Bezcílně bloumám po bytě a poklízím.

Takhle uklizeno u nás doma ještě nebylo.

Nervózně tikám očima na velké hodiny visící v kuchyni.

Odtikávají minutu po minutě a mě to přijde jako hodiny.

Beru do ruky koště a zametám, myslím, že už za posledních deset minut potřetí.

Nemyslím na to co dělám, potřebuji jen zaměstnat hlavu a nemyslet na ni.

Jak se asi má...pláče ještě? Hraje si nebo mě volá?

Moje myšlenky přehluší zapípání zprávy na mobilu.

Vím od koho je.

Shýbám se ještě a urovnávám krabice s mlékem vedle lednice, snažím se oddálit tu chvíli, kdy půjdu ke svému telefonu.

Chvíli, kdy budu čelit pravdě.

Nervózně zírám na displej a čtu řádky, které mě za deset vteřin trochu uklidní.

Ale jen trochu.

Je v pořádku, hraje si s dětmi a odpoledne až pro ní půjdu, bude nadšeně říkat, jak je školka príma. 

V noci nepláče, nemá zlé sny a nijak netrpí.

Přesto se ptám sama sebe, jestli je opravdu šťastná nebo jen uzavřená?

Jestli když vyběhne se záchoda a nevidí mě, tak místo pláče, neuzavře svoji bolest a stesk uvnitř sebe.

Přesně tak jak to dělám celý život já.

Už dnes se bojím zítřejšího rána, dalšího rána, kdy moje malá holčička bude plakat a držet se mě kolem krku tak pevně jak ještě nikdy nedržela.

A já ji budu muset s těžkým, krvácejícím srdcem předat učitelkám ve školce.

I když mě bude volat, budu slyšet její pláč. A pak co nejrychleji odejít. Nastoupit do auta a řídit jako ve snu. Moje srdce zůstává s ní a prvotní nadšení ze školky rychle opadává.

Zítra už to budou dva týdny a zatím se do školky těšila jen dva dny.

Nevěřte nikomu, kdo Vám říká, že je to snadné a že si aspoň odpočinete.

I já jsem tomu věřila, hladkému průběhu, puse mezi dveřmi a zamávání. Loučení bez slz. Tedy alespoň bez jejích.

Ze všech stran slyším útěchu, že nejsem sama, kdo to zažívá a že se to poddá. Že jí mám dát čas, aby si zvykla. Nemám prodlužovat loučení, protože je to mnohem horší.

To všechno vím.

Přesto je mi to k ničemu.

Jak odtrhnout od sebe dítě, které se Vás drží a pláče?

Jak ho předat jiné osobě, jak utéct rychle pryč?

Zní to tak snadně, přirozeně.

Měla by se do školky těšit, mezi kamarády. Má tam přeci spoustu hraček a nových zážitků. Podnikají výlety, zpívají a tancují.

To by mi mělo být útěchou a jí vlastně taky.

Jenže ani to nemusí stačit.

Věta paní ředitelky ve školce, že do dětské dušičky nevidíme mě tedy moc neuklidňuje.

Snažím se nemyslet na to, že jí něco trápí, když mi říká o svém strachu. Snažím se vnutit sama sobě myšlenku, že se bát nemá čeho a i vím, že je to logické.

Odpoledne, když pro ni jdu je veselá, přesto si říkám jestli to není jen předstírané a celý zbytek dne jí pozoruji, jestli jí něco nechybí.

Uplácím jí, nabízím cokoliv za to, když do školky půjde bez pláče. Nezabírá nic.

Čas je prý nejlepší a mám jí ho dát.

Vnitřně ale bojuji s myšlenkou, že jí ze školky vezmu a zkusíme to příští rok. Přestože vím, že to nic neřeší a za rok by to možná mělo stejný průběh.

Kdyby alespoň nebyla jediná, kdo pláče.

Ostatní děti se na ní dívají, zatímco jí svačinu.

A ona se drží kliky u dveří a já stojím bezradně nad ní.

Je snadné radit druhému, co by měl dělat.

Kolikrát už jsem řekla jiné mámě to samé, co slýchám teď denně.

Jenže říkat to a dělat je rozdíl.

Doufám, že zítra to bude snazší a když ne zítra, snad pozítří nebo za týden.

Pokud i Vy prožíváte denně to samé co já, věřte, že neděláte nic špatně.

Ani Vaše dítě.

Nedělá Vám to naschvál, nechce Vás zdržovat.

Je to přirozené, že má strach z neznámého. Doteď bylo jen s Vámi celé dny, dlouhé roky a najednou má být bez Vás.

Mnohé z nás nemají na výběr a musí zpět do práce nebo k lékaři, na důležitou schůzku a ve chvíli, kdy Vás Vaše dítě drží kolem krku není lehké odejít.

Separační úzkost

Ještě dodnes si pamatuji, jak úderem devátého měsíce Sofinky začala separační úzkost. Po zkušenostech s ostatními dcerami, jsem na to byla připravená, věděla jsem, že to přijde. Přesto mě zaskočilo s jakou razancí špatně snášela i můj odchod na toaletu nebo do kuchyně.

Často jsem ji musela brát sebou, aby neplakala.

Ve třech letech dítě prochází tou samou separační úzkostí, protože je ve věku, kdy se citově odpoutává od mámy. I my mámy to snášíme stejně špatně.

Určitě si teď povzdychnete, že se nemůžete dočkat, až Vašemu chlapečkovi nebo dcerce budou tři a půjdou do školky a Vy s kamarádkou na kávu nebo jen tak kamkoliv. Bez nich.

Ale věřte, že až to přijde, nebude to snadné ani pro Vás.

Já jsem se Sofinkou strávila poslední rok a půl sama. Ostatní dcery byly ve škole a ve školce a byly jsme to jen my dvě.

Jezdily jsme na nákupy, dávaly si zmrzlinu, hrály si, povídaly, mazlily se.

Zvykla jsem si na ní a ona na mě. A najednou jsme bez sebe.

Nemám jí vedle sebe a i když vím, že je to pro ni teď důležité být mezi svými vrstevníky, stejně mi chybí. A já chybím jí. Vím to, cítím to každý den.

Vzít jí ze školky by nic nevyřešilo, ona potřebuje se ode mě odpoutat a být s kamarády.

Můžu udělat jen to, že v čase, kdy spolu budeme jí dám najevo lásku a pozornost.

Všechno čím jsem mámou a Vy také, mi velí ochránit ji, zabránit tomu, aby byla smutná a trpěla.

Držme si palce společně, aby ti naši nejmenší zvládli nástup do školky co nejlépe a s co nejméně slzičkami.

Jestli budete stát zítra ráno uprostřed šatny a Vaše dítě bude plakat nebo vztekat se, věřte, že tam budu s Vámi.

V myšlenkách a budu přesně vědět, jaké to je.

A až budete vybíhat ze školky a rychle nasedat do auta a za první křižovatkou se Vám oči zalijí slzami, i já budu cítit to samé co Vy.

Možná se potkáme, možná mě minete na přechodě a nebo se vůbec neuvidíme.

Uvnitř ale půjdeme po stejné cestě a s námi další tisíce maminek, které každé ráno nervózně čekají na první větu nebo slovo od svých dětí, které naznačí, že dnes to bude opět těžké.

Nejste v tom samy.

S Láskou,

Monika💘

Přidejte se ke mě: https://www.facebook.com/blogmamy/

Cože? Ty dnešní matky už neví, co by...může problesknout některým z nás. Mám zde pro vás jen takový malý tip. Nejde o tyranizování, jak být dokonalým rodičem a to dokonce ještě dříve, než se dítě narodí ;)

Jsem klinická logopedka na mateřské a mám teď tu krásnou příležitost sledovat vývoj dětské řeči v přímém přenosu. Píšu rodičům o tom, co vím a znám. Třebas některé mé postřehy upotřebíte pro vývoj řeči vašeho dítěte a třeba i lepší komunikaci v rodině. 

Ví se, že děti už v prenatálním vývoji slyší a reagují na matčin hlas nebo melodickou hudbu. Pouštění Mozartovy hudby břichu se sice u nás doma nekonalo, ale svou oblíbenou hudbu jsem přece jenom poslouchala o něco raději, právě pro pocit, že ji posloucháme dva. Ještě dříve než u nás proběhla radost, že ve mně roste nový posluchač, jsem četla o studiích sluchového vnímání u dětí ještě nenarozených. Jsem klinická logoedka tak čtu "todlenc", ale jinak čtu i detektivky;) Studie prováděli DeCasper a Spenceová, v průběhu 80. a 90. let  a z nich vyplývá že,

pokud 6 týdnů před porodem budete svému maličkému opakovaně předčítat kratší část textu, bude na něj reagovat po porodu, a to i když jej bude číst někdo jiný.

Při výzkumu hodnotili reakce plodu a to podle změn srdeční akce. Změnu zaznamenali, i když text četla jiná osoba než matka nebo otec. Tím bylo vyloučeno, že se jedná o pouhou reakci na hlas blízkých.

Pokud vás tento poznatek zaujal, můžete zkusit předčítat svému dítěti - můžete zkusit číst svému břichu. Nejspíš tím nezískáte náskok před dítětem od sousedů, ani tím nijak neumocníte vývoj vašeho superdítěte ;). Taky nemohu slíbit, že text bude fungovat jako zaklínadlo pro řvoucí uzlíček. Tímto čtením můžete "jen" přidat další způsob komunikace s miminem. Slovy, která jsou vám milá a která už bude znát. S jak přesnou délkou textu pracovat jsem se nedočetla, autoři uvádí: "určitý krátký text". Výběr je na vás.

Už jen vybírání textu je děj poměrně zábavný. Vybrat něco, co budeme dítěti předčítat 6 týdnů bez omrzení a bez pocitu prázdných slov pořád dokola, několikrát za den, dá i zabrat. Pohádku? (část pohádky Kocoura v botách použili právě ve výzkumu) Oblíbenou básničku? Pro mou a Štěpánovu náturu by to byla příliš tradiční volba a soudíce, že pohádek a básniček si užijeme až bude mimino na světě, jsme vybírali netradičněji... a toto už je vlastně způsob komunikace. Výběr prvních slov, která "věnujete" svému dítěti.

U nás nakonec vyhrál recept na na Štěpánovo oblíbené cukroví - zázvorky od Magdaleny Dobromily Rettigové. Recept je díky svému stáří plný krásné, melodické, někdo by mohl namítnout i zastaralé češtiny, ale dle mého soudu je délka tak akorát a poslouchá se to náramně. Navozovalo nám to doslova sladkou, rodinnou náladu.

Dej na vál 12 lotů tlučeného prosátého cukru... i teď po několika měsících, když čtu ta slova, cítím ladění těch dní, jako když cítíte určitou vůni a s ní máte spojený zážitek...

...12 lotů pěkné prosáté mouky... sedím s velkým břichem na naší nové, dřevem vonící posteli a koukám, jak padá listí ze stromů...

Recept jsme vytiskli na malé lístečky a nastražili si je po bytě. Pokaždé, když byl čas a nálada, "pekli jsme zázvorky". Budoucí táta rád zasvěceně předčítal. Už v tu chvíli jsme byli rodina. Máma, táta, mimino a společná slova.

co jste vybrali nebo vyberete VY?

pukrle barbora

http://www.proslova.cz/blog/

blog nejen o vývoji řeči

"Nemám ráda ten pocit vyčerpání, když mě všechno přemůže. Pocit, že se nic nedaří a já nic nezvládám.

Ale nejsem sama, ani Vy nejste sama, kdo se cítíte vysílená.
Kdo se modlíte každý večer, aby už šly děti spát a zažíváte příval radosti, když konečně opravdu SPÍ.

Je to těžké, ale i pocit, kdy jsme na pokraji sil, nás něco učí."

Když se v kalendáři přetočí den na pátek, jsem opravdu ráda.

Zažívám pocity úlevy a nadšení, ale hlavně klidu.

Řeknu Vám to upřímně.

Důvod k radosti mám jediný, protože zítra je víkend. A to znamená, že nemusím vstávat, hlídat ráno dcery, aby se oblékly, nasnídaly a vypravily do školy.

A odpoledne nemusím jet pro ně do školy  a do školky.

Život je někdy unavující. Můžete se probudit ráno a už v poledne se divit, jak se to vlastně stalo, že zrovna žijete tento život.

Jste unavená jen při myšlence dalších úkolů, které se nemilosrdně hrnou na seznam povinností, které prostě nemáte šanci splnit. I když se snažíte sebevíc.

Bohužel žádná z nás nemáme kouzelné tlačítko, které by nám pomohlo nejen zastavit čas, ale donutilo naše děti třeba spát o 15 minut déle.

A všechny ty noci s plačícím miminkem nebo batoletem jsou prostě vyčerpávající.

Ani starší děti nevypadají, že by potřebovaly hodně spánku a tak se pravidelně budí uprostřed noci nebo brzo ráno a mají radost, že už vyšlo sluníčko. Vy máte radost už menší.

Pravda je, že mateřství je plné okamžiků, které Vás prostě přemůžou.

Vezmou Vám všechny poslední zbytky naděje a víry a nezáleží na tom, co přesně se vlastně stalo.

Vylité pití na podlaze, pasta po celém umyvadle, neustálé dětské otázky, které se opakují a nemají konce. Ani správné odpovědi.

Vztek batolete z ničeho nic, posílání dětí do postele, které spát nechtějí, řešení finančních starostí, problémy ve vztahu, nemoc nebo prostě jen život, i ten může být sám o sobě těžký.

Je to těžké, ale i pocit, kdy jsme na pokraji sil, nás něco učí.

I když je to strašně nepříjemné, ponižující, bolestivé a většina z nás prostě chce jen vyběhnout z domu a  křičet. Nahlas nebo potichu do polštáře.

Někdy je třeba slyšet, že nejste samy, nebo že jste úžasné, nebo že nejste jediná, která se takto cítí.

Vyčerpání nás proto učí sdílet pocity vzájemně mezi sebou.

Sepsala jsem seznam věcí, které jsem během svých stavů vysílení zjistila:

1. NENÍ DŮVOD SE STYDĚT

Neexistuje žádný důvod proto, abyste se styděla, že cítíte se přemožená a vyčerpaná.

Že sedíte uprostřed toho všeho chaosu s miminkem v náručí a pláčete nad sebou, nad světem, nad životem a chce se Vám jen křičet, jak je to všechno nefér a že takhle jste si to rozhodně nepředstavovala.

Všechny do jedné občas zažíváme pocit, že jsme se neměly stát matkami. Že to není pro nás, že to nemůžeme nikdy zvládnout a je toho až příliš. I když to třeba nahlas nepřiznáme, každá na chvilku zalitujeme, že jsme ještě nepočkaly, že jsme místo jedno dítěte neměly dvě apod.

Na tom nezáleží.

Ať už máte pocit viny z toho, že si dostatečně nevážíte toho "být máma" a nejste za to dost vděčná. Nebo  z toho, že nezvládáte svoje emoce a výbuchy vzteku i pláče se u Vás střídají nečekaně.

Pamatujte si, že my všechny mámy na světě to cítíme stejně.

Občas se dostaneme do stavu naprostého zoufalství a vyčerpání, kdy máme strach. Strach, že nejsme  stvořené pro mateřství a nemáme pro to být mámou ten správný dar.

Sebehorší chvíle ani jak v nich reagujete, Vás nijak nepopisují. Okamžiky Vás nedefinují, neurčují ani to, jaké jsme mámy, ani to, jací jsme lidé.

2. ZVLÁDNETE TO

 Myslím, že to je právě to, co potřebujeme mít všechny na paměti, nejčastěji uprostřed těch těžkých dnů.

Tohle je pravděpodobně to, co jsem nejvíc potřebovala slyšet právě v těch dnech, kdy jsem si myslela, že už dál nemůžu. A vy jistě také.

Ať už je to kamarádka, která Vám zavolá a řekne, že to  zvládnete. Nebo Váš partner, který Vás obejme.

Prostě to potřebujeme vědět. Všechny to zvládneme a nezáleží na tom, jak těžké dny to budou a kolik jich ještě před sebou máme.

Jednou uklidíme všechen ten nepořádek, vypereme všechno to nekonečné prádlo a všechny naše děti přestanou mít záchvaty vzteku nebo pláče. I ta nejhorší noc, jednou skončí, protože je ráno a začne nový den.

Jsme silnější, než si myslíme.

3. POŽÁDEJTE O POMOC

Zdá se to jednoduché, že? Ale která z nás opravdu požádala kdy o pomoc, kohokoliv?

Vnímáme to, jako důkaz, že to nezvládáme. Jako přiznání našeho selhání.

Někdy je ale největším projevem naší odvahy a statečnosti, když prostě zvedneme telefon a požádáme o pomoc.

Je to možná trochu ponižující, ale také je to okamžik neuvěřitelného vítězství. Je to totiž chvíle, kdy přestože bojujeme za sebe i za svou rodinu a snažíme se udělat všechno správně a samy, jsme ochotné připustit, že nemůžeme všechno zvládnout.

A je naprosto v pořádku požádat někoho blízkého o pomoc.

4. PŘIJMĚTE POMOC

Další relativně jednoduchá a přirozená věc. Ale mezi "požádat o pomoc" a "přijmout pomoc" je alespoň u mě propast, kterou ne vždy dokážu překonat.

Mám ráda ten pocit, že dokážu všechno a sama. Ale pravda?

Pravda je, že nemohu dělat všechno sama a občas potřebuji pomoct. I vy potřebujete pomoct, protože každý potřebuje pomoct.

Takže otevřeme dveře, aspoň maličko a pozveme si do života další lidi.

Upřímně, když se přiznáme, že jsme skutečné a nedokonalé, ve skutečnosti pomůžeme zbořit všechny ty ohromující masky perfektnosti, které denně tvoří sociální média.

A všem se nám nakonec uleví, že nejsme samy. Protože NEJSME SAMY.

5. POUČME SE Z TOHO

Možná ne zrovna uprostřed toho všeho zoufalství a zhroucení je ještě prostor na to se něco naučit, ale později.

To, jak prožíváme svá malá nebo velká zoufalství, nás učí dozvědět se něco o sobě samé.

Když děti prostě neposlouchají, když nestíháte prostě nic, když do toho všeho zvoní telefon, prádlo čeká a nemilosrdně se tyčí v rohu, učí nás to, že si musíme určit priority. A krůček po krůčku ten děsivě dlouhý seznam věcí zvládnout tak, jak je v našich silách.

A upřímně, velmi často si vybírám tu jednodušší věc ze svého seznamu, i když vím, že bych měla udělat něco jiného.

Ale někdy prostě nemám sílu na nic jiného, než vybrat jednu jednoduchou věc a nadechnout se.

Nadechněte se i Vy. Pěkně pomalu.

7. NAJDĚTE SI MALÉ POTĚŠENÍ

Ať už je to cokoliv a zdá se to jakkoliv nepodstatné.

Je to těžké, protože jsou dny, kdy jsem tak unavená, že nechci hledat nic pozitivního, protože nic takového prostě není.

Ale je důležité umět něco najít, ať už je to šálek dobrého čaje, smích dětí někde vzadu nebo jakákoliv drobnost uprostřed toho všeho chaosu, ve kterém teď jste.

Tyhle malé okamžiky, je těžké je najít a pomůžou nám to všechno překonat.

Být vyčerpaná a na pokraji svých sil je ten nejhorší pocit vůbec.

Já to vím, ale my všechny to zvládneme.

POJĎTE ZA MNOU I NA FACEBOOK :https://www.facebook.com/Denikmamy/?ref=aymt_homepage_panel

Představte si.

Představte si mateřství bez odsouzení.

Bez předsudků. Bez srovnávání, kdo je lepší rodič. Bez posuzování chyb a omylů druhých. Bez přikazování, který styl rodičovství, je lepší. Beze strachu.

Bez obavy, že se nikam nehodíte. Do žádné správné škatulky rodiče, ženy, člověka. Že můžete patřit, kam jen chcete. Být jen sama sebou. Být taková, jaká uvnitř celé roky cítíte, že jste.

Představte si.

Skutečné přátelství mezi matkami. Přítelkyně,  které se navzájem mají rády a podporují se i přes všechny svoje nedostatky a zmatky. Přítelkyně, které vědí, že ať už děláte chyby jakékoliv, vždycky se snažíte dělat všechny to nejlepší pro své děti.

Skutečné přátelství mezi ženami. Bez srovnávání konfekčních velikostí, kuchařského umění, bez hodnocení make-upu a trendů v oblékání.

Může to začít u Vás.

BUĎTE SKUTEČNÉ, OPRAVDOVÉ

Skutečná máma je s city někdy na houpačce. Někdy pláče, někdy se směje, jindy raduje a často si zoufá. Ale vždycky je tady a nezáleží na tom, jak se uvnitř cítí ona sama.

Unavená, ale nikdy se nezastaví. Vyčerpaná, ale stejně se zvedne a podá dítěti hračku, nakrmí ho a uloží. Na dně svých sil, vždycky své dítě pochová a ukonejší.

Vystrašená. Ale plná naděje. Bez sebe strachem, jak tohle všechno zvládne. Všechen ten dětský pláč, chaos v neuklizeném bytě, hromadící se plenky, lahvičky od mléka, bezesné noci.

Vystrašená. Ale plná naděje. Bez sebe strachem, jak tohle všechno zvládne. Všechen ten dětský pláč, chaos v neuklizeném bytě, hromadící se plenky, lahvičky od mléka, bezesné noci.

Úžasná, i když má o sobě někdy pochyby. Pochybuje, zda dělá správná rozhodnutí ve správnou chvíli. Zda je dobrá máma, manželka nebo přítelkyně.

Buďte skutečné. Dělejte skutečné chyby a omyly a dělejte je zas a znovu. Protože takový je reálný svět a život kolem nás. Nedokonalý, plný omylů. Buďte nedokonalé a buďte  na to pyšné.

Milujte své přátele naplno, jenom kvůli tomu jací jsou. Bez podmínek milujte své děti a partnery.

Život je nemilosrdný, krutý a plný dnů, které jsou těžké. Ale každý takový den jednou skončí. Každé dítě, které pláče, jednou přestane a usne.

Každé zlomené srdce zahojí čas.

Každý špatný den, který prožijeme, nás jen donutí uvěřit v lepší den a až ten lepší den přijde, o to více si ho užijeme.

Protože jsme na něj přece čekaly tak dlouho.

FACEBOOK: https://www.facebook.com/Denikmamy/?ref=aymt_homepage_panel

Život může být frustrující. Je těžký. Je drsný. Všechno, čím si procházíme, všemi těmi špatnými dny, které se někdy jen přelévají do špatných týdnů, měsíců a někdy i let.

Tento týden jsem viděla zajímavý dokument o několika lidech, každý z jiné oboru, s jiným životním příběhem. Ale všichni zápasili s jednou stejnou věcí. S vlastní hodnotou.

Každá žena snažící se stihnout všechny své povinnosti. Každá maminka, která se snaží najít rovnováhu mezi prací a dětmi. Každá manželka procházející hrozným rozvodem a  každá čerstvá maminka po porodu, která se svým miminkem bojuje o každý nový den.

Nezáleží na tom, čím si procházíme nebo jak těžké to je. Je ale snadné zapomenout na to, kdo jsme. A co všechno jsme dokázaly. Jakým obdobím jsme si prošly a co nás dovedlo až sem, tam, kde jsme teď.

Vnímáme každý den jako obyčejný. To, co děláme jako normální a běžné. Když se mladá žena stará o svou rodinu, není to obyčejné. Když jsme oporou našim partnerům, není to obyčejné. Nic z toho, co děláme každý den, není obyčejné. Protože ani my nejsme OBYČEJNÉ.

Způsob, jakým se na sebe díváme, je důležitý. Často se viníme ze všeho, co uděláme. Ze všech chyb, které už se dávno staly. Připomínáme si je stále dokola. Umět se přijmout se všemi negativními vlastnostmi, se vším, co jsme udělaly v minulosti nebo děláme nyní.

Někdy je dobré balancovat nad minulostí, uvědomit si svá pochybení, co se mohlo stát jinak, ale nestalo se. Vždycky by to ale mělo být zakončeno odpuštěním. Sobě, protože jsme situaci jinak vyřešit nemohly. Nebo jiným, protože třeba ani oni neměli na výběr.

Věděli jste, že jsme sami sobě nejpřísnějšími kritiky? Že máme tendenci vidět v sobě to nejhorší a to nejlepší vědomě potlačit?

Stejně tak přísní jsme často k lidem, kteří jsou nám nejbližší. K rodině, dětem, manželům.

Ale jak zůstat pozitivní? Není to zase tak těžké. Stačí si uvědomit, co je opravdu důležité.

1.MANŽELÉ/ PARTNEŘI

Věřím, že nejvíc kritičtí jsme právě ke svým manželům nebo partnerům, protože s nimi jsme nejvíce. S nimi řešíme nejvíce problémů a starostí. Jsou ti první, na koho se večer po náročném dni obracíme. Jsou naší skálou, našim pilířem. Ale také hromosvodem, na který padají po celé dni naše stesky a zoufání.

Občas Vás přivádí k šílenství, co dělají. Že nechávají všude ležet  oblečení? Že nezavřeli zase pastu na zuby a kvůli tomu je teď pasta všude po umyvadle?  Dokáží nás rozčílit malichernosti. Protože ano, jsou to malichernosti, nic z toho není podstatné.

Zkuste se spíš zamyslet nad tím, proč jste si tohohle muže vybrala. Proč jste se do něj zamilovala. Co bylo tím kouzlem, že jste se s ním rozhodla strávit život? A pak si zkuste vzpomenout, kdy pro Vás něco udělal. Něco, co Vás potěšilo. Nemusí to být nutně nic velkého. Přinesl Vám čokoládu? Napsal milý vzkaz ráno a položil ho na stůl,  než odešel? Poslal Vám pěknou zprávu? A co velkého udělal? Byl tady vždy pro vás? Můžete se na něj obrátit v těžkých okamžicích?

Můj muž pro mě udělal velké věci, opravdu. Vždycky mě podpořil a pomohl mi ve chvílích, kdy jsem to už chtěla vzdát a byla jsem zoufalá. Kdykoliv potřebuji, je tady. Ne jinde. ALE TADY. Pro mě, i když to pro něj není lehké po celém dni. Tak vždycky poslouchá, když si stěžuji na to, že byl dnes hrozný den. I on měl hrozný den, vím to. Ale nemluví o tom.

Všechny ty drobnosti, které na svých mužích vnímáme negativně, jsou opravdu jen drobnosti. Kvality, které mají, je přece převyšují mnohonásobně. Přece jsme si je vybraly z nějakého důvodu a na ten bychom měly myslet každý den. I když není dokonalý, ale ani my nejsme.

2. NAŠE DĚTI

Naši potomci, kteří toho tolik ve svých malých  životech prožívají každý den. I věci, které my považujeme za samozřejmé, jsou pro ně těžké a nové. Hledají si kamarády ve škole, dělají domácí úkoly, i když jim nerozumí. Snaží se v sobě najít nějaký talent nebo schopnost.

Ale jako jejich mámy bychom měly je naučit, jak se se vším vypořádat. Jak zvládnout problémy, které se zdají být obrovské. Neměly bychom jejich sebevědomí ještě více srážet tím, že jim budeme říkat, co všechno špatně dělají. Všechno co udělají, neudělají schválně, jen nám to tak někdy připadá.

Důležité je si uvědomit, že děti jsou jen děti a bude to trvat hodně let, než dospějí a naučí se všechno zvládat. Jsou chaotické, ničí věci, rozbíjejí skleničky, vylévají pití na zem a spoustu jiných věcí.  A dělají chyby. Hodně chyb. Každý den.

3. MY SAMOTNÉ

Pravděpodobně nejdůležitější osoba pro nás, ve které vidíme zároveň nejvíc chyb.

Neustále se hodnotíme a srovnáváme s okolím. Jestli máme dokonalou postavu, dokonalou práci, dokonalou domácnost.

Vše musí být dokonalé a bez chyb. Ani jedna malá chyba není tolerována.

Nikdo, ale nemá dokonalý život. Dokonalost není.

Nedívejme se na sebe jako na nedokonalé, ale jako na výjimečné. Jedinečné osobnosti s jedinečnými vlastnostmi a jedinečným životem.

Každý den je jako nepopsaná stránka v naší knize. Jeden den je v ní plno veselých příběhů, šťastných okamžiků. Následují stránky plné zoufalství, smutku a beznaděje.

Kdyby, ale každý den byl veselý a předvídatelný, kniha by už přeci nebyla zajímavá. A kdo chce číst nudné a nezajímavé knihy? Nikdo.

Když se podíváte do zrcadla, co vidíte? Zkusme si uvědomit, kdo jsme.

Jsme mnohem víc, než si umíme vůbec představit. Jsme hospodyně, kuchařky, lékařky, učitelky.

Jsme návštěvnice dětských hřišť. Jsme posluchačky. Jsme ramenem na usínání nebo  k vyplakání.

A ze všeho nejvíc matky a manželky. Nemůžeme se cítit slabé, ani méněcenné.

Všechny jsme perfektní takové jaké jsme. I ve velikosti oblečení 52, s pihami, krátkými vlasy nebo nezkrotnými kudrlinami. S nedokonalou manikúrou, koláčem, který se spálil.

S tím vším, co nás tvoří, jsme dokonalé a jedinečné osobnosti.

Když zkusíme nejen v sobě najít něco malého, pozitivního, věřím, že se budeme cítit lépe každý den a v tom zrcadle najednou uvidíme sebevědomou ženu, která nemá čeho litovat.

Protože života nejde litovat, život se musí prožít.

Odpověď na otázku, jak si užít všechny tyhle roky? Nijak. Nejde si je užít ani je nesnášet. Křičte, plačte, nadávejte na svět, na nespravedlnost na cokoliv chcete a co Vám pomůže. Jde je jen vydržet, zachovat si zdravý rozum a překonávat den po dni.

"Užívej si tyhle roky!"

To je jedna z prvních rad, kterou dostane téměř každá novopečená maminka zase a znovu. I já jsem je slýchávala denně po narození každé  z našich pěti dcer. Od lidí, kteří mě potkávali, od rodiny i od přátel.

Občas jsem se jen usmála a řekla něco podobného jako: "Ano, jsem moc šťastná a užívám si to. Je to báječné." A i jsem to tak myslela. V těch chvílích jsem si opravdu přála, abych si všechny tyhle roky užila naplno a nepromarnila jediný okamžik v životě našich dcer. Abych zastavila čas, protože plynul příliš rychle.

Jenže pak prostě přišel život a s ním obyčejná realita všedních dnů.

Někdy, když učíš na nočník batole a ono tomu nerozumí a víš, že za chvíli mu budeš muset měnit už třetí mokré kalhoty za den. Ve chvílích, kdy se snažíš utišit své sotva pár týdenní dítě, které stále pláče, se divíš, jak by sis mohla takové chvíle  užívat?

A když máš špatný den a Tvůj syn na sebe převrhne jogurt po té, co jsi ho znovu potřetí převlékla, ptáš se, jak by sis mohla užít tyhle okamžiky?

Nebo když procházíš plíživou  depresí po porodu, Tě trápí, Vaše manželství prochází krizí a Ty se prostě necítíš dobře, ptáš se, jak by sis mohla zrovna TYHLE okamžiky užívat?

Mám pro Tebe tajemství.

NEMŮŽEŠ.

Ale celé tajemství, jak přežít tenhle bláznivý kolotoč, je přestat se trápit tím, že si to všechno dostatečně neužíváme. Že nezažíváme jenom  pocit obrovského uspokojení a toho, že tohle všechno je náš splněný sen. Máme se cítit špatně jenom proto, že u nás doma pořád nesvítí slunce a nejsou všichni šťastní?

Ne, to bychom neměli. Měli bychom si užívat okamžiky. Okamžiky jsou tím, co právě prožíváme teď a nyní. Pár minut trvající chvíle, kdy cítíme, že máme z něčeho radost. Ano, vím, těch okamžiků je někdy hrozně málo. Dokonce jsou dny, kdy prostě nepřijde žádný a my se cítíme úplně na dně. Ale čekají nás náročné roky, tak náročné, že nám to někdy vyrazí doslova dech. A často se budeme samy sebe ptát, jestli je tohle to, co jsme chtěly.

Vychutnejte si ty chvíle, kdy Vaše novorozeně konečně usnulo a spí klidně.

Vychutnejte si ty chvíle, kdy je Vaše dítě součástí školní besídky, stojí nervózně na jevišti a rozhlíží se. A pak Vás zahlédne, usměje se  a ví, že jste tam pro něj.

První jízdu na kole. Poslední den ve školce. První den ve škole. Školní zápas ve fotbale. První návštěva Víly Zubničky. Každé pomazlení, úsměv, smích. Mějte otevřené oči dokořán, abysme každý, z těchto momentů viděli.

Občas, když jdu večer přikrýt dcery, se zastavím a dívám se na ně. Je to sentimentální, já vím, ale sleduji je, jak spí. Klidně a nerušeně. Vzpomínám, jaké to bylo pár let zpátky, jak těžké pro mě všechny ty chvíle s novorozencem a dvěma malými dětmi byly. Tolikrát jsem byla opravdu na dně svých sil.

Ten čas ale tak rychle uplynul, je to už sedm let, neuvěřitelně dávno jsem bojovala s těmi všemi překážkami.

A teď tu leží, naše dcery, tak velké a "dospělé"  a mně najednou přijde, že to všechno, co jsem vnímala jako hrozné, je už tak dávno pryč. Jako mrknutím oka.

Čas prostě letí tak hrozně rychle, šíleně se žene kupředu. Ale tolik let je ještě před námi. Tolik důležitých let, které ještě prožijeme.

Občas máme pocit, že si musíme každý den užívat naplno. Že se musíme jen radovat a smát a všechny špatné chvíle, které prožíváme, zvládnout a překonat s úsměvem na rtech. Žádné povzdechnutí, žádné postesknutí si po starých časech, kdy jsme byly bezdětné. Žádná lítost nad tím, jak se nám naše ideály o zvládnutí mateřství boří, jako domečky z karet. Žádný pocit selhání, zklamání, žádná frustrace. Tak to přece správné mámy dělají. Všechno zvládají a mají z toho radost.

Z dětí,  z probdělých nocí, z hádek mezi sourozenci, z nepořádku, z nedostatku času na sebe. Mámy by měly vyměnit celý svůj svět za svět dětí a ještě z toho mít pocit blaženosti. Jenže okamžiky, kdy jste na pokraji svých sil, kdy už cítíte, že další proplakanou noc už nezvládnete. Kdy víte, že jestli Vašemu dítěti ještě jednou spadne hrneček na zem a rozlije se, tak se prostě už neudržíte.

Když vedete za ruku dítě ze školky a před sebou tlačíte kočárek. Je zima, starší dítě chce na záchod, miminko v kočárku pláče hlady a začíná pršet. Když musíte chystat večeři a pomáhat dítěti  s úkolem do školy, a víte, že nemáte šanci stihnout ten nekonečný seznam povinností.

Ne, takové okamžiky nemůžete prožívat radostně, nejde to. Není to ničí vina ani Vaše ani Vašich dětí. Život není jen šťastný a harmonický. Život je plný překážek, které se zdají tak obrovské, že je nemůžete ani pojmenovat, natož je překonat. Ale to nevadí. Tyhle roky jsou a budou takové.

Budou těžké, vyždímají z nás poslední zbytky sil a zas a znovu nás srazí na kolena. Ještě tvrději, než předtím.

Nemá smysl se zaměřovat na to, jak náročné tyhle roky jsou. Musíme se zaměřit na malé okamžiky radosti, které zažíváme. Vím, zdají se tak maličké, téměř neviditelné v tom všem křiku a chaosu. V té velké hromadě plínek a špinavého prádla, které prostě nikdy nevyperete. Ale jsou tam, věřte, že jsou. Najděte si jeden takový, každý den. I kdyby měl trvat jen pár vteřin nebo pár minut.

Bude to okamžik, který Vás udrží nad vodou další den. Alespoň chvíli.

Tyhle těžké roky pominou jako mávnutím proutku a my se budeme samy ptát, jestli to opravdu bylo tak hrozné, jak se nám to tehdy zdálo. Čas je úžasný léčitel všech trápení. Postupně se nám vytratí to stresující a náročné a to pěkné se bude zdát ještě hezčí.

Ale než se to stane a my zapomeneme na náročné noci s miminkem, kdy plakalo a my nevěděly, co s ním nebo na záchvaty vzteku batolete uprostřed ulice, kdy jsme si přály být neviditelné, musíme tohle všechno překonat.

Nepřemýšlejte, jak prožíváte svoje těžkosti, jestli správně nebo špatně. Jestli jste správně šťastná máma, veselá ze všeho, co se jí přihodí. Buďte prostě jen máma, to stačí. I my mámy máme právo na to být unavené, stresované, rozčilené, frustrované, na dně, bez naděje. Jsme pořád jen lidé.

Odpověď na otázku, jak si užít všechny tyhle roky? Nijak. Nejde si je užít ani je nesnášet. Křičte, plačte, nadávejte na svět, na nespravedlnost na cokoliv chcete a co Vám pomůže.

 Jde je jen vydržet, zachovat si zdravý rozum a překonávat den po dni.

Ne šťastně, ne smutně, ne nahoře ani ne dole, prostě JEN PŘEKONAT.

Vážený pane Ebene,

jsem velkou fanynkou Vašeho pořadu a sobotní večer pro mě bývá malým svátkem. Oblečena v plesovou róbu usedám před televizní obrazovku, nohy obuté v blyštivých střevících hodím na stůl, do flétny naliji šampaňské a fandím.

Abyste rozuměl, patřím k nemalé skupině naivek, které, okouzleny medovými slůvky svých nápadníků, uvěřily, že se "po svatbě zapíšeme na taneční kurzy". Bohužel jsem nežádala tento závazek napsaný na papíru a podepsaný krví slibujícího. Takže vdaná jsem již deset let, ale do kurzu jsme se ještě nezapsali.

Můj manžel patří k mužům, kteří netančí ani v sebeobraně. Koncem listopadu se u něho pravidelně začnou objevovat záhadné ortopedické potíže, které zázračně zmizí s koncem plesové a začátkem cyklistické sezony. Je-li nebezpečí tance příliš veliké (např. vlastní svatba), sahá k extrémním praktikám, např. dvojnásobné zlomenině, a získá tak omluvenku přímo od lékaře.

Výjimkou byl jen loňský rok. Ortopedické potíže se nedostavily, což přičítám jednak teplé zimě, a tudíž možnosti vyjet si na kole kdykoli, třeba v lednu, tak výkonu pana Pavláska ve StarDance. Nebojím se říci, že Lukáš byl požehnáním pro mnoho manželek netancechtivých partnerů. Poprvé v historii StarDance se mi manžel nesnažil lstí odejmout ovladač a přepnout na sportovní kanál a fandil Lukášovi. Pak už stačila jen vhodně zvolená motivační věta: "Přece umíš tancovat líp než Pavlásek!" a manžel, pod vlivem Lukášova heroického výkonu, přislíbil účast na mysliveckém candrbálu.

S pomocí YouTube jsme natrénovali základní kroky a vyrazili do víru tance. Ukázalo se, že všechny taneční školy jsou jen bohapusté vysavače peněz. Manžel zjistil, že s valčíkovými kroky si vystačí nejen v samotném valčíku, ale že je lze velmi dobře využít i při tancích ostatních, polkou počínaje, sambou konče. Naštěstí se kapela poměrně brzy unavila díky konzumaci starostovy slivovice a o hudební doprovod se začal starat dýdžej Karel. Manžel ovládl své atavistické sklony bývalého metalisty umlátit půllitrem každého, kdo na plac zatáhne Michala Davida a předvedl velmi podařenou valčíkovou variaci na Michalova Šoumena. Co Vám budu povídat, vířili jsme sálem nonstop až do kuropění. Pod vlivem Michalem Davidem vyvolaných endorfinů, přislíbil manžel účast na plese i v příští sezóně.

Toto předsevzetí jsem hodlala přiživit sledováním StarDance a doufala v nového Lukáše. A  mé zoufalé přání bylo vyslyšeno. Kdo může být lepším tahákem pro netančícího muže, pasivního sportovce, než legenda Ladislav Vízek!

Proto důrazně  protestuji proti vyřazení pana Ladislava Vízka z taneční soutěže StarDance.  Byl jednou z posledních nadějí, jak v mužích probudit zálibu v tanci. Fanynky, poblouzněny roztomilým piškotovým plyšáčkem, jistě nedomyslely důsledek svého hlasování. Když vypadne Láďa, muži se opět začnou pokoušet uloupit ovladač a přepnout na ČT Sport. Lituji, že jsem vedení ČT včas neposlala výhrůžný dopis se žádostí, aby pan Vízek setrval alespoň do semifinále. Vedení Primy po mé intervenci stáhlo Pevnost Boyard.

Protože, co si budeme povídat, pane Ebene - ani Vy ani Terezka (byť oděna do drahého kamení) nemůžete ostrovtipem a šarmem konkurovat otci Fourasovi.

S pozdravem, ať Vízek tančí,

Tancechtivá zoufalka

Být mámou se stalo synonymem proto být někdo malý. Mámou se přeci může stát každý a není na tom nic zvláštního.

Byla bys raději velkou nebo malou rybou v rybníku?
Zvláštní otázka, já vím. Ale tak dlouho, ak si jen pamatuji, jsem vždycky hledala na tuhle otázku odpověď.

Stejně jako na každé rozhodnutí, které jsem udělala. Kde bydlet, jakou si zvolit práci, kdy mít děti a kolik jich mít. Jak být úspěšná v životě a něčeho dosáhnout.

Většina z nás zjistí, že chce něco víc než obyčejnou práci. Chce práci, která bude vyjadřovat to, kým jsou. Hledáme  v ní naplnění života. A soustředíme se více na smysl zaměstnání než na benefity, které nám může přinést ( placenou dovolenou, prémie apod.). Chceme prostě práci, která bude důležitá, bude "něco" znamenat, protože i my chceme "něco" znamenat.

A když nechceme výjimečnou práci, chceme výjimečný život. Něčím odlišný, zvláštní od toho, který žijí ostatní. A být mámou se považuje za něco obyčejného, ničím nezajímavého.

Nepamatuji si, že bych si kdy sama sobě řekla : " Už mám všechno, co jsem chtěla".

Dlouho jsem se trápila otázkou, jak být lepší. Být lepší máma nebo někým jiným. Mít lepší práci, která bude užitečná a já něco dokážu. Něco velkého a něco velkého po mně i zůstane "vidět". Vychovat děti správně, aby z nich byly samostatní a slušní lidé.

Každý z nás vidíme smysl svého života v něčem jiném. Každého dělá šťastným jiná věc. Někomu stačí být s rodinou, mít pěkný dům, spokojené děti i manželství. Jiný ale může tohle všechno považovat za málo, protože chce, aby jeho život měl jiný smysl. Nemohu říct větší či menší, protože každý z nás vidíme "větší a menší" úplně jinak.

Ale i když jste mámou, která s láskou věnovala svůj život rodině nebo úspěšnou ředitelkou, obě chcete, aby po Vás na světě něco zůstalo. Nějaký otisk, že jsme tu byly.

Ve chvíli, kdy se rozhodnete děti mít, už to nelze vzít zpátky. Najednou Váš život dostane jiný význam, jiný směr. Je to úplně jiná cesta než ta původní, po které jste šly, možná i než ta, po které jste chtěly jít.

I mně se  ve chvíli, kdy jsem rozhodla stát mámou, moje možnosti změnily.

I když jen málo žen na světě, které naplno přiznají svou lítost, že se staly matkami, většina z nás aspoň občas zapochybuje, zda to bylo správné rozhodnutí. Správný čas, místo, neměly jsme ještě počkat? Neměly jsme mít místo tří dětí jen jedno? Nebo naopak nemít jedináčka?

Hodně z nás občas prožívá mateřskou krizi identity. Najednou nevíme, čím máme být. Před dětmi jsme mohly být kdokoliv, bydlet kdekoliv, možná si zvolit práci, kterou by nám ostatní záviděli. A najednou jsme starší a máme děti a jsme jenom matkami.

Ale kdo vlastně jsme, když jsme mámy? Je to zaměstnání? Je to nová identita? Co se stalo s našimi starými JÁ? Je to něco, na co bychom měly být hrdé?
Kolik je mezi námi ale doopravdy pyšných žen, které se staly matkami? Kdo řekne nahlas, že mu to stačí, že je máma, že víc od života nechce?

Je těžké připustit si, že jsme prostě mámy a že to je teď naše životní role.
Ještě těžší je přestat přemýšlet nad minulostí a nechat odejít tu část své osobnosti před dětmi. Není to snadné, vůbec ne. Je to nejisté a je to děsivé. Být jenom máma.

Znamená to snad, že už nejsme MY se všemi těmi možnostmi, které jsme měly, ale jsme jen mámy. Už nemáme bezstarostný život, kdy jsme mohly prosedět odpoledne v kavárně a zakončit den návštěvou klubu s kamarádkami. Bylo jedno, kdy přijdeme domů, nikdo tam na nás nečekal. Nikdo nečekal, že se o něj postaráme, že mu budeme věnovat svůj čas i energii.

Uprostřed všeho toho chaosu, neuklizeného domu, který jsme se snažily několik hodin uklidit, je téměř nemožné mít dobrý pocit. Když strávíte s plačícím dítětem celou noc, když podesáté za den uklidňujete vzteklé batole a zase a znovu utíráte vylitý čaj na zemi. Je těžké mít naději a vidět všechno pozitivně. Spíš Vám přijde, že to za moc nestojí, že je to všechno zbytečné a Vy najednou nevíte, proč jste si zrovna tuhle cestu vybraly.

Být mámou se stalo synonymem proto být někdo malý. Mámou se přeci může stát každý a není na tom nic zvláštního.

Není lehké cítit se takhle malý a nicotný. Když sedíte a přemýšlíte nad svým životem zas a znovu. Balancujete nad každým rozhodnutím a hodnotíte, jestli bylo správné, jestli bylo ve správný čas. Jestli život, který teď žijete je takový, jaký jsme chtěly a vysnily si? Jestli tohle je ten pocit štěstí, po kterém jsme celou dobu toužily.

Odpověď zní ne. Ne, skoro na všechno. Pravděpodobně nemáme vždycky pocit štěstí ani pocit, že život, který teď žijeme je ten, který jsme chtěly žít, když nám bylo dvacet let. Pravděpodobně také nevidíme ty malé okamžiky radosti, které bychom měli  vnímat jako velké a cítit se kvůli nim velcí, ne malí.

Ať už jsme si takový život vybrali nebo se z nějakého důvodu stal, je to náš život a ten budeme žít každý den. Nemáme jiný, nemáme už možnost stát zase na začátku a udělat něco jinak. Naše rodiny, děti, všechno co nás tvoří do podoby, ve které jsme dnes, to jsou velké věci.

Když se Vaše dítě usměje, když Vás obejme a řekne, že Vás má rádo, to je velký okamžik. Když vidíte své dítě recitovat básničku na školní besídce, když Váš syn dá první gól v zápase nebo Vaše dcera postaví první věž z kostek, to jsou velké okamžiky.

Možná až za několik let si uvědomíme, že odpověď na otázku " Jsem šťastná? Je tohle to, co jsem chtěla?" prostě není. Není to o tom být velký nebo malý člověk, mít málo nebo hodně.

Všechno, co nás obklopuje, je prostě náš život a i když nejsme každý den šťastné, je náš. Jenom náš a místo, kde jsme, je správné a pravé pro nás. Ať už je to luxusní byt v centru města nebo malý domeček s jabloněmi. Je tohle místo jenom naše.

Jsou dny, kdy si většina z nás pomyslí, že náš život skončil. Že už se bude napořád točit jenom kolem plínek, probdělých nocí a pláče našich dětí. Že budeme už navždy zavalené hromadou špinavého prádla a nádobí. Je lehké pomyslet si, že nejsme dost dobré. Že neděláme dost, nemáme dost něčeho. Je těžké ten pocit překonat.

Ale takhle to přeci nebude navždy, tohle není naše konečná stanice. Ano, vlak se na pár let zastavil, ale jednou se zase dá do pohybu.

Tohle není konec našeho života, je to začátek. Je to začátek něčeho vzrušujícího, života plného překvapení. Je to jen jiný život, ne méně krásný a naplňující, jen jiný. Plný jiných zajímavých míst a zážitků, které by jsme neprožily, kdybychom se nestaly matkami.
Tohle je náš život a my ho žijeme den po dni.

Takže Vy, kdo máte jste šťastné jenom proto, že jste mámy, užívejte si to. Je to Vaše štěstí, Váš život a zasloužíte si cítit se šťastné a mít prostě radost. Jednou období, kdy už nebudeme "jen mámy" skončí. Děti vyrostou a už nás nebudou tolik potřebovat a my najednou budeme mít spoustu času na seberealizaci. Na nalezení nového "já". Ale všechno má svůj čas. 

Teď jsme "jen mámy", ale neměly bychom to brát jako trest, jako něco, co musíme přetrpět. Měly bychom si to umět i užívat. Vždyť jsme po tok toužily tolik a dlouho.

Protože být máma není nic malého ani zanedbatelného. Je to úžasná velká věc a kvůli velkým věcem musíme být šťastné.

Prádlo?! Nikdy nekončící hromada špinavého nebo čistého prádla. Nevděčná práce, jejíž konec není vidět. Neexistuje.

Nás je doma hodně, dva dospělí a pět dětí, prádla je ale tolik, jakoby ho zašpinilo nejméně dvacet lidí.

Někdy mám pocit, že peru prádlo nejenom po nás, ale i po lidech, kteří u nás bydlí, schovávají se a já je nikdy nepotkala.

Občas přijde výjimečný okamžik a já vidím dno prádelního koše, to je něco úžasného. Ale o pár minut později, už je zase z půlky plný!

Často se uklidňuji, že prádlo je nutné zlo, které musí překonávat denně miliony matek po celém světě. U nás doma jsme navíc museli pořídit sušáky na prádlo dva, protože někdy je nutné prát více, než jednu pračku. Ale dostat vyprané prádlo do skříní mi přijde ještě větší boj, než dostat ho do pračky.

Pokaždé, když vejdu do koupelny a vidím přetékající koš na prádlo a uvědomím si, že mě čeká v patře ten samý a stejně plný, nemůžu si pomoct, ale propadám skoro zoufalství. Mám pocit, že prádlo je prostě v přesile. Opravdu jsem někdy s rozumem v koncích a přemýšlím, jak to všechno zvládnout. Jak být máma na plný úvazek se všemi těmi povinnostmi. Jak to dělají jiné mámy? Jak to, že zvládnou s dětmi všechny úkoly do školy, uvařit tři jídla denně, mají perfektně čisté domovy a zároveň nikde nemají hromady špinavého prádla? Na tohle se budu asi ptát do konce života, stejně tak dlouho budu bojovat s touhle prádelní hrozbou. Někdy se ta děsivá hromada přímo nade mnou tyčí a volá: " Zase je plný koš, dělej něco!"

Jenže pak jsem tom přetékajícím koši plném prádla našla něco zajímavého....

Našla jsem tam naše plavky, když jsme navštívili aquapark. Plné chlóru a také plné smíchu. To, když mi vyklouzlo ramínko od horního dílu uprostřed bazénu plného lidí a já si toho nevšimla.

Našla jsem trička našich dcer špinavé od kečupu a zmrzliny. To, když jsme si zašli společně na dobré jídlo, cestou domů z úžasného výletu.

Našla jsem několik ponožek, samozřejmě většinu z nich nepárových. Ale  v některých z nich jsme navštívili hernu, kde jsme s dcerami skákali na obří trampolíně. Nebo jsme byli na dětském hřišti, takže na nich byly ještě stopy od písku.

Také jsem našla spoustu dalšího oblečení, papírových kapesníků, pastelku a mezi nimi i kámen. Ten mi podala naše pětiletá dcera pár dní zpátky venku, že je to dáreček pro mě. Neměla jsem srdce ho vyhodit, tak jsem jí řekla, ať mi ho pohlídá a ona si ho dala do kalhot. A s kalhotami i do prádelního koše.

A každá z těchto věcí, každý kousek oblečení najednou měl jiný význam.

Svoje malé tajemství. Svůj důvod, proč skončil v našem koši na prádlo.

Ale nejdůležitější věc, kterou jsem na dně prádelního koše našla bylo, že jsem prostě máma. Obyčejná, jako všechny mámy na světě. S nikdy nekončící hromadou špinavého prádla.

Že, jak roste hromada špinavého prádla plná triček a nikdy nepárových ponožek, hromadí se i vzpomínky na všechno, co jsme ten nebo jiný den s dětmi prožili. Každá skvrna, každý flíček má svůj důvod.

Mnohdy mám tendenci říkat dcerám, aby dávaly pozor a nezašpinily si oblečení. Ale když vidím jejich radost a štěstí, když jí zmrzlinový pohár nebo upečené muffiny, které jsme spolu tvořily a přitom se zašpiní, je to špatně?

Pokud se podíváme na špinavé oblečení v našem koši z jiného úhlu, uvidíme, že čím více prádla máme, znamená to, že tím více zážitků jsme my nebo naše děti měly. A tím víc radosti jsme zažili.

Je to jen prádlo. Nikdy nezmizí. Chvilková radost, že je koš prázdný, je za okamžik pryč. Ale nemá cenu s tím bojovat, zoufat si, některé věci prostě neovlivníme.

Na světě je tolik žen, které by daly cokoliv, aby měly plné koše prádla od svých dětí. Aby mohly s nimi chodit na hřiště, oklepávat jim kolena od písku a stírat skvrny od zmrzliny v cukrárně.

A i když se může zdát, že být mámou se všemi těmi povinnosti je frustrující, buďme rády, že jimi jsme. Že tohle všechno můžeme prožívat.

Já bych být mámou nevyměnila za nic na světě.

FACEBOOK: https://www.facebook.com/Denikmamy/

Znáte to. Probudíte se ráno a ten divný pocit je tu s vámi. Všude, kam se pohnete. Otráví vám koblížek k snídani a sušenku ke svačince. Kdyby ten nebohý gentleman v trolejbusu věděl, co způsobí. Když jsem se nad něho včera elegantně zavěsila na tyč, hbitě vyskočil a se zvoláním: "Vy jste těhotná! Přece nebudete stát!" mi uvolnil místo. Mé hrdé já asi sekundu uvažovalo o odmítnutí. "Kdepak, já nejsem těhotná! To mám jen takový pupek!" Mé racionální já se rozhodlo na hru přistoupit. S úsměv jsem usedla na sedadlo a pohladila pupek. Snad nedojde na diskuzi o  pohlaví dítěte🙂

A dnes na mě důsledky rytířského činu naplno dopadly. MUSÍM SE SEBOU NĚCO UDĚLAT. Nejlépe konzumovat jen samé zdravé potraviny a do práce nejezdit trolejbusem, ale běhat. A nebo zkusím nakouknout do šatníku. Někde tam přece musí být halenka "břicho pryč". Během zkoušení všemožných módních kreací se depka prohlubuje. Nefunguje ani kouzelná halenka.

A tak, s margotkou v ruce, zapínám notebook s odhodláním najít tu nejlepší dietu pro Karju. Ale znáte to - čeknu fejsbůk, email, koníka... A vyskočí na mě podzimní výzva. Margotku dojídám již s klidem. Protože nějaké velké břicho mi nemůže přeci zkazit den. Žiji v jedné z nejbezpečnějších zemí na světě, mám kde bydlet, kde pracovat, vedle sebe fajn chlapa. Mé tělo za poslední dva roky dokázalo zpracovat několik hormonálních stimulací, nepovedené těhotenství a pár ošklivých viróz. To vypouklé bříško je malá daň za to, co zbytek těla zvládl. A i když se teď možná utápím v lehké depce, jsem vlastně spokojená. Vlastně jsem vděčná za to, že si můžu dovolit v depce se trochu počvachtat. Kdybych utíkala z Alepa, bojovala o holý život, denně se strachovala, co dám jíst svým dětem, bojovala se zákeřnou nemocí, asi bych na takové smutnění neměla moc času...

Takže modrý koníku, děkuji🙂

#mk_academyblog  #podzimni výzva

My ženy svádíme denně složité boje. Každé z nás život chystá tvrdé zkoušky, těžké zápasy o to, jak být dobrou mámou, manželkou, dcerou...máme své příšerné, těžké i smutné dny, kdy nejde nic podle plánu. Tak rychle, jak se cítíme na dně, se musíme většinou i rychle zvednout.

Často jsme tak zaneprázdněné, že zapomínáme na nejdůležitější osobu v našem malém světě - NA NÁS SAMOTNÉ.

Může to znít sobecky a sebestředně, ale je to pravda. Jak se můžeš chtít ráda postarat o svou rodinu, děti, manžela, když nemáš ráda sama sebe?

Jak můžeš milovat naplno svého muže, když se necítíš dobře jako žena?

Jak vlastně vůbec můžeme dávat druhým ze sebe to nejlepší, pokud nejsme spokojené samy se sebou?

Mít rád sám sebe je pro spoustu lidí ten nejtěžší úkol, jaký si umí představit. Dokáží velmi vroucně milovat ostatní a lásku projevovat, ale když přijde na ně samotné, je to těžké.

Sami sobě jsme totiž největšími kritiky a vidíme na sobě i ty chyby, kterých si ostatní ani nevšimnou. Možná, že ty chyby ani neexistují....?

KROK Č. 1- PODÍVEJ SE DO ZRCADLA A POŘÁDNĚ

Stačí se podívat sama na sebe. Dívat se do malého kapesního zrcátka nestačí. Musíš se na sebe podívat do velkého zrcadla. Určitě jsou alespoň tři věci, které se Ti na sobě líbí. Možná jsou to oči, velké a jasné nebo malé a sexy. Možná jsou to vlasy dlouhé nebo krátké v barvě jantaru nebo zapadajícího slunce. Možná je to tvůj úsměv a ten rozradostní den všem, kterým ho věnuješ.

Možná máš ráda svoji povahu, přátelskou, milou nebo spontánní. Možná víš, že jsi dobrá kamarádka, na kterou se ostatní můžou spolehnout ve dne i v noci. Možná máš nějaký zvláštní talent.

Najdi tři věci a napiš si je. Seznam si dej na místo, abys ho často viděla.

Zní to divně, vsadím se, že většina z Vás teď přemýšlí, jaká je to hloupost a proč byste měly psát nějaké pěkné věci o sobě. Proč byste vůbec měly chodit k zrcadlu a dívat se na sebe.

Všimly jste si, jak málo se na sebe my ženy, když se staneme matkami, díváme? Rychlé mrknutí do zrcadla, make-up během pěti minut, vlasy do culíku.

Spousta žen, když by o sobě měla říct, že jsou krásné, se už jen při té myšlence stydí. Protože nemají právo o sobě říkat, že jsou krásné, že jsou v něčem úžasné.

Kdy naposledy sis pomyslela o sobě něco hezkého? Že jsi chytrá, umíš dobře vařit, že jsi tady pro svou rodinu. Ano, i to se počítá a ne, není to samozřejmost.

KROK Č. 2- ZAPOMEŇ NA MINULOST A SOUSTŘEĎ SE JEN NA "TEĎ"

Někdy odpustit sama sobě se může zdát být opravdu těžké. Možná dokonce nereálné. Samy sobě neodpouštíme skoro nic. Svoje viny a hříchy si neseme každý den v sobě a pořád si je připomínáme. Každé zakřičení na dítě, každý nevrlý pohled na svého manžela, každé odseknutí kamarádce.

Často se tak vracíme do minulosti a připomínáme si své chyby, svá soukromá neštěstí a křivdy, které se nám staly. Místo, abychom se radovaly z toho,  co je teď, sníme o budoucnosti. "Jednoho dne, až děti vyrostou a nebude jejich výchova tak náročná, budu lepší máma. Jednoho  dne, až budeme mít na sebe s mužem více času, budu lepší manželka."

Zkus se soustředit jen na dnešek, na tento okamžik. Najdi něco pozitivního, cokoliv. Může to být úplná maličkost, cokoliv, co Ti přinese pocit štěstí, je důležité.

Právě z těch malých pocitů štěstí nakonec tvoříme velké okamžiky radosti.

KROK Č.3- STAREJ SE O SEBE STEJNĚ, JAKO SE STARÁŠ O OSTATNÍ

Věděla jsi, že je naprosto v pořádku říct slovo: "NE!"? Jenom tak. Když si chceš vypít kávu, přečíst oblíbený časopis nebo prostě jen tak si sednout a chceš mít chvilku jen sama pro sebe a ne pro ostatní. Slovo NE je velmi opomíjeným slovem ve slovníku každé mámy. Umíme říct NE jen samy sobě.

" Ne, dnes si nekoupím ten pěkný svetr, koupím raději dceři plyšového slona."

" Ne, dnes si nezajdu na kávu s kamarádkou, protože se musím postarat o děti a nemůžu je přeci dát na hlídání svému manželovi."

"Ne, dnes si nedám ten úžasný čokoládový dort, na který se mi sbíhají sliny. Můžou si ho dát všichni okolo mě, ale já si ho nedám."

A tak dále.

Vždycky jsme tu pro ostatní, abychom jim pomohly se všemi jejich malými nebo velkými potížemi.

Je těžké říct NE svým bližním, zvlášť, když se jejich potřeby zdají tak naléhavé, že je musíš splnit zrovna hned TEĎ.

Já to znám. Sednu si do křesla, vezmu do ruky časopis a i když do té doby byly všechny děti v jiných částech bytu, najednou chodí jedna po druhé a něco chtějí. Říct,  co bylo ve škole, podepsat úkol nebo se na něco zeptat.

Naučila jsem se říkat ne, protože i já mám právo na to být chvíli sama pro sebe. Každá máma ví, že ta chvíle trvá jen pár minut, pak se stejně zvedne a jde svému dítěti pomoct. Ale i těch pár minut se počítá.

Zkus si najít si způsob jak udělat něco pro sebe, co tě potěší. Udělej si dobrý čaj a přečti si pěknou knížku. Zajdi si zacvičit. Když jsi doma, oblékni si něco hezkého. Cokoliv, co udělá tvůj den lepším.

KROK Č. 4- PŘESTAŇ SE SNAŽIT BÝT PERFEKTNÍ

Možná budeš muset snížit svá očekávání a nároky, které na sebe denně kladeš. Někdy prostě nemůžeme dělat všechno, co jsme si naplánovaly. Život může být zbytečně stresující, když se snažíme potěšit každého a uspokojit jeho potřeby.

Vždycky jsem chtěla, aby mě lidé měli rádi. Abych byla ta oblíbená, milá osoba, na kterou se mohou kdykoliv obrátit a ona jim pomůže. I dcerám jsem se snažila být vždycky nablízku, kolikrát jsem nedojedla večeři, <- čárka sem nepatří, "jen proto" patří stále do té hlavní věty jen proto, že něco potřebovaly. Ale není to správné, takhle to být nemá.

Být máma neznamená dýchat jen pro děti a sebe odsunout na vedlejší kolej. Musíme se všechny naučit, že nemůžeme splnit každé přání všech lidí okolo sebe.

Vždycky tu bude někdo, kdo Tě nebude mít rád. Kdo se bude snažit poukazovat na Tvoje chyby a Tvá selhání. Připomínat Ti, že nejsi dost dobrá máma ani manželka ani kamarádka.

Nevšímej si jich, věř jenom sama sobě. Věř ve svá rozhodnutí i omyly, které jsi udělala, protože to bylo ve chvíli, kdy se nedalo dělat nic lepšího. Věř, že každá nedokonalost Tě dělá dokonalou ženou i matkou.

KROK Č. 5- BUĎ HRDÁ NA TO KÝM JSI

Je snadné sklopit oči a schovat se. Ráno vstávat s myšlenkou, že to dneska nebude stát za nic. Náročná noc s dítětem, hádka s mužem, nedorozumění s kamarádkou.

A zase je tu ten plíživý pocit viny. Viníme sebe, jenom sebe.

Ale poslední krok k tomu jak se mít ráda, je prostě být hrdá na to, kdo jsi. Na všechny ty těžké zkoušky, které jsi překonala. Na všechny ty vnitřní boje, které jsi i s NEÚSPĚCHEM svedla. Na všechny ty chyby, díky kterým jsi dnes taková, jaká jsi. Buď na to hrdá a jdi dál.

Nejdůležitější na tom všem je vědět, že nikdy není pozdě na změnu. Vždycky můžeme začít mít rády samy sebe bez ohledu na to, jak tvrdé jsme na sebe v minulosti byly.

Zkus se teď vrátit ke kroku č. 1 a podívej se na ten papírek, na který jsi napsala tři věci, které máš na sobě ráda. Připiš další a zítra zase další.

Nakonec budeš všude kolem sebe mít malé papírky plné pěkných věcí o sobě a jednoho dne se prostě začneš mít ráda.

Protože nejsilnější ženy jsou ty, které svádí boje, pláčou za zavřenými dveřmi a mají se rády navzdory tomu všemu.

Napište mi do komentářů jednu věc, kterou na sobě máte rády, určitě se něco najde 🙂

FACEBOOK: https://www.facebook.com/Denikmamy/?ref=aymt_homepage_panel

Zní to prapodivně. Asi si říkáte v jaké kabince? V kabince letadla mířícího vstříc fantastickému dobrodružství? Nebo v kabince fotobuňky, kde se právě tvoří vzpomínky?

Je to vlastně jednoduché, v obyčejné kabince na veřejných záchodech. Třeba těch v obchodním domě.

Všechny mámy to známe. Nezáleží na tom, kde zrovna jsi, jestli se snažíš konečně dojíst oběd v restauraci, po dvacáté chytnout batole na skluzavce nebo si nakupuješ večeři pro svou rodinu. Jenom pár slov, těch tolik obávaných slov, které prostě v jednu chvíli zazní z úst Tvého  potomka: "Mami, potřebuju na záchod!"

Kolikrát se tomu snažíš předejít a tak jdeš s dítětem na záchod pro jistotu a pořád se ptáš. Ujišťuješ se ve výtahu,  dokonce ještě ve chvíli, kdy bereš nákupní vozík se ptáš: "Nepotřebuješ na záchod?"

NEPOTŘEBUJE. Samozřejmě, že nepotřebuje. Aspoň ne teď. Stačí, aby uběhlo dvacet vteřin a najednou těch pár malých slov zní z její pusy znovu a znovu a hlasitěji: "POTŘEBUJU NA ZÁCHOD, MAMI!"

A tak utíkáš...já taky, jsem ta, která vleče batole za ruku a uhání na první záchod, stejně jako Ty.

Vrhnu se do první kabinky, nejdřív zkontroluju, jestli je dostatečně čistá a pak už jen rozepínám bundu, sundávám kalhoty a spodní prádlo a každý pohyb neustále doplňuji jakýmsi zaříkadlem: "Ještě ne! Ještě nečůrej!"

Uff, povedlo se a batole sedí na záchodě a bez nehody.

Ale nejsem tu sama, vedle cvaknou dveře a do vedlejší kabinky vstoupíš TY.

Vím, že toho uslyšíš hodně v nadcházejících minutách..v tom malém prostoru 4x2 metry. I když vidím jen Tvé boty vím, že slyšíš všechno co řeknu, protože se to rozléhá ozvěnou po toaletě.

Slyšíš mě, jak říkám : "Nesahej na to," asi desetkrát za třicet vteřin. Také uslyšíš rány, rachtání prázdné role toaletního papíru, splachování, jak se svou dceru snažím přinutit "konečně už" a zvuk vody prý funguje. Slyšíš mě, jak říkám, že je mi teplo a že už OPRAVDU musíme jít, tak aby si pospíšila.

Ale najednou už se jí nechce a místo dělání toho, proč jsme tam přišly, jí zaujme kbelík, takže se ho snaží otevírat a zavírat. Což samozřejmě komentuji, aby nedělala.

Kromě toho slyšíš i její zvídavé otázky: "Co to je?" a moje odpovědi, kdy se snažím být opravdu trpělivá a milá, ale je to velmi náročné.

Navzdory všemu, co slyšíš, zatímco se já snažím přinutit své batole vykonat potřebu, kvůli které jsme tam přišly, chci, abys věděla následující věci:

1. BÝT MÁMA NENÍ PRO SLABÉ POVAHY

Mateřství sebou přináší mnoho "jedinečných" situací, které dokáží znervóznět i ty nejsilnější z nás. Třeba to, co se děje v záchodové kabince ve chvíli, kdy se moje batole snaží dobýt velký bílý trůn a já hledám poslední zbytky trpělivosti, děkuji, že s námi máš trpělivost. Bude to hodně různých zvuků a pachů, které budeš muset vydržet.

2. DĚLÁM,  CO MŮŽU

Dnes jsem četla citát: "Tak dlouho, jak se budete snažit dělat to nejlepší, nikdy nemůžete selhat."

I když je můj boj s nočníkem často náročný, dělám to nejlepší pro svou dceru. Jako všichni rodiče na světě. Doufám, že si moje dcera bude jednou pamatovat ty groteskní okamžiky, kdy jsem čelila rozpakům při jejích pokusech na veřejných záchodech.

I v těch extrémně náročných chvílích, kdy jsem ve stresu, to nevzdávám, protože chci pro ni udělat to nejlepší.

3. PŘÍSAHÁM, ŽE UŽ UMÍ CHODIT NA ZÁCHOD

Vlastně chodí na nočník nebo na záchod už několik měsíců a bez problémů. Zdá se ale, že kdykoliv vejdeme na záchod jinde než doma, má potíže. Možná si ale jen chtěla vyzkoušet mýdlo, které tam mají nebo si prohlédnout koš na odpadky. Nebo vyzkoušet ten děsivý vysoušeč rukou, který najednou úplně zbožňuje. Ale když už jsme konečně tady, prošly jsme celým obchodním domem a vysvlékla jsem jí několik vrstev oblečení, doufám, že jsme sem nešly zbytečně. I když tobě, sedící hned vedle nás, se to jistě jeví.

Upřímně, mně už také.

4. MÁM OPRAVDU PŘÍJEMNOU POVAHU, PŘÍSAHÁM

Předtím, než jsem měla děti, jsem byla přesně ten typ ženy, která zapřísáhle tvrdila: "Moje děti nebudou nikdy mít záchvaty vzteku a už vůbec ne na veřejnosti. Nikdy se nebudou válet po podlaze a křičet a já nebudu stát bezradně nad nimi. Je to vina rodičů, když se dítě takhle chová."

Dneska musím uznat, jak hrozně jsem se mýlila. Všechny dvouleté, tříleté nebo čtyřleté děti mají záchvaty vzteku a pláčou. Často a je jim jedno, kde zrovna jste. Jestli v bance, v obchodě nebo se snažíte domluvit s dětskou lékařkou.  Výbušné, nepředvídatelné a tolik stresující záchvaty pláče a vzteku prostě přicházejí a odcházejí. A vy jste proti nim bezradní.

Takže Ty, která zrovna sedíš ve vedlejší kabince na záchodech věř, že to co slyšíš ode mě, není zrovna to nejlepší z mé povahy.

5. NEZNÁM ODPOVĚDI NA VŠECHNY JEJÍ OTÁZKY

Když jsou ti tři roky, všechno se zdá být nové a neznámé a tak máš plno otázek. Bez ohledu na to, jak bláznivá otázka to může být, naučila jsem se nebýt v rozpacích a jen se smát tomu, jaká šílenost to zase je. Části lidského těla, tlačítka ve výtahu nebo tolik fascinující krabičky s prezervativy u pokladny. Zajímalo by mě, jestli zrovna tyhle malé krabičky jsou cíleně pokládány do výšky dětských očí, protože není jediná návštěva supermarketu, kdy by se mě naše dvou a půl letá dcera zaujatě neptala: "Co to je?" Někdy se mi těžce hledá odpověď a přiznám se, řeknu i lež 🙂

Doufám, že se směješ také 🙂

6. MILUJU BÝT MÁMOU

 Už dávno jsi dávno odešla a patrně už jsi neslyšela  moje nadšení, když jsem radostně vykřikla, že už se to "konečně povedlo"! Věděla bys, že být máma znamená být v jednu chvíli totálně na dně a hned vzápětí prožívat nejšťastnější okamžiky svého života se svým dítětem.
I když se to mnohdy nezdá, ty lepší chvíle převáží ty špatné, jen to chce tomu věřit.

Takže milá ženo, ty, která jsi před chvíli seděla hned vedle nás a sdílela jsi se mnou a mou dcerou zrovna ty "nešťastné" okamžiky, díky, že jsi se mnou měla trpělivost a že jsi v těch mých nelehkých okamžicích byla potichu a držela mi palce.

A co Vy, máte taky nějaké vtipné zážitky z návštěvy toalet s batoletem nebo dětmi? Napište mi je do komentářů 🙂

NAJDETE MĚ I NA FACEBOOKU: https://www.facebook.com/Denikmamy/?ref=aymt_homepage_panel

V tomhle světě jsou rodiče kritizování za...no, vlastně za všechno.
Jak jsme porodili své děti. Jak krmíme své děti. Když je přespříliš hlídáme nebo naopak si jich nevšímáme a nedáváme jim dostatek podnětů. Když do nich cpeme léky nebo riskujeme jejich zdraví pomocí přírodní medicíny. Když je necháme spát ve své vlastní posteli. Když je necháme spát u sebe v posteli. Když je nehlídáme na každém kroku a necháme je si hrát na hřišti. Když je hlídáme až moc a nedáme jim vlastní prostor.
Se všemi těmi perfektními rodiči, kterými se to internetem jenom hemží, je čas být realisty. 

Mámy a tátové ve skutečnosti  dělají každý den nedokonalé věci, jen aby  přežili náročný den, který s dětmi prostě je. Asi budu první, kdo přizná nějakou tu neřest, ale někdo začít musí.

Naše děti ovládají Ipad líp  než já. Dokonce i ta pětiletá mě včera poučila, že když se rozsvítí "jablíčko", je tablet nabitý. Nepovažuji to za hřích, dnešní doba se posunuje kupředu a ne vždy stačí dětem pozorovat plazící se housenku na stromě.

Naše dvou a půl letá dcera má kečupové období. To znamená, že chce kečup na všechno. Úplně na všechno. Na rohlík, na chleba, k zelenině, ať má na talíři cokoliv sebezdravějšího, chce k tomu kečup. Kdyby existovala kečupová zmrzlina věřte, že bychom ji už doma měli.
Ano,  teď by se hodilo říct, že to není zdravé s tím kečupem právě, jenže vsadím se, že tyto řádky čtou i tací z Vás, kteří ví, jaké to je, mít doma nejedlíka. A každý den bojovat i o lžičku jogurtu nebo kousek ovoce.

Když pak přijde den, kdy dítě dobrovolně jí i takové neuvěřitelné věci jako chleba a chce na ně tři kapky kečupu, ještě neslazeného, dám jí to a ráda. Svět je plný zákazů, měření a vážení. Lidé jsou posedlí hledáním jedů v potravinách, že už skoro zapomněli, jak jídlo chutná.

Naše děti nejsou perfektní, ani já nejsem a to je na tom to krásné.

Náročný den. Těžké rozhodnutí. Zlozvyk. Nic z toho neznamená, že jsme špatní rodiče.

Nedávno jsem se bavila se skupinou maminek o tom, že všechny ty nedokonalosti v rodičovstvím nám to všechno vlastně usnadňují a dělají nás šťastnějšími. Je samozřejmě i druhá možnost. Vytrvat a být důsledný. Nedat dítěti kečup, nepustit mu televizi, držet se svých zásad. Ale jen do té doby, dokud jsou všichni spokojení, jinak nemá život přece smysl.

Pokud patříte do skupiny rodičů, kteří prostě občas udělají něco, co není v očích světa dobré, potěší Vás následující řádky. Na nich se totiž maminky svěřují, co někdy dělají:

1. Nechávám svou dceru hrát si s tabletem déle, než by měla. Někdy je to jediný způsob jak mít pro sebe pár minut.
2. Můj syn mě každé ráno budí v půl šesté. Tak mu pustím pohádky a jdu ještě na chvíli spát.
3. Někdy lžu dětem večer o tom, kolik je hodin, aby šly spát dříve  než obvykle.
4.Někdy slíbím dětem sladkost, když budou hodné v obchodě.
5. Někdy nevařím oběd a jen si s dcerou vezmeme větší svačinu nebo co najdeme v lednici.

Nejsme tedy všichni nedokonalí a neděláme všichni nějaké ty chyby? Nemáme všichni nějaké zlozvyky, které náš činí v očích ostatních nedokonalé, ale pro nás jsou perfektní?

Když máte chuť lenošit, tak klidně zůstaňte v pyžamu celý den. Když máte doma nepořádek, uklidíte ho prostě jindy.

Každé mámě, která se zrovna zavřela v koupelně a předstírá, že uklízí, jen aby měla chvíli klid. I TY JSI NEDONALE DOKONALÁ! Všem tátům, kteří celý den těžce pracují, unavení přijdou domů a počítají minuty, až půjdou děti spát, aby si konečně odpočinuli. I VY JSTE NEDOKONALE DKONALÍ!
Všem rodičům, kteří nechávají své děti dělat si, co chtějí, jen aby se mohli dodívat na nějaký seriál nebo prostě odpočívat. I VY JSTE NEDOKONALE DOKONALÍ.

Jako rodiče děláme, co můžeme. Snažíme se dělat to nejlepší pro naše děti. Snažíme se v nich vyvolat veselé vzpomínky a vychovat z nich dospělé, laskavé a ohleduplné bytosti.

Na internetu jsou možná dokonalí rodiče, možná i sousedi jsou ti dokonalí rodiče a když se podíváte, tak cítíte, že jenom Vy jste nedokonalí.

Ale co nás skutečně dělá nedokonalé, jsou naše nedokonalosti. Protože nakonec jsme všichni nedokonale dokonalí rodiče.

A co Vy? Jaké nedokonalosti máte Vy a jste na ně hrdí? 🙂 Napište mi do komentářů, ráda si je přečtu 🙂

NAJDETE MĚ I NA FACEBOOKU: https://www.facebook.com/Denikmamy/?ref=aymt_homepage_panel

Na tenhle článek už myslím vlastně dlouho. Pořád bylo nějaké téma, které bylo pro mě osobnější, lépe se mi psalo.

A také jsem přemýšlela jakým způsobem vlastně psát. Ale budu ho psát upřímně, sama za sebe.

Ženy jsou brány automaticky jako skvělé mámy, protože údajně všechno ví a všude byly. Zatímco tátové tak vypadají jako nešikové, kteří nezvládnou běžnou péči o dítě. Někdy je mi chlapů vážně líto.

Přitom je to jen zkreslený pohled, který postupem času se nějak zformoval a pro svět je těžké připustit, že kdyby dítě po porodu dostal do péče jen otec, vedl by si stejně dobře jako matka. Možná jinak, ale stejně dobře.

Pomalu, už jako fakt, bere svět informaci, že máma je spojená s dítětem jakýmsi nezlomitelným poutem a proto mu rozumí víc, než je toho schopen muž jako otec. Zřejmě proto, že ho nosila a porodila. Ale kolik adoptivních párů je milujícími rodiči, i když se jich osobně nedotknul ani porod ani těhotenství? Proč by tedy muž být výjimka?

Pojďme se na otcovství  podívat jinak. Sebekriticky. A shrnout si několik faktů, které kolují a máme je všichni v paměti.

1. MATEŘSKÝ INSTINKT

Prakticky hned po narození je povětšinou dítě přikládáno matce na tělo, bere se to jako samozřejmost, protože ona ho rodila v ukrutných bolestech a tak si zasloužíží tento výjimečný okamžik. Otec,  když strávil několik hodin předtím osušováním čela své ženy, podával jí pití, podpíral jí ve sprše a pak si při velkém finále nechat drtit ruku, je postaven na vedlejší kolej. Vlastně ne tak docela, je mu nabídnuta káva a může si miminko vyfotit.

Jsou to mateřské pudy, které s tím mají z velké části co dělat. Příroda není hloupá a tak zařídila, aby po porodu v organismu ženy koloval koktejl emocí, které prostě nutí ženu, aby miminko bránila před možným ohrožením.

Ale tolik omílaný fakt, že ženy jsou naprogramovány, aby byly lepšími matkami, protože mají tajemný mateřský instinkt a jemu se muži nemohou rovnat. Máma tedy má jakýsi dar vždycky rozumět svému dítěti a perfektně rozluštit jeho potřeby. Nevím jak Vy, ale já jsem nikdy nejen kojenci, ale bohužel často ani batoleti prostě nerozuměla. Pláč je pro mě pláč. A jestli je to kvůli mokré pleně, hladu nebo převrženému autíčku, nepoznám to. Možná jsem ale víc chlap? 🙂

 Nedávná studie ale prokázala, že i muži zažívají pocit štěstí a několik týdnů po porodu u nich v krvi byla naměřena zvýšená hladina oxytocinu.

2. JEN NA LÁSCE ZÁLEŽÍ

Když postavíme před sebe dítě a jeho rodiče a zeptáme se ho, kterého z nich má raději a proč, většinou na nás jen vykulí očka a nebude vědět, koho si vybrat.

Děti to totiž mají jednoduché. Mají rády oba rodiče, mámu i tátu a neumí si vybrat toho, koho mají raději. Už vůbec by Vám neodpověděly na otázku: "Má  Tě raději maminka nebo tatínek?"

Jak se vlastně posuzuje míra lásky muže a ženy? Znamená to, že když žena chystá dítěti svačiny a pak k němu vstává ve dvě ráno s antibiotiky, má ho raději? Nebo, když si muž hodiny staví vláčky se svým synkem a pak s ním jde pouštět draka, je to i jeho projev "více" lásky?

Tátové hned neběží pro desinfekční gel a odřeninu hned nelepí. Možná Vám to někdy přijde bezcitné, že zatímco vy utěšujete, muž přijde a poplácá dítě po zádech, že to bude dooobrý. Muži obecně mají jiný smysl pro dětské nehody a odřeniny. Ale i tento pohled a postoj je potřeba, protože jen tak budujeme v dětech sebedůvěru a odolnost.

Není žádné " méně a více" a pohlaví rodiče neurčuje jeho schopnost milovat druhého člověka. Táta umí mít rád jinak než máma. Tátové více s dětmi blbnou, my máme jsme vážnější. Ale dítě potřebuje tátu a jeho styl hry, i když to znamená skákat do louží a běhat v listí. Nechme si táty hrát se svými dětmi, jak chtějí oni, jen tak jim můžou ze sebe dát maximum.

3. I TÁTA TO ZVLÁDNE

Vždycky mi připadalo hrozně roztomilé, když vidíte chlapa, který měří skoro dva metry a má tak široká ramena, že skoro neprojde dveřmi, zápasit s malinkatou plínkou. Můžeme se nad tím pousmát, ale ruku na srdce mámy, která z nás věděla od první minuty, jak se dává novorozenci plínka? Jak narovnat ty zkroucené malé nožičky, jak miminko správně zvednout?

Nevím jak Vy, ale já jsem ležela celé těhotenství v knížkách a snažila se načíst, jak všechno dělat správně. Jak chystat láhve, jak miminko převléknout ( ano, i to je ze začátku věda), jak ho položit, dát odříhnout apod. Načteno jsem měla, že bych mohla přednášet, stejně jsem ale po porodu bojovala naprosto se vším.

"Jenom praxe tvoří mistra", říká známé přísloví a je to naprostá pravda. Samozřejmě, že my mámy umíme všechno lépe, než muži, ale to jenom proto, že to děláme denně a to několikrát. Když pak dáme svému muži o víkendu dítě do rukou, aby ho přebalil, je tak neohrabaný, jako by jsme byly my, kdyby jsme to měly dělat poprvé. A kdyby nám do toho mluvil a neustále nás opravoval, jako to děláme my jim, nevím, jestli bychom se na to nevykašlaly 🙂

Upřímně si nemyslím, že bychom my ženy a mámy obecně měly nějaký patent na péči o dítě. Že jako máme nějaký skrytý smysl a všechno umíme hned napoprvé. Přesto se většina z nás ( mě nevyjímaje) tak často chováme a když už se muž rozhodne, že dítě nakrmí nebo přebalí, stojíme těsně za ním a koukáme mu přes rameno. A samozřejmě u toho máme i proslov.

"Ne, takhle ne, musíš nejdřív zvednout zadeček a otřít zepředu dozadu, pak dát čistou plenku, namazat..."

"Ježiši, neutahuj mu to tolik, ty pásky povol!"

"Držíš jí hlavičku? Tak držíš?"

"Nejdřív mu dej kalhoty a až pak bundičku."

A tak dále. Já sama za sebe přiznávám, že jsem to dělala často a snad u všeho, do čeho se moje drahá polovička pustila, ale časem jsem se naučila prostě odejít z místnosti a nechat to na něm.

Však  tátové to taky zvládnou, nebojme se!

My mámy by jsme měly více pustit táty k běžným věcem a i když se nám zdá, že to nedělají perfektně, měly by jsme si vážit jejich pomoci a nadšení. Není nic horšího, než když se tváříme, že víme všechno nejlíp. Nemůžeme se pak divit, že se chlapi do práce kolem dětí nehrnou. Nechtějí třeba jen slyšet další připomínky, chtějí mít také volné ruce.

Ruku na srdce, kdy Vám Váš muž chystal oblečení pro miminko? Tak proč jemu ho chystáte? Nevzala jste si přece nezodpovědného člověka, který nechá Vaše dítě nastydnout.

Stejně tak si poradí s ohříváním láhve. Není nutné mu radit, jak dlouho ji má ohřívat pořád znovu a znovu. Nechme jim také trochu samostatnosti.

Možná bude krém na opruzeniny i na podložce a miminko bude mít mikinu obráceně, ale to jsou drobné detaily, které nikomu neublíží.

Každé přebalení, pochování a nakrmení, tátu s dítětem spojuje a pomáhá jim tvořit společné vzpomínky.

Nebraňme tomuto úžasnému poutu, nechme naše muže ovlivňovat životy našich společných dětí, tak jak to umí jen oni, protože i to je potřeba.

Zkusme si někdy představit, že bychom byly my na jejich místě a někdo by nám pořád stál za zadkem a říkal, co a jak máme dělat. Jestli by nás to také neotrávilo a veškerou péči o dítě by nám to jen neznechutilo.

Hlášky na dětských oblečkách, které naráží na nešikovnost tatínků, jsou sice někdy vtipné, ale nemělo by se to zase přehánět 🙂

FOTOGRAFIE JSEM PŘIDALA S LASKAVÝM SVOLENÍM SVÉ DRAHÉ POLOVIČKY 😉

NAJDETE MĚ I NA FACEBOOKU: https://www.facebook.com/Denikmamy/?ref=aymt_homepage_panel

Už dlouho jsem přemýšlela, jak jsou mužské a ženské názory na různé věci odlišné. Třeba na to, co je naší prací po celý den a jak to vnímáme.

Co si budeme povídat, my ženy toho vydržíme hodně a když už si myslíme, že nemůžeme, vydržíme ještě dvojnásob. I když se ale snažíme být perfektními matkami a manželkami a nestresovat naše drahé polovičky, někdy to prostě nejde a my musíme prohlásit, že jsme totálně vyřízené. Emocionálně, fyzicky, psychicky, jakkoliv.

Zkusme se ale někdy na věc podívat z druhé strany, možná zjistíme, že samy klameme okolí a to se  v nás potom nevyzná. Zejména naši muži to s námi mají někdy složité 🙂

Já patřím mezi ty ženy "hrdinky". Jak se  taková žena vlastně projevuje? Třeba tak, že týden po císařském řezu shopsá s kočárem a batoletem z pátého patra, protože nejede výtah. A nebo se zlomeným palcem na noze už druhý den obráží nákupní centrum. Někdy je hrdinství fajn, někdy je to až přespříliš.

A tak tento dopis je pro Tvého muže, Tvoji skálu, která Tě  drží nad vodou, ale je často zmatená. Zkuste se nad dalšími řádky pozastavit společně.

Drahý muži,

ano Ty tam, ať už jsi manžel nebo přítel, následující řádky jsou pro Tebe.

Znáš to. Přijdeš domu po celém dni v práci, zuješ si boty, pověsíš klíče, odložíš kravatu. A těšíš se na příjemně strávený večer s rodinou a svou ženou. A tady ona přichází. V pyžamu, s neumytými vlasy, bez make-upu s kruhy pod očima. Na ruce nese dítě nebo jí na noze visí batole. Její pohled jakoby říkal: " Tak mě tady máš, jsem úplně hotová!"

Začneš lovit v paměti a už teď jsi zmatený. Během dne ti totiž ani z jedné zprávy nebo z telefonu nepřišlo, že by něco nezvládala nebo že by toho na ní bylo hodně. Naopak jsi měl pocit, že všechno je perfektní a krásně šlape.

Možná jsi ale jen nečetl mezi řádky, to co tam bylo skutečně napsáno. Tohle jsou jen některé důvody, proč je Tvoje polovička unavená. Doufám, že to bude dávat alespoň trochu smysl 🙂

1.KDYŽ ŘEKNE, ŽE KRMILA DÍTĚ

Ve skutečnosti to znamená, že se pokusila dostat do dítěte víc jídla, než skončilo na podlaze. Nebo na oblečení, na jejím nebo na dítěti. Začne to kontrolováním, aby nebylo jídlo moc horké nebo naopak studené. Pokračuje vymyšlením nějaké říkanky, aby lžička dopravila špenát tam kam má.

Většinou ale víc jídla skončí na židličce nebo na zemi. Uklízení po krmení tak zabere víc času, než samotná příprava.

2. KDYŽ ŘEKNE, ŽE JEN JELA AUTEM

Ve skutečnosti musela poslouchat jednu a tu samou dětskou písničku znovu a znovu a znovu. Jenom proto, aby nebylo dítě v autosedačce nešťastné. Protože není nic horšího, než jízda autem s rozrušeným batoletem.

Zatímco se snažila udržet oči na silnici, musela poslepu hledat křupky, podávat dítěti pití a nakonec drhnout ze sedačky přesnídávku. Na konci každé vyjížďky to není jen ona, kdo by potřeboval pořádnou sprchu, ale i auto.

3. KDYŽ ŘEKNE, ŽE BYLA PROSTĚ NA HŘIŠTI

Dětská hřiště. Místa plná zábavy, kde si děti hrají a mámy se socializují s kamarádkami. Zní to úžasně, že? Skutečnost je úplně jiná. Na hřišti je hodně práce.

Celou dobu musela pozorně sledovat dítě a být připravena skokem Olympijského sportovce přeskočit pískoviště a Vaše robátko zachránit před zlým pískem. Mezitím chytala batole na konci skluzavky znovu a znovu. Utírala slzy, dělala nekonečné bábovičky, přesypávala písek sem a tam a následně ho vysypávala po sté z dětských botiček.

4. KDYŽ ŘEKNE, ŽE BYLA JEN NAKOUPIT

Ve skutečnosti by si zasloužila zlatou trofej, že vůbec nakoupit s dítětem dokázala. Nakupování s batoletem je totiž vyčerpávající. Dokáže sice hodiny sedět s kostkami v rohu, ale jakmile vejde do obchodu, nevydrží ani pět vteřin na jednom místě. Na posazení drobátka do košíku rovnou zapomeň.

Většinu času tvoje polovička nahání batole a chytá z poliček věci, které se nemilosrdně chtějí poroučet k zemi. Mezitím dítě běhá sem a tam a chce dávat do vozíku všechno, co vidí. Tedy hlavně všechno s dětským obrázkem ala Disney.

Tvoje žena víc, než prostě nakupuje, 75% času kontroluje pobíhající dítě, které na všechno sahá a chce zároveň neustále jíst.

5. KDYŽ ŘEKNE, ŽE MÁ KONEČNĚ CHVÍLI KLID ZATÍMCO DÍTĚ SPÍ

Ve skutečnosti to znamená, že má konečně čas na to, aby dodělala všechnu práci, kterou předtím nestihla. Takže musí umýt nádobí, vytřít, uvařit  a pověsit dneska teprve  druhou pračku prádla. A samozřejmě poklidit. Uklízet s dětmi je prostě nemožné. Jakmile uklidíš jeden nepořádek, objeví se další jinde. Takže zatímco dítě sladce spí, ona jen sní o odpočinku.

6. KDYŽ ŘEKNE, ŽE JDE DO POSTELE

Ve skutečnosti tím myslela, že zahájila svůj večerní rituál a uvidíte se v ložnici tak za dvě hodiny.

Protože Vy muži víte, jaké jsme my ženy. Když odcházíme z obývacího pokoje, musíme předtím posbírat všechno nádobí a narovnat polštáře. Musíme zamknout dveře, zkontrolovat okna a to ještě přinejmenším jednou, abychom měly jistotu. Obejít všechny dětské pokoje, zkontrolovat jestli jsou děti přikryté, není jim moc zima nebo horko. Pak si musíme vyčistit obličej, a namazat ho. Pak si vzpomeneme, že jsme nezapnuly myčku, takže jdeme zpátky do kuchyně. V posteli ještě překontrolujeme seznam úkolů na zítra. Projdeme maily, jestli není něco neodkladného a pak konečně...můžeme jít spát.

7. KDYŽ ŘEKNE, ŽE DNESKA DÍTĚ SPALO BEZ PROBUZENÍ

Ve skutečnosti tím myslí, že se vzbudilo jenom třikrát a pětkrát k němu vstávala, aby ho přikryla. My mámy totiž umíme v sobě většinu negativních věcí potlačit a vidíme je tak víceméně pozitivně.

I když noc, která bude opravdu nerušená je ještě daleko, my mámy to tak prostě říkáme.

Je to s námi někdy těžké, ale už jsme takové 🙂

NAJDETE MĚ I NA FACEBOOKU : https://www.facebook.com/Denikmamy/

Taky znáš ten úžasný pocit, když jdeš spát a celý dům je uklizený a táááák čistý?

Já už také ne.

Abych byla upřímná, spousta maminek to má stejně jako já.

Být mámou, to je hodně práce. Jak to, že dokážeš skloubit denní povinnosti a každý se může o tebe opřít, ale nedokážeš zařídit, aby tvůj byt byl uklizený déle, než pět minut?

Jednou jsem četla pravděpodobně nejkratší příběh na světě: " Kdysi dávno, byl můj byt čistý a pak vstalo batole. Konec příběhu. "

Opravdu nechápu, jak to dělají některé mámy, že mají i s dětmi perfektně naklizeno. Všechno se u nich blýská čistotou, v troubě se peče jablečný koláč a ony se usmívají.

Jestli jsi jednou z nich, žádám Tě a opravdu upřímně, poraď mi jak na to, řekni mi to tajemství.

U nás doma jsou všechny návštěvy vítány s nadšením. Vlastně už pouhé zazvonění zvonku vyvolá v našich dětech příval energie a ony se vrhají ke dveřím zjistit, kdo je za nimi.

Já s nimi to nadšením nesdílím a často se vypotácím do předsíně s vlasy v culíku. Štěstí, když mám na sobě vůbec podprsenku. To už považuji za takové malé (nebo velké) vítězství. A i když jsem pár minut předtím zrovna pouklízela lego všude po obýváku,  stejně byste všude po bytě mohli najít kostičky společně s dalšími hračkami, které v zápalu hry naše nejmladší dcera trousí.

Dnes chci mluvit k Vám všem, kteří trávíte denně hodně času uklízením bytu nebo domu, aby se v něm ostatní členové rodiny, cítili dobře. Vy všechny, které pracujete tvrdě, aby byla Vaše rodina spokojená. Kdo myjete nádobí, vynášíte odpadky, vytíráte zem. Kdo trávíte dopoledne uklízením hraček po bytě, rovnáním plyšových zvířátek do poliček.  Každý den, den za dnem, pořád stejná rutinní práce, kterou málokdo ocení. Protože čisto chce mít doma každý a přijde mu to samozřejmé. I mě kdysi přišlo SAMOZŘEJMÉ mít doma uklizeno. Než přišly děti. Teď mi to přijde NEMOŽNÉ.

Vy z Vás, které byste mohly klidně trávit uklízením celý den, dokud nepřijde třetí hodina odpoledne. Domů se nahrnou Vaši roztomilí potomci a obrátí celou domácnost naruby. Všechna ta práce, kterou jste udělaly, se po chvíli  zdá jako zbytečná, protože ji ejenom nikdo neocení, ale ani není už skoro vidět v tom návalu drobků, fleků od šťávy na podlaze, kostek z lega a panenek.

Tenhle dopis je pro Vás, které žijete každý den v bytě, který není uklizený jako ty, které vidíme v časopisech o bydlení. Doufám, že si budete následujících šest věcí pamatovat.

1. NEJSI SAMA!

Panebože díky, nejsi sama! Kolikrát to ještě budu muset říct, abys tomu uvěřila? NEJSI SAMA!

Kolik maminek na světě se cítí stejně jako Ty. Bezmocné.

Teď, když čteš tenhle článek, podívej se pozorně po svém domě. Pěkně si ho projdi, kolem dokola. Slyšíš to známé vysypávání kostiček z boxů na zem, i když jsi je před chvílí uklidila? Bojíš se jít do kuchyně, protože na stole zase bude vylité pití? Nejsi v tom sama, takhle to nevypadá jen u Tebe doma.

Dáváš si záležet na tom, aby to doma bylo hezké, uklizené a je to náročná práce. Ve skutečnosti ale nejdůležitější práce, kterou děláš, je vytváření rodiny jako takové.

2. NESROVNÁVEJ SE S OSTATNÍMI!

Já vím, že se to snadněji řekne než udělá. Je tak jednoduché srovnávat náš domov s kamarádčiným. Je snadné porovnávat ho i s dokonalými obrázky z časopisů "Útulný byt" nebo srovnávat sebe s těmi perfektními matkami, manželkami a jejich perfektními domy s perfektním psem, kterými se to na sociálních sítí jen hemží. Perfektně žijí, uklízí, vaří i dýchají. Jejich svět je jedna velká DOKONALOST. Alespoň na první pohled. Věř, že ani jejich domy nejsou perfektní a i u nich bys našla nepořádek.

Nikdo totiž není perfektní a ničí domov také ne.

3.NEOMLOUVEJ SE!

Taky to znáš? Strávila jsi tři hodiny uklízením, drhnutím koupelny div ne po kolenou a pak přijde návštěva. A první, co já udělám, je, že řeknu něco ve stylu " Nedívej se na ten nepořádek okolo, musela jsem udělat X nebo Y. Děti jsou nemocné, musela jsem obletět zeměkouli" apod.

Snažila jsem se a Ty taky, hodně, tak se není za co omlouvat. Neomlouvej se za to, že děti baví si hrát a přitom nějaký nepořádek udělají. Neomlouvej se za svou rodinu, která radši stráví odpoledne povídáním, než uklízením. Ani za sebe se neomlouvej,  pokud jsi místo utírání prachu radši strávila dopoledne stavěním kostek se svou dcerou nebo synem. Je to tvoje rodina.

Návštěvu přivítej s úsměvem. Máš děti a ona to pochopí. Bude muset.

A víc než cokoliv jiného, se každé návštěvě uleví, když uvidí, že ani tvůj domov není perfektní, ale je stejně chaotický a NORMÁLNÍ jako ten jejich.

4. TVŮJ DOMOV NENÍ TVÁ VIZITKA!

Všechno, co děláš pro svou rodinu, své děti i svého manžela, je důležitější, než těch pár talířů nebo hrnků ve dřezu. Nebo hračky po podlaze.

Přemýšlej nad vším, co každý den děláš a co považuješ za samozřejmé. Chystání svačin pro děti do školy, praní prádla, aby měly co na sebe. Příprava večeře pro celou rodinu, nákupy, to všechno je víc, než těch pár drobků v kuchyni. Nebo šmouhy na zrcadle v koupelně.

Ať už jsi kdokoliv. Zdravotní sestra, prodavačka, matka, kamarádka, manželka, předčítačka pohádek... To všechno jsi TY a jsi v tom sakra dobrá!

5. NAJDI SI SVŮJ KOUTEK, KTERÝ ZACHRÁNÍ TVŮJ ROZUM!

Vůbec nechci tvrdit, že mít doma nepořádek a chaos jenom prospěje Tvojí duši a máš se na všechno uklízení vykašlat, protože to stejně nemá cenu. Já jsem ve skutečnosti zastáncem aspoň trochu pořádku, který navozuje příjemnou atmosféru. Jako matky a ženy obecně potřebujeme organizaci nejen domácnosti ale života. A taky chceme, aby když uklidíme, vydrželo to co nejdéle pěkné a čisté. Ale také máme děti a ty jsou schopné naši celodenní práci zničit za pár minut.

Proto si vyber místo u Vás doma, kde se budeš cítit dobře. Roh v obývacím pokoji nebo jedna místnost v celém domě. Jedno malé místo, které bude jen Tvoje. Pro mě je to naše ložnice. Vždycky, když tam přijdu, uleví se mi. Proč? Mám tam totiž uklizeno. Ustlanou postel, svěží vzduch. Všechno je na svém místě. Hned ráno si tam poklidím, všechno pěkně načančám. A  když můj byt odpoledne vypadá jako po řádění tornáda (tím myslím samozřejmě mých pět dětí), chodím se tam nadechnout a uklidňovat.

6. NEBUDE TO TRVAT VĚČNĚ

Tohle je něco, co prostě potřebujeme často připomínat. Jednoho dne ta děsivá, přetékající hromada špinavého prádla bude menší. Jednoho dne i všechny hračky zůstanou na svých místech na poličkách. Jednou přijde den, kdy nebudeš číst jednu stránku v dětské knížce pořád a pořád dokola.

Také přijde den, kdy zrcadlo v koupelně nebude poseto obtisky malých prstíků. A tvůj domov bude čistý...

Ale teď si prostě pojďme hrát se svými dětmi. Nemysleme na to, že bude zase někde nepořádek, udělejme ho společně. Postavme hrozivou věž z kostek a nechme ji padat k zemi, zas a zas.

To jsou okamžiky, které dělají domov, které tvoří naše vzpomínky, naši rodinu. Díky nim  jsme tací, jací jsme. Díky nim jsou naše děti šťastné a my bychom měli být s nimi. Protože jednou přijde den, kdy nešlápneme ani na jednu kostičku z lega a všechny hračky budou na svém místě. Ten den, kdy bude doma vše na svém místě a celý být utichne.

Budou to právě vzpomínky, které budou to nejcennější. Vzpomínky na to, jak jsme se s dětmi smály, jak běhaly okolo stolu, jak vysypaly cukr na zem. A vsadím se, že nám ještě ta hlučná, chaotická domácnost bude jednou sakra chybět.

POJĎTE ZA MNOU I NA FACEBOOK 😉 https://www.facebook.com/Denikmamy/

Možná jste klikli na tento článek, protože Vás zaujal název. Nebo možná jste klikli na tento článek, protože jste si vzpomněli na blízkou kamarádku.  Nebo možná jste klikli omylem.

Možná jsme přátelé, dobří přátelé. Vy znáte můj příběh a já znám ten Váš velmi dobře.
Možná se ani neznáme a Vy jste jen zamířila na můj blog a něco Vás tu zaujalo a rozhodla jste se tu zůstat. A možná i číst tento článek....
Ale na konci možná budeme přítelkyně.

Jestli jste žena, stále čekající na "zázrak", tak tenhle dopis je pro Vás.
Ať už se snažíte o to počít ten malý zázrak, stojíte před těžkou životní volbou bez partnera, jste opuštěná se zlomeným srdcem nebo jen zoufalá z toho, jakým směrem se Váš život ubírá.

Obě víme, jaké to je plakat v noci do polštáře a toužit po dítěti tak dlouho. Poslouchat jiné matky, které "nesnášejí být mámou", zatímco my bychom daly COKOLIV  na tomto světě, abychom se jí staly. Víme také, jak se falešně usmívat, když Vám další a další kamarádky radostně oznamují, že jsou v očekávání. Nebo, když se sociální sítě plní fotkami novopečených rodičů, zatímco Vy si ještě budete muset počkat...

Ačkoliv mám pět dětí, i já jsem si prošla potratem. Na světě nebudou nikdy existovat správná slova, která by popsala tu bolest, kterou žena cítí, když o své dítě přijde. Je to zoufalství, vztek na sebe i na lidi okolo, kteří s tím nic nezmohli. Panika, že už nikdy nebudete matkou a neotěhotníte. Rána v srdci, jako by Vám ho někdo vyrval ven. Smutek a deprese, protože už nikdy nebude nic stejné jako předtím. A vůbec nezáleží na tom, v kterém stádiu těhotenství jste. Jestli je "dítě" malé jako zrnko písku a podle odborníků ještě nic necítí, nebo je už lékařsky dítě a vy jste cítila jeho pohyby. Nebo pokud Vás vaše dítě opustilo až po porodu a stalo se andílkem.

Obě víme, jaké to je zůstat bez partnera, jak děsivé to najednou je. Ten pocit, že se nemůžete nadechnout, že nevíte, co bude zítra. Váš pilíř je pryč a Váš svět se boří jako domeček z karet. A vy nemáte sílu, ten pád zastavit. Máte pocit, jakoby jste se dívala na svůj život z výšky a nevěřila, že je skutečně Váš.  Čas kolem Vás jen ubíhá a vy jste ztracená uprostřed ničeho.

Předtím, než odkliknete tento článek, protože to zní, jako další nudný článek o někom, kdo to neměl snadné, počkejte ještě.

Všem z Vás, které čtete tento článek, svěřím Vám svých šest bodů na pomyslném žebříčku, které mě držely při životě v beznadějných dnech, kdy jsem si už myslela, že to vzdám. Že to za to nestojí.

1. JSTE SILNÁ

Kdysi jsem četla, že nejsilnější ženy se stávají nejsilnějšími matkami dokonce ještě v době, kdy o dítěti ani neuvažovaly. To, čím si teď procházíte, je patrně nejtěžším obdobím Vašeho života. Je to hrozná zkouška, která nás může zlomit, dostat nás na dno a roztrhat uvnitř. Je to finančně, fyzicky a emocionálně totálně vyčerpávající.
Ale já doufám, že si budete pamatovat, jak hrozné tohle období bylo a jak příšerně jste se cítila, protože to z Vás udělá ve finále stejně tak silného člověka. Pochopte také, že silná žena není ta, která nepláče a snáší všechna příkoří s úsměvem a stále věří v naději a lepší zítřky.

Ve skutečnosti věřím tomu, že právě nejsilnější matky a ženy na světě, umí i nejvíce plakat. Propukají v pláč kvůli každé malé nebo větší ráně, a pak vstanou a bojují. Znovu a znovu.

I vy jste silná, tak na to nikdy nezapomínejte. Jste silná tak, jak špatně se teď cítíte.

2. JE TO TĚŽKÉ, DĚSIVÉ A NENÍ TO ZÁBAVA. ALE STOJÍ TO ZA TO

Slibuji, i když tomu teď nevěříte, že to stojí za to. Stojí to za KAŽDOU SLZU, která stéká po Vaší tváři.  Stojí to za každý NEGATIVNÍ TĚHOTENSKÝ TEST, který Vás donutí propadnout zoufalství. Každý krok, každý postup, každou proceduru, kterou musíte v cestě za svým snem a cílem podstoupit. Za každý špatný den. Za každou negativní emoci. Protože, když to nikdy nezkusíte, nedozvíte se, jaké to je.

Jeden z mých nejoblíbenějších citátů, který znám je "Je v pořádku mít strach. To, že máte strach, znamená, že se chystáte udělat něco úžasného a statečného."
Je to velmi děsivé, vydat se úplně napospas tomu co přijde. Citlivá a bezbranná proti tomu co Vás čeká v budoucnosti bez možnosti ovlivnit, jak to všechno dopadne.

Ale vydržte, den po dni, minutu po minutě. Stojí to za to.


3. KRŮČEK PO KRŮČKU, DEN PO DNI

Často máme pocit, že musíme spěchat a mít všechno hned. Včera bylo vlastně pozdě.
Máme pečlivě vypracovaný časový plán, který přesně odpovídá našim potřebám a touhám. Jakékoliv vybočení nebo nesplnění, bereme jako selhání.

Když jste na dně jen chvíli po té, co jste zjistila, že naděje na to, mít ten malý zázrak, je zničena. Vidíte samu sebe jak jste zlomená a na kolenou prosíte o jakoukoliv pomoc a útěchu.

Někdy prostě věci nejdou tak, jak jsme si je naplánovali. Vlastně, nejdou tak často, nemáte ten pocit?

Kdysi jsem si i já uvědomila, že musím brát každý den jako nový. Tak jak přijde a za tím předcházejícím prostě zavřít dveře.

Opět jeden citát, na který jsem si vzpomněla: " Až když vidíte tu krásu požehnání, kterého se Vám dostalo, pochopíte, jak tvrdý a náročný boj o něj jste si museli prožít. "
Zpomalte a zhluboka se nadechněte. Važte si toho, co máte, své rodiny. Milujte svého partnera a milujte i sama sebe. Den po ni, krůček za krůčkem.


4. VEDETE SI LÉPE, NEŽ SI UVĚDOMUJETE

O tomhle to celé je. Každý jsme jiný, originál. Každý máme svou cestu po které jdeme, rychlost, směr, v tom všem se lišíme.

I když náš cíl je stejný - Být matkou, i když naše cesta i doba, kterou nám bude trvat, než se k cíli dostaneme, je rozdílná. Nikdy nezapomeňte na to, jak úžasná jste a co všechno děláte. Jak výjimečná jste pro ostatní, možná i inspirací, pilířem na jejich vlastní těžké cestě.

Děláte to, co můžete a děláte to opravdu skvěle. Přesně tam, kde teď jste, být máte a vedete si skvěle!

5.NIKDY SE NEVZDÁVEJTE, NIKDY!

Velké věci prostě potřebují čas, aby se staly. Nejde to ze dne na den a i když jste obklopována myšlenkami, které Vám našeptávají " Vzdej to, nemá to cenu!" Nenechte se jimi pokořit. Já vím, že to není fér měsíc po měsíci vyhazovat negativní testy do koše, zatímco všechny kamarádky kolem Vás jsou těhotné snad ze vzduchu. Vím, jaké to je mít pocit, že jste všechno ztratila, že už jste došla do bodu, kdy prostě nechcete dál pokračovat. Jít vstříc novému zklamání. I já jsem ztratila naději a byla kompletně na dně. Vím, jaké to je být si jistá, že se to prostě nestane, že život je nespravedlivý.
Víc, než kdy jindy se teď zastavte, nevzdávejte to a začněte věřit v sebe, v někoho blízkého.  Ve chvíli, kdy Vás napadne to vzdát, zamyslete se, jak dlouho už o to usilujete a kolik jste pro to musela obětovat.

6. VĚŘTE V ZÁZRAKY, I TY ÚPLNĚ MALINKÉ

Vím, jak hloupě to zní a jaké klišé to je. Ale ony se opravdu dějí, malé zázraky každý den. Jenom je prostě nevidíme. Když jste žena, která už přestala věřit tomu, že se někdy stane matkou. Nebo žena, která měla už tolikrát zlomené srdce, že už nevěří v lásku ani porozumění. Matka, dcera, kdokoliv.

Věřte, že nejste sama. I když to stojí hodně slz, bolesti, frustrace a všeho ostatního, všechny se dočkáme. Možná to nebude dnes, ani zítra a ani třeba za rok, ale jednou ten zázrak prostě objevíme a v tu chvíli nám dojde, že celá ta těžká cesta, která k němu vedla, stála za to.

Opravdu to totiž stojí za to.

NAJDETE MĚ I NA FACEBOOKU: https://www.facebook.com/Denikmamy/?hc_ref=NEWSFEED&fref=nf

Od té doby, co jsem se stala matkou, jsem strávila mnoho hodin na Googlu hledáním odpovědí na problémy,  se kterými jsem se setkala. Když bych se dnes podívala do "Historie hledání", byla by plná nesčetných úzkostí a myšlenek na zdraví a pohodu mých dětí. Otázky jako "Má moje dítě reflux?", "Jak dlouho spí novorozenci?" a "Kdy se učí děti chodit?" 

V té době jsem měla více kliků na Googlu než na Ebay nebo Amazonu. Mnohé z těchto otázek mi byly zodpovězeny prostřednictvím četných fór o rodičovství, která jsou dnes úplně všude.  Tato fóra dávají rodičům možnost sdílet své zkušenosti a znalosti. V tomto věku sociálních médií a internetu mají dnes rodiče přístup k obrovskému množství informací o zdraví a rozvoji svých dětí. Otázkou zůstává, jestli je to vždycky dobře a není-li občas těch informací přespříliš?

Já sama vnímám tato fóra jako místo, kde se sice moc chytrého nedozvíte, ale získáte pravděpodobně to nejcennější, co v tu chvíli potřebujete. A to je pocit spříznění. Najednou v zoufalství, kdy nevíte co dělat a připadáte si jako nemožná a neschopná matka, nacházíte další desítky stejných příběhů. A upřímně, hned se cítíte prostě lépe.

Jsem proto velmi vděčna za všechny, kteří se podělili a dělí o své problémy online. Tolikrát mi poskytli jistotu v noci, kdy jsem byla zoufalá a nemohla utišit své dítě.

Bohužel ne každý příspěvek je  příznivý. Anonymita, kterou poskytuje internet, dává mnoha lidem odvahu, aby kritizovali rodiče tak, jak by většinu z nich nikdy nenapadlo tváří v tvář. Každý se tak může stát rodičem roku, protože přece ví všechno líp.

KONKURENČNÍ RODIČOVSTVÍ

Rodičovství v některých ohledech byla vždy trochu soutěž. Rodiče porovnávají své děti s ostatními a získávají pocit uspokojení z vědomí, že jejich dítě vyniká v X Y věcech mnohem víc, než sousedovic potomek.

Matky se tak častují otázkami "Už ti chodí? To je divné, náš Pepíček chodí už od tří měsíců", "Už máte zuby? My už máme pusu plnou zubů."

V posledních letech byly zrozeny i jakési  "styly" výchovy a to z rodičů udělalo ještě větší konkurenci. Skupiny rodičů  horlivě prohlašují, že jejich zvolený styl je nejlepší a každý, kdo nejde s nimi a rozhodne se pro něco jiného, je všechno jen ne normální. Místo "jen rodičovství", nyní máme  například "BIO, EKO, BEZ CUKRU, TUKU,  rodičovství",  nebo "BEZ TRESTŮ, ZÁKAZŮ A VÝCHOVY  rodičovství". Co se stalo s jen "BÝT PROSTĚ JEN RODIČ?"

Soutěž dokonce začíná ještě předtím, než se dítě narodí.  Pokud zvolíte přírodní domácí porod bez léků, pak jste buď hodní obdivu nebo cvok, který ohrožuje zdraví a život dítěte.

Když rodíte v nemocnici a využijete lékařské pomoci stejně jako medikamentů, pak jste velmi statečná a silná nebo fňukna, která nevydržela trochu té bolesti.

Jakmile je dítě na světě, konkurenční rodičovství teprve dostává tu správnou atmosféru. Prsa versus kojenecké mléko. Chovat nebo nechat plakat. Domácí příkrmy nebo kojení do tří let. Kolik času může dítě strávit u obrazovky nebo kolik g cukru denně zkonzumuje. To jsou milníky, kterými postupně procházíte.

Pak přijde škola a hodnotíme výsledky testů, úroveň čtení nebo jak naše dítě vyniká při kolektivní hrách. Tento seznam je nekonečný. Vždy se najde něco, co nás donutí váhat, jestli děláme správnou nebo špatnou  věc nebo jestli nemá naše dítě nedostatek něčeho nebo naopak příliš mnoho něčeho.

DOKONALÝ OBRÁZEK RODINY

Myšlenka být dokonalý rodič je jen poháněna sociálními médii. Facebook, Twitter a Instagram jsou přeplněny obrázky andělsky vypadajících dětí, které se nadšeně zapojují do umění, pečení nebo jsou nadpozemsky šťastné při procházce v přírodě. Tyto obrázky se publikují právě proto, že jsou dokonalé. Štěstí a harmonie z nich doslova přetéká. Vedle nich vypadají Vaše obyčejné fotky jako nudné a trapné. Nikdo na nich není načesaný, oblečený podle posledních trendů a křičící do světa, jak je život báječný a bez poskvrnky.

Na těch ideálních samozřejmě nenajdete okamžiky, kdy dítě pomaluje fixou nově natřenou zeď v obývacím pokoji nebo pokus, kdy se snaží praštit lžící do hlavy sourozence.

Stejně tak jsem nikdy na těch okouzlujících momentkách neviděla  vztek, když se dítě chce prostě dívat na  kreslenou pohádku a ne hrát si venku.

Abychom zapadli do škatulky, měli bychom publikovat příspěvky o tom, jak úžasné rodičovství je a jak požehnaní jsme od našich zábavných, roztomilých a nadprůměrně inteligentních dětí.  Naopak bychom rozhodně neměli zveřejňovat příspěvky o tom, jak sedíme ve 3 hodiny ráno zhroucení, protože se naše  dítě nespokojilo s tím či oním.

Nebo o tom, že jsme na naše dítě zvýšili hlas po té, co rozlilo čaj na čerstvě vytřenou podlahu. A už vůbec bychom neměli postovat příspěvky o tom,  jak naše děti strávily celý den sledováním televize, protože upřímně řečeno jsme prostě dnes neměli energii je dostatečně pobavit. 

MATEŘSKÁ VINA

Velmi často se potýkáme s přívalem všudypřítomných dokonale vypadajících rodin na sociálních sítích  a bezpočet rad, co je a není nejlepší pro naše děti. Co to v nás zanechává?  Věčný pocit viny a strachu, že nejsme dost dobré, že se nám nedaří naše děti vychovávat podle očekávaných standardů a měřítek. V některých případech to může mít negativní účinky. Postnatální deprese je jednou z nich.

Místo pocitu naplnění a štěstí, že jsme rodiči, propadáme zoufalství, že nejsme dost dobří a rodičovství se tak pro nás stane jen bludným kruhem, ze kterého hledáme cestu ven. Facebook nám může ukázat ty dokonalé okamžiky a já nebudu tvrdit, že mi moje děti nepřinesly obrovský pocit štěstí. Ale pokud mám být upřímná, podstatná část rodičovství našich pěti dětí zahrnuje především přežít den s minimem záchvatů vzteků batolete, hádek dvou nejstarší, kteří procházejí pubertou, bez přívalu frustrace na hlavu mé polovičky a utopení zoufalství v tuně čokolády.

Ale pokud jsou naše děti zdravé a spokojené, pak dělám dobrou práci, i když není dokonalá a já nevnímám mateřství jen jako procházku růžovou zahradou. Je načase zbavit se pocitu viny a přestat se srovnávat s okolím.

Rozdíly, které nás odlišují, jsou naopak to, na co bychom měli být hrdí. Jsou-li Vaše děti šťastné, pak nezáleží na tom, jestli jste "bio rodič" nebo "kterýkoliv zrovna moderní rodič". Na ničem z toho nezáleží.

Nesnažme se být "nějakým typem" rodiče, buďme prostě rodiči. Čas, který se svými dětmi strávíme, je příliš cenný na to, než abychom se snažili dosáhnout jakési mety ideálního rodičovství. Zajistit, aby se naše děti cítily v bezpečí a milované, je nejlepší rodičovský styl na světě.

SLEDUJTE MĚ TAKÉ NA FACEBOOKU :https://www.facebook.com/Denikmamy/?ref=aymt_homepage_panel

Teď asi zase rýpnu do živého a čekám, že budu pod palbou. Dokonce čekám, že mi i někteří "odliknou" blog, ale patřím mezi lidi, kteří jsou upřímní a asi budu vždycky vybočovat ze stáda.

Už dlouho jsem chtěla napsat tento článek, přemýšlela jsem jak na to, hledala inspiraci a správná slova. Ale nakonec jsem přišla na to, že věci by se měly pojmenovávat správnými výrazy, tak jak jsou, bez nějakého zkrášlování.

Poslední dobou se kolem mě rojí názory matek, které se snaží upozorňovat na to, že když se staly matkami, tak prostě zblbly nebo jinak se ukázalo, jak jsou neschopné. A tak různé hashtagy s názvem mateřská demence apod. mě vážně udivují. Všechny své nezdary od spálených vajíček nebo spletení laku na vlasy s dětským opalovacím krémem tak svádějí na mateřství a na to, že jim prostě hráblo. V oblibu tak vzešlo nové pojmenování  mateřské dovolené- "Mateřská demence" .

Když se stanete matkami, tak prostě děláte cyklus určitých činností a zajímáte se jen o úzký okruh věcí, až Vám z toho jednoho krásného dne, prostě hrábne. Doslova. A tak bavíte všechny okolo tím, že si pletete pastu na zuby s očním krémem a Vaším jediným zájmem se stalo sledování vyměšování svého potomka a poměřování obsahu plenky s ostatními matkami na dětském hřišti. Zažila jsem už hodně vypjatých situací s dětmi, ale nikdy se mi nestalo, že bych si spletla lak na vlasy s dětským opalovacím krémem. Možná by spíš, než svalovat své schopnosti na mateřství, bylo načase přiznat si, že některé věci jsou holt součástí naší osobnosti. A že pokud někdo říká do telefonu kadeřnici, že chce přebalit a vykoupat, místo ostříhat a nabarvit, dost těžko to bude tím, že je matkou.

Zrodila se z toho pomalu epidemie, kdy všechny nastávající mámy už teď dopředu rozhlašují po okolí, jak to či ono nezvládnou, když se stanou těmi "matkami". A matky, které na mateřské už jsou, si zvykly omlouvat každý svůj nezdar. Jakoby je to ani nemotivovalo hnout se kupředu, protože s dětmi se stejně nic vymyslet nedá. Je to vlastně nejmenovaný zákon, se kterým se ztotožňuje čím dál víc poměrně inteligentních matek.

Poslední dobou se tak mateřství stalo strašákem a pomalu nepsaným pravidlem. "Staneš-li se matkou, hrábne ti a život končí ." Upřímně, je to pěkná hloupost, protože život s dítětem ani dětmi nekončí. Pouze dostává nový rozměr. A jakým způsobem bude dál pokračovat je už na nás. Můžeme si z toho vzít dobré nebo jen špatné.

Když pominu, že být máma je fyzicky a psychicky velmi náročné, nemyslím si, že by na mateřské muselo nutně dojít k selhání všech žen na světě a najednou, z čista jasna se ukázalo, jak jsou bláznivé a nešikovné. Ano, únava dělá svoje a pomaleji nám to po šílené noci s miminem myslí, ale jinak si myslím, že to nemá dopad žádný. Pokud se některá žena dobrovolně rozhodne, že na mateřské se stane vášnivou kuchařkou nebo pletačkou košíků nebo detektivem hledající zub v ústech svého potomka, je to asi proto, že ji to bavilo už předtím nebo v tom našla svou novou zálibu.  Logicky tedy nemůže zblbnout, protože dělá to, co jí baví.

Neumím si představit, že by někdo, kdo zarytě nesnáší vaření najednou z čista jasna po porodu objevil svoje nadšení pro kulinářské výtvory. Spíše je tedy možné, že se na mateřské ukáže naše pravá povaha, a co nás uvnitř baví nebo bavilo, jen jsme o tom nevěděly. A když pak sledujeme úspěšnou manažerku nebo vedoucí ve firmě, která na mateřské peče koláče a šišlá, tak proč jí litovat. Zřejmě z toho má radost a naplňuje ji to.

Narovinu je ale nutno přiznat, že prostě po porodu nastane pár let, kdy se naše vědomosti a schopnosti nutně transformují do  kojeneckým mlék a hraček pro děti. Je to ale přirozené, patří to k tomu a nemusí to znamenat, že pokud Vás tyto věci zajímají, jste jen potrhlá mamina na mateřské a není s Vámi rozumná řeč. Extrémy, kdy je žena  se svým dítětem stále spojená pupeční šňůrou, záměrně vynechám, abych nebyla pod palbou. Můj názor na tuto skupinu matek je stejně už veřejně známý, ale jak říkám, každý ať si dělá co ho  naplňuje, i kdyby to měly být nekonečné diskuze o prdíkách a mýdlu Jelen.

Já třeba narovinu přiznám, že nejsem ani zdatná kuchařka a s plánováním rodinných výletů to mám teda taky na štíru. Ráda vařím to ano, ale jídla naprosto nevhodná pro děti, jako steaky, kuřecí směsi a asijskou kuchyni. Ale ani za těch deset let co jsem na mateřské, jsem se nenaučila vařit rajskou, ani svíčkovou a knedlík zásadně kupuju. Děti si prostě na jiný styl stravování zvykly a těch klasických obyčejných jídel ála šunkofleky si užijí v jídelnách škol a školek. Nejsem prostě ochotná začít jíst knedlo zelo vepřo jenom proto, že jsem na mateřské. Nehledě na to, že bych pak neprošla dveřmi. Já tedy samozřejmě nepatřím do té kouzelné skupiny matek, které jsou už dvě minuty po porodu štíhlejší, než v pubertě. Já si pěkně svá kila odnosila a pěkně shodila a ještě nějaká zbyla, takže kuře na paprice se šesti si musím odpustit.

A teď k pozitivním věcem. O těch negativních, které mateřskou zošklivují asi všichni už víme. Je jich plný internet. Všude jsou matky trhající si vlasy, s kruhy pod očima a hroutící se. Všude se tak dočtete o tom, co jim mateřství vzalo. Čas, peníze, krásu, štíhlou figuru, kvalitní sex, čas na sex nebo jen pomyšlení na sex. Ale co jim mateřství dalo?

Mě mateřství dalo několik věcí. Jednou z nich je, že jsem se naučila, no dobře, učím se, abych zase nekecala, žádat o pomoc a nechat si pomoct. Dřív jsem měla pocit, že musím všechno zvládnout sama. Celou noc nespat, ráno vstát a vyplazit se z domu. Odvézt děti do škol a školky, nakoupit, uklidit a večer padnout do postele. Pomoc? No tak to ani náhodou, já jí přece nepotřebuju! Jenže dřív nebo později mi došlo, že potřebuju pomoc, ale neumím si o ní říct a když už se mi to nějakým omylem povede, neumím ji využít a mám z toho jenom výčitky.

Ono totiž říct si o pomoc a přijmout jí, jsou dvě odlišné věci. Předně nejhorší na tom je umět potlačit ten vnitřní pocit, který Vám našeptává "To ty jsi máma, to ty bys to všechno měla dělat!" Jo jo ten hlas umí být tak přesvědčivý a vlezlý, že je snadné mu uvěřit. Ale měli by jsme se umět od něj oprostit a nebát se o pomoc požádat a když je nám nabídnuta, tak ji využít. Což by teda neudělal jenom blbec. Třeba takový, který teď píše tenhle článek.

Nemusí to být nic velkolepého, zase upřímně, ještě si fakt na něco budeme muset počkat a víkend ve Vídni s kamarádkami, kdy šampus poteče proudem holt odložit. Ale jsou i maličkosti, která dokážou nakopnout. I taková blbost jako sprcha. Ono se to řekne, co na sprše je, jdu se osprchovat a hotovo. Jenže, kdo nemá děti nebo s nimi nikdy nebyl samotný doma, neví, že vysprchovat se s batoletem za zády, je dost náročné. Buď s brekem tluče pěstičkou do zavřeného sprchového koutu nebo Vám div do něj nevleze. Takže odpočinek při sprše, o tom si můžete nechat je zdát. Takže, když Vaše polovička přijde domů, nemějte výčitky a dítě svěřte na 15 minut jí nebo někomu jinému. I takhle krátká doba dokáže divy, umí nakopnout a hned má člověk zase o trochu více energie.

Mě dneska dodalo energii to, že jsem nemusela ráno vézt děti do školy a do školky a že se mi moje milovaná polovička nabídla, že mě zastoupí. Nechtělo se mi, to přiznávám, protože to považuju za svou práci a povinnost, ale nakonec jsem souhlasila. Takové blaho, když od rána sedím v pyžamu a v klidu piju kávu, to jsou okamžiky, které nabíjí.
Musíme si uvědomit jednu důležitou věc, na kterou jsem já nadlouho zapomněla. Pokud totiž přijmeme pomoc a vydechneme si, tak o to lépe a s větším elánem se věnujeme lidem kolem sebe. Máme víc energie na to zvládnout další náročný den, ať už jsme matkami nebo nejsme. Každý potřebuje občas vydechnout a načerpat novou sílu. To z nás nakonec udělá lepšího člověka, ženu nebo matku.

Mateřská je šílená horská dráha plná zvratů, šokujících překvapení i zázraků a my si prostě musíme umět najít způsoby a malé radosti, jak to všechno zvládnout a opravdu nezblbnout.

A co Vy, také si myslíte, že všem matkám na mateřské musí kolektivně hrábnout?

FACEBOOK : https://www.facebook.com/Denikmamy/?fref=nf

Občas se mi stane, že na ulici najdu takovou tu hnusnou umulousanou oslintanou a celkově úplně olezlou hračku, prostě takovýho toho rodinnýho kamaráda bez kterýho se dítěti a jeho rodičům hroutí svět. Úplně vidím tu rodinnou tragédii!

Mini chlapík a jeho láska

Ano, i v naší rodině se vyskytuje jeden takovej kamarád, jehož náhlá ztráta vyvolá ve všech paniku. Naštěstí jsem na takové chvíle natrénovaná svým dětstvím. Ne, nebyla jsem to já, kvůli komu upocený rodič s panikou v oku vysílal pátrací četu do širokého okolí. Já jsem byla dítě skromné, mně k usnutí a uklidnění stačil palec v puse a prst zamotanej do vlasů. Tím viníkem byl můj mladší bratr a jeho "kulání." V osmdesátých letech komunistického Československa těch usínáčků moc nebylo a tak si můj malej brácha našel kousek saténu. Bohužel takovej malej kousek látky mívá tendenci se ztratit a tak obě moje babičky po nocích sešívaly kousíčky podpultového saténu, aby pak přinesly pytlík s krásně nažehlenými kousky na inspekci. On totiž ne každej satén byl ten pravej a někdy se dokonce pokoušel rodinný člen vpašovat "kulání" z jiné látky. To oddechnutí celé rodiny, když několik kousků prošlo a bylo uznané za "kulání" bylo slyšet hodně daleko. Ano, vždycky bylo lepší mít několik kousků do foroty.

Mini chlapík zjevně podědil geny po strejdovi neb palec v puse a vlasy mu nestačí. On musí mít svýho Kokouše. Kokouš se k nám do rodiny dostal jak jinak než darem. Ne, že bych měla něco proti žluté plyšovosti se saténovou podšívkou, jemnou růžovou výšivkou říkají "My best friend Emmie," oranžovým zobáčkem a květinovým klouboučkem koketně posazeným nad jedním rafinovaným očkem, ale tak nějak mi to přijde přeci jen trochu mimo můj vkus. Co nadělám pro mini chlapíka to byla láska na první nebo druhý pohled. Zkoušela jsem koupit hnědé opičky a strakaté pejsky, ale ty byli pokaždé odhozeni se zhnuseným výrazem. Takže máme Kokouše.

Ano, máme Kokouše, kterému jsem dlouho nedala žádné jméno, ale říkala mu ten žluťák. To musela přijet moje máma a pojmenovat ho Kokouš. Moje máma, která odmítá dát Kokoušovi status krásné žluté kačenky a místo toho ho přiřadila ke slepicím. Z jejich kvokání pak udělala Kokouše. Dokonce i Amík mu říká Kokouš. Je to sice poněkud krkolomné jméno, ale už po třech měsících neustálého opakování to zvládl.

Čím mě ale Amík překvapil, bylo jeho škádlení mini chlapíka, kdy mu Kokouše bere a pusinkuje a u toho řiká: "Kokouš je moje holka! Má mě radši!" Nedalo mi to a zeptala jsem se, jak přišel na to, že je Kokouš holka. Amík mi suverénně odpověděl: "Hele, to je přeci jasný. Slepice je v češtině ženskýho rodu, proto je to holka." Jako brada mi spadla, absolutně jsem takovou gramatiku nečekala. "Teda, tos mě dostal," pravila jsem já úžasná a podporující manželka. "Problém je ale v tom, že jeho jméno definitivně napovídá, že je to kluk. Kdyby to byla holka, jmenovala by se Kokouška." "Takže mi řikáš, že zrovna když mám pocit, že jsem fakt dobrej a jsem na sebe pyšnej, jak jsem to pěkně správně vymyslel musí mi tvoje máma hodit podpásovku se jménem a pojmenovat tak důležitýho člena rodiny jako kluka?" Ano, někdy s ním fakticky soucítím a skoro zatlačím slzu v koutku oka při představě záludností českýho jazyka v mysli cizince. Nejlíp to ale vyřešila tchýně, ta se vykašlala na nějakýho Kokouše a místo toho mu pěkně jidiš říká "Šmáta."

Ano náš Kokouš, Kokouška nebo Šmáta je mini chlapíkovým oddaným kamarádem, který nesmí chybět u žádné legrace. Bohužel jsme ztratili Kokouše číslo jedna, někam se nám ten mrchoň zatoulal, naštěstí jsem byla na tuto eventualitu připravená a měla v zásobě Kokouše číslo dva, sice chvilku trvalo než se pořádně uválel, ale za pár dní byl k nerozeznání od jedničky. V tu chvíli mi ale došlo, že jsem na nule se zásobama, naběhla jsem k počítači a zjistila, že už se nevyrábí. Panika mě zachvátila okamžitě a já jsem strávila další tři dny na internetu a hledání možností. Naštěstí žiju v centru kapitalismu a tak jsem přeci jen jednoho našla.

Tfuj, dražbu jsem vyhrála a teď se jenom děsíme až ztratíme dvojku.  Nedávno se to málem stalo. Dvojka chyběla a mini chlapík musel nešťastně a znechuceně trávit své intimní chvilky objetím nechutně nové trojky. Mini chlapík totiž už není hloupé mimino a tak ví, že trojka je jenom podfukářská navoněná vtěrka a tak chvilku trvá než ho přesvědčíme, že i trojka je dobrá. Ta úleva, když mi po několika hodinách hledání a přesvědčování zavolal Amík : "Kokouš žije!" To vítězný zvolání mě dostalo do kolen. Od té doby chráníme dvojku jako oko v hlavě a doufáme, že mini chlapík nebude do puberty potřebovat čtyřku.

mamazavodou.blogspot.com

Média a sociální sítě nás zahlcují denně fotkami dokonalých matek, vždy upravených a krásných. Nevím jak Vy, ale já si vedle nich připadám jako obtloustlý hroch s kruhama pod očima, směle konkurujícími velkému  Grand Caňonu. Například je  jen málo časopisů, které si vůbec koupím, protože hned po titulní stránce, mě většinou přejde nálada nebo naopak dostanu chuť otevřít si víno a vyluxovat ledničku, protože stejně tak perfektně jako ony, nikdy vypadat nebudu.

Co teprve fotky matek celebrit, to je to pravé pro sebevědomí nás, obyčejných ženských! Deset minut po porodu už mají zpět svou konfekční velikost a s novorozencem na zádech zvládají pracovní tempo a ještě se u toho usmívají, jakoby to nic nebylo. Ale ono to je. A je to hodně. Jenže, když  ráno předáte dítě chůvě a pak Vás v salonu čtyři hodiny upravují, kulmují a oprašují, je snadné vypadat dobře. V poledne za Vámi ještě zaskočí osobní trenér, se kterým si dáte kolečko aerobních aktivit a po něm, Vám asistentka přinese oběd přesně vyvážený Vašim potřebám.

Vždycky si pak vzpomenu na film s Barbrou Streisand a Jeffem Bridgesem "Dvě Tváře lásky". Barbra tam v jedné scéně říká svým studentů, jestli  v pohádce "Popelka" při závěrečných  titulcích je skutečně konec? A nebo Popelka rozčilovala prince tím, jak pořád uklízela a povídala si s holubama?
 Nebo Růženka? Možná lezlo princovi na nervy, že má spavou nemoc a půl dne prospí. Pohádky jsou pohádky, ale my žijeme v realitě.
Každý máme to své citlivé místo, kde si nevěříme a rádi by jsme ho změnili. Ať už jsou to vlasy, které by jste rády měly delší a hustší jako modelka propagující novinku od vlasové kosmetiky. Nebo štíhlé nohy jako slečna, která si nůžkami v reklamě rozstříhává punčochy. Její nohy se zdají být nebesky dlouhé, ale když se podíváte trochu blíže všimnete si, že ta diva má přinejmenším 180 cm, takže se svými chudými 168 cm se s ní třeba já, nemůžu srovnávat.

Jaká jsou tedy fakta, která prostě platí, ale nikdo Vám  je nahlas neřekne, i když by jste to často potřebovala?

1. Celulitida a ďolíčky nejsou smrtelnou nemocí a že je mají všechny ženy bez ohledu na váhu a věk. Ani dva Oscaři za nejlepší roli ani ten nechutně drahý krém, Vám od pomerančové kůže nepomohou.

2. Štíhlé a hladké nohy na fotkách jsou dílem zručných retušérů, kteří už vědí, jak a co správně zamaskovat, aby z Vás udělali dlouhonohou Lady. Pod dokonalou fotku už Vám samozřejmě nenapíšou, že ta krásná herečka má nohy plné křečových žil a pih a o dokonalém tvaru může jenom snít. A pokud si ještě vezmete podpatky nejméně 15 centimetrů vysoké, budete mít nohy až skoro do nebe také.

3. Dokonalý Food styling se hodí jen do časopisů a food blogů, ale ne každé krásně naaranžované jídlo, taky dobře chutná. Když přiběhnete domů s jazykem na vestě a uvaříte rodině večeři, která sice nebude vypadat jako ta v posledním výtisku Gurmánského časopisu, není to špatně. A navíc, jídlo dělané z láskou předčí i ten největší kulinářský skvost.

4. Nikde na světě není žena, které by padlo každé oblečení, na které si ukáže. Takže mít široká kolena i přes štíhlé nohy je normální. Stejně jako větší boky a bříško. Takže nejen Vy, ale i miliony ostatních žen na světě, tráví hodiny ve zkušebních kabinkách, než najdou ten správný kousek oblečení, do kterého se nejen vejdou, ale i jim padne.

5. Chlapům je jedno, jaké máte spodní prádlo, a je zbytečné se jich ptát nejen na názor, ale i trávit hodiny vybíráním toho nejvíce sexy. Mužské pokolení ocení nejvíce to prádlo, které půjde rychle a snadno dolů.

6. Čas a gravitace je neúprosná a to co bývalo dříve nahoře, nemilosrdně také bude klesat dolů. Proto se vyrábí spodní prádlo, které má zamaskovat nejen bříško, ale pozvednout naše vnady. Takže se nelitujte při pohledu do zrcadla nebo fotek matek celebrit, nikdy nevíte co mají pod oblečením. Tak hurá pro push-upku!

7. I přes lákavou reklamu a recenzi, Vašim vlasům ten nový šampón prostě nikdy nedodá  takový objem. To, co vidíte na obrázku, trvalo šikovným stylistům a kadeřníkům několik hodin, než se to nakulmovalo a natupírovalo.

8. Dokonalá manikúra je nedosažitelná, pokud musíte 10 x denně oplachovat dětský hrneček nebo utírat stůl od kečupu. Pokud nemůžete chodit s rukama nad hlavou, nesnažte se najít dokonalý lak na nehty. Neexistuje stejně jako dokonalý život.

9. Pokud máte pocit, že Vaše kamarádka stíhá všechno od nákupu, přes domácnost a ještě krásně vypadá, spíš než, aby jste jí záviděla, politujte jí. Musí být pod hrozným tlakem, aby to všechno zvládla. Když Vám dodává pocit uspokojení, že bez make-upu a v teniskách vyrazíte s dítětem na hřiště, zažíváte větší příval štěstí, než ona. Ve chvíli, kdy máte depresi, že nedokážete dvacet věcí najednou, je načase některé ze seznamu vynechat.

10. Normální matky i ty dokonalé, mívají všeho plné zuby. Dětí, domácnosti a své polovičky. Křičí, hroutí se a občas přemýšlí, jestli to stojí vůbec za to. za tu dřinu, nevyspání a tlak. Jsem jedna z těch normálních a obyčejných a jsem na to pyšná.

NAJDETE MĚ I NA FACEBOOKU: https://www.facebook.com/DenikMamy/?ref=aymt_homepage_panel