Ne vždy. Někdy je to jen začátek uzdravování.

Moje dcera začala docházet na terapii po smrti svého otce. Bolest v sobě zapouzdřila. Nechala ji tam, hluboko – a ta bolest tiše hnila a dělala paseku.

Teď s pomocí terapeutky tu ránu znovu otevírá. Ne proto, aby to víc bolelo. Ale aby se mohla začít čistit. Přijmout. Vydechnout.

A dnes ten proces začal. Čištění.

Jak jsem to poznala?

Dcera byla venku. Volala mi její kamarádka – dcera měla panickou ataku. Jela jsem za ní přes celé město. Sedly jsme si na lavičku. Počítaly auta. Hádaly čísla tramvají. Kam asi jedou? Co je v těch místech?

Možná to znáte taky.

Potkáte člověka – a ani nevíte jak, ale víte, že ho znáte. Není třeba slov. Stačí pohled, gesto, ticho. A to ticho mezi vámi není trapné – je naplněné. Je to ticho mezi dušemi, které si pamatují.

Možná jste spolu už kráčeli v jiných dobách. Možná jste si tehdy něco slíbili. Možná jste se zranili – a teď to léčíte. A možná si v tomhle životě už nemusíte nic dokazovat. Jen si znovu dovolit být spolu. V lehkosti. V důvěře. V přijetí.

Když vztah není lekce, ale dar

Dlouho jsem věřila, že vztahy musí bolet. Že musejí být „karmické“.

Že musí člověka rozlámat, přetvořit, otřást. Že láska, která nebolí, je povrchní. Že musím růst jen přes bolest.

Jsem čarodějnice, když miluju bouřku?

Nevím. Ale vím, že když se obloha zatáhne, když se nebe roztrhne jako stará jizva a z jeho hlubin vytryskne světlo a zvuk, něco se ve mně probudí. Něco, co v běžných dnech spí. Co se nedá vytáhnout meditací ani vůní kadidla. Ale bouřka – ta mě otevře.

Ten příval energie, radosti, štěstí... Jako by průtrž mračen zářila mou vlastní silou.

Miluju být venku, když to přichází.

Vítr mě ohýbá jako vrbu. Lámal by mě, kdybych se bránila. Ale já se nelámu – já tančím. Nechávám se jím kolébat. Tělem i duší. Možná to zní bláznivě. Možná to vypadá nebezpečně. Ale v té vichřici jsem nejvíc doma. Jsem to já. Má duše. Mé nitro.

A když udeří blesk...

vím, jaké to je probudit se do rána, které nepoznáváš. Jako by to nebyl tvůj život. Nevíš, co máš vlastně ráda. Co vůbec chceš. Díváš se na sebe do zrcadla a ptáš se: Kam jsem se poděla? Kdo je ta cizí žena, co se na mě dívá?

Děláš věci, které „se mají“. I když jdou proti tvému přesvědčení. Usmíváš se, i když uvnitř je pusto. A všechno kolem jede dál… jen ty máš pocit, že ses z toho ztratila. Jako bys uvnitř umřela, zatímco kolem tebe proudí život. Příliš rychlý. Příliš hlučný.

Ale víš co? Neztratila ses. Jen ses na chvíli vzdálila. Ztišila. Možná jsi byla dlouho pro ostatní – a teď je čas být zase pro sebe. To není sobectví. To je návrat. A každý návrat začíná od nuly.

Tvoje duše tě celou dobu tiše volala. Někdy šepotem. Někdy křikem. Ty jsi ji jen neslyšela. Ale teď možná přichází chvíle, kdy ji znovu uslyšíš.

Začni maličko. Jedním hlubokým nádechem. Jednou věcí, kterou uděláš jen pro sebe. Úsměvem na sebe v zrcadle. A uvidíš – kousek po kousku se začneš vracet. Možná jiná. Ale celistvější. Opravdovější. A silnější než kdy dřív.

Vím to. Protože jsem tam byla. A někdy se tam zase vracím.

vím, že je těžké to přiznat nahlas. Že i když spíš, neodpočíváš. Že i když sedíš, pořád v sobě něco neseš. Těžké, nepojmenované, neviditelné. A přitom tak znatelné.

Možná už tě unavuje být ta, která drží všechno pohromadě. Ta, která ví, která vnímá, která cítí za všechny. Možná jsi jen chtěla chvíli ticha. A místo toho přišla další vlna.

Unavená… to není slabost. To je znamení. Že už bylo dost. Že tělo i duše chtějí změnu. Ne útěk, ne konec – ale návrat. K sobě. K pomalosti. K dechu, který není nutnost, ale dar.

Dnes nemusíš být produktivní. Dnes nemusíš být inspirativní.

Dnes stačí, že jsi. A že to slyšíš.

Jsme tu. My, co to známe. A nezapomněly jsme, jaké to je. Ale víme i to, že se dá najít světlo. Ne skrz výkon – ale skrz pravdu.

Dneska jsem vzala dceru na HafYogu. A víš, co jsem tam viděla? Emoci štěstí. Syrovou. V přímém přenosu. U puberťačky, která se tváří, že ji nic nerozhodí. Že je jí všechno jedno. Že „to má na háku“. A přitom tam byla – čistá radost. Upřímná, nenucená. Emoce, která mluví víc než slova. 

Možná ti někdy říkali, že jsi moc.

Moc citlivá. 

Moc náladová. 

Moc smutná. 

Moc veselá.

Milá Ty,

vím, jaké to je. Když se ráno vzbudíš a celý svět visí na jediném nádechu, který tě bolí. Když se snažíš fungovat, protože „musíš“, i když v tobě všechno křičí, že už nechceš dál. Znám ty dny, kdy i čisté vlasy jsou výkon roku a úsměv? Ten nosíš, aby se nikdo moc neptal.

Ale slyš, něco Ti povím – tohle není konec příběhu. Ani slepá ulička. Je to jen jedna ze zatáček na cestě, kterou kráčíme my, ženy, co si sáhly na dno a rozhodly se odrazit. Pomalu, po svém. Bez návodu. Někdy s pády, ale vždycky znovu srdcem.

Nepotřebuješ být silná pořád. Stačí být pravdivá. A když už nevíš kudy kam – ozvi se. Jsme tu. My, co víme. Co prošly, co přežily, co našly v sobě nový dech. A teď ho dáváme dál.

S pokorou a vděčnost, já 😊

Už nepřebaluju miminko. Nemám od krku až po kolena mrkvičku ani kaši. Už nebojuju s batoletem, které nechce plínu.

Teď mám na ramenou občas její slzy. Tíhu jejích prvních zklamání. Chaos jejích emocí. Dospívání.
Vedle mě stojí člověk. Vyšší než já. S vlastním názorem, ostrým jazykem a pohledem, který umí říct všechno – beze slov.

Když jsem si kdysi stěžovala, že mi mizí boty, netušila jsem, že jednou mi začnou zůstávat – protože má větší nohu než já. (Což je jediná výhoda jejího růstu. Konečně mám boty jen pro sebe. Ale výběr se dost zúžil.)

Už neuklízím kostky z podlahy.
Uklízím nálady, tichá dramata, poházené talíře a ponožky v peřinách.
Snažím se být blízko – i když mě nechce nablízku.
Snažím se nesdílet nevyžádané rady – a přesto být připravená, když přijde.

Nečtu pohádky na dobrou noc.
Čtu mezi řádky.
Mezi výkřiky: „Ty mi nerozumíš!“, „Neřvi na mě!“ a tichým „Mami?“, které zazní od srdce.

Neřešíme pohádky.
Řešíme tón hlasu.
První lásky. První slzy.
A taky vztah k tělu, ke světu i sama k sobě.

Léto už je za dveřmi. Fakt, i když to tak při pohledu na teploměry v některých dnech vůbec nevypadá. S novým ročním obdobím v dm velmi často přichází limitované edice a nejinak je tomu i teď.

Na pultech ochodů dm už aktuálně můžete pořídit limitované novinky - produkty od privátní dm značky ebelin.

Privátní dm značka ebelin

Značka ebelin nabízí široký výběr beauty produktů. Ať už je to příslušenství pro vlasy, líčení, jako například štětce nebo houbičky na make-up, nebo jiné doplňky pro péči o obličej a tělo - to všechno najdete v jejím sortimentu. Nechte se inspirovat a vykouzlete si nový look s pomocníky od dm značky ebelin.

Tato limitovaná edice aktuálně nabízí 8 novinek a můžete se na ně podívat na eshopu dm. Nebo si můžete prohlédnout 3 parádní kousky, které nejvíce zaujaly mě - přímo zde v článku 🙂

Ebelin štětce na líčení 4v1 Let Your Dreams Blossom 

• čtyři štětce v jednom nástroji
• chytrý posuvný mechanismus
• ideální pro každodenní make-up
• praktické a kompaktní provedení

aneb štěstí není odměna – je to tvoje právo

Dlouho jsem si myslela, že štěstí je něco, co přijde až potom.

Až budu mít uklizeno.

Až budu mít hotovou práci.

Až budou děti zdravé.

Až si všechno sedne. Až bude klid. Až si to zasloužím.

aneb když už se nechceš zalíbit, ale raději patřit sama sobě

Jedna z nejčastějších vět, které jsem za život slyšela, nebyla „Máš krásné vlasy“ nebo „Tahle sukně ti fakt sekne“.
Byla to spíš věta, co mezi řádky skrývá víc než jen pozorování:
„Změnila ses. Jsi nějaká jiná. Co se s tebou děje?“
A za ní následovala starostlivá nabídka: „Trápí tě něco? Je něco doma? Svěř se mi.“

A já jsem dlouho nevěděla, co odpovědět. Protože ano – něco se dělo.
Začala jsem být víc sama sebou. A to nebylo všem příjemné.

Najednou jsem nebyla tak pohodlná. Už jsem neříkala automaticky „ano“. Neusmívala jsem se ze zvyku. Nepřikyvovala.
Přestala jsem se snažit vejít do škatulek, očekávání – a do velikosti 34 z roku 2009. (Ano, tehdy jsem se do ní vešla. Dneska už se radši vejdu do klidu.)

Růst bolí. Ale zůstávat bolí víc.

Změnila jsem se, protože mě už nebavilo žít jen pro ostatní.
Protože být „ta hodná“, „ta tichá“, „ta vždycky připravená pomoct“, je krásné… ale jen dokud se tím nevymazáváš sama sobě.
Začala jsem si vážit svých hranic. Svých „ne“. Svých vnitřních kompasů. I těch dnů, kdy jen mlčím a potřebuji být sama.

Klíšťata jsou častým postrachem všech, kdo tráví čas v přírodě. Jsou malá, nenápadná a přesto dokážou způsobit velké problémy dospělým, ale i dětem. Internet a různé „babské rady“ nám často přinášejí informace, které jsou přinejmenším zavádějící. Pojďme si vyjasnit, co o klíšťatech skutečně platí a co je jen mýtus.

Mýtus: Klíště padá ze stromu

Fakta: Klíšťata se nepohybují ve větvích ani neskáčou ze stromu na strom. Nejčastěji je najdeme v trávě, nízkém porostu nebo keřích, kde číhají na své hostitele - tedy na nás nebo zvěř. Na tělo se dostanou tak, že se zachytí při kontaktu s kůží nebo oblečením. Může se stát, že klíště nalezneme i na horní části těla. To je ale z toho důvodu, že jsme např. leželi v trávě nebo klíště vylezlo nahoru po oděvu či pod ním. 

Mýtus: Klíště je potřeba vytočit proti směru hodinových ručiček

Fakta: Není potřeba klíště točit po směru hodinových ručiček. Důležité je ho odstranit co nejdříve – ideálně pinzetou nebo speciální kartou na klíšťata. Uchopte ho co nejblíže u kůže a plynule vytáhněte. Netlačte ho ani nemačkejte, mohli byste tím urychlit přenos infekce.

Mýtus: Klíšťata se vyskytují jen v lese

aneb když ti včerejší dítě řekne „trapná“ a odejde s patkou přes oko

Puberta. To magické období, kdy tvoje dítě není ani dítě, ani dospělý – ale něco mezi. Jako párek v rohlíku, kterému utekla hořčice. Trochu klouže. Trochu smrdí.

Ráno ti řekne, že tě miluje. Odpoledne tě ignoruje. Večer ti pošle meme, na kterém se směje, že jsi „typická máma“. Emoce jak horská dráha bez pásu. A ty? Sedíš v první řadě s rohlíkem v puse a rozmazanou řasenkou.

Fáze přežití s puberťákem

1. Popření: „Tohle u nás nebude. Moje dítě je v pohodě.“
   (Spoiler: není. A nebude.)
2. Vztek: „Co to jako mělo být?!“
   (Nikdo neví. Ani on sám.)
3. Smlouvání: „Když teď vyneseš koš, přísahám, že přestanu zpívat nahlas.“
   (Neučinné. Ale zkusit to můžeš.)
4. Deprese: „Kde jsem udělala chybu...?“
   (Nikde. To je příroda. Ty jsi dokonalá. Jen… hormonálně zkoušená.)
5. Smíření: „Je to fáze. Přejde to. Možná. Snad. Prosím.“
   (Anebo ne. Ale stejně ho budeš milovat.)

Domácí realita s puberťákem

Všichni známe ten mýtus: pondělí = nový začátek. Čerstvý dech týdne. Den, kdy se staneme lepší verzí sebe sama, pustíme se do detoxu, ranní jógy a pozitivního myšlení.

Realita? Aha... Ráno v šest odcházím z domu – bez kávy, bez snídaně, bez jediné myšlenky na afirmace. Nový týden začíná až v práci, kde se konečně zhluboka nadechnu… nad hrnkem kafe. Moje pondělní realita má fleecovou bundu, špinavé boty a hlavu plnou tabulek a telefonátů ještě dřív, než si stihnu sednout.

Z práce odcházím v 16:30. Unavená, ale s výrazem profesionálky, co zvládla všechno – kromě vydechnutí. Produktivní den? Ano. Tak produktivní, že bych nejradši uvařila večeři ze sušenek a zalehla mezi prádlo. Ale místo toho vařím, peru a v hlavě lovím zbytky energie mezi tím, co zůstalo na klávesnici a mezi špagetami na podlaze.

Moje dcera už se mi dávno nevejde na klín. Je vyšší než já. A úkoly? Ty si dělá sama. Já dělám, že odpočívám. Ale ve skutečnosti jen zírám do prázdna a přemýšlím, co dřív: vypnout mozek, nebo pověsit prádlo. (Tip: ani jedno se nestane.)

A víš co? Tenhle den nebyl žádná katastrofa. Prostě byl... skutečný. Funkční. Plný obyčejných momentů, co na první pohled nevypadají jako úspěch – ale jsou.

Protože pondělí není o tom, že zvládneš celý vesmír s úsměvem. Ale že přežiješ první den týdne s aspoň částečně čistým tričkem, nezapálíš kuchyň a někde mezi tím si vzpomeneš, kdo jsi.

Existují děti, které pijí vodu tak přirozeně, že máte podezření, že v minulém životě byly ryby. A pak jsou tu ty moje. Stojí se sklenicí v ruce a tváří se, jako bych jim právě nabídla žabí sliz. Pitný režim je u nás kreativní disciplína na plný úvazek. Říká se, že člověk vydrží bez vody i několik dní. Ale řekněme si upřímně – na vlastních dětech jsem to zkoušet nechtěla. Jenže jak do nich dostat dostatek vody, když je to každý den malý boj?

Když jsem se stala mámou, netušila jsem, že voda se jednou stane mojí prioritou číslo jedna. Než přišlo první léto s dítětem, které v zápalu hry dokáže ignorovat žízeň celé hodiny. Začala jsem si o tom víc číst – a upřímně mě překvapilo, kolik různých věcí může ovlivnit i jen mírná dehydratace. Dětské tělo funguje trochu jinak než to dospělé – ztrácí tekutiny rychleji a nemá takové zásoby. Pokud nemá dostatek vody, zhoršuje se schopnost regulovat tělesnou teplotu, dítě se hůř soustředí, je unavené a podrážděné, může ho bolet hlava nebo ho trápí zácpa. Dlouhodobý nedostatek tekutin navíc oslabuje imunitu, zvyšuje riziko infekcí močových cest, kožních problémů a celkového nepohodlí.

Proto je důležité nabízet tekutiny pravidelně – nejen když si dítě samo vzpomene, ale jako přirozenou součást denního rytmu. A nejen v horku nebo po pohybu – malé tělo se dehydratuje rychle i během běžného dne. Voda je v podstatě základní prevence – pomáhá ledvinám filtrovat, podporuje činnost trávicího traktu, zvlhčuje sliznice (což je důležité pro obranyschopnost) a brání přehřívání. A když je dítě dobře hydratované, má víc energie, lepší náladu a doma to celkově běží o něco více hladce.

Pití jako kouzelný rituál

Jak už jsem naznačila – u nás bylo pití vždy výzvou. Moje děti jsou jako kaktusy – voda je nijak zvlášť neláká. Mám pocit, že by přežily celý den na třech kapkách čaje. Tak jsem začala hledat něco, co by je zaujalo. Moje holky jsou posedlé Ledovým královstvím a když jsem narazila na hrnečky a lahve od NUK z nové kolekce Frozen, věděla jsem, že to musím zkusit.

Když denně bojujete s pitím a vaše děti milují Elsu, Olafův úsměv a všechno, co připomíná Arendelle, není o čem přemýšlet. Ale upřímně – lahví s pohádkovým motivem je na trhu spousta. Proč jsem zvolila právě ty od NUK? Přesvědčilo mě, že jsou nejen krásné, ale i funkční. Přežijí pád z kočárku, hryzání pítka a hlavně – jsou z bezpečných materiálů, žádný levný plast. My jsme sice zvolili kolekci Frozen, ale pokud pohádkové motivy nejsou vaše káva, NUK nabízí i krásné minimalistické varianty, které byste si klidně sbalili i pro sebe.

🎉 Tam, kde se technologie mění v dobrodružství!

Léto se blíží – a s ním i nejvíce očekávaný tábor roku! V srdci Prahy jsme připravili tři nezapomenutelné týdenní programy, které dětem otevřou dveře do světa budoucnosti. Každý den od 10:00 do 17:00 se děti ponoří do interaktivního učení, moderních technologií a herní zábavy, která formuje jejich dovednosti i osobnost.

🤖 TEMATA 1: SVĚT UMĚLÉ INTELIGENCE

Pro děti 10–15 let, které chtějí nejen konzumovat technologie, ale je i vytvářet.

Umělá inteligence je již realitou – a děti se ji naučí nejen používat, ale i ovládat!

🔍 Pondělí – Co je to AI? Interaktivní úvod do světa inteligentních algoritmů. Vytváříme svého prvního chatbota pomocí ChatGPT.

Pamatuji si, jak babička každé léto vyrážela s proutěným košíkem na naši louku za vesnici – tam, kde byla půda čistá a vzduch svěží. Sbírala květy měsíčku lékařského, pečlivě je ukládala do košíku vystlaného plátnem a doma je rozložila na čisté prostěradlo ve stínu, kde je nechala pomalu usušit. Sušené květy pak uchovávala v papírových sáčcích nebo skleněných dózách na tmavém a suchém místě. Večer z nich vyráběla masti, sušila je na čaj a připravovala směsi, které přidávala do koupelí. Vždy měla po ruce něco, čím dokázala zklidnit štípanec, ošetřit odřeninu nebo pomoci podrážděné pokožce.

Vůně měsíčku se mi vryla do paměti. Když ji dnes ucítím, okamžitě se mi vybaví vzpomínky na babičku – její klid, ruce plné práce a hluboká důvěra v sílu přírody. Měsíček byl květ, se kterým jsem vyrůstala a jehož účinky jsem dobře znala. Když mě trápilo trávení, zalila jsem si šálek měsíčkového čaje, kterým mě babička zásobovala. Na odřeninu jsem použila její měsíčkovou mast a do koupele jsem přisypala hrst sušených květů, když mě trápila podrážděná nebo svědivá pokožka.

Po babiččině odchodu už jsem přípravky sama nevyráběla. Ale důvěra v přírodu a její schopnost léčit ve mně zůstala. A právě proto, když jsem objevila značku Weleda Baby, která staví na síle měsíčku,neváhala jsem ani chvíli.

Zjistila jsem, že si Weleda pěstuje měsíček sama – na vlastních biodynamických polích, bez chemických hnojiv nebo pesticidů, s důrazem na přirozenou vitalitu rostlin. Tento způsob pěstování jde ještě dál než běžné ekologické zemědělství – respektuje rytmy přírody a podporuje zdraví půdy i rostlin. Weleda při zpracování květů používá alkohol, olej nebo solný roztok, aby se zachovalo co nejvíce účinných látek. Výsledkem jsou produkty, které nenarušují přirozený kožní mikrobiom – tedy soubor přirozených mikroorganismů na pokožce, které chrání její obranyschopnost – ale naopak podporují jeho rovnováhu. A právě to je pro citlivou dětskou pokožku zásadní.

Měsíček lékařský je známý svými zklidňujícími, hojivými a regeneračními účinky. Podporuje tvorbu kolagenu, urychluje hojení drobných poranění a pomáhá při ekzémech, opruzeninách, plísních, popáleninách od slunce i alergických reakcích. Díky své všestrannosti si vysloužil důvěru mnoha generací – a já nejsem výjimkou.

Večer, když připravuji dceři koupel, sahám po Měsíčkové kojenecké koupeli. Jemně čistí pokožku bez vysoušení – díky mandlovému oleji zůstává pokožka přirozeně hebká a není nutné ji po koupeli dál mazat. Výtažek z měsíčku navíc podporuje zklidnění a regeneraci.

(aneb proč nejsem dokonalá – a ani nechci být)

Někdy mluvím moc nahlas.
Někdy moc rychle brečím.
Někdy reaguju dřív, než myslím.
Někdy si připadám jako výbušná směs v těle, co má na sobě pyžamo třetí den a v ruce kafe, co už dávno není k pití.

A někdy… mě i tak někdo obejme. A řekne, že jsem ta nejlepší máma, žena, přístav.

Nedokonalost jako každodenní rutina

Dřív jsem si myslela, že „správná máma“ má:

• napečené muffiny,
• připravené tvoření z ruliček,
• přehled o termínech,
• oběd na čas,
• čisté dítě,
• vyžehlené vztahy.

Nemůžete se dočkat, až si z porodnice přivezete své malé miminko a jste plní očekávání, jak budou vaše dny probíhat? Nebo už miminko doma nějakou dobu máte a jeho spánek je pro vás malá noční můra a potýkáte se s problémy? Ať je to tak, nebo tak, přečtěte si tipy, které vám s pravidelným spánkem miminka pomohou!

Nejčastější důvody, proč děti špatně usínají

Čtvrtý trimestr – pojem, který začíná být nejen rodiči, ale také lékaři často skloňovaný. Novorozené miminko, které je zvyklé na bezpečí maminčina bříška, se může občas velmi těžce vyrovnávat s tím, že přišlo do neznámého prostředí. To může být také důvodem, proč vaše miminko nemůže snadno usnout.

Mezi dalšími důvody, proč je tak těžké miminko uspat, mohou být jeho základní potřeby. Je dostatečně nakrmené? Nemá mokrou plenku? Má pro spánek vytvořené ideální podmínky? Tyto tipy vám pomohou s nastavením rutiny, která se postará nejen o jeho základní potřeby, ale i o ty, které mohou vyplývat právě ze čtvrtého trimestru.

Rutina před spaním – jak ji nastavit?

Děti každého věku mají rády jasný řád a pravidla. A vaše miminko není výjimkou. Vytvořte si vlastní rutinu, která dítěti pomůže navodit spánek.