Ok, tak už ani pro mě není POROD tak abstraktní pojem, jakým doteď byl...jako mohl mi někdo říct předem jaký je to masakr 🙂) ale pěkně od začátku...

Plánovaný termín porodu jsem měla 29.6. ...pořád se mě všichni ptali, kdy už jako, jak kdybych to měla vědět nějak dopředu...to mi fakt moc nepomáhalo odpovídat dvacetkrát denně 🙂

Bylo 10.7., od půlnoci každou hodinu nějaké stahy...hm, to už jsou jako ty kontrakce? pravidelné to je, bolí to...no na ráno jsme byli objednaní do porodnice na monitory a prohlédnutí, tak jsme si řekli supr, třeba tam pak rovnou zůstanem, nebo to bude prostě už dneska... ale prdlajs, sedla jsem si do čekárny na KTG a nějak se rozpustily.....Tom mě odvezl po kontrole domů a ten den už jsem toho opravdu moc neudělala, strašně mě táhlo břicho dolů, byla jsem strašně unavená a ktomu spousta "bolestí", ale nicmoc pravidelného...k večeru to ale pravidelné začalo být, začala jsem zaznamenávat do mobilní aplikace, intervaly se zkracovaly, po půl hodině, čtvrt....ale je to divný, bolela mě spíš pravidelně záda v kříži...
> "Cheš odvest do porodnice?" ptá se Tom.
>> "A co mi na to jako řeknou, když jim budu popisovat jak mě bolí záda? Řeknou že do porodnice se chodí s břichem 🙂 ....nebo....zkus to vygooglovat...jdu si zatím napustit vanu." 
> "Tak prej to može byt...říkej, budu měřit."
...tak byl se mnou a měřili jsme....začalo to být každých pět minut, lezu z vany, špatně se mi tam zpracovávaly kontrakce....fakt to bolí...lezu zpátky do postele, to je naprd, zkouším do rozcházet, lepší.....kašlu na to, už je to přes hodinu, jedem...

Tašky už mám nachystané....mám všechno? Snad jo, jedem...je kolem půlnoci.

Cesta autem se mi vůbec nelíbí, nemůžu se svíjet ani chodit 🙂 Aspoň že jsou prázdné cesty...

Je mi blbě...přijedem před porodnici a blinkám...jedem výtahem na příjem, zvoníme na zvonek > "Dobrý den, jdeme si k Vám pro miminko."

Přebírá si mě porodní asistentka, paní Čápová (super příjmení do porodnice,což? 🙂 ) Převlékám se, lehnu si na bok na lehátko, dávají mě na monitor, vyplňujem papíry (fakt ještě nikoho nenapadlo to dávat k předvyplnění doma?) Prodýchávám kontrakce, ale ještě pořád se usmívám. Kontrola od doktorky, jsme na 3 číslech....pak dostávám jonťák a klystýr. Píšeme si s Tomem přes gtalk - píšu, že nevím jestli mám dřív blinkat, klystýrovat nebo zpracovávat kontrakce 🙂 Píše taky že mám box č.2, s vanou, rozsvítili tam svíčky, hotový wellness 🙂

Jdu do sprchy, pošlou mi tam Toma, supr. Přestávám se ale usmívat. Fakt to bolí, soustředím se na prodýchávání. Za chvíli už mě to ve sprše neba, ani mi to moc nepomáhá...jdeme na box. Fakt pěkný. Zase monitory (číslo vpravo co měří kontrakce se pohybuje kolem 30, kontrola, jsme na pěti číslech. Paráda, jsme v půlce, říkám si. Ale pořád blinkám - supr při těch kontrakcích. Napouštějí mi vanu, tam je to docela fajn. Ale bolí to jak svíčka. Jsem ráda, že je tam se mnou Tom. Mačkám mu ruku, říkám ať nemluví když mám kontrakce, nemůžu se soustředit na obojí 🙂

Už se mi to nelíbí ani ve vaně, chci zkusit chodit. Ok tak ne. Zkusíme balon. Ok tak ne. Jsem strašně unavená, už je to skoro 40 hodin bez spánku...lehám si na tu rodící postel, chce se mi spát, kontrakce jsou čím dál silnější....napojí mě na monitory, průběžně blinkám, přijde porodní asistentka, praskne mi vodu, říká že voda je zelená....nevím co všechno to může znamenat ale leknu se.....volá ať nachystají sál na císaře kdyby náhodou, v tu chvíli se tam začíná hemžit víc lidí....rožínají všechna světla, ok romantika už asi nebude.....mám zavřené oči, už jsem v nějaké jiné dimenzi, půlku věcí nevnímám....napichávají mi kanylu, hvízdá monitor, padají ozvy miminka, začínám se bát o miminko....otáčí mě na levý bok, Tomovi dávají funkci kyslíkovače....ozvičky naskočily...uf.....pak se dělo víc věcí, nevím jak přesně to šlo po sobě....vím že mě zkoušeli dát na všechny čtyři, to se mi vůbec nelíbilo, nemohla jsem nijak odpočívat mezi kontrakcema...pak mi moc nešlo tlačení...paní říkala ať tlačím zároveň jí na ruku na břiše směrem dopředu, zároveň ale i do konečníku, už to mi přišlo jako by mi řekla ať se dívám zároveň doprava i doleva 😀 k tomu ať spolknu vzduch jako když plavu, řekla sem, že neumím plavat 🙂) jo a ještě nohy směrem k sobě a bradu na hrudník...cosi sem nemohla všecky ty prvky zkoordinovat 🙂 pak jsem ale na ten fígl přišla a šlo to. Na monitoru číslo u kontrakci kolem stovky...asi prasknu.

Po chvíli ale přestávám cítit kdy mám kontrakce a kdy ne...mezi tím mám jakoby mikrospánky..."Ztrácíte kontrakce...teď kdy jsou  nejvic potřeba..." píchají mi něco do žíly, aby se zase rozjely...dávají mi podepsat nějaké papíry, vůbec nevím co to je, asi aby byli krytí kdyby něco....dál mluvili o zvonu, pak o kleštích, bylo tam čím dál víc lidí, doktoři přemýšleli co bude nejlepší...pak mi skákaly dvě sestry po břiše, to byl asi největší humáč...řekli že už mimčo musí fakt ven...už fakt nemůžu....nakonec sem dostala ale nějakou poslední sílu, řekli že už vidí hlavičku! Párkrát jsme zabrali, Tom fandil jak na hokeji 😀 ale kupodivu mi to pomáhalo.

Otevřu oči, vidím miminko! Přijde mi celé modré a je potichu...buší mi srdce, strašně se o ni bojím...."Pavlínko...."  Rychle ji odnesli někam dozadu, nenechali ani Toma stříhat pupeční šňůru. Držím Toma za ruku, jsem úplně mimo....za chvíli slyším křik...uf, chce se mi brečet, že to všechno dobře dopadlo...věřím že se mnou si oddychlo i všech 16 lidí v tom malém porodním boxu.  Nechápu, že se někdo rozhodne rodit doma..to bych fakt neriskla.

Porod placenty byl už pohoda, vypadalo to jak mrtvá ryba, sem nečekala že je to tak velké...a hele, placatý břicho 🙂 Ještě mě přijdou zašít stehy, ani jsem o nástřihu nevěděla.

Donesou mi Pavlínku, aby se přisála. "Ahoj Pavlínko...jsi nádherná..." mám slzy v očích..říkají že nechápou, že ji nemuseli oživovat a že hned zrůžověla. Všichni jsou rádi, že to dobře dopadlo. Narodila se s váhou 3,33kg a 50cm, po 31 hodinách kontrakcí a 45 hodinách bez spánku. Dali mi ji na hrudník, hned se přisála. Už vůbec nejsem unavená, úplně mě to nakoplo.

Užíváme si společné chvilky, voláme rodičům a posíláme hromadnou sms. Tom jde pak sledovat koupání, mi donesou snídani. Juch, jídlo 🙂 

Pak už mě odvezou na krásný pokoj, jdem s malou spát, Tom tam s námi ještě pár hodin zůstává. 

Jsem šťastná....stálo to za to...

Termín porodu jsem měla 5.9., jenže naše princezna měla spoustu času a ven se jí nechtělo. 10.9. jsem byla na kontrole, kde mi MUDr. udělal takového hamiltona až se mi zatmělo před očima, leč s naší malou to ani nehnulo.  Pokud by si to sama nerozmyslela, tak v neděli  15.9. nástup na preindukci. Porodní cesty nepřipravené, otevřená na špičku prstu.

Zatím to tedy vůbec nevypadalo na nějaký samovolný přirozený porod tak, jak jsem si ho vysnila. Po příjmu byl nález stejný, v 10.30 mi zavedli tabletu na připravení porodních cest. Od 12.30 jsem měla nepříjemné „plané“ kontrakce, které bohužel vystřelovaly do zad, a nic mi neulevilo.  Jediné „snesitelné“ bylo sezení na židli a kroucení se do všech možných i nemožných stran. Monitory, kde jsem musela ležet, logicky nic neukazovaly.

V 19hodin mě doktor vyšetřil, otevřená jsem byla na 2cm, cesty dozrály, nicméně jsem dostala injekci, aby mi kontrakce zastavili a já se vyspala.  Takže další zbytečný medicínský zásah, mohli to klidně nechat běžet, stejně to kontrakce nezastavilo.  A od půlnoci mi zakázali jíst a pít. Do dneška fakt nechápu proč?! Beztak jsem pila, protože jsem byla úplně vysušená.

Ve 3 hodiny ráno byly kontrakce pravidelné po 4 minutách, už nešly do zad, ale do podbřišku a celého bříška, malá se mlela jako blázen a já jsem v mezičase usínala. Natočili mi monitor, kontrakce přestaly být pravidelné a byly max. 50. Doktor mě vyšetřil, otevřená na 3 prsty, odcházela hlenová zátka.

Na porodní sál to prý ale ještě není. A dostala jsem další injekci na zastavení kontrakcí s opiáty. Souhlasila jsem s ní, dneska vím, že kdybych to nechala běžet bez ní, tak bych to taky přežila. Injekce totiž účinkovala jen tak, že jsem byla jak sjetá a kontrakce se prodloužily a pokračovaly po 15-20minutách. O tom, že mimino bylo taky sjeté radši pomlčím. Takže moje tělo bylo už úplně zmatené. Nejdříve se po něm chce, aby rodilo, pak se po něm chce, aby nerodilo ☹

V 6hodin ráno se kontrakce pomalu vracely a já jsem koukala z okna a říkala jsem si, co mě proboha ještě čeká.

V 6.30 jsem se otočila v posteli a břichem mi projel takový zvláštní pocit. Následně jsem cítila čůrek vody. Vyskočila jsem z postele jako laňka, těhotná netěhotná a upalovala jsem do koupelny. Naše Julinka si vypustila bazén. Voda byla snad úplně všude a mně se strašně ulevilo. Polevil tlak v břiše, cítila jsem, jak se malá posunula a děkovala jsem bohu, že se to rozjelo jakžtakž samo – byla to taky jediná přirozená věc, která se stala sama. S radostí jsem volala manželovi, který vůbec nechápal, z čeho mám radost 🙂
Potom nastal přesun na porodní sál. Předtím mi ještě měřili výšku, protože se báli, aby porod neskončil sekcí. Velký plod – malá postava. Odtud tedy pramení to, že jsem neměla jít a pít, což mě neskutečně stresovalo. Poprvé jsem se napila až v 16h odpoledne.

V 8.30 mi napíchnuli infuzi na zavodnění a udělali mi klystýr. To byl jako hnus. Hrozně mě bolelo břicho, do toho kontrakce. Klystýr jsem chtěla, měla jsem zácpu celé těhotenství a přece jen ta teplá voda pomáhá otevření, takže jsem nebyla proti.

V 10 hodin jsem měla zavolat manželovi, zmohla jsem se jen na rychlé: Přijeď. Byl mi velkou psychickou podporou, nesměl na mě sahat ani mluvit, ale stačilo mi, že tam je a občas jsem mu drtila ruku.

V mezičase kontrakcí jsem škemrala o epidural. Manžel byl poučen, že ho nechci za žádnou cenu. Jooo, doma jsem byla hrdina. Ovšem na porodním sále nebyl na hrdinské činy čas. PA říkala, že čekají na výsledky z krve a pak přijde doktorka a podívá se, jak to vypadá. Bylo 11hod. a doktorka hlásila, že jsem otevřená na 8cm, epidural jaksi nebude a jdeme rodit. Hlavou mi jelo jen to, jak to chce udělat, když se mi vůbec nechce tlačit. Jsem šťastná, že se epidural nestihl. Nakonec by se porod zastavil a ještě by z toho byla sekce. Když na to vzpomínám dneska, tak to bolelo, ale bála jsem se, že to bude bolet ještě víc, ale to už bylo maximum, takže se to dalo vydržet i bez epiduralu. Ale byla jsem hodně unavená.

Chvilku ve mně šmátrala, protože nebyla zašlá branka. Proč jí proboha nenechala zajít samovolně?!  A pak řekla, že na další kontrakci už můžu tlačit. Jenže to vůbec nešlo. V polosedu na koze, musela jsem si držet nohy, co nejvíce přitažené k sobě, což prostě nešlo. Diagnóza zněla, že mám krátké kontrakce, takže mi dali světe div se, oxytocin, aby kontrakcím pomohly.  Malá nesestupovala, na boku to nešlo, byla jsem ve stresu, pořád opakovali, že musím rychle, rychle, i když malé se stále dařilo dobře. Pásy jsem samozřejmě měla na břiše, ale nijak mi nepřekážely.
Gravitace by mi možná pomohla, celou dobu jsem prochýchávala kontrakce ve stoje opřená o porodní křeslo nebo na 4 v kleče. Byla jsem z nich ale strašně vystresovaná, pořád se na mě spěchalo, doktorka chodila kontrolovat i jinou rodičku, byla jsem zoufalá, že mi to nejde.

Oxytocin nepomohl! Kontrakce byly bolestivější, ale stále stejně dlouhé. V tom do dveří vrazil nějaký docent. Vrazil do mě ruku a konstatoval, že tam je hodně místa a že malá projde. Najednou se na porodním sále objevilo několik dalších lidí. Já už jsem neměla sílu ani za půl mravence, ale soustředila jsem se na to, že maličká musí rychle ven a musím tlačit, co to dá. Docent mi tlačil jednu nohu, PA druhou, další PA mi skákala po břiše, div mě neudusila. Dokonce jsem na ní jednou musela křičet, ať toho nechá, protože se dusím. Když jsem viděla jejich zoufalé obličeje, dokonce jsem jim navrhla, ať teda udělají nástřih, když to nejde. Opět jsem u toho, že kdybych mohla rodit v jiné pozici a pořád se tak moc nespěchalo, tak by nebyl ani nutný.

Nakonec po mě chtěli souhlas s vakuumextrakcí. Byla jsem zoufalá a strašně jsem se bála sekce, takže jsem dala svolení. Pořád mě strašili, jak musíme rychle… ale malá měla pořád ozvy dobré. Ale rozumím tomu, že po 40minutách tlačení už to mohla být trošku panika.
Manžela poslali pryč, aby malé mohli nasadit vex na hlavu. Další stresující okamžik, proč musel pryč?! Opět mi ta protivná stará PA ležela na břiše a řvala na mě, že se málo snažím. Jasně, jsem na dovolené, tak co bych tlačila… Když se zadařilo, tak v kontrakci mírným tahem malé pomohli a hlavička byla venku. To byla taková bolest, že mi málem vypadly oči z důlků a křičela jsem na ně, ať jí okamžitě vytáhnou, protože to strašně bolí. Doktorka za hlavičku tahala, nikoliv kvůli vexu, ten už byl sundaný, ale pohybovala s ní nahoru dolů a tahala za ní. Bylo to hodně nepříjemné.  Na další kontrakci byla malá venku a rozkřičela se na celé kolo. Bylo to prostě nepřirozené ☹

Manžel se vrátil a vůbec chudák nevěděl, co má dělat. Řekla jsem mu, ať jde maličkou fotit. Udělal jen pár fotek, pak se ke mně vrátil a plakal, objímal mě, líbal mě a děkoval mi za krásnou dceru. Vůbec jsem jí ale neviděla, rovnou jí odnesli na vážení, měření a aplikaci vitamínu K. Injekčně. Tohle už nikdy nedopustím.

Potom mi jí vrátili na 5minutový bonding, kdy mi jí položili na hrudník fakt blbě. Dívala se na mě svýma tmavě modrýma očima a já jsem se zamilovala 🙂 Ovšem potom mi jí opětně vzali, zahousenkovali a odnesli si jí na novorozenecké odd. i přesto, že měla apgar skore 10-10-10 a klidně tam zůstat s námi.  Pokus o přiložení proběhlo, když už byla zahousenkovaná a nešlo to. Sestra to odbyla slovy, že nechce a odnesla jí ☹
Masivní nástřih doktorka sešívala skoro hodinu. Pak jsme tam zůstali s manželem sami, po 3 hodinách mě odvezli na šestinedělí. Měli po 2hodinách, ale protože bylo tak strašně narváno, neměli ani lůžko ani čas. Naštěstí na mě vyšel nadstandard.

Julie se narodila ve 12.32h, tedy 24 hodin po nástupu "planých" kontrakcí, 6hodin po odtoku plodové vody. Váha 4370g, délka 53cm.

Takže jsem asi splnila všechny podmínky nepřirozeného porodu:

Preindukce
Zastavování kontrakcí 2x
Zákaz pití a jídla
Oxytocin
Injekce na bolest
Monitorovací pásy po celou dobu na břiše
Lékařkou „odstraněná“ branka
Tlačení v polosedu na zádech
Skákání PA po břiše
Nástřih hráze
Vakuumextrakce
Manipulace s hlavičkou, jakmile byla venku
Nedotepání pupečníku
Okamžité odnesení – vážení, měření
Pár minutový bonding
Zahousenkování
Špatné přilození k prsu – byla zahousenkovaná
Odnesení na novorozenecké odd.

Julinku mi přinesli v 16h na přiložení, které sestra ani nezkontrolovala. Julča stejně spinkala. Po 20minutách jí odnesla a večer mi jí dali na pokoj až ve 22hodin. Do sprchy mi pomohli až po 6hodinách po porodu, protože nikdo neměl čas.

Někomu to možná přijde jako normální a standardní porod, ale pro mě to byla hrůza hrůz. Noční můra. A proč jsem jim neřekla, že to chci jinak? Baby friendly porodnice by to přece všechno měla dělat automaticky a vůbec by to nemělo být něco, co budu vyžadovat já sama jako nějakou alternativu. Byla jsem ze všeho hrozně vyjukaná, překvapená z té velké bolesti, komplikací a nějak jsem vůbec nepřemýšlela. Dneska si to hrozně vyčítám ☹

Na mě i na Julince to zanechalo velké šrámy. Julinka byla hodně nervózní a uplakané miminko. Snažím se jí vše vynahradit kontaktním rodičovstvím. Od příchodu domů spolu spíme v posteli, nosím jí v šátku, kojím jí, kdy si řekne, když byla úplně maličká, pořád jsem jí chovala, byla naprosto neodložitelná. Uspávala jsem jí v náručí. Dneska usíná u prsa nebo v šátku.  A chovat už se moc nechce, jsem ráda, že jsem si to těch předchozích 10 měsíců mohla užívat 🙂

A příští porod bude jiný!!!!

Pro začátek nutno podotknout, že jsem otěhotněla zcela neplánovaně, v době manželské krize a osobního „rozvoje“. // na testu mě nejen zaskočily, ale i rozbrečely. Ne štěstím, ale zoufalstvím. Pocity, že je to chyba a že se to nemělo stát, trvaly asi dva týdny. Nemohla jsem se ze začátku srovnat s tím, že budeme mít druhé dítě.  S tím souvisí podle mě i to, že od začátku těhotenství jsem měla potíže.  Šílené závratě, nevolnosti že jsem nemohla vstát. Celý první trimestr. Druhým trimestrem se mi rozjela preeklampsie. Vysoké tlaky, bílkovina v moči, otoky. Ve 26tt už ani dr nevěděli co se mnou a hrozil mi převoz do Phy nebo Plzně a předčasný porod. Celé těhotenství stres a stres. Nakonec mi upravili léčbu a tlakově jsem se zklidnila. Třetím trimestrem mi začalo stávkovat tělo, které neslo už tak velkou zátěž. Kyčle, stydká spona k prasknutí, strašná bolest zad. Prostě jsem se celé těhotenství cítila špatně. Nebyl den kdyby mi bylo dobře.. bylo mi buď líp, nebo hůř.. Celé těhotenství jsem byla protivná sama sobě. Natož manželovi. No dobře.. přežili jsme…

Každopádně kvůli předchozí sekci, kvůli obezitě a střední preeklampsii se 4 lékaři klonili k plánovanému císaři. Ani jsem nečekala že bych mohla mít naději na přirozený porod. Každopádně tu mi alespoň na chvíli dala paní dr v poradně 21.5. tlak se držel, já vypadala dobře, jizva klidná. Tak jsem se trochu přenastavila a začala pít maliník, sledovat videa o porodu bez bolesti, začala jsem číst knihu Hypnoporod a psychicky se srovnávat s myšlenkou přirozeného porodu..  A těšila jsem se moc.. že bych to mohla zažít.

11.6. jsem měla rizikovou poradnu. Bylo mi skvěle. Bříško už kleslo, mohla jsem dýchat. Tak mě ani nenapadlo, že by mi mohl vyletět tlak. 150/120 a ne a ne klesnout. Takže si mě tam nechali. Dr mi řekla, že už půjdu domů s miminkem. Byla jsem otevřená na 1,5cm, ale hlavička ještě hodně vysoko. Uložili mě na porodní nadstandard s tím, že zítra podle nálezu buď preindukce, nebo opět sekce. Takže první dlouhá noc a otazník nad zítřkem.

12.6. čekám jak na smilovnání na vizitu. Přišla dr, vyšetřila mě a řekla, že by indukce byla hodně riziková. Že malá neklesá a bylo by to na hodně dlouho. Takže nápor na jizvu i na můj tlak. Domluvily jsme se na císaři na druhý den. Alespoň jsem měla čas se s tím srovnat.

Celý čtvrtek a celá noc na pátek se každá minuta tak vlekla. Je zvláštní vědět den a hodinu kdy se vám narodí miminko. Relaxovala jsem, snažila se uklidnit a těšila jsem se až maličkou uvidím. Byla jsem plná očekávání jak to proběhne. Ještě ve čtvrtek jsme se domluvili s p. primářem jestli by mohl být u operace i manžel. Taky jsme s dětskou sestřičkou, která se nám měla druhý den o Helenku starat domluvili, že je pro nás důležitý první kontakt. Utrousili jsme něco o bondingu. Pak domluvená spinální anestezie a pak už jen čekání a čekání na půl osmou ranní.

Pátek 13.6.- vstala jsem v 6 ráno. Sbalila věci, vysprchovala a ještě chvíli poslouchala relaxační hudbu. Všechno kolem postříkala růžovou vodou. Kápla si bachovky a snažila se být v klidu. Manžel dorazil v 7. Ve čtvrt cévka, bandáže a pak už to šlo ráz na ráz a už jsem nahá jela na operační sál. Cestou pokecala se sanitářem.. Před operačním sálem se rozléhal smích. Bylo to hrozně pozitivní. Měla jsem úsměv na tváři a vůbec se nebála. Opravdu vůbec. Byla jsem klidná a vyrovnaná. Všechny jsem s úsměvem zdravila.

Přesun na operační stůl. Uvolnit, nahrbit, nápich na poprvé. A rychle rychle položit. A už už mi u hlavy seděl manžel. Chvíli se mi dělalo zle, pomohl opět obklad. Úplně stejné jako u Štěpánky. Cítila jsem se tak natěšeně, uvolněně a už jsem ji strašně chtěla vidět..  A najednou byla venku. Neplakala. Lokla si plodovky, ale ne nijak moc, chvilka odsávání a povzbuzování stačila. Manžel nasadil úsměv alá mikimaus, culil se a pořád mi říkal jak je nádherná. Byl dojatej. Konečně mi jí přinesli ukázat. Mžourala na mě očičkama. Líbala jsem jí a slza mi tekla, jak jsem byla šťastná že je to za námi! Sestřička pohotově malý nabídla prso ještě na sále. Vymačkala mlezivo a malá mě olizovala s takovým nasazením. Dokonce dvakrát zasála. Takhle chvilička byť byla poměrně krátká pro mě strašně znamenala. Pak jí odnesli na ošetřovnu zvážit. Manžel byl pořád s ní. 3550g a cca 50cm.. jen jí oblékli, zabalili a manžel jí už nepustil z ruky. Já si zbytek operace odpočala. Možná jsem i na chvilku zavřela oči a relaxovala. Bylo mi moc dobře. Byla jsem šťastná. Pak mě vezli a manžel stál na chodbě s tím maličkým uzlíčkem. Dovezli mě na pokoj, napojili a za 5 minut jsem už měla manžela i maličkou u sebe a opět mi jí sestřička přikládala. Sála. Neuvěřitelný!

Takový jsme měli start. Všechno se pak snášelo mnohem lépe. Každá bolest, všechno. Nosili mi jí na kojení. Druhý den už vysála 30ml, třetí den i 50.

Každopádně 16.6. ráno proběhla vizita, kde mi malou dětská dr „propustila“. Už něco přibrala a prostě byla naprosto v pohodě. Já moc neotálela. Bylo mi dobře a až na nízký hemoglobin mi nebylo vůbec nic. Fungovala jsem, chodila, kojila. Věřila jsem si. A ke všemu víte jak v porodnicích. Nedýchatelno. Společné wc, sprchy, kde si potykáte s nahou maminkou uprostřed procesu výměny vložek atp atp. Do toho buzerace sester musíš, nesmíš. Prostě jsem řekla, že jdu domů. Malá byla propuštěná, tak jsem už neměla co řešit, podepsala jim co chtěli, sbalila se a šla. 

Takhle s pár detaily, na které jsem možná zapomněla.. proběhl můj druhý hypno ambulantní císař… 

Celé těhotenství jsem si představovala jaký to asi bude, četla si porody jiných, a zjištovala, jak to je opravdu u každé ženy jiné a jedinečné, o to víc jsem byla zvědavá, jaké to bude u mně, a zvědavost mi pomáhala (kromě výsledku - miminka) se na porod těšit. Celý poslední měsíc jsem se prolévala maliníkem, jedla arnicu homeopatika, byla jsem aktivní až do poslední chvíle, a doufala v to, že můj porod bude prostě rychlý, ačkoliv první - A POVEDLO SE. Rychlý opravdu byl, ale ta bolest, to bylo PEKLO. A já můžu jenom děkovat Bohu, že pouze 4  -hodinové 🙂

Takže můj porod začal v neděli 15.6. - 3 dny po TP. Byla slunná neděle, a já ještě sekala zahradu, plela rybízy a užívala si hezké odpoledne s přítelem.

13hod - chystám nedělní oběd a začínám cítit menstruační bolesti, nic u čeho by nešlo dovařit

14hod - zkouším si zapisovat intervaly, ale nebaví mně to, a říkám si jestli to stejně nejsou poslíčci

16hod - tak znovu zkouším psát intervaly a zjištuju, že jsou docela pravidelné, skoro přesně co 10 min

18hod - píšu kamarádce, co má podobný termín zprávu: "Celý den už mám bolesti menstruační, teď už to je fakt nepříjemné, pořád ale co 8min. Jestli to jsou jen poslíčci, tak mně jebne 😀 "

18.50 - jdu to zkusit urychlit do vany a stahuju si aplikaci cotraction metter do telefonu, abych to nemusela psát jak trupka a sděluju přítelovi, at už si rači nedává pivo, že se MOŽNÁ něco děje - nechci ho zbytečně STRAŠIT  😀

19-20.30 hod - ve vaně to nabralo rychlý spád (kontrakce co 1-2min a fakt to už bolí, ale pořád zvládám vylézt z vany, obléct se, a nachystat si posledí věci do porodnice, do auta už sedám trochu jako paragraf

20.30 - vyrážíme autem, do nemocnice cesta 30min, kontrakce se zpomalily na štěstí na co 5min, furt si v duchu říkám - FAKT TO UŽ JE TADY? A odpověd mi přišla velmi rychle - LUP, ŽBLUNK - praskla plodovka (měla jsem vložku, tak docela hodně zachytila)

21hod - příjem v Brně Bohunicích, jsem tam jediná rodička v tu dobu, už nemůžu skoro vylézt na lehátko, PA zjištuje nález na 2 prsty a já si říkám, to bude dlouhá noc...natočili mi monitor, jdeme s přítelem na porodní box, já už mám kontrakce, které mi připadají šílené a hlavně hrozně rychle za sebou, žádný čas na odpočinek, jdeme do sprchy, kde je to aspon trochu zvladatelné, přítel mi sprchuje záda, já každou kontrakci si pořádně prořvu

23hod - PA jde za mnou do sprchy, že musím zpět na box, natočit ozvy, kvůli zakalené plodovce, začíná nejhorší část - prožít kontrakce v leže na lůžku, PA zjištuje, že jsem na 6 prstů a hrozně se diví, že by to podle nálezu při příjmů neřekla...tam mi totiž řekla, že mám stejný nález jak v pátek na kontrole, že to teda moc nevypadá...ptá se mně zda chci epidurál, já se ptám, jestli ty bolesti budou ještě horší, a ona na to, že horší už to nebude, no tak jsem udělala hrdinku, že ho tedy nechci 😀 Za 10min později byla bolest ještě větší, obrovský tlak na konečník, tak jsem poslala přítele, at jde za někým kdo mi ten epidural nakonec píchne.

00hod - přichází PA, já lezu po 4, řvu jak cigánka z nádru, vyšetřuje mně a říká, že jsem na 8 prstů a že na epidurál už je POZDĚ...no mám co jsem chtěla 😀 malé peklo gratis 🙂

Pak už se mi čas stírá, jen vím, že nastalo opravdu dlouhé a mučivé tlačení, žádné 3x a miminko je ven, ale saldo 3x snad 20x za sebou. Malý měl špatně natočenou hlavu, kolem ni 2x pupečník a ještě si ručičkou určoval směr - styl superman 😀 Jsou u mně 3 lidi - vlevo přítel, kterýmu drtím rameno, vpravo doktorka, která mi tlačí na břicho, mezi nohama PA. Všichni 3 vypadají hrozně zoufale, vidí vlásky, ale po každém saldu tlačení hlavička zaleze zpátky, a pokaždé mám pocit, že další tlačení už nedám. Dávají mi kyslík kvůli miminku, které už je v porodních cestách dlouho, byt má ozvy dobré. Pak už jsem slyšela něco o tom, že jdou pro vakuo extractor, ale viděla jsem taky jak chystají už desinfekci a nůžky na pupečník, a to mi dalo obrovskou sílu dát ze sebe ještě zbytek síly. Než došli s extraktorem, malý byl venku.

1.10 - se narodil náš Jaromír, 3,85kg, 54cm, přirozeně, s nástřihem

Jen nám ho krátce ukázali, já nechápala jak je velkej, když odhad měl 3kg a já vážím i s postelí 50kg 😀

Odnesli ho preventivně do inkubátoru na kyslík a teplo. Já byla stejně KO, ztratila jsem půl litru krve, k tomu anemie, nedostatek železa, no čekali 3hod, jestli zaberou kapačky a pak mně raději na šestineděli odvezli na lůžku. Ale já byla celou dobu tak ŠTASTNÁ, že už to mám za sebou, a že MÁME MIMINKO! Které mi ted spokojeně funí u hlavy, zatímco píšu tyto řádky 🙂

Na tu bolest nikdy nezapomenu, ale dnes, 4dny po porodu, už mně nic nebolí, snad jen záda z kojení 😀 Dole už začínám rozeznávat, kde končí a začíná konečník 😀 A mám to nejhodnější (zatím 🙂 miminko na světě!

Náš Petříček měl přijít na svět 26.5.2014 ale 4.4.2014 jsme s manželem byli pozváni na svatbu kde se to zamozdřejmně bez tance neobešlo a od té doby byla každá noc pekelná.Bez silných menstruačních bolestí se spát nešlo.S manželem jsme je stopovaly a vždy to bylo po 5-10 minutách ale do 2 hodin to  vždycky přešlo a já mohla spát pokud jsem nevstala na záchod pak se to odehrávalo znovu. Od té doby jsem říkala že Peťulku porodím do konce měsíce  ale pokud vydržím do kontroly u svého gynekologa tak se ho zeptám co se děje zda se porod chystá nebo ne a jestli je to normální přece jsem prvorodička a tohle opravdu neznám. Na kontrole mi bylo řečeno že vše je jak má být a porod se určitě nechystá ale že by bylo dobré abych ještě 2 týdny vydržela. Říkala jsem si no snad ano ale přece jenom se budeme o víkendu stěhovat a já  nebudu moct sedět na zadku a nic nedělat přece jen aspoň můžu pomoct s malováním a pobalit všechny věci. Tak se tak stalo pomohla jsem z malováním balila oblečení a ostatní věci nic težkého jsem netahala.

V sobotu 26.4.2014  jsem od rána měla poslíčky ale říkala jsem si že si to vyžeru přez den a v noci bude klid.Odpoledne přijela pomoct kamarádka se svým přítelem. Takže jsem sloužila aspoň jako řidič a s tím co mi naložili do auta jsem s kamarádkou jela na baráček kde věci vytahala a já jsem jen říkala kam co má dát.

Tak stojíme v pokoji do kterého nosila kamarádka věci povídáme si a ve 12:45 najednou jsem cítila jak mi po noze něco stéká říkám sakra snad jsem se nepočůrala ... ale pocit na čůrání jsem opravdu neměla. Eva na mě tak kouká protože si všimla jak jsem se najednou zarazila Říkám jí heleď Evi ze mě něco teče ale já opravdu nečůrám a že toho neteklo málo... TAk jsem utíkala na záchod dát si vložku která byla úplně k ničemu... Eva volala mojí mamce která jela do Hornbachu pro lepící pásky a pro něco k obědu jelikož lednice nebyla zapojená a všechno jídlo sbalený ...  Tak nám mamka řekla že to může být zátka ale když jsme jí popsaly že ze mě teče celkem velký množství vody bylo to jasný... Vzala jsem ručník který jsem si dala mezi nohy a další na sedačku do auta aby nebyla mokrá. Dojeli jsme za manželem který mezi tím nakladal dodávku s Eviným přítelem.

Zastavila jsem před dodávkou Eva na mě kouká a čeká až to manželovi oznámím že asi pojedeme rodit.Volám Bobane?? zhasni u dodávky ty světla když ještě nikam nejedeš ať se nevybije baterka Eva na mě tak kouká proč se starám o světla když pojedeme rodit tak se směju a volám dál jo a mimochodem praskla mi voda ... Manžel na mě kouká s otevřenou pusou a  říká kecáš počkej to jako vážně  jo jo jasně takže letím do sprchy a jedem... Bylo mu jedno že ručníky už jsou odvezeny na domečku tak vletěl do sprchy já si mezitím dřepla venku na chodník a povídala si vysmátě dál s Evkou a jejím přítelem.

Přiběhl manžel že můžeme jet na to jsem mu řekla že do porodnice ještě jet nechci že mě nic nebolí a že plno známých posílali z porodnice domů protože neměli pravidelné kontraknce a navíc že mám strašnej hlad a chci počkat na mámu až přiveze oběd protože když už si mě v porodnici nechají jídlo už určitě nedostanu.Přijela máma  ptala se jak mi je mě bylo fajn najedli jsme se a že už bych měla opravdu jet ale mě se furt nechtělo nic mě nebolelo tak proč taky. No tak jsem aspoň do porodnice zavolala jestli mám jet nebo čekat na kontrakce v tu ránu když jsem řekla že voda mi praskla ve 12:45 a na hodinách bylo 15:30 mi sestřička vynadala že už jsem tam dávno měla být. Tak jsem tedy našla tašku kterou jsem neměla připravenou protože jsem ji chtěla zabalit až po stěhovaní lovili jsme z pytlů věci které budu potřebovat a vyrazili jsme.

Do porodnice jsem s manželem přijela v 16:00 kde jsem šla hned na monitor a během toho jsem vyplňovala papíry v tu ránu jsem začala být nervozní nemohla jsem si vzpomenou na manželovu trvalou adresu každej jí máme jinde jeho telefoní číslo nic se mi nevybavovalo. Tak jsem si nechala zavolat manžela který mi papíry vyplňil a odjel domů ještě pro věci na které jsem si vzpomněla že nemám a ještě do lékarny pro vložky. Sestřička koukla na monitor a ptá se mě jestli fakt necitím bolesti že  křivka docela skáče ale já necitila nic jen pohyby miminka.

Přišla mě vyšetřit paní doktorka a řekla že už jsem otevřena na 3 cm a na prvorodičku super začátek a že do večera máme miminko na světě. Na tož jsem jí poděkovala protože jen co se do mě začala vrtat začaly i bolesti. Po vyšetření jsem šla na pokoj vybalila si věci a čekala v 17:00 mi začali kontrakce po 3-5 minutách a přinesli mi večeři to jsem se docela divila ale namazala jsem si chleba jendou jsem do něj kousla a přešla mě chuť kontrakce se sice daly vydržet ale nic příjemného to nebylo sedět mi nedělalo dobře ležet taky ne tak jsem se šla procházet po chodbě asi v 19:30 mě odchytla sestřička že jdeme na další monitor to už jsem měla co dělat protože ležení na boku mi vůbec neudělalo dobře.

Přišla doktorka tak se na mě dívá a říká už vás to asi bolí že už nevtipkujete nesmějete se atd... Říkám ano už to opravdu bolí prohlídla mě to příjemný vůbec nebylo :D Naopak začali ještě větší bolesti ale už jsem otevřená na 6 cm takže půjdeme na sál udělat přípravu to bylo 20:00 volám manželovi kde je že už jdu na sál do 5 min prý přijede. Mezi tím si mě převzala PA a udělala klistýr a manžel dorazil převlékl se a byl semnou já se houpala na balónu vůbec to nepomáhalo lezla jsem do sprchy taky nic už jsem kontrakce stěží prodýchavala. Přišla se podívat doktorka prohlídla mě už jsem byla otevřená na 8 cm a že pokud chci něco na bolest tak jedině teď .. To jsem říkala že pokud myslí epidural tak to  opravdu nechci .. Na tož mi říká že epidural nedávají ale může mi dát piďáro tak to jsem zamítla okamžitě jelikož jsem se bála další bolesti 😀  a tak že mi může nabídnout jinou injekci kterou zavádí do vnitř spodku  opíchá děložní branku a budu se cítit líp na to jsem taky říkala že jako vůbec že to bude děsně bolet do toho se vložil manžel ať už mi něco dají tu injekci co se zavádí do vnitř ale ať už něco dělají 😀 ať mě to tolik nebolí 🙂 .. NAkonec jsem souhlasila... Naštěstí se P. doktorka trefila do kontrakcí takže jsem opravdu žádnou extra bolest necítila.. Než odešla zeptala se mě jestli citím tlak na konečník protože pokud ne museli by mi kontrakce znovu vyvolat a už bych nic na bolest nedostala...Naštěstí jsem cítila opravdu jen ten tlak sice nepříjemný ale úleva veliká..

Dřepím na bobku a už cítím že musím tlačit manžel doběhl pro PA a která sháněla doktorku nemohla se jí dovolat a nikde jí sehnat tak říkala že přinejhorším to odrodíme jen sní ale v tu chvíli přišla Doktorka a šlo se na to. Bohužel já kdykoliv mě něco jóó hodně bolí tak neumím dýchat a kolabuju snažila jsem se dýchat podle rad PA ale bohužel nešlo to takže při tlačení jsem začala omdlívat  manžel na mě lil studenou vodu abych se probrala a tlačila.. Jenom že to stejně moc nešlo  tlačila jsem špatně místo toho abych vzduch držela v sobě jsem ho  při zatlačení vyfuněla   nebo spíš vybručela...  :D ...  Paní doktorka už nevěděla jak na mě takže zavolala další doktorku která nám oznámila že malej půjde ven kleštěma že já prostě pořádně nezatlačím...  To mě docela viděsilo takže jsem začala tlačit jak zběsilá a PA mi zatlačila na břicho a prďolka naštěstí kleštěma jít ven nemusel a byl venku 🙂) Najednou byli všude sestřičky doktoři ani nevím kde se tak rychle vzali...

Manžel se šel podívat na Peťulku podepsal si ho... Já mezitím rodila ještě placentu TO BYLA ÚLEVA 😀 ... Dostala jsem Peťulku na ruku a doktorka začala se šitím ani jsem nevěděla že nástřich proběhl..  Prďolku jsme něměli  u sebe ani 5 minut a už nám ho brali že musí jít do inkubátoru... 2 hodiny uplynuly a odvezli mě na pokoj..

Prospala jsem se a ráno jsem šla za sestřičkama jestli můžu vidět svého syna... Dovedli mě na Jipku kde ukázali na inkubátor kde Peťulka ležel a měl na nosánku kyslík.. Pořádně jsem si ho prohlídla a když jsem ho viděla začala jsem plakat a bát se co se mu děje a co sním bude. Přišla za mnou Paní primářka že Petřík ve 3:00 začal kolabovat a špatně dýchat tak ho napojili na kyslík.. Další den jsem znovu šla za Peťulkou a už byl odpojený bez kyslíku s manželem jsme se radovali ale do 2 hodin byl zase napojený.. Bylo to sním jak na houpačce chvilku dobrý pak zase špatný.. Dělal se rentgen plic kde zjistili že plíce nejsou dovyvinuté  bohužel ani další dny se nelepšil 

Za 4 dny byl Peťulka převezený na Dětskou Jipku na Karlák... Můžu  říct že přípravy na převoz bylo to nejhorší co jsem zatím mohla vidět nebo mohla musela. To bezbraný maličkatý telíčko do kterýho cpou hadičky intubujou křísej jak pláče a já mu nemůžu pomoct je strašný a mě tam drželi že má přítomnost mu pomůže do teď nechápu jak když jsem ho nemohla držet nic..   Neustála jsem to strašně jsem to oplakala ale musela jsemto vydržet.. Přenešli ho do převozového inkubátoru nebo jak bych to nazvala řekli mi že už si můžu prďolku pohladit ale rychle že musejí jet...  Peťulku odvezli a mě poslali domů s tím že na Karláku pro mě na Jipce nemají místo.. (Mají tam pokoj jen pro 2 maminky)... 

Přijela jsem domů a hned volala jak proběhl převoz vše v pořádku a druhý den jsem měla přijet s manželem podepsat souhlasy a dovést malému mlíčko... Přiejli jsme a prďolka stále napojení na plicní ventilaci měl brejličky a hezky se snlunil vypadal jak na pláži na dovolené 🙂) .. Doktorka nám říkala co a jak bude probíhat ale ať počítáme s tím že Peťulku odpojí tak za týden možná za 14 dní záleží na něm.. Potom ho budou 2-3 pozorovat a pak ho zase převezou na Mělník pokud by se neuvolnilo místo u nich abych mohla být s malým a vše se naučila...

Další den jsme přijeli  malého odpojili od plicní ventilace a prďolka začal sám krásně dýchat  prďolka po probuzení (byl uspanej protože byl neklidný) začal hadičky tahat ven takže ho zkusili odpojit hned a vyšlo to 🙂 ..Peťulka byl na Karláku 3 dny a už ho převáželi zpátky do Mělnické porodnice kde jsem konečně mohla být sním a poprvé po porodu se sním pomazlit a  nakojit!! Docela jsem se bála že se nepřisaje nebo nebude sát ale byl šikulka přisál se hned i se trošku napapal ale bylo to pro něj ještě náročný takže hned se unavil a usnul dokrmovala jsem stříkačkou. V nemocnici jsme pobyli  asi ještě 5 dní a konečně nám řekli že můžeme jít domů 🙂...  Peťulka se narodil v 35+5tt s váhou 2360g a 44 cm z porodnice nás pouštěli s váhou 2330g a 47 cm Teď jsme spokojeně doma a  daří se nám moc dobře...

Klobouk dolů před Mělnickým personálem 🙂 Jsou tam opravdu moc hodní ochotní a šikovný.. Nemocnice Karlov taky něco úžasného ten personál péče atd bezkonkurenční 🙂 Nakonec bych chtěla vychváli svého manžela mít muže u porodu je něco úžasného co ženě moc pomůže!! na to že jsem ho tam ze začátku těhotenství nechtěla tak nevím co bych bez něj dělala byl mi velkou oporou a moc mi pomohl a ne jen u porodu ale i po něm!!! TAkže pokud některá váháte mezitím jestli muže ano nebo ne určitě ho sebou vezměte 🙂) nebudete litovat a uvidíte jak moc Vám to pomůže 🙂)

Druhé dítko jsme s manželem plánovali kolem druhého roku Šimonka a světe div se, ono se zadařilo, a já jsem v dubnu 2013 našla dvě //. Měla jsem obrovskou radost, ale zároveň obavy, jak to zvládnem. Ve stejnou dobu otěhotněla i moje švagrová (manželova sestra), takže jsem všechny slasti i strasti těhotenství prožívaly spolu.Termín porodu jsme měly obě 11.12.2013.

Těhotenství probíhalo téměř stejně jako to první, akorát nevolnosti byly daleko větší a trvaly opravdu dlouho. Všechny kontroly byly v pořádku a na velkém utz ve 20. týdnu, jsme se dozvěděli, že Šíma bude mít brášku.Ke konci těhotenství jsem byla už opravdu nateklá a měla jsem všeho plné zuby. Šíma zlobil, vyžadoval stále větší pozornost a já už se nemohla dočkat porodu a úlevy.

Byl 5. prosinec a já jsem měla naplánovanou kontrolu. Když jsem se ráno chystala, volala švagrová, že jí odtekla voda a jede do porodnice. Trošku jsem jí záviděla, že už to má "za pár", ale zároveň jsem si řekla, že ještě musím jít večer se Šímou na čerty a Mikuláše a pak už klidně rodit. Na kontrole mi doktorka oznámila, že jsem otevřená na dva prsty, ale jelikož nemám žádné bolesti a natočený monitor nic nenaznačuje, tak to nemusí nic znamenat. Trošku mě prohmátla a já jsem odjela domů. Od té doby mi trošku tvrdlo břicho a začala pomaluodcházet hlenová zátka. Večer jsme šli se Šimonkem na čerty a tam mi kamarádka řekla, že do rána porodím. Vůbec jsem jí nevěřila, protože jsem se cítila dobře a nic tomu nenasvědčovalo. Když v deset večer volala švagrová, že už je půl hodiny maminkou šla  jsem si v klidu lehnout, ale nějak jsem nemohla zabrat. O půl jedenácté přijel manžel z práce a já jsem mu ze srandy řekla, že do rána jedeme rodit 🙂

Přesně o půlnoci, když jsem se otáčela (asi po tísící) z boku na bok jsem ucítila kopanec do pupku, kterému následovalo lupnutí. Houkla jsem na manžela, že mi právě praskla voda, ale ať ještě v klidu leží, že si jdu dobalit tašky a nachystat se. Odešla jsem na wc, kde mi okamžitě začaly kontrakce, a k mému údivu byly dost intenzivní a hned po třech minutách.To už jsem tak klidná nebyla a šla manžela vzbudit, že teda jedeme hned. Ještě jsem zašla za novopečenou dvojnásobnou babičkou, aby nám pohlídala Šímu, že jedeme rodit taky.

Do porodnice jsme dorazily v 1:15. Převlékla jsem s a šla vyplnit papíry a podstoupit vyšetření. Otevřená jsem byla na 4 cm a všechno probíhalo hladce. Manžel u porodu být nechtěl, tak jsem se sním šla  rozloučit a pak už šup na porodní pokoj.Malá raritka pro PA bylo, že paní, kterou rodila před pár hodinama byla moje příbuzná 🙂 Na por. sále jsem šla na wc a to už jsem cítila tlak. PA mi šla natočit monitor, který jsme ale ani nedotočili, protože už jsem opravdu musela tlačit. Párkrát jsem zatlačila a ve 2:28 byl Matyášek venku. PA mi ho dala na břicho a já jsem byla nesmírně šťastná. Měla jsem ho u sebe o dost déle než Šimonka a moc jsem si ty první seznamovací chvilky užívala. Bohužel pak nastal menší problém, nešla mi porodit placenta a já jsem musela na sál, kde mi udělali manuální lýzu placenty. Po probuzení z narkózy a dokapání infuze jsem byla přestěhovaná na oddělení šestinedělí, kde jsem, na své přání, byla dána na společný pokoj se švagrovou.

PA byla opět skvělá, moc mě uklidňovala. Měla jsm štěstí, že jsem ji měla u obou porodů a její kolegyně byla takový vtipálek, který trochu odlehčil moje obavy, že jdu na sál a musím opustit Matýska. Oběma jim patří mé veliké díky 🙂

První porod byl skvělý a ten druhý až na ten menší zádrhel taky. Bolesti byly sice intenzivnější, ale byla to rychlovka a tak můžu říct, že bych takový porod přála všem 🙂

Teď už bude mít Matýsek brzy 6 měsíců a se svým bratránkem Tedeáškem je dělí pouhých 5 hodin a já (ikdyž jsem tvrdila, že třetí dítě rozhodně ne) začínám pomaličku a potichoučku doufat, že třeba ještě jednou budu mít to velké štěstí....😉

Zažila jsem atypický porod, na který se mě pořád někdo ptá, jak probíhal. Proto jsem se rozhodla jej sepsat a dát možnost si ho přečíst.

V úvodu bych jen poznamenala, že jsem proti porodům doma 🙂

Při druhém snažení o miminko se nám zadařilo hned na druhý pokus a pozitivní test se nám ukázal již 10 DPO. Moc jsme s manželem toužili po holčičce, abychom měli "páreček" 🙂. Ve 13 tt nám Dr. Vlašín řekl, že to bude holčička a ve 20 tt to znovu potvrdil. Celé těhotenství bylo jiné než první. Měla jsem celodenní nevolnosti a zvracení do 16 tt, atypickéscreeningy - konzultace s genetičkou a nakonec  oligohidramnion, zjištěný ve 31 tt. Dostala jsem nařízený klidový režim a každotýdenní kontroly v rizikové poradně v porodnici. Modlila jsem se za každý další týden, kdy Dr. řekl, že malá prospívá, že zatím není třeba ukončení těhotenství. Ve 36 tt jsem šla na zátěžový oxytocinový test, který dopadl dobře. Pan doktor řekl, že budeme čekat na ukončený 38 tt a pak se rozhodne co dál.

Dne 6.3. 37+5 tt ve čtvrtek ráno jsem se chystala opět na kontrolu. KTG byl v pořádku, ULZ také, otevřená na 2 cm. Myslela jsem, že se tedy bude čekat na to, až si malá řekne sama, kdy chce na svět. Pan doktor byl ale opačného názoru a na pondělí domluvil vyvolání. Byla jsem z toho přepadlá. Po prvním nepovedeném porodu jsem chtěla druhý "dle představ" bez zásahů. Řekla jsem si, že udělám vše pro to, aby do pondělka malá vykoukla sama 🙂

Přijeli jsme s manželem v poledne domů a hned zahájili "přirozené vyvolávání" 🙂. Asi hodinu "po" mě začlo lehce bolet  břicho, tak 5-ti sekundové velmi slabé menstruační bolesti, které se opakovaly. Tak jsem si v 16 hod. vlezla do vany a bolesti přestaly. V 18 hodin jsem si uvařila svařák a pak šla koupat syna. Protože jsem před porodem trénovala s epi-nem, tak jsem v 19:45-20:00 ještě cvičila. Ve 20:00 začal seriál vyprávěj a já se k němu usadila. Při sledování jsem použila další přirozené vyvolávání a třela si bradavky 🙂.

20:30 přišla ale silná bolest břicha při které jsem si i zakřičela a manžel vedle mě jen koukal, co se děje. Za 5 až 10 sekund byl ale klid, tak koukám vesele dál. Po dalších snad 3 minutách opět stejně silná bolest a takhle to bylo asi do 20:50. Už jsem ani moc nevnímala TV. Manžel se ptal, jestli jedeme do porodnice? Na to jsem řekla, že po 20 min. bolestí se do porodnice nejezdí, že tam nechci trávit celou noc. Řekla jsem, že si napustím vanu a uvidím. Ve vaně se to trochu zlepšilo, ale bylo to stále pravidelné cca 3 min. ale krátké max. 10 sekund. Tak jsem kolem 21:10 zavolala manžela, že si namíchám homeopatika do půl litra vody 🙂. Mezi kontrakcemi jsem počítala 10 kuliček 🙂. Chvíli na to jsem vylezla a řekla jsem mu, že teda raději pojedeme, když je mám tak časté. Ve 21:25 jsem volala mamce. Mamka pracuje v porodnici na neonatologii a její spolužačka - porodní asistenkta ze školy měla být opět u našeho porodu. Měla jí zavolat, aby dojela do služby. Po tomto telefonu šel manžel za tchánem, že za 15 min. jedeme, aby pohlídal syna ( v jednom baráku jsme 4 rodiny - vše z manželové strany). Mezi tím ale já měla kontrakce jednu za druhou u kterých jsem křičela. Manžel se vrátil a chtěl se ještě osprchovat. Na to jsem na něj ale zakřičela, že už musíme jet, že je to hrozný. Rychle se teda jen oblékl. Já měla oblečené spodní prádlo a rifle a ve chvíli, kdy jsem si chtěla obléct tričko, jsem cítila při velmi silné kontrakci "roztažení děložního čípku" a volám na manžel, ať volá rychlou. Prý jaké číslo? 🙂 155. První telefon na rychlou byl tedy ve 21:32, nahlásil adresu a zavěsil. Byla jsem v ložnici a cítila jsem odcházení vody, došla jsem do obývacího pokoje pro ručníky. Vracím se po chodbě a cítím jak hlavička sestoupila a nutí mě to tlačit. Stáhla jsem si kalhoty, klekla si, pod sebe dala ručník a houkla na manžela ať znovu volá RZP, že už cítím hlavičku. Manžel znovu volá 21:35 a naprosto v šoku blekotá do telefonu, že rodím. Křičím na něj překotný porod během necelé hodiny. Na to on operátorce, manželka do hodiny porodí 😀. Já křičím, ne já rodím teď!!!!!! Klečím na zemi, ruku mám na hlavičce a cítím s nadcházející kontrakcí jak leze "sama" ven. Cítila jsem teplou a měkkou hlavičku. Hlavička byla venku a v tu chvíli NIC. Na pár sekund mně prolétlo hlavou, co teď, co mám dělat? Manžel "blekotal" s operátorkou, že vyezla hlavička, stál ale u dveří celý zelený. Přišla ale druhá kontrakce a malá SOFINKA vyklouzla celá ven. Byla tak teplá a tak heboučká. Dala jsem si ji na prsa, otevřela očička, viděla jsem jak dýchá, měla krásnou růžovou barvičku a její tělíčko bylo od mázku. Přikryla jsem ji dalším ručníkem, který manžel za asistence operátorky donesl. Vzala jsem si od vyklepaného manžela telefon, protože on nebyl schopný slova. Odběhl o patro níž pro švagrovou. Ta přiběhla a zůstala stát celá opařená ve dveřích. Hovor s operátorkou jsem ukončila a řekla, že sanitka je skoro před barákem, ať  jdou otevřít. Manžel seběhl dolů. Švagrové jsem řekla, kde je foťák, at nás vyfotí 🙂. Fotky jsou sice trochu rozmazané, ale památka na celý život 🙂. V okamžiku, kdy se ve dveřích objevila posádka sanitky to na mě dolehlo a já začala brečet. Podvázali pupečník a po manželovi jsem chtěla aby přestřihl šnůru. Ani neprotestoval a jako 100% levák stříhá pravou ( toho jsem si všimla až na fotce 🙂 ). Paní doktorka se ptala, kdy se holčička narodila? Říkám nevím 🙂. Tak kolem 21: 40 asi. Zabalili ji do plínky a zavinovačky, mně dali savé podložky, oblékla jsem si pyžamo a odkráčela do sanitky 🙂.

Celou dobu jsem si připadala jak ve snu. V porodnici o nás věděli a jako riziková rodička po prvním porodu kolem mě začlo lítat spoustu personálu. Placenta se nechtěla odloučit, při odloučení se zjistilo, že jí kus chybí. Takže jsem jen slyšela, volejte ARO. Vybavily se mi vzpomínky z prvního porodu a začla jsem se klepat strachy, že se opět probudím zaintubovaná na ARU. Naštěstí to bylo jen krátké přispání při kterém vyčistili dělohu a prohlídli porodní cesty. Díky cvičení epi-nu při kterém jsem nacvičila 34 cm, jsem byla bez jedniné oděrky.  Po probuzení vedle mě seděl manžel a přicházela mamka v náručí s malou Sofinkou. Všichni jsme měli slzy v očích. Mamka ji vybalila a nahulatou mi ji dala prsa. Za chvíli s manželem odešli se Sofinkou ji vykoupat a přeměřit. Mě po hodině odvezli na šestinedělky. Po pár minutách opět přišel manžel s mamkou a Sofinkou. Mamka mně malou dala k přiložení a hned se chytla 🙂. Druhý den jsme šli na nadstandardní pokoj, kde jsme byli 3 dny, po kterých nás pustili domů.

Sofinka je moc hodná, krásně papá a bráška Sebík ji pořád říká, že ji má rád.

Jsem nejšťastnější máma dvou dětí Sofinky a Sebastiánka 🙂

Sofie 6.3 2014, 21:40, 37+5 tt, 3120 g a 49 cm.

Bylo 0.45h a mě vzbudil pocit mokra. Naštěstí to byl jen pocit, a já s úlevou, že jsem se nepočůrala, šla radši na wc. Po zpáteční cestě ze záchoda mě začalo mírně píchat v podbříšku, ale v žádném případě to nebylo jako kontrakce. Takže jsem si myslela, že holt opět jen poslíčci. Nicméně ve mně hlodal červíček pochybností  a já začala měřit intervaly. Už byl vzhůru i manžel a ptal se zda si má dát kafe a pojedeme 😀 řekla sem že asi ne že to jsou asi jen poslíčci..... Jenže omyl. "Poslíčci" byli dost pravidelní - 4x po 10min, 3x po 7min a 5x po 5min .... to už jsem šla do vany zda je rozeženu nebo ne. U vany mi začala téct trošku voda  po noze, takže sem zavolala na muže ať si to kafe teda udělá, že do porodnice dnes prostě jedeme😀 Z vany jsem vylezla s kontrakcema po 4-5minutách. Rychle jsem oblíkla sebe a oblíkla spící Charlottku 🙂 Chuděra nechápala která bije, ale pochopila, že jí maminka s tátou jedou pro sestřičku. Ještě sem zavolala mamce, ať je nachystaná že jedeme s Charlottkou 🙂 Byla chudák zmatenější než Charlottka 😀 a chtěla už čekat u vrat i když nám to k ní trvá půl hodiny 😀 když si přebírala Chár, říká jí "ten brácha je ale hloupý takhle nás budit že?" 😀 jo stále si myslela že čekáme kluka 🙂

Do porodnice jsme dojeli s kontrakcema po 3-3,5minutách (chvilku byly i po dvou minutách a to začal muž být mírně nervózní zda to stihneme 😀 ) 

Na příjmu jsem rovnou opět odmítla jakékoliv tlumící léky a hlavně žádný epidural. PA která se nás ujala se divila, že epidurál píchají ve fáze v které jsem zrovna já a já to zvládám dokonale s úsměvem. Ujistila mě, že se pokusíme do oběda porodit 😀 no nemýlila se 🙂 Tentokrát jsme dostali porodní box číslo 1 .

Bohužel srdeční akce miminka nebyla nejdokonalejší, takže sem na začátku byla napojena na monitor aby se vidělo zda se uklidní nebo ne. Naštěstí se umoudřila a nebylo potřeba cokoliv řešit. Poté přišla dr mi píchnout vodu. Na poprvé jí to nešlo, říkala že čekala že jak je to napnuté, že to hned praskne ale musela stříhat 2x. Kontrakce oproti prvnímu porodu byly šílené, hrozně bolestivé a ač mám práh bolesti hodně vysoko, omdlívala sem bolestma a chvílemi se mi i chtělo zvracet :( Dokonce jsem PA při vyšetření v jednu chvíli odstrčila jelikož se ta bolest nedala vydržet :( Ale přežila jsem :D 

Ty hodiny kontrakcí byly šíleně nekonečné....zdálo se mi to delší než u prvního porodu. Při posledním vyšetření, jak jsem otevřená, PA říkala že je to zatím málo, že musím ještě vydžet. A odešla se slovy kdyby něco hned zvonit. Po 5min co odešla už jsem říkala muži, ať na ni zvoní, že už budu rodit. Mám dojem, že mi chudák moc nevěřil ale sestru zavolal a oznámil, že už mám pocit tlačit. 

Samotný porod trval asi 10minut, i když mně to přišlo jako věčnost. Malá ale nešla vytlačit. Bylo to jako tlačit balon proti zdi , nicméně se nevracela jako Chár, takže na 10.  zatlačení byla venku. 

                                                                             ♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥   

                                                         JE DOKONALÁ!!!!!

                                                                             ♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥

Po prvním porodu jsem si myslela, že víc lásky už nezvládnu. Omyl!! Když mi ji položili na břicho a já ji viděla křičet, srdce mi zalilo ještě milionkrát více  lásky a štěstí, že se mi snad na chvíli i zastavilo 😵 A vím, že srdce mámy zvládne pojmout ještě více....

                                                  První věta kterou jsem ji řekla byla

                               "Miluji tě! Máma je tu a ochrání tě!"

                                          Budu jí tu samou větu říkat den co den.

                       Narodila se 11.1.2014  v 10.54h s váhodu 3070g a délkou 48cm.

                                                         Apgar skore 10-10-10

                                                             Dostala číslo 66

Celou dobu byl opět u mě manžel. Bez něj bych byla už asi umřitá :(  dokonce i PA jej chválila, že je to první tatínek  co jen nesedí v křesle nebo nestojí u hlavy ale pořád něco řeší, zajímá se, nosí mi atd 🙂 byl prostě dokonalej 😵 Ochotně mi masíroval záda i když sem musela být hrozně protivná, pač sem měla pocit že to stále dělá blbě a pořád ho kybicovala 😀 vodil mě na wc a do sprchy a rozesmíval tak, že i přes šílené bolesti jsem si málem cvrnkla 😀 ani nevím co tak vtipného mi řekl 😀

                                                                Po porodu dostala pořadové číslo 66.

                                      V matriční knize je zapsána na straně 66 s pořadovým číslem 66.

                                                                    Prostě a jednoduše to bude 

                                                                                  ♥ ĎÁBEL♥  

Bylo pár minut po půlnoci, když mě vzbudily mírné bolesti. Jelikož jsem byla otevřená, bez hlenové zátky a měla bolesti od 30tt ,tak jsem si myslela že opět planý poplach. Navíc mi den před tím bylo dokonale dobře. Za celé těhotenství mě konečně nic ten den nebolelo, nebylo mi špatně, dobře se mi dýchalo....prostě mi bylo báječně 😀  

Nicméně bolesti stále neustupovaly a já se hodinu v posteli převalovala jak na trní.... rozhodla jsem se dát si horkou vanu...

Ve vaně se bolesti ustálily na frekvenci co 5minut, což teda mi došlo, že už je to asi ono. Vylezla jsem z vany, vzbudila muže, že jako už asi rodím  (ten jeho vytřeštěný ospalý výraz nikdy nezapomenu). Oblíkli jsme se, naházeli tašky do auta a vyrazili směr porodnice..... celou cestu jsme se smáli, bolesti nebolesti já se smála snad všemu 😀 když jsme dorazili do porodnice bylo něco před 6 ráno... a pršelo....říkala jsem si, že snad nám kapky přinesou štěstí...

Sestřička z příjmu nás odvedla na porodní a ohlásila nás "to je ta paní co rodí na narozeniny" 😀

Rovnou jsem odmítla  cokoliv na bolest, což se sestřička divila, že spíš jim tam každá prosí o cokoliv na bolest 😀

Sestra semnou vyplnila papíry, ani nevím jak sem jim to dokázala podepsat 😀 

Poté se nás ujala PA, taková mlaďounká, ale báječná... chodila nás kontrolovat co půl hodiny, pořád se ptala zda něco nepotřebujeme 🙂 

Dostali jsme porodní box číslo 7 .... v kombinaci s kapkami deště to nemohlo dopadnout jinak než dobře že 🙂

Kontrakce byly hodně bolestivé, ale stále se u nich dalo povídat a smát.... vím, že jsem se pořád smála manželovi, že v tom oblečku co má od nich vypadá fakt směšně :D

Jediné co mne mrzí je, že jsem nesnesla manželovy doteky ...chtěl mne hladit , ale já ho stále odháněla :( 

Vše postupovalo jak mělo, kontrakce zesilovaly, otevírání taky tak mi doktorka přišla prasknout vodu aby to trochu urychlila 🙂

No zdálo se mi, že krom toho, že to akorát naštvalo Charlottku v břuchu, to nic neurychlilo....jelikož měla hlavu v pánvi už 8tt tak ani moc vody neodteklo......

Tak to bylo ještě dvě hodiny.

Najednou se mi chtělo čůrat..... PA se mě ptala zda to zvládnu sama nebo mě mají nacévkovat... usoudila sem, že to zvládnu sama.... zvedla sem se z postel a najednou z ničeho nic hrozný tlak 🙂 PA mi zakazovala tlačit (no to se jí řeklo že jo) ale stihla sem se vyčůrat sama a šup zpět na lůžko a volala se dr..... nevím jak ale najednou bylo na pokoji snad milion lidí 😀 dr seděla na topení a nechala porod vést PA .... bolesti byly šílené, a Chár se stále vracela zpět (no komu by se chtělo ven že).

Věděli jsme že má šíleně moc vlásků ale víc jak půl hlavičky ven nešlo a nešlo :( Myslela sem, že to nezvládnu ....Vědět, že tlačíte ze všech sil a stejně to nemá konce bylo nesmírně vyčerpávající.  Když už se vrátila asi po 13.  zpět tak PA rozhodla, že asi bude třeba nástřih. Střihnutí ač nebolelo tak ten zvuk si budu pamatovat snad do smrti :-P Ten zvuk křupnutí mi projel celým tělem ....

Ale konečně se povedlo.... na dvě zatlačení a po skoku sestřičky na břicho byla  venku.

                                                                      ♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥   

                                                    JE DOKONALÁ!!!!!

                                                                      ♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥

Položili mi ji na břicho, koukala na mě a já na ni a byla sem dokonale šťastná. Unavená ale ta nejšťastnější na světě, že je zdravá, že je venku a že je naše!! Těch 22.měsíců snažení a 9.měsíců čekání stálo za to.

                                                            První věta kterou jsem ji řekla byla

                       "Miluji tě! Vždy tě ochráním a navždy  tu budu pro tebe!"

                            Tu samou větu jí říkám den co den, když ji jdu pohladit před spaním.

                           Narodila se 1.12.2009  v 11.37h s váhodu 2630g a délkou 47cm.

                                                                  Apgar skore 10-10-10

                                                                       Dostala číslo 4

             Byla ten nejkrásnější dárek, který sem ten den k narozeninám mohla dostat.

                       Nikdy mi nikdo nedá cenější a krásnější dar než ona sama sebe 😵 

Velkou oporou a tím pádem i velké děkuji patří mému muži 😵 . Celou dobu byl semnou, stál u mě, držel mě za ruku a říkal mi jak jsem báječná a šikovná, že to zvládnu a že brzy bude malá u nás. Že to dělám pro naši malou lásku 🙂 Bez něj bych to asi zvládala o hodně hůř. Navíc vidět ty jeho rozzářený oči zalité slzami štěstí jsou k nezaplacení ..... jediný moment kdy jsem měla pocit, že vyskočím z postele a kousnu ho do určitých partií byla chvíle, kdy si sedl s Chár do křesla a prohlásil "však to nebylo tak hrozné ne?" :-P 😀

Když jsem se měla narodit já, měla  máma TP 12.12. ale já se narodila v úterý 1.12.

Když se měla narodit Charlottka měla jsem TP 12.12. ale narodila se v úterý 1.12.

                                       Jsme si prostě a jednoduše

                                    ♥ SOUZENY ♥ 

I když jsem sice otěhotněla v 20 letech ,tak jsem při zjištění 2 čárek na testu nelitovala.Jenom můj přítel , který je mladší o 4 měsíce to bral docela tragicky.Všechno jsme spolu nakonec zvládli.V 14 týdnu ,když to zrovna vyšlo na Štědrý den jsem začela krvácet.Pro jistotu jsme jeli do nemocnice.Kde mi doktor s klidem řekl ,že tam je hematom a napsal mi utrogestan.A poslal domů .Po 2 dnech špinění nepřestávalo.Tak jsme se vydali do jilemnické nemocnice.Tam paní doktorka hned mi nakázala lehnout na týden k nim.Dostávala jsem injekce a všechny možný prášky.Byla jsem z toho už psychicky na dně.Ležení v nemocnici pomohlo.A mě po propuštění čekal klid ,ležení a žádná námaha.Když jsem zvládla tohle.Za pár dní volala sestřička mého doktora,že triple test vyšel špatně a že mám hned přijed.S nervama vyklepaná jsem se bála už všeho.Tam mi doktor hrdě a naštvaně řekl ,protože jsem ho asi otravovala ,že tam jenom něco špatně vyšlo a že budu poslaná do centrum Gennet na velký  ultrazvuk.Měsíc jsem musela čekat na objednání.Hrozná doba.Tam doktor s úsměvem ,že je vše v pořádku ,až na velikost miminka.Bylo moc velké !!! O 2 týdny ☹Test na cukrovku,žádné sladké a časté kontroly.Už jsem myslela ,že nic horšího mě nepotká.Asi kolem 20 týdne mě  sem tam tvrdlo břicho ale týden po týdnu se to horšilo.Magnesium nepomáhalo a hrozil mi předčasný porod.Když jsem začla chodit do poradny v  nemocnici Jilemnici.Zrovna byly vedra a teplota byla přes 30 °C.A mě nebylo vůbec dobře v 37 týdnu jsem musela do nemocnice ,miminku hrozně zlobilo srdíčko.Celou noc mě kontrolovali a srdíčko se nelepšilo.Hrozil mi porod.Ale naštěstí vedra skončily.A já mohla na 2 týdny před porodem domů 🙂V 39 týdnu se mě doktoři zeptali ,kdy mi naposledy dělali ultrazvuk.Byl to poslední ultrazvuk u mého doktora a divili proč ho neudělali dřív ,když miminko bylo větší  o 2 týdny.Jako každá maminka ,jsem se pořád v porodnici ptala ,už jse to blíží???Ale odpověď  zněla ,já nevím .Miminko mělo hlavu ,tak nízko,že doktor se k čípku i přes velkou snahu a mojí bolest nedostal a podle ultrazvuku měl mít přes 4 kila.S tím jsem skončila u zástupkyně primáře.Ale nešlo to.Domluva zněla,tak příjdete 9. července v úterý a vyvoláme Vám porod.Celou noc jsem nespala a pak přišla 7 hodina ráno a ležela jsem na porodním sále.Tabletu díky nízko položené hlavičce i když se snažili k čípku nedali.Tak jsem dostala kapačky a to  se už trochu pohlo.Klystýr to taky urychlil ale voda nechtěla prasknout.Tak se jí doktor snažil protrhnout ,ale vyndal jen rukavici od krve.Byla jsem k smrti vystrašená.I doktor vypadal vystrašeně.Musela jsem dostávat kyslík ,aby miminko se neudusilo.A voda mi praskla ,až malý vykouknul ven.A sice jsem rodila jenom  6 hodin,tak mi to stačilo.A malý se narodil v pořádku  měřil 53 cm a vážil 4 471 g.Sice mě museli nastřihnout dost,ale vše se zahojilo.A prý jsem ukázkový případ ,co se prý stává jednou za 100 let 😀.Teď je malému 7 měsíců a je úplně v pořádku a je to prostě macíček po tátovi 🙂I když to byly hrozné chvilky ,jsem za Štěpánka vděčná 🙂A moc musím děkovat za pomoc porodní asistence v jilemnické porodnici!!

Je 4. 2. 2013, noc. Nějaký zvláštní pocit mě probouzí kolem 2 hodiny, další "poslíčková" noc? No interval 20ti minut trvá až do 5 hodiny. Stejně mi to nedá spát a tak jsem vstala a šla se uvelebit do teplé vany 🙂 Vypadá to, že poslíčci to tentokrát nejsou. Tvrdnutí břicha nepřestává. Hurááá, že by si to konečně naše princezna rozmyslela a téměř týden po termínu se rozhoupala? Válím se dál ve vaně a užívám si klidu. Kolem půl 7 přichází manžel a říká "už zase plavete holky"? Říkám "jo jo plaveme a vypadá to, že možná naposledy takhle 2 in 1" 🙂 Radostí mě málem utopí ve vaně 😀 No nic. Vylézám z vany a říkám si, pokud to bude takovéhle, co na tom ty ženský mají. Jen tvrdne břicho, nic mě nebolí. Necítím se unavená, ale naopak nabitá energií.

Čirou náhodou mě čeká ten den v pořádí již 4. poradna v Podolí. Manžel vyráží se mnou a bere rovnou i naše kufry, kdyby náhodou si nás tam už chtěli nechat. Poradna narvaná k prasknutí, ale vůbec mi to nevadí. Tuším, že je poslední a tak si to spíš užívám. Závěr celé poradny - hmatatelný vlak blan, otevřená na 2 prsty - dnes nebo zítra se vrátíte sem vrátíte a budete odcházet ve třech 🙂 Měl pravdu.

S manželem jsme si zašli na společný oběd, on si zaskočil si do práce pro počítač, já mezitím courala v Arkádách na Pankráci a vychutnávala si horkou čokoládu. Pak už jsem se těšila, až budeme doma a budu mít svůj klid. Odpoledne bylo celkem pohodové, odpočívala jsem a zjišťovala postupně, jak se kontrakce mění. K večeru se změnily a byly o něco silnější a častější. Ještě jsme stihli návštěvu truhláře, který nám donesl vzorníky na kuchyň, různě jsme probírali, co a jak a já mezitím zapisovala časy kontrakcí… no cca každých 8 – 10 minut 🙂 Snažila jsem se ještě trochu odpočívat, ale moc to nešlo, pomáhalo mi se něčím zaměstnat. Koukali jsme na telku, povídali si a celkem to šlo. Kolem 22 hod. už začaly být kontrakce zase o něco silnější a už byly takového rázu, že mě nenechaly v klidu. Pomáhalo mi chození, jelikož mi kontrakce šly do zad, takže ležení ani sezení moc nešlo. Něco po 23 hod. si šel manžel lehnout. To ještě nevěděl, že jen na pár hodin). Já všude pozhasínala, jen malou lampičku jsem nechala svítit a pochodovala po bytě, snažila jsem se každou kontrakci rychle zahnat. Zapisovala jsem si časy, zjistila jsem, že už nějaký čas přicházejí co pět minut, ale ještě to nebyla tak dlouhá doba na to, abychom vyrazili do porodnice. Přehoupla se půlnoc. Je 5. 2. 2013 a kontrakce pokračují. Musím chodit a věnovat jim pozornost. Stále je interval mezi nimi do 5 minut. Po 1 hodině v noci se však začne interval prodlužovat, intenzita kontrakcí zase stoupla o nějaký ten stupínek. Probudila jsem manžela a vše mu pověděla. Ten nemešká a volá do porodnice, jak se v takovém okamžiku chovat. Poradí, že ať raději přijedeme a uvidí se. Dobalíme tašku a i s kufrem pro Aničku, se vydáváme do porodnice. Cesta trvá kolem 15 minut a já si hezky prodýchnu během cesty tři kontrakce. Manžel jel, jako by mě ukradl, naštěstí žádná pokuta mu nedorazila 😀

Zajedeme do areálu porodnice, všude ticho, jen světla v oknech porodních sálů svítí. Zaparkujeme a vydáváme se výtahem do 4. patra na příjem. Zazvoníme a za chvilku už si mě bere asistentka. Manžel zatím čeká… není tam sám, další nervózní tatínek též stepuje a čeká. Sestřička je moc příjemná a milá, na to, že tu mají frmol a je něco kolem půl 3 v noci. Na vše se zeptá, sepíšeme papíry, natočí se monitor… výsledek = kontrakce viditelné. Hodinku čekáme na doktora, aby se podíval, jak se věci mají tam dole, ale mají toho hodně, tak to nějaký čas trvá. Manžel přešlapuje a čeká, co se bude dít. Naštěstí mám u sebe telefon a tak ho uklidňuji, že se nemusí bát, že čekám na dr.

Hurá dorazil doktor… velmi příjemný, vysoký a prošedivělý pán a přitom vypadal tak mladě. No nic, zpět k prohlídce 😀 Prohlídka ukázala, že se již začíná opravdu něco dít, otevřená na 3 prsty, odhad váhy malé 3300 g. Jsme přijatí. Stěhujeme se na poslední volný porodní sál č. 7. Je zhruba kolem 4 hod. ranní. Manžel se uvelebuje v křesle. Porodní asistentka nás seznamuje, jak to tam chodí a ukazuje co a jak.

Zpět k tomu, co se děje... musím chodit,  mojí mysl nezajímá nic jiného než, kdy kontrakce skončí a kdy asi dorazí další a stihnu si odpočinout mezi nimi. Kolem páté hodiny ranní se natáčí monitor, kontrakce jsou pravidelné a jdou hezky za sebou. Ležení při natáčení monitoru je mor. Bolí mě v zádech a jde mi to do nohou. Těšila jsem se, až mě od monitoru vysvobodí, což bylo až kolem 5:45 hod. Po odpojení vyskočím z křesla a zase si courám po sále, jupí 🙂

Kolem půl 7 přišel lékař na prohlídku. Zkontrolovat, jak se věci mají. Vše prý postupuje jak má, ale pomaleji a lékař rozhodne o tom, že mi trošku pomůžou. V 6:45 došlo rovnou k prdnutí vody. Překvapila mě, jak teplý bazén tam Anička má 🙂 Kontrakce jsem měla už sice pravidelné a rychle za sebou, ale vak blan byl prý poměrně silný a trvalo by dlouho, než by k prasknutí došlo. Prasknutím vody se vše ještě víc urychlilo a další monitor, který následoval, už byl hodně bolestivý a to z důvodu nutnosti ležet. Měla jsem dost výrazné bolesti do zad a nohou. PA už zůstala na pokoji. Dostanu masku s kyslíkem, kterou mi manžel přidržuje.  Bolestem se prostě utéct nedalo a záda, respektive kříž jsem měla jako v ohni. Snažím se dle rad PA správně prodýchat každou kontrakci a její rady jsou k nezaplacení, její pozitivní naladění, podpora byli strašně fajn. V určitém okamžiku začala mít malá špatné ozvy, dokonce se na porodním sále objevilo více doktorů a v jakési mlze (tak jsem toho "pána" viděla) mi vedoucí směny vysvětluje, že kdyby tenhle problém trval dál, museli by zasáhnout a provést akutní císařský řez, jelikož se neví, proč má malá tak špatné ozvy. Pomůžou mi se přetočit na bok, aby malé pomohli k rychlejší rotaci. Dostala jsem oxytocin a to už ani nevím, zda byla nějaká pauza mezi kontrakcemi. Byla jedna za druhou. Konečně se ozvy dají do pořádku. Před 8 hod. ranní se objevil i pocit na tlačení, jupííí. Bohužel jsem tlačit ještě nemohla, malá ještě nebyla dorotovaná do té správné polohy. Kolem 8:15 jsem už mohla začít do kontrakcí tlačit, ozvy se zlepšily a my mohli jít do závěrečné fáze. Manžel mi říká, jak jsem statečná a že už to bude jen chvilku, snaží se mě podpořit. Co si budeme nalhávat, byla to fuška, ale nebolelo to, jen ty záda při kontrakcích. Samotný porod je po těch několikahodinových kontrakcích neskutečnou úlevou. Před půl 9 ranní jsem si poprvé sáhla na Aničku, kdy už koukal kousek její hlavičky, cítila jsem její vlásky. Hurá, hlavička už se po každé kontrakci nevracela zpět. To mi dodalo veškerou zbylou sílu, kterou jsem v sobě našla a na pár dalších kontrakcí a zatlačení, byla hlavička venku (s pomocí nástřihu, který jsem PA nezapomněla řádně okomentovat 😀). Pak už jen jedna kontrakce a malá byla venku celá. Je 5. 2. 2013, 8:42 hod. a nám se narodila Anička.

Byla čisťounká a mokrá. Neplakala, jen tam tak „visela“ v rukou porodní asistentky. Měla 2x omotanou pupeční šňůru kolem krku (proto ty špatné ozvy). Manžel přestřihl pupečník a maličkou si hned vzali na stůl a já vzápětí uslyšela ten nejkrásnější pláč pod sluncem. Anička v pořádku a mě spadl obrovský kámen ze srdce.

Přikrytou mi jí dají na břicho, konečně jsme spolu. Neplakala, dívala se svýma velkýma očima přímo na mě. Takový pocit se ani nedá popsat, takový se prostě musí zažít. Štěstí, které se nám dostalo, bylo neskutečné a obrovitánské. Pak jsme byli společně všichni tři přes dvě hodinky na porodním sále a užívali si ty úžasné první pocity. Stali jsme se rodinou.

Jsem moc ráda, že od samého začátku se mnou manžel byl. Neskutečná podpora, držení mě za ruku, jeho vlídná a motivující slova… Nikdy mu to nezapomenu :-*

10.11.2013 v neděli odpoledne kolem 16:00 hod mi začalo tvrdnout břicho, stále dokola, a vydrželo to 12 hodin, do toho jsem trošičku špinila jasnou červenou krev, neustále jsem se rozhodovala jestli si zavolat záchranku nebo vydržet, nakonec jsem vydržela, a vyspala jsem se až v pondělí po šesté ráno, kdy manžel odjel do práce, dopoledne mi bylo dobře, ale nakonec jsem jela ke své gynekoložce aby mě omrkla, a řekla, že si mám na druhý den zajet do Brna na Obilní trh -bylo mi jasné, už v neděli, že tam směřuji. A výsledek kontroly, zkracený čípek na 2,9 a B je napříč.
Už cestou ve vlaku (nemáme auto) mě hodně bolelo břocho a bylo mi divně, po hodině čekání na doktora výsledek kontroly -Akutně hrozící porod, byla jsem otevřená, bolesti a krvácení a B bylo hlavou dolu. Doktor si neodpustil mi ještě 2x říct, že jsem měla přijet už v neděli.


Na příjmu mega papírování, dokonce chtěli i jména dětí - což jsem obrečela s tím, že je nevím, protože jsme to nechávali na prosinec. Uložili mě na JIP, dali kapačku antibiotika a magnesia a ještě jednoho léku a já knučela a modlila se, aby to přestalo, aby ve mě ještě zůstali. Po dokapání antibiotik mi chtěli dát další láhev na kapaní, což jsem odmítla -protože jsem zapla mozek. Argument, že si nemyslím, že mám infekci a že jsem antibiotika dobrala včera, po týdnu zobání a tak si chci raději počkat až se infekce potvrdí než to do sebe hnát preventivně u doktorů nic neznamenal, musela jsem podepsat negativní revez, tak jako i následující dny po informaci jak mi deti umřou protože porodím a oni tu infekci dostanou...Bolesti a krvácení se zmírnovalo, ve čtvrtek konečně výsledky stěru, že infekci nemám, přesto jsem ještě odpoledne a večer musela antibiotika odmítat - mozek mi to nebral, ale tak o jeden podpis víc nebo mín, to mě přece nezabije. V neděli jsem byla "zdravá" natolik že mě z JIP přesunuli na předporodní oddělení, odkud jsem musela docházet na monitory (tzv.pásy).


V pondělí konečně vyšetření, myslela jsem že po skoro týdnu ležení a zlepšení stavu mě čekají dobré zprávy, spletla jsem se - čípek na 0,9!!! za týdne ležení se mi zkrátil o dva cm. Na čež jsem oznámila doktorovi, že odmítam monitor, které byli každý den 1x, a poslech mimin, který byl 4x denně, a domluvila jsem se na monitor, 1x za 3 dny, a poslech mimin 1x denně... Opět mě čekalo každodenní podepisování neativních reversů, s dennodenním vysvětlování od jednoho až třech doktorů, že mi děti můžou umřít,protože odmítám monitor, ale to že mi monittor způsobuje tvrdnutí břicha a už jen ta cesta na monitor o patro níž na jiné oddělení je pro mě velmi náročná a můj fyzický stav zhoršuje, nebyl pro ně argument.

V úterý jsem se od doktora dozvěděla, že když odmítám monitor, tak pro mě nemají co udělat, a že můžu jít domů, že s těmito problémy tu nejsem ani první ani poslední.
Ve středu 20.11. mi byl zaveden pesar, brala jsem to podle informací lékaře, že je to má jediná šance jak se co nejdél, možná i do roku 2014 udržet 3v1


Po zavedení mi začali bolesti a za noc jsem vydržela spat cca 1/2 hodiny a přes den vůbec, brečela jsem bolestí a byla jsem hodně vyčerpaná, ale vůbec mě nenapadlo, že to souvisí s pesarem, každý den jsem u vizity a večerní službukonajícímu lékaři/lékařce popsala bolesti a můj stav a nic mi k tomu nikdo neřekl, v  pátek mi docvklo, že je to asi pesarem ale zařekla jsem se že to vydržím, jen abych nerodila letos. V pátek večer mi byly dány léky proti bolesti ale v sobotu už nic, v sobotu večer 23.11. kolem šesté mi sestřička kontrolovala vložku s tím, že se jí zdá nějaká mokrá a že at si nechám na ni udelat test na plodovou vodu, ten vyšel pozitivně a tak jsem během 15ti minut putovala na JIP že se mi rozbíhá porod, sestřička z jip mého stavu usoudila že rodim, ale já jí vysvětli že ty nesnesitelné opakující se bolesti v intervalu mám od doby, kdy mi zavedli pesar, po větě že toto pesar dělat nemá, zavolala lékaře doprovodila mě do vyšetřovny, kde mi pesar vyndali a já byla otevřená na 3cm.


A i B byli hlavičkama dolů  a já noc strávila na porodním boxu, byla to super noc, mohla jsem si hekat jak chtěla a nemusela jsem se na nikoho ohlížet, dokonce jsem se ráno i hodinu vyspala po snídani, což bylo od středy nejdelší interval v jednom dni a v jednom kuse. To mě nabudilo ohromnou energií. Kontrakce jsem měla nepravidelné, nekdy po dvou minutách celou půlhodinu a pak třeba 3/4hodiny nic.


O půl 4 odpoledne mě porodní asistentka řekla, že jsem jak časovaná bomba a pokud chci někoho u porodu tak at volám hned, protože pak to bude ráz na ráz. Zpětně vím, že to spíš měla říct těm doktorům, než mně.


Manžel přijel o půl 5, ale nejdůležitejší ze všeho bylo aby zaplatil poplatek a vypisoval jakési papíry,takže se ke mně dostal až v 17:15. Za pět šest došla službukonající lékařka a jsem přesvědčena, že mi udělala Hamiltona a při odchodu mi řekla, že až mi praskne voda, musim hned říct. V 18:00 mě PRÁSKLA voda a ta pipka co si říká doktorka nestíhala nandávat ani rukavice, Ačko už jsem cítila uplně dole a teprve mě štelovali na kozu a asi 5x volala "holky kde jste, pojdte mi pomoc" protože byla v místnosti sama jen se studentkou na porodní asistentku. Do toho během porodu Ačka ještě několikrát volala jestli už tam jsou z novorozeneckého. V 18:15 se narodil Matouš (1490g) a ani mi ho neukázali nic k nemu neřekli a jen odstřihli, zabalili a odnesli.


Bečko nesestupoval, tak se čakalo až z jiné místnosti přivezou pojízdný ultazvuk, aby se hlavní lékař podíval kde B je a zjistili že je KP. Jeden pár rukou mi držel dělohu, další pár rukou mi jezdil po břiše ultrazvukem, další pár rukou mi přes břicho točil a měřoval dítě k "východu" a ta pipka co si hraje na doktorku ho chytala, ještě stihli do mě strčit tu ohrovnou dlouhou věc, aby B protrhli vak a v 18:20 se narodil Mikuláš(1360g), kterého rychle odstříhli, zabalili odnesli a neukázali mi ho. Bylo to nejhorších 5 minut mého života, bylo to jak ze špatného filmu, jako by rodili poprvé, jako by nevěděli co dělat.


Placenty vyšli do cca 10-15 min. (naštěstí bez tahání a podobnobných chuťovek) a pak přišlo na řadu dlouhé velmi bolestivé a nepříjemné šití (po nástřihu, na který chtěli souhlas, takže to nebyl rutinně provedený zákrok).
Asi půl hodiny po šití jsem měla jít do sprchy a už si nesměla lehnout - musela jsem si sednout na tvrdé invalidní křeslo a na něm půl hodiny sedět a čekat na zřízence, který mě měl odvést na poporodní oddělení a po odložení věcí k miminkům na JIP. Tam to byla rychlovečka, mamina si zabula a valila na pokoj. Byla jsem jak naspeedovaná a do tří do rána jsem nezvládla usnout, a pak jen na dvě hodinky, už už jsem se jim nemohla dočkat, večer nám řekli, že je můžeme vidět až další den v jednu odpoledne, ale já si vydindala že je můžu vidět už v jedenáct...


Ty necelé dva týdny v nemocnici jsem vydržela hlavně díky dětem, manželovi, kurzu Hypnoporodu a paní, která ten kurz vedla. Protože jsem nadechovala sílu a odvahu a vydechovala jsem veškerou bolest a strach, protože jsem měla oporu v manželovi že antibiotika jen tak bez důvodu, či monitor jen protože to mají v nejakém manualu opravdu podstupovat nemusím. Protože jsem měla v paní Michaele podporu a byla moje vrba.


Moje porody jsou to proto, že jsem během pobytu v nemocnici "rodila" 4x, ale to čtvrté bylo na hotovo.
Doktoři by zasloužili po tlamě, a to všichni co jsem s nimi přišla do styku, za ty řeči o tom jak mi děti umřou (naposled mi to řekla ta pipka co mě rodila, asi 3 dny před porodem), za to jak byli napřipravení na porod i když trval 20 hodin, za to že mi děti ani neukázali, ani neřekli tu filmovou větu "maminko máte chlepečka", za to že tabulky jsou nejdůležitejší a kdo se vymyká, tak ten si to vyžere...


Po porodu jsem si přišla jako vydlabaná dýně a za ten pocit je nenávidím.

Mléko(mlezivo) jsem odstříkala poprvé na druhý den v 15:00, děti jsem začala kojit ještě když byli v inkubátoru, aby zjistili, co nejdřív, co po nich chci. V nemocnici jsem s nimi strávila 35 dní. První jen nosila mléko, pak už i chovala, koupala, přebalovala, krmila a pak už uplně všechno, protože jsem je měla i s inkubatory na pokoji (Rooming in pro nedonošené děti). Z nemocnice nás pustili v pátek - dva dny před jejich 6ti týdny života - plně kojené chlapečky s váhou přes dvě kila.
Jediné za co můžu doktorům(se kterými jsem byla ve styku před porodem) poděkovat je za stres, strach a slzy.
Doufám, že příští dvojčata budou donošené, abych si mohla vybrat porodnice kde budu rodit a aby průběh byl i podle toho jak chci rodit

Na své první těhotenství, porod a vše co s tím souvisí, jsem se začala připravovat přibližně 4 roky před početím miminka. Přišlo to samo. Začalo to nepříjemným, stále se opakujícím snem o porodu. Tento sen jsem měla asi dva roky. Během těchto dvou let jsem dokončila školu, změnila partnera, začala pracovat v obchodě s ekologickým zbožím nejen pro maminky a miminka, přerušila další školu, přestěhovala se a vdala. Celou tu dobu jsem taky s velikým zájmem studovala v knihách, na internetu, na seminářích a sdílením s ostatními ženami co vůbec takové miminko potřebuje a jak vlastně funguje porod.  Tenkrát jsem měla příležitost být pracovně na Světovém týdnu respektu k porodu, kde jsem se poprvé setkala s Ivanou. Její přednáška zasela do mé mysli spoustu otázek. Získávání odpovědí mě časem směřovalo až k vytvoření mého porodního přání.

S manželem jsme se na miminko těšili, ale i tak nás těhotenství oba překvapilo. Ani jeden jsme nečekali, že miminko přijde tak rychle. Pozitivní těhotenský test nás čekal už 3 dny po naší svatbě. Manžel se mnou nadšení a přípravu sdílel. Studoval se mnou knihy, internet, chodil na přednášky, na kontroly k lékařce i k porodním asistentkám (měla jsem domluvené dvě), na předporodní kurz (kde se mimo jiné naučil jak mi ulevit a jak naopak podpořit kontrakce). Oběma nám bylo jasné, že pro nás a naše miminko bude nejlepší domácí porod. Znali jsme velkou spoustu racionálních argumentů, ale především jsme to tak oba v hloubi duše cítili.

Celé těhotenství jsem si maximálně užila bez jakýchkoli komplikací. Nikdy jsem se necítila krásnější.  Cítila jsem se jako bohyně 🙂 V těhotenství jsem chodila cvičit jógu a tančit břišní tance spolu s dalšími úžasnými těhotnými ženami. Těhotenská vyšetření jsem si upravila tak, aby mi vyhovovala. Co jsem nechtěla podstoupit, jsem odmítla anebo si připlatila vyšetření jiné. Nikdo mi nedělal nic, s čím bych nesouhlasila. Měla jsem potřebu se na porod připravovat jako na zkoušku ve škole. Dělalo mi dobře získávat stále další informace, navštěvovat kurzy, donekonečna upravovat a přepisovat porodní plán, mít nakoupené všemožné porodní a poporodní olejíčky, epi-no balónek. Prostě jsem musela vyzkoušet vše, co mi přišlo pod ruku. Při jedné kontrole se mě má ošetřující lékařka ptala, kde chci rodit a do které porodnice mě má odeslat. Když jsem jí sdělila, že plánuji porod v domácím prostředí, nadšená nebyla. Mé přání ale respektovala. Dokonce vyšla vstříc i mé prosbě, aby mě v závěru těhotenství neodesílala do porodnice (porodnice jsem se bála, nechtěla jsem, aby mě vyšetřoval cizí člověk, ke kterému nemám důvěru). Takže o mě pečovala do ukončeného 40tt. V rámci předporodní přípravy jsem ještě absolvovala terapii, abych se zbavila bloků, které by mi mohly porod brzdit. Byla jsem dobře připravená na porod doma i na porod ambulantní v porodnici se soukromou porodní asistentkou. Definitivní rozhodnutí jsem si tedy nechávala až na den D, podle toho, jak se situace bude vyvíjet a jak to budu cítit. Koneckonců každý porod začíná doma 😉

Před porodem jsem také pracovala pro Unii porodních asistentek a přibližně v polovině mého těhotenství jsem pomáhala na zasedání Valné hromady UNIPA v Praze. Tam jsem se s Ivanou poznala osobně. Poradila mi, jak na bolest v zádech, která mě trápila a v neposlední řadě mi poskytla nocleh. Když jsem pro sebe začala shánět porodní bábu, zjistila jsem, že ta, kterou jsem si k porodu vysnila, je sama těhotná. Termín jejího porodu byl přibližně měsíc před mým, takže mne nemohla u porodu provázet. Na doporučení Ivany jsem oslovila porodní asistentku Libušku, která nás s láskou a pochopením přijala a provedla nás závěrem těhotenství a úžasným porodem.

Že se něco děje jsem začala cítit 20. ledna. Měla jsem velkou touhu jít navštívit svého tatínka s jeho rodinou, která se mnou mé těhotenství hodně prožívala a těšila se. Stále mi běželo hlavou, že to je poslední návštěva před porodem a jejich poslední příležitost vidět mě těhotnou s mým krásným bříškem. Nikomu jsem o těch pocitech ale neřekla.

Ten večer mi začalo být špatně a celou noc jsem strávila na záchodě. Tělo se opravdu důkladně čistilo. Podařilo se mi usnout jen na hodinu.  Hned ráno jsme museli jet na poslední kontrolu k mé gynekoložce.  V autě mi začali veliké křížové bolesti. Na kontrole bylo ale vše v pořádku, čípek byl vstřebaný, doktorka mi nabídla Hamiltona, já odmítla. Na monitorech byly slabé kontrakce, ale prý to může znamenat cokoli. Na další kontrolu jsem byla odeslaná již do porodnice. Po příjezdu domů jsem si napustila horkou vanu, aby mi ulevila od bolesti zad. Zafungovalo to úžasně a já se telefonicky přes velký odpor objednala na další kontrolu do porodnice. Po koupeli se mi podařilo na hodinu usnout a po probuzení, kolem třetí hodiny odpoledne, jsem začala mít slaboučké kontrakce každé 3-4 minuty. Zastavila se u nás na návštěvu moje babička se sestrou a ptaly se, jak dopadla kontrola. Poté babička usoudila, že mám břicho moc nahoře, že se rodit ještě nebude. Byla celkem překvapená, když jsem jí řekla, že mám už slabé pravidelné kontrakce 🙂 Pár hodin jsem čekala, jestli se něco začne dít, ale kontrakce byly stále stejné. Napustila jsem si vanu s tím, že buď kontrakce zesílí, nebo v teplé vodě přestanou. Mezitím jsem zavolala své kamarádce dule o radu a pro zkrácení dlouhé chvíle. Pak jsem zavolala své porodní asistentce Libušce a popsala jí co se děje. Stále jsem si nebyla jistá, zda rodím nebo to jsou poslíčci, které jsem nikdy před tím neměla. Večer jsme se rozhodovali, zda má jet Libuška k nám, aby mě vyšetřila, nebo pojedeme my k ní. Cítila jsem se dobře, tak jsme se rozhodli, že si uděláme výlet. Na cestu jsem si vzala nahřátý třešňový pytlíček na břicho a v autě manželovi každé 3 minuty "pozpěvovala" pro radost. Při příjezdu k naší úžasné porodní asistentce jsem byla otevřená na 3-4 cm. Libuška ještě vyzkoušela kyvadlem, zda porod proběhne v pořádku. Kyvadlo řeklo, že ano a také řeklo, že se dcera narodí kolem druhé hodiny ranní. Pak jsme všichni skočili do auta a jeli k nám domů. Po cestě jsme museli natankovat a manžel mi na benzínce nechal v mikrovlnce nahřát třešňový pytlíček.  Obsluha jen udiveně koukala, jak jsem v kontrakcích "tančila" ve sněhu před autem. A aby toho nebylo málo, na jedné křižovatce jsme se s Libuškou na chvilku ztratili. Když jsme konečně dorazili a zaparkovali auta, uviděli jsme na chodníku před domem přešlapovat moji nervózní babičku. Seznámili jsme ji s naší porodní babičkou, pak nám popřála hodně štěstí a dojatá odešla domů.

Bylo před 22tou hodinou, když jsem si rychle napouštěla vanu, než přestane téct teplá voda. Libuška mi dělala společnost. Zdálo se mi, že kontrakce jsou stále stejně silné a pravidelné. Měla jsem potřebu pořád chodit sem a tam, poskakovat, pohupovat se a pojídat strouhanou mrkev. Jednou jsem si na výzvu Libušky zkusila jít lehnout a odpočinout si, ale prostě to nešlo. Na odpočívání mým tělem proudila moc velká energie. Měla jsem pocit, že mohu všechno, že jsem silná, veselá a plná elánu. Cítila jsem obrovskou sílu, mohla jsem otočit Zemí, vše bylo možné a já rodila. Tak to šlo stále dokola. Lítala jsem po bytě, každou chvilku jsem se zastavila, opřela se o Libušku nebo o manžela. Halekala jsem, co mi dech stačil, abych se mohla uvolnit a otevřít své tělo proudu energie, který mnou procházel a sunul děťátko na svět. Nic mě nebolelo, necítila jsem žádné nutkání na tlačení, vše šlo samo. Voda mi praskla, až když jsem byla otevřená asi na 8 cm. Když už porod opravdu běžel na plné obrátky a kontrakce už si žádaly mé soustředění, Libuška kontrolovala, jak se otevírám a v tom poslala manžela pro baterku. Když se udivený s baterkou vrátil, posvítila do mě a tak byl tatínek první, kdo viděl vlásky našeho miminka (ještě týden před porodem mě ujišťoval, že by přece jen raději stál u mé hlavy). Před druhou hodinou Libuška opět kontrolovala, jak porod postupuje. Ležela jsem už nahá na gauči, protože mi začalo být najednou velké teplo. Byla jsem podložená spoustou polštářů a zničehonic jsem cítila, že okamžitě musím na zem na čtyři.  Přišla velká kontrakce. Když jsem si sáhla mezi nohy, ucítila jsem hlavičku, jak se dere na svět. Jen jsem se jedním pohybem otočila zpět na gauč se slovy, "ona už je tady". Poprvé za celý porod jsem zatlačila a v tom se narodila hlavička a chvilku po ní, na druhé zatlačení i tělíčko. Byly přesně 2 hodiny ráno. Libuška mi hned dceru položila na břicho a já se okamžitě zamilovala. Láska na první dotek, na první přičichnutí, na první pohled. Nepopsatelný pocit. Kdo to nezažil, stěží pochopí. Pamatuji si, že jako první mě uchvátili dceřiny ouška. Tak malé a tak dokonale nádherné. A ta neuvěřitelná vůně co naplnila celý náš byt, byla fantastická. Bylo úžasné moci dcerku přivítat v přítmí, v klidu a tichu, v milující náruči maminky a tatínka. Zhruba během 5ti minut se  narodila i placenta. Libuška mě zkontrolovala a k radosti všech jsem neměla nikde ani škrábnutí. Poté manžel přestřihl pupečník a šel spolu s Libuškou zkontrolovat placentu a plodové obaly do kuchyně. Já s Timuškou jsme se stále jen mazlily. Během první hodiny se dcerka přisála a spokojeně usnula. Dvě hodiny po porodu jsem volala babičce a nejbližší rodině, že Timuška už je na světě. Babička spolu s mým tatínkem a jeho manželkou přišli dcerku přivítat asi 3 hodiny po porodu. Ve stejný čas odjela Libuška zimní nocí domů. Byl to úžasný uzdravující pohled vidět čerstvého dědečka chovat svoji první vnučku pouhé tři hodiny po porodu. Zážitek to byl o to silnější, když mě, jako svou prvorozenou dceru poprvé držel v náručí až jako měsíční miminko (podle tehdejších postupů jsem musela být v kojeneckém ústavu). Kolem šesté hodiny ranní jsme už zůstali v bytě sami tři - nová rodina. Byl to krásný pocit. Všichni jsme leželi v posteli a hleděli na ten maličký zázrak. Za posledních 48 hodin jsem spala jen 2 hodiny, porodila dítě, a přesto jsem únavu nepociťovala.

Asi 3 dny po porodu jsme od Libušky dostali nádherné vlastnoručně malované obrazy s krásným věnováním. Jeden pro nás, jeden pro rodiče a jeden s Andělem pro miminko. Tímto bych naší skvělé porodní babičce Libušce za vše ještě jednou ráda poděkovala.

Další zajímavý zážitek na mě čekal tři čtvrtě roku po porodu. Byla jsem u své gynekoložky na pravidelné preventivní prohlídce. Doktorka mě vnitřně prohlížela a najednou se mě zeptala: vy jste rodila císařem, že? Než jsem stihla odpovědět, už mi na břiše hledala jizvu a pak na mě nevěřícně koukala, když žádnou nenašla. To už jsem jí stihla připomenout, že jsem rodila doma (okamžitě si vzpomněla na můj krásný ručně psaný záznam o porodu, který jsem dostala od Libušky). Paní doktorka mi začala vysvětlovat, jak vypadá čípek před porodem a jak po porodu a že na tom mém vůbec není poznat, že jsem rodila. Nevím, jestli to je k něčemu dobré, ale potěšilo mě to. Když se ženské tělo neruší a nechá v klidu rodit, umí zázraky.

Dnes už máme doma roční domarozenou, neočkovanou, výhradně nošenou, látkovanou a bezplenkovanou, kojenou a vegansky stravovanou, znakující, s námi spící, zdravou, spokojenou a milovanou holčičku. Za celý první rok jejího života jsme bez sebe nebyly déle než dvě hodiny. Každý den nás učí něčemu novému a společně tak den po dni rosteme jako nový celek, jako nová rodina jako kontinuum.

Na závěr bych chtěla vyjádřit Ivaně poděkování za její práci, za to, že je tak silná a vytrvalá.  A taky bych ráda popřála všem nám ženám, abychom všechny měly možnost svůj porod nejen přežít, ale opravdu si jej plně prožít a užít.

Petra, Ladislav a Anna Timea 

Takže.. povím vám příběh o vytoužené Lilince 🙂

Psal se rok 2012.. měsíc květen... Po společném rozhodnutí jsem vysadila antinu 🙂 Vzhledem k mému onemocnění štítné žlázy jsem nikdy neměla pravidelný menzes, takže jsem musela začít chodit na vyvolávání a počítat si, kdy to mám dostat 🙂 V lednu 2013 jsem stále nebyla těhule, tak jsem podstoupila pár lehkých vyšetření a na ultazvuku mi zjstili, že nemám ovulaci.. Prostě že nemám žádné plodné dny.. Chtěli mi udělat laparoskopicky nějakou operaci a vzhledem k tomu, že nevěřím doktorům v mém městě, tak jsem chtěla na operaci do Brna. Jela jsem tam na vyšetření a doktorka tam mi jen potvrdila anamnézu.. Navrhla mi, že se může nechat vyšetřit i přítel a nabídla mi umělé oplodnění.. Na to jsem ji vysvělila, že mi je 21 let a mám ještě dost času na "snažení"... tak jsem dál chodila pouze na vyvolávací injekce, ale díky mé práci jsem nemohla chodit tak pravidelně (pracovala jsem od 8.00 do 20.00)... 26.4.2013 jsem byla na další vyvolávačce, ale upppss.. kde nic tu nic :D Tak jsem si 10.5.2013 udělala test.. a uppss :D Byl pozitivní.. chtělo se mi brečet... První co mě napadlo bylo, že přeci nejsem "plodná" tak je to možný? 🙂) Tak jsem valila na gyndu (byla jsem zrovna ve městě a test si dělala na záchodcích restaurace :D)... a jak naschvál bylo z technických důvodů zavřeno.. Byl to pátek, takže zadrž zuby a vydrž do pondělí, holka :D :D Doma jsem si udělala ještě druhý test a k mému údivu byl zas pozitivní 🙂) Valila jsem k nejlepší kámošce, někomu jsem to musela říct 🙂 Chtěla jsem to vydržet a nic příteli neříct, ale tak mě nasral, že jsem mu to musela vpálit do obličeje :D A zmlkl :D :D V pondělí jsme jeli na gyndu a dr. mi jen potvrdila, že jsem těhu podle MS-10.2.2013 mi vypočítala temín 17.11.2013 a objednala mě na ultazvuk.. Na UTZ mi doktor řekl, že to vypadá menší než vypočítala mudra a že jsem nejspíš 10+4 🙂) Byli jsme šťastní ♥ Dokonce nejšťastnější a teď, když vám to popisuju, chce se mi brečet 🙂* Těhotenství probíhalo celkem dobře 🙂 V 16tt jsem podstoupila povinný screening a zjistili mi vyšší hodnotu AFP, musela jsem do Hradce Králové na genetiku, kde mi byl nabídnut odběr plodové vody, ten jsem odmítla, jelikož bylo větší riziko odběru než samotná vyšší hodnota. Tak jsme těhulkovali dál.. Nevyhly se mi klasický problémy jako návaly horka a chladu, pocity na zvracení (ikdyž zvracela jsem za celý těhu jen jednou, prostě mi jen navalovalo), navíc jsem díky těhu poznala pálení žáhy.. Dál jsem chodila na pravidelný kontroly.. Ve 20tt nám na UTZ doktor řekl, že čekáme holčičku a doktor jen potvrdil ze screeningu pozdější termín a to 11.12.2013 🙂) Vše probíhalo jak mělo, nakupovali jsme výbavičku, oblečení atd atd 🙂) A najednou byl listopad, blížil se první termín 🙂 doma vše nachystáno, taška sbalená.. Den termínu a nic.. Chodila jsem dál na kontroly a doktoři počítali s druhým termínem.. Párkrát jsem byla "plašit" na gyndě, ale vždy zavřeno, ikdyž doktorka říkala, že se to chystá.. 9.12.13 v noci jsem byla plašit kvůli odtoku "čehosi" na porodním, ale křivka nic, stále zavřeno a plodovka to nebyla.. 9.12.13 jsem byla objednaná na křivku, mluvila jsem s doktorkou o nočním plašení a ona mi nabídla ulrazvuk, aby se zjistilo, že plodovky je stále dost 🙂 Tak jsem souhlasila.. Na vyšetření mi zjistila, že plod je hodně velký-odhad váhy na 4060 g já měřím 156 cm a vážívala jsem 45 kg 🙂)  taky zjistila, že ultrazvukový termín byl špatně!! Byla jsem ten den 41+3, zavolala si kolegu, aby ji to potvrdil a uppss, chtěli si mě tam rovnou nechat, tak jsem zděšeně vyhrkla, že aspoň odpoledne, abych si zajela pro tašku a tak :D .. prostě jsem dostala bobky :D... Do teď jsem tolik chtěla rodit a najednou už ne :D... nástup jsem měla na 16.30...  Z toho stachu mi zřejmě praskla voda, tak jsem odjela do porodky už ve dvě, kontrola vody a vážně plodovka, na křivce byli vidět kontrakce, otevřená na dva.. Tak jsme se zabydleli s přítelem v porodním boxu 🙂) Bohužel jsem měla streptokoka, takže kapačka a já se nesměla moc hýbat.. šlo to dál, za necelé dvě hoďky otevřena na tři.. Kolem šesté mi udělali klystýr.. Za mě teda nic přjemnýho, nevydržela jsem ani minutu a už jsem seděla na záchodě :D :D tam "dole" se nic nedělo a tak jsem dostala kapačku na vyvolání a k tomu znova ATB na streptokoka.. Bylo kolem osmé... Už jsem začínala cítit fakt bolesti.. a furt nic.. tak mi zvýšili dávku toho vyvolávacího sajrajtu :D Kontrakce jsem měla po třech minutách.. Při kontrole zjištěno, že jsem otevřená na 3,5.. Od desíti jsem měla kontra po jedné až dvou min.. Bolelo to jako prase a furt nic... začla jsem prosit o něco na bolest, ale bylo pozdě.. ve 23.30 furt jen 3,5, takže mi byl objednán sál na půlnoc.. A začalo to.. sice jsem měla po těch ukrutných bolestech cítit úlevu, že už to bude "hotovo", ale cítila jsem jen strach.......... Sekce bylo to, co jsem nechtěla.. Tolik jsem se těšila, že budu mít maličkou ještě špinavoučkou u sebe, že si projdu vším tím tlačením... a bohužel mi to bylo odepřeno.. a to jsem ani nezažila kontra, co vás nutí tlačit.. ortel byl jasný..AKUTNÍ SEKCE!! Celou půlhodinu jsem plakala a plakala.. přítel se mě snažil utěšit, ale nešlo to zastavit.. klepala jsem se jak ratlík.. vzali mi všechno stříbro, vyholili a vycévkovali, stále jsem měla konta po minutě.. tolik to bolelo a já furt jen plakala a plakala.. Cévkování bylo děsný.. Jsem hold cíťa.. Nebyla jsem připravená na to, že to zkončí sekcí.. Bylo pár minut před půlnocí a mě nasadili anděla a položili na lehátko, které mě mělo odvézt na sál.. Přítel mě až k výtahu držel za ruku, řekla jsem mu, jak ho miluju a stále jsem plakala, zavřely se dveře výtahu a já jela o pato níž na sál.. tam mě čekali doktoři a sestry.. klepela jsem se furt, nevím jestli strachy, zimou nebo bolestí, dostala jsem poslední kontra.. Doktor mi přiložil masku s kyslíkem, já ji prodýchala a anesteziolog mi popřál dobrou noc.. Přesně v 00.09 se narodilo to naše štěstí.. Příteli ji dali do náruče prý v 00.11 🙂 Bylo 10.12.13 🙂 mě zašili a někdy kolem půl druhé, říkal přítel, jsem přijela na lehátku já. Přítel říkal, že jsem ječela bolestí přes celou chodbu, tak za mnou utíkal a chytl mě ruku, řekl, že máme nádhernou holčičku, mě ubytovali na pokoji a jeho poslali domů, že mi stejně už nijak nepomůže... Celou noc jsem skoro nespala.. furt jsem zvonila na sestry a brečela bolestma.. kolem půl šesté mi teprve přinesli Lindušku.. Tak jsem ji chovala a vítala.. princezna moje ♥ Celý ten den jsem ležela v posteli, ráno mi odstranili cévku.. Hned ráno přišel přítel.. vyzvedl u miminek to naše a byl se mnou na pokoji celé dopoledne.. pak přišel ještě poo 🙂) laktace se mi rozjela 12.12.13, takže další pocit štěstí.. 🙂 13.12.13 na můj svátek už byla Lilinka se mnou na pokoji. V neděli 15.12.13 nás propustili.. Bohužel jsem si hned za dva dny po propuštění udělala na jízvě hematom, takže každý den převaz následující týden a něco.. No jo :D hold jsem neměla tahat to vypraný prádlo, doktoři to říkali :D Ale byl tu nepořádek, protože jak naschvál v den porodu odvezla večer sanita přítelovu mamku do špitálu, takže jezdil dopoledne k ní a odpoledne za námi.. tudíž na úklid mu nezbyl čas a ani energie.. což chápu a nevyčítám mu to ;) Je to můj miláček a jsem mu vděná za všechno.... za to štěstí, co teď hajá v postýlce i za to jak moc pomáhá 🙂 Vaří, umývá nádobí, stará se o malou a vše bez keců.. A víte co je zajímavé, moje milé maminky koníkovky.. V těch bolestech jsem prohlásila, že druhý dítě ani za nic nechci, ale ve chvíli, kdy jsem konečně dostala malou do náruče, jsem naprosto ZAPOMNĚLA na veškerou tu bolest.. fakt jak kdyby mi to vylili z mozku 🙂 nevím to do teď..  Druhé mimi určitě chci, my oba.. Jsem jedináček a chci, aby mělo alespoň naše dítě sourozence.. už jsme o tom i mluvili.. doufám jen, že už to nezkončí akutkou a ikdyby to znovu nevyšlo a musela jsem na sekci, půjdu do spinálu.. No uvidíme.. ♥

Děkuji vám, těm, které si celý tento dlouhý příběh přečetli 🙂 ♥

Mimo jiné v mém těhu byla osudová desítka. 10.2. jsem dostala poslední menzes, 10.5. jsem zjistila těhulkování, byla jsem v 10 tt, a v neposlední řadě se 10.12. narodila naše dcera ♥

Závě zní: ONA MI ZA TO VŠE STÁLA ♥

1. Začalo to těhotenským testem. 2.2.2013 .Je to jako včera ,co jsem si ho dělala. Své těhotenství jsem poznala podle pnutí v prsou a nedostavené mestruace. Koupila jsem si těhotenský test v lékárně,čekala až mamka nebude dávat tolik pozornosti a zavřela se na záchod a pustila se do toho. Čekala jsem ,jak dojetím začnu plakat a když tak koukám vidím jen jednu čárku. I když byla trocha zklamání ,tak jsem založila svůj těhotenskej test do peněženky ke svým dalším negativním testům. Šla jsem za mamkou,jelikož už rodiče byli rozvedeni a já bydlela s ní. Ptala se zda už jsem to dostala,protože jsem se pár dní předtím stěžovala, že stále nic. Říkám ,, ještě ne ,, MAMKA na to ,, tak si hned zítra koupíš test ,, JÁ,,no já už si ho koupila,, MAMKA ,,tak si ho hned z ranní moči uděláš ,, JÁ ,, už jsem si ho dělala ,, MAMKA ,,ááááá ,, ? JÁ ,,nic je negativní ,, slyšela jsem ,jak jí spadl kámen ze srdce a šla si psát na seznamku s ,,nápadníkama,, po chvilce prohlásí ,, ukaž mi ten test,, vyndám ho z peněženky hodim jí ho na stůl. Koukám na ní,jak se tváří,začne bulet... co se děje  ? :O ,, TY KRÁVO VŽDYT JSI TĚHOTNÁ ,, hezká slova maminka vypustila z pusy :D A už jsme buleli obě :D Ani nejde popsat ten pocit toho štěstí, nějak jsem hlavně nevěděla ,co bude dál, jak to vezme rodina,ale zároveň se mi splnil můj sen ♥
2. Těhotenství probíhalo CELKEM vpořádku , jen jsem měla dost osypané tělo,což si každý mohl všimnout z fotek,co jsem sem dávala.Jaterní testy vyšly na jedničku a tak nikdo nic neřešil. Opožděně mi doktoři řekli,že měli porod ihned vyvolat, že jsem měla špatnej průtok krve a mohlo to ohrozit prcka i mě. no což prý se s tím nesetkali,je to vzácná nemoc a příště to prý budou řešit jinak..Taky se nedali vydržet ty děsný vedra, byla jsem stále oteklá a celý noce nespala ....... 22.2.2013 , začala jsem krvácet, ten kdo to nezažil si neumí představit ten svíravý pocit, bála jsem se, a kladla si otázku,co když po tom štěstí co jsem měla do ted přijde jen smutek a zklamání... zrovna u nás byla moje babička, přítel v práci,tak mě naštěstí babička doprovodila do nemocnice na ultrazvuk,kde jsem poprvé viděla bít srdíčko našeho miláčka ♥♥♥ Byl to úžasný moment a mě tekly slzy po tváři,jen škoda že tatínek nemohl spatřit první tlukot srdíčka ♥ Odcházela jsem s krásným pocitem a fotkou k tomu 🙂
4. 6.4.2013 jsme se konečně přestěhovali do svého bytečku,kde jsme mohli začít připravovat i pro naše prozatím v bříšku miminko 🙂 prozradím, že mi gynekolog říkal ,že si je na 99% jistej holčičkou 🙂
5. 29.5.2013 jsme jeli na veliký ultrazvuk do Gennetu. Přítel byl stále přesvědčený o klukovi ještě ráno mi říkal ,jak všichni budeme koukat ,že to bude kluk....a taky tomu tak bylo 🙂 Oznámili nám , že čekáme kluka ♥ Tak tady máme našeho Šimonka ve 20.týdnu 🙂
7. 8.7.2013 CUKROVKA no ble .. První lok mi v tom vedru celkem bodnul,ale ten druhý ? Ten jsem málem ani nedopila :D 
8. 19.7.2013 Jsme znovu navštívili Gennet v Liberci, jeli jsme se podívat na našeho miláčka ve 4D 🙂 A ted po jeho narození toto doporučuji Šimonek byl po narození opravdu úplně stejnej 🙂

No a to bylo z toho nejzajímavějšího asi vše 🙂 Tedy ještě poslední moje fotečka bříška No samozdřejmě 5.10.2013 už jsem měla poslíčky ,vlastně začaly už 4.10.2013 což byl mazec ... hrozně jsem si stěžovala jak to bolí,jen kdybych věděla,co teprve přijde :D ,, ale 6.10.2013 už začali pravidelné kontrakce, podotýkám ,že našeho špunta jsem se pokoušela vyhnat :D snad všema metodama ,co jste mi tu poradili.. Ty bolesti u kterých jsem pomalu umírala :D Ale zároven byla vysmátá, že už to konečně přišlo no a tak protože jsem měla rodit hodinu cesty od našeho bydliště,tak jsme hned vyjeli,abych to kdyby nááhodou stihla. No přijeli jsme tam a pyšně zazvonila na porodnici ,otevřela sestra ,už mezi dveřma bych jí dala čočku,jak se chovala,ale dobrý vzala mě na natáčky, celou dobu se tam se svojí koleginí řechali a čistili si svoje jmenovky na obleku. No já úplnej nezájem! No koukli na papír a řekli ,že žádný kontrakce nevidí ,no nechápala jsem když jsem byla doslova přesvědčená ,že je mám :/ No zavolali doktora ať se na mě podívá, přišel , vyšetřil a že jsem otevřená jen na 1cm a proto mám jet domů a přijet ažv ÚTERÝ.. No nechápala jsem přístup,jak mám jako vydržet v bolestech doma do úterý !!!!! A co jiného mi zbejvalo,jela jsem zase hodinu autem domů a každou chvíli měla pocit,že porodím! No doma jsem z neděle na pondělí nezavřela oči, seděla jsem v obýváku a nějak si přehrávala ,co by se stalo kdybych náhodou porodila, kontrakce se zvyšovali a mě to nepřišlo moc normální, vydržela jsem tedy do pondělí 7.10.2013 a zašla si ke svýmu gynekologovi, ten mě poslal ihned do nemocnice ,že RODÍM! Ale do nemocnice ,kterou jsem měla pod barákem, protože bych to prý do tý svý nestihla.

No a tak jsem tam dorazila, všichni už o mě věděli a hlavně mě všichni znali,mamka tam tehdy pracovala. Přijali mě a přítele nechali na chodbě, vyšetřili mě a byla jsem otevřená na 2,5 cm a kontrakce na monitu byli krásně vidět! Takže mi řekli at si dojdu pro věci a nechají si mě tam, otevřela jsem dveře řekla jdem pro věci, chlap vyklepanej víc jak já :D No dostala jsem nadstandart ,takže maximální spokojenost 🙂 Vybalila jsem si věci a poslala chlapa domů. Sepsala jsemznovu porodopis , dostala klystýr a pak seděla hooodně dlouho na WC :D 

No ted se musim omluvit nevzpomínám si přesně na časy,ale asi kolem 17:00 jsem zavolala chlapa zpátky do nemocnice,chtěla jsem aby byl u všeho semnou. Každou kontrakci jsem se snažila pomalu prodýchávat . Chodila jsem do sprchy a chodila snad po celý porodnici, no byl to mazec, kontrakce se pořád zvyšovali... přišla sestra na pokoj ,že si mám vzít věci a přijít na porodní sál . No nějak jsem nechápala, že už se něco bude dít :O :O 

CCa 21:00 hod píchnutá plodová voda , odebrání krve a napíchnutí jehli......

No to byla teprve bolest, říkala jsem si,že jsem měla být ráda za bolesti předtím. Bolesti bych popsala asi tak jako by někdo velkou kudlou bodl do zad a od zad šel takovej tlak do břicha a pak během chvilky tahal někdo všechny moje orgány z těla. No bylo to něco neskutečného, chtěla jsem snad i umřít v tu chvíli. Stále jsem se snažila vydržet ... svojí poslední kontrakci si pamatuju ,jako by se stala před chvílí,  přišla neskutečná a už doslova nepopsatelná bolest ve který jsem skočila na svého milého, málem ho povalila se svým panděrem na zem a začala řvát,že jdu prostě rodit !!!! Sestra se mi to ješě snažila rozmlouvat,ale to i před její slova jsem si sama vyskočila na kozu,dala nožky nahoru a at jde chytat, že jdu tlačit , no komediantka prostě :D Pak už to probíhalo strašně moc rychle,pár zatlačení a malý byl venku , ani jsem neměla sílu se podívat, práskla jsem sebou do poštáře a jen poslochala ten pláč, během chvilinky mi ho dali na prsa ,musim říct,že je to ten nejkrásnější pocit, který žena může zažít ♥♥♥♥♥Byl tak maličký ,slyšela jsem jen 7.10.2013 23:03hod 49cm a 3880g. Já to dokázala !!!!! Koukala jsem na něj tekla jen slza za slzou ,opravdu neznám krásnější pocit 🙂 Celej svět mi byl tak ukradenej a viděla jsem jen toho maličkýho miláčka ,kterýho jsem držela v rukách. pak přišlo šití o tom už je škoda mluvit 🙂 To bych mohla přirovnávat snad i k porodu, no natrápila jsem se u toho víc než dost a myslim že právem, doktor nadával sprostě, všechno mu padalo no KATASTROFA.Myslela jsem chvilkama , že se zvednu a odejdu snad nezašitá, jediný co mě uklidnovalo byl pohled na mého miláčka v ruce s naším synkem ♥♥♥ Už jsem koenčně mohla říct ty dvě nejkrásnější slova! Ten můj splněnej sen ♥ JSEM MÁMA! ♥ Byla jsem pyšná,jak je krásný ,celý tatínek.. NIKDY jsem nemilovala víc 🙂 ♥♥♥♥♥

Tak snad jsem nic nezapoměla, bylo toho tolik za jedinej den, že bych mohla sepsat knihu. Jen všem ženám ,co tento článek čtou bych chtěla popřát bezbolestný porod , a rychlý porod ,ale i když musíte projít bolestí a tím vším -- STOJÍ TO ZA TO ♥♥♥ A také chci moc poděkovat všem ,co mě celý moje těhotenství zde podporovali 🙂 A taky stránce modrý koník,která mi zde odpočítávala dny do porodu 🙂 

Tak jsem se rozhodla i já sepsat svůj porod. Nejdřív to bylo strašně těžký,ale už je to lepší tak se do toho pustím. 

Jak bych jen začla. Asi tím, jak to všechno začalo.

3.3.2013 jsem si dělala test,vůbec jsem nečekala, že bych mohla být těhotná. Menstruaci jsem sice neměla už asi tři týdny ale vůbec mě nenapadlo, že by se mi mohl tvořit v těle malý uzlíček štěstí! V té chvíli co jsem viděla ty dvě čárky se ve mě semlelo takovej myšlenek a názorů, že už si je ani všechny nepamatuju. Jediný co vim, že jsem se bála co na to naši. Péťa ten byl se mnou v tu chvíli kdy čárky vylezli a byl neskutečně šťastný.Celé svoje těhotenství bych shrnula jako bezproblémové a přímo nádherně užité. Matýsek byl divoch už od začátku co začal kopat.♥ Ale abych přešla k tomu co jsem šla vlastně sepsat!

Můj první porod. ♥

Už nějaký ten měsíc před termínem mě pobolívalo v podbřišku a sem tam v kříži,ale pořád se nic nedělo i když jsem myslela,že Matýsek vyleze ven dřív. Nestalo se tak. 9.11. ve dvě ráno mě probudili lehké bolesti v podbřišku,tak jsem vstala a šla skákat na balonu a chodila jsem po kuchyni a psi samozřejmě za mnou 😀 🙂 Bolesti byli přibližně po 5-7 minutách tak jsem ještě Péťu nebudila,měl totiž ráno vstávat do práce. Tak jsem dál skákala a chodila a sem tam. Kolem půl 5 se probudil Petr a ptal se co tu dělám,tak říkám,že mám bolesti ale,že to asi ještě není ono. tak volal svý mamce jestli teda máme jet,že mám sice bolesti nepravidelný ale že už nejsou nad 10minut,tak nám řekla ať raději jedem. Tak jsem se šla opláchnout,dobalit posledních pár kousků do tašky a jeli jsme.Do porodky jsme přijeli kolem 5té hodiny ranní. Bolesti byli pořád stejný a paní co nás přijímala říkala,že jakmile se směju tak to ještě nebude. Tak mě vyšetřili a byla jsem otevřená volně na dva prsty. Bolesti pořád byli,tak udělali příjem a klistýr a čekali jsme.

Asi kolem 7 hodiny nás dovedli na porodní sál a vysvětlili co se bude dít. Tak jsem tam tak chodila,pořád mě to nutilo na velkou,ale bolesti byli tytam .. Pak přišla paní doktorka a říkala,že mi natočí monitor a zkontroluje.Tak mě zkontrolovala,pořád otevřená na 2cm,tak mi řekla,že mám jít do sprchy a tak za půl hodiny mi přijde prasknout vodu. Šla jsem tedy do sprchy a tam si nahřívala bříško a relaxovala.Všude mě doprovázel můj milý ♥.Pak přišla doktorka a praskly mi vodu. Asi 20minut se nic nedělo a pak začli bolesti zesilovat a už byli docela hnusný. Pořád jsem měla nutkání na velkou ale nic ze mě nešlo. Tak jsem střídala sprchu a záchod. Odtekla mi plodová voda společně se zátkou.Musela jsem sedět,chodit pro mě nebylo přijatelný.. Bylo pro mě hrozný vylízt i na to lůžko na monitor. No a pak to začlo.Bylo asi kolem 10tý hodiny a bolest začla střídat bolest. Dýchala jsem z hluboka a přišla doktorka zkontrolovat situaci,byla jsem otevřená na 4cm.Zeptali se mě jestli chci epidurál a já souhlasila. Ty bolesti byli strašný( v tu chvíli) .Snažila jsem se dýchat jako mašina ale moc mi to nešlo a malý přestával mít dostatek kyslíku. Přišla doktorka a už kroutila hlavou a snažila se dýchat se mnou. Vůbec mi to nešlo a skoro nikoho jsem nevnímala,jen jsem koukala na Péťu jak je bezmocný a nemůže mi pomoct. :( Držel mě za ruku,byla jsem tak neskutečně šťastná,že ho tam mám . Pak se tam začlo střídat doktorů víc,dostala jsem čistý kyslík,ale už jsem přestávala dýchat i pro sebe.

Pamatuju si pak už jen nějakého doktora(primář),že mi oznámil kolem půl 12 (to mi pak rekl Peta nemela sem pojem o case),že budu muset jít na císaře,protože nemá malý kyslík. Tak jsem se podívala na Péťu a říkám mu jestli se nezlobí. Pak už si jen pamatuju že jsem si měla přelíst na jiné lůžko,svlíkli mi košili a už jsem se vezla..Viděla jsem na chodbě světlo za světlem jak bliká a pak mi řekli ať si přelezu na stůl kde mě budou operovat.Přelezla jsem ani nevim jak. Začlo tam lítat neskutečně moc doktorů a sestřiček,(napadlo mě že jsem jak v ordinaci v růžové zahradě 😀 )vím jen,že se se mnou bavila moc hodná paní a ptala se co budu mít za pohlaví,tak říkám,že chlapečka a ona jaký jméno tak říkám Matěj a ona že to je moc krásný jméno a  pak že mi PA říkala,že mi dá hadičku na čůrání.Nemyslela jsem na nic jinýho než na to aby nám už pomohli. Měla jsem strašný strach.Bolesti jsem přestala vnímat,chtělo se mi strašně spát ani dýchat sem nechtěla.Pak nějaký doktor řekl ať se nadechnu tak jsem se nadechla a už jsem cítila jak usínám a on řekl ještě jednou. To jednou už jsem slyšela jako oooouuu...

Asi kolem 2 jsem se probudila na JIP.Okamžitě jsem se ptala co malý a kdy ho uvidim a sestra říkala,že tam zavolá. Malýho jsem viděla kolem 5té. Byl to ten nejkrásnější pohled na světě. Brečela jsem,že jsem na něj ani neviděla. Pak mi ho sestřička dala do ruky a to byl další proud slz! ♥ Byla jsem tak šťastná. Chodilo mi neskutečně moc blahopřání smskama. Můj milý totiž poslal smsky všem co jsem měla napsaný. Je naprosto úžasnej.!Byla jsem fakt šťastná! :*

Teď je tomu skoro 14dní co jsme doma a já jsem den ode dne šťasnější. Brečela bych štěstím pokaždé co se podívám do postýlky! Brečím i teď když to sepisuju! :* Je to můj malý zááázrak a já ho neskutečně miluju ♥ stejně tak svého přitele,kterému patří neskutečně velký DĚKUJI!!! ♥

Porod má většina lidí spojený s velkou bolestí a následnou úlevou a štěstím, když je po všem. Můj druhý porod byl ale odlišný. Nevím, jestli to bylo mým momentálním psychickým rozpoložením, ale mám pocit, že byl protkán štěstím od začátku do konce.

Ale vezmeme to od začátku. Ve středu 2.10., den před termínem, mě nepotěšil na prohlídce pan doktor. K porodu se zatím nic nechystá, miminko má velký váhový odhad (3800 g v 38 tt), no maminko, vidím to příští týden na vyvolávání. Přijďte za dva dny.  Chytila mě depka. Už první dcera byla vyvolávaná. To jako nejsem schopná normálně porodit dítě? Navíc jsem si tentokrát vysnila porod bez chemie a urychlováni, to vše by bylo tímto taky pasé…

V pátek 4.10. jedu tedy znovu do porodnice. Doktor (jiný, než ve středu) se na mě nevěřícně podívá. Co vás sem přivádí po dvou dnech? Vysvětluji, že mě sem poslal středeční doktor. Tento doktor jen zakroutí očima a se slovy jste jen den po termínu, vyšetřovat vás tedy nebudu, se podepisuje do průkazky. Koukám na něj, jestli myslí vážně, že to je tedy všechno a v duchu si říkám, že to jsem se sem tedy nemusela vláčet 35 km, shánět hlídání pro dceru atd. Ptám se ho ještě na názor na dřívější vyvolávání kvůli velkému váhovému odhadu. Vidí na mě, jak jsem rozhozená a vysvětluje, ať nemám strach, že dítě nenaroste za týden o kilo. A i kdyby náhodou jo, tak ať nemám strach, že i čtyř a půl kilové dítě se dá porodit. Podotýkám, že jeden takový podobný porod už mám za sebou. No vidíte, říká, udělejte si s manželem hezký víkend a nemějte strach, do vyvolávání času dost. Cestou v autě mi dochází, že tenhle doktor mě sice nevyšetřil, ale absolutně mě uklidnil. OK, už to nebudu řešit… ale ricinovým koktejlem to přeci jen pojistím, jistota je jistota 🙂

První pokus ricinového koktejlu proveden hned v pátek. Po třech hodinách a neuvěřitelném průjmu odchází hlenová zátka a následuje pár hodin docela silných poslíků. Ty jo, aspoň něco se děje. Od soboty do neděle je Mariánka u babičky a my si užíváme poslední pohodu ve dvou.

Neděle, 6.10.  Po obědě piju další ricinový koktejl s tím, že poslední dávku oleje si schovám případně na večer před vyvoláváním. Mariánka se vrátila od babičky a jdeme si společně lehnout po obědě. Kolem 16 hodiny se probouzím, následuje už známý průjem způsobený ricinovým olejem a po něm první kontrakce. Za chvíli další, tak vytahuju mobil a spouštím aplikaci Kalkulačka kontrakcí. Po několika zmáčknutí start a stop se dívám, že kontrakce jsou po pěti minutách. Ha, že by? Volám manželovi, který není doma, ať se raději po cestě nikde nezdržuje. A sedám k počítači a mezi kontrakcemi narychlo zpracovávám mzdy posledního klienta, které mi tento měsíc ještě chybí udělat 🙂 Kontrakce stále po pěti minutách, ale o dost silnější. Dobaluji tedy tašku do porodnice a mezitím pouštím Mariánce další a další díly Krtka, abych měla trošku klidu. Moc to ale nezabírá a tak, když mám kontrakci, společně tančíme, kroutíme pánví nebo skáčeme na míči. Po 18 hod přijíždí manžel, tak napouštím vanu. Kontrakce sílí. Rozhodnuto, vyrazíme do porodnice.  Kolem 19.30 předáváme Mariánku zpátky k babičce a večeřím bábovku, kterou mi tchýně přivezla. Ještě dokoukáme zprávy a jedem.

Do porodnice jsme dorazili kolem 21 hod. Ačkoliv v autě jsem měla celou dobu kontrakce po třech minutách, na kontrolním monitoru jsou v o dost delším intervalu. Sakra, doufám, že mě nepošlou zpátky. Přichází doktor a prohlíží mě. Hmm hmm, tady je asi ještě nespotřebovaný čípek. Obracím oči v sloup. Ááá, moment moment, to není čípek! To už je vak blan. Jste otevřená na 4 prsty. Ty jo, dobrý. Skoro půlka za mnou a ještě to ani pořádně nebolelo. Je po 22 hod a odcházím se ubytovat na pokoj. Stojím u okna, povídáme si s manželem a prodýchávám docela silné kontrakce. S PA jsme domluvené, že mi dá klystýr a pak si vlezu do vany. Po klystýru kontrakce ještě sílí, ale dobrý, stále zvládám informovat na naší termínové diskuzi 🙂

Je 23 hod a já jdu do vany. Zhasnutá světla, plápolající svíčky, ve vodě voňavý olej – no kdybych zrovna nerodila, tak je to romantika jak blázen 🙂 Manžel mi na břicho cáká sprchou teplou vodu. Když přijde kontrakce, tak křičím, ať tu vodu okamžitě vypne. Rozčiluje mě i ten zvuk sprchy. Když není kontrakce, tak naopak křičím, ať rychle rychle zase tu vodu pustí 🙂 Tak se tam tak svíjím bolestí a najednou lup a říkám manželovi, že myslím, že mi asi praskla voda. Voláme tedy PA, ta mě ve vodě vyšetřuje a říká, že ano a že se pomalu přesuneme na sál.

Je asi 23.30 a já zabalená do prostěradla přecházím na sál. Jsem otevřená na 8 prstů, ale miminko je zatím dost vysoko. Zkusíme tedy poskakovat na míči. Kontrakce jdou už jedna za druhou, ale PA je úžasná. Skvěle mě vede a když ztrácím hlavu a přestávám  v kontrakci dýchat, krásně mě uklidňuje. Mezi kontrakcemi cítím absolutní euforii, stav beztíže 🙂 Film Orgasmický porod jsem neviděla, ale teď už věřím, že někdo snad může i ten orgasmus u porodu zažít. Trápí mě jen silné křížové bolesti. Když to řeknu PA, dává manželovi do rukou masážní olej a instruuje ho, jak mě má masírovat. To je úleva! I v tomhle stádiu porodu mě nepřechází humor a dělám si srandu, že to je jak na wellnessu. Stoupám si a PA mě v kontrakci vyšetřuje.

Je něco málo před půlnocí a můžu začít tlačit. Nejdřív tlačím pár kontrakcí ve stoje. Manžel stále masíruje záda, PA mi nahřívá hráz. Vždyť to říkám, wellness 🙂 Pak lezu na křeslo, potřebujeme, aby miminko správně dorotovalo. Takže tlačím na jednom boku, pak zas na druhém. OK, už je správně, jdeme na to. Polohuju si křeslo do sedu a PA mi říká, ať si sáhnu, že už se dá nahmatat kousek hlavičky. Neskutečný zážitek. PA volá doktora, který do teď jen občas chodil mezi dveřmi očíhnout situaci. Kontrakce, tlačím. Áááá, mám pocit, že mě to rozerve. PA konstatuje, že ještě jednu kontrakci a je venku. Čekám. V rádiu zrovna hraje Cesta od Kryštofu s Tomášem Klusem. Stále čekám. Čekání je nekonečné. Vtipkuju, že ve mně miminko asi zůstane takhle na půl cesty. Nezůstane, přichází kontrakce, tlačíííím.

7.10.2013 0.07 mi na břiše přistává miminko. Je tak krásné, maličké a voňavé. Pusinkuju ho a hladím. A je to tu! Euforie, štěstí, láska na celý život! Jsme z toho s manželem tak dojatí, že vlastně ani jeden ještě nevíme, co se nám to vlastně narodilo. Až PA nám to po chvíli připomene. Opatrně miminko nazvedávám. Je to kluk. Jakub. Základní ošetření dělá dětský doktor na mém břiše, až za nějakou dobu ho odnáší na zvážení atd., aby mi ho za minutku zase vrátil. Kuba se přisává a pomáhá nám tak k porodu placenty. Chci se na ní podívat, tak mi ji PA ukazuje. Pak mi PA šije drobná poranění, doktor stále sedí v rohu místnosti a sem tam vtipkujem 🙂 Ale já stejně moc svět kolem mě nevnímám a hltám pohledem toho malého tvorečka, co se mi choulí u prsou. Za chvíli všichni odchází a na dvě hodiny jsme jen já, manžel a Kubíček.

A tak jsem porodila téměř čtyřkilové miminko (3950 g). Bez epidurálu, oxytocinu a nástřihu. Jen s manželem, skvělou porodní asistentkou a doktorem, který věděl, že není třeba, aby do toho našeho krásného zážitku zasahoval.

Naše dlouhá cesta za poznáním co se ukrývá u maminky v bříšku začalo 2.8.2013.

2.8.2013

Jako každý pátek jsem šla ke svému dr. Na KTG a na předposlední kontrolu.

Ten den bylo strašné horko, už hned ráno jsme se zapotili J.KTG dopadlo bohužel špatně, miminko se vůbec nehýbalo a doktorovi se křivky nezdály. Poté mi změřil tlak, který vyskočil vysoko. Po konzultaci mě raději hned poslal do nemocnice na pozorování kvůli tlaku a taky mi řekl, že pokud se to nezlepší může porod skončit císařský řezem. Říkala jsem si, že to snad ne že ještě máme 14 dní do termínu.Ihned mě mamka odvezla do porodnice. A bylo jasné, že už se vrátíme dva.

Ležela jsem tam týden a pořád mi měřili tlak, na který nasadily léky pro snížení a taky jsme každou chvíli chodili na KTG, které se nezlepšovalo, bylo pořád stejné.

Po týdnu pozorování doktorka usoudila, že porod vyvolají, přeci jen už zbýval jeden týden takže to bylo jedno.

10.8.2013

Sobota ráno, po vizitě za mnou přišla doktorka a řekla mi ať se sbalím, že půjdu na porodní sál, že se pokusí porod vyvolat, najednou mě polél horký pot a až po chvíli mi došlo, že už je to tady, že za pár hodin už budu maminka.Zavolala jsme manželovi, který byl v práci, co a jak a že už je to tady. Poté jsem volala mamce a ta už byla nedočkavá že se to blíží a bude z ní babička.

10:00 hod.

Přijali mě na porodní sál. Po vyšetření mi doktorka zavedla jednu tabletku, prý na dozrání porodní cest. A poté se uvidí co a jak se rozjede. Celý den jsem ležela na pokoji a koukala na telku, a v hlavně se mi honilo milion myšlenek o porodu (kdy asi bude, jestli to bude bolet atd…) V průběhu dne se mě sestřičky chodily ptát, zda se něco děje a natáčeli pořád dokola KTG, které se zlepšovalo J během dne jsem střídavě volala s manželem a s mamkou. Mamka si přála, aby se miminko narodilo  v neděli 11.8.

15:00 hod.

Doktorka mě opět vyšetřila a po vyšetření usoudila, že to na porod zatím nevypadá, že spíš zítra a to v neděli 11.8. Odpoledne, když přijel manžel, řekla jsem mu že zatím to na porod nevypadá, že může jet klidně domů, a že kdyby se něco změnilo hned bych volala.

Manžel odjel domů a mě začaly mírné nepravidelné bolesti v podbřišku, které na porod nebyly. Mamce jsem opět volala a informovala je, že rodit budeme v neděli J byla víc nervózní než já, pořád hypnotizovala telefon, zda se něco neděje, prožívala to víc než my s manželem. K večeru už mi docházelo, že už se to opravdu blíží, ale žádný strach jsem zatím neměla, až se mi to zdálo podezřelé, že se vůbec nebojím.

Poslední noc 2v1 byla celkem klidná, k ránu se miminko začalo více hýbat, asi si připravovalo cestu za náma.

11.8.2013

7:30 hod.

Opět vyšetření za účelem zjištění nálezu, doktorka byla překvapená jak se to přes noc hezky otevřelo a posunulo. Zavedla mi tedy druhou tabletku a už se jen čekalo až to vypukne.

8:40 hod.

Začaly nepravidelné bolesti, které se během chvilky staly pravidelné. Doktorka mě chodila kontrolovat a ptát se jak se cítím.Po jejím odchodu začaly opravdové bolesti v pravidelných intervalech. Zkoušela jsem je rozehnat teplou sprchou, ale vůbec to nepomohlo. Když jsem vylezla ze sprchy cítila jsem nutkavou potřebu na velkou, jenže pak jsem se nemohla vůbec zvednou, myslela jsem, že porodím na wc. Dobelhala jsem se zpět do postele a prodýchávala.

9:10 hod.

Udělalo se mi náhle hrozně zle, nemohla jsem dýchat ani mluvit, zazvonila jsem na sestřičku, že je mi hrozně zle, změřila mi tlak a zjistila, že je strašně nízký, dala mi trochu napít a zavolala doktorku. Když přišla, řekla jsem jí že je mi hrozně, už jsem ležela v bolestech, řekla ať se snažím prodýchávat. Pak mi řekla ať zavolám manžela k porodu, že miminko bude brzy venku. Volala jsem manželovi, nemohla jsem bolestí ani mluvit jen jsem mu ve zkratce řekla ať už přijede, že je to tu…….RODÍME!!!!!!! Ihned to volal našim, kteří mi volali, když jsem jim řekla že je to tu znervózněli, víc než já. Žádná nervozita u mě nebyla, až to bylo podezřelé.

9:55 hod.

Cítila jsem, že ze mě něco vyteklo, zavolala jsem doktorku aby se podívala, myslela jsem, že je to plodovka. Doktorka se podívala a řekla, že je to krev že rodíme. Byl to hrozný fofr, sestřičky rychle přivezli lehátko, na které jsem vůbec nemohla z postele přelízt, ale podařilo se. Pak už jsem jen vnímala jak rychle mě vezou na porodní pokoj.

10:03 hod.

přelezla jsem na porodní kozu, bolesti byli v čím dál kratších intervalech. Přišla první kontrakce, při které jsem zatlačila a hlavička miminka už byla trochu vidět. Během chvilky přišla další kontrakce a po zatlačení byla hlavička venku celá, v tu chvíli se otevřely dveře a v nich byl můj vykulený manžel, ani se nestihl převléct a přišel rovnou v civilu. Stoupl si ke mně a podporoval mě.

10:18 hod.

Přišla další kontrakce, a pro mě poslední zatlačení asi 4.

10:21 hod.      

Na svět vykoukl náš miláček Patrik.vůbec neplakal tak jsem se lekla zda je vše pořádku a doktorka mi řekla, že jo jenže malý měl 3x omotanou pupeční sňůru kolem krku a jednou kolem nožičky.Manžel přestřihl pupeční šňůru a byl nejšťastnějším chlapem pod sluncem.byl z celého tak vyplašený, že zapomněl fotit musela jsem mu říct ať fotí, aby to stihl. Dali mi malého na prsa, ten pocit blaha byl neskutečný, bolesti odešly a já byla nejšťastnější maminka.

Patriček vážil 2950g a měřil 49 cm.

Jelikož mě museli nastřihnout doktorka mi řekla že mě zašije, ale mě to bylo úplně jedno co dělá měla jsem v náručí naše miminko a užívala jsem si pocit blaha a krásný pocit toho, že už jsme konečně RODINA.O našem rychlém porodu se povídalo na celém oddělení.

Bylo 9.9.2013. Koník hlásil tři nuly a já měla termín porodu. Nic se nedělo. Od rána mi bylo skvěle, udělala jsem lívance, něco jsem doma poklidila, prostě normální den. Večer jsem ulehla do postele s noťasem na klíně a puštěnou televizí jako téměř každý večer. Honza jel ke kamarádovi slavit jeho narozeniny. Shodli jsme se na tom, že dneska se určitě nic dít nebude a kdyby, bude na telefonu.

Na Facebooku jsem si se švagrovou a známou psala a stěžovala si, jak to čekání je hrozný, že budu určitě minimálně do října těhotná atd. Byla jsem už fakt naštvaná, to břicho mě otravovalo, připadala jsem si už hrozně. Najednou jsem vstala na záchod a ucítila jsem to mnohým matkám tolik známé "lupnutí" a už to ze mě teklo jak z kohoutku. Začala jsem chvilku přešlapovat, pak jsem se strašně smála a letěla do sprchy. Umyla jsem si vlasy (to abych byla u porodu krásná 😀 ) a zavolala Honzovi, ať přijede. Mezi tím s ručníkem mezi nohama jsem celá nervózní lítala po bytě a dobalovala tašku. Honza tu byl asi za pět minut, přivezl ho z oslavy kamarád s tím, že nás hodí do porodnice, nedá se tam moc parkovat. No a tak jsme vyrazili.

Na příjmu jsme byli něco málo před desátou večer. Natočili mi monitor, prohlédli - byla jsem na dva prsty, ale čípek ještě 1,5 cm ☹. K mému smutku poslali Honzu domů a mě na předpokoj, kde mi bylo doporučeno spát a HLAVNĚ nepočítat intervaly mezi kontrakcemi, prý budou tak po půl hodině, po dvaceti minutách, nepravidelný....ale ať se tím nerozrušuju. Tak jsem zalehla, poslala známým smsky že už to přichází a najednou první kontrakce, která mě teda hodně překvapila svou silou. Za chvíli další...a další..Nedalo mi to a začla jsem počítat intervaly, protože tohle rozhodně nebylo víc než pět minut. No abych to zkrátila, od jedenácti do jedné jsem prodýchávala na pokoji jak pejsek jednu kontra za druhou, byly po 5, po 3, po 2 minutách a bolely jak to prase. Sprcha a hopsání na balónu vůbec nepomáhalo. Jediný, jak jsem mohla být bylo s pokrčenými koleny v předklonu drtíce jednou rukou madlo u postele a druhou rukou polštář.

Šla jsem na chodbu pro pomoc a sestra když mě viděla tak mě hnala hned na kozu, že na to mrknem. Sláva, byla jsem na 4 prsty a sestra prohlásila, že můžem jít na přípravu. Ta hodina v koupelně byla jak zlej sen....kombinace vyprazdňování se po klystýru a každý dvě minuty silná kontrakce je málem stála umyvadlo, který jsem div nevyrvala ze zdi 😀 

Pak už mě nahnali na porodní box, odkud jsem zavolala Honzovi, ať dorazí. Bylo něco kolem čtvrté ráno. Mezitím že mi bodnou epidurál. No to byla taky lahoda. Pan anesteziolog může být rád, že má ještě všechny zuby. Jeho slova "to prostě musíte nějak vydržet" když jsem hlásila, že přichází kontrakce, tak aby mi neprobodl páteř, mě doháněla k šílenství. Píchal mi ho nadvakrát, bolelo to jako prase, ale ta úleva, co přišla za odměnu, byla slastná jak oáza na poušti 😀 V tom přijel Honza a já byla vysmátá jak lečo, skoro nic mě nebolelo, bylo to fajn.  Teď jsem moc ráda, že přišel v tuhle chvíli a neviděl to, co se se mnou dělo před tím. Dvě hodinky pod drogama rovnalo se dva prsty zadarmo. Super. Pak jsem dostala další dávku, ale najednou se nějak zastavily kontrakce, tak jsem dostala oxytocin a to se teprve rozjela paráda. 

Kontrakce začaly být zase dost silný, ale už to bylo úplně jiný než na začátku. Tentokrát to byl už ten správnej tlak na pánev a konečník, myslela jsem, že mě to tam dole prostě roztrhá. Pan doktor mi pak ještě trochu prošťoural vak blan, aby to pořádně ruplo, a odtekl ten zbytek vody a miminko mohlo pořádně až dolů a ručně mi odhrnul branku. Se slzami v očích jsem ho prosila, ať už toho nechá, přišlo mi, že má tu ruku snad až u mě v krku 😀. No a najednou říká, že při další kontrakci mám tlačit. Cože??? Jako takhle najednou? No tak teda jo! V tu ránu se kolem mě začalo hemžit spoustu lidí, přinesly světlo a různý věci, celý se to tam hemžilo a ten box se najednou změnil k nepoznání. Začala jsem tedy tlačit. Prý nechte tu kontrakci rozjet a pak začněte tlačit jako na velkou....no jenže já jí dycky nechala rozjet asi až moc a pak tlačila když kontra už odeznívala. Sakra, všehno špatně, nešlo mi to.. Aspoň mi to tak připadalo, ale všichni mě povzbuzovali, že je to supr. K mému udivení, jak miminko postupovalo níž a níž, tak nebyla mezi kontrakcemi vůbec žádná úleva! Spodek jsem měla na prasknutí a myslela jsem, že to prostě nedám. Navíc jsem jim tam začala z toho tlačení omdlívat, tak mi dali kyslík. Pořád jsem říkala "já omdlívám, co mám dělat???!!" 😀 

Po nekonečně dlouhé době (asi 10 minut) doktor zvolal, že už vidí hlavičku. A za chvilku zvolal, že zase zalezla. Ha ha, já to moc dobře cítila. V tu chvíli jsem to fakt už chtěla zabalit, to není fér. Člověk se tu tak dře a ona ta hlava zase zaleze. No tak znovu. Zatlačila jsem z plných sil, pak bez přestávky ještě jednou, ucítila jsem šmik a hlavička byla venku. "A teď ramínka maminko! Naposledy!" Naposledy, tak jo...nádech a de se na to. Přes strašnou bolest, která mi velela zatlačit to dítko radši zpátky, zabalit to tam a říct všem že na to kašlu a du domu, tak jsem zatlačila......

Přesně v 9:20, 10.9.2013 jsem přes hvězdičky a mžitky ped očima uviděla upatlanou modrou šišatou hlavičku, někdě pod ní skrčený fialový tělíčko a Honzu jak má slzy na krajíčku. Myslela jsem, že tímhle okamžikem všechna bolest zmizí...bohužel se tak nestalo a já byla v tu chvíli šťastná, že mi toho uzlíčka nedali hned a šli ho nejdřív s Honzou změřit, zvážit, ošetřit a takový ty věci. Mezi tím jsem porodila placentu (ta byla teda mega obří) a začalo se šít. Za chvilku utichl pláč  a přišel Honza s modrym uzlíčkem plnym toho našeho miminka. Všude jsem slyšla jen slova údivu a obdivu "Je to pořádný kus, chlapeček 4100 g a 53 cm, máte krásné zdravé miminko!"  Položili mi ho do náruče a s Honzou jsme si užívali první chvilky ve třech. Bylo to nádherný, i když ve svých představách jsem si myslela, že se budu cítit úplně jinak. Myslela jsem, že bolest najednou pomine v záplavě těch nových krásných pocitů. Ale nějak ne a ne se tenhle pocit dostavit. Do teď, když na to myslím, je mi to hrozně líto a mám slzy v očích. Jednak z toho hroznýho zážitku, na který asi jen tak nezapomenu a jednak z toho, že jsem necítila hned od začátku to, co jsem měla v představách....

Ale pak to přišlo. Když mi bylo trochu lépe a Vojtu mi přivezli na pokoj, ucítila jsem najednou ten správný pocit. Neskutečný štěstí a záplavu lásky, že mě to málem porazilo. A od té doby se to každým dnem, každou minutou jenom stupňuje a už asi nikdy nepřestane...!

Na závěr bych chtěla říct, že jsem rodila u Apolináře a můžu tuto porodnici všem jenom doporučit. Všechen personál, od uklízeček po doktory, prostě všichni byli skvělí. Nikdo tam nebyl nepříjemný a všichni měli pochopení (jen ten anesteziolog to přehnal, ale on to tak nemyslel, chlap no 😀 ) Takže v tomto směru paráda.

A ještě na úúúúplný závěr - můj manžel mi po porodu vyznal lásku tak krásným způsobem. Řekl mi, že si nikdy nedovedl představit, jaký to pro něj bude nádherný zážitek, že já budu tak statečná a skvělá a že si mě teď strašně váží. A to viděl opravdu všechno. Měnil pode mnou ty podložky, viděl, jak mě doktor šije. A vůbec ho to nijak neodradilo. Naopak, už se nemůže dočkat, až bude po šestinedělí ;)

Děkuji za přečtení článku 🙂

Na úvod bych chtěla napsat, že porod byl pro mě neuvěřitelný zážitek. Jelikož jsem měla porod neuvěřitelnou rychlovku tak na něj vzpomínám hrozně ráda.

05:00 - pondělí 26.8.2013

V 5:00 ráno jsem se šla vyčůrat (jako obvykle a samozřejmě už po 4 za noc) a jen jsem cítila takový slabý tlak v podbřišku. Jako když je zácpa. Vůbec mi to nepřipomínalo MS bolesti. Ale bolest se pořád opakovala a to po 10 minutách. Šla jsem ještě spát, jelikož bolest nebyla velká tak jsem ještě usnula. Vzbudila jsem se něco po 6 hodině ranní a bolest byla pořád stejná. Řekla jsem si že to určitě jsou jen poslové a že pak přejdou. Napadlo mě že kontrakce by boleli určitě uplně jinak. Protože já jsem nemusela tuhle bolest ani rozdýchávat, jen jsem prostě cítila že mě něco bolelo.

V 8 hodin ráno přišla i sestra do obýváku a seděli jsme, snídali a řekla jsem že me pořád pobolívá v podbřišku. Tak jsme asi do 9 hodin seděli u televize a sestra se mě pořád ptala: "Tak co, jak ti je? Bolí to? Máš ještě bolesti?" 😀 ... Tak jsem jí pokaždé řekla at se nestresuje, že mám pořád bolesti ale nic hrozného. Asi v 9 hodin jsem si řekla že si dám horkou vanu a bud mě to přejde nebo zesílí. Ve vaně jsem vydržela jen 15 minut. Vůběc mě to tam nebavilo. Mezitím co jsem byla ve vaně tak na mě pořád volala sestra: "Tak co? Jak ti je?" Už mě to pak štvalo 😀. Tak jsem ji řekla že až se to nebude dat vydržet tak jí řeknu 🙂. Bylo něco po 10 hodině když jsem se rozhodla že zavolám přítelovi aby pro mě přijel, že zajedeme do porodnice. Buď nás pošlou zpět nebo budu rodit. Kupodivu jsem nebyla ani nervozní. Hned na to mi volala mamka, co děláme. Tak ji říkám: "Volala jsem Radkovi, zajedem do porodnice." Mamka hned se ptala: "Už máš bolesti? po kolikati minutách?" Já na to: "No tak po 10 minutách. Uvidíme, buď mě pošlou domů nebo si mě tam nechají." Mamka hned řekla: "No to už si tě tam nechají, to už tě nepošlou domů." (samozřejmě jak mluvila tak šlo slyšel že je nervozní 😀 )...

Přítel pro mě přijel asi v 11:45. Ale v 11:30 ještě volala mamka sestře jestli už jsme jeli atd. Sestra říká: "Néé ještě je doma, Radek ještě nepřijel." A mamka hned začala řvát do telefonu že jsem to slyšela i já: "Ježišmarjááá měla si zavola záchranku." 😀 ... Říkám mamce: "Mami prosimtě však neporodím do půl hodiny 😀" Přítel pro mě přijel a měl jen úsměv na tváři 😀... Tak jsem mu jen řekla: "No hlavně že ty se směješ 😀" ...

Do porodnice jsme přijeli v půl 1. Ještě asi 10 minut jsme ale hledali porodnici v areálu nemocnice protože ji přestavěli a já jsem se nebyla dívat na porodnici když jsem byla těhotná. Přišli jsme do přízemí na příjem. Napadlo mě že tady asi budou přijímat při porodu. Tak jsem tam ještě 10 minut čekali až přišla paní na příjem a že co potřebujeme. říkám: "Jsem 40tt a mám bolesti po 10 minutách." Paní na mě vyvalila očí a říká: "Ježiš to musíte do druhého patra na porodní sááál." Tak jsme ještě ťupkali po schodech do druhého patra. Byl tam i výtah ale mě se nechtělo výtahem 🙂. Došli jsme k porodním sálům, tam jsem se ohlásila a vzali nás na ozvy. To už jsem bolesti sítila trošku víc. Sedli jsme si do křesel, do šíleně NEPOHODLNÝCH KŘESEL. No Radkovi se sedělo dobře, jen já jsem musela být prohnutá v zádech, protože křesla byli strašně hluboké, do toho kontrakce, které už jsem cítila víc. Tak jsme seděli 20 minut na ozvách. Přišla sestra a řekla že ještě natočíme tak 10 minut protože malému se nechtělo hýbat. Ale srdíčko bilo normálně. takže na zvách jsem strávila skoro hodinu. No nebylo to moc příjemné. Pak mě sestra odpojil, že půjdu za paní doktorkou aby mě mohla vyšetřit. Tak jsem šla do ordinace, byla tam těhotná doktorka 🙂... Vyslekla jsem se, vylezla jsem si na kozu a ona do mě strčila prst. Zamračila se a strčila do mě 2 prsty. To jsem se už ptala co se děje. Jestli jsem otevřená nebo ne. Doktorka na mě: "Ano jste otevřená na 4cm." Já jsem jí řekla: "Cože to jako dneska budu rodit?" Dr.: "ANo dneska možná porodíte." Proboha, v tu chvilku jsemtomu nemohla uvěřit. Ale nervozní jsem pořád nebyla. Tak přítele poslali pro tašku do auta a mě mezitím zavedli na pokoj. Přítel si ještě zašel na oběd, protože jen snídal. Což to já taky ale já už jsem nemohla jíst 😀... Na porodním pokoji mi napichli kanilu a museli mi dát ATB protože já jsem měla pozitivního streptokoka. Ale to bylo vykapané tak za 10 minutek. Pak mě hned vzala sestřička (bylo ji asi 20 roků) a šla mě udělat klystýr. Jo a jak jsme ještě sepisovali papíry při přijetí tak se mě ptali jestli chci klystýr nebo YAL. Hned jsem řekla že klystýr že chci být hned vyprázdněná a ne chodit po troškách. Navíc že klystýr pomáha při otevírání čípku. Tak mi udělala klystýr a já šla na pokoj. No vydržela jsem max. 3 minuty a musela jsem jít na wc. Mezitím přišel přítel a už seděl v křesle v jejich oblečení 😀

Ještě jsem se osprchovala a šla jsem zase poskakovat na baloně. Byli asi 2 hodiny když přišla PA a ta mladá sestřička že mi udělají KTG. Tak mě napojili. To už nebylo moc příjemné být v klidu při kontrakcích, ale nebylo to nic co by se nedalo vydržet. Ještě pořád to bylo takové slabé. Pořád jsem si opakovala: "Moc se neraduj že nemáš velké bolesti, ještě jsme na začátku." V tom mi PA řekla: "Jste na 6cm, krásně rychle se otevíráte." Byla jsem ráda že to jde tak rychle. A ptala jsem se PA: "A porodím dneska aspon večer?" PA: "A kolik hodin je podle vás večer?" říkám: "tak 8 nebo 9 hodin." PA: "ANo to určitě porodíte do té doby. Po KTG jsem šla zase skákat na baloně. Asi po čtvrt hodince přišla ta mladá sestřička a já jí říkám: "sestřičko, já mám bolesti asi tak po 2 minutách." Sestřička: "Já zavolám PA aby se na vás podívala." za 5 minut přišla PA, že se na mě podívá. PA jen vykulila oči protože to už jsem byla otevřena na 8cm. Hrozně mě chválily že jsem šikovná, že jsem tak v klidu, ani neskučím. No jo to jsem ještě neměla velké bolesti. ALe abych řekla pravdu já jsem vždycky bolest zvládala dobře. Sice se bojím bolesti ale když už mě něco bolí tak se snažím být v klidu. Když PA odcházela tak mi říká: "Kdyby vám praskla voda tak na mě hned zazvonte." No dobře, zazvoním 🙂... Šlajsem zase sákat na balon a mezitim jsme vypisovali papíry k porodu. Radek se snažil i vtipkovat, ale já mu hned řekla: "Zlatko, prosimtě nevtipkuj, ted na to nemám moc náladu." 🙂 Samorřejmě jsem se na něj usmívala ale abych se přiznala chvilkama mě tam rozčiloval 😀 ale byla jsem moc rád aže tam byl semnou.

Bylo asi 15:05... Skáču si na baloně a cítím že jde kontrakce, tak jsem se na ni připřavovala a on sílila a sílila a sílila. Už jsem nevěděla jestli mám lézt po zdi nebo po čem. To na mě vidět i Radek že už to hodně bolí, tak jen seděl a díval se na mě. V tom jsem jen cítila LUP a jak ze mě teče voda. Bolest byla hned pryč. Říkám Radkovi: "Zlato zazvon na sestru praskla mi voda." No přítel hned vyskočil a šel zvonit. PA se objevila mezi dveřma a udiveně se mě ptá: "To už vám praskla voda???" Říkám: "Ano ted mi praskla." PA: "No tak se na vás podíváme." Tak jsem si vyskočila na lůžko a PA mě zkontrolovala. PA říká: "No už nám chybí ani ně 1cm abysme mohli rodit. Ještě mi natočili KTG. ALe řeknu vám že po prasknutí vody byli kontrakce maso... Já jsem špatně dýchala tak mě to hrozně bolelo a PA mi říká: "Dýchejte jako pejsek a uvisíte že hned vás to tolik nebude bolet." A opravdu kontrakce se dali hned lepší zvládat. Jenže když jsem dýchala jako pejsek tak mi strašně vysychalo v krku tak přítel stál pořád u mě a jen mi vždycky podal hrnek s vodou 🙂... Ještě mi řekli at si zajdu do sprchy a vyčurám se. Mezitim mi dali do sprchy balon, tak jsem si na něj sedla a pustila si horkou vodu na podbrišek. Bylo to strašně příjemné. Hmmmm 🙂... Ve sprše jsem měla 2 kontrakce. Přišla pro mě mladá sestřička, at jdu už na lůžko. Ted se sama sobě divím, jak jsem mohla být tak klidná. Asi to tělo prostě bylo uplně v klidu abych ten porod dobře zvládla nebo já nevím 🙂... Lehla jsem si na lůžko, PA mě zkontrolovala a říká té mladé sestřičce: "cítíte? ještě tahle branka zajde a jdeme na to." Už jsem se spíš těšila až to budu mít zasebou. Nacjystali mi všechny podpěry, já si vystavila nohy a hned jsem šla tlačit protože mě to už šíleně nutilo tlačit. Abych řekla pravdu bylo to strašně příjemné. Vůbec žádná bolest, jen děsný tlak a pocit na tlačení a jakmile jsem tlačila tak mi bylo dobře 🙂... Ale malému se moc nechtělo ven tak PA mi tlačila na břicho. To bylo hrozně nepříjmené. Poprvé když mi zatlačila na břicho tak jsem to vůbec nečekala a v tu chvilku ze mě vyšel všechen vzduch který jsem vdechla abych mohla tlačit a vyloženě jsem zařvala 😀 Ale pak už jsem to čekala tak jsem se snažila ten vzduch v sobě udržet ale bylo to hodně těžké. Začalo mi být strašné vedro tak jsem poprosila přítele aby mě ovýval aspon časopisem. Tak přítel stál vedle mě a mával na mě časopisama 😀 Ale bylo mi výborně 🙂... Pak už jsem cítila jak malý sestupuje dole, jak leze mezi těma kostma. Měla jsem v sobě ještě dost vody tak mě to ani nepálilo ale cítila jsem jak hladce jde ven. Pak začala ven jít hlavička a jak se to dole natahovalo tak to dost bolelo. To jsem i zaknučela ale pak to přešlo. Mladá sestřička si přichystala nůžky na nástřih. Ani jsem se nebála jen jsem čekala jestli tobude bolet nebo ne. Jak přišla kontrakce tak sestřička střihla. Jen mě to malinko štiplo. Ale všechno se krásně uvolnilo a hned na to vyšla hlavička. Jako kdyby mě někdo odšpuntoval, tak lupla hlavička ven 😀... A hned šla další kontrakce, já zatlačila a malý vyšel celý ven. Přítel se díval celou dobu jak jde malý ven a to vždycky tvrdil jak k porodu nepůjde, že se toho bojí a že to nezvládne. všechno zvládnul 🙂 jsem na něj pyšná a jsem ráda že tam byl. Hned mi malého dali na bříško. Byl tak krásně teplý 🙂 a mokrý 🙂... Vůbec na sobě neměl ten bílý mázek. Přítel přestřihl pupeční šnůru a mě malého vzali aby ho převážili , změřily a zabalily. A ještě jak mylý vyšel ven tak první co bylo, jsem se podívala jestli má pindíka 😀 a pak jsem se dívala na pusinku a na ručičky 🙂 Byl tak strašně krásný, nebyl pomačkaný ani fialový. Byl krásně růžový 🙂 Přítel ho pak šel fotit a dívat se jak ho váží a měří. Mě zatím začali šít. To bylo teda hrozné. Venek mi opichali aby mi to umrtvili ale hodně jsem se potrhala vevnitř a to umrtvené nebylo jak to šili a to šíleně bolelo. Přítel pak seděl vedle mě v křesle a držel malého a to už jsem vážně skučela jak to strašně bolelo. Ale říkala jsem si: "Už mám porod zasebou, už to přetrp. Vydrž to." To mi hodně pomáhalo abych to všechno už vydržela. Ale to už mě musel držet za ruku i přítel. To bylo poprvé za celý porod co mě držel za ruku. Spíš já jsem ji natáhla aby mě za ni chytil. Pak konečně po půl hodině mě přestaly šít. To byla taková úleva. Konečně jsem simohla říct: "Konečně to mám všechno zasebou." 🙂 Pak nás nechali 2 hodinky s malým na pokoji. Bylo to nádherné se dívat jak si Radek vykládá se Samuelkem 🙂 Pak jsem začala obvolávat abych všem řekla že naše štěstíčko už je na světě 🙂

Takže abych to shrnula. Samuelek se narodil v pondělí 26.8.2013 v 15:42 hod. S mírami 2800g a 48cm 🙂

V pátek jsem si říkala, že jeden týden přenášení jsem zkousla, ale další už to asi nevydržím... Myslím, že jsem vyzkoušela již všechny doporučené typy pro vyvolání porodu a stále nic. Emičce se ven prostě nechce. I přes to, že první pokus na vyvolání porodu pomocí Hamiltonova hmatu nevyšel, v pátek ochotně podstupuji pokus druhý – i když to není vůbec nic příjemného…. A jestli Hamiltonův hmat na podruhé zabral? Nevím jestli je to zásluha tohoto zákroku, ale den na to se Emička skutečně rozhodla podívat se na svět🙂

V sobotu 25.5.2013 jsem se probudila bez jakékoli známky bolestí. Budoucí tatítnek byl domluvený s mým dědou na tom, že spolu dopoledne pojedou nakupovat do OBI, já jsem se proto domluvila s babičkou, že jí budu prozatím dělat společnost. Zhruba v 11 hodin chlapi odjeli do OBI a já jsem zůstala u babičky na “kafe” (v podobě caro nápoje🙂).

S babičkou jsme samozřejmě povídaly a povídaly. Nejčastějším tématem bylo naše přání, aby se už Emička rozhodla jít za námi🙂 Asi kolem 12 hodiny jsem začala cítit slabé bolení břicha, nepřikládala jsem mu ale moc pozornosti, protože po prvním Hamiltonu jsem cítila bolení mnohem silnější a nic z něj nakonec nebylo.Zhruba ve 12:30 zavolal manžel, že už mají vše potřebné nakoupeno, ať jdu čekat na parkoviště. Bydlíme sice 10 minut pěšky od babičky a dědy, ale kupovali jsme v OBI 2,5 metru dlouhý parapet, tak proto jsme jeli autem.

Když jsem nastoupila do auta, děda si ještě s Jirkou venku povídal. A v tom to přišlo, první kontrakce přišla jako blesk z čistého nebe! Naléhala jsem proto na manžela, že mě nějak bolí břicho a že raději pojedeme domů…. Než jsme dojeli ten kousek k nám, měla jsem ještě další 2 kontrakce. Usoudila jsem, že jsou to jen poslíčci, protože jsem měla kontrakce asi po 3 minulách a byly dóóóst silné, říkala jsem si, že to brzy přejde, že tak rychlý nástup by porod neměl.

Když jsme došli domů, pověřila jsem manžela, aby uvařil těstoviny. Kuře na paprice jsem připravila den předem a stačilo jen dodělat přílohu. Já jsem se rozhodla jít do horké vany v domnění, že kontrakce přejdou a pak se v klidu naobědvám. Vana bohužel bolest nezmírnila. Rozhodla jsem se měřit rozestup mezi kontrakcemi, nebyly vůbec pravidelné. Měla jsem třeba čtyři po třech minutách a pak byla jedna po pěti a další třeba jen po minutě a půl. Jídlo bylo hotové, ale copak se dá v takových bolestech jíst? Když jsem takhle trpěla hodinu, konzultovala jsem situaci s nastávající babičkou a usoudily jsme, že je opravdu na čase vyrazit. Řekla jsem manželovi, že se jdu obléct, že jedeme. On se šel zatím oholit, aby ho naše dcerka spatřila v plné kráse🙂 Jeho holení mě samozřejmě zdržovalo, křičela jsem na něj, ať si pohne, protože jsem začala být nervózní a čekala jsem, jestli to nakonec nebude překotný porod. V autě jsem rozhodně rodit nechtěla🙂 Popadli jsme tedy všechny připravené věci a vyrazili jsme na cestu. Bylo kolem 14:15.

Myslím, že až v autě si manžel uvědomil, že budu opravdu rodit, stejně tak si uvědomil, že si doma zapomněl mobil🙂 Cesta do nemocnice nám trvala asi 10 minut. Najednou se ale kontrakce zpomalily, měla jsem je asi po 5 minutách. Tak jsem si zase říkala, že to možná byli opravdu poslíčci a že jedeme zbytečně...

V nemocnici mě přijala porodní asistentka, která nechala manžela čekat za dveřmi, takže chudák nevěděl, co se děje. Převlékla jsem se do erární košile a dali mě zatím na monitor. Asi po 10 minutách dorazila doktorka a vyšetřila mě. Konečně jsem měla jistotu, že to nebyl jen planý poplach a že opravdu rodím. Doktorka řekla, že jsem otevřená asi na půl centimetru. Hned na to přišel dotaz, jestli se mnou manžel zůstane celou dobu nebo jestli pojede domů – bude to trvat ještě dlouho konstatovala PA i doktorka. Já jsem jen odvětila, že když to vydržím já, musí manžel taky 😀 

Přeci jen odjel domů, ale jen pro ten zapomenutý mobil. Já jsem zatím dostala klystýr. Nějakou chvíli jsem strávila na WC, pak jsem si dala rychlou sprchu a šla jsem si lehnout na hekárnu. Byla jsem tam jen chvíli sama než manžel dorazil. V tuhle chvíli byly kontrakce pořád nepravidelné. Někdy po minutě, někdy po čtyřech, prostě různě. Zavolali jsme našim maminkám, aby věděli, že je vnouče opravdu na cestě a slíbili jsme, že budeme průběžně informovat. Kolik mohlo být hodin, asi tak 16h?🙂

Vím, že jsem si řekla o nějaké utěšující látky, ale nevím jestli to bylo před prasknutím vody nebo až po(asi před). Po té, co voda praskla byla bolest ještě o dost nesnesitelnější. A ještě horší bylo, že potřebovali naměřit srdíčko a já jsem při tom musela ležet na zádech. V tu chvíli byla bolest tak strašná, že jsem i přes naléhání PA na naměření srdíčka musela změnit polohu a tak jsem vstala. Na to mi PA řekla, že ve stoje to taky můžeme měřit. Předtím tvrdila, že musím bezpodmínečně zůstat na zádech☹ Je ale pravda, že ve stoje to chvíli snímalo tep Emičky a chvíli můj.

V 17 hodin přišlo rozhodnutí, že jdeme na sál. V tu chvíli jsem si říkala, že to bylo dost rychlé. Myslela jsem, že párkrát zatlačím a malá bude venku. To byl ale omyl. První půl hodinu jsem ležela v křesle s manželem po boku a nikde nikdo nebyl! Už jsem měla opravdu nutkání tlačit, ale stále jsem ho potlačovala, protože mi nikdo nedal instrukce. Pak se ukázala PA a řekla mi, jak si mám při kontrakci držet nohy a kdy tlačit. Snažila jsem se řídit instrukcemi a s manželem po boku jsem tlačila. Myslela jsem si, že porodím bez porodních asistentek i doktorky, když si tam takhle sama tlačím, ale asi věděly, že ještě nejsem tak otevřená, tak mě tam s klidným srdcem nechaly samotnou.

Po nějaké chvíli se PA vrátila a řekla mi, že tlačím špatně a ať zkusím jinou polohu. Vystřídala jsem asi 4 různé polohy, manžel mě chvíli podpíral, u jiné polohy mi dával dýchat kyslík, byl mi velkou oporou… Nakonec tam byly PA dvě, ale i tak si nevěděly rady. Vždy když jsem přestala tlačit, tak hlavička zajela zpět, veškerá moje snaha byla marná. V tu chvíli jsem se cítila bezradně.... Cítila jsem, že už víc tlačit nemůžu a přes to je to málo… Bála jsem se, že budou malou tahat pomocí kleští.

Nakonec dorazila doktorka, která opět zkonstatovala, že tlačím špatně, prý jsem tlačila do krku… Už jsem opravdu myslela, že dojde na nejhorší. V tom mi ale zřejmě doktorka udělala nástřih, PA mi začla tlačit na břicho a společnými silami jsme dokázaly, že se hlavička dostala ven. V tu chvíli mi spadl obrovský kámen se srdce a už jsem se strašně těšila, až náš poklad uvidím! Na další zatlačení šly ven ramínka. Ty už pro mě byly brnkačka, oproti hlavičce🙂 A pak už jen vím, že přišel nejkrásnější okamžik mého života. Když mi položily mojí holčičku na břicho. Byl to opravdu emotivní zážitek, byla jsem neskutečně šťastná, že je zdravá a že už jí mám u sebe.

Manžel šel kontrolovat měření, vážení a samozřejmě musel dokumentovat tyto nezapomenutelné chvíle. Emička měla 3250g a 50cm, narodila se ve 20:00. Mě zatím doktorka zašívala. Trvalo to asi 15 minut a musím říct, že jsem cítila jen slabé píchání. Ještě asi další hodinu jsem ležela na sále a pak jsme se přesunuli na pokoj. Manžel musel odejít a já jsem zůstala s naším štěstíčkem v nemocnici. Jelikož jsem se přes kontrakce nestihla odpoledne naobědvat, řekla jsem si ještě o nějaké jídlo. Dostala jsem 2 sladké housky a zhltla jsem je na posezení🙂 První noc jsme se s Emičkou moc nevyspaly, byla chudinka vyplašená z nového prostředí. V nemocnici jsem strávily dohromady 6 dní, protože jsme měli problém se žloutenkou. V pátek 31.5. se Emička poprvé podívala domů. Nyní za sebou máme i šestinedělí a Emička už je velká holka - váží 5150g a měří 57cm. Je to náš miláček!!!:-*

Až do mých 24ti let jsem nechtěla děti. Nevím jestli to bylo tím, že jsem měla o 10let mladší sestru, kterou jsme se starší sestrou tak nějak vychovávali. Musely jsme s tím mamce pomáhat, protože jsme na to byly samy ženský a mamka chodila na třísměnnej provoz. Nebyla to žádná sranda, vzpomínám si jak sem ji jednu chvíli neměla ráda...Já sama jsem byla dítě a starat se o další...no v 15ti jsem měla opravdu jiný starosti. Postupem času jsme si na sebe zvykly a za nedlouho jsem ji milovala.

Bohužel na mém přístupu k dětem se nic nezměnilo. Můj názor, že děti akorat brečí, jí, kakají a čůrají a díky tomu smrdí, mi zůstal minimálně do 20ti. Níkdy jsem nebyla ten typ co vidí miminko a chce si je pochovat, pomazlit,nebo se aspoň podívat.

Ve 20ti letech jsem si našla přítele, kupodivu se stejným názorem na děti jako já. Takže jsem se nestresovala tím, že by chtěldítě i když je o 10 let starší než já. Po třech letech jsme se vzali, koupili jsme si domeček a já začala mít pocit, že mi něco chybí...že jsem tak trochu sama, ikdyž můj manžel tu pro mě vžycky byl a je a věřím, že bude 🙂

Představovala jsem si jaký by to bylo, kdyby tu s námi bylo miminko, jak by jsme to zvládali...Nakonec jsem to nadhodila Pavlovi, ale moc se na to netvářil tak sem to nechala plavat. O něco později si všiml, že jsem smutnější než dřív a po tom co jsme probrali všechna pro a proti uznal, že to můžem zvládnout!

Tak jsme začli "pracovat" na miminku. Ikdyž jsem antikoncepci nebrala tak se stále nedařilo. Šla jsem k doktorovi a byla jsem v pořádku. Nakonec šel i manžel a taky v pořádku. Určitě to bylo tím, jak jsem se na to soustředila a přála si aby už byly na testu dvě čárky...A stále nic.

Po půl roce snažení jsem to přestala řešit. 5. 7 jsem šla normálně do práce. Dělám v jednom hypermarketu, takže žádný lážo plážo mě nečekalo.Spíš naopak- ten den měla přijít kontrola tak jsem uklízela regály, pokladny, doplňovala zboží atd. prostě jsem běhala a běhala. V podvečer už mi nebylo úplně nejlíp, byla jsem rudá, zpocená a měla jsem furt žízeň. Přemýšlela jsem jestli je možné, že by to bylo těhotenstvím, ale pokaždé když jsem myslela, že jsem těhotná tak jsem byla zklamana. Takže jsem to zavrhla a makala dál. Večer jsem dojela domů unavená víc než kdy jindy.

6.7. Ráno jsem opět vstala a jela do práce, po práci velkej nákup, protože jsme měli konečně dovolenou. Cesta domů byla otřesná. Bylo strašný teplo, dusno, mě bylo zle. Doma jsem šla hned do vlažné sprchy. Měla jsem v koupelně těhotenský test, tak jsemho konečně zkusila...A bylo to tam!!! Dvě čárky! Tak dlouho jsem se na tuto chvíly připravovala, co budu dělat až to přijde, jak to řeknu Pavlovi...V tu chvíly jsem v hlavě neměla vůbec nic. Jen jsem koukala na ty čárky, tekly mi slzy a byla jsem úplně mimo. Vylezla jsem z koupelny s testem v ruce a ukázala to Pavlovi. "co znamenají dvě čárky, já to neznám" "Su těhotná" vyhrkly mi zase slzy. Objal mě a ptal se proč brečím, když jsem se tak moc těšila. Nevěděla jsem co říct. Najednou jsem měla tak strašný strach jestli mám na to být máma...

9.8. jsem dostala první fotečku našeho miminka

Zároveň jsem dostala těhotenskou průkazku. Byla jsem jak ve snu. Najednou jsem se cítila tak důležitě a krásně. Ve 21.t.t. jsem šla na ultrazvuk a modlila se aby to byla holčička. Pavel šel se mnou. 100% kluk. Měla jsem co dělat abych nezačla plakat, ale až sme odešli z nemocnice tak jsem to neudržela. Doteď si vyčítám můj přístup.Je mi tak líto, že jsem plakala když jsem se dozvěděla, že budu mít syna.

Bylo to první miminkou v našich rodinách...Než přišla rána pod pás. Něco co bych nikdy nečekela, vlastně nikdo z nás. Jeden večer, tuším že jsem byla tak ve 4.měsíci zvonil mobil. Volala mi mamka. Jestli bych nechtěla těhotnou kamarádku. Nechápala jsem. Snažila se odlehčit situaci. ale moc jí to nešlo. Moje 15ti letá sestra byla těhotná a v 6 měsíci. Kdyby mi někdo předtím tvrdil, že to není možný, že by si toho někdo všiml tak bych souhlasila. Ale teď vím, že to nemusí jít poznat. V tu chvíli se mi zbořil celý svět, brečela sem snad týden, nechtěla jsem sestru ani mamku vidět. Nenáviděla jsem je obě. Sestru, že něco takovýho udělala i když nechtěně a mamku, že to dopustila. Najednou ona byla středem pozornosti, ona byla ta první. Doufala jsem, že bude mít aspoň holčičku. Ať to nemáme stejný. Hlavně aby byly obě zdravý...Měla jsem strach o ségru, jestli zvládne porod atd. Pocity se ve mě tak strašně mlátily a já byla na nervy. Chtěla jsem být vklidu, nic neřešit, aby byl v klidu i můj syn a nic se mu nestalo...ale šlo to těžce. Nakonec jsem je přestala řešit a starala se jen o sebe a mé děťátko. Musela jsem. To bylo to nejdůležitější pro mě.

Nevím v kolikátém týdnu jsem šla na testy na cukrovku. Hodnoty byly zvýšené, tak jsem musela na diabetologii, kde jsem opět musela vypít ten odporný roztok. Testy vyšly špatně. Doktor se kterým jsem mluvila byl asi dost mimo...Myslela jsem si o něm svoje,protože řeči typu přibrala jste už 7 kilo to je moc, musíte držet dietu,nesmíte ovoce, pečivo, mléčný výrobky atd. to bylo vážně moc i na mě. Každopádně dietu jsem držela podle něho jen proto aby se něco nestalo malýmu. Doktor vyhrožoval tím, že mimi bude moc velký a tlustý a něco se mu stane při porodu...Radši jsem šla k jiné doktorce, ale to už jsem tou dietou zhubla 3 kila a doktorka mi vynadala zas, že jsem zhubla moc, že to nejde, že mi napíše inzulín radši. Tak jsem si píchala 3x denně inzulín a díky tomu jsem za celé těhotenství přibrala 8 kilo.

V 35 t.t. se malej stále neměl k tomu aby se otočil hlavou dolů..Každej týden jsme ho s doktorem přemlouvali 🙂 Ale je to chlap a má svoji hlavu. 3 týdny před termínem - 13.2.2013 jsme začli mluvit o tom,  že bude lepší porod císařem. Bála jsem se, že bych ho nedostala v čas ven kdybych rodila přirozeně a že by se mu něco mohlo stát. V 38 t.t. jsem šla do porodnice, aby mi udělali vyšetření a abych se poradila co a jak bude nejlepší. Byla jsem furt na vážkách. Nakonec přišel hlavní doktor a rovnou mě zapsal na 8.3 na císařský řez. Byla jsem dost v šoku ale asi k tomu byl nějaký důvod.

7.3 jsem nastoupila do porodnice, uplakaná,vystrašená a zároveň natěšená. Jakýkoliv pláč miminka co jsem tam slyšla mě rozplakal. Ty hormony.... Sestřičky byly úžasný, staraly se o všechno, byly milý, usměvavý, chápavý, takže jsem se uklidnila a bylo mi dobře. Všechnomi vysvětlily, jak to bude probíhat a kdy asi. Domluvili jsme se na částečném umrtvení. Nechtěla jsem celkovou anestezii,když už nemůžu rodit normálně tak ať aspoň vidím malýho hned. Večer jsem volala Pavlovi, aby v 8 ráno přijel. Moje poslední noc s velkým bříškem.

8.3 Ráno v 6 pro mě přišla sestra a začali přípravy - monitor, utz jestli se třeba neotočil, krev atd. V 8 přijel Pavel a já byla tak šťastná, že tam je. V 9 přišla sestřička, zavedla mi hadičky, zavázala nohy a že za chvilu pojedem. Protáhlo se to a na sál jsme jeli až po 10. Další zdržování bylo když mi měli napíchnout žílu, měla jsem s tím problém vždy a všude...prostě je mám schovaný. Nakonec mi napíchli žílu v zápěstí,kde je to fakt nepříjemný. A jeli jsme na sál. Pavel přišel v modrým nemocničním oblečení a stejně mi přišel tak sexy v tom :D Na sále sem si musela lehnout na bok a zkoulet se co nejvíc do klubíčka. Byl to véééélkej problém s tím břichem :D Doktorka hledala místo na vpich umrtvení celkem dlouho, nemohla sem pořádně dýchat tak jsem se furt natahovala a koulela...Nakonec se zadařilo a já si zas lehla na záda. Byla jsem zpocená, cítila jsem jak mám orosený obličej. Manžel mě držel za ruku, sestřička mě utírala obličej, pak mě hladila a uklidňovala. Furt jsem cítila nohy a oni už se chystali na zákrok. Bylo mi zle. Doktor mi začal mazat bříško dezinfekcí a já furt všechno cítila. Pak jako když  utne a necítila jsem ani břicho, ani nohy...Strašně divnej pocit. Nakonec mi před obličej dali plachtu - prý doktor nemá rád, když mu do toho někdo kecá a od té doby nevím co se tam dělo. Ptala jsem se sestry jestli už začaly a odpověď mě dostala "joooo už máte díru v břichu". Jen jsem cítila jak se mnou cloumají a jak drtím Pavlovi ruku. Dávali mi kyslík, měřili tlak a najednou jsem slyšela sestru jak říká " jéé už, tak píšu 12:09" neslyšela jsem pláč. Doktor držel takový malý cosi v rukách a ukazoval mi to. V tu chvíli to cosi začlo křičet, pištět a připomínalo mi to zvuk mončičáka. Bylo to nádherný. Někdo tam říkal, že se nediví že pláče, když je dnes zvolen Zeman prezidentem :D Jen mě mrzí,že jsem si ho hned nemohla vzít a pomazlit ho. Jen jsem si ho pohladila po hlavičce a pak už jsem zas plakala. Tentokrát štěstím. Malýho odvezli zvážit,změřit a Pavel šel s něma fotit. Mě na sále zašívali, přišlo mi to tak moc dlouhý...Bolely mě záda,hlava, začínala jsem cítit nohy a taky jsem cítila škubání v břichu. Nakonec mě odvezli na pozorování asi na 2 hodiny. Nevěděla jsem kde mám miminko, kde mám manžela tak jsem z toho byla nezvozní. Nakonec pro mě přijela sestra i s Pavlem a odvezli mě na pokoj. Nesměla jsem se hýbat nějakou dobu tak mi malýho jen ukázali a zas odnesli. Bylo to jako by mi odnesli kus těla. Naštěstí tam byl se mnou manžel až skorodo večera. Bez něj bych to horko těžko zvládla...celý ten den.

Druhý den mi konečně dali Samuelka do náruče. Byla jsem nejšťastnější člověk na světě. Měla jsem si sednout abych ho zkusila přiložit, ale nešlo mi to. Strašně mě bolela hlava. Chtělo se mi zvracet. tak jsem kojila v leže. Celý den jsem jen ležela. Další den jsem vstala z postele za pomocí sester a bylo mi celkem dobře, když pominu bolest břicha. Tak jsem si říkala teď už bude jen líp, Samíka mi snad dají na pokoj. Jenže odpoledne se mi vrátila bolest hlavy a ta se mě držela do dalšího dne. Nemohla sem zvednout hlavu, ani jest natož vstat...bylo mi jasný že to není dobrý. Dostala jsem kapačku, bohužel se mi ucpala jediná viditelná žíla a z té kapačky mi natekla celá ruka. Tak naslepo hledali jinou žílu. Večer mě hlava bolet přestala, tak mi kapačku oddělali a druhý den to bylo nanovo. Nakonec jsem musela znovu na sál,protože se mi dostal mozkomíšní mok do hlavy a to způsobovalo takovou bolest. Dp stejného místa mi pichli trochu mojí krve a tím se to vyřešilo. Hlava přestala bolet a já byla v pořádku.Takže až 4 den jsem Samíka dostala ke mě.

Po každém kojení i při kojení mi zvracel. Pusinkou,nosem...co snědl to šlo ven. Po týdnu v porodnici sme začli zkoušet dávat Nutriton antirefluxní. Nepomáhalo to moc, tak ho vyšetřovali dál.Na nic se nepřišlo. Po 10 dnech nás pustili domů. Když malej přibírá, není to nic vážnýho. Blinkání bylo horší a horší tak sme jeli do nemocnice.Tam nám řekli to stejný. Když přibírá není důvod k obavám, to přejde musíte vydržet. Jenže jak mám vydržet, když se začal těma zvratkama dusit a nekolikrát sem ho držela za nohy a mlátila ho do zad aby se nadechl...tak sme jeli opět do nemocnice.Po 3 měsících omylem na utz břicha zjistily že je plnej vzduchu.Že to nemusím poznat, protože prdí...ale málo. tak mu dávám kapky na prdíky a Sam přestal zvracet.

Teď už jsem spokojená, protože malýmu je dobře 🙂

aneb sice už potřetí, ale zadečkem napřed poprvé 🙂

Švagrová objednala a zarezervovala pro sebe a své bratry (s manželkama) na slevomatu grilovaná kuřecí křidýlka, termín nebyl stanoven - akce prostě na květen je jedno kterýkoliv den...První víkend nám nevyšel, druhý víkend byly nemocné její děti...Nestále jsem slyšela větu "opovaž se porodit, máš svolení až po křidýlkách"...Třetí víkend to jistil...V sobotu 18.5. (týden do TP) jsem si dala večer 2 skleničky červeného vínečka po pořádně horké vaně a šla spát. V neděli 19.5. jsme si dali s mužíčkem ranní sex (poslední) a vstávalo se do nedělního dne...Běžné ráno - snídaně, kafe...Začalo mě pobolívat v podbřišku, ale nepřikládala jsem tomu žádný význam...Nevařila jsem  ani- na 13h měly být ty křidýlka, děti šly na oběd k babičce, tak nač., že? ..Pobolívání neustávalo, ale pořád bylo zanedbatelné....Po 12h jsme vyjeli směr Zlín, ale v autě už mě to nutilo koukat po hodinách na mobilu a tak jen pro zajímavost kontrolovat po kolika že to minutách to pobolívání cítím...15,20, někdy 25 minut...nic zvláštního...Po výborném obědě na lodi jsme se vydali ještě do Zlatého jablka a domů se vrátili kolem 17 hodiny...V 18 hodin jsem ještě seděla na dvořku a popíjela kávu, ale pořád sledovala čas...V 19 hodin mi to už nedalo a začala jsem zapisovat....(19:05, 19:13, 19:18, 19:26, 19:36, 19:45, 19:51, 19:57). Ve 20 hodin jsem si šla napustit vanu s bločkem a propiskou v ruce a zapisovala dál.. Po vaně to šlo už + - po 5 minutách (20:03, 20:07, 20:12, 20:17, 20:24, 20:27, 20:30, 20:34, 20:42, 20:49, 20:54)...Nachystala jsem dětem večeři a ty běžné večerní věci. Celou dobu Pavel NIC nevěděl !  Ve 22 hodin se blížila bouřka a Pavel vtipkoval, jestli mám sbalenou tašku do porodnice, že jde bouřka a bouřky vyhánějí děti...Jsem ho odbyla, že ještě nemám ani připravenou postýlku, ani kočárek, natož tak tašku 😀  Když jsem ale začala lítat po baráku a hledat oddací list, balit ručníky, spodní prádlo, kosmetiku atd. - poznal, že se něco děje ... Tobi jakoby ze mě něco cítil - nemohl usnout a já se ho snažila ještě po 22 hodině uspat, ale už jsem musela vydýchávat a začalo mě to prohánět na wc...Vyslechla jsem si proslov od Pavla, že jsem mu nic neřekla, ale to už jsem seděla zavřená na záchodě , skučela a psala sms sestře a také nejlepší kamarádce, že nám kafíčko následující den nejspíš už nevýjde ☹ Pořád jsem se ale neměla k odjezdu, jako bych si to nechtěla přiznat. A taky že nechtěla ☹ Od 23 hodin byly kontrakce čím dál častější a bolestivější (23:01, 23:05, 23:07, 23:09, 23:10, 23:13) a Pavel už na mě i zvyšoval hlas stylem jako na co ještě čekám a já tedy uznala, že tohle už asi zcela jistě nezaspím...Silou vůle jsem se tak-tak zvládla obléct, venku hromy blesky a ono ejhle - nemáme v papírech napsané jméno pro kluka...Tchýně přišla na noc k dětem a Pavel podepsal papír se jmény...Do kolonky jsem pak rychle připsala jméno Nicolas (které tatínek zásadně zamítl) a vyjelo se směr porodnice...

Při příjmu a pohledu na mě, sestra ani nenatáčela monitor - na první pohled bylo zřejmé, že rodím...Seděla jsem vedle ní u PC a vydýchávala jednu bolest za druhou...Po sepsání všeho potřebného jsem si vylezla na lehátko, roztáhla nohy a čekala na příchod doktorky.                                                   Přišel doktor !    Mladý, sympatický, čerstvý...Polilo mě horko...Hrábl do mě a řekl : "hlavička je dole!" Sestry začaly jásat, že se miminko umoudřilo. Bolesti pořád stále jedna za druhou... Na ultrazvuku se nakonec ukázalo, že hlavička je stále nahoře a mě polilo horko po druhé, že takový doktor mě má rodit? Když nerozezná ani hlavu od zadku? Pak se mě ještě zeptá, jestli nevím kde mám placentu??? - no to už jsem byla na infarkt..Ale abych ho jen nepomlouvala - dokázal mě i potěšit...Řekl, že jsem na 4 - 5 cm otevřená a šla jsem na pokoj...Pavel se uvelebil do křesla - já se zavřela do koupelny a tam vše strávila sama na záchodě nebo opřená o umyvadlo a nebo se plazila po zdi. Vylezla jsem ven jen když bylo zapotřebí natočit monitor a to byla moje smrt muset ležet na lůžku...Dostala jsem klystýr, Pavel dřímal v křesle a já skučela v koupelně nebo na záchodové míse, kde mi tedy i praskla voda...Po prasknutí vody jsem měla bolesti po 1 minutě a padaly ty nejvulgárnější slova, co si jen umíte představit a při pohledu na Pavla bych vraždila..Nemohla jsem ho tam v tom křesle ani vidět 😀

Až už jsem byla otevřená úplně, tak miminko bylo vysoko a nenaléhalo...Skákala jsem u lůžka, skákala jsem u umyvadla, pohupovala se v bocích, chodila z jedné strany místnosti na druhou, i si tajně břicho stlačovala dolů a v myšlenkách téměř prosila o císaře...PA mi řekla, že kdyby bylo děťátko hlavičkou dolů, tak mám už dávno odrozeno, ale prostě ty konce pánevní jsou takové zdlouhavé a v tom mě to začalo nutit tlačit..Opřená o lůžko ze mě kapala voda, krev  ( pohled na mě musl být opravdu "úžasný" ) a já už měla potřebu tlačit...Nemohla jsem, ale stejně jsem si při bolesti přitlačovala a tím jsem miminko asi stlačila dolů, protože ve 02:45 hodin mi dávali ještě minimálně hodinku (z důvodu, že je mimi příliš vysoko) a když se do mě ve 03:00 hodiny sestra podívala, tak už rozsvítila přímé světla, napolohovala lůžko a volala doktora...

Mladíček se posadil mezi moje nohy, Pavel konečně mohl ke mě a přišlo na řadu cévkování....Po jedné kontrakci nástřih (zcela bezbolestný) a při další kontrakci tlačení a už známý pocit, jakoby mi někdo rval pánvní kosti z těla ven...Vytlačila jsem prdýlku....Při dalším známém pocitu, že mě to snad rozškube ze mě vyšlo tělíčko a pak dlouho nic.... Hlavička se zasekla a nešla...Tělíčko už venku - hlava ve mě...Při tlačení hlavičky jsem si opravdu zařvala jak tygr (musela jsem ji vytlačit bez kontrakce, protože najednou žádná ne a ne přijít)...a to doslova. Myslím si, že kdyby měli zrovna tou dobou nějaký příjem a rodička by mě takhle slyšela, tak překříží nohy a zdrhá....Bylo 03:37 hodin 20.května 2013 (5 dnů do TP), když se narodilo naše třetí do party s mírami 2700g a 48cm. Apgar skóre 9-10-10...Zabaleno v pleně mi dali k hlavě malé miminko, já "ho" pohladila a až jej začali odnášet, tak jsem se teprve zeptala, jestli mi můžou říct, co to vlastně je, protože jsem celých 9 měsíců nevěděla (jen tušila), co že to vlastně nosím pod srdcem...                   "Je to holčička"...slyšela jsem. Takže SOFIE... 🙂 Můj 6tý smysl nezklamal... ale mezi námi - tajně jsem si přála chlapečka, to nepopírám 🙂 Pavel mě objal, pusinkoval, chválil mě a děkoval, ale v ten moment jsem vnímala se zavřenýma očima jen tu obrovskou úlevu, že už to mám za sebou...Pak jsem jen porodila placentu a absolvovala zcela bezbolestné šití (Pavel už měl malou v náručí, říkal jak je krásná a já je sledovala), které mě nebolelo ani pár hodin poté...ani pár dnů poté, prostě mě šití nebolelo vůbec, za což jsem mladému ač zmatenému panu doktorovi moc vděčná - mám ji jako novou 😀 Poděkovala jsem personálu, že mi pomohli na svět přivést zdravou dceru a zkoušeli jsme první přisání...zbytečně 🙂 Přisála se až později až mi ji přivezli na pokoj a až na pokoji jsem si začala uvědomovat, že je nás víc...

Jako shrnutí byl tohle nejkratší porod, skvěle jsem se otevřela, skvěle jsem se zahojila, ale to samotné tlačení - to byl masakr. Nemůžu říct, který ze 3 porodů byl ten nej - každý byl jiný a každý měl své pro a proti..Jsem ráda, že jsem porod KP zvládla bez komplikací a následků a že už je to za mnou. Doma jsem měla vše připravené pro příchod miminka (já to nestihla), tatínek si zkusil domácnost a péči o děti, takže konečně pochopil pojem "mateřská dovolená"...

A Sofie opravdu vyslyšela svoji tetu a narodila se až po těch slavných grilovaných kuřecích křidýlkách 😀

Tak je na čase, abych i já popsala svůj porod.

Termín naše malá měla mít 27.6.2013, týden před ním jsem ráno byla na kontrole a zkusla sinechat udělat Hamiltona. Večer přijel manžel z práce, tak jsme jel na obří povýplatní nákup do Kauflandu. Tak si tak nakupujeme a uprostřed regálů se sýry mi praskla voda.Bylo 17:45hod. Kouknu na muže a říkám mu to....děláš si prej srandu ne, když viděl že voda mi teče po nohou,tak mu došlo, že je to tady. Kupodivu jsme se řehtali jak blázni, ještě, že hned vedle měli vložky, tak jsme si je tam mezi lidmi narvala a sli jsme zaplatit.

Doma jsme vyndali nákup a vzali tašky do porodky. Dorazili jsme tam a natočili mi monitor,čekali jsme na doktorku. Ve 20:00 jsem už byla na pokoji.

Cca o hodinu později ve 21:00 mi začaly bolesti,nejdřív po 10 minutách a hdně rychle se to kracovalo az na minuty 2. Takhle jsem měla bolesti až do 03:00 do rána (mezitím jsme se několikrát z kontrakcí poblila). Pak jsem unavou na hodinu usnula. Bohužel po probuzení to tu bylo znova,ale cca po 7 minutách.

Pak se to zase stupnovalo. V 05:00 hodin jsem měla vodu na vložce totálně zelenou bahnitou, hned jsem to řekla doktorkám.

Neustále mě chodili ty sadistky kontrolovat jak moc jsem otevřená. já nevím jak ostatní holky,ale mě to teda neskutečně bolelo,až jsme u toho brečela a to si nedělám srandu. No jak jinak jsme se neotvírala, stále jen na 2 prsty. 

Kolem 11:00 hod. mi řekli at jdu na porodní sál se připravit a zavolám manžela. Dostala jsem klistýr - čekalajsem že to bude horší, i mi to šlo lehce udržet. Mezitím přijel Ondra. a šlo se zase na monitor. Neskutečně dlouhý monitor. Dostala jsem kapačku na vyvolání kontrakcí a na uvolnění svalstva. Najednou hdnoty malé na monitoru začaly přibírat a houkalo na nás číslo 200!!! my se báli,ale vždy přišel někdo z personálu, zmáčkl na monitoru jen tlačítko a to bylo vše, přišlo nám to divné,ale říkáte si, že doktoři vědí co dělají. Najednou přišli s tím, že mi musí dát jinou kapačku na uklidnění a tlumení kontrakcí, tak mi jí šoupli a bolesti pryč,naprosto!! Po další hodině mi zase dal tu hnusnou na vyvolávání a bolesti se vrátily. Trvali vzdy tak 2 minuty a 1 minutu klid a i na tu minutu jsem vždy vyčerpáním usnula. Už bylo asi 17:00 hdin a já stále otevřená max na 3-4 prsty. Chtělo se mi neustále a hodně čůrat,ale oni mě nechtěli nechat jít, že prej mě nebudou odpojovat a že se mám vyčůraz do nějaké mísy,kteru pode mě dali... fakt jako neumím čůrat v leže,prostě mi to nešlo,jen pár kapek co bylo na kraji už. Pak viděli muj nasrany výraz,tak mě teda na záchd pustili, tak jsem seděla snad hodinu a pořád jen čůrala jak jsem byla plna. Pak mě opět dali na monitor. 

Kolem 18:30 hod. mi doktor říká, že se neotvírám a jestli chci zkusit epidural a rodit ( jako i přez to ze jsme zavrena - nechápala jsem). neboo jestli císaře. Tak jsme se ho ptali, co by dělal on. A doktor praví, že by to mělo tak 20% šanci.... tak proč mi to sakra vůbec nabízí...už jsem si tam připadala jak Alenka v říši divů. 

Šlo se na císaře......

Malá se narodila v 19:35 s mírami 4110 gr a 51 cm. 

Bohužel dostala nějakou infekci a sama nedýchala - ani se nedivým po tom všem cirkusu. Druhý den ráno jí museli převézt do nemocnice Ke Karlovu na speciálku na JIP. Stav kritický.....ALE....každý den je lepší a lepší a statečně bojuje...

A závěr???

Krč opravdu nedoporučuji a druhé dítě nechci.....

Manžel vždycky říkal, že by nejdřív chtěl aby jsme měli vlastní bydlení než budeme mít miminko.Příroda ho vyslyšela.🙂 Otěhotěla jsem první noc v našem novém bytě – 14.9.2012 - skoro rok po vysazení antikoncepce.🙂

28.9.2012 – narozky mojeho taťky.🙂Od července měřím bazální teplotu. Dnes jsem 29DC a teplota se od 24DC drží nahoře (pod 37 stupni).Celý den mi to vrtá hlavou až nevydržím a večer si dělám test. Po předepsaných třech minutách je na testu pořád jen jedna čárka.Hlavou mi probleskne: „no jasně, jak jinak ☹“, test hodím do koše a jdu spát.

29.9.2012 - Je sobota a vstávám do práce. Měřím teplotu a ta zase o chlup vyskočila nahoru. Zase mi to vrtá hlavou.Hrabu se v koši a hledám test ze včerejška. Ani jsem v tu chvilku nevěděla proč. Když ho najdu, čučím jak blázen!!!Je tam slabounká druhá čárka!!! Hned si dělám druhej test. Na něm druhá čárka naskočí hned, i když taky jen slabounce.Letím na lepší světlo a všelijak oba testy nakláním a zkoumám jestli se mi to nezdá. NEZDÁÁ!!!

Musím si sednout. Usmívám se jako blázen a teče mi slza.Petr ještě spí. Dneska do práce nejde. Mám chuť za ním vlítnout a říct mu to.Ale musím do práce, bude lepší to nechat na večer až se vrátím.Celou cestu do práce a celej den v práci jsem jak ve snu. Nic se mi nechce dělat.Jen sedím v kanclu a pořád dokola vytahuju z tašky ty dva těhotenský testy a dívám se na ně.Nikomu v okolí to nechci říkat, Petr se to musí dozvědět první a pak se dohodneme, kdy tu novinu pustíme dál.Ale jsem té radosti tak plná! Tak testy fotím mobilem a nahrávám je na stránky modrykonik.cz se zprávou:

 „Holky mám ducha!!! Mám ho tam!!!!! Konečně ho tam maaaaam!!!!!!!!!! „ 

Jsem pořád jak na obláčku a mám co dělat abych se neprozradila před holkama v práci.Moc se těším domů za Peťem! Po práci letím do Tesca, koupím tam malinký bodyčko s medvídkem Pú a dárkovou krabičku.Doma do ní naskládám bodyčko, mini botičky, co jsem si jen tak koupila už dřív a do nich zastrčím těhotenský testy.A jdu tu krabičku předat Peťovi.🙂

Když ji otevřel tak měl najednou úsměv od ucha k uchu a ptal se co to je. Pak uviděl testy a řekl: "Ty jseš těhotná?"Přes slzy jsem nemohla mluvit tak jsem jen kývala. Sklopil hlavu a když se na mě zase podíval tak slzel a mooooc se usmíval. Pak mě objal a oba jsme slzeli. Bylo to strašně krásný!🙂

Na začátku těhotenství mě trápilo motání hlavy a omdlívala jsem. Proto jsem koncem listopadu nastoupila na PN.Jinak bylo celý těhotenství vše v pořádku. Těšili jsme se na každou kontrolu, abychom viděli jak se fazolka mění a jestli je vše tak jak má.Termíny jsmě měli: 7.6.2013 podle poslední MS, 8.6.2013 podle dne početí a 9.6.2013 podle UTZ ve 13tt.Já měla celou dobu tušení, že prcek vykoukne už v květnu – prdlačky!🙂

9.6.2013

Byla neděle, venku krásně svítilo sluníčko. Vstala jsem dřív než manžel.Pobolívalo mě břicho jako na MS, ale to bylo poslední dny častý, takže jsem tomu nepřikládala váhu, i když jsem doufala, že už se něco děje.Vyžehlila jsem si svoje umytý vlasy (pořád jsem doufala, že mě porod nechytne když budu mít zrovna neumytou hlavu, blbka😀)Sedla jsem si na balkoně na balon, slunila se a hopsala.🙂 Další z mých pokusů jak Adrianku popohnat se asi tentokrát neminul účinkem.🙂Celý den jsme s manželem víceméně vegetili. Uvařila jsem psům žrádlo a nám švestkový knedlíky (mňam🙂).Když jsem to dodělala, lehla jsem si v obýváku k telce.

cca 17:00 

 Najednou se mi hrozně akutně zachtělo na malou.Vyskočila jsem z gauče, ale než jsem doběhla na záchod už to ze mě teklo. Říkala jsem si „ježiši, já už snad ani neudržím moč!“😀Ale zdálo se mi, že toho teče nějak moc na to, že jsem záchod navštěvovala každou chvilku.No oblíkla jsem se a než jsem došla zpátky do obýváku, už jsem měla zase mokro.Pořád mi ale nějak nedocházelo, že by to mohla být plodovka.😀 Chodila jsem po bytě a každou chvilku odtekla troška.Tak říkám manželovi: „Asi mi praskla voda.“ Manžel se culil. „Jako fakt?“ „No nevím to jistě, ale pořád ze mě něco teče, tak co by to bylo?“A už jsem sedala k notebooku abych se poradila kde jinde, než na „koníkovi“🙂Pak jsem si šla dát sprchu a po ní už jsem začínala mít bolesti. No...bolesti...spíš šimrání!😀Přicházely jednou po 8mi minutách, pak po 5ti, pak třeba po 7mi. Zkontrolovala a dobalila jsem tašky do porodnice.Manžel už vysprchovanej stepoval kdy už pojedem. „Ještě se najím, mám na ty švestkový knedlíky chuť a kdoví kdy pak budu jíst!“🙂))

cca 19:45

Přijeli jsme do porodnice. PA zkontrolovala vložku a potvrdila plodovku a že už tam teda zůstanu.Usmáli jsme se s Peťem na sebe, že už je to konečně tady!🙂PA se zeptala jestli už mám kontrakce. Tak jsem s úsměvem odpověděla, že bolesti mám, ale přichází nepravidelně.PA: „No až to budou ty bolesti co potřebujeme k porodu, tak se smát nebudete!“ Nooo...měla recht😀

cca 20:45

Ubytovala jsem se na pokoji a Peťu poslali domů, že je ještě čas.Jakmile odjel, tak bolesti začaly nabírat na síle.Už jsem musela prodýchávat a přicházely co tři minuty.

22:00

Už jsem skučela nahlas, bolelo to dost!! PA přišla jestli už je to opravdu tak nesnesitelný.Tak jsem jí odpověděla, že si připadám jak hysterka, ale že už to fakt hodně bolí.Zkontrolovala mě a prý nic moc, pořád na dva prsty.Tak moc se mi chtělo spáááát. Věděla jsem, že to bude dlouhá noc a hrozně moc jsem si chtěla odpočinout, ale každý tři minuty jsem z té postele vyskočila.

23:00

Přišla PA, že už se teda přesuneme na porodní sál, že mi dá čípek, kterej by mi měl v kombinaci s horkou vanou ulevit a trochu to popohnat. (v porodním plánu jsem měla, že se chci vyhnout epidurálu a jsem ráda, že mi ho za celou dobu nikdo nenabídl, protože bych po něm jistojistě hrábla!🙂)A že si můžu zavolat manžela.Dřepěla jsem v té veliké vaně, sprchovala si záda a po každé kontrakci koukala na dveře kdy už přijde Petr.

cca 23:45

Přijel naštěstí zrovna když jsem měla „pauzu“. Viděla jsem jeho obavy v očích.Řekla jsem mu, že to hrozně bolí a ať se připraví, že za chvilku začnu dost řvát.Víc jsem nestihla a začala se kroutit v další kontrakci.Když to přestalo, podívala jsem se na něj, unaveně jsem se usmála a říkám „hrozný co?“.Peťa mě chytil za ruku. Tu jsem mu pak drtila celou noc.Říkal, že jednu chvilu jsem mu ruku stiskla tak blbě, že mu šly klouby prstů skoro přes sebe a že se bolestí málem po*cal😀Ale neuhnul a držel. Taky říkal, že když přijel a já měla ty první kontrakce, tak že měl slzy v očích když mě tak viděl.Že si najednou uvědomil, že neměl vůbec představu jaký to bude a na tohle nebyl připravenej....No, bolesti a moje únava pak už byly takový, že si vybavuju jen útržky.

00:00

Přišla PA, vylezla jsem z vany na křeslo, otevřená prý na šest.Peťa se mě zeptal na kolik to musí být abych mohla rodit. Řekla jsem mu, že na deset.Nezapomenu, jak dal otevřený dlaně vedle sebe, aby se podíval kolik to je. Přišlo mi to v tu chvilku děsně moc!😀Otvírala jsem se co hodina, to dva prsty, tak jsme si s Peťem říkali, že ve dvě ráno už by mohla být malá na světě.🙂Pak vím, že jsem klečela hrozně dlouho na žíněnce, opřená o křeslo, Peťa vedle mě seděl na balóně a držel mě za ruku.Kontrakce byly šííílený! Snažila jsem se soustředit na to, že s každou kontrakcí jich mám před sebou o jednu míň a Adrianku o něco blíž.Ale při kontrakci nešlo myslet na nic, jen na to, že mě to asi rozerve. Mezi nima jsem usínala.PA: „Nekřičte a snažte se zhluboka dýchat, miminko potřebuje kyslík!“ Když mě ten křik tak pomáhal!Při kontrakcích jsem vnímala jen Peťův hlas: „ Otevři pusu!! Dýchej!! Taaak, jseš šikovná! Dýchej!“Hrozně mi to pomáhalo a asi i Adriance! Bez něj bych na to dýchání zapomínala, chtěla jsem jen křičet!A každý natáčení monitoru pro mě byl děs!!

cca 1:30

Osm prstů. Ale nezacházela mi branka. Vzpomínám si, že pak už dorazila doktorka.Musela jsem ležet v křesle a při každé kontrakci prvně rychle dýchat a pak tlačit, zatímco ona se mi vrtala tam dole a snažila se pomoct té brance.To bylo nekonečný, hrozný muka, museli mě slyšet až v Brně!Pořád jsem se ptala jestli už půjdeme tlačit miminko.Pak už si vybavuju jen maraton bolesti, dýchání a silné potřeby hodně tlačit.Čekala jsem pořád, kdy už mi řeknou, že už jdeme na to.Petr dostal do ruky kyslík a měl mi ho přikládat mezi kontrakcema. Nebo při kontrakcích?...už nevím...každopádně ho zapomínal oddělávat.🙂)

cca 4:00

Chuť tlačit se prodlužovala, PA s doktorkou mě povzbuzovaly ať nepřestávám.Pochopila jsem, že už jsem blízko a tlačila tak, že jsem myslela, že mi exploduje hlava.Najednou přestal ten tlak dole, uviděla jsem jak ze mě rychle něco vytáhli a padla mi hlava úlevou.Slyším „Tatínku pojďte si rychle přestřihnout šňůru!“Pak jsem ucítila teplo na břiše, zvedla jsem hlavu a tam leželo to nejkrásnější miminko na světě!„Ona nepláče, neměla by plakat?“ Slyšela jsem jak v ní chrčí. A pak se rozplakala. Nádhernej zvuk!PA: „Jak se bude jmenovat?“ Já: „Adrianka. Je to holčička ne?“ Smích. „jééé my jsme se ani nepodívali....jj je to holčička!“

ADRIANKA se narodila 10.6.2013 ve 4:10 ráno s mírami 51 cm a 3280g!

Myslela jsem ,že už to mám za sebou, ale nechtěla se mi odloučit placenta.Přicházely mírný kontrakce a při nich se ji snažila doktorka vytáhnout. Opět šílená bolest.Už jsem nespolupracovala, vzpírala jsem se. Nešlo to, až moc to bolelo.☹Tak prý budu muset pod narkózu. A dali Petrovi na vypsání papíry.Vzpomínám si, že mi řekl „tak se přece snaž!! Nechci aby tě uspali!“ a to jeho zoufalství v očích.V duchu jsem si říkala jestli si dělá srandu, že se přece snažím, ale už to nevydržím.Říkal mi pak, že se o mě hrozně bál, že jsem byla hrozně unavená a bál se aby mě z té narkózy probrali.Únava a vyčerpání už dělali svoje.Pak přišla další kontrakce, tlačila jsem, prohýbala se v zádech, tlačila nohy k sobě, křičeli na mě ať je dám od sebe, doktorka mi snad rvala vnitřnosti a pak najednou úúúúúleva....Slzy mi tekly po tvářích, ale oddychla jsem si, když jsem viděla, že doktorka už tu potvoru placentu drží v rukách.Všelijak ji zkoumala a říkala, že snad je celá, že budeme muset pak udělat ještě UTZ. Už mi to bylo šumák.Měla jsem u sebe to naše malý miminko, povídala si s Peťem a šití už ani nevnímala.

No za deset dní jsem jela do nemocnice s tím, že mám bolesti.V děloze mi zůstal kousek placenty a způsobil zánět, takže jsem pod tu narkózu nakonec přece jen musela.☹

Přes to všechno jsem hrozně ráda, že jsem rodila ve Vyškově a můžu jen doporučit!Všichni byli moc milí a chápaví, od porodních asistentek na sálech, přes sestřičky na oddělení šestinedělí a novorozeneckém až po doktory!

Teď ležím doma v posteli, sepisuju svůj příběh a u prsa mi usíná ten maličkej zázrak – naše dcera.