Je úterní podvečer. Sedím na balkónu a pode mnou v tělocvičně právě začíná hodina cvičení předškoláků. Děti jsou rozřazeny do skupinek a já zjišťuji, že  naše Lucka nějakým záhadným způsobem přes prázdniny přišla na to, jak se skáče z odrazového můstku na švédskou bednu. 

Mezi dětmi byl chlapeček. Všimla jsem si ho hned, protože měl na sobě dívčí fialové legíny. Chudák, řekla jsem si. Při každém cviku, na každém nářadí pak vypadal jako by se chtěl zabít. Chudák máma, řekla jsem si. Od půlky jako by přestal vnímat. Dělal vše možné i nemožné, jen ne to, co měl právě dělat. Chudáci ve škole, ti si s ním užijí, spratek jeden, řekla jsem si potřetí. A už jsem si v hlavě sumírovala MORALIZUJÍCÍ článek o tom, kde končí nevychovaná roztomilost a začíná pouze ta nevychovanost,  a o matkách, které to nechají zajít příliš daleko.

Za pár dní jsem toho kluka potkala na hřišti, i s bráchou a mámou. Lucka si odložila na lavičku nejoblíbenějšího petšopáka a šla si po svých. Kluk se za chvíli přišoural k lavičce a začal si ježka prohlížet. Jestli chceš, půjč si to na chvíli, řekla jsem. Chlapec po mně loupl očima a beze slova odešel. Maminka přišla vzápětí. Neobtěžoval? Nechtěl to sebrat? On ježky miluje. Byla jste taky na cvičení s předškoláky, že? Snažíme se ho socializovat. Je autista. Dozvěděli jsme se to teprve před půl rokem. Já to ale tušila už dlouho. Má snahu se kamarádit, ale odmítnutí zpracovává tři dny. A nejhůř nese posměch. Za rok má jít do školy. Neumím si to představit. 

Omlouvám se vám, myslela jsem, že je váš syn jen nevychovaný spratek, řekla jsem v duchu. A zastyděla jsem se. Kolikrát jsou asi mámy autistů konfrontovány okolím s tím, že neumí vychovat dítě. Pohledy ostatních, že oni tedy výchovu zvládli lépe. Úsečným větám, že by dítě potřebovalo jen pár na prdel. 

Chlapeček si nakonec petšopáka půjčil. Měla jsem dobrý pocit, nejraději bych mu ho dala. Lucka přiběhla zkontrolovat, že jí bude ježek vrácen a než zase odběhla, podívala se na  kluka  a řekla posměšně: "Proč máš na sobě holčičí legíny? Fialová je přece holčičí barva, to nevíš?"

Omlouvám se, řekla jsem. Bylo mi trapně za Lucku i za sebe. Paní se mile usmála: "To nic. Když on tu fialovou vážně zbožňuje."

Mohou být čisticí přípravky šetrné k přírodě a zároveň účinné proti špíně? Deset maminek vyzkoušelo 9 přípravků ze zelené řady Real green clean od české firmy Zenit a my jsme pro vás shrnuli jejich recenze. Podívejte se, jak dopadlo testování přímo v jejich domácnostech.

Zelená řada čisticích prostředků kombinuje vysokou čisticí sílu a zároveň šetrnost k přírodě i k čištěným povrchům. Všechny suroviny včetně parfémů a konzervačních látek jsou pečlivě vybrány tak, aby nezatěžovaly životní prostředí. Výrobky jsou lehce biologicky odbouratelné a otestovány akreditovanou laboratoří. Jsou ideální pro domácnost s vlastními čističkami odpadních vod. 

Celé testování provázela příjemná vůně čisticích prostředků Real green clean, kterou si chválily všechny maminky. Stejně tak tato řada čisticích prostředků zaujal většinou svým designem obalů, které se líbily také dětem. Maminky z Modrého koníka vyzkoušely:

1. Real green clean prací gel

+ Nejvíce bodů získal prací gel za účinné odstranění všemožných skvrn (od čokoládové zmrzliny po rajskou).

+ Hned v závěsu se nesla krásná vůně pracího gelu.

Skupiny jsou na Modrém koníku jednou z vámi nejpoužívanějších částí, avšak vždy byly schované v blozích. Byli bychom rádi, aby skupiny a fóra byly blíže k sobě - pod jednou záložkou. Nakonec, fungují velmi podobně.

Funkce ve skupinách i fórech zůstávají stejné, jako dosud. Nic se neodstranilo, naopak přibyla jedna užitečná funkce: seznam nových příspěvků ze všech skupin, kterých jsi členem. Na jednom místě tedy uvidíš, co nového přibylo v "tvých skupinách". 

Jako při každé úpravě, pokud najdete nějaké chybičky, na které jsme zatím nenarazili, dej nám prosím vědět sem. Tak se připomínky co nejdříve dostanou na správná místa.

Pěkný druhý podzimní den přeje

Modrý koník team

Bylo nebylo - malé ptačí hnízdo se krčilo vysoko v koruně stromu. A v tom malém hnízdě bylo jedno nádherné, modrofialové vejce. Ptačí máma byla na něj tak pyšná, že ho ukazovala všem ostatním ptákům v okolí. Jednoho dne náhle vejce puklo a ven vylezla maličká, mokrá ptačí holčička. Ptačí holčička špatně viděla, bylo jí zima a byla trochu vylekaná, a tak ji máma hned schovala pod křídla, aby byla v bezpečí, zatímco ptačí táta odletěl najít něco dobrého k obědu.

Po nějaké době začaly ptačímu děťátku růst vlastní hebká pírka, aby mohlo být pořád v teple. Pak pocítilo chuť otevřít oči a dívat se na všechno kolem. Avšak čeho si všímalo nejvíc, byl ten zvláštní pocit hluboko dole uvnitř…

„To bych ráda věděla, co to je, ten pocit uvnitř mne“, říkala si ptačí holčička. Jak dny plynuly, ten zvláštní pocit rostl a rostl, a ptačí hočička se divila a divila, co to všechno má znamenat?

Pak jednoho dne uslyšela mámu, jak si cvrliká, když poklízela kolem hnízda. Najednou ptačí holčička věděla, co znamená ten dívný pocit. Chtěla cvrlikat! Ptačí hočička vlastně věděla, že to MUSÍ udělat. A tak otevřela ústa a zacvrlikala hlasitěji, než jak to kdy slyšela. Děti, které si hrály v domě, dokonce vyšly ven se podívat, co to bylo za zvuk. Psi začali štěkat a paní z vedlejšího domu, která právě věšela prádlo, přestala a rozhlédla se kolem a naslouchala.

Ptačí máma se tak polekala, že pozadu přepadla z hnízda. Ale protože uměla létat, rozevřela křídla a hned letěla zpět zjistit, co se děje. Když holčička viděla, že se vrací, měla radost. Když teď věděla, z čeho byl ten divný pocit, cítila, že je čas pro další veliké zacvrlikání, a tak to vyběhlo ven znovu! V té chvíli ptačí táta přiletěl z větve, na které předtím trpělivě čekal na brouka. Pak sem přiletěli sousedi od vedle, tety, strýčkové, bratranci a přátelé, až byly všechny větve kolem hnízda zaplněny ptáky…

Když viděla všechen ten rozruch a cítila všechnu tu pozornost, řekla si ptačí holčička: “No ne, já jsem skutečně někdo. Všem na mě záleží. A to je uvnitř tak dobrý pocit. Asi teď budu skákat nahoru a dolů.“ A to také udělala.

„Začni psát články!“ Řekl mi nedávno můj muž. Přiznám se, před očima mi začaly barevně tancovat výstražné majáčky. Nebezpečná situace ozývalo se mi v hlavě pořád dokola. Hned se mi vybavil jeden moment. Vidím sebe, jako docela malou holku. Má úžasná, dokonalá a chytrá (nejchytřejší) sestřenice mi zrovna ukazuje můj dopis, který jsem jí napsala, opravený červenou pastelkou. Červená na papíře jasně dominuje. Směje se mi, zatím co já chci neexistovat, vypařit se. „Jak můžeš být tak hloupá?“ říká mi…

Samozřejmě, mnoho času uplynulo. Z velké dětské křivdy se stal docela malý šrám, který se občas připomene (hlavně, když si nejsem jistá) a taky trošičku zabolí. Občas mě píchne, jako taková malá připomínka toho, že směr, tedy to, jaký člověk je a jaký v budoucnu může být, naštěstí neurčuje sestřenice.

Můj směr ovlivnila má babička. Zní to jako klišé Boženy Němcové, ale u mě to tak je. Má babička je svérázný přímočarý člověk. V babiččině životě má všechno jasně dané hranice, žádné šedé zóny, žádné obavy, žádné otazníky. Život buď je, nebo není.. „Nééé, aby jste mi šli na pohřeb v černém,“ říkává často, „jinak vás budu chodit strašit!“ Má babička vášnivě ráda čte a tuto vášeň ráda sdílí s ostatními členy rodiny. Jinými slovy: nutí k této vášni i ty druhé. „Přečti si to, je fakt DOBRÉ!“ vítá mě s knihou v ruce, kdykoliv přijedu na návštěvu. Kladný vztah k literatuře a psaní mi byl tedy předurčen a věřte mi, nešlo tomu uniknout, ačkoliv jsem jako dítě vzdorovala a nechtěla číst. Jenže, máte-li babičku, která vám každý večer trpělivě čte ty pohádky, vypráví vám před spaním napínavé příhody ze svého dětství, které znějí až děsivě, obzvláště, máte-li bohatou fantazii (jako já) a příběh si zasadíte do té válečné doby (tedy, když si tam jako dítě přimyslíte tu šeď té doby, všude si dosadíte ty bomby, koncentrační tábory a za každým rohem mrtvého nacistu), pak si to předurčení k vám cestu najde, ač chcete – nebo ne.

A tak se stalo, že jsem tak trošku zasažená 2. světovou válkou, tou pokřivenou dobou, kterou jsem nikdy nezažila. Zakořenila ve mně tak hluboce, že se k ní pořád vracím, v literatuře ji vyhledávám a pořád se snažím dozvědět víc.

Svou první povídku jsem napsala na začátku střední školy, v rámci soutěže na téma: Barevné léto (zážitek z prázdnin). Byl to – troufám si říct barvitě vylíčený příběh o dívce, která se ve vlaku, cestou z prázdnin, seznámí se starým mužem. Ten jí vypráví střípek ze svého dětství, tragickou příhodu o tom, jak přišel o rodiče a jak se schoval za skříň, aby ho nacisti nenašli.

No, nepochodila jsem. Učitelka mou povídku do soutěže nezařadila s odůvodněním, že jsem ji určitě někde opsala. Nedokázala pochopit, proč by se holka v patnácti letech měla zabývat takovým tématem. Rozum a zkušenosti jí říkaly, že puberťačka v tomto věku má sice mnoho zájmů (líčení, hudba, první lásky….), ale rozhodně nemá zálibu: „nimrat se v holocaustu!“ Její domněnku zcela jistě umocnil můj vzhled černého „depešaka“. Ve svém postoji byla neoblomná a nenechala si ho ničím vymluvit. Zase jsem si vzpomněla na sestřenici a šrám zabolel. Ale zároveň mě napadla spásná myšlenka – věcný argument, že kdybych byla povídku opsala, nenasekala bych tam tolik gramatických chyb!!! Na což učitelka reagovala s úsměvem a ujištěním, že tam chyby nebyly. Inu, s příchodem googlu a textových editorů se i má gramatika zlepšila na úroveň snesitelnou. 🙂