Tuším, že většina maminek si teď nad mojí naivitou poklepe na čelo, ale mateřská dovolená pro mě vždy měla být bodem zlomu. Konečně se zamyslím nad tím, co vlastně od života chci, urovnám si priority a sepíšu seznam přání pro příští léta. 

A protože moje dítko/ dítka budou pohodáři po tatínkovi a milovníci spánku po mamince, dostuduji i dva až tři cizí jazyky, po čemž toužím již léta, ale znáte to - pracovní vytížení a lenost mi to zatím neumožnily. A že už jsem nastudovala stohy příruček a zhlédla stovky videí, jak se jazyku naučit rychle a bez námahy!

Čtyřicítka se přehoupla, mateřská nikde, budoucnost v roli polyglotky je silně ohrožena. Přemítám, zda čekat s učením na důchod, ale vzhledem k tomu, jak vytížené jsou mí penzionovaní příbuzní, asi skončím u němčiny.

Nicméně, během svých krátkých těhotenských epizod jsem se na budoucí mateřskou pečlivě připravovala a nastudoval, kromě příruček jazykových, i příručky seberozvojové. A tak vím, že pracovat na sobě musí člověk v každém věku. A vzhledem k tomu, že moje kolegyně onehdá u kávy došla k závěru, že : "Hele, ona určitě bere nějaký antidepresiva, jinak by nemohla být tak vysmátá, ne? A taky dost přibrala. Moje sestra přibrala po antidepresivech 20 kilo!", rozhodla jsem se zapracovat na mém lepším já. 

Ano, přiznávám, někde se na mě kila nabalila. A protože před sebou netlačím kočárek jako omluvu pro svoji pomalou transformaci ve věstonickou Venuši, a břicho ani celulitida po nepovedeném porodu nezmizely, ba naopak, rozhodla jsem se pro začátek zapracovat na tělesné schránce. Ono pěkné ženské toho projde víc, než ženské chytré.  

Doma jsem našla tepláčky, které jsem před několika měsíci zasunula na dno šuplíku. Tepláky jsou bezva. V pase mají gumu... Oprášila jsem tenisky a na internetu nastudovala nabídku blízkého fitness centra. Upoutal mě body styling. Pohodové cvičení pro všechny věkové kategorie. Nenásilnou cestou zformujete problematické partie. Odhodlaně vyskakuji od počítače a problematické partie se zachvějí. Strachy, samozřejmě. 

Když je štěstí unavené, sedne i na vola. A tak se na těhotenském testu objevují dvě čárky i u nás. Sice ne poprvé, ale tentokrát už to bude tutovka. Protože smůlu už jsme si vybrali a do třetice všeho dobrého, no ne? Dvakrát se vývoj zastavil z neznámé příčiny, potřetí už se vývoj zastaví až za osmnáct let.

Během předchozích dvou těhotenství jsem byla cool těhule, co svůj stav neřeší. Ale teď, teď svůj stav řešit budu! Mám za léta nastudováno, tak přesně vím, co jíst, čemu se vyhnout, jak sportovat i jak efektivně meditovat, aby dítko po porodu bylo klidné a relaxované. Do stařičké empétrojky stahuji meditační hudbu pro těhotné a v obchodem plením regály s ovocem, zeleninou a mléčnými výrobky. Také zakupuji drahý preparát pro těhotné. A teď - embyjko rosť! Nepochybuji o tom, že z tebe bude génius! Jediné, čeho se odmítám vzdát, je můj ranní šálek kávy. Na ten si sáhnout nedám!

První dny jsem vzorová těhotná. Vyvážená strava, lehký pohyb, žádný stres. Po pár dnech mě ráno přechází chuť na kávu. No což, alespoň nebudu mít výčitky, že dítě bude vinou mnou zkonzumovaného kofeinu přehnaně hyperaktivní. Pak odchází i chuť na sladké, což kvituji s povděkem. Postupně odchází chuť na cokoli. Vůně jídla mě nutí vyhledat nejbližší toaletu. Nakonec jsem schopná pozřít jen rohlík s kouskem vysočiny a rajče. Občas jogurt. Drahé preparáty se urží v žaludku maximálně pět minut a vystupují. Holt tělo si musí poradit i s tím málem, co jsem schopná do žaludku protlačit. Manžel radostně poskakuje za dveřmi koupelny a ujišťuje se : "Zvracíš? To je dobře, jen zvracej."  Vlastně v této životní fázi zvracím ráda. Kdo zvrací, nepotrácí, jak pravil můj gynekolog.  Ze zdravotních procházek také pomalu sešlo, protože jsem ráda, že se doplazím z práce domů. Pupek roste, bují i celulitida a křečovým žilám se také začíná dařit dobře. Hurá.

Pár nervózních ultrazvuků a už jsem ve dvanáctém týdnu a za pár dní valím na první screening. Konečně se řadím mezi těhule…Pyšně sedím v čekárně  a vyvaluju břuch. No, ono to zvětšení asi nebude mít na svědomí jen těhotenství, ale i ty rohlíky udělaly své...

Na obrazovce se objevuje malý človíček. A euforie dosahuje vrcholu. O to prudší pád nás čeká. Miminko se nehýbe, přestávají se vyvíjet končetiny. Rozhodněte se, maminko a tatínku, jestli máte sílu na to vychovávat těžce postižené, nepohyblivé dítě. Nedokážeme se rozhodnout hned, chodíme od lékaře k lékaři a doufáme, že šlo jen o náhodu, že malá tvrdě spala a ultrazvuk ji neprobudil. Nejhorší měsíc života - jak se rozhodnout. Nevíme ani při posledním ultrazvuku, který nám jsou ještě ochotni udělat. Malá rozhodla za nás. Zastavil se vývoj plic i celého tělíčka. Naděje umřela. 

A tak se mi plní  přání, které jsem kdysi vyslala k Vesmíru - chci zažít, jaké to je být těhotná a chci si zažít porod. Vesmírná centrála byla asi v době přijímání požadavku trochu porouchaná... 

"Syn jako by na světě chtěl být na vše sám. Celý den se mi nepodíval do očí a důsledně trval na tom, abych mu s ničím nepomáhala. To, co jen trochu zvládl, se snažil dělat nebo řešit sám. Nikdy se nestyděl. Prostě šel za cizím člověkem a domluvil se s ním, co zrovna potřeboval. Měla jsem pocit a také strach, že by klidně odešel s cizím člověkem domů a za mnou by se ani neohlédl."

Dnešní příběh ke mně přišel sám. O svém trápení mi napsala dvojnásobná adoptivní maminka. Maminka, dětí, které obě byly systémem zraněny, každé jinak, a přece obě nakonec úplně stejně. Ráda bych tímto příběhem upozornila na to, že nejen pobyt v ústavním zařízení je pro děti, a zvláště miminka, velmi stresující až traumatizující zkušeností. Osamocený pobyt v porodnici nebo všeobecně nemocnici může napáchat na křehké dětské duši tytéž škody. Ale více už v samotném příběhu…

Starší syn

Jsem dvojnásobná adoptivní máma dvou úžasných kluků. Úžasných a taky bohužel moc zraněných. Ale začněme od začátku. Když nám poprvé zazvonil kouzelný telefon a na druhém konci nám sociální pracovnice oznámila, že na nás čeká v kojeneckém ústavu nádherný, okatý, čtyřměsíční chlapeček, byli jsme nadšeni. Chlapeček měl horší start do života. Své první dny a týdny strávil na střídačku v ústavu a v nemocnici. Nicméně vše bylo úspěšně za ním a mohl jít jakožto zdravé miminko s výbornou prognózou do adopce.

Syn byl tak nádherné miminko! Hned při první návštěvě se na nás usmíval od ucha k uchu a my se do něj na první pohled zamilovali! Je pravda, že mi bylo trošku divné, proč je takový napjatý, jako by byl stále nervózní a ve stresu, ale tenkrát jsem si řekla, že každé dítě je jiné a nepřikládala jsem tomu žádnou váhu.

První týdny a měsíce se synem pak byly pro mě prostě úžasné! Konečně jsem po těch letech čekání byla máma! Byl tak klidné a spokojené miminko. Miminko, co nic nepotřebovalo. Měla jsem spoustu času na úklid domácnosti a vaření.

„Soudkyně mě nakonec propustila sednout a já celá unavená a propocená čekala, co bude dál. Bohužel tím, že stihla vyslechnout pouze mě, odročila jednání až na březen následujícího roku! Vyšla jsem ze soudní síně, sedla si a plakala. Cítila jsem takovou lítost a bezmoc. Proč nemůže maličká s námi strávit Vánoce a musí je trávit v ústavu? „

O tom, že každému dítěti je nejlépe v jeho vlastní rodině, snad už v této republice nikdo nepochybuje. Nebo ano?  Ústavní zařízení hlavně u nejmenších dětí velmi zraňují jejich duše, a pokud je tu rodina, která by o ně mohla a chtěla pečovat, pak by vždy měla mít přednost před ústavním zařízením. Nebo ne?

Dnešní příběh není rozhodně tendenční, ani se bohužel neodehrál před mnoha lety v době temné totality. Ke šťastnému konci došel teprve nedávno. Vzhledem k tomu, že pěstounská maminka bojující za to, aby jí byla svěřena z ústavního zařízení její vlastní neteř, mi psala velmi smutné zprávy a informovala mě o vývoji jejího příběhu, znám ho z první ruky. Téměř rok jsem jí dodávala naději a sílu bojovat proti systému ...

Moji adoptivní rodiče si mě přivezli domů z ústavu před mnoha lety jako dvouletou vyjukanou holčičku. Jsem jim moc vděčná za to, že se mě ujali a dali mi lásku a rodinu. Dnes už jsem sama mámou. Mám úžasného manžela a tři krásné děti. Proto mě velmi zasály události posledního roku.

Byl květen a mě zazvonil telefon, na jeho druhém konci byla sociální pracovnice a chtěla vědět, zda bych nechtěla do péče svou neteř umístěnou od narození v kojeneckém ústavu. V té době už jí byly téměř dva roky. Proč volali až teď? Tím, že jsem byla adoptovaná, jsem měla jiné jméno a celkově se oficiálně vazby na biologickou rodinu zpřetrhaly. Proto trvalo delší dobu, než mě sociální pracovnice na popud mé biologické sestry nalezly.

Mé pocity?  Úzkost, strach a beznaděj. Bála jsem se, jak bude reagovat můj manžel. Přece jen už máme tři děti. Jak to říci dětem? Jak asi budou reagovat? Ale pak jsem si vzpomněla na svůj příběh, na to, jak si mě rodiče vzali z ústavu a jak moc jsem jim za to vděčná. Proto jsem hned druhý den vše řekla manželovi i dětem. Všichni mě překvapili tím, jak hned nadšeně souhlasili s tím, že tam maličkou přece určitě nenecháme!

Bylo mi ctí testovat nové přípravky Bioderma Atoderm a ráda se s Vámi podělím o své zkušenosti. 

Testovatelky 🙂

Má dcera, 4,5 roku, odmalička bojujeme se suchou kůží a občasnými červenými fleky atopického ekzému na rukách, bocích a zadečku. A já, která do porodu atopickým ekzémem netrpěla. Nyní potvrzené ložisko za krkem a na předloktí, zčervenání, svědění a loupání se vždy při hormonálních změnách každý měsíc. 

Co jsme testovaly?

Bioderma Atoderm Sprchový olej

- Nemastná textura zajišťuje jemné čištění velmi suché a podrážděné citlivé pokožky
- Obnovuje kožní bariéru
- Vyživuje a zvláčňuje pokožku, zmírňuje její pnutí
- Patent Skin Barrier Therapy chrání suchou pokožku před bakterií Staphylococcus aureus způsobující zánět a podráždění
- Je velmi jemně parfémovaný a vytváří minimální pěnu
- Neštípe v očích
- Bez parabenů, bez konzervantů, bez mýdla, bez barviv

"Sprchový gel je luxusní. Má velmi jemnou parfumaci a i přesto jsem si po koupeli užívala, jak krásně voním. Pokožka byla jemná a hydratovaná, bez pnutí. Možná mi trochu vadilo, že málo pění, ale někteří to určitě ocení. U Sofi to samé, provoněná dětská pokožka a umytí vlásků nebyl problém, protože olej neštípal do očí. Každý večer jsme umyly olejem i její suché a načervenalé tváře a nestěžovala si, že by jí cokoliv pálilo, jako u dříve používaných "známých" sprchových gelů na atopickou pokožku."

Bioderma Atoderm Intensive Baume 500ml

- Vysoce zklidňující péče pro suchou, podrážděnou a citlivou pokožku se sklonem k atopii
- Pro dospělé, děti i kojence
- Rychle zastavuje svědění a snižuje potřebu škrábání
- Obsahuje zklidňující a antibakteriální složky, které okamžitě zklidňují podráždění pokožky

" Tělovým mlékem jsme se mazaly po každém koupání. Jemná struktura se krásně roztírá, je nemastná a rychle se vstřebává, takže jsme za chvíli oblékaly pyžamo 🙂 Mléko bylo výborným pomocníkem na horách, kde byla naše pokožka více zatížena mrazem a tudíž i vysušována. Mléko naši pokožku i tváře krásně hydratovalo."

Shrnutí:

Mé každý měsíc loupající se ložiško ekzému ani nestačilo "vylézt", i když už jsem MS dostala... Po začínajícím svědění jsem začala okamžitě mazat a ekzém nikde! Sofi nemá suché lokty, nemá vlastně nikde nic, její pokožka je hebká a bez známek červených fleků! Jednoznačně tedy DOPORUČUJI, luxusní kosmetika i péče!!!

Koblihy jsem dělala už několikrát, ale tyhle jsou zatím ty úplně nejlepší. Těsto je vláčné, nadýchané, a i bez náplně, jen pocukrované jsou výborné. Protože jsou to koblihy masopustní a dnes je tlustý čtvrtek, který je nerozlučně spjat s koblihami, tak tady na ně máte recept.

RECEPT a co na něj budete potřebovat

Na kvásek

125 ml vlažného mléka

21 g droždí

10 g cukru

Blíží se Valentýn, svátek všech zamilovaných. Ne každý může vyrazit na romantickou večeři do restaurace a v tom případě nezbývá nic jiného, než si romantiku přichystat doma. Já jsem si pro Vás nachystala sladkou Valentýnskou tečku v podobě čokoládového fondantu.

RECEPT a co na něj budete potřebovat

113g 70% čokolády
155 g másla
120 g moučkového cukru
2 vejce
2 žloutky
54 g hladké mouky

POSTUP

1. Troubu si rozehřejte na 220°C a formičky si vymažte máslem a vysypte cukrem.
2. Máslo s čokoládou dejte do mísy a pomalu zahřívejte ve vodní lázni, dokud se čokoláda i máslo nerozpustí. Poté dejte stranou z vodní lázně a nechte chvilku odpočívat.
3. Přimíchejte k čokoláda moučkový cukr, poté vajíčka a nakonec hladkou mouku. Vše pořádně promíchejte.
4. Lžící plňte formičky zhruba do poloviny a dejte péct na 12-13 minut.
5. Po upečení fondant objeďte dokola nožem, aby se dal lépe vyklopit a ihned podávejte.
B.

TIP: Fondant můžete podávat se zmrzlinou, šlehačkou nebo našlehaným sladkým tvarohem. Dozdobte ovocem.

#mamapecedoma #mk_blog_academy #mkblog #blogerka

Vánoce jsou zase za dveřmi (neuteklo to nějak rychle od těch loňských?). Máte již napečeno, uklizeno a vyzdobeno?

Já ne. A ani se do toho nehodlám pouštět. Uklízím totiž po celý rok (ano, tchyně by tak úplně nesouhlasila, ale já jsem se stavem domácnosti naprosto spokojena), okna v takovém mrazu mýt nehodlám. K čemu umytá okna, když se k nim kvůli nachlazení ani nedoplazím, abych se podívala ven. Vánoční větve jsem letos nekompromisně zavrhla, protože jehličí napadané do našeho chlupatého koberce se nám do pat zapichuje ještě v létě.

Cukroví letos bojkotuji. Oficiální omluva před kamarádkami, které se pyšní již několika druhy, je, že letos hodlám servírovat během svátků jen samé zdravé nebo slané pochutiny - cukroví se nabažíme u příbuzných a stejně na něj po Štědrém dnu nemá již nikdo chuť. Pravý důvod je mnohem sobečtější. Nějak se mi přes rok srazilo všechno oblečení, takže nebudu péct lákavé vánoční cukroví, které bych při své ne příliš pevné vůli chodila mlsat a tím bych tristní situaci se šatníkem nevyřešila. Manžel mě zpočátku v mém radikálním rozhodnutí podporoval. Nicméně během posledního týdne přichází s novými a novými recepty na vánoční cukroví, které našel na internetu, s dotazem: "A nezkusíš třeba tyhle kokosové kostičky?" Zatím držím pozici, ale do Vánoc zbývá ještě několik dní, takže možná budu muset po Vánocím ve výprodeji koupit větší sukni.

Dárky nakupuji ráda. A ještě raději balím. Až mě omrzí moje současná práce, stanu se profesionální baličkou. Dárků, samozřejmě.  Letos jsem se rozhodla, že dárky zabalím a nakoupím s dostatečným předstihem. To se mi opravdu podařilo. Dárky jsem nádherně zdobně zabalila, uložila do skříně, dokonce si pamatuji kam. Jen jsem dnes s hrůzou zjistila, že si tak nějak nepamatuji, co jsem vlastně zabalila... Nenapadlo mě dárky si popsat. Takže ve volných chvílích štěrchám a ohmatávám a tipuji, co by se mohlo v uměleckém obalu ukrývat. Obávám se, že minimálně tři dárky budu muset rozbalit.

Také vlastním tajemný šuplík nacpaný různými roztomilostmi, které jsem v průběhu roku obdržela a v duchu udržitelného vývoje recykluji. Musím si tedy pamatovat, kdo byl dárcem které položky. Kamarádka na maturitním večírku věnovala do tomboly lahev, kterou dostal její tatínek od klienta. Za pár měsíců se láhev vrátila k tatínkovi jako pozornost od klienta jiného. Poznal si ji díky lehce porušené etiketě.Měsíc před Vánoci vyndáme obsah šuplíku a přemýšlíme, co by se komu mohlo hodit. "Ten barokně vypadající svícen se samolepkami andílků by se rozhodně líbil tetě Vlastě," prohlásil manžel. Má pravdu. Teta Vlasta by z něho byla jistě v sedmém nebi. Ale zatím jí paměť slouží velmi dobře a svícen nám darovala před třemi lety. Takže svícen příjemce nenašel. Počkáme, až teta začne trochu zapomínat. Postupně probíráme jednotlivé položky a postupně je ukládáme zpět do šuplíku. Většinou jsou opravdu svérázné a ocenili by je pouze jejich původní dárci. Občas mě napadá, že i oni mají svůj šuplík...

Proto před Vánoci rodině hlásím, co by mě tak potěšilo. Občas se ale strategie zvrtne. Před pár lety jsem prohlásila, že se mi moc líbí náramky z kamínků. Na Vánoce i narozeniny se mi sešlo asi padesát různých náramků z různých nerostů. Zlato a diamanty bohužel chyběly. Před jedním kulatým výročím se mě tetička "nenápadně" poptala, co by mi tak udělalo radost k narozeninám. Protože jsem zapálenou němčinářkou, navrhla jsem nějakou dobrou detektivku v originálu. Podotýkám, že celá rodina ví, že jiným cizím jazykem než němčinou nevládnu. V Den D mi teta slavnostně předala hromadu knih se slovy: "Tak jsme ti všichni koupili jednu tu detektivku v originálu. Toho Jo Nesba jsme ti koupili." Podlomila se mi kolena, při představě, že mám před sebou v dárkovém balení několik detektivek v norštině. Mojí sestře se zase takto sešlo asi deset flashdisků a jejímu muži dvě encyklopedie piva. 

„Byl to nejkrásnější, nejhorší, nejtěžší a nejsmutnější den v mém životě. Nejkrásnější protože jsem ji porodila. Nejtěžší protože sem musela sama zvládnout porod. A nejsmutnější den, protože jsem ji musela dát pryč. Nejtěžší je dívat se na to, jak se dvířka babyboxu zavírají. Naštěstí se hned ozval signál a v okně se rozsvítilo světlo…"

Mnohokrát jsem se u různých lidí setkala s názorem, že nedokážou pochopit ženu, která je schopna dát dítě k adopci. Vlastně ji otevřeně odsuzovali. Proč? Nedovedli si představit situaci, nebo stav, do kterého by museli dojít, aby nad podobným rozhodnutím jen zauvažovali.

Já vidím za takovým životním rozhodnutím mnohem víc. Vidím životní cestu, nelehkou a klikatou, která takovou ženu do tohoto bodu dovedla. Vidím také dítě, které dostane šanci na nový život v milující náhradní rodině.

Jak tato cesta vypadá? Co ženu dovede k tomuto rozhodnutí? A jak s tím rozhodnutím dál žít?

Nedávno jsem na všechny tyto otázky dostala odpověď. Děkuji za tuto otevřenou, smutnou, ale svým způsobem velmi silnou zpověď…

Moje maminka

„Na svou biologickou matku si nevzpomínám. Ze soudního spisu vím, že jsem s ní strávila deset měsíců svého života. Jaké byly? Kdo ví. Každopádně jsem jí byla odebrána sociálkou a umístěna v kojeneckém ústavě, kde jsem sama strávila dalších pět měsíců.“

Už před mnoha lety, v době, kdy jsme s manželem teprve procházeli přípravami na náhradní rodičovství, jsem slyšela smutné příběhy. Příběhy o adoptovaných dětech, které utíkaly z domova, jakmile byly plnoleté a některé mnohem dříve. O dětech, které nebyly a možná ani neuměly být vděčné za to, že jim náhradní rodiče nabídli domov, zázemí a lásku. O mladých dospělých, kteří se neměli zájem vracet do rodného hnízda.

Říkala jsem si, to přece nemůže být tak jednoduše odsouzeníhodné. Nikdo z nás přece nežil jejich životy. Přemýšlela jsem, co se v takové rodině, hlavě takového dítěte a mladého dospělého asi muselo dít. Jak těžký pro něj život asi byl, že ho do tohoto bodu dovedl?

Odpovědi jsem se dočkala nedávno. Moc děkuji za otevřenou zpověď adoptované, dnes už dospělé ženy, jejíž životní ostud není z těch růžových…

Kojenecký ústav

Na svou biologickou matku si nevzpomínám. Ze soudního spisu vím, že jsem s ní strávila deset měsíců svého života. Jaké byly? Kdo ví. Každopádně jsem jí byla odebrána sociálkou a umístěna v kojeneckém ústavě, kde jsem sama strávila dalších pět měsíců.

„Moc jsem se bála, zda nás schválí. Přece jen byla jsem po léčbě velmi vážného onemocnění, které se kdykoliv mohlo vrátit.“

Dnešní příběh by mohl být inspirací pro ty, kteří teprve uvažují nad tím, zda by se mohli vůbec stát náhradními rodiči.

Někdy je totiž, tak jak zní velmi staré přísloví, „něco zlé pro něco dobré“ a to ve chvíli, kdy velmi těžká životní událost vede k přehodnocení životních názorů a hodnot, ba co víc vede vás cestou, kterou jste vůbec nečekali, že půjdete.

O čem mluvím?

Někdy za důvodem, proč se člověk nemůže stát rodičem jinak než cestou adopce nebo pěstounství stojí těžký ale vybojovaný boj s vážnou nemocí.

Více už se dozvíte v následujícím příběhu, za který moc děkuji adoptivní mamince, dnes téměř pětiletého chlapečka.

Přiznám se, že mě náš společnej život s Amíkem baví. Ono totiž takový soužití s partnerem z jiné země je strašně skvělý. Skvělý je v tom, že se člověk pořád něco nového učí, o sobě, o světě, o kultuře, učíte se žít s jiným jazykem a všechno kolem vás váš partner možná někdy nebo úplně vždycky chápe a vidí trochu jinak. Každého z nás totiž modeluje naše okolí ve kterém vyrůstáme. A nic nemodeluje víc než takové jídlo.

"Cože tys nevěděla, co to je pizza?!" Zděsil se Amík během jednoho z našich prvních rande, když jsem se mu přiznala, že jsem dřív znala Želvy Ninja než jsem ochutnala první pizzu. "Ne, neznala a vždycky jsem si během toho kreslenýho seriálu řikala, že to asi chutná děsně dobře." "To je ale strašný, vždyť tys žila vlastně v kulturní pustině!" Smál se dál Amík a směje se i dnes po třinácti letech soužití kdykoliv si vzpomene na tuhle historku. "To máš štěstí, že jsem tě zachránil a přivedl tě do města, kde se jí ta pravá pizza!" Dodává se svojí nemalou newyorskou pýchou Amík. Zeptejte se jakéhokoliv Newyorčana na to, kde se dělá ta pravá pizza a odpověď máte jasnou. "Jedině v New Yorku!!" A to vám řekne i Ital žijící v New Yorku první generaci.

Podobná historka následovala, když jsem poprvé jedla suši v jedný japonský restauraci na Novým Zélandu. "Ha ha ty máš ale takový štěstí, že jsem tě vytáhl ze tmy Prahy a ukázal ti co je svět!" Pravil Amík. "Tak hele musím ti něco nechat, když jsi ze země, kde národním hrdinou je Mickey Mouse." Nenechala jsem se tehdy ani teď já.  Ano, je to nefér, když si najdete takovýho rodilýho Newyorčana, člověka odchovaným jídlem celýho světa, je ale fakt, že halušky jsem ho naučila jíst já!

Co ale považuje Amík za klasiky americký jídlo? Tak hamburger z McDonalda to není, to vás zklamu.

1. Burákový máslo: "Hele tak udělej mini chlapíkovi k obědu do školy klasiku sendvič s burákovým máslem a džemem. To má rádo každý dítě!" Radí Amík, když vzdychám nad chybějícími nápady na další mini chlapíkův oběd. Ne, moje ruka tohle prostě nemůže udělat. Burákový máslo ač mi ukrutně nechutná jsem ještě ochotná koupit, ale napatlat ho na jednu půlku chleba a k tomu přilepit další chleba s marmeládou, tak to prostě moje středoevropské chuťové buňky nedají. Amík má smůlu a mini chlapík taky.

2. Smores: Dodnes mám v puse pachuť po marshmellows, který nám nosila babička a my dva s bráchou jsme je poctivě jedli, abychom se zavděčili. Kdo by to byl tehdy řekl, že se takový marshmallows mají ohřívat nad ohněm? "Počkej teď zažiješ pravou Ameriku a jídlo k ohni," povídal Amík v jednom obchodě zatímco nakupoval potraviny nutný pro Smores, lahůdku a sen každého malého kempovníka. Recept na Smores najdete na konci článku.

Pamatujete si ten díl ze seriálu přátelé, kdy se Rachel ráno budila na veselý, optimistický zpěv souseda z protějšího bytu? Tak přesně takové rána tady máme. Musím říct, že počasí nemohlo být lepší, za co jsem ráda, jelikož nejsem připravena dát létu sbohem. Teploty se pohybují kolem 28, ale New York bývá odpoledne už hodně rozpálený, tak bych tipla o dost víc. 

V pondělí jsme ráno vyrazily na snídani- jako obvykle. Tentokrát byl cíl jasný a to Eggs v Soho, ale co se nestalo- cestou jsme narazily na hezké posezení venku a neodolaly jsme. Personál byl moc milý, dali na stůl automaticky čerstvou vodu (takže hned velké plus) a jídlo bylo perfektní. Měly jsme avo toast, míchaná vajíčka se špenátem a na závěr pravé americké lívance s ovocem a javorovým sirupem. Mňamka!

Pak jsme se chvilku courly, já totiž hrozně chtěla jednu kabelku od Rebecci Minkoff, ale obchod otevíral až v 11. Nakonec jsem stejně nepořídila, neměli ji :-/

Tak jsme vyrazily nejdřív na Top of the Rock. Kupovala jsem předem CityPass, který vyjde o dost levněji, přeskočíme fronty na lístky a mohly jsme si vybrat 3 památky nebo atrakce, které navštívíme. Tohle byla jedna z nich.

Výtah nás vyvezl na 64 podlaží během pár sekund. Tu chvilku jsem se bála, aby moje snídaně nebyla všude kolem 😀 Chvíli jsem dokonce měla pocit, že začnu levitovat.

Ale nakonec jsme byly nahoře.  Cestou nás stihly vyfotit a my vyplázly 50$ za 3 fotky 😀 A ne, nemusely jsme je kupovat, ale byla to hezká památka...

Opravdu?

Toto pravidlo při společné večeři, jedné z mých nejoblíbenějších chvilek dne, nedodržujeme. Táta vypraví, nejen co a jak v práci. Máma vypraví, co a jak nejen na domácí půdě a náš 18 měsíční syn do toho vstupuje komentáři  "po svém".

Kdy se pravidlo "u jídla se nemluví" objevilo? Po válce s nástupem dětí do jeslí a mateřských škol? A když se traduje v rodinném prostředí, je opravdu důvodem obava, že zaskočí sousto?;) A co výjev tradiční  italské večeře? Platí kraj, jiný mrav?

Kdy jindy by si měla rodina spolu povídat, než když se po návratu z práce, školy... potká u společné večeře. Všichni na sebe dobře vidí, nic je nerozptyluje. Teda nemělo by. U nás doma ctíme pravidlo vypnutého počítače a odložených telefonů mimo stůl. Někdy mi dá dodžování pravidla zabrat víc, než bych si kdy u sebe byla dřív ochotna připustit, bohužel.

A až teprve nedávno, jsem si uvědomila, že jsem tuto frázi doma, zvláště od prarodičů, slýchavala a že u nás rituál jídla probíhal více méně beze slov. Tak nevím, možná až nás bude víc? Děti budou hlučnější, budou se dohadovat, budou nám odmlouvat, nebo budou mít dotazy, na které bude těžké a nepříjemné odpovídat? Pak možná fráze u stolu zazní?;) Chce se mi slíbit, že ne. 

Tip k rozvíjení řeči dnes patří právě chvilce společného hodování a můžete za něj poděkovat mé mamce. Podělím se s vámi o vzpomínku z mého dětství. Když jsme doma seděli už hladoví za stolem a mamka ještě potřebovala dokončit poslední dodělávky s obědem či večeří, hrála se u nás hra: "Všechno lítá, co má peří" Znáte ji? Má máma ji zná ze školky. My ji teď hrajeme lehce obměněnou a v těchto variantách.

Budík zvoní ve 4 ráno. Unaveně se po něm natahuji, stejně jsem skoro nespala. Filip celý hořel po očkování a budil se co hodinu- alespoň jsem nezaspala, že? 🙂

Snažím se vytratit co nejvíc potichu, abych nevzbudila celý dům. Celkem se mi to daří, i když je chvilka, kdy malý zase pláče, ale usíná. Leju do sebe hrnek kafe a snažím se kufr dostat ze 3 patra dolů. A to jsem si skoro nic nevzala, abych kdyžtak měla místo na něco koupeného!

Vítá mě moje nejvíc nejlepší kamarádka Romča. Smějeme se, vypadáme obě jak moc krásné zombie...

Na letišti už vše proběhlo hladce. Kufr vážil 15 kg, takže jsem zvědá, co se bude dít při cestě zpátky 😀 Zapluly jsme rovnou do Duty free, abychom koupily Bailey's (taková naše tradice z cest). Ano, v šest ráno 😀

Ještě jsme si koupily kafe, které bylo fakt hnusné 😀 A vlezly jsme do letadla. Cesta do Bruselu utekla rychle. Popíjely jsme vesele likérek, než k nám přišla letuška, že se tady pít nemůže a přísně mi čichla ke kafi (ehm, tak to byl první trapas, jo mámo, ty se nezapřeš).

V Bruselu jsme měly zhruba 2,5 hodiny na přestup, tak jsme se jenom couraly, dopily tedy ten likérek a pak čekaly další hodinu na zpožděný let.

Po přečtení článku v ženském časopise jsem došla k smutnému závěru. V našem vztahu chybí romantika! Ono se není až tak čemu divit. Kdo jste prošli martýriem snahy o otěhotnění, víte, že, ač se snažíte sebevíc, vášeň a romantiku udržet nelze. A pokud jste otěhotněli bez předchozích zoufalých pokusů, pochybuji, že jste na tom, zásluhou vašeho malého pokladu, lépe.

Využívám tedy okamžiku, kdy zrovna nejsem opuchlá z hormonálních injekcí, nechce se mi zvracet z utrogestanu a nemusím myslet na to, v kolik mám polknout kterou pilulku a kam zavést jakou globuli (to slovo mě děsí!!!), a vrhám se na plánování romantického večera. Manžel je bezpečně usazen u počítače, takže nehrozí, že by mé snahy bojkotoval. Nejdřív vycídím ložnici. Utřu prach, vysaju, povleču čisté a voňavé ložní prádlo, nachystám svíčky. Láhev červeného putuje na balkon, aby víno získalo tu správnou teplotu. 

Pak přichází na řadu moje maličkost. Napouštím horkou vodu do vany a přemýšlím, jakou přísadu bych měla, pro dnešní výjimečný večer, zvolit. Vítězí dárek od kamarádky - koupelnová pralinka. Vypadá opravdu chutně, musím kousek uzobnout, jestli se kamarádka nespletla a nejde o exkluzivní kousek čokolády. Nejde. Vhazuji pralinku do vany a nořím se do voňavé vody. Zavírám oči a relaxuji. Po chvíli mám pocit, že mě nějak svědí tělo. Při pokusu poškrábat se zjišťuji, že pralinka se rozpustila a vytvořila mi po těle lehký bílý povlak. Úplně stejný se usadil i na vaně. Pralinka byla také naplněna miniaturními kousíčky bylinek, které se na povlak úplně všechny přichytily. Pokouším se postavit a zjistit, jestli bylinky neodpadnou. Vana příšerně klouže. Vypouštím vodu a snažím se smýt povlak z těla. Po asi dvacetiminutové snaze se  mi to jakžtakž daří. Podaří se mi vylézt z neuvěřitelně kluzké vany a dalších dvacet minut trávím jejím odmašťováním. Poměrně vyčerpaná se stále nehodlám vzdát něhy a romantiky. 

Po dlouhém vyjednávání se mi podaří přinutit muže, aby opustil extrémně zajímavou debatu na Facebooku, a přesvědčím ho (hele, jdi se umýt, zrovna jsem povlékla), že se potřebuje nutně osprchovat. Manžel odchází do koupelny. Já beru lahvinku, skleničky, zapaluji svíčky a ladně se aranžuji na voňavou postel. Dost mě svědí celé tělo, asi mám na některou z pralinkových bylinek alergii. Také mi začíná trochu červenat kůže, ale to by si mohlo okolí vykládat, v mihotavém svitu svíček, jako příznak vzrušení. Z koupelny se ozývá rána a klení. Zajímalo by mě, co se stalo, ale nehodlám opustit milosrdné světlo svící. Za chvíli přichází manžel. "Čím jsi, prosím tě, umyla tu vanu? Uklouzl jsem a narazil si kyčel." Dotaz nekomentuji, svůdně se usměji a nabídnu sklenku červeného. Manžel se začíná tvářit trochu vyděšeně. Opatrně usedá na okraj postele. Nevím, jestli je nesvůj, nebo ho tak bolí naražený bok. Aplikuji první poznatek z článku v ženském časopise a koketně upíjím vína. Manžel se tváří čím dál vyděšeněji. Pokouším se ho navnadit ladným vystrčením nožky. Chvíli na mě zírá a pak povídá: "Hele, víš, že mě tahle plánovaná romantika děsí. Bolí mě kyčel. Ty vypadáš, jako kdybys měla nějakou fakt škaredou kožní nemoc nebo co - jsi celá červená a drbeš se. A ty svíčky stojí tak blízko u závěsů, že je určitě za chvíli zapálí." A bylo po romantice. 

Svíčky jsme společnými silami sfoukli, víno si vzali do obýváku k televizi a pustili si fakt dobrou komedii. Vytáhli jsme láhev červeného a koštli kubánský rum, který jsme dostali od známých. Zapila jsem s ním Claritine, který jsem si musela vzít na alergii, a manžel Ibalgin, který si vzal, aby ho nebolela naražená kyčel.  A v čistých peřinách se nám opravdu krásně usínalo...

A je to tady. Včera jsem ji horko těžko tlačila a nemohla protlačit, chrochtala mi na břiše, brečela od rána do večera a najednou je to velká holka, která miluje zvířata, kreslí nádherné obrázky, má už svoji hlavu a dokáže mi pomáhat u vaření. Co se moc nezměnilo je ten pláč 😀 Ale jinak vyrostla do úžasné holčičky a já na ni nemůžu být více pyšná!

Co se změnilo od posledních narozenin? No... Rok to byl těžký. Nemůžu říct, že ne. Jenom co začala chodit do školky, onemocněla a táhlo se to s námi půl roku. Vždy jsme 2 týdny léčili nemoc a po pár dnech ve školce, jsme začínali odznovu. Ta těžká část na tom byla, že Laurinka nebyla jediná nemocná- POKAŽDÉ totiž padl za vlast i Filípek. Takže mohu prohlásit, že si z toho období v zimě nepamatuji nic jiného než neustálá antibiotika, kapky do nosu, zelené nudle, kapesníčky všude po bytě a neprospané noci, kdy se oba dusili kašlem.....

Pořád se uklidňuji, že tento rok to bude lepší, že snad mají už pevnou imunitu a vykročili jsme do další etapy pravou 🙂

Co pozoruji ve velkém, tak je zlepšení řeči. Nedělá ji problém přepínat ze slovenštiny do češtiny. Přestává "patlat", ale pro jistotu stejně vyhledáme logopeda. Jinak s ní je už fakt velká sranda. Má na vše svůj vlastní názor, občas je tak tvrdohlavá, až musím počítat do desíti, abych se uklidnila 🙂 a dokáže i projevit velkou lásku.

Jako horší část považuji neustálé boje s Filipem 😀 Dokud jenom ležel, tak byla jak andílek. Teď už jí bere neustále všechny věci, pořád za ní leze a já si připadám jak rozhodčí- normálně si asi pořídím píšťalku, možná by to pomohlo...

Tak doufám, že tak za půl roku si budou už spíše hrát, než po sobě vřískat 🙂

„To je otázka, na kterou hledám odpověď, už několik let. Asi je v tom naše obrovské zbožné přání věřit, že zrovna naše dítě ústavní péče nijak nepoznamenala, a že zrovna ono bylo tak odolné, že z ní vyšlo bez šrámů na duši.“

Poslední dobou mě stále více fascinuje jeden fenomén, který je typický pouze a jen pro nás osvojitele. Pěstouni to mají jinak.

O čem mluvím? O našich dětech.

Naše děti jsou úžasné, milované, vymodlené, dlouho očekávané a také tak moc zraněné raným traumatem odmítnutí a následnou ústavní péčí. Každé z dětí, které tímto prošlo, tyto události nějak, více či méně, zranily na duši. Tak to prostě je.

Nevadí, že si to naše děti nepamatují. Jako by události, které si jejich mysl neuchovala, neexistovaly. Naopak, a ještě hůř. To co si nepamatují, nemůžou a neumí zpracovat a přece to velmi výrazně ovlivňuje jejich následný život.

Nevadí, že toto zranění není na našich dětech na první pohled, a možná ani na ten druhý, vidět.

„ Chlapeček se nám moc líbil, ale bylo to o tolik jiné než u prvního syna. Vůbec jsme neměli pocit, že je náš. Prostě to bylo hezké miminko, jedné cizí paní. Vůbec jsem se v tu chvíli necítila jako jeho máma.“

Často se mi děje velmi zvláštní věc, a to tehdy pokud před jinými osvojiteli vyprávím o tom, že aktivně využívám služeb doprovázející organizace primárně určené pro pěstouny. Velmi často se totiž potkávám s nepochopením. K čemu takové služby potřebuji?

A já pak vyprávím o úžasné pomoci při práci s identitou přijatého dítěte a dalších přínosech, které pro mě tyto služby mají.

Adoptivní rodiče jsou vlastně během své cesty náhradním rodičovstvím v některých chvílích velmi zranitelní a potřebují mít za zády někoho, kdo jim dokáže efektivně pomoci.

Následující příběh za který, děkuji jedné velmi silné mamince, ukazuje hned několik situací, kdy tato pomoc byla na místě nebo by byla vhodná.

Náš syn

Onehdy, jednoho horkého letního odpoledne,  mě popadla touha stát se lepší ženou - šťastnější, srdečnější, moudřejší.  Vyrazila jsem tedy do jednoho obrovského knihkupectví odhodlána vrátit se s knihou, která mi v mé touze pomůže.

Svoji knihu jsem nenašla, ale pokud se o mě pokoušely před návštěvou knihkupectví jen lehké depresivní stavy, po hodině strávené mezi regály se neuspokojivý emocionální stav stal ještě horším. Ze všech polic na mě vyskakovaly motivační tituly s názvy jako Buď šťastný ještě dnes, Sám sobě koučem, Jak získat rovnováhu, Jak dosáhnout stavu mindfulness, Buď úspěšný... a další a další variace na dané téma. Nedokázala jsem si zkrátka vybrat.

Zklamána vlastní nerozhodností, vyrazila jsem na nákup do blízkého supermarketu. Dobré jídlo duševní stav dokáže také povznést. Když jsem nacpala nákup do kabelky,

v jedné ruce rohlíky v sáčku (plátěném - jsem přece eko!!!), zeleninu v ruce druhé, a vyrazila ke dveřím, začalo pršet. Co pršet! Lilo! Provazce vody dopadaly na horkem rozpálené chodníky a mně se vracela blbá nálada. VŽDYCKY mám s sebou deštník. Kromě dnešního dne. Jak já nesnáším mokré oblečení a vlhké boty! Rozhodně se nastydnu. A nemám čas čekat, až přestane pršet. Neřešitelná situace.

A jak tam tak stojím a lituji se, zavane ke mně vůně letního deště. Najednou se mi vybaví, jak jako děti sedíme na zápráží, pijeme domácí šťávu, koukáme, jak prší  a je nám krásně. Potom vyběhneme polonazí do deště a cachtáme se v kalužích a bahně a necháváme se smáčet kapkami vody. Najednou jsem zatoužila do toho slejváku vyběhnout.

Popadla jsem kabelku i ekosáčky a vykročila do deště. Byl příjemně chladný. Během pár minut jsem byla promočená durch, ze sáčků kapala voda (zítra asi bude žemlovka, rohlíky jsou již namočené), vlasy se mi lepily k hlavě a bylo mi báječně. Začala jsem se usmívat na stejně postižené chodce a na rtech cítila chuť babiččiny rybízové šťávy.

Čekáte na první slůvka? Blíží se 1. narozeniny vašeho dítěte a nebo už je dávno po nich? Ať už chcete jen tak trošku podpořit první slůvka nebo vám jde o cílenou stimulaci, protože slova ne a ne přijít, mé dnešní řádky patří vám.

Než začne dítě pojmenovávat lidi, zvířata, věci...  musí mít tyto pojmy ve své pasivní slovní zásobě. Tedy slovům rozumí, má o nich konkrétní představu. Když slova nepřichází, přichází komentáře typu:

"asi na něj málo mluvíš" nebo "málo si prohlížíte knížky."

Knížky jsou nesporně významným pomocníkem pro vývoj řeči, trénujete u nich sdílenou pozornost a ta je klíčová pro komunikaci. Ale když dítě knížky spíše odmítá, nevydrží u nich, nezoufejte. Zkoušejte dál a ke kratičkým chvilkám s knížkou přidejte i

                                                  m a n i p u l a č n í   h r u.

U prohlížení knížek dítě nasloucháním vašich komentářů a ohlížením obrázků dítě spíše jen přijímá, je pasivnější. Když k tomu ale přidáme ještě motorickou činnost (dítě manipuluje s předmětem) "útočíme" tak přes více smyslů a z toho může vaše dítě profitovat.

S Amíkem strašně rádi cestujeme a samozřejmě i kempujeme. Je fakt, že Amík se to kempování teprve musel doučit, tak zálesákem se v Brooklynu opravdu nenarodil, měl ale štěstí a potkal mě. Zatímco on si do kočárku sbíral kamínky nalezené při projížďce městkým parkem, já dítě divočiny jsem lezla po stromech a sbírala plodiny, no minimálně jsem spala na zahradě a na ten strom se ze spoda dívala, ale knížku Zálesákův rok, tu jsem měla v deseti letech opravdu oblíbenou. Zatímco Amík sbíral zkušenosti divočiny na letním táboře, kde spal v chatkách a jedl pizzu, já divoženka jsem spala ve stanu s podsadou, tahala dříví na oheň a chodila na puťáky.

Ano, naše dětství nemohlo být rozdílnější, zatímco on využíval kapitalismu a cestoval po západním světě, já spala s rodiči v kempu na Žihovošti a na západ jela do Jugoslávie, kde měli tu nejlepší zmrzlinu na světě a krásnej barevnej balón, kterej jsem ale nedostala, protože byl moc drahej.

Tak rozdílné rodiny a okolí a přece jsme se našli a spolu se začali vydávat do divočiny. Moje znalosti a Amíkovy neznalosti nás kolikrát zachránili z prekérních situací. To třeba, když jsme se ztratili v rumunských horách a já našla jabloň s jablkama a Amík se naivně vyzbrojen brooklynským akcentem a hrstí oblázků postavil hodně divokých psů. "Cože? Voni napadnou i medvědy?" Zděšeně zakřičel najednou úplně zelenej Amík, když jsem ho neveřícně chválila, jak byl statečnej.

Po přestěhování do USA jsem pochopila, proč se Amík tehdy během našeho putování po Beskydech nějak netvářil na můj nápad jít spát jen tak nadivoko do lesa. Co ale dodnes nepochopím je, jak že nás to chtěl chránit tou otevřenou rybičkou, kterou si pro jistotu dal pod hlavou. "To je proti medvědům," vysvětlil než usnul tak tvrdě, že ho neprobudila ani ta ohromná bouřka s bleskama a spal i přes to, že se nám do stanu nahrnula hromada vody. Medvěd naštěstí nepřišel, protože by se nejspíš z tý otevřený rybičky počůral smíchy.

USA má také systém kempů a státních parků a turistických cest, které ale našemu značení českého turistického klubu nesahají ani po kotníky. Co je ale plus je to, že ve státních parcích se platí za místo, kde může spát 6 lidí, každé místo má svoje ohniště a grilovací mřížku a  teplá voda ve sprchách a splachovací záchody jsou běžností. Co má ještě americké kempování navíc je divočina, divoká příroda a lidi.

Ano, dodnes si vzpomínám na svoje první kempování ve White Mountains v New Hampshire, kde nás ranger při příjezdu varoval, že kemp je v místě tahu losů a nemáme je v noci otravovat a: "Zuby, tak ty si vyčistit můžete, ale pastu dejte do auta, voni ti medvědi se ji nějak naučili mít rádi." Varoval mě tehdy nezkušenou Evropanku nadšenou ze zahlédnutí užovky. Tehdy mě také nijak nepotěšila ta skupinka kempujících lovců, kteří na sousedním místě vztyčili americkou vlajku, pušky opřeli o auto a jali se opíjet. Svůj východoevropký přízvuk (rozuměj komunistický ne americký) jsem raději nijak neinzerovala.

V den, kdy jsme odjížděli z Moravy směr Poprad, jsem se v duchu modlila, aby předpovědi počasí tak nějak nevyšly. V aplikaci jsem totiž hleděla na pěkných pár dnů deště, což úplně nenaplňovalo moji představu procházek po krásách slovenských hor.

V plánu byla větší přestávka v Rožnově, ale zrovinka v té chvíli spali obě děti, tak jsme prosvištěli dál a zastavili se na procházku a pozdní oběd v Žilině.

Nikdy předtím jsem tam nebyla a celkem příjemně mě centrum potěšilo. Na procházku ideální, malé náměstíčko a několik dobrých restaurací kolem. A to bylo taky na delší dobu, co jsem se dobře najedla...

Začalo poprchávat a bohužel, podobný ráz počasí vydržel i po příjezdu na hotel. Po tom, co Emča nanosil těch 20 tašek do pokoje, jsme si na chvilku sedli a koukli se na možnosi, kam s dětmi, když prší a naplánovali další den.

V hloubi duše jsem se modlila, aby bylo krásně, jenomže ve chvíli, kdy jsem v 7 otevřela oči, mi bylo jasné, že moje motlitby rozhodně vyslyšeny nebyly 😀

Venku pršelo a pršelo- slušně řečeno.

„Pokaždé když si pohladila bříško, tak ve mně zatrnulo. Vyjde to? Ustojí to a zvládne se ho vzdát? Několikrát jsem ji chtěla požádat, zda bych si mohla sáhnout na bříško a cítit, jak kope. Ale nikdy jsem se neodvážila. Jednou kopal tak, že byla na stěně bříška vidět nožička. Jak já jí záviděla a zároveň jsem měla obrovský strach z toho, co bude dál.“

Kdo jsou ony ženy, které musely udělat pod tíhou životních událostí to složité rozhodnutí vzdát se svého dítěte a nechat ho vyrůstat v náhradní rodině? Jak těžké asi musí být, ustát si takové rozhodnutí před rodinou nebo okolím?

Adoptivní maminka, které moc děkuji za sdílení jejího příběhu, nejen že biologickou matku svého dítěte poznala osobně, ale také jí pomohla ujít kus životní cesty. Takže o tom všem má mnoho co vyprávět.

Cesta k adopci

Poprvé jsem po miminku zatoužila už před mnoha lety, v době kdy jsem měla stálého přítele. Když jsme se o něj už nějakou dobu snažili, zašla jsem ke svému gynekologovi na kontrolu.

Lékař bohužel neměl ani ultrazvuk a jediné co udělal, bylo, že mi vypsal žádanku pro přítele na spermiogram. A ten byl moc špatný. Lékař nás proto chtěl poslat do centra asistované reprodukce, s čímž můj tehdejší přítel bohužel nesouhlasil a rozhodl se, že chce žít jinak, naplno. Po nějakém čase jsem zjistila, že mi tento stav opravdu nevyhovuje a rozešli jsme se.

Je neuveřitelné, že už mám dvouleté miminko.

Jak vypadá jeho den,

jaké hry a aktivity dělá?

Já už chodím do práce ,

takže dopoledne je s manželem a odpoledne se mnou.

Většinou chodíme ven. ALe co když to počasí nedovolí?