se na monitor, 1x za 3 dny, a poslech mimin 1x denně... Opět mě čekalo každodenní podepisování neativních reversů, s dennodenním vysvětlování od jednoho až třech doktorů, že mi děti můžou umřít,protože odmítám monitor, ale to že mi monittor způsobuje tvrdnutí břicha a už jen ta cesta na monitor o patro níž na jiné oddělení je pro mě velmi náročná a můj fyzický stav zhoršuje, nebyl pro ně argument.

V úterý jsem se od doktora dozvěděla, že když odmítám monitor, tak pro mě nemají co udělat, a že můžu jít domů, že s těmito problémy tu nejsem ani první ani poslední.
Ve středu 20.11. mi byl zaveden pesar, brala jsem to podle informací lékaře, že je to má jediná šance jak se co nejdél, možná i do roku 2014 udržet 3v1


Po zavedení mi začali bolesti a za noc jsem vydržela spat cca 1/2 hodiny a přes den vůbec, brečela jsem bolestí a byla jsem hodně vyčerpaná, ale vůbec mě nenapadlo, že to souvisí s pesarem, každý den jsem u vizity a večerní službukonajícímu lékaři/lékařce popsala bolesti a můj stav a nic mi k tomu nikdo neřekl, v  pátek mi docvklo, že je to asi pesarem ale zařekla jsem se že to vydržím, jen abych nerodila letos. V pátek večer mi byly dány léky proti bolesti ale v sobotu už nic, v sobotu večer 23.11. kolem šesté mi sestřička kontrolovala vložku s tím, že se jí zdá nějaká mokrá a že at si nechám na ni udelat test na plodovou vodu, ten vyšel pozitivně a tak jsem během 15ti minut putovala na JIP že se mi rozbíhá porod, sestřička z jip mého stavu usoudila že rodim, ale já jí vysvětli že ty nesnesitelné opakující se bolesti v intervalu mám od doby, kdy mi zavedli pesar, po větě že toto pesar dělat nemá, zavolala lékaře doprovodila mě do vyšetřovny, kde mi pesar vyndali a já byla otevřená na 3cm.


A i B byli hlavičkama dolů  a já noc strávila na porodním boxu, byla to super noc, mohla jsem si hekat jak chtěla a nemusela jsem se na nikoho ohlížet, dokonce jsem se ráno i hodinu vyspala po snídani, což bylo od středy nejdelší interval v jednom dni a v jednom kuse. To mě nabudilo ohromnou energií. Kontrakce jsem měla nepravidelné, nekdy po dvou minutách celou půlhodinu a pak třeba 3/4hodiny nic.


O půl 4 odpoledne mě porodní asistentka řekla, že jsem jak časovaná bomba a pokud chci někoho u porodu tak at volám hned, protože pak to bude ráz na ráz. Zpětně vím, že to spíš měla říct těm doktorům, než mně.


Manžel přijel o půl 5, ale nejdůležitejší ze všeho bylo aby zaplatil poplatek a vypisoval jakési papíry,takže se ke mně dostal až v 17:15. Za pět šest došla službukonající lékařka a jsem přesvědčena, že mi udělala Hamiltona a při odchodu mi řekla, že až mi praskne voda, musim hned říct. V 18:00 mě PRÁSKLA voda a ta pipka co si říká doktorka nestíhala nandávat ani rukavice, Ačko už jsem cítila uplně dole a teprve mě štelovali na kozu a asi 5x volala "holky kde jste, pojdte mi pomoc" protože byla v místnosti sama jen se studentkou na porodní asistentku. Do toho během porodu Ačka ještě několikrát volala jestli už tam jsou z novorozeneckého. V 18:15 se narodil Matouš (1490g) a ani mi ho neukázali nic k nemu neřekli a jen odstřihli, zabalili a odnesli.


Bečko nesestupoval, tak se čakalo až z jiné místnosti přivezou pojízdný ultazvuk, aby se hlavní lékař podíval kde B je a zjistili že je KP. Jeden pár rukou mi držel dělohu, další pár rukou mi jezdil po břiše ultrazvukem, další pár rukou mi přes břicho točil a měřoval dítě k "východu" a ta pipka co si hraje na doktorku ho chytala, ještě stihli do mě strčit tu ohrovnou dlouhou věc, aby B protrhli vak a v 18:20 se narodil Mikuláš(1360g), kterého rychle odstříhli, zabalili odnesli a neukázali mi ho. Bylo to nejhorších 5 minut mého života, bylo to jak ze špatného filmu, jako by rodili poprvé, jako by nevěděli co dělat.


Placenty vyšli do cca 10-15 min. (naštěstí bez tahání a podobnobných chuťovek) a pak přišlo na řadu dlouhé velmi bolestivé a nepříjemné šití (po nástřihu, na který chtěli souhlas, takže to nebyl rutinně provedený zákrok).
Asi půl hodiny po šití jsem měla jít do sprchy a už si nesměla lehnout - musela jsem si sednout na tvrdé invalidní křeslo a na něm půl hodiny sedět a čekat na zřízence, který mě měl odvést na poporodní oddělení a po odložení věcí k miminkům na JIP. Tam to byla rychlovečka, mamina si zabula a valila na pokoj. Byla jsem jak naspeedovaná a do tří do rána jsem nezvládla usnout, a pak jen na dvě hodinky, už už jsem se jim nemohla dočkat, večer nám řekli, že je můžeme vidět až další den v jednu odpoledne, ale já si vydindala že je můžu vidět už v jedenáct...


Ty necelé dva týdny v nemocnici jsem vydržela hlavně díky dětem, manželovi, kurzu Hypnoporodu a paní, která ten kurz vedla. Protože jsem nadechovala sílu a odvahu a vydechovala jsem veškerou bolest a strach, protože jsem měla oporu v manželovi že antibiotika jen tak bez důvodu, či monitor jen protože to mají v nejakém manualu opravdu podstupovat nemusím. Protože jsem měla v paní Michaele podporu a byla moje vrba.


Moje porody jsou to proto, že jsem během pobytu v nemocnici "rodila" 4x, ale to čtvrté bylo na hotovo.
Doktoři by zasloužili po tlamě, a to všichni co jsem s nimi přišla do styku, za ty řeči o tom jak mi děti umřou (naposled mi to řekla ta pipka co mě rodila, asi 3 dny před porodem), za to jak byli napřipravení na porod i když trval 20 hodin, za to že mi děti ani neukázali, ani neřekli tu filmovou větu "maminko máte chlepečka", za to že tabulky jsou nejdůležitejší a kdo se vymyká, tak ten si to vyžere...


Po porodu jsem si přišla jako vydlabaná dýně a za ten pocit je nenávidím.

Mléko(mlezivo) jsem odstříkala poprvé na druhý den v 15:00, děti jsem začala kojit ještě když byli v inkubátoru, aby zjistili, co nejdřív, co po nich chci. V nemocnici jsem s nimi strávila 35 dní. První jen nosila mléko, pak už i chovala, koupala, přebalovala, krmila a pak už uplně všechno, protože jsem je měla i s inkubatory na pokoji (Rooming in pro nedonošené děti). Z nemocnice nás pustili v pátek - dva dny před jejich 6ti týdny života - plně kojené chlapečky s váhou přes dvě kila.
Jediné za co můžu doktorům(se kterými jsem byla ve styku před porodem) poděkovat je za stres, strach a slzy.
Doufám, že příští dvojčata budou donošené, abych si mohla vybrat porodnice kde budu rodit a aby průběh byl i podle toho jak chci rodit

Na své první těhotenství, porod a vše co s tím souvisí, jsem se začala připravovat přibližně 4 roky před početím miminka. Přišlo to samo. Začalo to nepříjemným, stále se opakujícím snem o porodu. Tento sen jsem měla asi dva roky. Během těchto dvou let jsem dokončila školu, změnila partnera, začala pracovat v obchodě s ekologickým zbožím nejen pro maminky a miminka, přerušila další školu, přestěhovala se a vdala. Celou tu dobu jsem taky s velikým zájmem studovala v knihách, na internetu, na seminářích a sdílením s ostatními ženami co vůbec takové miminko potřebuje a jak vlastně funguje porod.  Tenkrát jsem měla příležitost být pracovně na Světovém týdnu respektu k porodu, kde jsem se poprvé setkala s Ivanou. Její přednáška zasela do mé mysli spoustu otázek. Získávání odpovědí mě časem směřovalo až k vytvoření mého porodního přání.

S manželem jsme se na miminko těšili, ale i tak nás těhotenství oba překvapilo. Ani jeden jsme nečekali, že miminko přijde tak rychle. Pozitivní těhotenský test nás čekal už 3 dny po naší svatbě. Manžel se mnou nadšení a přípravu sdílel. Studoval se mnou knihy, internet, chodil na přednášky, na kontroly k lékařce i k porodním asistentkám (měla jsem domluvené dvě), na předporodní kurz (kde se mimo jiné naučil jak mi ulevit a jak naopak podpořit kontrakce). Oběma nám bylo jasné, že pro nás a naše miminko bude nejlepší domácí porod. Znali jsme velkou spoustu racionálních argumentů, ale především jsme to tak oba v hloubi duše cítili.

Celé těhotenství jsem si maximálně užila bez jakýchkoli komplikací. Nikdy jsem se necítila krásnější.  Cítila jsem se jako bohyně 🙂 V těhotenství jsem chodila cvičit jógu a tančit břišní tance spolu s dalšími úžasnými těhotnými ženami. Těhotenská vyšetření jsem si upravila tak, aby mi vyhovovala. Co jsem nechtěla podstoupit, jsem odmítla anebo si připlatila vyšetření jiné. Nikdo mi nedělal nic, s čím bych nesouhlasila. Měla jsem potřebu se na porod připravovat jako na zkoušku ve škole. Dělalo mi dobře získávat stále další informace, navštěvovat kurzy, donekonečna upravovat a přepisovat porodní plán, mít nakoupené všemožné porodní a poporodní olejíčky, epi-no balónek. Prostě jsem musela vyzkoušet vše, co mi přišlo pod ruku. Při jedné kontrole se mě má ošetřující lékařka ptala, kde chci rodit a do které porodnice mě má odeslat. Když jsem jí sdělila, že plánuji porod v domácím prostředí, nadšená nebyla. Mé přání ale respektovala. Dokonce vyšla vstříc i mé prosbě, aby mě v závěru těhotenství neodesílala do porodnice (porodnice jsem se bála, nechtěla jsem, aby mě vyšetřoval cizí člověk, ke kterému nemám důvěru). Takže o mě pečovala do ukončeného 40tt. V rámci předporodní přípravy jsem ještě absolvovala terapii, abych se zbavila bloků, které by mi mohly porod brzdit. Byla jsem dobře připravená na porod doma i na porod ambulantní v porodnici se soukromou porodní asistentkou. Definitivní rozhodnutí jsem si tedy nechávala až na den D, podle toho, jak se situace bude vyvíjet a jak to budu cítit. Koneckonců každý porod začíná doma 😉

Před porodem jsem také pracovala pro Unii porodních asistentek a přibližně v polovině mého těhotenství jsem pomáhala na zasedání Valné hromady UNIPA v Praze. Tam jsem se s Ivanou poznala osobně. Poradila mi, jak na bolest v zádech, která mě trápila a v neposlední řadě mi poskytla nocleh. Když jsem pro sebe začala shánět porodní bábu, zjistila jsem, že ta, kterou jsem si k porodu vysnila, je sama těhotná. Termín jejího porodu byl přibližně měsíc před mým, takže mne nemohla u porodu provázet. Na doporučení Ivany jsem oslovila porodní asistentku Libušku, která nás s láskou a pochopením přijala a provedla nás závěrem těhotenství a úžasným porodem.

Že se něco děje jsem začala cítit 20. ledna. Měla jsem velkou touhu jít navštívit svého tatínka s jeho rodinou, která se mnou mé těhotenství hodně prožívala a těšila se. Stále mi běželo hlavou, že to je poslední návštěva před porodem a jejich poslední příležitost vidět mě těhotnou s mým krásným bříškem. Nikomu jsem o těch pocitech ale neřekla.

Ten večer mi začalo být špatně a celou noc jsem strávila na záchodě. Tělo se opravdu důkladně čistilo. Podařilo se mi usnout jen na hodinu.  Hned ráno jsme museli jet na poslední kontrolu k mé gynekoložce.  V autě mi začali veliké křížové bolesti. Na kontrole bylo ale vše v pořádku, čípek byl vstřebaný, doktorka mi nabídla Hamiltona, já odmítla. Na monitorech byly slabé kontrakce, ale prý to může znamenat cokoli. Na další kontrolu jsem byla odeslaná již do porodnice. Po příjezdu domů jsem si napustila horkou vanu, aby mi ulevila od bolesti zad. Zafungovalo to úžasně a já se telefonicky přes velký odpor objednala na další kontrolu do porodnice. Po koupeli se mi podařilo na hodinu usnout a po probuzení, kolem třetí hodiny odpoledne, jsem začala mít slaboučké kontrakce každé 3-4 minuty. Zastavila se u nás na návštěvu moje babička se sestrou a ptaly se, jak dopadla kontrola. Poté babička usoudila, že mám břicho moc nahoře, že se rodit ještě nebude. Byla celkem překvapená, když jsem jí řekla, že mám už slabé pravidelné kontrakce 🙂 Pár hodin jsem čekala, jestli se něco začne dít, ale kontrakce byly stále stejné. Napustila jsem si vanu s tím, že buď kontrakce zesílí, nebo v teplé vodě přestanou. Mezitím jsem zavolala své kamarádce dule o radu a pro zkrácení dlouhé chvíle. Pak jsem zavolala své porodní asistentce Libušce a popsala jí co se děje. Stále jsem si nebyla jistá, zda rodím nebo to jsou poslíčci, které jsem nikdy před tím neměla. Večer jsme se rozhodovali, zda má jet Libuška k nám, aby mě vyšetřila, nebo pojedeme my k ní. Cítila jsem se dobře, tak jsme se rozhodli, že si uděláme výlet. Na cestu jsem si vzala nahřátý třešňový pytlíček na břicho a v autě manželovi každé 3 minuty "pozpěvovala" pro radost. Při příjezdu k naší úžasné porodní asistentce jsem byla otevřená na 3-4 cm. Libuška ještě vyzkoušela kyvadlem, zda porod proběhne v pořádku. Kyvadlo řeklo, že ano a také řeklo, že se dcera narodí kolem druhé hodiny ranní. Pak jsme všichni skočili do auta a jeli k nám domů. Po cestě jsme museli natankovat a manžel mi na benzínce nechal v mikrovlnce nahřát třešňový pytlíček.  Obsluha jen udiveně koukala, jak jsem v kontrakcích "tančila" ve sněhu před autem. A aby toho nebylo málo, na jedné křižovatce jsme se s Libuškou na chvilku ztratili. Když jsme konečně dorazili a zaparkovali auta, uviděli jsme na chodníku před domem přešlapovat moji nervózní babičku. Seznámili jsme ji s naší porodní babičkou, pak nám popřála hodně štěstí a dojatá odešla domů.

Takže.. povím vám příběh o vytoužené Lilince 🙂

Psal se rok 2012.. měsíc květen... Po společném rozhodnutí jsem vysadila antinu 🙂 Vzhledem k mému onemocnění štítné žlázy jsem nikdy neměla pravidelný menzes, takže jsem musela začít chodit na vyvolávání a počítat si, kdy to mám dostat 🙂 V lednu 2013 jsem stále nebyla těhule, tak jsem podstoupila pár lehkých vyšetření a na ultazvuku mi zjstili, že nemám ovulaci.. Prostě že nemám žádné plodné dny.. Chtěli mi udělat laparoskopicky nějakou operaci a vzhledem k tomu, že nevěřím doktorům v mém městě, tak jsem chtěla na operaci do Brna. Jela jsem tam na vyšetření a doktorka tam mi jen potvrdila anamnézu.. Navrhla mi, že se může nechat vyšetřit i přítel a nabídla mi umělé oplodnění.. Na to jsem ji vysvělila, že mi je 21 let a mám ještě dost času na "snažení"... tak jsem dál chodila pouze na vyvolávací injekce, ale díky mé práci jsem nemohla chodit tak pravidelně (pracovala jsem od 8.00 do 20.00)... 26.4.2013 jsem byla na další vyvolávačce, ale upppss.. kde nic tu nic :D Tak jsem si 10.5.2013 udělala test.. a uppss :D Byl pozitivní.. chtělo se mi brečet... První co mě napadlo bylo, že přeci nejsem "plodná" tak je to možný? 🙂) Tak jsem valila na gyndu (byla jsem zrovna ve městě a test si dělala na záchodcích restaurace :D)... a jak naschvál bylo z technických důvodů zavřeno.. Byl to pátek, takže zadrž zuby a vydrž do pondělí, holka :D :D Doma jsem si udělala ještě druhý test a k mému údivu byl zas pozitivní 🙂) Valila jsem k nejlepší kámošce, někomu jsem to musela říct 🙂 Chtěla jsem to vydržet a nic příteli neříct, ale tak mě nasral, že jsem mu to musela vpálit do obličeje :D A zmlkl :D :D V pondělí jsme jeli na gyndu a dr. mi jen potvrdila, že jsem těhu podle MS-10.2.2013 mi vypočítala temín 17.11.2013 a objednala mě na ultazvuk.. Na UTZ mi doktor řekl, že to vypadá menší než vypočítala mudra a že jsem nejspíš 10+4 🙂) Byli jsme šťastní ♥ Dokonce nejšťastnější a teď, když vám to popisuju, chce se mi brečet 🙂* Těhotenství probíhalo celkem dobře 🙂 V 16tt jsem podstoupila povinný screening a zjistili mi vyšší hodnotu AFP, musela jsem do Hradce Králové na genetiku, kde mi byl nabídnut odběr plodové vody, ten jsem odmítla, jelikož bylo větší riziko odběru než samotná vyšší hodnota. Tak jsme těhulkovali dál.. Nevyhly se mi klasický problémy jako návaly horka a chladu, pocity na zvracení (ikdyž zvracela jsem za celý těhu jen jednou, prostě mi jen navalovalo), navíc jsem díky těhu poznala pálení žáhy.. Dál jsem chodila na pravidelný kontroly.. Ve 20tt nám na UTZ doktor řekl, že čekáme holčičku a doktor jen potvrdil ze screeningu pozdější termín a to 11.12.2013 🙂) Vše probíhalo jak mělo, nakupovali jsme výbavičku, oblečení atd atd 🙂) A najednou byl listopad, blížil se první termín 🙂 doma vše nachystáno, taška sbalená.. Den termínu a nic.. Chodila jsem dál na kontroly a doktoři počítali s druhým termínem.. Párkrát jsem byla "plašit" na gyndě, ale vždy zavřeno, ikdyž doktorka říkala, že se to chystá.. 9.12.13 v noci jsem byla plašit kvůli odtoku "čehosi" na porodním, ale křivka nic, stále zavřeno a plodovka to nebyla.. 9.12.13 jsem byla objednaná na křivku, mluvila jsem s doktorkou o nočním plašení a ona mi nabídla ulrazvuk, aby se zjistilo, že plodovky je stále dost 🙂 Tak jsem souhlasila.. Na vyšetření mi zjistila, že plod je hodně velký-odhad váhy na 4060 g já měřím 156 cm a vážívala jsem 45 kg 🙂)  taky zjistila, že ultrazvukový termín byl špatně!! Byla jsem ten den 41+3, zavolala si kolegu, aby ji to potvrdil a uppss, chtěli si mě tam rovnou nechat, tak jsem zděšeně vyhrkla, že aspoň odpoledne, abych si zajela pro tašku a tak :D .. prostě jsem dostala bobky :D... Do teď jsem tolik chtěla rodit a najednou už ne :D... nástup jsem měla na 16.30...  Z toho stachu mi zřejmě praskla voda, tak jsem odjela do porodky už ve dvě, kontrola vody a vážně plodovka, na křivce byli vidět kontrakce, otevřená na dva.. Tak jsme se zabydleli s přítelem v porodním boxu 🙂) Bohužel jsem měla streptokoka, takže kapačka a já se nesměla moc hýbat.. šlo to dál, za necelé dvě hoďky otevřena na tři.. Kolem šesté mi udělali klystýr.. Za mě teda nic přjemnýho, nevydržela jsem ani minutu a už jsem seděla na záchodě :D :D tam "dole" se nic nedělo a tak jsem dostala kapačku na vyvolání a k tomu znova ATB na streptokoka.. Bylo kolem osmé... Už jsem začínala cítit fakt bolesti.. a furt nic.. tak mi zvýšili dávku toho vyvolávacího sajrajtu :D Kontrakce jsem měla po třech minutách.. Při kontrole zjištěno, že jsem otevřená na 3,5.. Od desíti jsem měla kontra po jedné až dvou min.. Bolelo to jako prase a furt nic... začla jsem prosit o něco na bolest, ale bylo pozdě.. ve 23.30 furt jen 3,5, takže mi byl objednán sál na půlnoc.. A začalo to.. sice jsem měla po těch ukrutných bolestech cítit úlevu, že už to bude "hotovo", ale cítila jsem jen strach.......... Sekce bylo to, co jsem nechtěla.. Tolik jsem se těšila, že budu mít maličkou ještě špinavoučkou u sebe, že si projdu vším tím tlačením... a bohužel mi to bylo odepřeno.. a to jsem ani nezažila kontra, co vás nutí tlačit.. ortel byl jasný..AKUTNÍ SEKCE!! Celou půlhodinu jsem plakala a plakala.. přítel se mě snažil utěšit, ale nešlo to zastavit.. klepala jsem se jak ratlík.. vzali mi všechno stříbro, vyholili a vycévkovali, stále jsem měla konta po minutě.. tolik to bolelo a já furt jen plakala a plakala.. Cévkování bylo děsný.. Jsem hold cíťa.. Nebyla jsem připravená na to, že to zkončí sekcí.. Bylo pár minut před půlnocí a mě nasadili anděla a položili na lehátko, které mě mělo odvézt na sál.. Přítel mě až k výtahu držel za ruku, řekla jsem mu, jak ho miluju a stále jsem plakala, zavřely se dveře výtahu a já jela o pato níž na sál.. tam mě čekali doktoři a sestry.. klepela jsem se furt, nevím jestli strachy, zimou nebo bolestí, dostala jsem poslední kontra.. Doktor mi přiložil masku s kyslíkem, já ji prodýchala a anesteziolog mi popřál dobrou noc.. Přesně v 00.09 se narodilo to naše štěstí.. Příteli ji dali do náruče prý v 00.11 🙂 Bylo 10.12.13 🙂 mě zašili a někdy kolem půl druhé, říkal přítel, jsem přijela na lehátku já. Přítel říkal, že jsem ječela bolestí přes celou chodbu, tak za mnou utíkal a chytl mě ruku, řekl, že máme nádhernou holčičku, mě ubytovali na pokoji a jeho poslali domů, že mi stejně už nijak nepomůže... Celou noc jsem skoro nespala.. furt jsem zvonila na sestry a brečela bolestma.. kolem půl šesté mi teprve přinesli Lindušku.. Tak jsem ji chovala a vítala.. princezna moje ♥ Celý ten den jsem ležela v posteli, ráno mi odstranili cévku.. Hned ráno přišel přítel.. vyzvedl u miminek to naše a byl se mnou na pokoji celé dopoledne.. pak přišel ještě poo 🙂) laktace se mi rozjela 12.12.13, takže další pocit štěstí.. 🙂 13.12.13 na můj svátek už byla Lilinka se mnou na pokoji. V neděli 15.12.13 nás propustili.. Bohužel jsem si hned za dva dny po propuštění udělala na jízvě hematom, takže každý den převaz následující týden a něco.. No jo :D hold jsem neměla tahat to vypraný prádlo, doktoři to říkali :D Ale byl tu nepořádek, protože jak naschvál v den porodu odvezla večer sanita přítelovu mamku do špitálu, takže jezdil dopoledne k ní a odpoledne za námi.. tudíž na úklid mu nezbyl čas a ani energie.. což chápu a nevyčítám mu to ;) Je to můj miláček a jsem mu vděná za všechno.... za to štěstí, co teď hajá v postýlce i za to jak moc pomáhá 🙂 Vaří, umývá nádobí, stará se o malou a vše bez keců.. A víte co je zajímavé, moje milé maminky koníkovky.. V těch bolestech jsem prohlásila, že druhý dítě ani za nic nechci, ale ve chvíli, kdy jsem konečně dostala malou do náruče, jsem naprosto ZAPOMNĚLA na veškerou tu bolest.. fakt jak kdyby mi to vylili z mozku 🙂 nevím to do teď..  Druhé mimi určitě chci, my oba.. Jsem jedináček a chci, aby mělo alespoň naše dítě sourozence.. už jsme o tom i mluvili.. doufám jen, že už to nezkončí akutkou a ikdyby to znovu nevyšlo a musela jsem na sekci, půjdu do spinálu.. No uvidíme.. ♥

Děkuji vám, těm, které si celý tento dlouhý příběh přečetli 🙂 ♥

Mimo jiné v mém těhu byla osudová desítka. 10.2. jsem dostala poslední menzes, 10.5. jsem zjistila těhulkování, byla jsem v 10 tt, a v neposlední řadě se 10.12. narodila naše dcera ♥

Závě zní: ONA MI ZA TO VŠE STÁLA ♥

1. Začalo to těhotenským testem. 2.2.2013 .Je to jako včera ,co jsem si ho dělala. Své těhotenství jsem poznala podle pnutí v prsou a nedostavené mestruace. Koupila jsem si těhotenský test v lékárně,čekala až mamka nebude dávat tolik pozornosti a zavřela se na záchod a pustila se do toho. Čekala jsem ,jak dojetím začnu plakat a když tak koukám vidím jen jednu čárku. I když byla trocha zklamání ,tak jsem založila svůj těhotenskej test do peněženky ke svým dalším negativním testům. Šla jsem za mamkou,jelikož už rodiče byli rozvedeni a já bydlela s ní. Ptala se zda už jsem to dostala,protože jsem se pár dní předtím stěžovala, že stále nic. Říkám ,, ještě ne ,, MAMKA na to ,, tak si hned zítra koupíš test ,, JÁ,,no já už si ho koupila,, MAMKA ,,tak si ho hned z ranní moči uděláš ,, JÁ ,, už jsem si ho dělala ,, MAMKA ,,ááááá ,, ? JÁ ,,nic je negativní ,, slyšela jsem ,jak jí spadl kámen ze srdce a šla si psát na seznamku s ,,nápadníkama,, po chvilce prohlásí ,, ukaž mi ten test,, vyndám ho z peněženky hodim jí ho na stůl. Koukám na ní,jak se tváří,začne bulet... co se děje  ? :O ,, TY KRÁVO VŽDYT JSI TĚHOTNÁ ,, hezká slova maminka vypustila z pusy :D A už jsme buleli obě :D Ani nejde popsat ten pocit toho štěstí, nějak jsem hlavně nevěděla ,co bude dál, jak to vezme rodina,ale zároveň se mi splnil můj sen ♥
2. Těhotenství probíhalo CELKEM vpořádku , jen jsem měla dost osypané tělo,což si každý mohl všimnout z fotek,co jsem sem dávala.Jaterní testy vyšly na jedničku a tak nikdo nic neřešil. Opožděně mi doktoři řekli,že měli porod ihned vyvolat, že jsem měla špatnej průtok krve a mohlo to ohrozit prcka i mě. no což prý se s tím nesetkali,je to vzácná nemoc a příště to prý budou řešit jinak..Taky se nedali vydržet ty děsný vedra, byla jsem stále oteklá a celý noce nespala ....... 22.2.2013 , začala jsem krvácet, ten kdo to nezažil si neumí představit ten svíravý pocit, bála jsem se, a kladla si otázku,co když po tom štěstí co jsem měla do ted přijde jen smutek a zklamání... zrovna u nás byla moje babička, přítel v práci,tak mě naštěstí babička doprovodila do nemocnice na ultrazvuk,kde jsem poprvé viděla bít srdíčko našeho miláčka ♥♥♥ Byl to úžasný moment a mě tekly slzy po tváři,jen škoda že tatínek nemohl spatřit první tlukot srdíčka ♥ Odcházela jsem s krásným pocitem a fotkou k tomu 🙂
4. 6.4.2013 jsme se konečně přestěhovali do svého bytečku,kde jsme mohli začít připravovat i pro naše prozatím v bříšku miminko 🙂 prozradím, že mi gynekolog říkal ,že si je na 99% jistej holčičkou 🙂
5. 29.5.2013 jsme jeli na veliký ultrazvuk do Gennetu. Přítel byl stále přesvědčený o klukovi ještě ráno mi říkal ,jak všichni budeme koukat ,že to bude kluk....a taky tomu tak bylo 🙂 Oznámili nám , že čekáme kluka ♥ Tak tady máme našeho Šimonka ve 20.týdnu 🙂
7. 8.7.2013 CUKROVKA no ble .. První lok mi v tom vedru celkem bodnul,ale ten druhý ? Ten jsem málem ani nedopila :D 
8. 19.7.2013 Jsme znovu navštívili Gennet v Liberci, jeli jsme se podívat na našeho miláčka ve 4D 🙂 A ted po jeho narození toto doporučuji Šimonek byl po narození opravdu úplně stejnej 🙂

No a to bylo z toho nejzajímavějšího asi vše 🙂 Tedy ještě poslední moje fotečka bříška No samozdřejmě 5.10.2013 už jsem měla poslíčky ,vlastně začaly už 4.10.2013 což byl mazec ... hrozně jsem si stěžovala jak to bolí,jen kdybych věděla,co teprve přijde :D ,, ale 6.10.2013 už začali pravidelné kontrakce, podotýkám ,že našeho špunta jsem se pokoušela vyhnat :D snad všema metodama ,co jste mi tu poradili.. Ty bolesti u kterých jsem pomalu umírala :D Ale zároven byla vysmátá, že už to konečně přišlo no a tak protože jsem měla rodit hodinu cesty od našeho bydliště,tak jsme hned vyjeli,abych to kdyby nááhodou stihla. No přijeli jsme tam a pyšně zazvonila na porodnici ,otevřela sestra ,už mezi dveřma bych jí dala čočku,jak se chovala,ale dobrý vzala mě na natáčky, celou dobu se tam se svojí koleginí řechali a čistili si svoje jmenovky na obleku. No já úplnej nezájem! No koukli na papír a řekli ,že žádný kontrakce nevidí ,no nechápala jsem když jsem byla doslova přesvědčená ,že je mám :/ No zavolali doktora ať se na mě podívá, přišel , vyšetřil a že jsem otevřená jen na 1cm a proto mám jet domů a přijet ažv ÚTERÝ.. No nechápala jsem přístup,jak mám jako vydržet v bolestech doma do úterý !!!!! A co jiného mi zbejvalo,jela jsem zase hodinu autem domů a každou chvíli měla pocit,že porodím! No doma jsem z neděle na pondělí nezavřela oči, seděla jsem v obýváku a nějak si přehrávala ,co by se stalo kdybych náhodou porodila, kontrakce se zvyšovali a mě to nepřišlo moc normální, vydržela jsem tedy do pondělí 7.10.2013 a zašla si ke svýmu gynekologovi, ten mě poslal ihned do nemocnice ,že RODÍM! Ale do nemocnice ,kterou jsem měla pod barákem, protože bych to prý do tý svý nestihla.

No a tak jsem tam dorazila, všichni už o mě věděli a hlavně mě všichni znali,mamka tam tehdy pracovala. Přijali mě a přítele nechali na chodbě, vyšetřili mě a byla jsem otevřená na 2,5 cm a kontrakce na monitu byli krásně vidět! Takže mi řekli at si dojdu pro věci a nechají si mě tam, otevřela jsem dveře řekla jdem pro věci, chlap vyklepanej víc jak já :D No dostala jsem nadstandart ,takže maximální spokojenost 🙂 Vybalila jsem si věci a poslala chlapa domů. Sepsala jsemznovu porodopis , dostala klystýr a pak seděla hooodně dlouho na WC :D 

No ted se musim omluvit nevzpomínám si přesně na časy,ale asi kolem 17:00 jsem zavolala chlapa zpátky do nemocnice,chtěla jsem aby byl u všeho semnou. Každou kontrakci jsem se snažila pomalu prodýchávat . Chodila jsem do sprchy a chodila snad po celý porodnici, no byl to mazec, kontrakce se pořád zvyšovali... přišla sestra na pokoj ,že si mám vzít věci a přijít na porodní sál . No nějak jsem nechápala, že už se něco bude dít :O :O 

CCa 21:00 hod píchnutá plodová voda , odebrání krve a napíchnutí jehli......

No to byla teprve bolest, říkala jsem si,že jsem měla být ráda za bolesti předtím. Bolesti bych popsala asi tak jako by někdo velkou kudlou bodl do zad a od zad šel takovej tlak do břicha a pak během chvilky tahal někdo všechny moje orgány z těla. No bylo to něco neskutečného, chtěla jsem snad i umřít v tu chvíli. Stále jsem se snažila vydržet ... svojí poslední kontrakci si pamatuju ,jako by se stala před chvílí,  přišla neskutečná a už doslova nepopsatelná bolest ve který jsem skočila na svého milého, málem ho povalila se svým panděrem na zem a začala řvát,že jdu prostě rodit !!!! Sestra se mi to ješě snažila rozmlouvat,ale to i před její slova jsem si sama vyskočila na kozu,dala nožky nahoru a at jde chytat, že jdu tlačit , no komediantka prostě :D Pak už to probíhalo strašně moc rychle,pár zatlačení a malý byl venku , ani jsem neměla sílu se podívat, práskla jsem sebou do poštáře a jen poslochala ten pláč, během chvilinky mi ho dali na prsa ,musim říct,že je to ten nejkrásnější pocit, který žena může zažít ♥♥♥♥♥Byl tak maličký ,slyšela jsem jen 7.10.2013 23:03hod 49cm a 3880g. Já to dokázala !!!!! Koukala jsem na něj tekla jen slza za slzou ,opravdu neznám krásnější pocit 🙂 Celej svět mi byl tak ukradenej a viděla jsem jen toho maličkýho miláčka ,kterýho jsem držela v rukách. pak přišlo šití o tom už je škoda mluvit 🙂 To bych mohla přirovnávat snad i k porodu, no natrápila jsem se u toho víc než dost a myslim že právem, doktor nadával sprostě, všechno mu padalo no KATASTROFA.Myslela jsem chvilkama , že se zvednu a odejdu snad nezašitá, jediný co mě uklidnovalo byl pohled na mého miláčka v ruce s naším synkem ♥♥♥ Už jsem koenčně mohla říct ty dvě nejkrásnější slova! Ten můj splněnej sen ♥ JSEM MÁMA! ♥ Byla jsem pyšná,jak je krásný ,celý tatínek.. NIKDY jsem nemilovala víc 🙂 ♥♥♥♥♥

Tak jsem se rozhodla i já sepsat svůj porod. Nejdřív to bylo strašně těžký,ale už je to lepší tak se do toho pustím. 

Jak bych jen začla. Asi tím, jak to všechno začalo.

3.3.2013 jsem si dělala test,vůbec jsem nečekala, že bych mohla být těhotná. Menstruaci jsem sice neměla už asi tři týdny ale vůbec mě nenapadlo, že by se mi mohl tvořit v těle malý uzlíček štěstí! V té chvíli co jsem viděla ty dvě čárky se ve mě semlelo takovej myšlenek a názorů, že už si je ani všechny nepamatuju. Jediný co vim, že jsem se bála co na to naši. Péťa ten byl se mnou v tu chvíli kdy čárky vylezli a byl neskutečně šťastný.Celé svoje těhotenství bych shrnula jako bezproblémové a přímo nádherně užité. Matýsek byl divoch už od začátku co začal kopat.♥ Ale abych přešla k tomu co jsem šla vlastně sepsat!

Můj první porod. ♥

Už nějaký ten měsíc před termínem mě pobolívalo v podbřišku a sem tam v kříži,ale pořád se nic nedělo i když jsem myslela,že Matýsek vyleze ven dřív. Nestalo se tak. 9.11. ve dvě ráno mě probudili lehké bolesti v podbřišku,tak jsem vstala a šla skákat na balonu a chodila jsem po kuchyni a psi samozřejmě za mnou 😀 🙂 Bolesti byli přibližně po 5-7 minutách tak jsem ještě Péťu nebudila,měl totiž ráno vstávat do práce. Tak jsem dál skákala a chodila a sem tam. Kolem půl 5 se probudil Petr a ptal se co tu dělám,tak říkám,že mám bolesti ale,že to asi ještě není ono. tak volal svý mamce jestli teda máme jet,že mám sice bolesti nepravidelný ale že už nejsou nad 10minut,tak nám řekla ať raději jedem. Tak jsem se šla opláchnout,dobalit posledních pár kousků do tašky a jeli jsme.Do porodky jsme přijeli kolem 5té hodiny ranní. Bolesti byli pořád stejný a paní co nás přijímala říkala,že jakmile se směju tak to ještě nebude. Tak mě vyšetřili a byla jsem otevřená volně na dva prsty. Bolesti pořád byli,tak udělali příjem a klistýr a čekali jsme.

Asi kolem 7 hodiny nás dovedli na porodní sál a vysvětlili co se bude dít. Tak jsem tam tak chodila,pořád mě to nutilo na velkou,ale bolesti byli tytam .. Pak přišla paní doktorka a říkala,že mi natočí monitor a zkontroluje.Tak mě zkontrolovala,pořád otevřená na 2cm,tak mi řekla,že mám jít do sprchy a tak za půl hodiny mi přijde prasknout vodu. Šla jsem tedy do sprchy a tam si nahřívala bříško a relaxovala.Všude mě doprovázel můj milý ♥.Pak přišla doktorka a praskly mi vodu. Asi 20minut se nic nedělo a pak začli bolesti zesilovat a už byli docela hnusný. Pořád jsem měla nutkání na velkou ale nic ze mě nešlo. Tak jsem střídala sprchu a záchod. Odtekla mi plodová voda společně se zátkou.Musela jsem sedět,chodit pro mě nebylo přijatelný.. Bylo pro mě hrozný vylízt i na to lůžko na monitor. No a pak to začlo.Bylo asi kolem 10tý hodiny a bolest začla střídat bolest. Dýchala jsem z hluboka a přišla doktorka zkontrolovat situaci,byla jsem otevřená na 4cm.Zeptali se mě jestli chci epidurál a já souhlasila. Ty bolesti byli strašný( v tu chvíli) .Snažila jsem se dýchat jako mašina ale moc mi to nešlo a malý přestával mít dostatek kyslíku. Přišla doktorka a už kroutila hlavou a snažila se dýchat se mnou. Vůbec mi to nešlo a skoro nikoho jsem nevnímala,jen jsem koukala na Péťu jak je bezmocný a nemůže mi pomoct. :( Držel mě za ruku,byla jsem tak neskutečně šťastná,že ho tam mám . Pak se tam začlo střídat doktorů víc,dostala jsem čistý kyslík,ale už jsem přestávala dýchat i pro sebe.

Porod má většina lidí spojený s velkou bolestí a následnou úlevou a štěstím, když je po všem. Můj druhý porod byl ale odlišný. Nevím, jestli to bylo mým momentálním psychickým rozpoložením, ale mám pocit, že byl protkán štěstím od začátku do konce.

Ale vezmeme to od začátku. Ve středu 2.10., den před termínem, mě nepotěšil na prohlídce pan doktor. K porodu se zatím nic nechystá, miminko má velký váhový odhad (3800 g v 38 tt), no maminko, vidím to příští týden na vyvolávání. Přijďte za dva dny.  Chytila mě depka. Už první dcera byla vyvolávaná. To jako nejsem schopná normálně porodit dítě? Navíc jsem si tentokrát vysnila porod bez chemie a urychlováni, to vše by bylo tímto taky pasé…

V pátek 4.10. jedu tedy znovu do porodnice. Doktor (jiný, než ve středu) se na mě nevěřícně podívá. Co vás sem přivádí po dvou dnech? Vysvětluji, že mě sem poslal středeční doktor. Tento doktor jen zakroutí očima a se slovy jste jen den po termínu, vyšetřovat vás tedy nebudu, se podepisuje do průkazky. Koukám na něj, jestli myslí vážně, že to je tedy všechno a v duchu si říkám, že to jsem se sem tedy nemusela vláčet 35 km, shánět hlídání pro dceru atd. Ptám se ho ještě na názor na dřívější vyvolávání kvůli velkému váhovému odhadu. Vidí na mě, jak jsem rozhozená a vysvětluje, ať nemám strach, že dítě nenaroste za týden o kilo. A i kdyby náhodou jo, tak ať nemám strach, že i čtyř a půl kilové dítě se dá porodit. Podotýkám, že jeden takový podobný porod už mám za sebou. No vidíte, říká, udělejte si s manželem hezký víkend a nemějte strach, do vyvolávání času dost. Cestou v autě mi dochází, že tenhle doktor mě sice nevyšetřil, ale absolutně mě uklidnil. OK, už to nebudu řešit… ale ricinovým koktejlem to přeci jen pojistím, jistota je jistota 🙂

První pokus ricinového koktejlu proveden hned v pátek. Po třech hodinách a neuvěřitelném průjmu odchází hlenová zátka a následuje pár hodin docela silných poslíků. Ty jo, aspoň něco se děje. Od soboty do neděle je Mariánka u babičky a my si užíváme poslední pohodu ve dvou.

Neděle, 6.10.  Po obědě piju další ricinový koktejl s tím, že poslední dávku oleje si schovám případně na večer před vyvoláváním. Mariánka se vrátila od babičky a jdeme si společně lehnout po obědě. Kolem 16 hodiny se probouzím, následuje už známý průjem způsobený ricinovým olejem a po něm první kontrakce. Za chvíli další, tak vytahuju mobil a spouštím aplikaci Kalkulačka kontrakcí. Po několika zmáčknutí start a stop se dívám, že kontrakce jsou po pěti minutách. Ha, že by? Volám manželovi, který není doma, ať se raději po cestě nikde nezdržuje. A sedám k počítači a mezi kontrakcemi narychlo zpracovávám mzdy posledního klienta, které mi tento měsíc ještě chybí udělat 🙂 Kontrakce stále po pěti minutách, ale o dost silnější. Dobaluji tedy tašku do porodnice a mezitím pouštím Mariánce další a další díly Krtka, abych měla trošku klidu. Moc to ale nezabírá a tak, když mám kontrakci, společně tančíme, kroutíme pánví nebo skáčeme na míči. Po 18 hod přijíždí manžel, tak napouštím vanu. Kontrakce sílí. Rozhodnuto, vyrazíme do porodnice.  Kolem 19.30 předáváme Mariánku zpátky k babičce a večeřím bábovku, kterou mi tchýně přivezla. Ještě dokoukáme zprávy a jedem.

Do porodnice jsme dorazili kolem 21 hod. Ačkoliv v autě jsem měla celou dobu kontrakce po třech minutách, na kontrolním monitoru jsou v o dost delším intervalu. Sakra, doufám, že mě nepošlou zpátky. Přichází doktor a prohlíží mě. Hmm hmm, tady je asi ještě nespotřebovaný čípek. Obracím oči v sloup. Ááá, moment moment, to není čípek! To už je vak blan. Jste otevřená na 4 prsty. Ty jo, dobrý. Skoro půlka za mnou a ještě to ani pořádně nebolelo. Je po 22 hod a odcházím se ubytovat na pokoj. Stojím u okna, povídáme si s manželem a prodýchávám docela silné kontrakce. S PA jsme domluvené, že mi dá klystýr a pak si vlezu do vany. Po klystýru kontrakce ještě sílí, ale dobrý, stále zvládám informovat na naší termínové diskuzi 🙂

Naše dlouhá cesta za poznáním co se ukrývá u maminky v bříšku začalo 2.8.2013.

2.8.2013

Jako každý pátek jsem šla ke svému dr. Na KTG a na předposlední kontrolu.

Ten den bylo strašné horko, už hned ráno jsme se zapotili J.KTG dopadlo bohužel špatně, miminko se vůbec nehýbalo a doktorovi se křivky nezdály. Poté mi změřil tlak, který vyskočil vysoko. Po konzultaci mě raději hned poslal do nemocnice na pozorování kvůli tlaku a taky mi řekl, že pokud se to nezlepší může porod skončit císařský řezem. Říkala jsem si, že to snad ne že ještě máme 14 dní do termínu.Ihned mě mamka odvezla do porodnice. A bylo jasné, že už se vrátíme dva.

Ležela jsem tam týden a pořád mi měřili tlak, na který nasadily léky pro snížení a taky jsme každou chvíli chodili na KTG, které se nezlepšovalo, bylo pořád stejné.

Po týdnu pozorování doktorka usoudila, že porod vyvolají, přeci jen už zbýval jeden týden takže to bylo jedno.

Bylo 9.9.2013. Koník hlásil tři nuly a já měla termín porodu. Nic se nedělo. Od rána mi bylo skvěle, udělala jsem lívance, něco jsem doma poklidila, prostě normální den. Večer jsem ulehla do postele s noťasem na klíně a puštěnou televizí jako téměř každý večer. Honza jel ke kamarádovi slavit jeho narozeniny. Shodli jsme se na tom, že dneska se určitě nic dít nebude a kdyby, bude na telefonu.

Na Facebooku jsem si se švagrovou a známou psala a stěžovala si, jak to čekání je hrozný, že budu určitě minimálně do října těhotná atd. Byla jsem už fakt naštvaná, to břicho mě otravovalo, připadala jsem si už hrozně. Najednou jsem vstala na záchod a ucítila jsem to mnohým matkám tolik známé "lupnutí" a už to ze mě teklo jak z kohoutku. Začala jsem chvilku přešlapovat, pak jsem se strašně smála a letěla do sprchy. Umyla jsem si vlasy (to abych byla u porodu krásná 😀 ) a zavolala Honzovi, ať přijede. Mezi tím s ručníkem mezi nohama jsem celá nervózní lítala po bytě a dobalovala tašku. Honza tu byl asi za pět minut, přivezl ho z oslavy kamarád s tím, že nás hodí do porodnice, nedá se tam moc parkovat. No a tak jsme vyrazili.

Na příjmu jsme byli něco málo před desátou večer. Natočili mi monitor, prohlédli - byla jsem na dva prsty, ale čípek ještě 1,5 cm ☹. K mému smutku poslali Honzu domů a mě na předpokoj, kde mi bylo doporučeno spát a HLAVNĚ nepočítat intervaly mezi kontrakcemi, prý budou tak po půl hodině, po dvaceti minutách, nepravidelný....ale ať se tím nerozrušuju. Tak jsem zalehla, poslala známým smsky že už to přichází a najednou první kontrakce, která mě teda hodně překvapila svou silou. Za chvíli další...a další..Nedalo mi to a začla jsem počítat intervaly, protože tohle rozhodně nebylo víc než pět minut. No abych to zkrátila, od jedenácti do jedné jsem prodýchávala na pokoji jak pejsek jednu kontra za druhou, byly po 5, po 3, po 2 minutách a bolely jak to prase. Sprcha a hopsání na balónu vůbec nepomáhalo. Jediný, jak jsem mohla být bylo s pokrčenými koleny v předklonu drtíce jednou rukou madlo u postele a druhou rukou polštář.

Šla jsem na chodbu pro pomoc a sestra když mě viděla tak mě hnala hned na kozu, že na to mrknem. Sláva, byla jsem na 4 prsty a sestra prohlásila, že můžem jít na přípravu. Ta hodina v koupelně byla jak zlej sen....kombinace vyprazdňování se po klystýru a každý dvě minuty silná kontrakce je málem stála umyvadlo, který jsem div nevyrvala ze zdi 😀 

Pak už mě nahnali na porodní box, odkud jsem zavolala Honzovi, ať dorazí. Bylo něco kolem čtvrté ráno. Mezitím že mi bodnou epidurál. No to byla taky lahoda. Pan anesteziolog může být rád, že má ještě všechny zuby. Jeho slova "to prostě musíte nějak vydržet" když jsem hlásila, že přichází kontrakce, tak aby mi neprobodl páteř, mě doháněla k šílenství. Píchal mi ho nadvakrát, bolelo to jako prase, ale ta úleva, co přišla za odměnu, byla slastná jak oáza na poušti 😀 V tom přijel Honza a já byla vysmátá jak lečo, skoro nic mě nebolelo, bylo to fajn.  Teď jsem moc ráda, že přišel v tuhle chvíli a neviděl to, co se se mnou dělo před tím. Dvě hodinky pod drogama rovnalo se dva prsty zadarmo. Super. Pak jsem dostala další dávku, ale najednou se nějak zastavily kontrakce, tak jsem dostala oxytocin a to se teprve rozjela paráda. 

Kontrakce začaly být zase dost silný, ale už to bylo úplně jiný než na začátku. Tentokrát to byl už ten správnej tlak na pánev a konečník, myslela jsem, že mě to tam dole prostě roztrhá. Pan doktor mi pak ještě trochu prošťoural vak blan, aby to pořádně ruplo, a odtekl ten zbytek vody a miminko mohlo pořádně až dolů a ručně mi odhrnul branku. Se slzami v očích jsem ho prosila, ať už toho nechá, přišlo mi, že má tu ruku snad až u mě v krku 😀. No a najednou říká, že při další kontrakci mám tlačit. Cože??? Jako takhle najednou? No tak teda jo! V tu ránu se kolem mě začalo hemžit spoustu lidí, přinesly světlo a různý věci, celý se to tam hemžilo a ten box se najednou změnil k nepoznání. Začala jsem tedy tlačit. Prý nechte tu kontrakci rozjet a pak začněte tlačit jako na velkou....no jenže já jí dycky nechala rozjet asi až moc a pak tlačila když kontra už odeznívala. Sakra, všehno špatně, nešlo mi to.. Aspoň mi to tak připadalo, ale všichni mě povzbuzovali, že je to supr. K mému udivení, jak miminko postupovalo níž a níž, tak nebyla mezi kontrakcemi vůbec žádná úleva! Spodek jsem měla na prasknutí a myslela jsem, že to prostě nedám. Navíc jsem jim tam začala z toho tlačení omdlívat, tak mi dali kyslík. Pořád jsem říkala "já omdlívám, co mám dělat???!!" 😀 

Na úvod bych chtěla napsat, že porod byl pro mě neuvěřitelný zážitek. Jelikož jsem měla porod neuvěřitelnou rychlovku tak na něj vzpomínám hrozně ráda.

05:00 - pondělí 26.8.2013

V 5:00 ráno jsem se šla vyčůrat (jako obvykle a samozřejmě už po 4 za noc) a jen jsem cítila takový slabý tlak v podbřišku. Jako když je zácpa. Vůbec mi to nepřipomínalo MS bolesti. Ale bolest se pořád opakovala a to po 10 minutách. Šla jsem ještě spát, jelikož bolest nebyla velká tak jsem ještě usnula. Vzbudila jsem se něco po 6 hodině ranní a bolest byla pořád stejná. Řekla jsem si že to určitě jsou jen poslové a že pak přejdou. Napadlo mě že kontrakce by boleli určitě uplně jinak. Protože já jsem nemusela tuhle bolest ani rozdýchávat, jen jsem prostě cítila že mě něco bolelo.

V 8 hodin ráno přišla i sestra do obýváku a seděli jsme, snídali a řekla jsem že me pořád pobolívá v podbřišku. Tak jsme asi do 9 hodin seděli u televize a sestra se mě pořád ptala: "Tak co, jak ti je? Bolí to? Máš ještě bolesti?" 😀 ... Tak jsem jí pokaždé řekla at se nestresuje, že mám pořád bolesti ale nic hrozného. Asi v 9 hodin jsem si řekla že si dám horkou vanu a bud mě to přejde nebo zesílí. Ve vaně jsem vydržela jen 15 minut. Vůběc mě to tam nebavilo. Mezitím co jsem byla ve vaně tak na mě pořád volala sestra: "Tak co? Jak ti je?" Už mě to pak štvalo 😀. Tak jsem ji řekla že až se to nebude dat vydržet tak jí řeknu 🙂. Bylo něco po 10 hodině když jsem se rozhodla že zavolám přítelovi aby pro mě přijel, že zajedeme do porodnice. Buď nás pošlou zpět nebo budu rodit. Kupodivu jsem nebyla ani nervozní. Hned na to mi volala mamka, co děláme. Tak ji říkám: "Volala jsem Radkovi, zajedem do porodnice." Mamka hned se ptala: "Už máš bolesti? po kolikati minutách?" Já na to: "No tak po 10 minutách. Uvidíme, buď mě pošlou domů nebo si mě tam nechají." Mamka hned řekla: "No to už si tě tam nechají, to už tě nepošlou domů." (samozřejmě jak mluvila tak šlo slyšel že je nervozní 😀 )...

Přítel pro mě přijel asi v 11:45. Ale v 11:30 ještě volala mamka sestře jestli už jsme jeli atd. Sestra říká: "Néé ještě je doma, Radek ještě nepřijel." A mamka hned začala řvát do telefonu že jsem to slyšela i já: "Ježišmarjááá měla si zavola záchranku." 😀 ... Říkám mamce: "Mami prosimtě však neporodím do půl hodiny 😀" Přítel pro mě přijel a měl jen úsměv na tváři 😀... Tak jsem mu jen řekla: "No hlavně že ty se směješ 😀" ...

Do porodnice jsme přijeli v půl 1. Ještě asi 10 minut jsme ale hledali porodnici v areálu nemocnice protože ji přestavěli a já jsem se nebyla dívat na porodnici když jsem byla těhotná. Přišli jsme do přízemí na příjem. Napadlo mě že tady asi budou přijímat při porodu. Tak jsem tam ještě 10 minut čekali až přišla paní na příjem a že co potřebujeme. říkám: "Jsem 40tt a mám bolesti po 10 minutách." Paní na mě vyvalila očí a říká: "Ježiš to musíte do druhého patra na porodní sááál." Tak jsme ještě ťupkali po schodech do druhého patra. Byl tam i výtah ale mě se nechtělo výtahem 🙂. Došli jsme k porodním sálům, tam jsem se ohlásila a vzali nás na ozvy. To už jsem bolesti sítila trošku víc. Sedli jsme si do křesel, do šíleně NEPOHODLNÝCH KŘESEL. No Radkovi se sedělo dobře, jen já jsem musela být prohnutá v zádech, protože křesla byli strašně hluboké, do toho kontrakce, které už jsem cítila víc. Tak jsme seděli 20 minut na ozvách. Přišla sestra a řekla že ještě natočíme tak 10 minut protože malému se nechtělo hýbat. Ale srdíčko bilo normálně. takže na zvách jsem strávila skoro hodinu. No nebylo to moc příjemné. Pak mě sestra odpojil, že půjdu za paní doktorkou aby mě mohla vyšetřit. Tak jsem šla do ordinace, byla tam těhotná doktorka 🙂... Vyslekla jsem se, vylezla jsem si na kozu a ona do mě strčila prst. Zamračila se a strčila do mě 2 prsty. To jsem se už ptala co se děje. Jestli jsem otevřená nebo ne. Doktorka na mě: "Ano jste otevřená na 4cm." Já jsem jí řekla: "Cože to jako dneska budu rodit?" Dr.: "ANo dneska možná porodíte." Proboha, v tu chvilku jsemtomu nemohla uvěřit. Ale nervozní jsem pořád nebyla. Tak přítele poslali pro tašku do auta a mě mezitím zavedli na pokoj. Přítel si ještě zašel na oběd, protože jen snídal. Což to já taky ale já už jsem nemohla jíst 😀... Na porodním pokoji mi napichli kanilu a museli mi dát ATB protože já jsem měla pozitivního streptokoka. Ale to bylo vykapané tak za 10 minutek. Pak mě hned vzala sestřička (bylo ji asi 20 roků) a šla mě udělat klystýr. Jo a jak jsme ještě sepisovali papíry při přijetí tak se mě ptali jestli chci klystýr nebo YAL. Hned jsem řekla že klystýr že chci být hned vyprázdněná a ne chodit po troškách. Navíc že klystýr pomáha při otevírání čípku. Tak mi udělala klystýr a já šla na pokoj. No vydržela jsem max. 3 minuty a musela jsem jít na wc. Mezitím přišel přítel a už seděl v křesle v jejich oblečení 😀

V pátek jsem si říkala, že jeden týden přenášení jsem zkousla, ale další už to asi nevydržím... Myslím, že jsem vyzkoušela již všechny doporučené typy pro vyvolání porodu a stále nic. Emičce se ven prostě nechce. I přes to, že první pokus na vyvolání porodu pomocí Hamiltonova hmatu nevyšel, v pátek ochotně podstupuji pokus druhý – i když to není vůbec nic příjemného…. A jestli Hamiltonův hmat na podruhé zabral? Nevím jestli je to zásluha tohoto zákroku, ale den na to se Emička skutečně rozhodla podívat se na svět🙂

V sobotu 25.5.2013 jsem se probudila bez jakékoli známky bolestí. Budoucí tatítnek byl domluvený s mým dědou na tom, že spolu dopoledne pojedou nakupovat do OBI, já jsem se proto domluvila s babičkou, že jí budu prozatím dělat společnost. Zhruba v 11 hodin chlapi odjeli do OBI a já jsem zůstala u babičky na “kafe” (v podobě caro nápoje🙂).

S babičkou jsme samozřejmě povídaly a povídaly. Nejčastějším tématem bylo naše přání, aby se už Emička rozhodla jít za námi🙂 Asi kolem 12 hodiny jsem začala cítit slabé bolení břicha, nepřikládala jsem mu ale moc pozornosti, protože po prvním Hamiltonu jsem cítila bolení mnohem silnější a nic z něj nakonec nebylo.Zhruba ve 12:30 zavolal manžel, že už mají vše potřebné nakoupeno, ať jdu čekat na parkoviště. Bydlíme sice 10 minut pěšky od babičky a dědy, ale kupovali jsme v OBI 2,5 metru dlouhý parapet, tak proto jsme jeli autem.

Když jsem nastoupila do auta, děda si ještě s Jirkou venku povídal. A v tom to přišlo, první kontrakce přišla jako blesk z čistého nebe! Naléhala jsem proto na manžela, že mě nějak bolí břicho a že raději pojedeme domů…. Než jsme dojeli ten kousek k nám, měla jsem ještě další 2 kontrakce. Usoudila jsem, že jsou to jen poslíčci, protože jsem měla kontrakce asi po 3 minulách a byly dóóóst silné, říkala jsem si, že to brzy přejde, že tak rychlý nástup by porod neměl.

Když jsme došli domů, pověřila jsem manžela, aby uvařil těstoviny. Kuře na paprice jsem připravila den předem a stačilo jen dodělat přílohu. Já jsem se rozhodla jít do horké vany v domnění, že kontrakce přejdou a pak se v klidu naobědvám. Vana bohužel bolest nezmírnila. Rozhodla jsem se měřit rozestup mezi kontrakcemi, nebyly vůbec pravidelné. Měla jsem třeba čtyři po třech minutách a pak byla jedna po pěti a další třeba jen po minutě a půl. Jídlo bylo hotové, ale copak se dá v takových bolestech jíst? Když jsem takhle trpěla hodinu, konzultovala jsem situaci s nastávající babičkou a usoudily jsme, že je opravdu na čase vyrazit. Řekla jsem manželovi, že se jdu obléct, že jedeme. On se šel zatím oholit, aby ho naše dcerka spatřila v plné kráse🙂 Jeho holení mě samozřejmě zdržovalo, křičela jsem na něj, ať si pohne, protože jsem začala být nervózní a čekala jsem, jestli to nakonec nebude překotný porod. V autě jsem rozhodně rodit nechtěla🙂 Popadli jsme tedy všechny připravené věci a vyrazili jsme na cestu. Bylo kolem 14:15.

Myslím, že až v autě si manžel uvědomil, že budu opravdu rodit, stejně tak si uvědomil, že si doma zapomněl mobil🙂 Cesta do nemocnice nám trvala asi 10 minut. Najednou se ale kontrakce zpomalily, měla jsem je asi po 5 minutách. Tak jsem si zase říkala, že to možná byli opravdu poslíčci a že jedeme zbytečně...

Až do mých 24ti let jsem nechtěla děti. Nevím jestli to bylo tím, že jsem měla o 10let mladší sestru, kterou jsme se starší sestrou tak nějak vychovávali. Musely jsme s tím mamce pomáhat, protože jsme na to byly samy ženský a mamka chodila na třísměnnej provoz. Nebyla to žádná sranda, vzpomínám si jak sem ji jednu chvíli neměla ráda...Já sama jsem byla dítě a starat se o další...no v 15ti jsem měla opravdu jiný starosti. Postupem času jsme si na sebe zvykly a za nedlouho jsem ji milovala.

Bohužel na mém přístupu k dětem se nic nezměnilo. Můj názor, že děti akorat brečí, jí, kakají a čůrají a díky tomu smrdí, mi zůstal minimálně do 20ti. Níkdy jsem nebyla ten typ co vidí miminko a chce si je pochovat, pomazlit,nebo se aspoň podívat.

Ve 20ti letech jsem si našla přítele, kupodivu se stejným názorem na děti jako já. Takže jsem se nestresovala tím, že by chtěldítě i když je o 10 let starší než já. Po třech letech jsme se vzali, koupili jsme si domeček a já začala mít pocit, že mi něco chybí...že jsem tak trochu sama, ikdyž můj manžel tu pro mě vžycky byl a je a věřím, že bude 🙂

Představovala jsem si jaký by to bylo, kdyby tu s námi bylo miminko, jak by jsme to zvládali...Nakonec jsem to nadhodila Pavlovi, ale moc se na to netvářil tak sem to nechala plavat. O něco později si všiml, že jsem smutnější než dřív a po tom co jsme probrali všechna pro a proti uznal, že to můžem zvládnout!

Tak jsme začli "pracovat" na miminku. Ikdyž jsem antikoncepci nebrala tak se stále nedařilo. Šla jsem k doktorovi a byla jsem v pořádku. Nakonec šel i manžel a taky v pořádku. Určitě to bylo tím, jak jsem se na to soustředila a přála si aby už byly na testu dvě čárky...A stále nic.

Po půl roce snažení jsem to přestala řešit. 5. 7 jsem šla normálně do práce. Dělám v jednom hypermarketu, takže žádný lážo plážo mě nečekalo.Spíš naopak- ten den měla přijít kontrola tak jsem uklízela regály, pokladny, doplňovala zboží atd. prostě jsem běhala a běhala. V podvečer už mi nebylo úplně nejlíp, byla jsem rudá, zpocená a měla jsem furt žízeň. Přemýšlela jsem jestli je možné, že by to bylo těhotenstvím, ale pokaždé když jsem myslela, že jsem těhotná tak jsem byla zklamana. Takže jsem to zavrhla a makala dál. Večer jsem dojela domů unavená víc než kdy jindy.

aneb sice už potřetí, ale zadečkem napřed poprvé 🙂

Švagrová objednala a zarezervovala pro sebe a své bratry (s manželkama) na slevomatu grilovaná kuřecí křidýlka, termín nebyl stanoven - akce prostě na květen je jedno kterýkoliv den...První víkend nám nevyšel, druhý víkend byly nemocné její děti...Nestále jsem slyšela větu "opovaž se porodit, máš svolení až po křidýlkách"...Třetí víkend to jistil...V sobotu 18.5. (týden do TP) jsem si dala večer 2 skleničky červeného vínečka po pořádně horké vaně a šla spát. V neděli 19.5. jsme si dali s mužíčkem ranní sex (poslední) a vstávalo se do nedělního dne...Běžné ráno - snídaně, kafe...Začalo mě pobolívat v podbřišku, ale nepřikládala jsem tomu žádný význam...Nevařila jsem  ani- na 13h měly být ty křidýlka, děti šly na oběd k babičce, tak nač., že? ..Pobolívání neustávalo, ale pořád bylo zanedbatelné....Po 12h jsme vyjeli směr Zlín, ale v autě už mě to nutilo koukat po hodinách na mobilu a tak jen pro zajímavost kontrolovat po kolika že to minutách to pobolívání cítím...15,20, někdy 25 minut...nic zvláštního...Po výborném obědě na lodi jsme se vydali ještě do Zlatého jablka a domů se vrátili kolem 17 hodiny...V 18 hodin jsem ještě seděla na dvořku a popíjela kávu, ale pořád sledovala čas...V 19 hodin mi to už nedalo a začala jsem zapisovat....(19:05, 19:13, 19:18, 19:26, 19:36, 19:45, 19:51, 19:57). Ve 20 hodin jsem si šla napustit vanu s bločkem a propiskou v ruce a zapisovala dál.. Po vaně to šlo už + - po 5 minutách (20:03, 20:07, 20:12, 20:17, 20:24, 20:27, 20:30, 20:34, 20:42, 20:49, 20:54)...Nachystala jsem dětem večeři a ty běžné večerní věci. Celou dobu Pavel NIC nevěděl !  Ve 22 hodin se blížila bouřka a Pavel vtipkoval, jestli mám sbalenou tašku do porodnice, že jde bouřka a bouřky vyhánějí děti...Jsem ho odbyla, že ještě nemám ani připravenou postýlku, ani kočárek, natož tak tašku 😀  Když jsem ale začala lítat po baráku a hledat oddací list, balit ručníky, spodní prádlo, kosmetiku atd. - poznal, že se něco děje ... Tobi jakoby ze mě něco cítil - nemohl usnout a já se ho snažila ještě po 22 hodině uspat, ale už jsem musela vydýchávat a začalo mě to prohánět na wc...Vyslechla jsem si proslov od Pavla, že jsem mu nic neřekla, ale to už jsem seděla zavřená na záchodě , skučela a psala sms sestře a také nejlepší kamarádce, že nám kafíčko následující den nejspíš už nevýjde ☹ Pořád jsem se ale neměla k odjezdu, jako bych si to nechtěla přiznat. A taky že nechtěla ☹ Od 23 hodin byly kontrakce čím dál častější a bolestivější (23:01, 23:05, 23:07, 23:09, 23:10, 23:13) a Pavel už na mě i zvyšoval hlas stylem jako na co ještě čekám a já tedy uznala, že tohle už asi zcela jistě nezaspím...Silou vůle jsem se tak-tak zvládla obléct, venku hromy blesky a ono ejhle - nemáme v papírech napsané jméno pro kluka...Tchýně přišla na noc k dětem a Pavel podepsal papír se jmény...Do kolonky jsem pak rychle připsala jméno Nicolas (které tatínek zásadně zamítl) a vyjelo se směr porodnice...

Při příjmu a pohledu na mě, sestra ani nenatáčela monitor - na první pohled bylo zřejmé, že rodím...Seděla jsem vedle ní u PC a vydýchávala jednu bolest za druhou...Po sepsání všeho potřebného jsem si vylezla na lehátko, roztáhla nohy a čekala na příchod doktorky.                                                   Přišel doktor !    Mladý, sympatický, čerstvý...Polilo mě horko...Hrábl do mě a řekl : "hlavička je dole!" Sestry začaly jásat, že se miminko umoudřilo. Bolesti pořád stále jedna za druhou... Na ultrazvuku se nakonec ukázalo, že hlavička je stále nahoře a mě polilo horko po druhé, že takový doktor mě má rodit? Když nerozezná ani hlavu od zadku? Pak se mě ještě zeptá, jestli nevím kde mám placentu??? - no to už jsem byla na infarkt..Ale abych ho jen nepomlouvala - dokázal mě i potěšit...Řekl, že jsem na 4 - 5 cm otevřená a šla jsem na pokoj...Pavel se uvelebil do křesla - já se zavřela do koupelny a tam vše strávila sama na záchodě nebo opřená o umyvadlo a nebo se plazila po zdi. Vylezla jsem ven jen když bylo zapotřebí natočit monitor a to byla moje smrt muset ležet na lůžku...Dostala jsem klystýr, Pavel dřímal v křesle a já skučela v koupelně nebo na záchodové míse, kde mi tedy i praskla voda...Po prasknutí vody jsem měla bolesti po 1 minutě a padaly ty nejvulgárnější slova, co si jen umíte představit a při pohledu na Pavla bych vraždila..Nemohla jsem ho tam v tom křesle ani vidět 😀

Až už jsem byla otevřená úplně, tak miminko bylo vysoko a nenaléhalo...Skákala jsem u lůžka, skákala jsem u umyvadla, pohupovala se v bocích, chodila z jedné strany místnosti na druhou, i si tajně břicho stlačovala dolů a v myšlenkách téměř prosila o císaře...PA mi řekla, že kdyby bylo děťátko hlavičkou dolů, tak mám už dávno odrozeno, ale prostě ty konce pánevní jsou takové zdlouhavé a v tom mě to začalo nutit tlačit..Opřená o lůžko ze mě kapala voda, krev  ( pohled na mě musl být opravdu "úžasný" ) a já už měla potřebu tlačit...Nemohla jsem, ale stejně jsem si při bolesti přitlačovala a tím jsem miminko asi stlačila dolů, protože ve 02:45 hodin mi dávali ještě minimálně hodinku (z důvodu, že je mimi příliš vysoko) a když se do mě ve 03:00 hodiny sestra podívala, tak už rozsvítila přímé světla, napolohovala lůžko a volala doktora...

Mladíček se posadil mezi moje nohy, Pavel konečně mohl ke mě a přišlo na řadu cévkování....Po jedné kontrakci nástřih (zcela bezbolestný) a při další kontrakci tlačení a už známý pocit, jakoby mi někdo rval pánvní kosti z těla ven...Vytlačila jsem prdýlku....Při dalším známém pocitu, že mě to snad rozškube ze mě vyšlo tělíčko a pak dlouho nic.... Hlavička se zasekla a nešla...Tělíčko už venku - hlava ve mě...Při tlačení hlavičky jsem si opravdu zařvala jak tygr (musela jsem ji vytlačit bez kontrakce, protože najednou žádná ne a ne přijít)...a to doslova. Myslím si, že kdyby měli zrovna tou dobou nějaký příjem a rodička by mě takhle slyšela, tak překříží nohy a zdrhá....Bylo 03:37 hodin 20.května 2013 (5 dnů do TP), když se narodilo naše třetí do party s mírami 2700g a 48cm. Apgar skóre 9-10-10...Zabaleno v pleně mi dali k hlavě malé miminko, já "ho" pohladila a až jej začali odnášet, tak jsem se teprve zeptala, jestli mi můžou říct, co to vlastně je, protože jsem celých 9 měsíců nevěděla (jen tušila), co že to vlastně nosím pod srdcem...                   "Je to holčička"...slyšela jsem. Takže SOFIE... 🙂 Můj 6tý smysl nezklamal... ale mezi námi - tajně jsem si přála chlapečka, to nepopírám 🙂 Pavel mě objal, pusinkoval, chválil mě a děkoval, ale v ten moment jsem vnímala se zavřenýma očima jen tu obrovskou úlevu, že už to mám za sebou...Pak jsem jen porodila placentu a absolvovala zcela bezbolestné šití (Pavel už měl malou v náručí, říkal jak je krásná a já je sledovala), které mě nebolelo ani pár hodin poté...ani pár dnů poté, prostě mě šití nebolelo vůbec, za což jsem mladému ač zmatenému panu doktorovi moc vděčná - mám ji jako novou 😀 Poděkovala jsem personálu, že mi pomohli na svět přivést zdravou dceru a zkoušeli jsme první přisání...zbytečně 🙂 Přisála se až později až mi ji přivezli na pokoj a až na pokoji jsem si začala uvědomovat, že je nás víc...

Jako shrnutí byl tohle nejkratší porod, skvěle jsem se otevřela, skvěle jsem se zahojila, ale to samotné tlačení - to byl masakr. Nemůžu říct, který ze 3 porodů byl ten nej - každý byl jiný a každý měl své pro a proti..Jsem ráda, že jsem porod KP zvládla bez komplikací a následků a že už je to za mnou. Doma jsem měla vše připravené pro příchod miminka (já to nestihla), tatínek si zkusil domácnost a péči o děti, takže konečně pochopil pojem "mateřská dovolená"...

Tak je na čase, abych i já popsala svůj porod.

Termín naše malá měla mít 27.6.2013, týden před ním jsem ráno byla na kontrole a zkusla sinechat udělat Hamiltona. Večer přijel manžel z práce, tak jsme jel na obří povýplatní nákup do Kauflandu. Tak si tak nakupujeme a uprostřed regálů se sýry mi praskla voda.Bylo 17:45hod. Kouknu na muže a říkám mu to....děláš si prej srandu ne, když viděl že voda mi teče po nohou,tak mu došlo, že je to tady. Kupodivu jsme se řehtali jak blázni, ještě, že hned vedle měli vložky, tak jsme si je tam mezi lidmi narvala a sli jsme zaplatit.

Doma jsme vyndali nákup a vzali tašky do porodky. Dorazili jsme tam a natočili mi monitor,čekali jsme na doktorku. Ve 20:00 jsem už byla na pokoji.

Cca o hodinu později ve 21:00 mi začaly bolesti,nejdřív po 10 minutách a hdně rychle se to kracovalo az na minuty 2. Takhle jsem měla bolesti až do 03:00 do rána (mezitím jsme se několikrát z kontrakcí poblila). Pak jsem unavou na hodinu usnula. Bohužel po probuzení to tu bylo znova,ale cca po 7 minutách.

Pak se to zase stupnovalo. V 05:00 hodin jsem měla vodu na vložce totálně zelenou bahnitou, hned jsem to řekla doktorkám.

Neustále mě chodili ty sadistky kontrolovat jak moc jsem otevřená. já nevím jak ostatní holky,ale mě to teda neskutečně bolelo,až jsme u toho brečela a to si nedělám srandu. No jak jinak jsme se neotvírala, stále jen na 2 prsty. 

Manžel vždycky říkal, že by nejdřív chtěl aby jsme měli vlastní bydlení než budeme mít miminko.Příroda ho vyslyšela.🙂 Otěhotěla jsem první noc v našem novém bytě – 14.9.2012 - skoro rok po vysazení antikoncepce.🙂

28.9.2012 – narozky mojeho taťky.🙂Od července měřím bazální teplotu. Dnes jsem 29DC a teplota se od 24DC drží nahoře (pod 37 stupni).Celý den mi to vrtá hlavou až nevydržím a večer si dělám test. Po předepsaných třech minutách je na testu pořád jen jedna čárka.Hlavou mi probleskne: „no jasně, jak jinak ☹“, test hodím do koše a jdu spát.

29.9.2012 - Je sobota a vstávám do práce. Měřím teplotu a ta zase o chlup vyskočila nahoru. Zase mi to vrtá hlavou.Hrabu se v koši a hledám test ze včerejška. Ani jsem v tu chvilku nevěděla proč. Když ho najdu, čučím jak blázen!!!Je tam slabounká druhá čárka!!! Hned si dělám druhej test. Na něm druhá čárka naskočí hned, i když taky jen slabounce.Letím na lepší světlo a všelijak oba testy nakláním a zkoumám jestli se mi to nezdá. NEZDÁÁ!!!

Musím si sednout. Usmívám se jako blázen a teče mi slza.Petr ještě spí. Dneska do práce nejde. Mám chuť za ním vlítnout a říct mu to.Ale musím do práce, bude lepší to nechat na večer až se vrátím.Celou cestu do práce a celej den v práci jsem jak ve snu. Nic se mi nechce dělat.Jen sedím v kanclu a pořád dokola vytahuju z tašky ty dva těhotenský testy a dívám se na ně.Nikomu v okolí to nechci říkat, Petr se to musí dozvědět první a pak se dohodneme, kdy tu novinu pustíme dál.Ale jsem té radosti tak plná! Tak testy fotím mobilem a nahrávám je na stránky modrykonik.cz se zprávou:

 „Holky mám ducha!!! Mám ho tam!!!!! Konečně ho tam maaaaam!!!!!!!!!! „ 

Jsem pořád jak na obláčku a mám co dělat abych se neprozradila před holkama v práci.Moc se těším domů za Peťem! Po práci letím do Tesca, koupím tam malinký bodyčko s medvídkem Pú a dárkovou krabičku.Doma do ní naskládám bodyčko, mini botičky, co jsem si jen tak koupila už dřív a do nich zastrčím těhotenský testy.A jdu tu krabičku předat Peťovi.🙂