„Od chvíle, kdy nastoupil syn do školky, mám pocit, že je doma téměř neustále. Stále dokola s tím stejným scénářem – rýma, kašel, 14 dní doma, vyléčit, zpět do školky a do týdne znovu,“ svěřuje se jedna z maminek z Modrého koníka s příběhem, který má vyústění až v adenotomii – odstranění nosní mandle.

„Než syn nastoupil do školky, prakticky nebyl nemocný. Na teploty vůbec netrpěl a netrpí ani teď, ale ta neustálá rýma a kašel jsou zničující.“ Infekce horních cest dýchacích jsou u dětí od kojeneckého věku do cca šestého roku života jedním z nejčastějších onemocnění, a to zejména v podzimním a zimním období. Prakticky znamená, že dochází k zánětlivému postižení sliznice horních cest dýchacích – tedy nosu, hrtanu, až na úroveň průdušek. Samotné průdušky, průdušinky a plicní sklípky pak již patří do dolních cest dýchacích. U malých dětí se běžně vyskytuje i sedmkrát do roka, zejména pokud navštěvují jesle, školky, nebo jakékoli dětské skupiny.

Infekce horních cest dýchacích se přenáší pouhým kýchnutím

Onemocnění se přenáší kapénkami – stačí tedy, aby si v okolí vašeho potomka kýchlo nemocné dítko, a na problém je zaděláno. A ruku na srdce – jak často se vám při příchodu do šatny stává, že okolo vidíte děti pobíhající s nudlí u nosu, případně kašlající, se skleněnými očky? „Máme s mužem veliké štěstí, že můžete být se synem doma, když je nemocný. Manžel z domu pracuje a já mohu využívat home office. Syna tedy zpět do školky vracíme zdravého. O to víc nás potom ničí, když v šatně vidíme jasně nemocné děti a víme, že za pár dní budeme mít doma znovu malého maroda. Je to zkrátka takový nikdy nekončící boj,“ potvrzuje maminka svou vlastní zkušenost.

Klasickým ukazatelem tohoto typu infekce je rýma a kašel, v prvních dnech se může přidávat zvýšená teplota, nechutenství, únava, výjimečně i horečka. Rýma se může projevovat lehce nažloutlým nebo nazelenalým, volně tekoucím sekretem až po hustý zelený nebo žlutý hlen. Přidat se může suchý kašel, který postupem času přechází v kašel vlhký. Děti velmi často dráždí zejména poloha vleže, kdy jim hleny stékají do krku a tím je dáví. Doporučuje se proto zvýšená poloha postýlky nebo postele pod hlavičkou.

Onemocnění je většinou otázkou jednoho týdne až čtrnácti dnů, pokud se nevyvíjí do závažnějších onemocnění. I s rýmou a kašlem, ač mohou vypadat banálně, se ale s malými dětmi vyplatí navštívit lékaře. Infekce horních cest dýchacích je ve většině případů záležitostí virovou. To znamená, že vás pediatr vybaví recepty na léky, které pomohou vašemu dítěti s odkašláváním a obecně s odhleněním, samozřejmě s ohledem na věk. Spreje do nosu, mořská voda na ředění hlenu, sirupy na kašel. U virového onemocnění se totiž řeší symptomy a zejména u dětí je cílem jim samozřejmě ulevit. Právě pediatr by měl určit, zda se nejedná o onemocnění bakteriální a není třeba nasazovat antibiotika.

Občas se stane, že Vám život přinese radostnou událost ve chvíli a ve formě, ve které ji vlastně už vůbec nečekáte.

U nás uplynuly skoro dva roky od druhé přípravy žadatelů o osvojení. Dcera byla pomalu předškolačkou a já tak nějak začínala propadat smutku a depresím z toho, že k nám to druhé miminko už asi nikdy nepřijde. Navíc informace z kraje byly stále stejné a velmi negativního rázu. Stále dokola jsem slyšela, že dětí do adopce je méně a méně a jsme druhožadatelé, na které se pravděpodobně vůbec nedostane. Poslouchat tohle stále dokola dva roky bylo pro mě opravdu psychicky velmi ubíjející.

Přestávala jsem věřit a uvažovala co dělat, abychom nezůstali u jedináčka. I když moc milovaného jedináčka, za kterého jsem byla velmi vděčná a stále jsem. Nicméně, ta potřeba být ještě jednou maminkou, vozit kočárek, vstávat v noci k tomu malému bezbrannému stvoření a také, možná něco udělat třeba lépe, nebo nadělat nějaké nové výchovné chyby, ta potřeba tu prostě byla. A byla to velmi nenaplněná a bolestná potřeba.

V té době jsme si doma otevřeli téma přímé adopce. To je, pokud moc netušíte, o co jde, taková „adopce na divoko“. Prostě si nějakým způsobem najdete, seznámíte se s maminkou v nesnázích, která chce dát miminko do adopce. Pokud si sednete jako lidé, pak je možné se domluvit a vše formálně připravit tak, aby maminka rozhodla, že její miminko půjde po narození k Vám. Že prostě budete pečovat vy a stanete se novými rodiči.

Má to spoustu úžasných přínosů a také velké množství rizik. Obrovský přínos je zde v tom, že jste příběhu blízko. Potkáte se osobně s biologickou maminkou Vašeho nenarozeného dítka a slyšíte důvody, prostě příběh z první ruky. Navíc se dozvíte spoustu dalších bonusových informací, jako je třeba podrobná zdravotní anamnéza biologické rodiny apod. Prostě jednou můžete svému adoptivnímu potomkovi říct: „Vím, jak tvoje maminka vypadala a proč jsi šel do adopce. Byla jsem u toho.“

A pak jsou tu i nevýhody přímé adopce, jednou z největších je to, že jste na to sami. V celém tom procesu a papírování není nikdo, kdo by Vám pomohl, poradil. Navíc je jasné, že maminka si adopci může kdykoliv, a to ještě docela dlouho po porodu, rozmyslet. A to je asi riziko největší. Navíc, už máte jedno dítko doma, které by to celé s vámi žilo.

„Zajímalo by mě, jak zabavujete děti, když jsou nemocné. Mám syna, kterého neodradí skoro žádná teplota, v posteli mi zrovna moc ležet přes den nechce. Vy s aktivními dětičkami, jak jim přes den hledáte zábavu?“ Když děti marodí, trpíme spolu s nimi a přejeme si, aby jim bylo zase lépe a vrátila se nám ta naše zlobidla. Jakmile se jim ale uleví a naše přání se plní, nastává nový problém. Jak udržet neposedy v klidu, aby se nemoc opravdu pořádně vyléčila?

Samozřejmě se nabízí jedno velmi jednoduché řešení – televize. Jenže nechat dítě sledovat televizi od rána až do večera příliš vhodné a ani výchovné není. Pevně věříme, že v článku najdete dostatek inspirace, která vám pomůže ve chvíli, kdy vaše dítě skáče ze schodů a běhá po bytě místo toho, aby bylo v klidu a odpočívalo.

Jak zabavit děti při nemoci?

„Pokud se cítí celkem dobře, tak ho nenutím být vyloženě v posteli, ale nesmí lítat, řádit apod. Takže klidně si maluje u stolečku, nebo něco skládáme, natáhne se v obýváku na pohovku a koukne na pohádky, staví si v klidu něco. Občas ho na chvíli zaženu do postele a třeba si čteme, nebo povídáme s plyšáky. Znám to moc dobře, syn se i při teplotě 39 chová v podstatě úplně normálně, vlastně to na něm ani není poznat, dokud na něj nesáhnu. Většinou i normálně jí, a že by třeba přes den usnul, když je nemocný, tak to ani náhodou,“ svěřuje se maminka z diskuze na Modrém koníku.

Je-li to jen trochu možné, naplánujte takové hry a aktivity, na které běžně nemáte tolik času, kolik byste si přáli. Vytáhněte ze skříně všechny společenské hry, puzzle, knihy, hrajte divadlo, odpočívejte společně a užívejte si společný čas.

Pohrabte se ve vzpomínkách

Mnohogenerační soužití bylo v rodinách dříve velmi běžné, řešila se jím nedostupnost vlastního bydlení. Nyní, u našich generací, je to spíše rarita, která se udržuje zejména na menších městech a vesnicích. 

Společné soužití několika generací rodiny pod jednou střechou je věky prověřené. Pokud v rodině nechochází ke konfliktům, je podle psychologa a manželského poradce Luciana Kantora, který na toto téma poskytl rozhovor Českému rozhlasu, generační soužití pro děti spíše přínosem.

Výhoda společného soužití několika generací přináší dětem podle Kantora hlavně možnost pozorovat rozdílnost několika generačních názorů, které se dokážou navzájem tolerovat. Pro dítě je to pak možnost naučit se naslouchat, třídit názory a vytvářet své vlastní pohledy na věc.

Společné soužití prarodičů, rodičů a dětí je generacemi prověřené

V minulých dobách, kdy pravděpodobnost získání vlastního bydlení, zejména v éře socialismu, byla na úrovni dostupnosti tropického ovoce a hygienických potřeb, bylo společné soužití několika generací pod jednou střechou často jediným východiskem. Mladé rodiny, často čekající na přidělení vlastního bytu, žily v jednom domě či dokonce bytě s rodiči dlouhé roky. Společně tak vychovávali narozené děti, dělili se o kuchyně, koupelny. Sdílení společného prostoru s sebou přinášelo výhody a samozřejmě i konflikty.

Dnes již tento trend pomalu vymírá. Mladé páry dnes díky možnostem nejprve budují vlastní bydlení a až později rozšiřují svou rodinu. Společné soužití v jednom domě tak přetrvává spíše u rodin, kde se z generace na generaci předávají volné prostory v rodinných domech.

Dnes jsem byla s dcerou v motýlím domě a největším hračkářství v Praze (Hamlyes a Papilonia). Dcera má 10 měsíců a motýlci ji moc zaujali, což jsem ani nečekala. V hračkářství si děti mohou hrát s hračkama, vyrábět a jsou zde i prolézačky a další atrakce. Udělala jsem krátké videjko. Tak třeba to bude i pro Vás tip, kam jít, když bude venku špatné počasí. Na konci jsem natočila i místnost na přebalování a krmení-krásně vybavenou:

https://www.youtube.com/watch?v=xvomkPyhl3Y&t=3s

Tak jsem si řekla, že taky sepišu své porody. Ačkoliv nebudou tak dojemné jako ty vaše :D nejsem na dlouhé vypisování. Tak začneme těhotenství č.1: Když mi bylo 15. Let tak jsme se tehdá s přítelem daly do kupy a po nějaké době jsme začaly plánovat budoucnost a zahrnovalo to i dítě . Když mi bylo 16.let tak se nám podařilo otěhotnět . Celé těhotenství probíhalo naprosto v pořádku a když jsem slavila 17. Let, tak se blížil i termín porodu který byl 21.8.2012 .  A pak to nastalo dne 14.8. ráno bylo jako každé jiné .po obědě jsme si s přítelem lehly a dělaly blbinky přítel mě různě lehtal a pod. :D a já se chichotala a chichotala a najednou cítím mokro. Přítelovi jsem nic neřekla myslela jsem si že jsem si čurkla :D a ono to teklo dál ,tak jsem to přítelovi oznámila, že jedeme to bylo okolo 14:00 . Jeli jsme do porodnice tam jsme dorazili okolo 16:00 . Dr mě vyšetřila a byla jsem otevřená na 4-5 prstů ( stále bez kontrakci) tak mě daly na porodní box a chodili mě vyšetřovat co chvíli a měla jsem pocit že chodí kontrolovat nález i paní uklízečka :D  Bylo 19:00 a byla jsem otevřená na 6 prstů (stále bez kontrakci). 21:00 mi bylo oznámeno že se v bříšku malé už přestává líbit a že to trošku popoženem, tak mi daly kapat oxitocin aby se mi konečně rozjely kontrakce a pak už mám jen mlhu vím jen že to byla jedna kontrakce za druhou a pak jsem slyšela vysvobození ,,jdeme tlačit,, pa mi skočily na břicho a tlačili za mě a je 23:57 a je na světě hned mi ji položili na břicho a malá mě hned počůrala 🙂 a tak se narodila dcera Claudinka 2680g a ,47 cm je to nejhodnější holčička co znám 😊 .................. 

Těhotenství č 2. :Když měla dcera 2,5 tak jsme se rozhodli, že se začneme snažit o druhé dítě, ale nedařilo se . Je září 2017 a já objevila // a byla jsem šťastná přešťastná ,ale moje radost netrvala dlouho a já potratila . Bylo to to nejhorší v mém životě. Tak jsme se začali snažit dál a je tu 3.1 2018 a já opět objevila // tentokrát jsem se raději s radostí držela zpět . Ale den od dne jsem se začala radovat a těšit na miminko a je tu 1. Screening kde nám řekli že je vše v pořádku a pak opět nervičky při 2. Screeningu kde bylo opět vše v pořádku ale stejně jsem nevěřila že já budu mít miminko. Pak i nadále bylo vše v pořádku. 35tt a já měla v noci kontrakce tak jsem si ráno zašla k Dr a ten mě poslal do porodnice. Dr mě vyšetřila : otevřená na 4-5 dnes určitě porodite . Tak mě daly na ,,hekarnu,, ale malý si to rozmyslel a druhý den jsme šli domu 🙂 .. od 37 TT jsem začala docházet do porodnice na kontroly a na každé kontrole mi řekly porodite brzo stále otevřená na 4-5. Hlavička naléhá ,čípek +-1 mm. Pak tu je úterý a další kontrola s verdiktem stejným jako výš ,ale čípek už není a naléhá vak blan který se klene. A já hned zjišťovala co to znamená :D tak tedy znamená to, že je to stav těsně před prasknutí vody. A je tu čtvrtek 11.10.2018 . Ráno stejne jako každé jiné .... Je cca 15:00. A já jsem si šla lehnout a najednou bum a mě praskla voda a opravdu to bylo slyšet :D a hned nastoupili kontrakce co cca 3-4  min. hned volam manželovi do práce že rodím . Jenže mi to nezvedá, tak volam tchýni ,která hned přijela. A já jsem si dotáhla tašky do chodby že teda jedem . Ale přišla kontrakce a já musela tlačit ,tak tchyně volá sanitku která tam byla za cca 5 min. A já už tlačila pár kontrakcí a pár zatlačení a malý byl na světě cca15:30 . A já nemohla uvěřit že už je na světě a porodila jsem si ho doma . Paní ze záchranky nechala dotepat pupečník a v tom přiletěl manžel z práce a diví se to jako už?? :D tak přestřihl pupečník a odvezli nas do porodnice a tak se narodil můj syn Teodor Ivo 3070g a 50 cm. Jsou to moje poklady a miluji je jak jen to matka umí ....

Bambulka. Můj třetí porod, poprvé bez možnosti porodit ve Švýcarsku. Smířila jsem se s představou domácího porodu, i můj muž o něm mluvil jako o hotové věci. Jenže pak jsem otěhotněla. Jakmile jsem měla v břiše opravdové dítě, On dostal strach. Požádal, abych si našla porodnici, protože se bojí. A já ho u porodu potřebuju mít jako skálu, pod kterou se schovám, kde budu v bezpečí a o kterou se opřu s vědomím, že se ani nezachvěje. Ale taky jsem chtěla porodit do vody, takže jsme měli vlastně jedinou reálnou možnost – Rakovník. Registrovala jsem se hned po potvrzení těhotenství u gynekoložky, abych měla jistotu.

Poprvé jsem do Rakovníka přijela na ultrazvuk v třetím trimestru. A zrovna mě to neuklidnilo. Prostředí jako z laciného hororu, dlouhé čekání na chodbě, lékař, který se ani nepředstavil. Začala jsem sepisovat Dříve vyslovené přání s citacemi všech paragrafů a bála se. Podruhé jsem tam přijela na poradnu ve 36. týdnu. Hned v přízemí nás zdravili saniťáci, usměvavá sestřička mě obskakovala jako nějakou celebritu a pak jsem se poprvé setkala s doktorem Čapkem. Asi není potřeba zabíhat do podrobností, ale domluvili jsme se na všem, co jsem chtěla i nechtěla, vysvětlil mi rizika, ale uznal nesmyslnost některých postupů, které se v Česku málokdo odváží zpochybnit, a domluvili jsme se na další poradně pár dnů po termínu. Rozloučili jsme se s tím, že už se neuvidíme. A já doma celé DVP vymazala. Rozhodla jsem se důvěřovat – svému rozhodnutí a profesionalitě zdravotníků v Rakovníku. Sepsala jsem mnohem stručnější porodní přání, sbalila tašku a začala se těšit.

S tou taškou to vlastně není tak docela pravda. Začala jsem ji balit, to ano. Ale pak nějak nebyl čas… Třetí dítě, no. Prostě jsme nestíhali. V termínovce už všichni čančali polštářky v postýlkách a my pořád neměli natřenou postel pro syna, aby uvolnil postýlku miminku. Hlavně, že to On sliboval od června… Ve středu 10. října, den před výročím naší svatby a 10 dní před termínem, jsme využili toho, že děti byly u babičky, a rozhodli se vyrazit na večeři. A já využila toho, že On dorazil z práce dřív, a donutila ho tu postel smontovat. Prskal, pak si dal o pár skleniček víc a já z legrace mluvila k bříšku, ať dneska ještě ven neleze, že by měl tatínek průšvih.

Ve čtvrtek jsem svému chlapečkovi povlékla postel, nakoupila dobroty na klidnou domácí oslavu výročí, a zatímco byly děti ve vaně, povlékla i postýlku pro miminko. Když jsem vázala poslední mašličku mantinelu, ucítila jsem vlhké teplo v kalhotkách, jako kdybych si učůrla. A po chvilce zase. Došla jsem se vyčůrat, vzala si vložku a stále cítila pomalu odtékající plodovku. Poslala jsem smsku manželovi (Dneska ani pivo, zacala odtekat plodovka. – Jedu!) a na večerní čtení a povídání si do postele pod sebe dala ručník. Těsně před usnutím jsem dětem řekla, co se děje. Že to možná bude ještě pár dní trvat, ale… To už neslyšely. Skákaly po posteli a řvaly Hurá, hurá! jako blázni. Smála jsem se a vtom do dveří vešel On. Nezapomenutelná chvíle.

Akorát, když děti usnuly, přišla první kontrakce. Po deseti minutách druhá. A pak třetí. Místo plánované oslavy výročí jsem poslala manžela spát a napustila si vanu. Kontrakce se ale nerozjely, naopak zpomalily, tak jsem si poležela ve vodě, dokud nevychladla, a pak šla spát. Kontrakce přicházely po čtvrt hodině, když zrychlily zase na deset minut, přesunula jsem se do obýváku. Pustila jsem si relaxační hudbu, na gauči si z polštářů udělala hnízdečko, lehla si na bok a dál odpočívala. Plánovala jsem zavolat našim a vyjet, až budou kontrakce zhruba po sedmi minutách, přeci jen nás čekala hodinka cesty, ale najednou byly kontrakce rovnou po pěti minutách.

Zavolala jsem našim (máma to zvedla po druhém zazvonění), vzbudila muže, nachystala mu svačinu a dobalila tašku. To už volali naši, že dorazí za dvě minuty, ať klidně jedeme. On odnesl tašky k autu, já si uvařila čaj a vyrazila za ním. U dveří se potkala s mámou, dole u auta stál táta. Rozloučili jsme se, cítila jsem z něj kouzelnou směs obav a těšení. V očích měl malou holku, přitom si v tu chvíli připadala dospělá jako nikdy. Tuhle chvíli si chci zapamatovat navždy…

Miluji tě. Dvě čarovná slůvka, která každého zahřejí u srdce. Neodmyslitelně patří ke komunikaci zamilovaného páru, ale rozdíl je v tom, jakým způsobem jsou podaná. Upřímná slova dnes často nahrazují emotikony v podobě smajlíků nebo srdíček, osobní rozměr se vytrácí. Kam se vytratily vlastnoručně psané dopisy? Kdysi bylo pravých milovníků opravdu víc. 🙂

Žijeme v uspěchané době a často zapomínáme na to, že čím víc jsme online, tím méně času reálně trávíme s nejbližšími, okolím nebo v přírodě. Právě proto dnes člověk ještě víc ocení zamilovaný dopis, láskyplné vyznání nebo milou básničku. Potřebujeme se navzájem poznávat, poslouchat a být tu jeden pro druhého. Bez ohledu na to, jak vyspělé technologie máme právě k dispozici.

Když píšete zamilovaný dopis, vše okolo se na chvíli zastaví. To žádný e-mail nebo status na Facebooku nedokáže. Ručně psané dopisy jsou unikátní i tím, že jimi můžete krásně vyjádřit svou individualitu. Možná někoho překvapí, že stejně jako zdravá strava či cvičení, denní ruční psaní má také příznivé účinky a prospívá k vaší celkové pohodě. Mnohé studie dokazují, že psaní dopisů dokonce zlepšuje kondici lidí s různými onemocněními. Přenos myšlenek na papír je praktickým způsobem, jak zmírnit stres, osamělost nebo úzkost například během delšího pobytu někde v zahraničí…

Znáte starší lidi, kteří uchovávají zamilované dopisy v krabici pod postelí? Je to z dobrého důvodu. Takto napsané dopisy vám dávají příležitost zastavit čas, zachytit kousek minulosti a utřídit si myšlenky, které jste měli v daném čase, když jste dopis dostali. Výjimečnost dopisu zvýraznily i stopy parfému nebo růže…

Věděli jste, že podle statistického údaje švýcarského Brain Research Institute bylo v roce 2015 na celém světě odesláno 141 miliard dopisů? Ať už se to jeví jako velmi vysoké číslo, v porovnání s neskutečnými 268 miliardami listů v roce 1990 jde o výrazný pokles. Přitom první papírová vyjádření lásky se začala objevovat už v 10. století. Ve vyznáních se předbíhali zejména Angličané, jejichž básnické nadání postupně inspirovalo ostatní země. V 19. století se tato tradice zejména díky výraznému rozvoji masových komunikačních prostředků rozšířila do celého světa.

Ideální příležitostí, jak projevit tyto pocity prostřednictvím dopisu, je například svátek svatého Valentýna, který slavíme vždy 14. února. Každoročně se v tento den posílají miliony valentýnských pozdravů z celého světa. Překvapte i vy svou spřízněnou duši krásným dopisem – ať už bude adresovaný vaší drahé polovičce, osobě, po které toužíte, nebo člověku, kterému za hodně vděčíte.