Když za mnou přijde šestiletá dcera s otázkou: "Mami, co je to 'Nežaluj!!!'?" nedokážu odpovědět. Vždyť tohle slovo doma nepoužíváme a ani jsme ho nepoužívali v rodině, když jsem byla malá. Ptáme se společně tatínka, co si o tom myslí on a snažíme se vymyslet nějakou pochopitelnou definici. Diskuze končí u toho, že když se nám chce s něčím svěřit, nikdy to není to negativní "žalování", které neumíme popsat a které může slyšet od ostatních, a že může za námi kdykoliv přijít.

O dva roky později řeším šikanu dcery ve škole dětmi z vyššího ročníku. Jsem vděčná, že má k nám důvěru a že se svěřila. 

Teď už definici "žalování" znám. Z mého pohledu je to opakovaná neochota dospělých naslouchat dětem. 

Ano, od nás dospělých se děti učí, jak se mají zachovat v určitých situacích. Od nás kopírují vzorce chování. A my se současně učíme, jak je vychovávat. 

Ano, může někomu připadat je to časově náročnější diskutovat s dítětem o sebemenším zaváhání, ale věřím, že se vybudovaná důvěra časem vrátí.

Takže větu "NEŽALUJ!!!" stále ve svém slovníku nemám a doporučuji ji ostatním vyškrtnout. Opravdu není příjemné být ani na jedné straně konfliktu při rizikovém chování dětí.

Jmenuji se Barča a jsem mladou (teda myslí mladou, ale číslo na občance si možná říká něco jiného) mámou čtyř dětí a paničkou jedno superakčního a šíleného kokršpaněla. Většina lidí se vyděsí, když zjistí, že máme čtyři děti. Ale za sebe musím říct, že to (zatím) bylo to nejlepší rozhodnutí, které jsem v životě udělala. Samozřejmě si užívám doma chvilky pohody, kdy nejstarší je ve škole, dvojčata ve školce a ten nejmladší spí venku v kočárku. Ale popravdě miluji kolem sebe rozruch, takže se většinou těším, až tu zase bude dětí plný dům. 

Přestože jsem vystudovala vysokou školu se specializací na práci v laboratoři a po škole si udělala i doktorát z genetiky, přeci jen mě to víc táhne k práci s dětmi. Proto jsem se rozhodla, že zkusím svoje štěští a přihlásím se na studium Speciální pedagogiky. Když se mi podaří se na školu dostat a udělat si bakaláře, tak budu moci pracovat s dětmi ve školce. Tak na mě myslete, prosím, ať mám štěstí při zkouškách.

Ahoj, ráda se s vámi podělím o náš příběh s dobrým koncem.

Náš syn se narodil akutním císařským řezem o cca 3 týdny před termínem. Porod vzhledem k okolnostem nakonec dopadl dobře, Apgar 10-10-10. Syn se první cca rok, rok a něco vyvíjel ukázkově, dle tabulek. Od té doby jako když utne, přestal jíst, spánek byl katastrofa, řeč nepřicházela. Nemluvil až do 4 let a když už začal tak neskloňoval, nečasoval, výslovnost taky nic moc - první diagnóza- vývojová dysfázie. Nic, co bych jako pedadog neznala-budeme chodit na logo, on se rozmluví. Do toho se přidaly klasické projevy ADHD, nevydržel fakt u ničeho, agrese byla ve školce i doma, hlavně proto, že nebyl schopen vyjádřit svoje potřeby a nikdo mu nerozuměl. Přikládali jsme tomu i narození dalšího sourozence, ale já toto tolerovat nebudu-hledám cesty, jak mu pomoci a zároveň pomoci i nám. Agrese se stupňuje, koncetrace se nezlepšuje, přidává se pomočování, když je ve stresu, což bylo vlastně pořád-jakákoliv změna v režimu ho rozhazuje, trvá na svých stereotypech. Když něco není po jeho, obrovský výlev emocí. Objevuje se poprvé slovo PAS-autismus. Odmítám, moje dítě mít projevy PAS nebude- hledám cesty, jak z toho ven (zde je nutno podotknou, že jsem s autisty pracovala a se všemi jsme udělali obrovský progres). Syn přes všechny obtíže je chytrý, když má motivaci-funguje, a pak přijde sešup dolů a nefunguje vůbec nic. Čeká nás nástup do školy- trvám na odkladu, přestože náš syn je chytrý, naučil se všechna písmena prakticky sám, přestože stále neumí pořádně mluvit 🙂. V PPP nám řekli, že syn bude mít všechny dys, je jasné ADHD, vidí nějaké znaky autismu a škola bude náročná. Školka není úplně nadšená- čekali, že se syna zbaví, popravdě se jim nedivím. Zařizujeme asistenta pedagoga i s výhledem do školy. Náš syn je náročný a ve srovnání s mladší to vidíme i my, přestože jsme to tak nějak věděli vždy. A teď k tomu, co nám pomohlo....

Hledala jsem, co vlastně je příčinou synových obtíží, vždyť to nemá po kom zdědit 🙂). A našla jsem, že existuje něco jako "primární reflexy". Ve zkratce primární reflexy jsou reflexy, které mají vymizet kolem jednoho roku. Pokud nevymizí způsobují nejrůznější obtíže, které mají stejné projevy jako ADHD, PAS nebo vývojová dysfázie- někdy kombinace všeho, někdy jen něco, záleží na tom, kolik těch reflexů přetrvává. Jak se těch reflexů zbavit? My jsme chodili na neurovývojovou terapii, což je sada cvičení, kdy to dítě kopíruje první rok života a ty reflexy v průběhu toho cvičení mizí, což asi někteří znáte, ale hlavně!!

jsme chodili i na metodu RMTi, která u nás v česku v té době u nás teprve začínala. Narozdíl od neruovývojové terapie to jsou takové spíš jenom pohyby, které slovy terapeutky aktivizují mozek tak, aby fungoval správně. Jsou to mnohem jednodušší cviky než v neurovývojovce a ze začátku jsou i časově strašně nenáročné. Na začátku jsme začínali na 30vteřinách a postupně jsme se propracovali k deseti minutám denně. A hlavně tady u toho vidíte, že to tělo něco dělá prakticky okamžitě- syn nám rudl hned po třeba deseti vteřinách toho pohybu-vše se musel naučit tak, aby to jeho mozek aktivizovalo a zvládl to sám a lépe. A víte co? Povedlo se. Syn se rozmluvil po 14!!!! dnech cvičení. Na logopedii tomu nemohli věřit. Po třech měsících začal časovat i skloňovat, po pěti mesících byste nepoznali, že měl nějakou vývojovou dysfázii. Dodnes nezapomenu na ten výraz logopedky :D A projevy ADHD a PAS? Zmizely. Úplně všechny během pár měsíců.  Takže zatímco v první třídě bylo nutné mít asistenta, ve druhé učitelka ani asistentka nechápaly, co se s načím klukem děje. Teď, po návštěvě PPP už nám asistenta nedali, není potřeba. Psycholog a psychiatr nechápu, my se jen smějeme, jak to nakonec bylo vše jednoduché :D. Máme kluka, kterej je zdravě sebevědomej, nikomu by teď už neublížil. Nemá žádné dys, ani obtíže ve škole. Zvládá perfektně stresové okamžiky, je rozumný, vyvážený. Žádná ztráta koncentrace, nic nezapomíná, on to na sobě dokonce i poznal a říká nám, jak se cítí mnohem lépe, což je pro mě víc než nejvíc!! Jeho primární reflexy jsou teď takové, že žádné nemá a z našeho pohledu by už nemohl být dokonalejší 🙂 Celá terapie trvala 15 měsíců včetně nějakých pauz. Moc bych si přála, aby to pomohlo i dalším dětem, protože v takovýto zlepšení jsme nedoufali ani v nejdivočejších snech....🙂

Klidně se v komentářích ptejte na více informací, co. budu vědět, ráda zodpovím!