Bezcílně bloumám po bytě a poklízím.

Takhle uklizeno u nás doma ještě nebylo.

Nervózně tikám očima na velké hodiny visící v kuchyni.

Odtikávají minutu po minutě a mě to přijde jako hodiny.

Beru do ruky koště a zametám, myslím, že už za posledních deset minut potřetí.

Nemyslím na to co dělám, potřebuji jen zaměstnat hlavu a nemyslet na ni.

Cože? Ty dnešní matky už neví, co by...může problesknout některým z nás. Mám zde pro vás jen takový malý tip. Nejde o tyranizování, jak být dokonalým rodičem a to dokonce ještě dříve, než se dítě narodí ;)

Jsem klinická logopedka na mateřské a mám teď tu krásnou příležitost sledovat vývoj dětské řeči v přímém přenosu. Píšu rodičům o tom, co vím a znám. Třebas některé mé postřehy upotřebíte pro vývoj řeči vašeho dítěte a třeba i lepší komunikaci v rodině. 

Ví se, že děti už v prenatálním vývoji slyší a reagují na matčin hlas nebo melodickou hudbu. Pouštění Mozartovy hudby břichu se sice u nás doma nekonalo, ale svou oblíbenou hudbu jsem přece jenom poslouchala o něco raději, právě pro pocit, že ji posloucháme dva. Ještě dříve než u nás proběhla radost, že ve mně roste nový posluchač, jsem četla o studiích sluchového vnímání u dětí ještě nenarozených. Jsem klinická logoedka tak čtu "todlenc", ale jinak čtu i detektivky;) Studie prováděli DeCasper a Spenceová, v průběhu 80. a 90. let  a z nich vyplývá že,

pokud 6 týdnů před porodem budete svému maličkému opakovaně předčítat kratší část textu, bude na něj reagovat po porodu, a to i když jej bude číst někdo jiný.

Při výzkumu hodnotili reakce plodu a to podle změn srdeční akce. Změnu zaznamenali, i když text četla jiná osoba než matka nebo otec. Tím bylo vyloučeno, že se jedná o pouhou reakci na hlas blízkých.

Pokud vás tento poznatek zaujal, můžete zkusit předčítat svému dítěti - můžete zkusit číst svému břichu. Nejspíš tím nezískáte náskok před dítětem od sousedů, ani tím nijak neumocníte vývoj vašeho superdítěte ;). Taky nemohu slíbit, že text bude fungovat jako zaklínadlo pro řvoucí uzlíček. Tímto čtením můžete "jen" přidat další způsob komunikace s miminem. Slovy, která jsou vám milá a která už bude znát. S jak přesnou délkou textu pracovat jsem se nedočetla, autoři uvádí: "určitý krátký text". Výběr je na vás.

"Nemám ráda ten pocit vyčerpání, když mě všechno přemůže. Pocit, že se nic nedaří a já nic nezvládám.

Ale nejsem sama, ani Vy nejste sama, kdo se cítíte vysílená.
Kdo se modlíte každý večer, aby už šly děti spát a zažíváte příval radosti, když konečně opravdu SPÍ.

Je to těžké, ale i pocit, kdy jsme na pokraji sil, nás něco učí."

Když se v kalendáři přetočí den na pátek, jsem opravdu ráda.

Zažívám pocity úlevy a nadšení, ale hlavně klidu.

Řeknu Vám to upřímně.

Důvod k radosti mám jediný, protože zítra je víkend. A to znamená, že nemusím vstávat, hlídat ráno dcery, aby se oblékly, nasnídaly a vypravily do školy.

A odpoledne nemusím jet pro ně do školy  a do školky.

Představte si.

Představte si mateřství bez odsouzení.

Bez předsudků. Bez srovnávání, kdo je lepší rodič. Bez posuzování chyb a omylů druhých. Bez přikazování, který styl rodičovství, je lepší. Beze strachu.

Bez obavy, že se nikam nehodíte. Do žádné správné škatulky rodiče, ženy, člověka. Že můžete patřit, kam jen chcete. Být jen sama sebou. Být taková, jaká uvnitř celé roky cítíte, že jste.

Představte si.

Skutečné přátelství mezi matkami. Přítelkyně,  které se navzájem mají rády a podporují se i přes všechny svoje nedostatky a zmatky. Přítelkyně, které vědí, že ať už děláte chyby jakékoliv, vždycky se snažíte dělat všechny to nejlepší pro své děti.

Život může být frustrující. Je těžký. Je drsný. Všechno, čím si procházíme, všemi těmi špatnými dny, které se někdy jen přelévají do špatných týdnů, měsíců a někdy i let.

Tento týden jsem viděla zajímavý dokument o několika lidech, každý z jiné oboru, s jiným životním příběhem. Ale všichni zápasili s jednou stejnou věcí. S vlastní hodnotou.

Každá žena snažící se stihnout všechny své povinnosti. Každá maminka, která se snaží najít rovnováhu mezi prací a dětmi. Každá manželka procházející hrozným rozvodem a  každá čerstvá maminka po porodu, která se svým miminkem bojuje o každý nový den.

Nezáleží na tom, čím si procházíme nebo jak těžké to je. Je ale snadné zapomenout na to, kdo jsme. A co všechno jsme dokázaly. Jakým obdobím jsme si prošly a co nás dovedlo až sem, tam, kde jsme teď.

Vnímáme každý den jako obyčejný. To, co děláme jako normální a běžné. Když se mladá žena stará o svou rodinu, není to obyčejné. Když jsme oporou našim partnerům, není to obyčejné. Nic z toho, co děláme každý den, není obyčejné. Protože ani my nejsme OBYČEJNÉ.

Způsob, jakým se na sebe díváme, je důležitý. Často se viníme ze všeho, co uděláme. Ze všech chyb, které už se dávno staly. Připomínáme si je stále dokola. Umět se přijmout se všemi negativními vlastnostmi, se vším, co jsme udělaly v minulosti nebo děláme nyní.

Odpověď na otázku, jak si užít všechny tyhle roky? Nijak. Nejde si je užít ani je nesnášet. Křičte, plačte, nadávejte na svět, na nespravedlnost na cokoliv chcete a co Vám pomůže. Jde je jen vydržet, zachovat si zdravý rozum a překonávat den po dni.

"Užívej si tyhle roky!"

To je jedna z prvních rad, kterou dostane téměř každá novopečená maminka zase a znovu. I já jsem je slýchávala denně po narození každé  z našich pěti dcer. Od lidí, kteří mě potkávali, od rodiny i od přátel.

Občas jsem se jen usmála a řekla něco podobného jako: "Ano, jsem moc šťastná a užívám si to. Je to báječné." A i jsem to tak myslela. V těch chvílích jsem si opravdu přála, abych si všechny tyhle roky užila naplno a nepromarnila jediný okamžik v životě našich dcer. Abych zastavila čas, protože plynul příliš rychle.

Jenže pak prostě přišel život a s ním obyčejná realita všedních dnů.

Někdy, když učíš na nočník batole a ono tomu nerozumí a víš, že za chvíli mu budeš muset měnit už třetí mokré kalhoty za den. Ve chvílích, kdy se snažíš utišit své sotva pár týdenní dítě, které stále pláče, se divíš, jak by sis mohla takové chvíle  užívat?

Vážený pane Ebene,

jsem velkou fanynkou Vašeho pořadu a sobotní večer pro mě bývá malým svátkem. Oblečena v plesovou róbu usedám před televizní obrazovku, nohy obuté v blyštivých střevících hodím na stůl, do flétny naliji šampaňské a fandím.

Abyste rozuměl, patřím k nemalé skupině naivek, které, okouzleny medovými slůvky svých nápadníků, uvěřily, že se "po svatbě zapíšeme na taneční kurzy". Bohužel jsem nežádala tento závazek napsaný na papíru a podepsaný krví slibujícího. Takže vdaná jsem již deset let, ale do kurzu jsme se ještě nezapsali.

Můj manžel patří k mužům, kteří netančí ani v sebeobraně. Koncem listopadu se u něho pravidelně začnou objevovat záhadné ortopedické potíže, které zázračně zmizí s koncem plesové a začátkem cyklistické sezony. Je-li nebezpečí tance příliš veliké (např. vlastní svatba), sahá k extrémním praktikám, např. dvojnásobné zlomenině, a získá tak omluvenku přímo od lékaře.

Výjimkou byl jen loňský rok. Ortopedické potíže se nedostavily, což přičítám jednak teplé zimě, a tudíž možnosti vyjet si na kole kdykoli, třeba v lednu, tak výkonu pana Pavláska ve StarDance. Nebojím se říci, že Lukáš byl požehnáním pro mnoho manželek netancechtivých partnerů. Poprvé v historii StarDance se mi manžel nesnažil lstí odejmout ovladač a přepnout na sportovní kanál a fandil Lukášovi. Pak už stačila jen vhodně zvolená motivační věta: "Přece umíš tancovat líp než Pavlásek!" a manžel, pod vlivem Lukášova heroického výkonu, přislíbil účast na mysliveckém candrbálu.

S pomocí YouTube jsme natrénovali základní kroky a vyrazili do víru tance. Ukázalo se, že všechny taneční školy jsou jen bohapusté vysavače peněz. Manžel zjistil, že s valčíkovými kroky si vystačí nejen v samotném valčíku, ale že je lze velmi dobře využít i při tancích ostatních, polkou počínaje, sambou konče. Naštěstí se kapela poměrně brzy unavila díky konzumaci starostovy slivovice a o hudební doprovod se začal starat dýdžej Karel. Manžel ovládl své atavistické sklony bývalého metalisty umlátit půllitrem každého, kdo na plac zatáhne Michala Davida a předvedl velmi podařenou valčíkovou variaci na Michalova Šoumena. Co Vám budu povídat, vířili jsme sálem nonstop až do kuropění. Pod vlivem Michalem Davidem vyvolaných endorfinů, přislíbil manžel účast na plese i v příští sezóně.

Být mámou se stalo synonymem proto být někdo malý. Mámou se přeci může stát každý a není na tom nic zvláštního.

Byla bys raději velkou nebo malou rybou v rybníku?
Zvláštní otázka, já vím. Ale tak dlouho, ak si jen pamatuji, jsem vždycky hledala na tuhle otázku odpověď.

Stejně jako na každé rozhodnutí, které jsem udělala. Kde bydlet, jakou si zvolit práci, kdy mít děti a kolik jich mít. Jak být úspěšná v životě a něčeho dosáhnout.

Většina z nás zjistí, že chce něco víc než obyčejnou práci. Chce práci, která bude vyjadřovat to, kým jsou. Hledáme  v ní naplnění života. A soustředíme se více na smysl zaměstnání než na benefity, které nám může přinést ( placenou dovolenou, prémie apod.). Chceme prostě práci, která bude důležitá, bude "něco" znamenat, protože i my chceme "něco" znamenat.

A když nechceme výjimečnou práci, chceme výjimečný život. Něčím odlišný, zvláštní od toho, který žijí ostatní. A být mámou se považuje za něco obyčejného, ničím nezajímavého.

Nepamatuji si, že bych si kdy sama sobě řekla : " Už mám všechno, co jsem chtěla".

Dlouho jsem se trápila otázkou, jak být lepší. Být lepší máma nebo někým jiným. Mít lepší práci, která bude užitečná a já něco dokážu. Něco velkého a něco velkého po mně i zůstane "vidět". Vychovat děti správně, aby z nich byly samostatní a slušní lidé.

Každý z nás vidíme smysl svého života v něčem jiném. Každého dělá šťastným jiná věc. Někomu stačí být s rodinou, mít pěkný dům, spokojené děti i manželství. Jiný ale může tohle všechno považovat za málo, protože chce, aby jeho život měl jiný smysl. Nemohu říct větší či menší, protože každý z nás vidíme "větší a menší" úplně jinak.

Ale i když jste mámou, která s láskou věnovala svůj život rodině nebo úspěšnou ředitelkou, obě chcete, aby po Vás na světě něco zůstalo. Nějaký otisk, že jsme tu byly.

Ve chvíli, kdy se rozhodnete děti mít, už to nelze vzít zpátky. Najednou Váš život dostane jiný význam, jiný směr. Je to úplně jiná cesta než ta původní, po které jste šly, možná i než ta, po které jste chtěly jít.

I mně se  ve chvíli, kdy jsem rozhodla stát mámou, moje možnosti změnily.

I když jen málo žen na světě, které naplno přiznají svou lítost, že se staly matkami, většina z nás aspoň občas zapochybuje, zda to bylo správné rozhodnutí. Správný čas, místo, neměly jsme ještě počkat? Neměly jsme mít místo tří dětí jen jedno? Nebo naopak nemít jedináčka?

Prádlo?! Nikdy nekončící hromada špinavého nebo čistého prádla. Nevděčná práce, jejíž konec není vidět. Neexistuje.

Nás je doma hodně, dva dospělí a pět dětí, prádla je ale tolik, jakoby ho zašpinilo nejméně dvacet lidí.

Někdy mám pocit, že peru prádlo nejenom po nás, ale i po lidech, kteří u nás bydlí, schovávají se a já je nikdy nepotkala.

Občas přijde výjimečný okamžik a já vidím dno prádelního koše, to je něco úžasného. Ale o pár minut později, už je zase z půlky plný!

Často se uklidňuji, že prádlo je nutné zlo, které musí překonávat denně miliony matek po celém světě. U nás doma jsme navíc museli pořídit sušáky na prádlo dva, protože někdy je nutné prát více, než jednu pračku. Ale dostat vyprané prádlo do skříní mi přijde ještě větší boj, než dostat ho do pračky.

Pokaždé, když vejdu do koupelny a vidím přetékající koš na prádlo a uvědomím si, že mě čeká v patře ten samý a stejně plný, nemůžu si pomoct, ale propadám skoro zoufalství. Mám pocit, že prádlo je prostě v přesile. Opravdu jsem někdy s rozumem v koncích a přemýšlím, jak to všechno zvládnout. Jak být máma na plný úvazek se všemi těmi povinnostmi. Jak to dělají jiné mámy? Jak to, že zvládnou s dětmi všechny úkoly do školy, uvařit tři jídla denně, mají perfektně čisté domovy a zároveň nikde nemají hromady špinavého prádla? Na tohle se budu asi ptát do konce života, stejně tak dlouho budu bojovat s touhle prádelní hrozbou. Někdy se ta děsivá hromada přímo nade mnou tyčí a volá: " Zase je plný koš, dělej něco!"

Znáte to. Probudíte se ráno a ten divný pocit je tu s vámi. Všude, kam se pohnete. Otráví vám koblížek k snídani a sušenku ke svačince. Kdyby ten nebohý gentleman v trolejbusu věděl, co způsobí. Když jsem se nad něho včera elegantně zavěsila na tyč, hbitě vyskočil a se zvoláním: "Vy jste těhotná! Přece nebudete stát!" mi uvolnil místo. Mé hrdé já asi sekundu uvažovalo o odmítnutí. "Kdepak, já nejsem těhotná! To mám jen takový pupek!" Mé racionální já se rozhodlo na hru přistoupit. S úsměv jsem usedla na sedadlo a pohladila pupek. Snad nedojde na diskuzi o  pohlaví dítěte🙂

A dnes na mě důsledky rytířského činu naplno dopadly. MUSÍM SE SEBOU NĚCO UDĚLAT. Nejlépe konzumovat jen samé zdravé potraviny a do práce nejezdit trolejbusem, ale běhat. A nebo zkusím nakouknout do šatníku. Někde tam přece musí být halenka "břicho pryč". Během zkoušení všemožných módních kreací se depka prohlubuje. Nefunguje ani kouzelná halenka.

A tak, s margotkou v ruce, zapínám notebook s odhodláním najít tu nejlepší dietu pro Karju. Ale znáte to - čeknu fejsbůk, email, koníka... A vyskočí na mě podzimní výzva. Margotku dojídám již s klidem. Protože nějaké velké břicho mi nemůže přeci zkazit den. Žiji v jedné z nejbezpečnějších zemí na světě, mám kde bydlet, kde pracovat, vedle sebe fajn chlapa. Mé tělo za poslední dva roky dokázalo zpracovat několik hormonálních stimulací, nepovedené těhotenství a pár ošklivých viróz. To vypouklé bříško je malá daň za to, co zbytek těla zvládl. A i když se teď možná utápím v lehké depce, jsem vlastně spokojená. Vlastně jsem vděčná za to, že si můžu dovolit v depce se trochu počvachtat. Kdybych utíkala z Alepa, bojovala o holý život, denně se strachovala, co dám jíst svým dětem, bojovala se zákeřnou nemocí, asi bych na takové smutnění neměla moc času...

Takže modrý koníku, děkuji🙂

#mk_academyblog  #podzimni výzva

My ženy svádíme denně složité boje. Každé z nás život chystá tvrdé zkoušky, těžké zápasy o to, jak být dobrou mámou, manželkou, dcerou...máme své příšerné, těžké i smutné dny, kdy nejde nic podle plánu. Tak rychle, jak se cítíme na dně, se musíme většinou i rychle zvednout.

Často jsme tak zaneprázdněné, že zapomínáme na nejdůležitější osobu v našem malém světě - NA NÁS SAMOTNÉ.

Může to znít sobecky a sebestředně, ale je to pravda. Jak se můžeš chtít ráda postarat o svou rodinu, děti, manžela, když nemáš ráda sama sebe?

Jak můžeš milovat naplno svého muže, když se necítíš dobře jako žena?

Jak vlastně vůbec můžeme dávat druhým ze sebe to nejlepší, pokud nejsme spokojené samy se sebou?

Mít rád sám sebe je pro spoustu lidí ten nejtěžší úkol, jaký si umí představit. Dokáží velmi vroucně milovat ostatní a lásku projevovat, ale když přijde na ně samotné, je to těžké.

Zní to prapodivně. Asi si říkáte v jaké kabince? V kabince letadla mířícího vstříc fantastickému dobrodružství? Nebo v kabince fotobuňky, kde se právě tvoří vzpomínky?

Je to vlastně jednoduché, v obyčejné kabince na veřejných záchodech. Třeba těch v obchodním domě.

Všechny mámy to známe. Nezáleží na tom, kde zrovna jsi, jestli se snažíš konečně dojíst oběd v restauraci, po dvacáté chytnout batole na skluzavce nebo si nakupuješ večeři pro svou rodinu. Jenom pár slov, těch tolik obávaných slov, které prostě v jednu chvíli zazní z úst Tvého  potomka: "Mami, potřebuju na záchod!"

Kolikrát se tomu snažíš předejít a tak jdeš s dítětem na záchod pro jistotu a pořád se ptáš. Ujišťuješ se ve výtahu,  dokonce ještě ve chvíli, kdy bereš nákupní vozík se ptáš: "Nepotřebuješ na záchod?"

NEPOTŘEBUJE. Samozřejmě, že nepotřebuje. Aspoň ne teď. Stačí, aby uběhlo dvacet vteřin a najednou těch pár malých slov zní z její pusy znovu a znovu a hlasitěji: "POTŘEBUJU NA ZÁCHOD, MAMI!"

A tak utíkáš...já taky, jsem ta, která vleče batole za ruku a uhání na první záchod, stejně jako Ty.

V tomhle světě jsou rodiče kritizování za...no, vlastně za všechno.
Jak jsme porodili své děti. Jak krmíme své děti. Když je přespříliš hlídáme nebo naopak si jich nevšímáme a nedáváme jim dostatek podnětů. Když do nich cpeme léky nebo riskujeme jejich zdraví pomocí přírodní medicíny. Když je necháme spát ve své vlastní posteli. Když je necháme spát u sebe v posteli. Když je nehlídáme na každém kroku a necháme je si hrát na hřišti. Když je hlídáme až moc a nedáme jim vlastní prostor.
Se všemi těmi perfektními rodiči, kterými se to internetem jenom hemží, je čas být realisty. 

Mámy a tátové ve skutečnosti  dělají každý den nedokonalé věci, jen aby  přežili náročný den, který s dětmi prostě je. Asi budu první, kdo přizná nějakou tu neřest, ale někdo začít musí.

Naše děti ovládají Ipad líp  než já. Dokonce i ta pětiletá mě včera poučila, že když se rozsvítí "jablíčko", je tablet nabitý. Nepovažuji to za hřích, dnešní doba se posunuje kupředu a ne vždy stačí dětem pozorovat plazící se housenku na stromě.

Naše dvou a půl letá dcera má kečupové období. To znamená, že chce kečup na všechno. Úplně na všechno. Na rohlík, na chleba, k zelenině, ať má na talíři cokoliv sebezdravějšího, chce k tomu kečup. Kdyby existovala kečupová zmrzlina věřte, že bychom ji už doma měli.
Ano,  teď by se hodilo říct, že to není zdravé s tím kečupem právě, jenže vsadím se, že tyto řádky čtou i tací z Vás, kteří ví, jaké to je, mít doma nejedlíka. A každý den bojovat i o lžičku jogurtu nebo kousek ovoce.

Když pak přijde den, kdy dítě dobrovolně jí i takové neuvěřitelné věci jako chleba a chce na ně tři kapky kečupu, ještě neslazeného, dám jí to a ráda. Svět je plný zákazů, měření a vážení. Lidé jsou posedlí hledáním jedů v potravinách, že už skoro zapomněli, jak jídlo chutná.

Naše děti nejsou perfektní, ani já nejsem a to je na tom to krásné.

Náročný den. Těžké rozhodnutí. Zlozvyk. Nic z toho neznamená, že jsme špatní rodiče.

Nedávno jsem se bavila se skupinou maminek o tom, že všechny ty nedokonalosti v rodičovstvím nám to všechno vlastně usnadňují a dělají nás šťastnějšími. Je samozřejmě i druhá možnost. Vytrvat a být důsledný. Nedat dítěti kečup, nepustit mu televizi, držet se svých zásad. Ale jen do té doby, dokud jsou všichni spokojení, jinak nemá život přece smysl.

Pokud patříte do skupiny rodičů, kteří prostě občas udělají něco, co není v očích světa dobré, potěší Vás následující řádky. Na nich se totiž maminky svěřují, co někdy dělají:

1. Nechávám svou dceru hrát si s tabletem déle, než by měla. Někdy je to jediný způsob jak mít pro sebe pár minut.
2. Můj syn mě každé ráno budí v půl šesté. Tak mu pustím pohádky a jdu ještě na chvíli spát.
3. Někdy lžu dětem večer o tom, kolik je hodin, aby šly spát dříve  než obvykle.
4.Někdy slíbím dětem sladkost, když budou hodné v obchodě.
5. Někdy nevařím oběd a jen si s dcerou vezmeme větší svačinu nebo co najdeme v lednici.

Nejsme tedy všichni nedokonalí a neděláme všichni nějaké ty chyby? Nemáme všichni nějaké zlozvyky, které náš činí v očích ostatních nedokonalé, ale pro nás jsou perfektní?

Když máte chuť lenošit, tak klidně zůstaňte v pyžamu celý den. Když máte doma nepořádek, uklidíte ho prostě jindy.

Každé mámě, která se zrovna zavřela v koupelně a předstírá, že uklízí, jen aby měla chvíli klid. I TY JSI NEDONALE DOKONALÁ! Všem tátům, kteří celý den těžce pracují, unavení přijdou domů a počítají minuty, až půjdou děti spát, aby si konečně odpočinuli. I VY JSTE NEDOKONALE DKONALÍ!
Všem rodičům, kteří nechávají své děti dělat si, co chtějí, jen aby se mohli dodívat na nějaký seriál nebo prostě odpočívat. I VY JSTE NEDOKONALE DOKONALÍ.

Jako rodiče děláme, co můžeme. Snažíme se dělat to nejlepší pro naše děti. Snažíme se v nich vyvolat veselé vzpomínky a vychovat z nich dospělé, laskavé a ohleduplné bytosti.

Na internetu jsou možná dokonalí rodiče, možná i sousedi jsou ti dokonalí rodiče a když se podíváte, tak cítíte, že jenom Vy jste nedokonalí.

Ale co nás skutečně dělá nedokonalé, jsou naše nedokonalosti. Protože nakonec jsme všichni nedokonale dokonalí rodiče.

A co Vy? Jaké nedokonalosti máte Vy a jste na ně hrdí? 🙂 Napište mi do komentářů, ráda si je přečtu 🙂

NAJDETE MĚ I NA FACEBOOKU: https://www.facebook.com/Denikmamy/?ref=aymt_homepage_panel

Na tenhle článek už myslím vlastně dlouho. Pořád bylo nějaké téma, které bylo pro mě osobnější, lépe se mi psalo.

A také jsem přemýšlela jakým způsobem vlastně psát. Ale budu ho psát upřímně, sama za sebe.

Ženy jsou brány automaticky jako skvělé mámy, protože údajně všechno ví a všude byly. Zatímco tátové tak vypadají jako nešikové, kteří nezvládnou běžnou péči o dítě. Někdy je mi chlapů vážně líto.

Přitom je to jen zkreslený pohled, který postupem času se nějak zformoval a pro svět je těžké připustit, že kdyby dítě po porodu dostal do péče jen otec, vedl by si stejně dobře jako matka. Možná jinak, ale stejně dobře.

Pomalu, už jako fakt, bere svět informaci, že máma je spojená s dítětem jakýmsi nezlomitelným poutem a proto mu rozumí víc, než je toho schopen muž jako otec. Zřejmě proto, že ho nosila a porodila. Ale kolik adoptivních párů je milujícími rodiči, i když se jich osobně nedotknul ani porod ani těhotenství? Proč by tedy muž být výjimka?

Pojďme se na otcovství  podívat jinak. Sebekriticky. A shrnout si několik faktů, které kolují a máme je všichni v paměti.

Už dlouho jsem přemýšlela, jak jsou mužské a ženské názory na různé věci odlišné. Třeba na to, co je naší prací po celý den a jak to vnímáme.

Co si budeme povídat, my ženy toho vydržíme hodně a když už si myslíme, že nemůžeme, vydržíme ještě dvojnásob. I když se ale snažíme být perfektními matkami a manželkami a nestresovat naše drahé polovičky, někdy to prostě nejde a my musíme prohlásit, že jsme totálně vyřízené. Emocionálně, fyzicky, psychicky, jakkoliv.

Zkusme se ale někdy na věc podívat z druhé strany, možná zjistíme, že samy klameme okolí a to se  v nás potom nevyzná. Zejména naši muži to s námi mají někdy složité 🙂

Já patřím mezi ty ženy "hrdinky". Jak se  taková žena vlastně projevuje? Třeba tak, že týden po císařském řezu shopsá s kočárem a batoletem z pátého patra, protože nejede výtah. A nebo se zlomeným palcem na noze už druhý den obráží nákupní centrum. Někdy je hrdinství fajn, někdy je to až přespříliš.

A tak tento dopis je pro Tvého muže, Tvoji skálu, která Tě  drží nad vodou, ale je často zmatená. Zkuste se nad dalšími řádky pozastavit společně.

Drahý muži,

Taky znáš ten úžasný pocit, když jdeš spát a celý dům je uklizený a táááák čistý?

Já už také ne.

Abych byla upřímná, spousta maminek to má stejně jako já.

Být mámou, to je hodně práce. Jak to, že dokážeš skloubit denní povinnosti a každý se může o tebe opřít, ale nedokážeš zařídit, aby tvůj byt byl uklizený déle, než pět minut?

Jednou jsem četla pravděpodobně nejkratší příběh na světě: " Kdysi dávno, byl můj byt čistý a pak vstalo batole. Konec příběhu. "

Opravdu nechápu, jak to dělají některé mámy, že mají i s dětmi perfektně naklizeno. Všechno se u nich blýská čistotou, v troubě se peče jablečný koláč a ony se usmívají.

Možná jste klikli na tento článek, protože Vás zaujal název. Nebo možná jste klikli na tento článek, protože jste si vzpomněli na blízkou kamarádku.  Nebo možná jste klikli omylem.

Možná jsme přátelé, dobří přátelé. Vy znáte můj příběh a já znám ten Váš velmi dobře.
Možná se ani neznáme a Vy jste jen zamířila na můj blog a něco Vás tu zaujalo a rozhodla jste se tu zůstat. A možná i číst tento článek....
Ale na konci možná budeme přítelkyně.

Jestli jste žena, stále čekající na "zázrak", tak tenhle dopis je pro Vás.
Ať už se snažíte o to počít ten malý zázrak, stojíte před těžkou životní volbou bez partnera, jste opuštěná se zlomeným srdcem nebo jen zoufalá z toho, jakým směrem se Váš život ubírá.

Obě víme, jaké to je plakat v noci do polštáře a toužit po dítěti tak dlouho. Poslouchat jiné matky, které "nesnášejí být mámou", zatímco my bychom daly COKOLIV  na tomto světě, abychom se jí staly. Víme také, jak se falešně usmívat, když Vám další a další kamarádky radostně oznamují, že jsou v očekávání. Nebo, když se sociální sítě plní fotkami novopečených rodičů, zatímco Vy si ještě budete muset počkat...

Ačkoliv mám pět dětí, i já jsem si prošla potratem. Na světě nebudou nikdy existovat správná slova, která by popsala tu bolest, kterou žena cítí, když o své dítě přijde. Je to zoufalství, vztek na sebe i na lidi okolo, kteří s tím nic nezmohli. Panika, že už nikdy nebudete matkou a neotěhotníte. Rána v srdci, jako by Vám ho někdo vyrval ven. Smutek a deprese, protože už nikdy nebude nic stejné jako předtím. A vůbec nezáleží na tom, v kterém stádiu těhotenství jste. Jestli je "dítě" malé jako zrnko písku a podle odborníků ještě nic necítí, nebo je už lékařsky dítě a vy jste cítila jeho pohyby. Nebo pokud Vás vaše dítě opustilo až po porodu a stalo se andílkem.

Obě víme, jaké to je zůstat bez partnera, jak děsivé to najednou je. Ten pocit, že se nemůžete nadechnout, že nevíte, co bude zítra. Váš pilíř je pryč a Váš svět se boří jako domeček z karet. A vy nemáte sílu, ten pád zastavit. Máte pocit, jakoby jste se dívala na svůj život z výšky a nevěřila, že je skutečně Váš.  Čas kolem Vás jen ubíhá a vy jste ztracená uprostřed ničeho.

Předtím, než odkliknete tento článek, protože to zní, jako další nudný článek o někom, kdo to neměl snadné, počkejte ještě.

Všem z Vás, které čtete tento článek, svěřím Vám svých šest bodů na pomyslném žebříčku, které mě držely při životě v beznadějných dnech, kdy jsem si už myslela, že to vzdám. Že to za to nestojí.

1. JSTE SILNÁ

Kdysi jsem četla, že nejsilnější ženy se stávají nejsilnějšími matkami dokonce ještě v době, kdy o dítěti ani neuvažovaly. To, čím si teď procházíte, je patrně nejtěžším obdobím Vašeho života. Je to hrozná zkouška, která nás může zlomit, dostat nás na dno a roztrhat uvnitř. Je to finančně, fyzicky a emocionálně totálně vyčerpávající.
Ale já doufám, že si budete pamatovat, jak hrozné tohle období bylo a jak příšerně jste se cítila, protože to z Vás udělá ve finále stejně tak silného člověka. Pochopte také, že silná žena není ta, která nepláče a snáší všechna příkoří s úsměvem a stále věří v naději a lepší zítřky.

Ve skutečnosti věřím tomu, že právě nejsilnější matky a ženy na světě, umí i nejvíce plakat. Propukají v pláč kvůli každé malé nebo větší ráně, a pak vstanou a bojují. Znovu a znovu.

I vy jste silná, tak na to nikdy nezapomínejte. Jste silná tak, jak špatně se teď cítíte.

2. JE TO TĚŽKÉ, DĚSIVÉ A NENÍ TO ZÁBAVA. ALE STOJÍ TO ZA TO

Slibuji, i když tomu teď nevěříte, že to stojí za to. Stojí to za KAŽDOU SLZU, která stéká po Vaší tváři.  Stojí to za každý NEGATIVNÍ TĚHOTENSKÝ TEST, který Vás donutí propadnout zoufalství. Každý krok, každý postup, každou proceduru, kterou musíte v cestě za svým snem a cílem podstoupit. Za každý špatný den. Za každou negativní emoci. Protože, když to nikdy nezkusíte, nedozvíte se, jaké to je.

Jeden z mých nejoblíbenějších citátů, který znám je "Je v pořádku mít strach. To, že máte strach, znamená, že se chystáte udělat něco úžasného a statečného."
Je to velmi děsivé, vydat se úplně napospas tomu co přijde. Citlivá a bezbranná proti tomu co Vás čeká v budoucnosti bez možnosti ovlivnit, jak to všechno dopadne.

Ale vydržte, den po dni, minutu po minutě. Stojí to za to.


3. KRŮČEK PO KRŮČKU, DEN PO DNI

Často máme pocit, že musíme spěchat a mít všechno hned. Včera bylo vlastně pozdě.
Máme pečlivě vypracovaný časový plán, který přesně odpovídá našim potřebám a touhám. Jakékoliv vybočení nebo nesplnění, bereme jako selhání.

Když jste na dně jen chvíli po té, co jste zjistila, že naděje na to, mít ten malý zázrak, je zničena. Vidíte samu sebe jak jste zlomená a na kolenou prosíte o jakoukoliv pomoc a útěchu.

Od té doby, co jsem se stala matkou, jsem strávila mnoho hodin na Googlu hledáním odpovědí na problémy,  se kterými jsem se setkala. Když bych se dnes podívala do "Historie hledání", byla by plná nesčetných úzkostí a myšlenek na zdraví a pohodu mých dětí. Otázky jako "Má moje dítě reflux?", "Jak dlouho spí novorozenci?" a "Kdy se učí děti chodit?" 

V té době jsem měla více kliků na Googlu než na Ebay nebo Amazonu. Mnohé z těchto otázek mi byly zodpovězeny prostřednictvím četných fór o rodičovství, která jsou dnes úplně všude.  Tato fóra dávají rodičům možnost sdílet své zkušenosti a znalosti. V tomto věku sociálních médií a internetu mají dnes rodiče přístup k obrovskému množství informací o zdraví a rozvoji svých dětí. Otázkou zůstává, jestli je to vždycky dobře a není-li občas těch informací přespříliš?

Já sama vnímám tato fóra jako místo, kde se sice moc chytrého nedozvíte, ale získáte pravděpodobně to nejcennější, co v tu chvíli potřebujete. A to je pocit spříznění. Najednou v zoufalství, kdy nevíte co dělat a připadáte si jako nemožná a neschopná matka, nacházíte další desítky stejných příběhů. A upřímně, hned se cítíte prostě lépe.

Jsem proto velmi vděčna za všechny, kteří se podělili a dělí o své problémy online. Tolikrát mi poskytli jistotu v noci, kdy jsem byla zoufalá a nemohla utišit své dítě.

Bohužel ne každý příspěvek je  příznivý. Anonymita, kterou poskytuje internet, dává mnoha lidem odvahu, aby kritizovali rodiče tak, jak by většinu z nich nikdy nenapadlo tváří v tvář. Každý se tak může stát rodičem roku, protože přece ví všechno líp.

KONKURENČNÍ RODIČOVSTVÍ

Teď asi zase rýpnu do živého a čekám, že budu pod palbou. Dokonce čekám, že mi i někteří "odliknou" blog, ale patřím mezi lidi, kteří jsou upřímní a asi budu vždycky vybočovat ze stáda.

Už dlouho jsem chtěla napsat tento článek, přemýšlela jsem jak na to, hledala inspiraci a správná slova. Ale nakonec jsem přišla na to, že věci by se měly pojmenovávat správnými výrazy, tak jak jsou, bez nějakého zkrášlování.

Poslední dobou se kolem mě rojí názory matek, které se snaží upozorňovat na to, že když se staly matkami, tak prostě zblbly nebo jinak se ukázalo, jak jsou neschopné. A tak různé hashtagy s názvem mateřská demence apod. mě vážně udivují. Všechny své nezdary od spálených vajíček nebo spletení laku na vlasy s dětským opalovacím krémem tak svádějí na mateřství a na to, že jim prostě hráblo. V oblibu tak vzešlo nové pojmenování  mateřské dovolené- "Mateřská demence" .

Když se stanete matkami, tak prostě děláte cyklus určitých činností a zajímáte se jen o úzký okruh věcí, až Vám z toho jednoho krásného dne, prostě hrábne. Doslova. A tak bavíte všechny okolo tím, že si pletete pastu na zuby s očním krémem a Vaším jediným zájmem se stalo sledování vyměšování svého potomka a poměřování obsahu plenky s ostatními matkami na dětském hřišti. Zažila jsem už hodně vypjatých situací s dětmi, ale nikdy se mi nestalo, že bych si spletla lak na vlasy s dětským opalovacím krémem. Možná by spíš, než svalovat své schopnosti na mateřství, bylo načase přiznat si, že některé věci jsou holt součástí naší osobnosti. A že pokud někdo říká do telefonu kadeřnici, že chce přebalit a vykoupat, místo ostříhat a nabarvit, dost těžko to bude tím, že je matkou.

Zrodila se z toho pomalu epidemie, kdy všechny nastávající mámy už teď dopředu rozhlašují po okolí, jak to či ono nezvládnou, když se stanou těmi "matkami". A matky, které na mateřské už jsou, si zvykly omlouvat každý svůj nezdar. Jakoby je to ani nemotivovalo hnout se kupředu, protože s dětmi se stejně nic vymyslet nedá. Je to vlastně nejmenovaný zákon, se kterým se ztotožňuje čím dál víc poměrně inteligentních matek.

Poslední dobou se tak mateřství stalo strašákem a pomalu nepsaným pravidlem. "Staneš-li se matkou, hrábne ti a život končí ." Upřímně, je to pěkná hloupost, protože život s dítětem ani dětmi nekončí. Pouze dostává nový rozměr. A jakým způsobem bude dál pokračovat je už na nás. Můžeme si z toho vzít dobré nebo jen špatné.

Když pominu, že být máma je fyzicky a psychicky velmi náročné, nemyslím si, že by na mateřské muselo nutně dojít k selhání všech žen na světě a najednou, z čista jasna se ukázalo, jak jsou bláznivé a nešikovné. Ano, únava dělá svoje a pomaleji nám to po šílené noci s miminem myslí, ale jinak si myslím, že to nemá dopad žádný. Pokud se některá žena dobrovolně rozhodne, že na mateřské se stane vášnivou kuchařkou nebo pletačkou košíků nebo detektivem hledající zub v ústech svého potomka, je to asi proto, že ji to bavilo už předtím nebo v tom našla svou novou zálibu.  Logicky tedy nemůže zblbnout, protože dělá to, co jí baví.

Neumím si představit, že by někdo, kdo zarytě nesnáší vaření najednou z čista jasna po porodu objevil svoje nadšení pro kulinářské výtvory. Spíše je tedy možné, že se na mateřské ukáže naše pravá povaha, a co nás uvnitř baví nebo bavilo, jen jsme o tom nevěděly. A když pak sledujeme úspěšnou manažerku nebo vedoucí ve firmě, která na mateřské peče koláče a šišlá, tak proč jí litovat. Zřejmě z toho má radost a naplňuje ji to.

Narovinu je ale nutno přiznat, že prostě po porodu nastane pár let, kdy se naše vědomosti a schopnosti nutně transformují do  kojeneckým mlék a hraček pro děti. Je to ale přirozené, patří to k tomu a nemusí to znamenat, že pokud Vás tyto věci zajímají, jste jen potrhlá mamina na mateřské a není s Vámi rozumná řeč. Extrémy, kdy je žena  se svým dítětem stále spojená pupeční šňůrou, záměrně vynechám, abych nebyla pod palbou. Můj názor na tuto skupinu matek je stejně už veřejně známý, ale jak říkám, každý ať si dělá co ho  naplňuje, i kdyby to měly být nekonečné diskuze o prdíkách a mýdlu Jelen.

Já třeba narovinu přiznám, že nejsem ani zdatná kuchařka a s plánováním rodinných výletů to mám teda taky na štíru. Ráda vařím to ano, ale jídla naprosto nevhodná pro děti, jako steaky, kuřecí směsi a asijskou kuchyni. Ale ani za těch deset let co jsem na mateřské, jsem se nenaučila vařit rajskou, ani svíčkovou a knedlík zásadně kupuju. Děti si prostě na jiný styl stravování zvykly a těch klasických obyčejných jídel ála šunkofleky si užijí v jídelnách škol a školek. Nejsem prostě ochotná začít jíst knedlo zelo vepřo jenom proto, že jsem na mateřské. Nehledě na to, že bych pak neprošla dveřmi. Já tedy samozřejmě nepatřím do té kouzelné skupiny matek, které jsou už dvě minuty po porodu štíhlejší, než v pubertě. Já si pěkně svá kila odnosila a pěkně shodila a ještě nějaká zbyla, takže kuře na paprice se šesti si musím odpustit.

A teď k pozitivním věcem. O těch negativních, které mateřskou zošklivují asi všichni už víme. Je jich plný internet. Všude jsou matky trhající si vlasy, s kruhy pod očima a hroutící se. Všude se tak dočtete o tom, co jim mateřství vzalo. Čas, peníze, krásu, štíhlou figuru, kvalitní sex, čas na sex nebo jen pomyšlení na sex. Ale co jim mateřství dalo?

Mě mateřství dalo několik věcí. Jednou z nich je, že jsem se naučila, no dobře, učím se, abych zase nekecala, žádat o pomoc a nechat si pomoct. Dřív jsem měla pocit, že musím všechno zvládnout sama. Celou noc nespat, ráno vstát a vyplazit se z domu. Odvézt děti do škol a školky, nakoupit, uklidit a večer padnout do postele. Pomoc? No tak to ani náhodou, já jí přece nepotřebuju! Jenže dřív nebo později mi došlo, že potřebuju pomoc, ale neumím si o ní říct a když už se mi to nějakým omylem povede, neumím ji využít a mám z toho jenom výčitky.

Ono totiž říct si o pomoc a přijmout jí, jsou dvě odlišné věci. Předně nejhorší na tom je umět potlačit ten vnitřní pocit, který Vám našeptává "To ty jsi máma, to ty bys to všechno měla dělat!" Jo jo ten hlas umí být tak přesvědčivý a vlezlý, že je snadné mu uvěřit. Ale měli by jsme se umět od něj oprostit a nebát se o pomoc požádat a když je nám nabídnuta, tak ji využít. Což by teda neudělal jenom blbec. Třeba takový, který teď píše tenhle článek.

Nemusí to být nic velkolepého, zase upřímně, ještě si fakt na něco budeme muset počkat a víkend ve Vídni s kamarádkami, kdy šampus poteče proudem holt odložit. Ale jsou i maličkosti, která dokážou nakopnout. I taková blbost jako sprcha. Ono se to řekne, co na sprše je, jdu se osprchovat a hotovo. Jenže, kdo nemá děti nebo s nimi nikdy nebyl samotný doma, neví, že vysprchovat se s batoletem za zády, je dost náročné. Buď s brekem tluče pěstičkou do zavřeného sprchového koutu nebo Vám div do něj nevleze. Takže odpočinek při sprše, o tom si můžete nechat je zdát. Takže, když Vaše polovička přijde domů, nemějte výčitky a dítě svěřte na 15 minut jí nebo někomu jinému. I takhle krátká doba dokáže divy, umí nakopnout a hned má člověk zase o trochu více energie.

Občas se mi stane, že na ulici najdu takovou tu hnusnou umulousanou oslintanou a celkově úplně olezlou hračku, prostě takovýho toho rodinnýho kamaráda bez kterýho se dítěti a jeho rodičům hroutí svět. Úplně vidím tu rodinnou tragédii!

Mini chlapík a jeho láska

Ano, i v naší rodině se vyskytuje jeden takovej kamarád, jehož náhlá ztráta vyvolá ve všech paniku. Naštěstí jsem na takové chvíle natrénovaná svým dětstvím. Ne, nebyla jsem to já, kvůli komu upocený rodič s panikou v oku vysílal pátrací četu do širokého okolí. Já jsem byla dítě skromné, mně k usnutí a uklidnění stačil palec v puse a prst zamotanej do vlasů. Tím viníkem byl můj mladší bratr a jeho "kulání." V osmdesátých letech komunistického Československa těch usínáčků moc nebylo a tak si můj malej brácha našel kousek saténu. Bohužel takovej malej kousek látky mívá tendenci se ztratit a tak obě moje babičky po nocích sešívaly kousíčky podpultového saténu, aby pak přinesly pytlík s krásně nažehlenými kousky na inspekci. On totiž ne každej satén byl ten pravej a někdy se dokonce pokoušel rodinný člen vpašovat "kulání" z jiné látky. To oddechnutí celé rodiny, když několik kousků prošlo a bylo uznané za "kulání" bylo slyšet hodně daleko. Ano, vždycky bylo lepší mít několik kousků do foroty.

Mini chlapík zjevně podědil geny po strejdovi neb palec v puse a vlasy mu nestačí. On musí mít svýho Kokouše. Kokouš se k nám do rodiny dostal jak jinak než darem. Ne, že bych měla něco proti žluté plyšovosti se saténovou podšívkou, jemnou růžovou výšivkou říkají "My best friend Emmie," oranžovým zobáčkem a květinovým klouboučkem koketně posazeným nad jedním rafinovaným očkem, ale tak nějak mi to přijde přeci jen trochu mimo můj vkus. Co nadělám pro mini chlapíka to byla láska na první nebo druhý pohled. Zkoušela jsem koupit hnědé opičky a strakaté pejsky, ale ty byli pokaždé odhozeni se zhnuseným výrazem. Takže máme Kokouše.

Ano, máme Kokouše, kterému jsem dlouho nedala žádné jméno, ale říkala mu ten žluťák. To musela přijet moje máma a pojmenovat ho Kokouš. Moje máma, která odmítá dát Kokoušovi status krásné žluté kačenky a místo toho ho přiřadila ke slepicím. Z jejich kvokání pak udělala Kokouše. Dokonce i Amík mu říká Kokouš. Je to sice poněkud krkolomné jméno, ale už po třech měsících neustálého opakování to zvládl.

Čím mě ale Amík překvapil, bylo jeho škádlení mini chlapíka, kdy mu Kokouše bere a pusinkuje a u toho řiká: "Kokouš je moje holka! Má mě radši!" Nedalo mi to a zeptala jsem se, jak přišel na to, že je Kokouš holka. Amík mi suverénně odpověděl: "Hele, to je přeci jasný. Slepice je v češtině ženskýho rodu, proto je to holka." Jako brada mi spadla, absolutně jsem takovou gramatiku nečekala. "Teda, tos mě dostal," pravila jsem já úžasná a podporující manželka. "Problém je ale v tom, že jeho jméno definitivně napovídá, že je to kluk. Kdyby to byla holka, jmenovala by se Kokouška." "Takže mi řikáš, že zrovna když mám pocit, že jsem fakt dobrej a jsem na sebe pyšnej, jak jsem to pěkně správně vymyslel musí mi tvoje máma hodit podpásovku se jménem a pojmenovat tak důležitýho člena rodiny jako kluka?" Ano, někdy s ním fakticky soucítím a skoro zatlačím slzu v koutku oka při představě záludností českýho jazyka v mysli cizince. Nejlíp to ale vyřešila tchýně, ta se vykašlala na nějakýho Kokouše a místo toho mu pěkně jidiš říká "Šmáta."

Média a sociální sítě nás zahlcují denně fotkami dokonalých matek, vždy upravených a krásných. Nevím jak Vy, ale já si vedle nich připadám jako obtloustlý hroch s kruhama pod očima, směle konkurujícími velkému  Grand Caňonu. Například je  jen málo časopisů, které si vůbec koupím, protože hned po titulní stránce, mě většinou přejde nálada nebo naopak dostanu chuť otevřít si víno a vyluxovat ledničku, protože stejně tak perfektně jako ony, nikdy vypadat nebudu.

Co teprve fotky matek celebrit, to je to pravé pro sebevědomí nás, obyčejných ženských! Deset minut po porodu už mají zpět svou konfekční velikost a s novorozencem na zádech zvládají pracovní tempo a ještě se u toho usmívají, jakoby to nic nebylo. Ale ono to je. A je to hodně. Jenže, když  ráno předáte dítě chůvě a pak Vás v salonu čtyři hodiny upravují, kulmují a oprašují, je snadné vypadat dobře. V poledne za Vámi ještě zaskočí osobní trenér, se kterým si dáte kolečko aerobních aktivit a po něm, Vám asistentka přinese oběd přesně vyvážený Vašim potřebám.

Vždycky si pak vzpomenu na film s Barbrou Streisand a Jeffem Bridgesem "Dvě Tváře lásky". Barbra tam v jedné scéně říká svým studentů, jestli  v pohádce "Popelka" při závěrečných  titulcích je skutečně konec? A nebo Popelka rozčilovala prince tím, jak pořád uklízela a povídala si s holubama?
 Nebo Růženka? Možná lezlo princovi na nervy, že má spavou nemoc a půl dne prospí. Pohádky jsou pohádky, ale my žijeme v realitě.
Každý máme to své citlivé místo, kde si nevěříme a rádi by jsme ho změnili. Ať už jsou to vlasy, které by jste rády měly delší a hustší jako modelka propagující novinku od vlasové kosmetiky. Nebo štíhlé nohy jako slečna, která si nůžkami v reklamě rozstříhává punčochy. Její nohy se zdají být nebesky dlouhé, ale když se podíváte trochu blíže všimnete si, že ta diva má přinejmenším 180 cm, takže se svými chudými 168 cm se s ní třeba já, nemůžu srovnávat.

Jaká jsou tedy fakta, která prostě platí, ale nikdo Vám  je nahlas neřekne, i když by jste to často potřebovala?

1. Celulitida a ďolíčky nejsou smrtelnou nemocí a že je mají všechny ženy bez ohledu na váhu a věk. Ani dva Oscaři za nejlepší roli ani ten nechutně drahý krém, Vám od pomerančové kůže nepomohou.

2. Štíhlé a hladké nohy na fotkách jsou dílem zručných retušérů, kteří už vědí, jak a co správně zamaskovat, aby z Vás udělali dlouhonohou Lady. Pod dokonalou fotku už Vám samozřejmě nenapíšou, že ta krásná herečka má nohy plné křečových žil a pih a o dokonalém tvaru může jenom snít. A pokud si ještě vezmete podpatky nejméně 15 centimetrů vysoké, budete mít nohy až skoro do nebe také.

3. Dokonalý Food styling se hodí jen do časopisů a food blogů, ale ne každé krásně naaranžované jídlo, taky dobře chutná. Když přiběhnete domů s jazykem na vestě a uvaříte rodině večeři, která sice nebude vypadat jako ta v posledním výtisku Gurmánského časopisu, není to špatně. A navíc, jídlo dělané z láskou předčí i ten největší kulinářský skvost.

4. Nikde na světě není žena, které by padlo každé oblečení, na které si ukáže. Takže mít široká kolena i přes štíhlé nohy je normální. Stejně jako větší boky a bříško. Takže nejen Vy, ale i miliony ostatních žen na světě, tráví hodiny ve zkušebních kabinkách, než najdou ten správný kousek oblečení, do kterého se nejen vejdou, ale i jim padne.

5. Chlapům je jedno, jaké máte spodní prádlo, a je zbytečné se jich ptát nejen na názor, ale i trávit hodiny vybíráním toho nejvíce sexy. Mužské pokolení ocení nejvíce to prádlo, které půjde rychle a snadno dolů.

6. Čas a gravitace je neúprosná a to co bývalo dříve nahoře, nemilosrdně také bude klesat dolů. Proto se vyrábí spodní prádlo, které má zamaskovat nejen bříško, ale pozvednout naše vnady. Takže se nelitujte při pohledu do zrcadla nebo fotek matek celebrit, nikdy nevíte co mají pod oblečením. Tak hurá pro push-upku!

7. I přes lákavou reklamu a recenzi, Vašim vlasům ten nový šampón prostě nikdy nedodá  takový objem. To, co vidíte na obrázku, trvalo šikovným stylistům a kadeřníkům několik hodin, než se to nakulmovalo a natupírovalo.

8. Dokonalá manikúra je nedosažitelná, pokud musíte 10 x denně oplachovat dětský hrneček nebo utírat stůl od kečupu. Pokud nemůžete chodit s rukama nad hlavou, nesnažte se najít dokonalý lak na nehty. Neexistuje stejně jako dokonalý život.

9. Pokud máte pocit, že Vaše kamarádka stíhá všechno od nákupu, přes domácnost a ještě krásně vypadá, spíš než, aby jste jí záviděla, politujte jí. Musí být pod hrozným tlakem, aby to všechno zvládla. Když Vám dodává pocit uspokojení, že bez make-upu a v teniskách vyrazíte s dítětem na hřiště, zažíváte větší příval štěstí, než ona. Ve chvíli, kdy máte depresi, že nedokážete dvacet věcí najednou, je načase některé ze seznamu vynechat.

10. Normální matky i ty dokonalé, mívají všeho plné zuby. Dětí, domácnosti a své polovičky. Křičí, hroutí se a občas přemýšlí, jestli to stojí vůbec za to. za tu dřinu, nevyspání a tlak. Jsem jedna z těch normálních a obyčejných a jsem na to pyšná.

NAJDETE MĚ I NA FACEBOOKU: https://www.facebook.com/DenikMamy/?ref=aymt_homepage_panel