Čekáte miminko a za nějakou dobu vás čeká porod. Určitě přemýšlíte, jak byste chtěla, aby porod proběhl a zvažujete všechny možnosti naší moderní doby. V dnešní době je naprosto běžné, že si ženy během porodu chtějí ulevit od bolesti pomocí medikamentů. Jednou z možností je využití epidurální analgezie (anestezie), tzv. epidurálu. Jde o často diskutované téma, které má své zastánkyně, ale také odpůrkyně.

Kdy se epidurál používá, jak se aplikuje, jaké jsou jeho pro a proti? Mohou nastat i komplikace? Užití epidurálu narušuje přirozený průběh porodu a působí také na miminko. V dnešním článku se na toto téma podíváme blíže a pokusíme se zodpovědět vše, co by vás mohlo ohledně tohoto fenoménu zajímat, abyste se mohla informovaně rozhodnout, zda je tato cesta pro vás při porodu vhodná.

Porod prostě bolí

„Já jsem nejdříve myslela, že epidurál nevyužiji. Říkala jsem si, že ho určitě potřebovat nebudu a nakonec jsem za něj u prvního porodu byla ráda, protože jsem měla 2h bez kontrakcí (byly, ale necítila jsem je). Dokonce jsem i půl hodiny spala a to jsem fakt potřebovala takový odpočinek, aspoň jsem pak nabrala sílu na tu závěrečnou fázi. Ale je to určitě individuální, dopředu bych nad tím asi nějak extra neuvažovala. Papír jsem pro jistotu do porodnice radši podepsala, abych to pak nemusela řešit za pochodu, ale říkala jsem si, že to stejně bude zbytečné. A nakonec nebylo a využila jsem ho.”

Nebudeme si nic nalhávat. Porod prostě bolí. Někoho míň, někoho víc, ale bolest k němu odjakživa patřila. Příroda to má ale v případě přirozeného porodu dobře zařízené. Již během porodu a po něm se vyplavují do těla hormony, díky kterým novopečená maminka na porod a bolest rychle zapomene a také pozitivně ovlivňují matčin vztah k nově narozenému miminku. Pokud se do porodu jakýmkoliv způsobem lékařsky zasahuje, jeho přirozený průběh je narušen a k těmto pocitům po porodu nedochází buď vůbec a nebo v menší míře (ženy si potom dlouho pamatují hroznou bolest nebo jim déle trvá, než „začnou mít rády” své miminko).

Někdo má však nižší práh bolesti a když to dnešní doba nabízí, rozhodne se využít tlumení bolesti pomocí epidurálu. Je to rozhodnutí každé ženy, je však dobré rozhodnout se informovaně, tedy vědět, co všechno s sebou užití epidurálu během porodu přináší.

Marodíme. V posledních dnech si rýmičku a kašlík vystřídaly všechny děti, k tomu patří i nějaké to blinkání, bolavá ouška a spousta pláče. A já jsem si znovu uvědomila, jak kouzelnou, magickou moc má moje, maminčina náruč. 

Naše děti mají báječného tátu, kterého zbožňují. A on zbožňuje je a moc si užívají společně strávený čas. Vaří spolu, koukají se na blbosti v "krabici", perou se, řádí a vymýšlejí lumpárny a někdy mi připadá, že mají vlastní tajnou řeč. Ale jakmile je něco trápí, může je tatínek chovat, houpat, tišit a pusinkovat do aleluja, zpívat jim a uklidňovat, nezmůže nic. Já naopak nemusím nic, stačí mi vzít je do náruče a pevně přivinout. A pak jen pozorovat, jak se pomalu uklidňují, až je dobře.

Tohle je moje superschopnost. Až o sobě zase někdy budete pochybovat, že vlastně nic pořádného neumíte nebo jste ničeho nedosáhly, vzpomeňte si, že ji máte taky. Dobře, asi vám za ni nikdo nebude platit desetitíce, to zase ne - ale cenu má mnohem větší.

Pro velký úspěch přidávám recept na tyto neuvěřitelně žravé koblížky.

Ingredience

280g hladké špaldové mouky

1ks     kypřící prášek

3PL   moučkového třtinového cukru

špetka soli

"Patříme také k těm, kteří problém s nemožností donosit mimčo řeší přes náhradní mamku, takže máme už bohaté zkušenosti. Bohužel naše náhradní mamka o mimčo přišla ve třetím měsíci, takže jdeme do dalšího pokusu. Alespoň pro nás je to daleko přijatelnější než klasická adopce, ne že by mi vadilo vzít si dítě takto, ale co mi vadí, to je ta byrokracie s tím spojená a mít mimčo s náhradní maminkou je daleko rychlejší cesta."

Neplodnost je v současnosti stále aktuálnější téma. S tím, jak roste počet neplodných párů, přibývá i metod, které problém řeší a vedou k vytouženému cíli – vlastnímu potomkovi.  U většiny párů, které mají problémy s plodností, mohou pomoci velmi jednoduché léčebné metody asistované reprodukce. V případě neúspěchu se pak přistupuje k metodám složitějším.

Náhradní mateřství jako řešení neplodnosti

Páry toužící po dítěti volí i různé druhy alternativ – někteří využijí možnosti adopce nebo pěstounské péče. Avšak pokud chce pár upřednostnit postup, který umožňuje počít potomka s vlastní genetickou výbavou, může v ojedinělých případech zvolit i takzvané surogátní mateřství.

Surogátní neboli náhradní mateřství je postup, kdy je embryo biologických rodičů implantováno do dělohy náhradní matky pomocí metod asistované reprodukce. Náhradní matkou se stává žena, která přijme do svého těla uměle oplodněné vajíčko jiné ženy s tím, že je po porodu ochotna dítě odevzdat genetickým rodičům. Tato metoda je kontroverzní a diskutovanou záležitostí a ani dnes nejsou názory na surogátní mateřství jednotné. Stále se považuje za výjimečný způsob početí. „O náhradní matce mohou uvažovat pouze ty ženy, které z vážných zdravotních důvodů nemohou dítě odnosit, například kvůli vrozené vadě dělohy, či její úplné absenci. Mnohdy bývají na vině i chronické nemoci nebo stavy po operaci. Ve všech případech se k léčbě vyjadřuje i etická komise,“ objasňuje JUDr. Matěj Stejskal z kliniky asistované reprodukce GENNET.

Surogátní mateřství je eticky i právně komplikovaný postup, který nese svá rizika. Teoreticky největším rizikem pro biologické rodiče je, že náhradní matka se po porodu odmítne dítěte vzdát. Podle českých zákonů je totiž matkou žena, která dítě porodila. V České republice sice nejsou doposud zaznamenány žádné soudní spory ohledně neodevzdání dítěte nebo odmítnutí dítěte náhradními rodiči, nicméně tyto právní problémy jsou známy z jiných, zejména mimoevropských států.

S citlivou pokožkou to není jednoduché, obzvláště u malých dětí. Citlivá pokožka je velmi náchylná a reaguje na každý podnět, to jistě potvrdí nejedna maminka. Pak je vždy na místě, vyhýbat se všemu potencionálně škodlivému počínaje pracími prostředky. Nabízí se tedy otázka, v čem prát oblečení děťátka s citlivou pokožkou?

Základem je změna pracího prostředku

Praní je totiž skoro každodenní nutnost, zvláště u dětí, které dokáží během dne vyprodukovat horu špinavého prádla, na jejich věku přitom vůbec nezáleží. Běžné prací prostředky ale přinášejí potencionální riziko a mohou velmi dráždit. Obsahují totiž různá rozpouštědla, konzervační látky, rozjasňovače a vůně. To vše však pro citlivou pokožku vhodné není.

Jak tedy prát? Vhodným krokem je určitě změna pracího prostředku a vynechání aviváže. Výběr vhodnějšího pracího prostředku ale nemusí být tak jednoduchý, jak se zdá. Možností alternativ máme hned několik.

Možností je několik

Jako první většinou sáhneme po jiném pracím prostředku.  Prostředku pro citlivou pokožku nebo speciálnímu určenému na oblečení pro děti. Takové prací prášky obvykle nejsou parfemované, ale stále v menší míře obsahují konzervační látky, rozpouštědla či rozjasňovače, které mohou pokožku zbytečně dráždit.

„Od chvíle, kdy nastoupil syn do školky, mám pocit, že je doma téměř neustále. Stále dokola s tím stejným scénářem – rýma, kašel, 14 dní doma, vyléčit, zpět do školky a do týdne znovu,“ svěřuje se jedna z maminek z Modrého koníka s příběhem, který má vyústění až v adenotomii – odstranění nosní mandle.

„Než syn nastoupil do školky, prakticky nebyl nemocný. Na teploty vůbec netrpěl a netrpí ani teď, ale ta neustálá rýma a kašel jsou zničující.“ Infekce horních cest dýchacích jsou u dětí od kojeneckého věku do cca šestého roku života jedním z nejčastějších onemocnění, a to zejména v podzimním a zimním období. Prakticky znamená, že dochází k zánětlivému postižení sliznice horních cest dýchacích – tedy nosu, hrtanu, až na úroveň průdušek. Samotné průdušky, průdušinky a plicní sklípky pak již patří do dolních cest dýchacích. U malých dětí se běžně vyskytuje i sedmkrát do roka, zejména pokud navštěvují jesle, školky, nebo jakékoli dětské skupiny.

Infekce horních cest dýchacích se přenáší pouhým kýchnutím

Onemocnění se přenáší kapénkami – stačí tedy, aby si v okolí vašeho potomka kýchlo nemocné dítko, a na problém je zaděláno. A ruku na srdce – jak často se vám při příchodu do šatny stává, že okolo vidíte děti pobíhající s nudlí u nosu, případně kašlající, se skleněnými očky? „Máme s mužem veliké štěstí, že můžete být se synem doma, když je nemocný. Manžel z domu pracuje a já mohu využívat home office. Syna tedy zpět do školky vracíme zdravého. O to víc nás potom ničí, když v šatně vidíme jasně nemocné děti a víme, že za pár dní budeme mít doma znovu malého maroda. Je to zkrátka takový nikdy nekončící boj,“ potvrzuje maminka svou vlastní zkušenost.

Klasickým ukazatelem tohoto typu infekce je rýma a kašel, v prvních dnech se může přidávat zvýšená teplota, nechutenství, únava, výjimečně i horečka. Rýma se může projevovat lehce nažloutlým nebo nazelenalým, volně tekoucím sekretem až po hustý zelený nebo žlutý hlen. Přidat se může suchý kašel, který postupem času přechází v kašel vlhký. Děti velmi často dráždí zejména poloha vleže, kdy jim hleny stékají do krku a tím je dáví. Doporučuje se proto zvýšená poloha postýlky nebo postele pod hlavičkou.

Onemocnění je většinou otázkou jednoho týdne až čtrnácti dnů, pokud se nevyvíjí do závažnějších onemocnění. I s rýmou a kašlem, ač mohou vypadat banálně, se ale s malými dětmi vyplatí navštívit lékaře. Infekce horních cest dýchacích je ve většině případů záležitostí virovou. To znamená, že vás pediatr vybaví recepty na léky, které pomohou vašemu dítěti s odkašláváním a obecně s odhleněním, samozřejmě s ohledem na věk. Spreje do nosu, mořská voda na ředění hlenu, sirupy na kašel. U virového onemocnění se totiž řeší symptomy a zejména u dětí je cílem jim samozřejmě ulevit. Právě pediatr by měl určit, zda se nejedná o onemocnění bakteriální a není třeba nasazovat antibiotika.

Občas se stane, že Vám život přinese radostnou událost ve chvíli a ve formě, ve které ji vlastně už vůbec nečekáte.

U nás uplynuly skoro dva roky od druhé přípravy žadatelů o osvojení. Dcera byla pomalu předškolačkou a já tak nějak začínala propadat smutku a depresím z toho, že k nám to druhé miminko už asi nikdy nepřijde. Navíc informace z kraje byly stále stejné a velmi negativního rázu. Stále dokola jsem slyšela, že dětí do adopce je méně a méně a jsme druhožadatelé, na které se pravděpodobně vůbec nedostane. Poslouchat tohle stále dokola dva roky bylo pro mě opravdu psychicky velmi ubíjející.

Přestávala jsem věřit a uvažovala co dělat, abychom nezůstali u jedináčka. I když moc milovaného jedináčka, za kterého jsem byla velmi vděčná a stále jsem. Nicméně, ta potřeba být ještě jednou maminkou, vozit kočárek, vstávat v noci k tomu malému bezbrannému stvoření a také, možná něco udělat třeba lépe, nebo nadělat nějaké nové výchovné chyby, ta potřeba tu prostě byla. A byla to velmi nenaplněná a bolestná potřeba.

V té době jsme si doma otevřeli téma přímé adopce. To je, pokud moc netušíte, o co jde, taková „adopce na divoko“. Prostě si nějakým způsobem najdete, seznámíte se s maminkou v nesnázích, která chce dát miminko do adopce. Pokud si sednete jako lidé, pak je možné se domluvit a vše formálně připravit tak, aby maminka rozhodla, že její miminko půjde po narození k Vám. Že prostě budete pečovat vy a stanete se novými rodiči.

Má to spoustu úžasných přínosů a také velké množství rizik. Obrovský přínos je zde v tom, že jste příběhu blízko. Potkáte se osobně s biologickou maminkou Vašeho nenarozeného dítka a slyšíte důvody, prostě příběh z první ruky. Navíc se dozvíte spoustu dalších bonusových informací, jako je třeba podrobná zdravotní anamnéza biologické rodiny apod. Prostě jednou můžete svému adoptivnímu potomkovi říct: „Vím, jak tvoje maminka vypadala a proč jsi šel do adopce. Byla jsem u toho.“

A pak jsou tu i nevýhody přímé adopce, jednou z největších je to, že jste na to sami. V celém tom procesu a papírování není nikdo, kdo by Vám pomohl, poradil. Navíc je jasné, že maminka si adopci může kdykoliv, a to ještě docela dlouho po porodu, rozmyslet. A to je asi riziko největší. Navíc, už máte jedno dítko doma, které by to celé s vámi žilo.

„Zajímalo by mě, jak zabavujete děti, když jsou nemocné. Mám syna, kterého neodradí skoro žádná teplota, v posteli mi zrovna moc ležet přes den nechce. Vy s aktivními dětičkami, jak jim přes den hledáte zábavu?“ Když děti marodí, trpíme spolu s nimi a přejeme si, aby jim bylo zase lépe a vrátila se nám ta naše zlobidla. Jakmile se jim ale uleví a naše přání se plní, nastává nový problém. Jak udržet neposedy v klidu, aby se nemoc opravdu pořádně vyléčila?

Samozřejmě se nabízí jedno velmi jednoduché řešení – televize. Jenže nechat dítě sledovat televizi od rána až do večera příliš vhodné a ani výchovné není. Pevně věříme, že v článku najdete dostatek inspirace, která vám pomůže ve chvíli, kdy vaše dítě skáče ze schodů a běhá po bytě místo toho, aby bylo v klidu a odpočívalo.

Jak zabavit děti při nemoci?

„Pokud se cítí celkem dobře, tak ho nenutím být vyloženě v posteli, ale nesmí lítat, řádit apod. Takže klidně si maluje u stolečku, nebo něco skládáme, natáhne se v obýváku na pohovku a koukne na pohádky, staví si v klidu něco. Občas ho na chvíli zaženu do postele a třeba si čteme, nebo povídáme s plyšáky. Znám to moc dobře, syn se i při teplotě 39 chová v podstatě úplně normálně, vlastně to na něm ani není poznat, dokud na něj nesáhnu. Většinou i normálně jí, a že by třeba přes den usnul, když je nemocný, tak to ani náhodou,“ svěřuje se maminka z diskuze na Modrém koníku.

Je-li to jen trochu možné, naplánujte takové hry a aktivity, na které běžně nemáte tolik času, kolik byste si přáli. Vytáhněte ze skříně všechny společenské hry, puzzle, knihy, hrajte divadlo, odpočívejte společně a užívejte si společný čas.

Pohrabte se ve vzpomínkách

Mnohogenerační soužití bylo v rodinách dříve velmi běžné, řešila se jím nedostupnost vlastního bydlení. Nyní, u našich generací, je to spíše rarita, která se udržuje zejména na menších městech a vesnicích. 

Společné soužití několika generací rodiny pod jednou střechou je věky prověřené. Pokud v rodině nechochází ke konfliktům, je podle psychologa a manželského poradce Luciana Kantora, který na toto téma poskytl rozhovor Českému rozhlasu, generační soužití pro děti spíše přínosem.

Výhoda společného soužití několika generací přináší dětem podle Kantora hlavně možnost pozorovat rozdílnost několika generačních názorů, které se dokážou navzájem tolerovat. Pro dítě je to pak možnost naučit se naslouchat, třídit názory a vytvářet své vlastní pohledy na věc.

Společné soužití prarodičů, rodičů a dětí je generacemi prověřené

V minulých dobách, kdy pravděpodobnost získání vlastního bydlení, zejména v éře socialismu, byla na úrovni dostupnosti tropického ovoce a hygienických potřeb, bylo společné soužití několika generací pod jednou střechou často jediným východiskem. Mladé rodiny, často čekající na přidělení vlastního bytu, žily v jednom domě či dokonce bytě s rodiči dlouhé roky. Společně tak vychovávali narozené děti, dělili se o kuchyně, koupelny. Sdílení společného prostoru s sebou přinášelo výhody a samozřejmě i konflikty.

Dnes již tento trend pomalu vymírá. Mladé páry dnes díky možnostem nejprve budují vlastní bydlení a až později rozšiřují svou rodinu. Společné soužití v jednom domě tak přetrvává spíše u rodin, kde se z generace na generaci předávají volné prostory v rodinných domech.