V první řadě bych chtěla MK poděkovat za možnost testování, nikdy předtím jsem o Maně neslyšela a ani se o žádné podobné produkty nezajímala, protože se snažím instantním jídlům vyhýbat. Takže velice děkuji za tuto zkušenost 🙂 

Přemýšlím, jak celou závěrečnou recenzi uchopit, aby to nevypadalo, že musím chválit, protože jsem něco dostala zadarmo. Tak to totiž vůbec není, i když moje prvotní KZ vůbec pozitivní nebyly. 

Když přišel balíček, byla jsem velmi překvapena jeho tíhou a vším, co obsahoval. Okamžitě jsem se nedočkavě pustila do prvního nápoje, byla jsem fakt strašně zvědavá, jak bude chutnat. A přišlo první zklamání, vůbec, ale vůbec mi nechutnal. Konzistence na mě byla šíleně hustá i půl hodiny po pár locích (ano, ani jsem ho nedopila celý) jsem cítila pachuť. 

Po této zkušenosti jsem začala googlit, sakra samé pozitivní recenze, všem chutná 😱 To jsem opravdu tak divná ? 😱 Do dalšího testování jsem se moc nehrnula, měla jsem obavu co to zase bude 🙈  Další dva pokusy dopadly podobně. Do pití jsem se vyloženě musela nutit. Připomínal mi ATB sirup 🙈. 

Ale pak to přišlo, honila mě mlsná a vzhledem k tomu, že se snažím lehce zhubnout, místo čokolády jsem sáhla po Maně v prášku, kterou jsem si namíchala dle sebe. Špatně se teda rozmíchává, takže doporučuji sáhnout po mixeru, smoothiemakeru atp. No zkrátím to, vypila jsem ji s takovou chutí, že jsem až byla v šoku. Toto se opakovalo i další dny. 

Nevím jestli to přirovnat hladu, psychice, ale já jsem si nakonec Manu opravdu zamilovala. 😍 Až mě mrzí, že tak rychle mizí 😂

Sedíte v ordinaci. Díváte se na doktorku. Posloucháte, co Vám říká... a hlavou se Vám honí, že je to nějaká blbost. To přeci nemluví o Vás...

Ale pěkně popořádku. Před 4 lety jsem porodila Davídka. Císařem kvůli nezhoubnému myomu na děloze. Vše bylo ale v pořádku... až na tu bouli, která se mi na začátku těhotenství objevila na krku. Podle endokrinologa uzel na štítné žláze. Domluvili jsme se, že po porodu půjde celá ven. Jasně, po porodu se objednám. Jenže znáte to... šestinedělí, pak se to nehodí, pak do toho něco vleze, pak než vás vezmou, pak než dají termín... K operaci jsem se dostala až 11 měsíců po porodu. Histologie dopadla špatně a výsledkem byl karcinom. To bylo poprvé, kdy jsem slyšela to slovo, co nikdo nechce nikdy slyšet - rakovina. Nečekala jsem to, vůbec ne. Jela jsem si přeci jen nechat vyndat stehy po operaci. Naštěstí je rakovina štítné žlázy jedna z těch "lepších" a dá se dobře léčit. Byla jsem na radiojodu, pak pravidelné kontroly v nemocnici. Všechny výsledky byly v pořádku. Jupí. Po roce od operace mi dovolili znovu otěhotnět. Trvalo to sice ještě pár měsíců, ale podařilo se a loni v říjnu jsme se dočkali vytoužené holčičky.

I tentokrát bylo těhotenství v zásadě bez problému, i když jsem znovu rodila císařem. Pro jistotu, protože děloha byla ztenčená kvůli odoperovanému myomu. Terezka byla od začátku moc šikovná a na rozdíl od bráchy se i kojila bez problémů bez kloboučků. Od Vánoc začala trochu zlobit u kojení z levého prsa. Ale nějak jsme to zvládly. V únoru nastal bojkot... oboustranný. I ten jsme překonaly. Našly jsme polohu, ve které celkem pila, i když o dost méně než z druhého prsa. No co, říkala jsem si. Tak prostě preferuje to pravé. Takových dětí je... postupně ale začala pít méně a méně a prso začalo postupně otékat. Od Velikonoc se nenapila už ani jednou. Prso oteklo, zčervenalo. Ale neměla jsem žádné teploty, horečky. Říkala jsem, že tedy retence. Takže vyzkoušet babské rady. Nahřívat, odstříkat, zchladit. Trochu se mi ulevilo, ale žádná sláva to nebyla. Minulý týden jsem se konečně dostala na gyndu, aby se na to podívali. Rozhodnutí bylo jasné - okamžitě na mamografii. Ani tam se jim to nelíbilo a další den hned magnetická rezonance a biopsie. Výsledek budu znát v pátek, ale vypadá to téměř jistě na nádor. Navíc zánětlivý a velmi agresivní. Bohužel jsou nejspíš zasažené i uzliny a metastázy i na játrech.

Pláču, brečím, hystericky vzlykám a pak si zase říkám, že to přeci není pravda. To se přeci netýká mě. Čeká mě další vyšetření a konzultace s onkologem, kde se rozhodne o další léčbě. Čeká mě dlouhá a těžká cesta. Moc si přeji, aby na jejím konci byla (aspoň relativně) zdravá máma dvou malých dětí. Všichni mě drží nad vodou a moc si toho vážím. V neposlední řadě i má úžasná virtuální kamarádka Iva @ivakalinova Díky za to, jaká jsi.

Takže maminky... neřeště blbosti, nehádejte se, radujte se z každého okamžiku. Nikdy nevíte, kdy se vám svět obrátí vzhůru nohama.

„Vychovávat dítě začnu hnedka, nechci ho rozmazlit, ať nám za pár let neskáče po hlavě. Ostatně babička říká, že pláčem sílí plíce.“

Bohužel na rady starších příbuzných se nedá spolehnout – to co se doporučovalo za minulého režimu, nemělo žádné vědecké opodstatnění a totálně to potlačilo roli matky. A máma je pro dítě to nejdůležitější! Tady je pravda:

• Vyřvávání je drezúra dětí, která je vážně poškozuje (to že jsme to přežili, neznamená, že je to OK).
• Dítě není pes, není třeba jej učit, kdo je tady pánem. Je to náš budoucí parťák. Chceme, aby nám mohlo věřit, tak ho nezraďme!
• Chováním v náruči se nikdy žádné dítě nerozmazlilo.
• Rozmazlenost neexistuje – je to jen nepochopení dítěte – miminko má kontakt jako základní potřebu, proto ho vyžaduje.
• Jako rozmazlené vnímáme ty (starší) děti, které vyžadují nadměrnou pozornost – právě proto, že se jim jí nedostalo v raném dětství. Není to ale jejich vina.

Věřte svému srdci – pokud vám něco říká, ať to brečící miminko zvednete do náruče, udělejte to! Poslouchejte víc sebe, než okolí. Jste nejlepší rodiče pro své dítě – už teď! Stačí si naslouchat.

Chci vědět víc

Menorca 2018 – hotel Aquamarina RECENZE

Chtěla jsem si pro sebe sepsat pár věcí na památku na naši první společnou dovolenou u moře, ale napadlo mě, že možná to někomu pomůže při výběru dovolené, protože když se člověk rozhoduje, kam vyrazit, shání povětšinou, co nejvíce informací o daném místě.

Na Menorcu jsme odlétali z Prahy 24.8.2018 po osmnácté hodině. Zvolili jsme si délku pobytu sedm dní, protože to byla naše první dovolená s dětmi, kterým v té době bylo 3 a 5 let. Trošku jsme se báli, jak to budeme zvládat, zvlášť když mladší syn měl ve vodě sebevražedné sklony, a že je v hloubce a neumí plavat, ho netrápilo, což jsme věděli z návštěvy plaveckých bazénů, kdy se pokoušel všemožně vymanit ze sevření.

V letadle jsme dostali místa až téměř vzadu – nebyla to poslední sedadla, ale byla poslední obsazená a za námi již nikdo neseděl, což bylo skvělé, protože děti vcelku nadšeně vše komentovaly, a ne všichni jsou na to zvědaví. Vzhledem k tomu, že sedadla jsou po třech a my byli čtyři, jedno místo jsme měli přes uličku, ale zbylá dvě byla opět volná, takže kluci před vzlétnutím pendlovali.

Jakmile se blížila doba odletu, přinutila jsem je (vlídným slovem samozřejmě) usadit se, ale jen chvilku na to nám oznámili, že si ještě počkáme, protože není volná letová cesta. Naštěstí jsme měli ještě zásobu bonbónu, tak se to dalo tu necelou hodinku vydržet.

A hurá letíme!