Tak tento #tag je bezva věc ! Nejenom, že se člověk dozví, pro mne (zahnívající) matku na RD je to i příjemné rozdmýchávání paměti a prastarých profesních dobrodružství !

Čili i já bych Vam tímto ráda přiblížila mojí práci, respektive  jedno  kariérní období v životě jedné zdravotní sestry...🙂

Jsem vystudovaná sestra specialistka pro ARO/JIP a před lety jsem si ještě doplnila bakalářské vzdělání v oboru ošetřovatelství, na magistru už jsem se nějak nezmohla.

Nicméně od začatku.Když pominu nějaké ty brigády v nemocnicích ještě při studiích, moje první velká pracovní zkušenost byla v USA,kde jsem strávila 18 měsíců a kde jsem pečovala o lidi s mentáním postiženim.Toto byla opravdu škola života a určitě se o tom někdy rozepíšu.

Po návratu jsem pak stravila skoro 2 roky jako sestra u lůžka na oddělení ARO, kde to bylo skvělé, leč  táhlo mne to opět ven.

Tentokrat jsem se rozhodla pro Saúdskou Arábii, zemi pohlcenou islámem,pouští a obrovským bohatstvím.

Je tomu několik měsíců, co jsem se rozhodla začít fotit soubor o maminkách s handicapem. Dnes bych ráda napsala o tom, co mě k tomu vedlo a trochu více napsala o své nemoci. O tom, jaké to je, být Myastenikem.

To, co mě přímo vedlo k tomu, abych jej začala fotit, byl nepříjemný komentář jedné zdravotní sestry (která ironií osudu sama má 2 děti), která mi řekla doslova: „Kdo s touhle diagnózou přivede sobecky na svět dítě?“

Tento komentář mě srazil na kolena na několik dní a popravdě, i dnes, kdybych tu ženskou potkala, nejradši bych jí jednu vlepila 😀. Ale tato bolest mě dovedla do dalších vzpomínek na x lidí, kteří měli potřebu se vyjádřit k mému životu a posuzovat můj zdravotní stav. Zjistila jsem ale, že nejsem jediná a že i ostatní s jakoukoli nemocí zažívají to samé.

Dalo by se říct, že se předsudky dělí na dva tábory. Ten první tábor usnul v historii někde v období za minulého režimu, kdy byli postižení odsouváni na okraj společnosti, do ústavů a nebylo jim dovoleno fungovat, jako normální lidi. Protože to nebyl člověk, kterého chtěli ve společnosti vídat. Společnost pro ně byla jen pro zdravé a „normální“ jedince (s čímž má naše společnost problém dodnes nejen v otázce handicapovaných). Bylo to motivováno politicky. V případě 2. světové končili ještě hůř.

Ano, je štěstí, že žijeme v dnešní době, kdy nám za nemoc nehrozí smrt ani odsunutí na okraj společnosti. Přesto tento model tady fungoval tak dlouho, že pro mnohé je problém, že i handicapovaní chtějí žít normální život. Chtějí chodit ven, cestovat, mít rodinu a děti, užívat si života. Jako každý jiný. Společnost si stále ještě nezvykla.

Často tento pohled vídám u zdravotníků, zvlášť u těch, kteří jsou přepracovaní. Proč? Inu, ona zdravotní sestra, která mi řekla, že jsem sobec, totiž pracuje na Gerontopsychiatrii. Což je psychiatrie pro seniory. Sestra měla pravděpodobně jednu, možná dvě zkušenosti s Myastenií. Která nejen že u každého vypadá úplně jinak, ale mění se i s věkem. Je logické, že žena v produktivním věku na tom nemusí být tak špatně, jako sedmdesátiletá babička, které se už přidružily i potíže s věkem a pak té sestře přijde, že toto onemocnění je příliš těžké na to, aby vůbec mohl mít někdo s Myastenií děti.