Výsledky vyhledávání pro slovo #rodina

    Zruš hledání
    denikzaslouzilemamy
    4. lis 2021    Čtené 247x

    Zeleninová polévka s fazolemi a bramborami

    Krásný den milé maminky,
    Dnes Vám přináším recept na jednoduchou, ale výbornou polévku.
    Zvláště v těchto chladných dnech zahřeje a při těch všech povinnostech večer všechny oceníme rychlou večeři.

    Na polévkách mám ráda ještě jednu věc. Můžu je udělat klidně den dopředu, když vím, že další den je trošku náročnější. Jako třeba včera, kdy mě čekal nákup zimních bot pro všechny dcery. Byla jsem opravdu ráda, když jsme dorazily domů a já měla polévku už nachystanou. K ní jsme si daly žitný chlebík s máslem a rychlá, přesto sytá večeře byla na světě.

    Na polévku budete potřebovat:

    • Kousek celeru
    • Cibuli
    • Olej a máslo(máslo dodá polévce krémovou chuť a úžasnou vůni)
    • 2-3 mrkve
    • Polévkovou zeleninu(použila jsem trochu mražené, polévku příjemně zahustí)
    • Zeleninový bujón
    • 4 brambory
    • Konzervu bílých fazolí
    • Petrželku, libeček

    Postup je jednoduchý:

    • Ve větším hrnci s trochou oleje, orestujte cibuli, celer, mrkev a nakrájené brambory
    • Osolte a opepřete a chvíli restujte, po té přidejte kousek másla
    • Směs zeleniny zalijte vodou se zeleninovým bujónem
    • Přijdete fazole(nejdříve z nich slijte vodu a propláchněte je
    • Polévku vařte na mírném plameni cca 20 minut, dokud nebudou brambory změklé, ale ne příliš, po té přidejte bylinky a trochu mražené, polévkové zeleniny a vařte ještě tak 10 minut, aby byla zelenina krásně měkká
    • Podávejte s chlebem nebo jen tak a posypejte čerstvou petrželkou
    • Pokud máte rádi chilli, tak trocha chilli flakes polévku na talíři obzvláštní 🙂

    Pokud se Vám recept líbí a polévku uvaříte, budu moc ráda, když mi napíšete, jak Vám chutnala a přidáte i tip na své oblíbené jídlo 🙂 

    Všechny recepty, stejně jako Dopisy #mojemilovanaholcicko, #madrahapritelkyne a mnoho jiného, najdete u mě na blogu

    www.classyandpetite.cz

    denikzaslouzilemamy
    Zpráva byla změněna    19. říj 2021    

    DOPISY: Všechno nejlepší, moje holčičko!

    🌟Před deseti lety jsi vstoupila do našeho života. Viděla jsem Tě poprvé se nadechnout, slyšela jsem, když jsi poprvé zakřičela.🌟
    Držela jsem Tě v náručí, když jsi měla zlé sny a snažila se Tě zachytit pokaždé, když jsi padala.
    Upletla jsem ti první copánek, zavázala první tkaničky a viděla tvůj první namalovaný obrázek.🌟
    Každý den jsi o kousek větší, starší a chytřejší. A tolik nedočkavá. Co je deset let v očích dítěte? Každý rok se zdá být jako dalších deset. Kdy už mi bude pět, patnáct?🌟
    Jako dospělí bychom si přáli čas naopak zastavit, aby neuháněl s větrem o závod. Někdy tak moc, že mu prostě nestačíme. A čím rychleji čas běží, blíží se i okamžik, kdy si musíme přiznat, že mu nikdy stačit nebudeme. 🌟Ale pro tebe, holčičko moje, je to jen okamžik. Jsi nedočkavá, tolik bys toho chtěla vidět a zažít a každý den Ti přijde tak dlouhý.
    🌟Jen deset malých svíček na dortu. Pro mě jako pro mámu je to chvíle štěstí i bolesti. Deset let jsi se mnou. Deset let Tě vidím vyrůstat od prvních, nemotorných krůčků až po velké skoky jako dnes.
    🌟Před deseti lety se mi dostalo požehnání a já Tě přivedla na svět zdravou. 🌟A mým posláním je, abys byla šťastná a spokojená a věděla jsi, jak moc jsi milovaná. Jak moc jsme na Tebe pyšní každý den. Možná ti to málo říkám, určitě ano. 🌟Jako máma nejsem perfektní a někdy se nezachovám správně.
    Ale i přes moje chyby, tu vždycky pro Tebe budu. Dnes. Zítra. Za rok. I za dalších deset let.🌟

    Tak všechno nejlepší holčičko naše!💋

    #mamablogerka#mamablog#rodina#deti#mamanaplnyuvazek#mamavdomacnosti#mamanamaterske#materstvi#maminka#maminkacz#maminky

    (3 fotky)

    ŤUK, ŤUK! Kdopak bydlí v tomhle krásném domečku?
    Domečky na zahradu jsou velmi oblíbené. 📍Při jejich výběru myslete na výšku a rozměry vzhledem k věku dítěte. 📍Domek by měl stát na pevném podloží, aby se nemohl převrátit, nejlépe upevněn vruty do země. 📍Pokud řešíte nerovnosti, pozemek lze snadno srovnat praktickou podložkou a nánosy zeminy ještě před položením domku.
    📍Nezapomeňte také domeček umístit do přirozeného stínu a při péči o něj vždy používejte netoxické nátěry a barvy.
    Tak hurá na čajový dýchánek!

    #dekorace #detskypokoj #maminka#deti #rodina #interier#detskypokojicek

    Dětských roztomilostí není nikdy dost. Výběr dekorací do dětského pokoje by ale měl mít svá pravidla.
    🐶Obrázky na zeď umísťujte v přiměřené výšce. Příliš vysoko, bude nepohodlné pro dítě na dívání , příliš nízko nebezpečné pro zvědavé, dětské ručky😉
    🐤Výrazné barvy jsou lepší pro větší děti. Naopak menším se budou líbit více jemné a světlé.
    🦁Myslete i na věk dítěte. Partu tří kamarádů včele se slonem puberťák už neocení😀
    Tak a teď vy, co vás při zařizování dětského pokoje zajímá nebo zaskočilo?🤍
    🤍

    #dekorace #detskypokoj #maminka#deti #rodina #interier#detskypokojicek

    (3 fotky)
    denikzaslouzilemamy
    Zpráva byla změněna    7. dub 2021    

    Být rodičem během pandemie není fakt žádná sranda. Musím říct, že během toho roku jsem o sobě zjistila hodně věcí.
    🎉Nemám moc trpělivosti
    🎉Potřebuju ticho, abych se mohla soustředit
    🎉I když nerada chodím mezi lidi, teď vítám jakoukoliv možnost jít ven. I kdyby jenom pro oblíbenou kávu nebo vyhodit smetí. Ano, čtete dobře. Odpadky. I to považuju za jednu z možností, jak se nadechnout a uvolnit stres, protože co si budeme povídat.
    Vize o tom, jak je celá rodina šťastná, když jsou doma zavření v bytě či domě o několika stěnách a nedejbože bez zahrady (tady musím fakt smeknout hodně, hodně hluboko), je úplně mimo.

    Lezou si na nervy i ti, co se milují tzv. #tothemoonandback

    Ale přišla jsem ještě na jednu věc.
    Že vlastně nejsem zase tak špatná. Holky mají co jíst, každý den, kdy se vzájemně nepozabíjejí je vlastně úspěšný a nakonec jsem zjistila, že jako rodina fungujeme skvěle a že být mámou uprostřed pandemie fakt není sranda.
    Proto chci dneska věnovat svůj post všem rodičům, kteří to každý den zvládají a tím nemyslím, že mají navařeno, naklizeno a smějí se jak měsíčci.

    A nám všem chci poslat alespoň virtuální objetí <3
    Jmenujte kohokoliv v komentáři, kdo si také dneska virtuální objetí zaslouží :-*

    #maminka #rodic #deti #laska #rodina #sebelaska #bytmamou

    Občas máme pocit, že se ten den neudálo nic výjimečného.

    Nic jsme nezměnili, nikoho neovlivnili a den je u konce.

    Ale to je omyl.

    Měníme a ovlivňujeme lidi kolem sebe každý den.
    Může to být řidič auta, kterému dáme přednost, i když ji máme my, ale on už tam stojí dlouho.
    A jeho to potěší.

    Může to být prodavačka v obchodě, která je unavená a přesto jí popřejeme pěkný den. A ona má najednou více energie.

    A v neposlední řadě jsou to naši blízcí, které ovlivňujeme každý den.
    Jak často jim říkáme, co pro nás znamenají, i beze slov.

    Protože nic jako přemíra lásky, neexistuje.
    Nemůžete nikoho milovat příliš.

    Jen příliš málo.

    Dobrou noc.😴

    PŘIDEJTE SE KE MĚ NA INSTAGRAMU : @theblogmamy

    #pozitivity #laska#rodina#matersvi

    denikzaslouzilemamy
    Zpráva byla změněna    22. kvě 2018    

    Jistě jste zaregistrovali mediální bouři, která se kolem homosexuálního páru manželů Dvořákových. Hlavně tedy o zapsání jich samotných do rodného listu svého dítěte.

    Záměrně píši manželů, protože legalizovat jedním dechem partnerství dvou lidí opačného pohlaví a zároveň druhým dechem dodávat, že nemohou mít stejná práva jako manželé opačného pohlaví, je nejen pokrytecké, ale i nepochopitelné.

    Padají zde silné výroky jako: "Je to proti přírodě, stvořiteli i normálnu."

    Proti přírodě i stvořiteli je především ta drzost myslet si, že my můžeme rozhodovat o osudech jiných lidí a máme to svolení, mluvit do jejich věcí.

    Každý se v souvislosti s homosexuálními páry dovolává Boha, Bible, a vzývá na pomoc vymyšlené fráze.

    Ale když už hovoříme o Bibli, pojďme si přečíst pár opravdových úryvků právě z ní:
    "Zasnoubím si tě navěky, zasnoubím si tě spravedlností a právem, milosrdenstvím a slitováním, zasnoubím si tě věrností a poznáš Hospodina," (Oz 2, 21 - 22).

    „Nesuďte a nebudete souzeni. Neodsuzujte a nebudete odsouzeni. Odpouštějte a bude vám odpuštěno. Dávejte a bude vám dáno. Dobrá míra, natlačená, natřesená a vrchovatá se octne ve vašem náručí. Jakou mírou měříte, takovou vám bude zase odměřeno.“
    Lukáš 6:37-38

    a nakonec:

    „A tak vám říkám: Proste a bude vám dáno, hledejte a naleznete, tlučte a bude vám otevřeno. Každý, kdo prosí, dostává, kdo hledá, nalézá a tomu, kdo tluče, bude otevřeno.“
    Bible, Lukáš 11,9-10

    Všichni se odvolávají na dítě, které bude životem v rodině s rodiči stejného pohlaví ovlivněné, dokonce snad postižené, protože to přeci není "normální". Co je dnes "normální?"

    Jsou to rodiče, kteří jsou sice oba rozdílného pohlaví, ale naprosto neschopní výchovy?

    Je to společnost, která bez jakýchkoliv skrupulí odsoudí dva naprosto cizí lidi bez sebemenšího zájmu o ně nebo o "chudáka" dítě?

    Je normální společnost, která diktuje lidem, jak mají žít, co si mají myslet, kde mají bydlet, co mají jíst (hlavně cukr free, lepek free, bio a eko) a která považuje za normální pouze přijatelné chování a model rodiny 2+2?

    Netroufám si posuzovat, co je a není normální, za to vím naprosto jistě jedno. Nedivte se, že je Česká Republika neustále na pranýři výsměchu, že jsme sto let za opicemi.

    Každý nový směr jen o milimetr vedle je zesměšňován, všichni jsou jím pobouřeni a zatímco v ostatní státech světa je legalizace homosexuálních párů a další "hrozných" věcí jen odrazem vyspělé společnosti, u nás se stačí jen podívat pod článek na iDNES.cz a anketu:

    Souhlasíte s Marianem Jurečkou?

    A děsivá nad poloviční převaha odpovědí "Ano", kdy by nám všem měl přejíždět mráz po zádech hrůzou nad tím, že bychom se i my náhodou někdy v budoucnu, odlišovali od standardního českého modelu.

    Jediné "normální" považuje tato společnosti rodinu ala "Homolkovovi", kteří ve svém vysněném, moderním automobilu snů řeší, jestli pojedou na "koníčky nebo na fotbal." Případně se válet se pod stromy do lesa.

    Za mě doufám, že všichni, kteří mají, co říct a odlišují se, budou, přesně jak se praví v Bibli, tlouct tak nahlas a dlouho, až se jim ty správné dveře otevřou.

    PŘIDEJTE SE KE MĚ NA FACEBOOKU: https://www.facebook.com/blogmamy/
    NEBO NA BLOGU: www.blogmamy.cz

    #nahlas #protinormalnu #rodicovstvi #laska #rodina

    redakce
    20. únor 2018    Čtené 10536x

    Rodiče mají vychovávat a babičky rozmazlovat. Souhlasíte?

    Snad každá maminka se s tímto citátem někdy v životě setkala. S největší pravděpodobností jsme ho dokonce slyšely od našich babiček. Nebo možná i od babiček našich dětí. Zatímco v prvním případě nám (především jako malé děti) citát vyloudil na tváři úsměv, v tom druhém už to asi taková sláva nebude.

    Každý rodič si samozřejmě myslí, že své dítě/děti vychovává, jak nejlépe dovede, a proto bere často rady ostatních jako útok na svou osobu a hlavně na své rodičovské kompetence. Velice často se pak ve výchově střetávají 2 generace - rodiče a prarodiče. Tedy ti nejdůležitější lidé v okolí dítěte.

    V poslední době se ve výchově dětí objevilo mnoho nových postupů a přístupů. Spoustu těchto novinek generace našich rodičů neznala a i z tohoto důvodu jim moc nevěří. Roky se to všechno dělalo nějakým způsobem a najednou je všechno jinak? Proč? S tímto přístupem prarodičů se tedy nelze divit, že v rodině vznikají třecí plochy, které občas způsobují hádky a někdy dokonce i dlouhodobé neshody. Nejvíce problémů se objevuje právě kolem babiček, které mají s výchovou dětí spoustu zkušeností. 

    Psychologové už dlouhá léta zdůrazňují, že v rodině by měla panovat jednota, co se výchovných principů týká. Není se tedy čemu divit, že se rodiče zlobí, když babička přistupuje k jejich drahému dítku naprosto jinak, než se snaží oni doma. A v tomto případě je možná i tak trochu jedno, o co konkrétně se jedná - velice často jde například o velké množství sladkostí a nezdravého jídla, přehánění s dárky (hodnotou či množstvím), sledování pohádek či prostě přístup k jednotlivým výchovným záležitostem.

    Co dělat, když babička rozmazluje moje děti?

    Pokud se vám ve vztahu babička - vnoučata cokoliv nelíbí, mělo by být prvotním krokem to, že si o tom spolu promluvíte. V tom lepším případě babičce vysvětlíte, co a proč se vám nelíbí. Babička uzná, že máte třeba pravdu a bude vás a vaše přání akceptovat. Pokud se jedná o něco méně důležitého, můžete babičce ustoupit, či se domluvit na nějakém rozumném kompromisu, který zvládnou přijmout obě dvě strany. Rozhodně při tom nezapomínejte, že jste rodina a je tedy žádoucí, aby nebyly narušeny vztahy. I když to třeba přiznáváte nerady, vztah vašich potomků s jeho prarodiči je velice důležitý a rozhodně ho nechcete nikomu znepříjemnit, či dokonce v tom nejhorším případě zpřetrhat rodinné vazby. 

    Daleko závažnější situace nastává v případě, když benevolentnost prarodičů ohrožuje zdraví a bezpečnost vašich dětí. V této situaci je nezbytné zasáhnout důrazně. Jedná se třeba o situace, kdy babička neumí dítku nic zakázat a vinou toho hrozí, že se potomkovi něco stane. Zde určitě není prostor pro kompromisy. Opět si ale promluvte v klidu, vysvětlete, proč to tak nejde a dbejte na to, abyste byla opravdu pochopena. Babička si totiž třeba jen nemusí uvědomovat míru rizika (platí především u starších ročníků babiček) a rozhodně nechce, aby se stalo neštěstí.

    Pro maminku dětí je zpravidla daleko jednodušší promluvit si s babičkou ze své strany rodiny. Pokud se jedná o vaši tchýni, může být situace mnohem složitější. Není žádným tajemstvím, že vztah manželka - tchýně bývá často velmi složitý. V tomto případě je lepší promluvit si nejprve s partnerem - otcem dětí, který následně promluví se svou maminkou.

    Někdy se samozřejmě může stát, že rozhovor a domluva nezaberou. Zde pozor. Pořádně se zamyslete a určete si priority. Je pro vás daná věc opravdu tak důležitá, že vám stojí za to vyvolávat nepříjemnosti? Pokud ne, zkuste přimhouřit oči a babičce určitou míru rozmazlování vnoučků dopřejte. Vzpomeňte si na své dětství a to, jak se vám líbilo u babičky a dědy. A přiznejme si otevřeně, že to často bylo právě z důvodu volnější výchovy a trošky toho rozmazlování. Trocha neškodného rozmazlování nikomu neuškodí. I malé děti velice rychle pochopí, že doma i u prarodičů některé věci fungují  prostě trochu jinak. Dovedou to rozlišit a fungovat podle pravidel konkrétní domácnosti tak, aniž by to ohrozilo jejich osobnostní výchovu.

    Tato slova potvrzuje i maminka odula: "Babiny jsou od rozmazlování.  Samozřejmě, že zásadní věci by respektovat měly, ale zas nějak na sílu bych to neřešila. Ty jsi její mamka, spíš bych se dceři snažila vysvětlit, proč babička třeba dělá někdy věci jinak. A fakt bych se nebála, že ti babičky zkazí výchovu. Nevím tedy, jak často tam jezdíte. Ale ty jsi její mamka, ty na ní máš primární vliv a babky ti z ní capoucha neudělají. Tak ji nech si to s babi užít."

    Podívejte se na věc i z jiného úhlu  

    Maminky někdy vidí situaci zbytečně černě a je potřeba si uvědomit, že milující (i když trochu rozmazlující a neposlušná) hodná babička je vlastně dar. V opačném případě může dětem tato zkušenost v životě chybět. Maminka izz76 vzpomíná na své dětství a to, jak jí taková babička moc chyběla: "Buď ráda, že prarodiče rozmazlují, aspoň k nim bude mít malá dobrý vztah. Já měla babičky absolutně nerozmazlovací, jedna dokonce hodně přísná a neměla jsem je ráda. Pobyt u nich byl pro mě i sestru přímo za trest. Doma nám bylo mnohem lépe, protože maminka byla mnohem hodnější než báby. Takže prázdninový pobyt s babkou na chatě byl opravdu zážitek."  Takovout zkušenost určitě nepřeje svým dětem asi žádná maminka.

     Krajní řešení?

    Pokud se jedná o věci, přes které lidově řečeno nejede vlak, je potřeba být opravdu důrazná. Může jít například o situaci, kdy vaše dítko nesmí třeba ze zdravotních důvodů určité sladkosti a babička mu je i přes to dopřává. A určitě je namístě babičce vysvětlit, že svým přístupem dítěti dokonce ubližuje. Pokud nebude akceptovat vaše pravidla, nebude u ní moct vnouček/vnučka pobývat o samotě. Odstřihnout děti úplně není dobrý nápad. To až opravdu v tom nejkrajnějším případě. 

    Jak to vidí babičky?   

    Aby to bylo spravedlivé, pojďme se společně také podívat, co si o tom myslí uživatelka a zároveň také milující a trochu rozmazlující babička babanci: "Jsem babi a taky rozmazluji. Respektuji, co dcera vyloženě zakáže. Ale jinak, co nemáme zakázáno, je dovoleno.  Hodně vysvětluji, hlas nezvyšuji nikdy, natož, abych uhodila. A miluju, miluju je strašně moc. Hlídám často, jezdíme na výlety, beru si je k moři (tu starší, ta maličká je ještě moc malá). Nakupuji hračky, šiji oblečky. Může se u nás jíst zmrzlina v obýváku, může se kreslit křídou na plechy, může se chodit déle spát. Od toho jsou babičky, trocha toho rozmazlování jim neuškodí. Vychovávat mají rodiče, my už můžeme jenom dohlížet a občas dovolit i to, co se doma nesmí. Moje děti měly taky takovou babičku a jsou bezva."

    Společný cíl

    A co říci závěrem? Dovolím si citovat uživatelku blaablaablaa, která ve fóru věnujícím se tomuto tématu napsala: "Je rozmazlování a rozmazlování. Ano, souhlasím s tím, že babičky a dědečkové by si děti měli pořádně užít, výchovu už minimálně jednou na starosti měli, teď je čas trochu polevit  Na druhou stranu si myslím, že je dobré určit hranice, co už není přípustné. Pro mě to je třeba vyřvávání si věcí, ubližování, blbnutí s jídlem. Jinak dávám prarodičům volnou ruku, předávám dítě a říkám: 'Vraťte mi ho živého.' "

     Takže nezapomínejte, že oběma stranám (tedy rodičům i prarodičům) jde o ten stejný cíl SPOKOJENÉ A ŠŤASTNÉ DÍTĚ. Občas třeba i malinko přimhuřte oko. Nebo dokonce obě.

    Zdroj informací:

    http://www.hamanek.cz/magazin/zdravi/kdyz-babicka-rozmazluje.-dvoji-pravidla-ve-vychove-mohou-vyvolavat-konflikty/

    https://www.maminka.cz/clanek/je-v-poradku-aby-babicky-rozmazlovaly-sva-vnoucata

    karja
    19. pro 2017    Čtené 820x

    Vánoce, Vánoce...

    Vánoce jsou zase za dveřmi (neuteklo to nějak rychle od těch loňských?). Máte již napečeno, uklizeno a vyzdobeno?

    Já ne. A ani se do toho nehodlám pouštět. Uklízím totiž po celý rok (ano, tchyně by tak úplně nesouhlasila, ale já jsem se stavem domácnosti naprosto spokojena), okna v takovém mrazu mýt nehodlám. K čemu umytá okna, když se k nim kvůli nachlazení ani nedoplazím, abych se podívala ven. Vánoční větve jsem letos nekompromisně zavrhla, protože jehličí napadané do našeho chlupatého koberce se nám do pat zapichuje ještě v létě.

    Cukroví letos bojkotuji. Oficiální omluva před kamarádkami, které se pyšní již několika druhy, je, že letos hodlám servírovat během svátků jen samé zdravé nebo slané pochutiny - cukroví se nabažíme u příbuzných a stejně na něj po Štědrém dnu nemá již nikdo chuť. Pravý důvod je mnohem sobečtější. Nějak se mi přes rok srazilo všechno oblečení, takže nebudu péct lákavé vánoční cukroví, které bych při své ne příliš pevné vůli chodila mlsat a tím bych tristní situaci se šatníkem nevyřešila. Manžel mě zpočátku v mém radikálním rozhodnutí podporoval. Nicméně během posledního týdne přichází s novými a novými recepty na vánoční cukroví, které našel na internetu, s dotazem: "A nezkusíš třeba tyhle kokosové kostičky?" Zatím držím pozici, ale do Vánoc zbývá ještě několik dní, takže možná budu muset po Vánocím ve výprodeji koupit větší sukni.

    Dárky nakupuji ráda. A ještě raději balím. Až mě omrzí moje současná práce, stanu se profesionální baličkou. Dárků, samozřejmě.  Letos jsem se rozhodla, že dárky zabalím a nakoupím s dostatečným předstihem. To se mi opravdu podařilo. Dárky jsem nádherně zdobně zabalila, uložila do skříně, dokonce si pamatuji kam. Jen jsem dnes s hrůzou zjistila, že si tak nějak nepamatuji, co jsem vlastně zabalila... Nenapadlo mě dárky si popsat. Takže ve volných chvílích štěrchám a ohmatávám a tipuji, co by se mohlo v uměleckém obalu ukrývat. Obávám se, že minimálně tři dárky budu muset rozbalit.

    Také vlastním tajemný šuplík nacpaný různými roztomilostmi, které jsem v průběhu roku obdržela a v duchu udržitelného vývoje recykluji. Musím si tedy pamatovat, kdo byl dárcem které položky. Kamarádka na maturitním večírku věnovala do tomboly lahev, kterou dostal její tatínek od klienta. Za pár měsíců se láhev vrátila k tatínkovi jako pozornost od klienta jiného. Poznal si ji díky lehce porušené etiketě.Měsíc před Vánoci vyndáme obsah šuplíku a přemýšlíme, co by se komu mohlo hodit. "Ten barokně vypadající svícen se samolepkami andílků by se rozhodně líbil tetě Vlastě," prohlásil manžel. Má pravdu. Teta Vlasta by z něho byla jistě v sedmém nebi. Ale zatím jí paměť slouží velmi dobře a svícen nám darovala před třemi lety. Takže svícen příjemce nenašel. Počkáme, až teta začne trochu zapomínat. Postupně probíráme jednotlivé položky a postupně je ukládáme zpět do šuplíku. Většinou jsou opravdu svérázné a ocenili by je pouze jejich původní dárci. Občas mě napadá, že i oni mají svůj šuplík...

    Proto před Vánoci rodině hlásím, co by mě tak potěšilo. Občas se ale strategie zvrtne. Před pár lety jsem prohlásila, že se mi moc líbí náramky z kamínků. Na Vánoce i narozeniny se mi sešlo asi padesát různých náramků z různých nerostů. Zlato a diamanty bohužel chyběly. Před jedním kulatým výročím se mě tetička "nenápadně" poptala, co by mi tak udělalo radost k narozeninám. Protože jsem zapálenou němčinářkou, navrhla jsem nějakou dobrou detektivku v originálu. Podotýkám, že celá rodina ví, že jiným cizím jazykem než němčinou nevládnu. V Den D mi teta slavnostně předala hromadu knih se slovy: "Tak jsme ti všichni koupili jednu tu detektivku v originálu. Toho Jo Nesba jsme ti koupili." Podlomila se mi kolena, při představě, že mám před sebou v dárkovém balení několik detektivek v norštině. Mojí sestře se zase takto sešlo asi deset flashdisků a jejímu muži dvě encyklopedie piva. 

    Přeji Vám tedy šťastnou ruku při výběru dárků, rozzářené oči obdarovaných, hodně pohody a klidu a nádherný nový rok 2018!!!

    #mk_blog_academy #blogujeme #rodina #vztahy#Vánoce

    NESOBECTVÍ.
    To je jedna z důležitých vlasností, které typicky přisuzujeme k tomu "být mámou".
    OBĚTOVAT SE.

    Být tady ve dne v noci, odložit svoje přání a potřeby stranou pro druhého. Pocit ztráty něčeho, co jsme měly dříve.

    Často máme ten pocit, že čím více se obětujeme, čím více tady budeme a čím méně se budeme starat samy o sebe, tím lepší mámy budeme. Protože mámy přeci trpí, nespí, neudělají si na sebe ani hodinku čas, jenom přežívají den ze dne a uprostřed toho všeho stojí, křičí a chtějí utéct pryč.

    Ještě rok zpátky mi to přišlo naprosto nereálné, jít někam sama bez dětí, chvíli na ně nemyslet, být sama sebou. Když už jsem někde byla, rychle jsem chvátala domů a cestou poslala alespoň pět zpráv typu: "Tak co doma? Nezlobí holky? Zvládáte to?"
    Měla jsem pocit, že beze mě se nezvládne nic.
    Už ve dveřích se mi honily hlavou myšlenky, jestli to bude dobré, jestli nejsou moc malé, nebudu pryč až příliš dlouho?

    Samozřejmě je to jiné, když máte doma miminko, které Vás potřebuje a je zvyklé na nějaký režim a systém, který jste si nastavili. Ale věřte mi, že jedno krmení opravdu bez Vás zvládne. I jedno vykoupání. Není to dlouhá doba, je to jen pár hodin, které POTŘEBUJETE.
    Pochopila jsem totiž jednu věc.
    Že ten vynucený pocit o sebeobětování a nesobeckosti je jen přeceňovaný pocit důležitosti.

    Starat se o sebe, NENÍ SOBECKÉ.
    Dělat, co si přejete, NENÍ SOBECKÉ.
    Být i někým jiným, než mámou, NENÍ SOBECKÉ.
    Chci Vám také ale říct jednu věc. ROZUMÍM VÁM.

    Pokud si teď neumíte představit, že odejdete byť jen na hodinu od svého dítěte a děsí Vás myšlenka, že někdo jiný ho bude chovat, krmit a utěšovat, když bude plakat. Chápu Vás, že cítíte v srdci tíhu a i když se díváte z okna a přejete si mít pro sebe alespoň hodinu, nikam nejdete.

    Ani já jsem nešla. První tři roky naší poslední dcery jsem nikam sama nechtěla jít. Všude jsem jí brala sebou, zvykly jsme si na sebe a když najednou přišla ta chvíle, kdy nebyla se mnou, bylo mi smutno. A věřte nebo ne, první dny ve školce byly pro mě stejně těžké, možná těžší, než pro ní.
    Najednou tu nebyla a místo úlevy jsem cítila prázdno.
    Ano, ano vím všude se píše, hurá ať už jdou děti do školky, do školy a často na to myslíme my všechny, protože být mámou je náročné, ale někdy také jen sedíme, pijeme KONEČNĚ HORKOU KÁVU BEZ PŘERUŠENÍ a cítíme se samy.

    Proto je v pořádku, když trávíte čas bez dětí a užíváte si ho. I já už si ho užívám. Vím, že jsou v pořádku a já se vracím odpočatá a mohu být lepší mámou. Ale stejně tak je v pořádku, pokud nikam nejdete a cítíte, že na to ještě nejste připravená. Je to Vaše volba, Váš život.

    S tím vším, co se po nás vlastně požaduje a co být mámou obnáší, musíme ale myslet i na sebe. Musíme.
    Tolik času trávíte zajímáním se a staráním se o potřeby druhých, kromě sebe. Vaše jméno je někde na spodní straně, nekonečného papíru, na posledním řádku.

    A dojde Vám to až ve chvíli, kdy zjistíte, že už prostě nemůžete dál.
    Slyšíte dítě plakat z chůvičky, ale nemůžete se zvednout.

    Ale co mi také od doby, kdy myslím i na sebe došlo, je vlastně legrační. Došlo mi, že nepotřebuji nutně víkend pro sebe, o kterém jsem kdysi snila. Nepotřebuji někdy ani celé odpoledne, abych se cítila dobře.
    Někdy je to tak jednoduché, že nemusím ani jít ven z domu.

    Naše potřeby jsou stejně důležité, jako potřeby našich dětí. Vím, je to těžké přiznat si to a nemít pocit viny, protože děti by měly přeci být na první místě. Možná by měly být, ale měla byste na něm také mít samu sebe. Naopak tím, že budeme vychovávat děti vedením k tomu, aby respektovaly druhé, v nich vybudujeme pocit, že touhy a potřeby každého člověka jsou důležité. Tedy i jejich.

    Pokud je dnes nějaká možnost, jak byste pro sebe mohly něco udělat, udělejte to. Vezměte slovo "Sobecké" ze svého slovníku a zahoďte ho. Protože to, co je důležité pro Vás, je důležité i proto, abyste mohla být mámou.

    TAKOVOU MÁMOU, JAKOU CHCETE BÝT.

    Monika❤
    #mk_academyblog #blogujeme #bytmamou #neobetovatse#rodina

    PŘIPOJTE SE KE MĚ NA FACEBOOKU: https://www.facebook.com/blogmamy/

    karja
    7. říj 2017    Čtené 982x

    Romantický experiment

    Po přečtení článku v ženském časopise jsem došla k smutnému závěru. V našem vztahu chybí romantika! Ono se není až tak čemu divit. Kdo jste prošli martýriem snahy o otěhotnění, víte, že, ač se snažíte sebevíc, vášeň a romantiku udržet nelze. A pokud jste otěhotněli bez předchozích zoufalých pokusů, pochybuji, že jste na tom, zásluhou vašeho malého pokladu, lépe.

    Využívám tedy okamžiku, kdy zrovna nejsem opuchlá z hormonálních injekcí, nechce se mi zvracet z utrogestanu a nemusím myslet na to, v kolik mám polknout kterou pilulku a kam zavést jakou globuli (to slovo mě děsí!!!), a vrhám se na plánování romantického večera. Manžel je bezpečně usazen u počítače, takže nehrozí, že by mé snahy bojkotoval. Nejdřív vycídím ložnici. Utřu prach, vysaju, povleču čisté a voňavé ložní prádlo, nachystám svíčky. Láhev červeného putuje na balkon, aby víno získalo tu správnou teplotu. 

    Pak přichází na řadu moje maličkost. Napouštím horkou vodu do vany a přemýšlím, jakou přísadu bych měla, pro dnešní výjimečný večer, zvolit. Vítězí dárek od kamarádky - koupelnová pralinka. Vypadá opravdu chutně, musím kousek uzobnout, jestli se kamarádka nespletla a nejde o exkluzivní kousek čokolády. Nejde. Vhazuji pralinku do vany a nořím se do voňavé vody. Zavírám oči a relaxuji. Po chvíli mám pocit, že mě nějak svědí tělo. Při pokusu poškrábat se zjišťuji, že pralinka se rozpustila a vytvořila mi po těle lehký bílý povlak. Úplně stejný se usadil i na vaně. Pralinka byla také naplněna miniaturními kousíčky bylinek, které se na povlak úplně všechny přichytily. Pokouším se postavit a zjistit, jestli bylinky neodpadnou. Vana příšerně klouže. Vypouštím vodu a snažím se smýt povlak z těla. Po asi dvacetiminutové snaze se  mi to jakžtakž daří. Podaří se mi vylézt z neuvěřitelně kluzké vany a dalších dvacet minut trávím jejím odmašťováním. Poměrně vyčerpaná se stále nehodlám vzdát něhy a romantiky. 

    Po dlouhém vyjednávání se mi podaří přinutit muže, aby opustil extrémně zajímavou debatu na Facebooku, a přesvědčím ho (hele, jdi se umýt, zrovna jsem povlékla), že se potřebuje nutně osprchovat. Manžel odchází do koupelny. Já beru lahvinku, skleničky, zapaluji svíčky a ladně se aranžuji na voňavou postel. Dost mě svědí celé tělo, asi mám na některou z pralinkových bylinek alergii. Také mi začíná trochu červenat kůže, ale to by si mohlo okolí vykládat, v mihotavém svitu svíček, jako příznak vzrušení. Z koupelny se ozývá rána a klení. Zajímalo by mě, co se stalo, ale nehodlám opustit milosrdné světlo svící. Za chvíli přichází manžel. "Čím jsi, prosím tě, umyla tu vanu? Uklouzl jsem a narazil si kyčel." Dotaz nekomentuji, svůdně se usměji a nabídnu sklenku červeného. Manžel se začíná tvářit trochu vyděšeně. Opatrně usedá na okraj postele. Nevím, jestli je nesvůj, nebo ho tak bolí naražený bok. Aplikuji první poznatek z článku v ženském časopise a koketně upíjím vína. Manžel se tváří čím dál vyděšeněji. Pokouším se ho navnadit ladným vystrčením nožky. Chvíli na mě zírá a pak povídá: "Hele, víš, že mě tahle plánovaná romantika děsí. Bolí mě kyčel. Ty vypadáš, jako kdybys měla nějakou fakt škaredou kožní nemoc nebo co - jsi celá červená a drbeš se. A ty svíčky stojí tak blízko u závěsů, že je určitě za chvíli zapálí." A bylo po romantice. 

    Svíčky jsme společnými silami sfoukli, víno si vzali do obýváku k televizi a pustili si fakt dobrou komedii. Vytáhli jsme láhev červeného a koštli kubánský rum, který jsme dostali od známých. Zapila jsem s ním Claritine, který jsem si musela vzít na alergii, a manžel Ibalgin, který si vzal, aby ho nebolela naražená kyčel.  A v čistých peřinách se nám opravdu krásně usínalo...

    lullaby87
    10. zář 2017    Čtené 545x

    Mojí princezně jsou... 4!!!

    A je to tady. Včera jsem ji horko těžko tlačila a nemohla protlačit, chrochtala mi na břiše, brečela od rána do večera a najednou je to velká holka, která miluje zvířata, kreslí nádherné obrázky, má už svoji hlavu a dokáže mi pomáhat u vaření. Co se moc nezměnilo je ten pláč 😀 Ale jinak vyrostla do úžasné holčičky a já na ni nemůžu být více pyšná!

    Co se změnilo od posledních narozenin? No... Rok to byl těžký. Nemůžu říct, že ne. Jenom co začala chodit do školky, onemocněla a táhlo se to s námi půl roku. Vždy jsme 2 týdny léčili nemoc a po pár dnech ve školce, jsme začínali odznovu. Ta těžká část na tom byla, že Laurinka nebyla jediná nemocná- POKAŽDÉ totiž padl za vlast i Filípek. Takže mohu prohlásit, že si z toho období v zimě nepamatuji nic jiného než neustálá antibiotika, kapky do nosu, zelené nudle, kapesníčky všude po bytě a neprospané noci, kdy se oba dusili kašlem.....

    Pořád se uklidňuji, že tento rok to bude lepší, že snad mají už pevnou imunitu a vykročili jsme do další etapy pravou 🙂

    Co pozoruji ve velkém, tak je zlepšení řeči. Nedělá ji problém přepínat ze slovenštiny do češtiny. Přestává "patlat", ale pro jistotu stejně vyhledáme logopeda. Jinak s ní je už fakt velká sranda. Má na vše svůj vlastní názor, občas je tak tvrdohlavá, až musím počítat do desíti, abych se uklidnila 🙂 a dokáže i projevit velkou lásku.

    Jako horší část považuji neustálé boje s Filipem 😀 Dokud jenom ležel, tak byla jak andílek. Teď už jí bere neustále všechny věci, pořád za ní leze a já si připadám jak rozhodčí- normálně si asi pořídím píšťalku, možná by to pomohlo...

    Tak doufám, že tak za půl roku si budou už spíše hrát, než po sobě vřískat 🙂

    Tento rok jsme prvně řešily oslavu s Laurinkou spolu. Já se zeptala, co by chtěla a ona mi sladce odvětila, že chce párty jako Angelina ballerina (kdo nezná, je to kreslená pohádka o myšce, která tančí balet).

    V prvním momentu jsem zajásala. Hurá! Moje holčička bude holčičkou a oslava nebude modrá! No jenomže potom jsem začala přemýšlet. Uvědomila jsem si, že na přípravu budu mít jenom jeden týden. Musím se přiznat, že tentokrát jsem to vzala velkým hopem a nepřipravovala se na to i měsíc předem, jak jsem měla zvykem... Ale troufám si říct, že vše dopadlo skvěle. Prvně jsme pozvali děti, což se ukázalo jako nejlepší nápad, protože my dospěláci, jsme mohli v relativním klidu posedět a popovídat si 🙂

    Vařila jsem sama a zapřísahávám své budoucí já, že příště už to fakt dělat nebudu 😀 Tolik hodin u plotny, záda mě bolely, padla jsem únavou ve čtyři do křesla a už se nepostavila do večera 😀 A cenově to vyšlo nastejno, jako objednaný catering... Takže příště raději bez práce 🙂

    Dort a sladký raut jsem chtěla vzít znovu z Velvet bakery, bohužel tentokrát to nevyšlo. Nevadí, sáhla jsem tedy pro doporučenou Veroniku z cupcakes Veronika. Musím říct, že vše bylo DOKONALÉ! Jak vizuálně, tak chuťově. Malinová náplň byla malinová, těsto vláčné... Byla jsem moc ráda, že mi vzala objednávku i na tak málo kousků. Co už tak fajn nebylo, byla cena... Jako chápu, že je s tím hodně práce a je zjevné, že je vše z kvalitních surovin a ne žádných náhražek. Nicméně pořád, cena je  hodně vysoká...  Myslím, že se dají najít stejně kvalitní cukrářky za menší peníz, což bych asi řešila, kdybych měla více času :-/

    Ohledně dárků- letos jsme měli jasno. Kouzelná tužka od Albi a k tomu nějaké knížečky. Myslím, že je to vděčná interaktivní záležitost, děti to zabaví na dlouho a něco i naučí. My sáhli po pohádce Perníková chaloupka a po encyklopedii lidské tělo.

    Určitě musíte zkusit, pokud jste o ní neslyšely nebo nad ní jenom uvažovaly. Tužkou se jednoduše ukazuje na obrázky a ona vše opisuje, učí a povídá. Nakonec si můžou děti zahrát mini kvíz a zjistit, co vše si zapamatovaly 🙂 Tužka se dá použít i třeba jako mp3 přehrávač...

    Jako další věc dostala kočičku Biancu. Upřímně jsem nečekala, že bude mít takový úspěch. Kočička mňouká, chodí, reaguje na volání a na hlazení. Je z velmi příjemného materiálu a Laurinka si ji hned vzala i na spaní do postele 🙂 Takže u nás se teď mňouká o sto šest! Já si pamatuji, že jako malá holčička, jsem nějaké chodící plyšové zvířátko vždycky hrozně moc chtěla...

    Děkujeme i našim přátelům za všechny dárečky a za skvělou společnost a atmosféru. Užili jsme si to moc!

    A těšíme se za rok, až bude mít ta moje slečna celých 5!!! Bože, letí to...

    VÍCE ČLÁNKŮ NA BLOGU:

    www.recipefor30s.cz

    INSTAGRAM: @recipefor30s

    karja
    25. srp 2017    Čtené 616x

    Rozjímání mezi kapkami deště

    Onehdy, jednoho horkého letního odpoledne,  mě popadla touha stát se lepší ženou - šťastnější, srdečnější, moudřejší.  Vyrazila jsem tedy do jednoho obrovského knihkupectví odhodlána vrátit se s knihou, která mi v mé touze pomůže.

    Svoji knihu jsem nenašla, ale pokud se o mě pokoušely před návštěvou knihkupectví jen lehké depresivní stavy, po hodině strávené mezi regály se neuspokojivý emocionální stav stal ještě horším. Ze všech polic na mě vyskakovaly motivační tituly s názvy jako Buď šťastný ještě dnes, Sám sobě koučem, Jak získat rovnováhu, Jak dosáhnout stavu mindfulness, Buď úspěšný... a další a další variace na dané téma. Nedokázala jsem si zkrátka vybrat.

    Zklamána vlastní nerozhodností, vyrazila jsem na nákup do blízkého supermarketu. Dobré jídlo duševní stav dokáže také povznést. Když jsem nacpala nákup do kabelky,

    v jedné ruce rohlíky v sáčku (plátěném - jsem přece eko!!!), zeleninu v ruce druhé, a vyrazila ke dveřím, začalo pršet. Co pršet! Lilo! Provazce vody dopadaly na horkem rozpálené chodníky a mně se vracela blbá nálada. VŽDYCKY mám s sebou deštník. Kromě dnešního dne. Jak já nesnáším mokré oblečení a vlhké boty! Rozhodně se nastydnu. A nemám čas čekat, až přestane pršet. Neřešitelná situace.

    A jak tam tak stojím a lituji se, zavane ke mně vůně letního deště. Najednou se mi vybaví, jak jako děti sedíme na zápráží, pijeme domácí šťávu, koukáme, jak prší  a je nám krásně. Potom vyběhneme polonazí do deště a cachtáme se v kalužích a bahně a necháváme se smáčet kapkami vody. Najednou jsem zatoužila do toho slejváku vyběhnout.

    Popadla jsem kabelku i ekosáčky a vykročila do deště. Byl příjemně chladný. Během pár minut jsem byla promočená durch, ze sáčků kapala voda (zítra asi bude žemlovka, rohlíky jsou již namočené), vlasy se mi lepily k hlavě a bylo mi báječně. Začala jsem se usmívat na stejně postižené chodce a na rtech cítila chuť babiččiny rybízové šťávy.

    A najednou jsem věděla, že nepotřebuji žádné příručky k tomu, jak být spokojená. Protože vím, jak dosáhnout stavu mindfulness. Víme to všichni, jen na to 

    v dnešním hektickém světě zapomínáme. A nepotřebujeme žádné moudré knihy.

    Pro mě byl dokonalým očistným zážitkem letní déšť. Stavu blaženosti dosahuji při západu slunce (ideálně se sklenkou v ruce).Když se mi podaří vstát brzy ráno a protáhnout si spánkem ztuhlé tělo. Když vyšplhám na kopec a kochám se výhledy do krajiny. Když vařím báječný oběd a všem strávníkům chutná. Když gruntuju byt, aby nám v něm bylo dobře. Když zalévám rostliny na balkoně. Když slyším upřímný dětský smích. Když se zaberu do napínavé detektivky. Když.....

    A tak si vytvářím svůj soukromý seznam věcí, které mě dělají spokojenou. Nemusím se při tom zajíkat štěstím. Chci si prožít plně každou chvilku. A nejenom chvilky příjemné. Protože štěstí a spokojenost zákonitě střídá smutek a bolest, které je třeba také přijmout.  Ale teď už vím, že se rozplynou v prvním letním dešti.

    lullaby87
    12. srp 2017    Čtené 489x

    WELCOME BACK- VYSOKÉ TATRY

    V den, kdy jsme odjížděli z Moravy směr Poprad, jsem se v duchu modlila, aby předpovědi počasí tak nějak nevyšly. V aplikaci jsem totiž hleděla na pěkných pár dnů deště, což úplně nenaplňovalo moji představu procházek po krásách slovenských hor.

    V plánu byla větší přestávka v Rožnově, ale zrovinka v té chvíli spali obě děti, tak jsme prosvištěli dál a zastavili se na procházku a pozdní oběd v Žilině.

    Nikdy předtím jsem tam nebyla a celkem příjemně mě centrum potěšilo. Na procházku ideální, malé náměstíčko a několik dobrých restaurací kolem. A to bylo taky na delší dobu, co jsem se dobře najedla...

    Začalo poprchávat a bohužel, podobný ráz počasí vydržel i po příjezdu na hotel. Po tom, co Emča nanosil těch 20 tašek do pokoje, jsme si na chvilku sedli a koukli se na možnosi, kam s dětmi, když prší a naplánovali další den.

    V hloubi duše jsem se modlila, aby bylo krásně, jenomže ve chvíli, kdy jsem v 7 otevřela oči, mi bylo jasné, že moje motlitby rozhodně vyslyšeny nebyly 😀

    Venku pršelo a pršelo- slušně řečeno.

    Nakonec jsme našli nějakou dětskou hernu v okolí, která tedy byla docela masakr a to hned z několika důvodů 😀

    Za prvé herna byla situována v blízké vesnici v zemědělské oblasti. Kdyby tam nebyla cedulka herna, řekla bych, že jdeme do kravína.

    Za druhé, jelikož pršelo, dojeli tam snad všichni z okolí, takže si umíte představit, kolik dětí a dospělých tam bylo. Našli jsme sice kousek místa na sezení, ale to nám stejně bylo na dvě věci, jelikož jsme se museli střídat u Filipa, který se střemhlav vrhal úplně všude.

    Stihla jsem ještě rezervovat místo do Tricklandie (pokud se budete chtít podívat, doporučuji rezervaci MINIMÁLNĚ den předem, je pořád vyprodáno), kam jsem se chtěla moc podívat a zbytek dne jsme tak nějak řešili dle nálady.

    Nejlepší den nás tedy čekal až ve středu, kdy jsme stejně odpoledne odjížděli směr Košice. Dopoledne jsme se natěšeně vybrali vláčkem na Štrbské pleso. Zaparkovali jsme auto ve Starém Smokovci a s vidinou velkého zážitku pro děti, koupili jízdenky. Problém nastal už ve chvíli, kdy nám ujel první spoj, jelikož jsme se do něj prostě nevešli. Čekali jsme tedy půl hodinu na další vlak. Cesta na pleso trvala 3/4 hodiny a my už v hlavě začali propočítávat, kdy nejpozději musíme odjet, abychom stihli Tricklandii. Fajn, na procházku by to ještě stačilo.

    No, jenomže to bychom museli mít více štěstí. Po pár krocích Laura začala mrnčet, že jí bolí nožičky a chce na krk. Odmítala udělat jakýkoliv další pohyb, dokud si ji Emča nevzal. Tak jsme pokračovali dál a já se začala kochat okolím a horami, které byly konečně vidět.

    Bohužel ve chvíli, kdy jsme dorazili ke krásnému molu a chtěla jsem fotku, začalo to pravé ořechové. Laura odmítla slézt dolů. Začala vřískat, kopat a brečet. Nepomáhalo přemlouvání, domlouvání, prosby, nic. Prostě se zasekla. Nakonec jsme ji nějakým způsoběm dostali dolů, ale to začalo ještě větší divadlo. Oba jsme v šoku stáli a koukali na holčičku, která měla být naše hodná Laurinka- NIKDY nic podobného nepředvedla. Cítila jsem, jak mi po zádech stékají kapky potu, a viděla, jak na nás kouká celé osazenstvo Štrbského plesa.

    Rychle jsme se tedy obrátili na patě, ukončili náš super výlet a vlakem se odvezli zpátky do Smokovce 😀

    Moje vysvětlení situace? Jelikož Laura něco podobného předvedla v průběhu dovolené ještě jednou- bylo to určitě kvůli tatínkovi, který prostě svoji holčičku bezmezně miluje, vše jí dovolí, nedokáže ji potrestat (ano, ta "zlá" v rodině jsem já), k tomu ho dlouho neviděla a když se to tak nějak vše nakumulovalo, vypálilo to jak atomovka 😀

    Naštěstí cestou se Laura uklidnila a v Tricklandii už bylo dobře. Moc jsme si to užili, jak iluze, tak třeba zrcadlové bludiště nebo obrácenou komnatu. A nejvíc byly pokoje ve stavu beztíže 🙂 Slabší jedinci si přibalí s sebou do tašky pytlík na zvracení 😀

    Tak a příště zase trochu o Košicích 🙂

    Jak zvládáte tyto hysterické záchvaty dětí vy? Máte vůbec s něčím takovým zkušenost nebo se vám podobné případy úspěšně vyhýbá?

    www.recipefor30s.cz

    https://www.facebook.com/recipefor30s/

    https://www.instagram.com/recipefor30s

    nyc09
    12. čer 2017    Čtené 3279x

    Jak to chodí v USA, nemocenská či mateřská

    Sen o budoucnosti naplněné bohatstvím, slávou a věčným mládím se nikde jinde nerozplynou tak rychle jako v USA, zvlášť pokud onemocníte. USA jako země neomezených možností pokulhává na konci žebříčku všech vyspělých států v oblasti sociální, neb tu neexistuje možnost placené mateřské ani placené nemocenské.

    Soustřeďme se na nemocenskou a mateřskou. Jak mateřská tak nemocenská spadají pod The Family and Medical Leave Act of 1993, zkráceně FMLA. Tento federální zákon byl jedním z hlavních prezidentských bodů prvního termínu Billa Clintona. Co tento zákon přinesl? Možnost 12 týdnů neplaceného volna s uhlídáním pracovního místa. Toto neplacené volno se vztahuje na zaměstnance pracující minimálně 12 měsíců na jednom místě pro zaměstnavatele s minimálně 50 zaměstnanců v okruhu 75 mílí. 

    FMLA je jediním federálním zákonem, tedy zákonem, kterým se musí řídit firmy s více než 50 zaměstnanci po celých Spojených Státech, který se zabývá mateřskou či rodičovskou dovolenou nebo nemocenskou. Pokud se zaměstnanec kvalifikuje pro FMLA, nesmí být po dobu trvání propuštěn ze zaměstnání a zároveň nemusí platit plné zdravotní pojištění, tedy je zodpovědný pouze za část zdravotního, které jen normálně odečteno z platu. 

    Zaměstnanec má také možnost být na FMLA s tím, že si vyčerpá všechny svoje našetřené dny dovolené a a dny určené pro nemoc (mimochodem, jako státní zaměstnanec dostávám každých dvacet odpracovaných dní jeden den dovolené a jeden den určený pro nemoc), tyto dny se sečtou a roztáhnou na 50 procent, takže nepřijdete o plat a nemusíte platit zdravotní, ale také vyčerpáte všechny dny volna, které máte. 

    Během svojí tzv. mateřské jsem zvolila tuto možnost. Mých našetřených 35 dní, roztáhlo se mi to tehdy na skoro 3 měsíce, tyto 3 měsíce se mi zdály krátké a tak jsem byla ještě na měsíc a půl neplaceného volna, kde jsem ale tehdy byla zodpovědná za celé zdravotní, což činí kolem 1500 dolarů měsíčně. 

    Nemocenská část FMLA je také 12 týdnů a opět neplacených, opět je zaměstnanec zodpovědný pouze za část zdravotního pojištění. Pokud potřebuje zaměstnanec dalších několik měsíců na zotavenou může tak učinit po vyčerpání všech dnů volna a poté jít na 6 měsíců na půl platu.

    FMLA si zkouším i ve druhé možnosti a sice jako nemocenskou, myslím, že nemá cenu psát jaké štěstí to mám, že ochutnávám Ameriku ve všem, kde nemá co nabídnout. V prosinci jsem byla diagnostikovaná s rakovinou prsu. V lednu jsem byla na operaci, vzala jsem si 5 dní volna. 10. února jsem začala týdenní chemoterapii, která trvala 3 měsíce a týden. Se začátkem chemoterapie jsem si zkrátila pracovní úvazek na 70 procent. 

    Týden před skončením chemoterapie jsem byla pozvaná na popovídání si se svojí šéfovou, mimochodem je nás celkem 6, která nebyla spokojená s mým pracovním nasazením za posledních několik měsíců. Rozhodla jsem se tedy jít na tzv. nemocenskou na 9 týdnů a to hlavně z důvodu očekávané radiace, která s koná jednou denně po dobu 20 dnů s výjimkou víkendů. 

    Neuvěřitelné je, že si pořád ještě mohu říkat, jaké mám štěstí. 

    • protože bych mohla být vyhozena z práce a tím ztratit svoje zdravotní pojištění, jako se tu stává hodně lidem, kteří jsou tak naivní, že neoznámí okamžitě svoje onemocnění na osobní oddělení.
    • protože bych na tom mohla být tak špatně finančně, že bych si nemohla dovolit ani těch neplacených 9, jako se to stává tolika rodičům samoživitelům.
    • protože bych mohla mít daleko horší zdravotní pojištění, například takové, kde by mi oddalovali chemoterapii z důvodu byrokratických chyb.

    USA je země neomezených možností, hlavně pokud chcete mít srovnání v tom jak moc špatně byste na tom mohli být, kdyby...

    Jak je vidět, pokud něco není uzákoněné, tak se to prostě neděje. Ano, existuje tu silné hnutí za možnost placené mateřské a také nemocenské a někteří zaměstnavatelé jako např. google či facebook to už i nabízejí, zákon jako takový ale leží už přibližně 5 let v senátu a prostě se čas zatím nenašel. S nynější vládou se ani nenajde, zato se najde hodně peněz na už tak neuvěřitelně nafouklý vojenský rozpočet.


    https://www.facebook.com/Mamazavodou/

    http://mamazavodou.blogspot.com/

    karja
    7. čer 2017    Čtené 1866x

    A co je trapné vám?

    Neznám lepší způsob strávení horkého víkendu než u dobrých přátel na zahradě s neméně dobrým jídlem a pitím! Minulou sobotu se povedlo. Nacpaní, s výborným vínkem v ruce, povalovali jsme se po různých koutech pergoly. Kamarád, opojen sluncem a vínem, zahleděl se na zapadající slunce a celkem neočekávaně zanotoval jednu moravskou lidovou, kterou jsme v dobách táboráků zpívávali, když nám bylo obzvláště dobře.

    Z nostalgie nás vytrhla jeho dvanáctiletá dcera. Znechuceně se na otce podívala a pravila: "Tati, prosím tě, neztrapňuj se před našimi přáteli..." Fakt, že mě dvanáctiletá slečna považuje za svou přítelkyni, mě neuvěřitelně potěšil. Fakt, že spokojeného zpívajícího otce považuje za trapáka, donutil zamyslet se nad tím, jak se mi posunula hranice trapnosti během posledních cca 30ti letech🙂 Ano, ve dvanácti by mi exhibující otec také přišel nesmírně nemožný. S věkem a zkušenostmi se měřítko trapáctví značně otupilo.

    Když mi v sedmnácti praskly během tělesné výchovy šortky přímo na zadku, přemýšlela jsem o emigraci do nějaké vzdálené neevropské země, kam zpráva o mém znemožnění, doufám, nedorazí. Školní výlety pro mě byly noční můrou, protože odskočit si do křoví spolu s dalšími dvaceti spolužačkami, mi přišlo velmi dehonestující a volila jsem radši smrt z dehydratace.

    Letos v zimě jsem musela cestovat na služební cestu do poměrně vzdáleného a studeného koutu České republiky. Cesty byly zavátý, takže autobus měl opravdu slušné zpoždění. A přesto, že jsem aplikovala osvědčenou metodu dehytratace, přesto se močový měchýř začal vehementně ozývat. Na nádražíčku, kde jsem měla cca 10 minut na přestup na jiný autobus, jsem vypálila z vozu a sprintovala do čekárny vyhledat toalety.

    "Provozní doba 7.00 - 17.00" hlásala cedule na dveřích. Bylo 17.15. Začala jsem se, navzdory mrazu, poměrně silně potit, takže byla jakási šance, že přebytečnou tekutinu vypotím. Nicméně vzhledem k vidině další minimálně hodiny v hromadné dopravě, nezbylo než najít náhradní řešení. Kousek od budovy čekárny rostlo křoví. Nikterak vysoké, ale pro dřepící dámu akorát. Nenápadně jsem ke křoví vypravila zalezla do porostu.

    V okamžiku, kdy jsem se chystala zvednout, vyšla z protější hospody početná skupinka svatebčanů s fotografem v čele, a kráčela směrem ke křovisku. Chvíli jsem doufala, že je ženich milovník autobusové přepravy a bude se fotit s přijíždějícími vozy, ale svatebčané se začali rozmísťovat kolem mého provizorního WC. Nezbylo, než se hrdě vztyčit, natáhnout punčochy, uhladit elegantní pouzdrovou sukni a s grácií odkráčet v ústrety přijíždějícímu autobusu. Všichni, včetně fotografa, byli tímto představením naprosto konsternováni, takže můj striptýz naopak nikdo nezaznamenal na vševidoucí mobilní telefon. Stát se to před deseti lety, sedím potichu v křoví dodnes.

    Moje babička v 70 letech došla k názoru, že už není třeba brát si servítky a místo hlídání vnoučat začala cestovat po celé republice. Tetě, která se jí ptala, jestli jí není trochu trapné odjet, nikomu nic neříct, a nechat nebohou rodinu, aby po ztracené babičce pátrala, odpověděla : "Já už jsem moc stará na to, aby mi bylo něco trapný, Helenko."

    Takže chutě do života, i se všemi jeho trapasy a nepříjemnými chvilkami. Na co bychom ve stáří vzpomínali?

    nyc09
    6. čer 2017    Čtené 646x

    Bilingvní rodina opět v praxi

    Mini chlapík mluví hodně, mluví rád. Většinou anglicky, to se moc nezměnilo, prostě je to zrádce a schválně odmítá poetickou mluvu Vladislava Vančury a bohatá synonyma Karla Čapka. Je fakt, že zatím to ani s Čapkem ani Vančurou nepřeháníme. Ač je mini chlapík dítě velice chytré, nechci ho zahltit, a tak po večerech většinou čteme Ferdu Mravence, což mi připomnělo, že si musím napsat tátovi a zkásnout ho o nějaký nový český knížky. Ony se ty tři díly díly Ferdy přeci jen mírně zají. A ani ta blbá Beruna už nevyvolává ty správný emoce.

    Včera večer jsem se rozhodla přerušit naši čtecí rutinu a vyrukovala s vlastní pohádkou a sice mírně pozměněnou formou "O vlku a kůzlátkách." Mini chlapík si to děsně užíval, zvlášť když jsem přidala přídavek ve formě rytíře, na kterýho skočí medvěd a lev. "Teda já ti řeknu, stejně je to neuvěřitelný, jak on ti fakticky rozumí," ozval se po dokončení pohádky obdivně Amík. "Neříkej, žes tomu nerozuměl?" "No pokud ta pohádka nebyla o vlku a třech prasátkách, tak asi ne." Řekl s nadějí v hlase Amík a když uviděl můj obličej hned zaspěchal s vysvětlením, "ale zase jsem se nesoustředil." Tak to se dá pochopit, když se nesoustředil, že nerozuměl, to je jasný.

    Mini chlapíkova dvoujazyčnost nám ale dává taky docela zabrat. Nerada to říkám, ale někdy mu fakt nerozumím ani náhodou. Naštěstí jsem si vychytala několik odpovědí, který se hodí podle výrazu a mini chlapíkovi urgence. Většinou se dá odpovědět: "Fakt? Ne, to není možný!" Pokud gestikuluje a ukazuje hodí se: "Kde? Ukaž." Blbý je, pokud na něj není vidět a něco na mě volá, potom se rozhodně nevyplatí nezvednout se a nejít se okamžitě podívat, protože jeho nesrozumitelná hatmatilka může znamenat něco jako: "Našel jsem tvůj červenej lak na nehty, otvírám ho a matlám všude kolem." Popřípadě: "Jdu se sám napít, nalejvám si z tý třílitrový láhve a jde mi to docela dobře, myslím, že jsem to vychytal." Nebo: "Mami, kdes to nechala ten nůž, nemůžu ho nějak najít."

    Asi měsíc nám unikalo mínění mini chlapíkova pořekadla: "Enděmation." Křičel to i několikrát denně, někdy si to i zpíval. Přiznám se, netušila jsem, až předevčírem jsem odhalila, že "enděmation" znamená "ants are marching on," to když jsem našla mini chlapíka, jak nadšeně výská nad pochodujícíma mravencema v jeho zapomenuté zmrzlině nechané na dvorku. Jak je vidět Ferda v něm zanechává vřelé city, které jsou viditelné nejen v mluvení, ale i v akci, což se pozná tím jak moc chce, abych na ně všechny vystříkala sprej, kterej je zahubí než ho sežerou. Ano, ze dvorku se k nám stěhujou celý čety Ferdů. Myslím, že je opravdu načase změnit literaturu.

    Mini chlapík také přidává do svýho anglickýho repertoáru čím dál tím víc češtiny. To je pořád: "Poouzoul," neboli "pozor" "Dassi sám," je teď taky hodně oblíbený nebo "mami light no has," to když nechce, abych mu večer zhasla lampičku. Myslím, že ho budeme muset začít předávat tchánovi s tchyní s českým slovníkem. Je fakt, že se oba děsně snaží porozumět. Tchyni jsem teď nadávno zničila její naděje, že je mini chlapík genius a mluví plynule česky. "Hele, ale víš, že on mluví tak z 95 procent anglicky, že jo?" Chechtala jsem se potom, co se mě ptala na to, co to česky znamená "kašl," nepochopila, že takhle se přeci vyslovuje "castle." Chápu, že čeština zní dost nesrozumitelně, ale že by to bylo až tak děsný?

     Mini chlapík si ale tchána s tchyní skvěle vycvičil. Minulej tejden jsem se u nich musela jít natáhnout a než jsem usnula slyšela jsem mini chlapíka s tchánem, jak spolu konverzují. "Dassi no hají!" Děsil se mini chlapík toho, že by musel jít spát se svojí unavenou matkou. "No, of course not, you dont go hají. Only your mum goes hají." Uklidňoval ho tchán. "And would you like some ham?" Ptal se ho tchán, jestli nemá hlad, ne šunku mu nenabízel.

    Moje máma, tak ta má z mini chlapíkovi většinový angličtiny radost velikou, neb neustálým opakováním se jí nová anglická slovíčka do hlavy přímo vpalují. A nedávno jsem ji přistihla, jak do mini chlapíka nenápadně šťouchá a ptá se ho co to znamená česky. Dávám mu tak půl roku, maximálně rok a bude z něho tlumočník.

    https://www.facebook.com/Mamazavodou/

    http://mamazavodou.blogspot.com/

    nyc09
    1. čer 2017    Čtené 3770x

    Dopis tobě, která nemůže mít děti

    Mám pocit, že ti rozumím, alespoň o trochu líp. "Jak mi můžeš rozumět? Ty, která máš dítě?" Zeptáš se s bolestí v očích. 

    Jak ti můžu rozumět já, která jsem cítila růst nový život ve svém těle? Já, která jsem nevešla do dveří a kolem které se všechno točilo. Já, která jsem během hodin zažila tu nejintenzivnější bolest a tu největší euforii v momentě, kdy jsem porodila. Já, která má doma malé dítě objevující svět. Já, která mu fouká bolístky a drží ho v náručí. Já, které říká "mami." A přece mám pocit, že ti rozumím, tak trochu líp.

    Lidé, kteří říkají, že ti bolest něco dá, lžou. Bolest ti nedá nic, to jen ty sama si v sobě musíš přerovnat myšlení. Lidé, kteří říkají, že ti nemoc něco dá, lžou. Moje nemoc mi nedala nic, moje nemoc mi vzala možnost být znovu těhotná. "Jsou tu přeci možnosti," řekneš mi ty, která jsi prošla vším co ti nabídli a pak jsi čekala s nadějí, která se pokaždé změnila v zoufalství. "Ano, možnosti tu byly," odpovím ti. Ano, možnosti tu byly, ale s mojí diagnozou a vědomím toho, že na odebrání vajíček je potřeba hormonů, které moje tělo v tu chvíli nepotřebovalo. S mojí diagnozou, kdy dalších minimálně pět let budu brát prášky, které mě možná uvedou do předčasné menopauzy, se možnosti změnily v nic. Mám pocit, že ti rozumím, tak trochu líp.

    Pamatuji si jak mě před čtyřma lety v době "tak to zkusíme a uvidíme" napadlo, že se to nemusí zadařit. Ta myšlenka vlastně nikdy natrvalo v mojí hlavě neuvízla. Tehdy to nebolelo. Tehdy nebyl čas. Musela jsem spát a živit toho novýho človíčka uvnitř. Nikdy mě nanapadlo, že se jednou budu potýkat s pocitem "nikdy víc!" Ten pocit, který je někde hluboko v hlavě a krákorá mi do ucha jako ten černej havran "Nikdy, nikdy víc!" Ten pocit tam někde hluboko v břiše, který mě svírá a svírá až mi nedovolí dýchat a mě pak vrhknou slzy do očí. Ten pocit, který někdy vypluje na povrch, když vidím těhotnou maminku. Mám pocit, že ti teď rozumím, tak trochu líp.

    Taky jsem byla jednou z těch těhotných, které se štastně valí ulicí. Nevěděla jsem, že je ti tak strašně. Nevěděla jsem, že tě může bolet se na mě podívat a že tu bolest skrýváš úsměvěm. Ta bolest není vidět a je tam, tam hluboko v tobě, viď. Ta touha držet miminko v náručí a dívat se mu do očí. Ta touha poleví, viď? Já vím, někdy je silnější než jindy a někdy není vůbec. Tak to je alespoň pro mě, která ti rozumí jen tak trochu líp. 

    Někdy se mi chce křičet na to, jak je život nespravedlivej. Někdy se podívám na věci, který jsem schovávala "na to další" a přes slzy se směju. Směju se, když si vzpomenu na ty okamžiky, kdy v těch teď prázdných tričkách pobýval můj chlapeček. A třeba zase jednou bude nějaké moje miminko nebo malé dítě. Dítě, které mě nebude kopat pod žebra a které tam někde pro mě určitě je. Dítě, které bude chtít, abych ho objala a pochovala. Já vím, že tobě rozumím jen tak trochu líp. 

    Tobě rozumím jen tak o trochu líp, já jsem tady a ty tam. Obě ale slyšíme ten hlas v hlavě "nikdy víc!" Obě máme v sobě tu touhu a tu prázdnotu. Já vím, že jsme obě jiné, ale něco nás přece pojí. Kamarádko, které teď rozumím jen o trochu líp.

    https://www.facebook.com/Mamazavodou/

    http://mamazavodou.blogspot.com/

    thea777
    31. kvě 2017    Čtené 363x

    Sama na Vánoce na druhé straně zeměkoule

    Kde domov můj? 

    ,,.. a to jeee, ta kráásnáá zeměěě, země čeeská, domov můůůj, země českáá, domov můj." poslouchám z druhé místnostni známou melodii a zpívám si pro sebe.

        Právě ležím v nové posteli a dívám se z okna na nádhernou letní hvězdnou oblohu. Zítra vstávám brzy do práce, bude 24. prosince. Kluci v obýváku sledují český film Pelíšky, kde právě pan Jiří Kodet hraje na klavír českou hymnu po zprávě o okupaci Československé Republiky.

        To vše slyším přes zeď díky mizerné izolaci domů na Novém Zélandu. Ale možná nejen díky tomu. Vím, že i kluci vedle sedí jako přibití, se stejnými pocity jako já a ani nehlesnou. I spadnout špendlík by tam bylo slyšet. Neubráním se a slza mi stéká po tváři. 

        První Vánoce v zahraničí...

    ... a sama. První vánoce bez maminky a jejího cukroví, bez Popelky, bez Mrazíka a spousty dalších věcí, které mi vždycky přišly tak automatické, tak normální. A teď je všechno jinak.

       Jsem od toho všeho 20 tisíc kilometrů, právě je žhavé léto a bydlím u někoho, koho znám zběžně pár dní. Zato ale s někým, kdo mě zachránil od nesnází, které jsem tu už stačila zažít a proto mu věřím. Tedy, ono mi ani nic jiného než věřit nezbývá. Jsem tu přeci úplně sama mladá holka. 

        Budíček! Hodiny ukazují ten otřesný čas : 5:00 am. Je vůbec legální v takovou hodinu vstávat? Tak tedy vstanu a hledám vypínač, oblečení do práce, vrazím do kufru, který leží u mé postele.

        Včera večer jsem se sem totiž nastěhovala. Za ty tři měsíce, co jsem na Novém Zélandu, je to již počtvrté. 

      S make-upem se nezdržuji, malovat se do temné fabriky asi nemá velký význam. Sedám na kolo a jedu temným ranním městem, směr jízdy vlevo na který si už pomalu zvykám.

        Vánoční den

        Po příjezdu do práce se dozvídám příjemnou zprávu, že končíme už v 9 ráno, jsou přeci Vánoce! Vzápětí mě ale napadne, jestli je to i pro mě příjemná zpráva. Co vlastně budu dělat a kam půjdu?

            V práci vládne vánoční atmosféra, všichni se objímají a dávají si dárky, na hlavách santovské čepice. Atmosféra se dotýká všech - kromě mě. Podívám se na hodiny. Teď asi máma s tátou zdobí vánoční stromek, v televizi hrají pohádky - v Čechách je 23. prosince večer...

         I když je práce velmi fyzicky náročná, dneska bych tu ráda zůstala déle. Protože když z ní odcházím, padá na mě nepříjemná deprese ze samoty a vánoční náladu určitě necítím. Co teď? Opřená o zábradlí zkouším kontaktovat spolubydlícího, ale je stále v práci. Vracím se tedy do nového ,,domova." 

        Cestou vidím obchod, zastavuji se a jdu si koupit svého společníka na vánoční den - láhev bílého vína. Novozélandské víno je tak výborné, kam se hrabou vína francouzská a když jsou ty Vánoce, tak proč nenačít flašku již dopoledne? Možná tím ale jen omlouvám, že v něm dnes chci utápět ty nepříjemné pocity.

        Cestou nemohu najít dům, chci zavolat a ... vybije se mi mobil. Sakra! Zachrání mě kolemjdoucí, který mi ukáže adresu na mapě. Díky za ochotné obyvatele této země, hned se cítím lépe a popřejeme si Veselé Vánoce! Dorazím do nového obydlí, ale tam mě čeká druhá strana obyvatel. Ano, bohužel ani na Novém Zélandu nežijí jen dobří lidé...

        Odvrácená strana ráje

            Bydlíme tu totiž ještě s jedním maorem. I když jejich ochota k cizincům je proslulá, přeci jen, jejich divoká krev se někdy projevuje i špatně. (Ostatně doporučuji film: Kdysi byli bojovníky) 

        Zatím jsme se moc neseznámili. Co ale vím, že má nádhernou malou dceru. Dnes je tu i s její maminkou, se svou ženou, ale jestli bývalou či současnou nevím, protože tu spolu nebydlí.

        Zavřu se v pokoji, otevírám flašku a zapínám počítač - dalšího společníka. Něco se mi ale stalo s časem v počítači, mobil vybitý a tak vůbec nemám ponětí, kolik je vlastně hodin. Prakticky nemám kontakt se světem. Chci se podívat na hodiny v kuchyni a zjistit heslo od WiFi, ale v tu chvíli slyším agresivní hádku.

        Nerozumím, mluví maorsky. Ona křičí, on křičí. Za chvíli slyším běh - utíká před ním s křikem. Padají rány a ne malé. Vzápětí pláč - jeho ženy a té malé holčičky. To vše se odehrává v pokoji naproti tomu mému. Mám strach. Popadnu kufr a barykáduju jím dveře pokoje, protože zamknout je nemohu. Pro jistotu si na kufr i sednu a zacpávám uši. Tohle je tu ta odvrácená strana ráje. Tak tedy Šťastné a Veselé! 

        Večer vánoční 

        Ležím zase ve své nové posteli a někdo mnou cloumá. Probouzím se. ,,Heeej, vstávej, dostali jsme dneska večer pozvání na Vánoce, na salát atd. Přece sis nemyslela, že tu zůstaneš sama! Nikdo nechce být na Vánoce sám!" říká mi můj spolubydlící, který přišel z práce. 

        Dívám se na něj s jedním okem otevřeným. Ano, flaška vína, kterou jsem schrupla téměř na lačno poté, co hádka ustala jaksi unaví. Když se ujistím, že se mi to nezdá, vyskočím radostí a oblékám se. Ty lidi sice neznáme pořádně ani jeden, ale jsou to češi, bude salát, cukroví, jen o tom kaprovi pochybuji.

        Cestou mu vyprávím o ranní hádce a rvačce. Dozvídám, že je to na denním pořádku a slíbí, že se Maora pokusí z domu vyhodit. Neutají přede mnou však to, že z něj sám má strach. Nedivím se... 

        ,,Veselé Vánoce z druhé strany zeměkoule, mami !" 

        Dorazíme na místo, krásný dům, příjemní lidé, směs národností, ale česká převažuje. Holky připravují stůl, smaží ryby a všichni se bavíme jako staří přátelé. Neuvěřitelné!

        Dostanu i nabídku zatelefonovat si se svou rodinou na skypeu.

    Volám jim a přejeme si Veselé Vánoce - já z druhé strany zeměkoule za letního večera, oni za vánočního zimního rána. Loučíme se sentimentem, ale s úsměvem. O svém vánočním dni však pomlčím, nechci přidělávat své rodině starosti a už vůbec ne na Vánoce! Přeci jen, už první takové odloučení je pro nás svým způsobem zvláštní a obtížné.

       Vánoční večeře

    ... aneb nepomlouvej den před večerem, ani před tím vánočním. 

        Bavíme se s Klárou, která mi dodává odvahy, jakoby věděla, co se mi dneska honilo hlavou: ,,I já mám ty dny a pocity, kdy mi chybí moje rodina a je to obtížné, ale zapiš si jedno: Nevzdávej to!"

        Cítím zvláštní nový příliv energie. Ano, můj začátek na Novém Zélandu nebyl zrovna šťastný. Byl plný stěhování a příhod, které by se hodily do románů a k tomu to dnešní ráno... ale třeba s příchodem dalšího roku vše začne lépe, no ne? 

        Večeříme pod palmou na zahradě, za světla, za přítomnosti příjemného letního tepla. Kapra samozřejmě nemáme, místo toho jíme obalenou rybu, kterou kluci ulovili z oceánu. Ani nevím jméno, ale chutná výborně, stejně jako salát.

        Po večeři pouštíme Tři oříšky pro Popelku. Ostatním překládáme anglicky a některé věty jsou i pro nás oříškem. Poté následuje letní a vánoční oslava venku s muzikou. Tancujeme bosi na zahradě pod noční oblouhou, přiťukáváme si na zdraví, na Veselé Vánoce a objímáme se.

        Těžko věřit, že se známe jen pár hodin. Bude to asi tím, že nás všechny spojuje jedna věc. Jsme tu menšina a každý má svou rodinu daleko desetitisíce kilometrů a takto si vytváříme svoji další novou rodinu, kterou nejspíš také jednou opustíme. Až skončí víza, nebo až se rozjedeme každý zase někam jinam, či se vrátíme do své rodné země.

        Vánoce, které mi změnily život 

        Ráno to vypadalo, že Vánoce  na Novém Zélandu budou tragédie. Ale i za minutu se může vás život obrátit naruby.

        Ten večer jsem zažila prozatím nejlepší Vánoce ve svém životě, stejně tak jako následující vánoční svátky, Silvestr a narozeniny, na které budu vzpomínat do konce života.

        Ten Vánoční večer jsem se rozhodla žít okamžikem, nevzdat se a splnit si své sny. Ne snad proto, že bych byla na Novém Zélandu a opustila Českou Republiku, ale proto, že jsem změnila své myšlení. A věřte nebo ne, od toho večera se můj život úplně změnil a začal můj další nový životní příběh.

    24.květen. Letos to bude naposledy s dvojkou na začátku. Letos se poprvé k mým životním "rolím", jako jsou dcera, sestra, manželka, kamarádka přidala jedna z těch nejhezčích ( a asi nejnáročnějších), a to hlavní role maminky. Můj dvacátáosmý rok života bych shrnula asi takto.....: "oni vážně zavírají ve 24h?"..."pěkně jsme ten víkend v Praze prosouložili, že?"..."zlato, sjedeš mi raději pro těhotenský test?"...."miláčku, tak teď budeš oficiálně taťka"...."Kláro, ty fakt nepiješ???"!..." ne, nechceme znát pohlaví....já stejně vím, že to bude kluk :p"....."ty vole, tady je pořád bordel a musíme to přestěhovat a i vymalovat"....."miláčku, zařídíme pokojíček?"....."to je tak super, že všechno, co mám ve skříni obleču i s bubnem"...."jsem hnusná a tlustá"....."prosím tě, nekupuj mi ty kokina"....."miláčku? Koupil bys mi prosím Marlenka kuličky, Milu a Milku?"......"už chci rodit"..."nikam nespěchej melounku, pěkně se dopékej v mamainkubátoru"....."ty si najdeš nějakou jinou, mladou, krasnou fitnessku"...."ale jo, jsem sexy těhule"..."Klárko, ty nemáš žádné břicho, kde máš to děcko nacpané?..."miláčku, už je to tady"...."ne, nechci ten oxytocin, vytlačím ho sama"...."zlato, dívej, je to chlapeček!...Cooo? No, tak vidím dobře pinďu, ne?"...."takže, bude to teda Adam?"..." nemám slov"...."to je tak boží mít obří kozy"...."kurva, já si ty kozy odřežu, ta bolest, to se nedá, já chci zase ty svoje lentilky pod kobercem"...."Rondulko, tak tohle je další člen naší smečky, Adámek"..."Rondi, opatrně, miminko"...."furt pláče"...."bolí ho bříško a furt pláče"...."pláče už 5hodin"...."Adámku: vyženem ty prdy jen, ať jdou pěkně hezky ven"...."v životě jsem neměla větší radost z prdů"...."ty ses na mě poprvé usmál?"..."zlato, už pase koníčky"...."jéé, on už se přetáčí"..."ani nevíš, jak se těším, až půjdu na párty a dám si....ty vole třebaaa....dva panáky, bo tipuju, že i po tomhle množství budu ležet pod stolem :D"...."jsem unavená"...."potřebuju spát a né se co hodinu budit na kojení"..."nesnáším každodenní vaření"............"je mi s Váma krásně, miluju Vás...nic víc ke štěstí nepotřebuju...mám Vás ❤️😘"
    #myheartisfull #allyouneedislove #rodina #laska #maminka #chlapecek

    karja
    16. kvě 2017    Čtené 1006x

    Romance pro vnoučata

    Manželovu babičku si pamatuji už jen jako dámu sužovanou Alzheimerovou chorobou. Ona mě asi ani nezaznamela, jediný, koho dokázala oslovit jménem byl právě můj manžel. Její příběh jsem seskládala z útržků vzpomínek jednotlivých členů rodiny. Někde to možná bylo trochu jinak, ale podstata jednoho životního příběhu je snad zachována.

    Narodila jsem se pár let po Velké válce, jako pátá z osmi dětí. Rodiče měli malé hospodářství, které nás jen tak tak uživilo. Maminka po večerech šila, a protože byla v okolí vyhlášenou švadlenou, přilepšovala tak rodinnému rozpočtu.

    Tatínek nenáviděl nově vzniklé Československo. Cítil se být Němcem a připojení pohraničí k nové republice vnímal jako obrovskou zradu a nespravedlnost. Zuřil, když mě načapal s českou knihou. A když ho maminka přinutila zapsat nám do sčítacích archů národnost českou, nemluvil s ní několik týdnů. Maminka byla praktická žena. Považovala se také za Němku, ale věděla, že přihlásit se k německé národnosti s sebou nese spoustu potíží, v některých okresech za to byli dokonce lidé pokutováni, a to, jak si maminka dokázala dobře spočítat, by naše rodinná pokladna neustála.

    Když mi bylo patnáct, našla jsem si dobrou službu na statku v sousední vesnici. Tatínek nakonec překousl i fakt, že sedlák byl Čech, protože za práci dobře platil. A mně se líbila nejen práce na statku, ale i sedlákův syn Jindřich. Vysoký, černovlasý, o dva roky starší mládenec. Patnáctiletá nohatá Němka ho samozřejmě vůbec nezajímala. Ale to mi nijak nebránilo spřádat si po večerech pohádku o našem rodinném štěstí.

    Nejraději jsem chodila pást krávy. Do sukní jsem si schovala knížku, a když se krávy uložily do stínu lesíka, začetla jsem se do některého z příběhů. Ten den jsem zapomněla na krávy a hltala stránku za stránkou. Karolínu Světlou jsem vyžebrala na kuchařce ze statku a nikdy mě žádný román tak nevtáhl jako Kříž u potoka. "Takhle nám hlídáš krávy?" Polekaně jsem schovala knihu za sebe. Nade mnou stál Jindřich. Oči se mu smály a slunce mu kolem hlavy vykreslilo zlatou auru. Málem jsem omdlela - strachy i blahem. Jindřich se posadil a začal mi vyprávět o Karlu Čapkovi, Janu Nerudovi, Aloisi Jiráskovi. A ještě ten večer mi přinesl Bílou nemoc. Začali jsme si povídat o knihách, o svých snech, a nakonec jsem byla zamilovaná až po uši. A co bylo nejlepší - Jindřich také.

    "Lotynko moje, to přece tatínek ani sedlák Bajer nedovolí. On není Němec a ty jsi chudá. Děvčátko moje, co tě to napadlo, zakoukat se zrovna do mladého Jindřicha." "Tak spolu utečeme," špitla jsem do maminčina náručí."Holčičko moje..." Maminka mě objala ještě pevněji a ve vlasech jsem cítila její slzy. Tatínek zuřil, zuřil i sedlák Bajer. Maminka plakala a selka Bajerová, která mě měla ráda jako vlastní dceru,  začala trávit veškerý volný čas v kostele. Po pár týdnech se oba otcové začali uklidňovat a selka Bajerová přispěla na nový oltář.

    A pak přišla mobilizace. Jindřich musel narukovat, moji tři starší bratři odmítli a kamsi zmizeli. Jednoho rána nás vzburcovala sousedovic Trudi: "Běžte se podívat na náves! Visí tam vyhláška! Patříme k Německu!" Na návsi se srocovali sousedé a oslavovali. Ocitla jsem se ve zlém snu. Jindřich zůstal v Československu, ze mě je říšská Němka. Bratři se vrátili a všem nadšeně vyprávěli o tom, jak se teď budeme mít lépe.

    Československo se rozpadlo, vznikl Protektorát, začala válka. Moji nadšení bratři odešli do války. Strýc se stal zapáleným nacistou. Tatínek, nejdříve tolik nadšený, se celý stáhl do sebe. Nesouhlasil s politikou Německa, nesouhlasil s válkou, nesouhlasil s rasovými zákony. Ale bál se nesouhlasit nahlas. Začal smutek utápět v levné kořalce. Jeden bratr padl, další se vrátil se zraněním. Třetí měl štěstí - stal se písařem a opravdové válce se vyhnul. Jindřicha totálně nasadili na práci v Německu.

    Přes naši ves se válka přelila několikrát. Na jaře 1945 jsme ji víceméně prožili v lesích, schovaní v provizorních bunkrech. Měli jsme hrůzu z vojáků Rudé armády, kteří drancovali a znásilňovali. Byli jsme nepřátelé a nezasloužili jsme si dobré zacházení.

    Válka skončila. A Benešovy dekrety si s námi nevěděly rady. Byli jsme Němci, ale podle sčítání lidu jsme byli občany Československa. Nakonec nás neodsunuli a já jsem tančila radostí. Určitě brzy uvidím Jindřicha!

    Měsíce plynuly, ale Jindřich se nevracel. Prý se kdesi v Německu oženil a na statek se již nevrátí. Srdce mi pukalo žalem. Čekala jsem na něj tolik let! A najednou mi bylo 27. Měla jsem dvě možnosti. Odejít do kláštera jako sestra Helga, nebo se honem vdát. Bratr pracoval ve slévárně a v hospodě po šichtě se doslechl, že jeden ze slévačů, Pavel, kovaný komunista, se rozhodl poslechnout napomínání svých soudruhů, a chce se oženit. Jen na hledání nevěsty mu, pro samé schůze,  nezbývá čas. V bratrovi se probudil dohazovač a po několika panácích byla ruka v rukávě. Pavlovi ani nevadilo, že jsem Němka, která v neděli chodí do kostela. Neměla jsem na vybranou. Být starou pannou byla ostuda pro celou rodinu. Kdo by mě živil? Nechtěla jsem zůstat rodičům nebo bratrům na krku. A Pavel byl docela sympaťák. "Zvykne si každá," říkávala kmotra.

    Bryčka už byla ozdobená, já v bílých šatech nachystaná, pan farář v kostele. Malý Pepík Odvárka vbíhá do světnice: "Pavel sedí v hospodě a že prý si Lotku nevezme. Prý by mu to polepilo stranickou kariéru." Taková ostuda. Teď už mě čeká snad jen ten klášter. A hodně daleko. Bratr vyrazil k hospodě. Popadl Pavla za límec a vytáhl ho od rozpitého piva. "To jsi chlap? Dal jsi jednou slovo, tak ho koukej dodržet!" Pavel dopil pivo, na kuráž si dal ještě jednoho panáka a odešel se oženit. Protože chlap, to on je.

    Pár let jsme spolu byli možná i šťastní. Narodily se nám čtyři krásné děti a Pavel vypadal spokojeně. Ustál padesátá léta, i s Němkou a katoličkou na krku. Ale byla jsem pro něho stále větší zátěží. Neměl šanci udělat stranickou kariéru, zůstával jen odborovým předákem slévačů. Odcizovali jsme se stále více a více. On žil pro schůze, já pro děti. A pro Boha. Kostel se stával mým útočištěm, místem, kde jsem nacházela klid. Pomalu jsem na život rezignovala.

    Než jsem ho opět uviděla. Seděl v čekárně u zubaře, kam jsem přijela se svým starým tatínkem. Jindřich. Pořád ještě pěkný mužský, i když život se na něm hodně podepsal. Viděla jsem, jak se polekal, když mě poznal. Ale stačili jsme si vyměnit pár slov. A domluvit schůzku. Chtěla jsem vědět, proč na mě zapomněl. Jindřich nikdy v Německu ženatý nebyl. V posledních dnech války byl během bombardování těžce raněn a dlouhou dobu strávil ve špitále. Když se vrátil, zjistil v hospodě, že se budu vdávat. Na statku hospodařil starší bratr s rodinou, Jindřicha doma nic nedrželo. Odešel do Ostravy, kde začal pracovat jako dělník v koksovně. Možná jsme se mohli dát dohromady, ale byla jsem vdaná, před Bohem i před lidmi. A tak jsme si jen občas napsali, co nového.

    Když se Československem provalily tanky Varšavské smlouvy, zhroutil se Pavlovi svět. Byl vyloučen ze strany za nesouhlas s příjezdem vojsk spřátelených armád. A v létě roku 1970 ho srazil vlak. "Nešťastná náhoda, když si krátil cestu přes koleje," konstatoval příslušník Veřejné bezpečnosti. Já jsem ale přesvědčená, že Pavel už nedokázal dále snášet zpackaný život - s nemilovanou ženou, opuštěn stranou, které obětoval svůj život, bez jakékoliv vyhlídky na lepší zítřky. Nikdy jsem se ho nezeptala, proč se se mnou nerozvedl.

    S Jindřichem jsme se začali scházet. Nejdříve potají, aby děti nevěděly, pak nás samy děti přesvědčily, že se nemáme za co stydět. Zůstalo jen přátelství. Z Jindřicha se stal zapšklý starý mládenec, který už dávno nečetl Čapka ani Jiráska; ze mě stará, utahaná ženská. Kdybych tehdy, po válce,  počkala o pár měsíců déle, mohlo být všechno jinak. Jestli lepší nebo horší, to už nikdy nezjistím.

    A tak mi zůstala jen víra a vnoučata, kterým můžu vyprávět pohádku o Lotce a Jindřichovi.

    lullaby87
    14. kvě 2017    Čtené 454x

    Home sweet home

    Mám za sebou krásné dva týdny. Dokonce ani ošklivá nemoc dětí mi nemůže zkazit pocit, že přesně takovou pauzu jsem potřebovala.

    Pocity, které ve mně narůstají týden po týdnu, kdy jsem doma, jsou zvláštní. Takové stísněné. Myslím, že moji situaci pochopí asi každá maminka, která je se svými dětmi doma sama, nemá v blízkém okolí vůbec nikoho, kdo by pomohl a manžel jezdí domů pozdě večer.

    Nikdy bych nebyla řekla, jak budu toužit po tom, aby rodina bydlela co nejblíže. Abychom neměli problém čas od času odevzdat děti a užít si chvilku pro sebe. Nebo i osamotě. 

    Nechci, aby to vyznělo zvláštně, ale děti jsou hrozně vyčerpávající. Zvláště, když jsem s nimi 24/7. 

    Dokud byla jenom Laura, tak jsem nepociťovala nikterak velkou tíhu. A pak se narodil Filip. A ač je to klišé jako hrom, skutečně platí: "Jedno dítě, žádné dítě."

    I když má někdo jedno dítě, které vydá za 3, tak si buďte jisté, že v momentě, kdy Vás bude o jednoho více, i kdyby další dítě bylo sebevíc poslušné a hodné, stejně je toho čas od času prostě moc.

    A tak nějak to bylo u mě. Doma jsem nebyla od října. Nejdřív nás ubíjely nemoci dětí, po novém roce zas měla mamka hromadu práce (účetní pochopí). 

    Takže KONEČNĚ jsme mohli přijet. A já nasála hromady pozitivní energie, dostala geniální nápad, který prostě musím zrealizovat a dotáhnout do konce, užila jsem si krásného počasí, sluníčka, konečně zašla i do obchodu a něco si nakoupila, viděla se s kamarádkami, které znám snad odjakživa, chodila na procházky a prostě zvolna a šťastne dýchala.

    Doma je doma. Dokud jsem sama nezaložila rodinu, neuvědomovala jsem si, jak důležité je mít zázemí a místo, kam se vracet. A hlavně- což je hrozně zvláštní- čím jsem starší, tím víc mě to táhne ke kořenům. Tím víc si cením vše, co souvisí s mou vlastí, s kulturou a národem...

    A ač jsem se narodila v Praze, ač jsme se přestěhovali až když mi bylo 6, jako svoji domovinu, svoji rodnou zemi, vnímám Slovensko. Nádhernou krajinu s nejkrásnějším folklorem a vřelým srdcem...

    A co vy a domov? Rády se vracíte k rodičům? 

    www.recipefor30s.cz

    https://www.facebook.com/recipefor30s/

    https://www.instagram.com/recipefor30s

    lullaby87
    27. dub 2017    Čtené 638x

    Když nejsem "dost"...

    Některé dny se cítím jako Superžena.

    Vyřeším všechny problémy, které se mi nashromáždily v práci. Když mám přes oběd volno, protože dítě spí, dokážu napsat článek. Uvařím. Hraju si s Filipem bez toho, abych byla netrpělivá. Zeptám se Emči, jak se má a jak bylo v práci a opravdu poslouchám, co mi povídá. Dokážu přečíst několik kapitol z knížky předtím, než se v deset večer dostanu do postele. A mám ze sebe skvělý pocit.

    Bohužel většina mých dní spadá do smyčky co- ještě- musím- udělat dnů. A není to proto, že bych si na sebe kladla příliš mnoho věcí, nebo se zahltila zbytečnými úkoly. Jsem prostě matka na plný úvazek, manželka na plný úvazek, zaměstnanec na plný úvazek, blogerka na částečný úvazek, čtenářka na částečný úvazek, uklízečka na částečný úvazek a taky sběračka hraček po celém bytě na částečný úvazek.

    "Je to jenom rušný den a velmi únavná fáze mého života, která jednou přejde" říkám si.

    A když jsou dobré dny, tak tomu i věřím.

    V těch špatných si zalezu večer do postele, přehodím si přes hlavu peřinu a roním hořké slzy.

    V poslední době cítím vinu. Je jako mlha, která všechno dusí a zahaluje: mou náladu, moje sny o budoucnosti, mou realitu, která je právě teď. Neustále cítím, jakobych dělala vše jenom napůl, v nejlepším případě. Mám pocit, že prostě nemám a nedělám "dost"- nemám dost času, nedokážu dělat věci dost dobře, a hlavně, nedokážu dát dost svým dětem.

    Sice mi hodně lidí řekne: "Děláš toho dost," a taky to neustále slyším ze všech rádií, v mnoha písních, vidím to znovu a znovu na sociálních sítích (ty skvělé motivační fotky). Na okamžik se skutečně cítím dobře - Jo, dělám toho DOST! - ale myslím, že se mi nedaří tomu věřit hluboko uvnitř, a pak ta chvíle pomine a já se cítím prostě stejně jako jsem se cítila předtím.

    V hlavě mi pořád rezonuje: Dost. Dost. Dost.

    Dělám toho dost, ale ne opravdu.

    Jsem dost, až na to, že nejsem.

    Stíhám toho dost, dokud nezjistím za pět minut od teď, že jsem zapomněla objednat Lauru k oční- zase.

    Cítím, že je všeho dost, než začnu přehodnocovat.

    Tváří v tvář se setkávám s mými velmi reálnými nedostatky, chybami a hříchy.

    A víte co? Nemám žádné iluze, že jsem jediná, kdo se tak cítí, kdo v duši cítí, že není dost. Jste tam se mnou, uvězněné v mlze?

    Vzhledem k mým nedostatkům si připomínám, že jsme NIKDY nebyly stvořené na to být zcela perfektní, abychom absolutně naplnily význam slova "dost". Jsme lidi. Jsme matky. Jsme pohádkářky, poradkyně, vrby, učitelky, kuchařky, psycholožky, andělé, jsme srdce a duše, doktorky, komediantky, rozhodčí, soudkyně, nejlepší přítelkyně... Jsme vše, co dovolíme, abychom byly. Ale nikdy nebudeme vše najednou na 100%. Smiřme se s tím.

    A já v nás věřím. V další generaci, kterou vychováme s tím, že je "dost" přesně taková, jaká je. Že slovo dokonalost existuje možná tak pro Boží plán. A že chyby jsou lidské.

    My se budeme snažit trochu ubrat, přestat se porovnávat a tlačit se do toho být někým, kým nejsme. Přestaneme se snažit dosáhnout na tu pomyslnou dokonalost, která místo toho, aby nás zvedala nahoru, tak nás táhne vší silou dolů. A z hloubi svého srdce věřím, že mlha se rozplyne. A pak se dokážeme na svět koukat otevřenýma očima a možná i pusou, protože kvůli zbytečnostem a nepodstatným věcem nám kolikrát uniká pravá podstata bytí, ty důležité chvíle a prožitky. Krása tohoto světa...

    www.recipefor30s.cz

    https://www.facebook.com/recipefor30s/

    https://www.instagram.com/recipefor30s

    karja
    19. dub 2017    Čtené 724x

    Vysočinouuu...

    Miluji Českou republiku. Ne, neděste se, nejde o pseudovlastenecké zvolání pravicového extremisty, nýbrž o vyznání vášnivé turistky. Zbožnuji českou krajinu, česká města, městečka i vesnice, boží muka u polních cest, české hospody a orosenou plzeň. A pokud ještě váháte, kam se v létě vypravit, dovolím si vám dát jeden tip na zapomenutou okrajovou část Vysočiny. Konkrétně oblast v okolí městeček Počátky, Žirovnice a Kamenice nad Lipou, kde jsme strávili krásné loňské léto.

    Ubytovali jsme se u známých v Žirovnici, ale pokud bych si měla vybrat výchozí bod, zvolila bych k ubytování Kamenici nad Lipou.

    Kamenice leží na půli cesty mezi Brnem a Prahou, Pelhřimovem a Jindřichovým Hradcem. Je to malebné městečko obklopené lesy, poli a lukami. Ráj pro rodiny

    s dětmi i cyklisty. Nenajdete tu sice mnoho značených cyklostezek, ale pokud máte

    k ruce mapu v mobilním telefonu, můžete si naplánovat výlet sami hustou sítí polních a lesních cest. Za cyklonávštěvu stojí vesničky Bozděchov, Bukovka a Betlém, kam dojedete po lesní asfaltce. U Betléma můžete ochutnat léčivou vodu z Vaňkovy studánky. 

    Krásná cesta vede i k vesnici Častrov, přes Metánov na Lhotu-Vlásenici. Jednu

    z nejhezčích vesnic na Vysočině, pár kilometrů od Kamenice. Koncem léta tam pořádají festiválek Vlásenické tvoření spojené se sochařským sympoziem. Sochy již vysochané lze vidět v nádherném arboretu nad vesnicí.

    Jste-li zdatnější cyklisté, dojedete až do městečka Žirovnice, kde stojí krásný zámek se stálými expozicemi (prohlédnout si můžete vzácné gotické fresky) a sezonními zahrádkářskými výstavami. V zámeckém špýcharu děti potěší výstava o historii venkova a keramický betlém vytvořený žáky a učiteli ZUŠ z Humpolce. V blízkém pivovaru si zase můžete prohlédnout expozici knoflíkářství, perleti (Žirovnice byla proslavenou knoflíkářskou velmocí🙂), šicích strojů a pivovarnictví. Jen pivo se tu nevaří...Na to si můžete skočit do restaurace Artaban na náměstí. A nakonec se určitě projděte

    v podhradí k zámeckému rybníku.

    Při odpočinkovém dni vyražte na kamenický zámek s expozicí hraček nebo do pohádkového království skřítka Fábuly, kde na děti čeká dobrodružná cesta pohádkovou říší, dílničky a loupežnická hospůdka. A pokud chce rodičovská peněženka zakrvácet, pak doporučuji vyrazit do Kamenice v době od 12. do 16. července, kdy na zámku probíhá festival Hračkobraní - festival hraček z přírodních materiálů, dětských divadel i zajímavých rukodělných dílniček. Kávičku si dejte v zámecké kavárně a dopřejte si i výborný zákusek. Pak se jen tak projděte uličkami a obdivujte staré i modernější domy a domečky. Nad městem najdete starý židovský hřbitov a kousek od hřbitova překrásný lom, kde se můžete i vykoupat. Jste-li milovníci hřbitovů, tak zavítejte i na hřbitov městský, který stráží starobylá kaple. Kolem města je spletenec cest vhodných pro procházky i zmíněné cyklovýlety. Koupání nabízí i rybník Kalich či místní koupaliště. V Jindřichově Hradci a Pelhřimově jsou kryté bazény.

    Ani milovníci vlaků nepřijdou zkrátka. Na výlet vyražte místní úzkokolejkou do Jindřichova Hradce, kde na vás čeká také spousta zážitků. Jen samotná procházka městem a podzámčím je báječná! Zámek asi celý za jeden den nestihnete prohlédnout, ale alespoň budete mít důvod se sem vrátit. Milujete-li nostalgii, vyjeďte si parním vláčkem. Dojet můžete až do Bystřice na hranicích s Rakouskem. Jen počítejte, že budete trochu od sazí🙂

    Jindřichohradecké nádraží je trochu zklamání. Nenajdete tu žádnou občerstvovnu a celé je takové  neútulné. Nicméně Hradec nabízí množství malebných restaurací a kavárniček a echt nádražáckou atmosféru nasajete v Kamenici v hospodě U nádraží.  Ale nakouknout byste měli i do kamenického hotelu Berger, kde najdete historické fotografie města. Na dobrý hambáč zaskočte do fastfoodu Marty. Tuto návštěvu si nenechávejte na víkend, protože Marty o víkendu relaxuje a nevaří.

    Další výlet můžete naplánovat do městečka Počátky. Zejména obdivovatelé Postřižin budou plesat. Na náměstí stojí kašna, kterou objížděla paní správcová a najdete tu, teď již chátrající, filmové kadeřnictví. Kousek za městem stojí Letohrádek Svatý Vojtěch

    s krásnou zahradou a expozicí o slavné Popelce. (A jsou tam fotky Trávníčka zamlada🙂)

    Máte-li čas, navštivte i Pelhřimov - město rekordů. Muzeum rekordů a Muzeum strašidel vám zaberou většinu dne, duchovno nasajte u bělostného kostelíku na Kalvárii (kousek od náměstí) a jídlo si dejte třeba v hotelu Slávie či v Hodovně na Kolíbce. Případně kousek nad Pelhřimovem v restauraci a wellness centru Farma. Romatici mohou vyjet směrem na Humpolec a těsně za městem odbočit vpravo do zahrádkářské kolonie, odkud pak vystoupají na vrch s chátrající kaplí. Z Pelhřimova je to nedaleko i k poutnímu místu Křemešník s periodicky vyvěrající léčivou vodou, křížovou cestou, nádherným kostelem a rozhlednou Pípalkou.

    Vyrazit můžete i za historií na zříceninu hradu Choustník (zajděte i do skalního města) nebo  na pohádkovou Červenou Lhotu, kde každé léto o víkendech hrají dětská divadla.

    A ubytování? To už nechám na vás. Můžete bydlet v romantickém kempu u rybníka,

    v hotelu i v soukromí. Tak šťastnou cestu!!!

    Zámecký areál Žirovnice: http://www.zirovnice.cz/profil.asp?p1=22614

    Hračkobraní:  http://www.hrackobrani.cz/

    Zámek Kamenice nad Lipou:  http://www.kamenicenl.cz/zamek/d-77788

    Letohrádek Vojtěch:  http://www.svatyvojtech.cz/

    Úzkokolejka : http://jhmd.cz/

    Fábula: http://pohadkova-rise.cz/

    lullaby87
    19. dub 2017    Čtené 679x

    OSLAVA 1. NAROZENIN FILIPA

    Seděla jsem nad kompem a lustrovala jednu stránku za druhou. Oslava měla být za měsíc a já pořád neměla vybrán ústřední motiv. Chtěla jsem, aby Filip nestrádal a byla mu uspořádaná stejně velká oslava prvních narozenin, jakou jsem připravila Lauře.

    Nakonec, ani nevím jak, napadla mě Panda (a ano, jsem ráda, že je ještě tak malý, že mi do toho nemůže kecat 😀 ). Protože co je víc fotogenické, než kombinace bílé a černé, že jo? 😀

    Dekorace se u nás bohužel moc neprodávají, velkou inspirací mi byl tedy Pinterest, podle kterého jsem pak dělala i plakátky. Zbytek mě napadl asi den před oslavou.

    Tentokrát přípravy měly ale velkou výjimku- nepekla jsem a nevařila. Prostě jsem si řekla, že nebudu stát 2 dny u plotny a chystat jídlo pro 8 lidí, že si ho nechám udělat a já v klidu rozvěším ozdoby a naaranžuji si dekorace. A péct bych stejně nemohla, když mi dobře nepeče trouba 😀 (to je výmluva, co?).

    Takže! Tentokrát úplně bez stresů, v příjemné společnosti kamarádky Mišky z yummymummyfoodie, proběhlo celé dopoledne hladce, mile a v pohodě. A o to mi šlo.

    Jídlo bylo božské a já si ho vychutnala asi nejvíc, protože jsem zrovna z těch lidí, kteří neocení svoji vlastní práci (kdo také není nikdy 100% spokojen s tím, co uvaří?). Takže pokud uvažujete o rodinné oslavě, nebo klidně i jiné, doporučuji rauty od Mišky. Má je zdravé a skutečně výborné.

    My třeba měli kuřecí řízečky v mandlové krustě, batátový salát, trhané vepřové maso s guacamole, chlebíčky s rybí a vajíčkovou pomazánkou (polovina vajíčkových mi při přenosu na stůl upadla na zem 😀 no, alespoň se dostalo i na psa 😉 ), zeleninový talíř s dipem. K tomu ještě sladké kuličky z datlí obalené v kokosu a černém sezamu- no fakt, doporučuji zkusit!

    Dort jsem už jako na předešlou oslavu mých narozenin, objednávala. Stejně tak jsem vzala pár cupcaků, cakepops a makronky. A bylo to jako vždy- kvalitní provedení a hlavně domácí, pravé zpracování. Oblizovali jsme se všichni až za ušima 🙂

    No a jaké to vše bylo? Skvělé. Miluji ty chvíle, kdy se sejdeme skutečně celá rodina a slavíme spolu růst další generace. Je fajn se vidět, pokecat, užít si děti, které se začínají pořádně předvádět 🙂 Za měsíc čekáme další přírustek do rodiny (synovce/neteř), na který se moc těšíme, tak nás v září, kdy má narozky Laura, bude zas o jednoho více.

    www.recipefor30s.cz

    https://www.facebook.com/recipefor30s/

    https://www.instagram.com/recipefor30s