Přemýšlela jsem o Vás, maminkách, ano i o Vás, která teď čtete tyto řádky.
Možná, bydlíte hned vedle mě a jste také vzhůru uprostřed noci, jako já. Možná žijete na druhé straně města, v jiném státe nebo třeba na druhém konci světa.
Přemýšlela jsem, že s největší pravděpodobností nejsem jediná maminka na světě, která je v noci vzhůru. Ve skutečnosti, nás jsou tisíce, protože máme společnou jednu věc. Jsme mámy.

Nemohla jsem spát.
Ani už nevím, kolikátou noc. Být máma je vyčerpávající a i když jsou knihy plné rad, jak dítě přebalit a nakrmit, nedočtete se v nich, jak se vyrovnat s deficitem spánku, který prostě přijde.

Tentokrát jsem ale přemýšlela o roli, kterou jako mámy sdílíme. O pocitech jako požehnání, smutek, zoufalství, láska. 
O bolestech hlavy, které jdou ruku v ruce s nevyspáním, o vzpomínkách, které milujeme a o věcech, které nás děsí.
Všechno sdílíme společně, i když se neznáme osobně a patrně se nikdy neuvidíme.


Možná jste právě vzhůru, protože konejšíte své plakající dítě, které nemůže znovu usnout.
Možná ho budete krmit a kolébat, přitom všem se budete sama sebe ptát, jestli vůbec JEŠTĚ NĚKDY, budete spát delší dobu v kuse, než 45 minut.

Možná jste vzhůru ve dvě ráno, protože se bojíte a Vaší hlavou se honí tolik myšlenek.
Myslíte na své děti a nemůžete si pomoct, ale je toho tolik, že nemůžete spát. Zatímco Vaše rodina spokojeně oddechuje, Vy myslíte na tolik věcí, které dnes bylo potřeba udělat. Nebo už plánujete v hlavě svůj seznam na zítřek.

A nebo nespíte protože potřebujete dodělat práci, na kterou jste přes den neměla čas.Protože před ní, byl dlouhý seznam se všemi potřebami Vašich dětí, Vašeho manžela a úkoly, které bylo třeba udělat.

Ať už máte důvod jakýkoliv, tohle je pro Vás:

1. JSTE SILNĚJŠÍ, NEŽ SI MYSLÍTE

Být vzhůru uprostřed noci pravděpodobně nebylo Vašim plánem, když jste se chystaly do postele.Ve skutečnosti je spíš možné, že jste se modlila uvnitř, abyste se dnes konečně vyspala bez přerušení několikrát za noc.

Ale bohužel, nejspíše jste seděla uprostřed noci a v náručí měla své dítě, krmila ho nebo konejšila a doufala, že brzy usne.

Dítě, které je běžně usměvavé, nevadí mu být u jiných lidí, umí si samo pohrát a jako mávnutím kouzelného proutku se ze dne na den změní v plačtivé, když se od něj vzdálíte na pár sekund či pár metrů? Neustále si nárokuje vaši pozornost, s nikým jiným nevydrží? Výše popsané zná asi většina rodičů, i takto se může u dětí projevovat separační úzkost. Co to přesně separační úzkost je a jak na ni, to vše si popíšeme v tomto článku.

Separační úzkost vzniká nejčastěji u kojenců, a to mezi šestým až dvanáctým měsícem. Jde o úzkostnou poruchu, která se však může u kojenců objevit i dříve či přijít až později, v batolecím období. Při této úzkostné poruše dochází k nadměrnému a nepřiměřenému prožívání strachu a úzkosti.

Dítě v takovouto chvíli odmítá kohokoliv, kdo není jeho máma či jiná blízká osoba, která o něj pečuje. Dítě pociťuje strach, bojí se, že už tuto blízkou osobu nikdy neuvidí, že se nevrátí, bojí se tuto osobu opustit. I když si mnozí lidé myslí, že je dítě rozmazlené, nemusí tomu tak být.

Dítě si utváří citové vazby a pouta k nejbližším lidem, formuje si osobnost, jde o běžný vývojový proces. Jestliže by k tomuto nedocházelo, je možno to chápat také jako poruchu ve vývinu. Dítě si k matce či blízké osobě totiž netvoří silné citové pouto.

Toto separační období u dětí může trvat různě dlouho, pár dní, týdnů či měsíců. Podobně jak se objevilo, tak i odejde. Ze dne na den. Separační úzkost se může objevit i u většich dětí, v předškolním i školním období.

Jaké jsou příčiny „období“ zvaného separační úzkost?

„Od psycholožky vím, že strach je první negativní emoce, kterou miminka cítí. Bohužel, i když si dítě vědomě tyto zlé zážitky nepamatuje, zůstanou uložené hluboko v podvědomí a vrací se.“

O tom, že mateřská intuice funguje velmi dobře u biologických maminek, tak nějak nepochybuji. Vztah a napojení k tomu vedoucí vznikne již v děloze a po porodu plynule přechází do toho pouta lásky a důvěry, které každé dítě tolik potřebuje. Tak je to v ideálním případě.

Samozřejmě je škoda, že jsme se tuhle intuici nějak odnaučili používat a věřit jí. O to víc je pro mě úžasné a fascinující to, že existuje a funguje také u rodičů náhradních. I přes to, že právě adoptivní maminky si věří v tomto směru ještě o něco méně než maminky biologické. Inspirací a dodáním odvahy v tomto směru může být následující příběh adoptivní maminky pětiletého chlapečka.

Kouzelný telefon

Když zazvonil kouzelný telefon, dozvěděli se žadatelé, že v kojeneckém ústavě na ně čeká čtyřměsíční chlapeček, který strávil první měsíce svého života v nemocnici, kde se léčil se silným abstinenčním syndromem. Chlapeček byl nádherný, vůbec se nebál lidí, naopak snažil se navazovat kontakt a na každého se usmíval.

Maminka neměla s dětmi žádné zkušenosti, ale i přes to jí přišlo zvláštní, že je maličký stále jakoby v napětí. Nevydržel chvilku v klidu, stále se ošíval a hýbal. Lékařka v kojeneckém ústavě už v té době vyslovila podezření na hyperaktivitu.

Nejste sama.

Můžete se tak cítit, ztracená uprostřed toho všeho nepořádku, hromady prádla a s nekončícím seznamem povinností.

Ale nejste sama, kdo každý den zažívá dobré i špatné okamžiky.

Kdo se ptá a hledá odpovědi, ale žádné nedostane.

Nejste sama ve všech těchto situacích a spoustě dalších:

- když se probudíte ráno a zamáčknete budík s nadějí spánku, trvajícího alespoň dalších pár minut. Chvíli ležíte v posteli, než se vrhnete do dalšího dne, kdy závodíte s časem.

V některých směrech své rodiče vlastně vůbec nepotřebovala. Když ji něco vylekalo nebo rozzlobilo, nejlépe se uklidnila sama, ne v náruči mámy, tak jak je to běžné. Sama usínala a sama se probouzela. Po probuzení nevolala mámu, prostě jen seděla v postýlce a tiše čekala.

Nikdy bych nevěřila, jak moc důležité pro celý budoucí život je to, jak jste citově navázaní na své rodiče. Jak jim důvěřujete, věříte jim, že tu budou v dobrém i zlém a můžete se na ně vždy a za všech okolností spolehnout.

Teorie pevného pouta

První roky života, především kojenecký věk, je v tomto ohledu opravdu zásadní. Dítě přichází na svět bezmocné, odkázané na pomoc a péči svých nejbližších. Maminka v ideálním případě reaguje vnímavě a citlivě na jeho potřeby, ať už fyziologické nebo potřeby blízkosti, obětí, lásky a něhy. Přesně na tohle je mozeček malé bytůstky připraven a v takových podmínkách se rozvíjí optimálně. Z miminka pak roste člověk plný důvěry v sebe, ale také ve svět kolem.

Cítí, že je přijímán, že on jako takový je dobrý, protože jeho rodiče ho milují takového, jaký je, dále cítí, že svět je bezpečné a krásné místo - jsou tu přece rodiče, kteří ho ochrání před nebezpečím, a později to přece zvládne sám.

Co když je ale vše jinak?

Jak je možné, že tisíce matek denně vyhledává na internetu tipy a rady, jak pláč svého dítěte utišit? Spousta rodičů spoléhá na rady odborníků, jsou tak ovlivnění médii, že nevidí, co jim opravdu dítě dává najevo.

Různé rady a psychologické studie, tabulky, manuály, příručky pro rodiče, příručky jak na dítě a podobné maminkám na mateřské dovolené se zvýšenou hladinou hormonů moc nepřidávají. Proto jsem se rozhodla se s vámi podělit o mé zkušenosti a postřehy z workshopu Nevýchovy. Co se tedy děje v našich hlavách, když uslyšíme dětský pláč?

Co se děje v našich, když dítě začne plakat?

Pláč zařizuje reakci rodiče a následně také péči. Naše uši jednoduše neumí a nechtějí dětský pláč ignorovat a poslouchat, proto mozek okamžitě signalizuje touhu tohle vyřešit a dítě uklidnit.

• Pláč je pro dítě nástroj komunikace. Vždy, když vaše dítě pláče, vám dává najevo své potřeby a touhy

Takhle to zařídila příroda a nelze to změnit. Brouzdáte na internetu a hledáte odpovědi na to, proč vaše dítě pláče a jak ho máte uklidnit? Nebo hledáte cestu, jak dítěti porozumět a naučit se rozeznávat jeho potřeby?

Je to vyčerpávající občas, že?
Ty dny, ty dny, kdy vaše touhy být rodičem, se vracejí a zase odchází. A vy jste někde uprostřed toho všeho. Uprostřed toho všeho chaosu a beznaděje.

Takže dnes, bych s Vámi chtěla sdílet šest pravidel pro dny, kdy máte chuť všechno vzdát a hodit ručník do ringu.

Také máte někdy pocit, že takových dní je až příliš?

V idylickém mateřství podle učebnice  by se měly střídat dobré dny se špatnými a samozřejmě, ty dobré by měly vždycky převažovat.

Jenže skutečné mateřství není žádná pohádka se šťastným koncem. Mnohdy je to spíš horor, kdy se krčíte pod dekou a bojíte se toho, co na Vás zase kde vykoukne. Jaká pohroma to bude dneska?

Vztek, vzdor, zoubky, bříško, nákup, úklid, rozlité pití, vysypané křupky....?

Někdy jsou dny, které jen navazují na další špatný den a někdy máme pocit, že nemůže už být hůř a že nic nemá cenu.

Nic z toho, co děláme každý den.

Někdy tak snadno dojdeme do bodu, kdy máme chuť to všechno vzdát.

Nepřestávejte. Nevzdávejte to.

Vím, že se teď cítíte, jako by na Vašich ramenou byla celá váha světa a vím, že jestli je hotové nádobí nebo ne, je teď to poslední co řešíte.

Možná máte pocit, že nikoho nezajímá, že jste do dvou do rána skládala prádlo nebo krmila dítě.

"Nemám ráda ten pocit vyčerpání, když mě všechno přemůže. Pocit, že se nic nedaří a já nic nezvládám.

Ale nejsem sama, ani Vy nejste sama, kdo se cítíte vysílená.
Kdo se modlíte každý večer, aby už šly děti spát a zažíváte příval radosti, když konečně opravdu SPÍ.

Je to těžké, ale i pocit, kdy jsme na pokraji sil, nás něco učí."

Když se v kalendáři přetočí den na pátek, jsem opravdu ráda.

Zažívám pocity úlevy a nadšení, ale hlavně klidu.

Řeknu Vám to upřímně.

Důvod k radosti mám jediný, protože zítra je víkend. A to znamená, že nemusím vstávat, hlídat ráno dcery, aby se oblékly, nasnídaly a vypravily do školy.

A odpoledne nemusím jet pro ně do školy  a do školky.

Asi každý z nás to někdy zažil. Dítě sebou v záchvatu vzteku hází na zem, jde po ulici a křičí, nebo začne vyvádět uprostřed obchodu. Takové situace jsou známy snad každému rodiči malého dítěte, říkáme tomu období vzdoru. Obvykle se jedná o děti ve věku od jednoho roku do 6 let. Jak na období vzdoru u dítěte tedy reagovat?

1. Snažte se uklidnit

Nám se to říká velmi jednoduše, to je pravda. Říkáte si, kde ten klid vzít, když byste své dítě nejraději vzteky roztrhli? Máte jej potrestat? Nebo ustoupit? Na dětskou agresi není dobré reagovat agresí.

Dítě by nemělo dostat na zadek, když sebou plácne na zem. Ani jiný trest není to nejlepší řešení. Křičí-li dítě, nebo sebou hází na zem, pak jako rodič nic neříkejte, pouze dítě obejměte či jej chytněte, aby neublížilo lidem okolo a hlavně sobě.

Slova, která jako rodič z pusy vypouštíte, mohou dítě ještě víc dráždit a vzdor vystupňovat. Jakmile je dítě klidné, můžete mu k tomu něco říci. Promyslete dopředu, na čem trvat a na čem naopak ne.

2. Děti takhle většinou reagují, když něco chtějí a nemůžou to mít

V dnešní společnosti se strašně často používá slovní spojení „dokonalá máma“ jako něco urážlivého a naprosto nemístného. Já to však vnímám úplně jinak.

Nutno dodat, že jsem nikdy nebyla typ člověka, který by měl problémy se sebevědomím a vnímáním sebe samé. Ba naopak – byla jsem vychována v tom, že dokážu všechno, co budu chtít. Protože jsem prostě dobrá a umím si jít za svým.

A tak ani v mateřství nezažívám moc pocity, kdy bych byla zoufalá a zbytečně se podceňovala. Samozřejmě byly chvíle, kdy jsem schlíple chovala v náručí ubrečené miminko a nevěděla, co dělat, co ho trápí a jak mu mám sakra pomoct. Tyhle pocity zná určitě každá maminka. Přesto si o sobě myslím, že jsem dobrá máma – a pro svého synka také dokonalá máma. Ne proto, že bych byla nejlepší ze všech, to určitě ne – ale proto, že dělám maximum pro to, aby byl šťastný a spokojený. A to kolikrát i na úkor vlastních potřeb a zájmů.

Vzpomeňte si na svoji cestu mateřstvím. Nejprve jste dítě nosila a snažila jste se, aby se mu u vás líbilo a mělo všechno, co potřebuje. Mnoho z nastávajících maminek si v těhotenství prochází malým osobním peklíčkem a věřím, že stejně nikdy nelitují, že tohle všechno pro své miminko podstupují. Prostě vědí, že to za to všechno stojí.

Když se dítě dralo na svět, byla to opět chvíle, která je většinou spojená s mnoha bolestmi – a to, i když každá k porodu přistupujeme s jinými myšlenkami, jinak to cítíme, jsou to pro nás nezapomenutelné chvíle, které se rozhodně nedají nazvat procházkou růžovou zahradou.

Po porodu nastává pak  ten pravý „hukot“ – pro miminko je vše nové a občas dává velice nahlas najevo, že v bříšku to bylo lepší a jednodušší. Vy jako matka strávíte mnoho bezesných nocí, kdy se modlíte, ať už ten uzlíček konečně usne, abyste mohly spát taky. Konečně. Aspoň chvíli. Občas máte pocit, že další takovou noc už nevydržíte. Ale to se pletete, vydržíte všechno, protože „ženská prostě vydrží víc než člověk“. A i v takových chvílích své dítě milujete – jasně, občas vám připadá, že třeba ne, ale věřte, že v koutku duše to prostě někde je – o tom, jak hluboko je tahle láska momentálně uložená, rozhoduje počet nocí, kdy jste se už pořádně nevyspaly.

Už to je pol roka, čo sme si z pôrodnice priniesli naše vytúžené bábo. Ten čas prešiel tak veľmi rýchlo; a zároveň tomu nemôžem uveriť, že už je to pol rok! Asi ako každá mamina, aj ja som mala pred pôrodom akési vysnívané predstavy, ako to asi s malým drobcom bude vyzerať. A veľmi som sa tešila. A tiež som sa veľmi mýlila. 

Predstava číslo jedna: "Moje dieťa nebude..." (veľa plakať, stále sa nosiť na rukách, používať cumlík, ...) 

Aká krásna predstava a aký veľký omyl! Každé dieťatko je iné, ale každé jedno túži po mame a jej náruči. Toto nepochopí nikto, kto vlastné dieťa ešte nemá. Tiež som patrila k ženám, ktoré videli "rozmaznané" deti na každom kroku, stále len na mame prilepené... Odkedy som mama, aspoň v duchu som sa už všetkým takýmto "rozmaznancom" ospravedlnila a sama si vychutnávam ten pocit, keď mám malého na sebe "prilepeného". Ten úžasný pocit, že pre niekoho ste doslova a dopísmena stred vesmíru a stačí mu len, aby ste boli pri ňom. A všetko je v poriadku. A tiež treba dodať, že dieťa dá rodičom vždy najavo, čo sa mu páči a čo nie. A to, že sa oni pred pôrodom o niečom rozhodli, teda vôbec nič neznamená. 

Predstava číslo dva: "Budeme chodiť kočíkovať a stále budeme vonku" (malý sa narodil na jar, kočíkovanie teda ideálne načasované)

Aká krásna predstava. Kým som nastúpila na materskú, bola som zavretá v kancelárii od pondelku do piatku a predstava chodenia vonku "kedy sa mi zachce" bola proste úžasná. Hneď ako sa dalo, vzali sme s mužom kočík a vyvetrali seba aj malého. Prvé kočíkovanie šlo na jedničku. Postupne sme prechádzky predlžovali a obaja sme si užívali krásne slnečné počasie.

A potom to prišlo. Prvý rev v kočíku. Neschopnosť dieťa utíšiť a následný šprint domov (veď ľudia sa pozerajú). Naše dieťa proste odmietalo zaspať v kočíku. Keď sme ho uspali a šupli dnu, všetko fajn. Akonáhle sa zobudilo, spustilo neutíchajúci a matke srdcedrásajúci rev.

Všichni své děti milujeme, to je víc než jasné. Ovšem ne všichni jim to ale umíme dát adekvátně a denně najevo. V dnešní době, která je uspěchaná a ve znamení stresu, na objetí, pohlazení, milý úsměv, důvěru a pochopení nezbývá moc času.

A to všechno umí dětskou duši podlomit. Děti pak ztrácí své sebevědomí, víru ve vlastní schopnosti, v sebe sama. Vybrala jsem ty nejdůležitější body, které vám mohou pomoci vaše dítě lépe pochopit azdravě rozvíjet jeho sebevědomí.

Pro rodiče je důležité, aby pochopili, že v životě nejde jen o věci materiální. A ještě důležitější je, aby dítě opravdu vědělo a cítilo, že je milované a pro vás to nejdůležitější. Na toto téma už jsem jeden článek napsala, zabývá se budováním sebeúcty u dětí. Najdete ho ve třetím díle online magazínu „Téma na Vaše přání“. - Pro odkaz na magazín si pište do komentářů a já vám jej ráda zašlu do zprávy 🙂

Nejpřirozenější pro rozvoj zdravého sebevědomí je šťastná rodina!

Dítěti dává nenahraditelné pocity, jako jsou:

• pocit bezpečí a jistoty
• domov, zázemí, místo pro život
• lásku rodičů, sourozenců, prarodičů
• sebedůvěru, pocit vlastní důležitosti
• hodnoty, které jsou v životě důležité
• úctu k rodičům, k sobě samému, k  prarodičům, k okolí
• pocit, že někam patří

Říká se, že dnešní děti vůbec nevědí, co znamená slovíčko NE. Podle nás je to však právě naopak, slovo ne znají velmi dobře. Je dokonce možné, že slovo NE při výchově svých dětí používáme nejčastěji.

Neběhej, nesedej si, nekřič, nebreč, nebijte se, nenadávej, neházej s tím, nedávej to tady, nešahej na to, nedávej to do pusy, neskákej a podobně. Během dne slovo NE použijete opravdu mnohokrát. Je paradox, že čím víc říkáte ne, tím méně funguje. Nebo také nemusí fungovat vůbec.

Děti jsou alergické na slovo NE

V jedné chvíli se děti stávají odolnými ke slovíčku NE. Jako by byly hluché a slepé, neposlouchají,nedělají to, co my chceme. Jakoby se u nich vyskytovala alergie na slovo NE. Co v takovém případě dělat? Jak s dětmi mluvit, aby nás poslouchaly?

1. Řekněte NE jinak!

Slovo NE má ty nejlepší účinky, když jej používáte jako šafránu. Tedy s ním šetříte. Používáte-li ne v každé větě, pak jde kamsi do ztracena. Mnohdy bychom mohli naše příkazy a prosby říci jinak, bez slovíčka ne. Místo „neběhej“ můžete říci „jdi pomalu“.

Tak jsme se dočkali. Konečně tu byl ten malý drobeček s námi. Tolik jsme se na něj těšili. 

Pamatuju si to jako dneska. Přinesli jsme si domů naše první děťátko. Doma bylo absolutní ticho. Zabalila jsem ho do zavinovačky a položila do postýlky. Stáli jsme s manželem nad postýlkou s naším děťátkem, manžel mě objal kolem ramen a společně jsme se na něj dívali. Dívali jsme se a mlčeli. 

Po pár dnech už bylo vše jinak 😉. A já měla v hlavě pořádný fičák. Jedna myšlenka střídala druhou...

1. A mám ho navždy.
2. Pro boha, co s ním mám dělat?
3. Nechápu, jak toho může takové malé miminko vykakat tolik za jeden den.
4. Jak toho může to malé miminko tolik sníst za jeden den?
5. Bylo by to o tolik jednodušší, kdybych měla ještě jeden pár rukou. Proč to evoluce nezařídila?
6. Co je dnes za den?
7. Pane bože, myslím, že jsem ho zlomila.
8. Má to hovínko správnou barvu?
9. Dělám to správně?
10. Co to je za zvuk? 
11. Přece už zase nemůže mít hlad?
12. To už zase kakal?
13. Proč jsem to jen googlila?
14. Jsou ostatní matky taky ještě v pyžamu?
15. Jestli mi ještě jednu někdo řekne, “spi, když spí dítě”, tak ho praštím.
16. Prosím, neposlintej mi mé poslední čisté oblečení. 
17. Jak se má sakra tahle věc obléknout?
18. Proč nemůžu přijít na to, jak to sundat?
19. Počkejte… zhloupla jsem. Zlepší se to někdy?
20. Mám otevřít dveře nebo nejdřív schovat prsa?
21. Opravdu se potřebuju napít.
22. Prosím, přestaň plakat.
23. Pro lásku boží, prosím, přestaň plakat.
24. Takhle jsem si to nepředstavovala.

A jaké myšlenky se honily hlavou vám? 🙂

Když mi bylo asi 12 let, moje tehdy 24 letá sestřenice otěhotněla. Pamatuju si, jak mi můj táta řekl: “Kéž bys to taky vydržela aspoň do těch 24 let. Není kam pospíchat.” Vzhledem k tomu, že v té době v naší zemi ještě panoval socialismus a holky se vdávaly a měly děti kolem 20 let, tak jsem si řekla: “Hm, tak snad to do těch 24 let vydržím.” Pak se u nás změnila situace a přišla sametová revoluce. 

Když mi bylo 22, pracovala jsem s jednou kolegyní. Jí bylo 29, nebyla vdaná a neměla děti. Myslela jsem si, že je pěkně stará, a že až mně bude 29, budu vdaná a budu mít 2 děti. 

Když mi bylo 24, vzpomněla jsem si na tátu a pomyslela si, že jsem vydržela. A co víc. Uvědomovala jsem si, že zatím děti nechci. Chtěla jsem pracovat, vydělávat a poznávat svět. Ne být doma s dětmi. Proboha, co bych s nimi doma celé dny dělala? To bych se určitě zbláznila! “Odsouvám dítě o 2 roky, to mi bude 26, to bude ideální,” řekla jsem si. V žádném případě jsem nechtěla být "starou" matkou. 

Ve 26 letech se mi zdálo, že jsem na děti pořád ještě moc mladá. A ve své hlavě jsem je opět odsunula o 2 roky, do mých 28. Hezký věk. Prima. A ještě aspoň stihnu vydělat nějaké peníze a něco zažít.

A tak to šlo dál. I ve 32 letech jsem se cítila mladá a měla jsem pocit, že není kam spěchat. Krom toho jsem kolem sebe měla takových holek víc a tak mi to přišlo naprosto normální. Jasně, že když jsem přijela domů na Vysočinu, potkávala jsem o mnoho let mladší holky s dětmi. A doma se samozřejmě všichni tvářili, že nechápou, na co čekám…

Nebudu to prodlužovat. V 35 letech jsem konečně nabyla dojmu, že bych dítě chtěla. Že už jsem toho viděla a zažila dost. V práci jsem začínala cítit vyhoření. Připadala jsem si naprosto vyčerpaná a uvědomila jsem si, že se moje hodnoty změnily. V té době jsme už také bydleli na vesnici ve vlastním domečku s velkou zahradou a já se začínala těšit, jak na té zahradě budou kromě 2 psů a kočky pobíhat a hrát si naše děti.

Dnes jsou to přesně 2 roky, co jsem se stala mámou a to mě tak nějak nutí bilancovat a vzpomínat na to, jaké ty poslední 2 uplynulé roky byly. Sentimentu mám v sobě dost, ale ten si chci nechat pro sebe, takže tohle je takový žebříček věcí, které mě na mateřství nejvíce pobavily 🙂

Během mateřství jsem zjistila, že...

• absolutně nepotřebuju budík – mám jeden živý, a ten mě vzbudí vždycky dřív než chci vůbec vstávat
• jsem naprosto přišla o problémy s usínáním a dlouhým čučením do zdi – prostě lehnu a spím. Kdykoliv a kdekoliv. A to i když nechci...
• jsem schopná hodiny a hodiny konverzovat nad tématy porod, kojení, plínky, příkrmy, očkování a mateřská láska
• jsem se naučila připravovat desítky jídel, která mají naprosto stejnou konzistenci, vypadají však naprosto odlišně, ale přesto chutnají stejně hnusně (ano řeč je o příkrmech)
• jsem v každé situaci schopná vymyslet hned několik působivých motivačních lží, které dostanou mé dítě přesně tam, kde ho potřebuju mít („pojď, podíváme se, jestli támhle náhodou nepojede mašinka“, „miláčku, s tatínkem jéme přesně to samé, co máš ty“)
• znám naprosto všechny jízdní řády místních dopravních prostředků (a dokonce i přesně vím, na kterém přejezdu kdy projíždí vlak a kolik bude mít vagónů)
• spousta věcí, které jsem dříve dělala rukama, se dá stejně dobře udělat i nohama (a možná i rychleji)
• traktor zvládnu nakreslit i poslepu (a to v několika designech)
• zvládnu přebalit pokakané dítě bez toho, aniž bych se pozvracela (nesmějte se, to byla moje největší obava před tím, než jsem se stala mámou...jsem prostě pachová citlivka🙂 )
• nakupování oblečení pro sebe jsem vyměnila za nakupování pro dítě a ještě mě to činí trapně šťastnou
• vědomí, že máme na sex málo času (protože spící dítě se vždy nějak záhadně vzbudí) vůbec vztahu a kvalitě sexu neškodí, mnohdy i naopak🙂
• stala se ze mě citlivka, kterou zaručeně rozbrečí šťěňátka, koťátka, malé děti a v podstatě všichni lidi s pohnutým osudem (a že jich je!)
• to že tvrzení: „milovat někoho tolik, že bys za nej položil život“ je pravdivé a není to jen prázdná fráze, která se jen tak říká
• to že si absolutně nedovedu vybavit bolest u porodu, přestože tenkrát bych přísahala, že to nikdy zapomenout nedokážu
• vím, že teď už zvládnu prostě všechno na světě

A co vy? Co na mateřství překvapilo a pobavilo vás? 🙂

Více článků z mé dílny (hlavy) najdete na blogu:

http://slaskouapacheee.blogspot.cz/

Každý básní o dítěti, které roste ve vašem břiše a o nejkrásnějším období v životě ženy. Nikdo vám už ale neřekne o tom, co máte po narození dítěte skutečně očekávat.

Řekl vám už někdo, že první den s vaším novorozeným dítětem se zařadí mezi nejhorší dny vašeho života? Ne? Nejste v tom sama. Spousta novopečených matek je ve finále překvapeno, že mateřství má daleko do růžové idylky, kterou prezentují všechny celebrity. Tady jsou věci, o kterých vám sice nikdo neřekne, ale měla byste se na ně raději připravit:

1. Vztah s dítětem není automatický
Také jste od všech svých známých slyšela tvrzení typu: "Od prvního okamžiku, kdy jsem své novorozené dítě uviděla, jsem pocítila obrovskou intenzivní lásku"? Ano, některé ženy to tak skutečně cítí, jiné však nikoli. A obě varianty jsou v pořádku. Jako u mnoha jiných vztahů, i vztah s dítětem potřebuje čas, aby se mohl rozvíjet. Nemějte výčitky svědomí, pokud nepocítíte všeobjímající lásku okamžitě. Váš vztah a vazby se budou budovat postupně s každodenní péčí a kontaktem.

2. Příchod domů je těžký
Dokud jste s dítětem v nemocnici, jíte a spíte podle nemocničního řádu; sestry vám nosí jídlo, stelou postel, pomáhají s péčí o dítě i kojením... Jenže jakmile přijdete domů, tento servis okamžitě ztrácíte a zůstáváte napospas svým splašeným hormonům. Je normální, že se po příchodu domů budete cítit smutná, zmatená, úzkostná a budete mít pocit, že péči o dítě nikdy nemůžete zvládnout. Snažte se rozdělit povinnosti mezi ostatní členy domácnosti a alespoň zpočátku co nejvíce odpočívejte.

3. Mléko budete mít úplně všude
V porodnici si dítě jen několikrát cuclo kolostra, které předchází tvorbu mateřského mléka, a mělo dost. Najednou se vám během několika hodin bolestivě nalijí prsy a jakoby někdo otočil kohoutkem, začíná z nich odkapávat nebo dokonce stříkat mléko. Mezi jednotlivými kojeními mléko prosakuje všude, vaše prsa vypadají, jakoby chtěla v následující sekundě explodovat a ještě vás bolí bradavky. Nebojte se, jde o zcela normální začátek kojení, postupem času se vaše produkce mléka upraví.

4. Váš partner vám pomůže minimálně
Také jste si v těhotenství malovala idylické scény, kdy zvlhlým zrakem pozorujete svého partnera, který si něžně hraje s miminkem, jež předtím nakrmil, přebalil a utišil? Je čas se probudit. Novopečený otec se naparuje jako páv, kdykoli se s vaším potomkem rád pochlubí, ale jakmile se objeví na obzoru problém v oblasti bolavého bříška, neochoty usnout, nebo hladu, nastupujete na scénu vy. Nebojte se požádat explicitně o pomoc a naučit ho základní úkony v péči o dítě. Možná se jen bojí, aby tomu křehkému tvorečkovi neublížil.

5. Hemeroidy
Jen málokterá žena se vám zřejmě svěří s tím, co si dokázala vytlačit během porodu. Nicméně hemeroidy jsou bohužel velmi běžnou komplikací, s níž se ženy po porodu setkávají. Svědí, bolí, tlačí, nebo dokonce i krvácí a dělají z každé návštěvy toalety vskutku nezapomenutelný zážitek. Přibalte si s sebou do porodnice gel z dubové kůry a vlákninu, která vám pomůže předejít vaší noční můře: zácpě.

6. Pořád nebudete mít co na sebe
Zabalila jste si s sebou do porodnice své oblečení, které jste nosila před těhotenstvím? Gratulujeme k hezkému, nicméně zcela naivnímu, pokusu. Po porodu se do něj s největší pravděpodobností ještě dalších několik měsíců nevejdete. I když jste se možná dostala na svou původní váhu, tukové zásoby budou naprosto jinak rozložené, takže pneumatiky vám minimálně ještě chvíli zůstanou.

7. V jádru jste soutěživá
Nejspíš už jste si všimla, že všechny matky v okolí se nemohou dočkat, aby vám sdělili, co úžasného udělalo právě jejich dítě. Navíc se u nich objevuje touha porovnávat svého potomka s ostatními dětmi, s nimiž přijdou do styku. Velkým překvapením pro vás asi bude, že podobné sklony v sobě máte zakódované i vy. Najednou zjistíte, že se předháníte se sousedkou, čí dítě se usměje dřív, a dokonce jste ochotná si v rámci toho trochu přehánět a vymýšlet si.

8. Kolik dítě skutečně stojí
Ano, všichni vaši přátelé mají pravdu, když tvrdí, že dítě je drahá záležitost. V celé šíři tuto skutečnost pochopíte v okamžiku, kdy začnete financovat krmení, přebalování, péči, zábavu, vzdělání a další nezbytnosti.

9. Váš život se změní, a v mnohých ohledech navždy
Připravte se na nedostatek spánku, sexu, odpočinku i času, který budete mít sama pro sebe. Váš život prodělá četné změny, ale na druhou stranu budete možná překvapena, kolik věcí lze i přesto dělat i s malým dítětem.

10. Vaše přátelství se změní
Narození dítěte je naprosto nesdělitelná a nepřenosná zkušenost, která vás vzdálí od bezdětných kamarádek. Je pravděpodobné, že se vám zúží okruh konverzačních témat, a možná se vám ani nebude chtít vídat se tak často jako dříve. Na druhou stranu narozením dítěte získáte nové kamarády.

Autor: - Tereza Málková - http://www.forexample.cz/