Když jsem potřetí otěhotněla, zářila jsem jako slunce na nebi a neměla jedinou pochybnost o tom, že poslední těhotenství si užiju jako nikdy předtím. Sebejistě jsem se objednala po pár týdnech k doktorovi, aby mi tu radostnou událost ještě pěkně po medicínsku potvrdil. Jenže život nám obvykle udělí další lekci ve chvíli, kdy si myslíme, že už všechno víme, známe a že jsme zkrátka dosáhli všeho, čeho jsme mohli dosáhnout. Ne jinak tomu bylo v mém případě. Co mě tak napotřetí mohlo překvapit? Stačila jedna věta, když se doktor mrknul ultrazvukem do mé dělohy, a začala jsem plavat v neznámých vodách: „Paní magistro, budeme teď spolu počítat!“ Kdo sleduje náš blog, tak ví. Pokud čtete můj první článek, tak už je vám to asi taky jasné – doktor našel dvě bijící srdce!

 Odcházela jsem z kontroly a nevěděla, jestli se mám smát nebo brečet. Paradoxně, se mi od té doby tento stav vrací stále častěji, ale to jen tak mimochodem. Byla jsem zmatená, okamžitě se mi zbortila představa o tom, že třetí těhotenství bude brnkačka jako domek z karet. Doktor mi nezapomněl říct, že do příští kontroly už tam může být jen jedno, což byla první z mnoha negativních informací, které jsem v průběhu těhotenství z dvojčaty dostala a musela se s nimi poprat. „Jak jedno, já je chci obě!“

Ucítila jsem velký strach. Brouček zalezl do mé hlavy a rostl a rostl a rostl, až už růst nemohl, protože by se tam nevešel a já se rozhodla, že toto těhotenství prostě pohodové bude, že nebudu mít žádné zdravotní potíže, porodím tříkilové děti a hlavně porodím přirozeně, pokud budou děti chtít! Těmto rozhodnutím předcházelo několik věcí, některé z nich jsem už zmínila ZDE. Velmi důležitou úlohu ve znovu získání mého sebevědomí však sehrál Dr. Michel Odent. Jeho průlomové názory, mě něžně podporovaly v mém rozhodnutí až do porodu. Pokaždé, když jsem se podívala na jeho fotku, ubezpečil mě, že je úplně jedno, jestli jsou v bříšku jedno nebo dvě miminka. Potřeby ženy v těhotenství a při porodu zůstávají stejné, navzdory tomu, že někdo říká opak. A protože moje tělo je schopné přijmout dvě miminka najednou, je schopné je i donosit a porodit, jediné co proto musím udělat je, říct sbohem STRACHU!

Od té doby uplynuly tři roky. Dvojčata mají dva a půl roku a zrovna mi zahřívají mou půlku postele, zatímco já plná dojmů nemůžu spát a cítím potřebu se vypsat z velkého zážitku. Před Vánocemi jsem se rozhodla, že pojedu v lednu do Bratislavy, kde uvidím Dr. Odenta naživo, což se mi podařilo zrealizovat. Poslouchala jsem jeho přednášku a několikrát u ní plakala a zároveň se usmívala a nešlo mi přestat ani jedno z toho. Byla jsem jedním slovem dojatá!

Všechny Odentovy názory uvedené do praxe prostě fungují. Vsadila jsem na správnou kartu, což se mi potvrdilo už mým porodem. Stačilo jen vypnout mozek, zapnout srdce a zajistit si bezpečné prostředí. Takto rodit je pohádka! A ta končí vždycky dobře!

Poděkovala jsem mu z očí do očí a ze srdce do srdce. 

Až budete ze svých dětí unavená…

Matka tří dětí o mateřství. Až se vám bude zdát, že vás péče o děti už úplně vyčerpala, přečtěte si, co napsala.

Když jsme přinesli novorozenou dcerku domů, byli to její bratři, kteří za mnou přiběhli vždycky, když plakala, když pokňourávala nebo podezřele zapáchala. „Maminko, někdo tě potřebuje! Malá pláče!“, hlásili. Na minutku jsem se posadila i s vědomím, že malá už se probouzí, a vzápětí jsem slyšela „Maminko! Potřebuje tě!“ Už už, já vím… A to nemluvím o tom, že nároky novorozeněte nejsou nic ve srovnání s nároky dvou malých lotrásků.

Jeden z nich má určitě hlad, druhému je třeba přelepit odřené koleno, pak podat jinou ponožku nebo hodit do vody pár kostek ledu, utřít nos, obejmout, říci pohádku, dát pusinku. Odpovědět na sedmadvacet neodkladných otázek. Některé dny mi připadaly nekonečné a věčné opakování situací, kdy „mě někdo potřeboval“, mě vyčerpávalo. Říkala jsem si, že se to na mě nakonec musí proboha nějak negativně projevit!? Jenomže pak jsem si náhle, jako bleskem osvícená, uvědomila, že potřebují MĚ. Ne kohokoli na světě.Potřebují svou MAMINKU.

O co dřív mi došla závratná skutečnost, že mateřství znamená, že nikdy nic nestíhám, o to dřív jsem byla schopna nalézt své místo a získat klid i v nekončící honbě, která zaplnila důležitou etapu mého života. Tím dřív jsem si uvědomila, že „máma“ je má povinnost, mé privilegium a má čest. A byla jsem připravena být tam, kde jsem zapotřebí, v kteroukoli denní i noční dobu.

«Máma“ znamená, že jsem ve čtyři ráno sotva dokrmila maličkou a uložila ji do postýlky a přesně v tu chvíli mého tříletého synka začala trápit noční můra… „Máma“ znamená, že jsem živa z kávy a z toho, co děti nedojedly. „Máma“ znamená, že si celé týdny s manželem nemůžeme normálně v klidu popovídat. „Máma“ znamená, že dětské potřeby stavím nad svoje, automaticky, bez přemýšlení. „Máma“ znamená, že mě bolí celé tělo a moje srdce přetéká láskou.

Pobyt v nemocnici, neboli Wochenbett, byl překvapivě ještě náročnější než porod, obzvláště z důvodu cizího prostředí a jazykové bariéry.

S malou nás odvezli na pokoj kolem druhé v noci. Ležela v postýlce vedle postele a já konečně usla, po dvou probdělých nocích. Po dvou hodinách ale začala plakat a já najednou zjistila, že vůbec nevím, co mám dělat. Mám ji dát kojit? Přebalit? Mám zavolat sestru? Nakonec jsem ji jen hladila po tvářičce a ona zase usla.

Kolem šesté ráno přiběhla sestra do pokoje, že je čas na kojení. Byla jsem úplně grogy, v životě jsem nekojila, ani jsem nevěděla, jak malou chytit. Tak jsem to nějak zkoušela, co jsem viděla u ostatních. Sestra se na mě podívala a protočila oči.

„To děláte úplně špatně, to je hrozně nepohodlná pozice...“ Malou chytla a začala ji tam mordovat, ona vřeštěla, nakonec se přisála (v pozici fotbalový míč) a já jenom koukala – tohle vživotě sama nezvládnu. Než odešla, tak mi řekla, ať si na další kojení přivolám sestru.

Malá cucala a cucala a já vůbec nevěděla, jestli pije, nebo u toho spí, jestli ji mám odpojit nebo co mám dělat. Nějak jsme zápasily a na další kojení jsem si teda zmáčkla tlačítko a přivolala sestru. Koukala na mě, co jako chci, tak jsem nesměle vysvětlila, že jestli by mi pomohla malou přiložit, tak se opakoval předchozí proces – vřeštění, zápasení, přisátí....

Malá skoro vůbec nespala, byla celé dny u prsu. V noci usla na 3-4 hodiny v kuse, ale to bylo tak vše. Samozřejmě v této vzácné chvíli klidu řvalo dítě odvedle, takže spánek nulovýJ

Ingrediencie

Na výrobu sirupu budete potrebovať nasledujúce suroviny:

• 0,5 kg mrkvy
• 3 až 4 polievkové lyžice medu
• Čistú vodu

Príprava

1. Mrkvu umyte, ošúpte a nakrájajte na kúsky.
2. Vložte ju do vody a varte až dovtedy, kým nezmäkne. Potom ju sceďte, no nevylejte vodu, v ktorej sa varila.
3. Popučte mrkvu na kašu buď ručne alebo v mixéri.
4. Po vychladnutí vody, v ktorej sa mrkva varila, do nej pridajte med a miešajte, až kým sa v nej med úplne nerozpustí.
5. Nakoniec do vody vložte mrkvové pyré, opäť dobre premiešajte a váš sirup na kašeľ a hlieny je hotový.

Pre uchovanie sirupu v čerstvom stave ho držte v chladničke.

4 DNY S DOPRAVOU ZA POLOVINU 🙂
26.-29.1.2016 za vás zaplatíme polovinu dopravy my ;)

Tým PULZ s.r.o.
http://www.pulzsro.cz/

NIKDY NENÍ  POZDĚ ZAČÍT.

Ahoj všichni,kteří jste se rozhodli udělat něco pro sebe.Ať je to kvůli zdraví a nebo kvůli tomu vypadat dobře,když se svlékne at´ před partnerem,manželem či lékařem.Já osobně jsem začala zamlada po dětech právě kvůli tomu,abych vypadala dobře až se svléknu a vystavím své tělo po dětech v plavkách.Postupem přibývajících let a problémy s páteří to bylo kvůli zdraví.No a tedˇ ve 47 letech a třech dětech je to kvůli zdraví i kvůli tomu,abych se nemusela stydět se svléknout,protože ani věk ani počet dětí ani hormony,které se ozývají ani vytíženost v práci nejsou důvodem stát se reklamou na Michelin.To co nás brzdí jsou pouze lenost,pohodlnost,výmluvy a to stačí pouze chtít něco udělat pro sebe.Podstatou všeho je odhodlání,srovnat si v hlavě co vlastně chci.

Nejsem spokojená ve svém těle.Chci udělat něco pro své zdraví.Chci jen shodit pár kilo.Chci zpevnit své tělo.Chci změnit svůj životní styl.

Cokoliv z toho nebo všechno je možné v jakém kolikoliv věku,protože věk je jenom číslo a nejdůležitější je odhodlání začít.

Jsem důkazem toho,že to jde i přes zdravotní překážky jen se musí najít správná cesta.Já tu svojí znovu našla.I přesto,že jsem dělala ve 30 letech fitness a po dvou dětech vypadala jak holky z fitness plakátů přišlo ve 34 letech třetí těhotenství a přírůstek na váze 33 kg.Nebudu lhát,že po porodu při pohledu do zrcadla jsem brečela.A je to tu ....co přišlo 

ODHODLÁNÍ S TÍM NĚCO UDĚLAT.

Jelikož s manželem postupně plánujeme druhé miminko a já mám strach, aby můj další porod nedopadl stejně jako první, potřebuji se z něj asi vypsat. 

Vše začalo v létě 2014, kdy jsem začala chodit do porodnice na monitory. V průkazce jsem měla termín porodu 3. nebo 7. září, ale paní doktorka v nemocnici mi oznámila, že je u nich zvykem u diabetiček vyvolávat porod už ve 38. týdnu, preventivně, kvůli velikosti miminka. Prý to můžu odmítnout. Dcera měla odhadovanou váhu cca 2800 g, tak mi bylo divné, proč kvůli velikosti. Ale informace jsem si jinde nevyhledávala a věřila jsem že lékaři ví, co dělají. 

Měla jsem naplánovaný termín nástupu do nemocnice a asi týden před tím jsem šla ještě naposledy na kontrolu ke svému gynekologovi. Natočil monitor miminka a něco, co jsem ani pořádně nepochopila, se mu nelíbilo a tak mě poslal do nemocnice s doporučením k hospitalizaci. V nemocnici si skoro ťukali na čelo, protože podle nich bylo vše v pořádku. Ptali se, jestli nechci jít domů, což jsem odmítla, protože jsem se kvůli svému gynekologovi bála o miminko. Ale s odstupem času si řikám,  že to nejspíš byla chyba.

Byla jsem hospitalizována na rizikovém oddělení, kde pravidelně natáčeli monitory, ale jinak se nic nedělo. Ptala jsem se, jestli tedy můžu jít domů, ale prý když mám stejně za dva dny nástup tak by to nemělo cenu. Tak začali s vyvoláváním ještě o dva dny dříve,  než bylo původně v plánu. 

Nejdříve jsem dostala nějakou injekci, prý aby se čípek připravil a změkl (to bylo veškeré info, které jsem k podáváné medikaci dostala). Druhý den jsem dostala prostaglandinový čípek, po kterém se nic nedělo, tak mi lékař udělal vaginální vyšetření po kterém konstatoval, že jsem stále zavřená. Tak jsem dostala ještě jeden čípek. Kolem třetí hodiny odpoledne mi začínaly slabé kontrakce. Byly u mě na návštěvě babička se sestrou a říkaly jsme si, že by bylo fajn, kdybych ještě dnes porodila. Když návštěva odešla, volala jsem manželovi do práce, že už mám nějaké bolesti a ať raději po práci přijede za mnou, co kdyby náhodou. Moc jsem ho u porodu chtěla mít. 

Během odpoledne kontrakce trochu sílily. Příjemná lékařka mi udělala vnitřní vyšetření, ale zjistila, že se vůbec neotevírám. Tak jsem se průběžně procházela po chodbě, povídala si se spolubydlící na pokoji nebo si snažila číst a celé odpoledne mi byly natáčeny monitory. 

RÁDA VÁS UVÍTÁM V MÉ SKUPINCE A DOUFÁM, ŽE SE INSPIRUJETE 💙

https://www.modrykonik.cz/group/7338/

SYMPATICKÝ NÁZEV PRO SYMPATICKÉ NÁPOJE

O smoothie slýcháváme poslední dobou stále častěji, a to nejen v souvislosti s příznivým vlivem pro naše zdraví, ale i díky možnosti vytvoření originálních míchaných alkoholických nápojů. Co se skrývá pod názvem smoothie, jak si jej doma připravit a další zajímavosti včetně několika názorných receptů se dozvíte v následujících řádcích.

CO JE SMOOTHIE

Smoothie je mixovaný svěží nápoj, jehož základem je čerstvé ovoce, zelenina nebo jejich kombinace. Šťáva z čerstvě namixovaného ovoce bez přidaného cukru či konzervantů, kterou si můžete připravit sami doma, vám dodá kromě spousty energie i skvělý pocit, jelikož přesně víte, co pijete.  Díky tomuto čistě přírodnímu složení si získalo velkou popularitu například u veganů. Nelze popřít ani jeho příznivý vliv na zdraví díky zdroji vitaminů a dalších pro zdraví prospěšných látek.

Dnes si opět dáme malou lekci z oblasti partnerského soužití. Mám pro vás jednu důležitou informaci.  Moudro roku!

Pokud vaše dítě v noci trpí vlkodlačím syndromem, řve, chce pařit a nástup na buzerplac vyhlásí ještě ke všemu v nelidskou hodinu 3:30, prosím vás snažně za všechny týrané muže v čele s tím mým: vstaňte s ním ve vší tichosti a hladinu hluku udržujte i nadále na nule decibelů. Prostě nedělejte vůbec nic. Proč? Protože v ložnici vám spí další dítě a přeci ho nechcete probudit.

Nadace za práva týraných mužů vám předem děkuje za pochopení.

Je jasný, že vás to vstávání uprostřed noci a pak ráno (ale v podstatě zase v noci), hrozně baví. Kterou matku by to nebavilo? Obzvlášť když takhle vstáváte už 18 měsíců nonstop. Baví vás to. Tečka. Přijměte tenhle postoj.

A protože vás to TOLIK baví, máte POVINNOST sedět v naprostém tichu na peršanu od babičky a spojovat se s Vesmírem. Ať už telepaticky, virtuálně nebo nábožensky, hlavní je zaujmout pozici lotosu vysílat proud něčeho ven a zase přijímat jiný proud čehosi zvenčí. A nemáte dělat nic jiného.

Nic jiného! Nezbytné domácí práce a fyziologické potřeby  jsou přísně zakázány. Koneckonců jste na mateřské a celý den se jenom kopete do zadku nudou, tak to chvíli počká, ne? Nejdůležitějším cílem teď je to, aby se neprobudilo vaše zatím spící dítě v ložnici.