V hlavě se mi honí spousta věcí a zároveň mám pocit, že je v ní úplně vygumováno. Tolik si uvědomuju, že žiju až moc nevědomě. Nedává to všechno smysl, i když uvnitř, někde hluboko, cítím, že teď to ten největší smysl dává. Teď, když mám dvě malé děti.
Bože, pamatuju si vůbec já, jak jsem žila bez dětí? Ani moc ne. Vždyť já si už ani moc nevybavuju, jak se žilo s jedním dítětem. Teď, když už jsem téměř sedm měsíců maminka dvojnásobná.
Zajímalo by mě, až se vrátím do práce a děti povyrostou, tak jestli se mi všechny vzpomínky a všechny zážitky vrátí a mozek najede zase na normální fungování. Protože teď je to taková každodenní jízda, že opravdu nevím, v jakých situacích jsem to 100% já a v jakých autopilot.

Je to opravdu ta největší škola života. A pro nás perfekcionisty (řekněme i šprty) je, troufám si říct, nejtěžší. Protože tady nejde se nic nadrtit, nenajdeme na všechno odpovědi v knihách, v debatách, na internetu.. a to mě někdy teda drásá, být tak bezradná (nutno říct i kvůli prkotině) a hledat a hledat a zabředávat do témat, které jsem na počátku ani neřešila.
Ale joo, po těch třech letech rodičovství mám pocit, že se to kapánek zlepšilo a moje intuice občas i překřičí ten zažitý zvyk jít podle pravidel a podle toho, jak se to osvědčilo jiným nebo jak to doporučuje Světová zdravotnická organizace.

Občas si říkám, existuje opravdu maminka, která je ve své roli pevně ukotvená a plynule s růstem svého dítěte se i sama vyvíjí v roli mámy a zvládá ty přechody hladce? Klobouk dolů, taková maminko, jsi mým vzorem.
Já ty přechody a změny vždy zvládala docela kostrbatě, no a teď? Neoklepu se z jedné a je tady další. Mám tříletou holčičku a já mám normálně pocit, že už s ní mám občas vztah jako s puberťačkou, křik, vztek, slzy a neustálé opakování slova "okamžitě". Tolikrát jako v poslední době, jsem tohle slovo snad nikdy v životě nepoužila.
A do toho její malý bráška. Sice ještě malinký a hodný, ale často hladový na prsu a také vyžadující maminku u sebe při sebemenší nejistotě v tomhle pro něj novém světě. Zatím to neumím, být v jednu chvili pro oba najednou na 100 %. Jde to?
A pak přijde chvíle, kdy si říkám, že třetí miminko by se nám do náručí ještě vešlo.. Fíha, tuhle myšlenku pak zase šoupnu v hlavě někam dozadu a nechám si ji na později. ☺️

Nikdy ani na vteřinu jsem nezalitovala, že mám tyhle svoje dvě děťátka, ale zalitovala jsem toho, že oni mají mě, takovou mámu. Ano. Mám někdy výčitky svědomí, že nejsem dost dobrá, že dělám chyby. A co se jednou stane, nejde vrátit a já beru vše tak ultimátně. Já opravdu až moc nad vším přemýšlím. Jedu, jedu a jedu skoro bez nádechu, den za dnem utíká. Když je čas, tak přemýšlím, jak zapracovat sama na sobě, jak si něco dopřát, odpočinout, ale nikdy nezbyde čas to zrealizovat. 

Říkám si, jsem relativně mladá, je mi 29 let, mám 2 děti a až povyrostou, bude ještě spousta času si pořádně všeho užít nejen jako rodina, ale i jako sama maminka s dostatkem energie, kterou můžu investovat i do sebe. V tuhle chvíli ale cítím obrovskou zodpovědnost, aby ty první roky života mých dětí jim přinesly do jejich budoucnosti co nejvíce lásky a štěstí a pochopení toho, jak svět funguje. Abych nic nezkazila. Abych nebyla moc přísná, ale ne ani moc volnovýchovná.

A tak se to všechno pomalu "učím", především to, jak se vlastně neučit.
Z knih, internetu, debat a diskuzí, ale jak se učit prostým bytím s dětmi. Být tady a teď a plná empatie, kterou jsem vždy tak vynikala a pro každého byla vrbou a najednou s mými dětmi mi to skrz únavu a spoustu v hlavě vytvořených ve finále zbytečných starostí tolik nejde.
Aspoň, že my maminky se máme navzájem. Jeden týden se vyplakávám na rameni "jedné z nás" já a přijímám slova podpory a věřím úplně každému slovu, protože cítím, že jsou řečena upřímně a od srdce. A další týden jsem zase já ta, která je zrovna na té pomyslné horské dráze nahoře a má sílu tu být pro jinou maminku, která tápe a cítí se na dně. Za tohle jsem tak vděčná. Děkuji za své děti a za děti ostatních maminek, protože nás všechny dělají ve všech směrech lepšími. I když to někdy bolí.
Ale jak říká můj manžel, když posiluje - co bolí, to roste! 😁 (To jen trocha humoru a nadsázky na konec).

Na svůj poslední pobyt v porodnici jsem se nesmírně těšila...Především kvůli odpočinku od běžných povinností v domácnosti a okolo holek....

Co si budeme povídat, porodnice, kde jsem byla já už po třetí, je chudá, zastaralá a nezapře nemocniční prostředí. Nicméně i přesto jsem se rozhodla znovu tam rodit, hlavně kvůli moc milému personálu...

Je jasné, že s některými věcmi nic neuděláme - strohé a staré vybavení často pamatující Šemíka jako hříbě, nemocniční jídlo, ranní vizita a úklid apod.

I když se mi nemocniční prostředí nezamlouvalo, nebyla jsem z těch, které by vymýšlely jiné alternativy, kde a jak rodit nebo nadávat na to, že tu nemáme porodní domy apod. 

Rozhodla jsem se zpříjemnit pobyt, jak jen jsem mohla. Především jsem vycházela ze svých dvou předchozích zkušeností, kdy už jsem věděla kam jdu, jaký je režim a možnosti...

Především jsem si vybavila svojí první sprchu po porodu, kterou jsem si užila víc jak sebelepší wellness. Už jen teplá koupel samotná byla moc příjemná, především na bolavé tělo, tak i ten pocit ze sebe udělat zase člověka....Připravila jsem si sadu šamponu, sprcháče a krému na tělo ze svého oblíbeného obchodu rituals...kterou jsem začala používat až přímo v porodnici a na kterou jsem se nesmírně těšila, takže jsem si sprchování užívala o to víc...