Když se narodí miminko, obzvlášť pokud ho dlouho a toužebně očekáváte, přijde obrovská radost. Když se ale narodí o 10 týdnů před termínem a neváží ani 1 kg, tu radost Vám někdo ukradne. Místo ní přijde obrovský strach a nejistota. Nikdo nedokáže říct, co bude. Jestli vůbec přežije. Pokud ano, jestli bude mít trvalé následky. Nezbývá než čekat, modlit se, důvěřovat svému miminku, zdravotníkům. A taky sobě, že to zvládnete.

 Ale začnu od začátku. Byla jsem šťastná, když se konečně na těhotenském testu ukázaly 2 čárky. Radost ale netrvala dlouho. Ještě než jsem se stihla objednat k lékaři na potvrzení těhotenství, začala jsem silně krvácet. Byla jsem si jistá, že to znamená konec. Lékařka na pohotovosti mi potvrdila, že se jedná o probíhající potrat, žádná srdeční akce, která už měla být. Následovala hospitalizace, na další den naplánovaná kyretáž. To přece nemůže být konec, říkala jsem si. Paní doktorce se mně asi zželelo, když viděla, že brečím jak želva.  Nabídla mi injekci na zastavení krvácení, ale myslím, že moc nadějí mi nedávala. Ale stal se zázrak. Krvácet jsem přestala. A ráno při kontrolním ultrazvuku před zákrokem byla vidět srdeční akce! Ještě ale nebylo vyhráno. Měla jsem velký hematom, hrozilo další krvácení. Šance na donošení prý 50:50. Já samozřejmě věřila a doufala, ale současně měla obrovský strach. Týdny postupně ubíhaly. Vše se zdálo být v pořádku.

 „Je tam nález. Budete rodit“,  řekl mi pan doktor na pohotovosti, kam jsme jeli kvůli podezření na únik plodové vody. Pak šlo vše ráz na ráz. Rychlé telefonáty. Zajištění přijetí v ÚPMD Podolí, záchranka na cestě. Injekce s kortikoidy pro dozrání plic miminka, zavedení kanyly, antibiotika pro případ infekce. Cesta sanitou do Prahy. Byla jsem teprve ve 28. týdnu těhotenství a vůbec mi nedocházelo, co se děje.

 Přijímací vyšetření v Podolí. Stále mi úplně nedocházelo, co se děje. Cíl byl ale jasný, udržet se pohromadě co nejdéle. Každý den v břiše byl pro miminko moc důležitý. Celý den jsem ležela, hodně pila, aby se doplňovala plodová voda, která mi postupně odtékala. Kapačky s antibiotiky kvůli zjištěnému zánětu, léky na zastavení kontrakcí, odběry krve, tak to šlo několik dní. Byla jsem vystrašená, ale hodně mě uklidňoval profesionální a laskavý přístup všech zaměstnanců. Všechno vysvětlili, byli empatičtí, citliví, usměvaví… Pak přišel den, kdy nastal obrat. Zánětlivé markery  ukazovaly, že pobyt u mě je pro miminko už nebezpečný, bylo třeba vyvolat porod. Byl první jarní den, lidé se chystali pozorovat zatmění slunce a já dostala první tabletu pro vyvolání porodu. Byla jsem ráda, že mohu rodit vaginálně. Začaly přicházet kontrakce, kontroly na motoru byly v pořádku, vše probíhalo, jak mělo. Až do chvíle, kdy jsem začala cítit divnou bolest. Při vyšetření se zjistilo, že miminko jde ručičkou napřed. U takových to mrňousků je to problém. Takže další obrat. Akutní sekce. Na epidurální anestezii nebyl čas. Všechno muselo jít rychle.  

 Probudila jsem se z narkózy a pomalu mi začalo docházet, co se stalo. Ale byla jsem stále jako ve snách. Návštěva neonatologa, laktační poradkyně. Nabídka psychologické pomoci, kterou jsem s díky odmítla. Proč? Protože jsme si myslela, že to není potřeba. Ještě mi totiž úplně všechno nedošlo. Vždycky jsem si myslela, že když se miminko narodí dřív, stráví prostě nějaký čas v inkubátoru a hotovo, jede se dál. Teď už dobře vím, že to tak není.

 „Ondrášek čůrá, kaká a přijímá mléko“, řekla mi mimo jiné sestřička při první návštěvě den po porodu na NEO-RES oddělení. Ale to je přece samozřejmé, ne? Ne, tady ne. Bohužel. První týden jsem k němu do inkubátoru mohla dát jen jednu ruku, v druhé jsem měla zavedenou kanylu, nemohla jsem ji tedy důkladně vydezinfikovat. Infekce by pro maličké miminko mohla mít fatální důsledky.  Nezbývalo než sledovat ty úžasné sestřičky, které jsem podezřívala, že jsou to andělé převlečení do sesterského stejnokroje. Jak s obrovskou něhou a opatrností pečují o ten náš maličký uzlíček. Jak ho přebalují a krmí, protože to jsem také sama ještě nemohla dělat. Jak sledují jeho pokroky. Jak ho s láskou ukládají do heboučkého pelíšku v inkubátoru. Když plakal a já ho nemohla vzít do náruče, tak mě utěšovaly, že pláč je dobré znamení, znamená to, že má energii. Každý alarm přístrojů, které sledují životní funkce miminek, mi zezačátku zastavoval krev v žilách, postupně jsem si ale zvykla. Náš Ondra byl (a stále je) velký bojovník. Dýchal sám, pouze první týden potřeboval kyslíkovou terapii. Byl neskutečné maličký, po porodu vážil 995 g, ale já si tehdy vůbec nepřipouštěla, že by to nezvládl. Ale strach, veliký strach, tu byl stále s námi. Hltala jsem příběhy jiných nedonošených miminek, ale jen ty se šťastným koncem, jinou variantu jsem si odmítala připustit.  Soustředila jsem se na pravidelné odstříkávání mléka, které jsem mu každý den vozila.

- aneb rušení rodinných, generačních vzorců s kafem v ruce a dítětem v náručí (i když za chvíli bude dítě nosit v náručí mě). 

Dětšké jizvy v dospělém těle

Trauma z dětství nevypadá vždycky jako dramatická scéna z filmu. Někdy je to tichý šepot, co tě ničí víc než křik. Věty jako:

„Neřvi, nic se ti nestalo."

„Když nebudeš hodná, nikdo tě nebude mít rád."

„Musíš se snažit víc, ostatní to zvládají."

aneb ticho, ponožky a čaj s příchutí rebelie 

Už pár dní (dobře, týdnů) se cítím jako na horské dráze. Jeden den zářím: směju se, zpívám, tančím, rozdávám úsměvy a pochopení. Druhý den brečím, protože náš seniorský pes spinká jako miminko, manžel hlasitěji chrápne, králík mi okouše ramínko od podprsenky... nebo se mi prostě jen chce brečet.

Ne, nejsou to hormony. Už to trvá celý měsíc – bez ohledu na fázi cyklu.
Je to únava. Čistá, hluboká, chronická. Drží se mě jako žvýkačka v pramenu vlasů.

Nové projekty v práci. Pracovní víkendy. Výstavy.
Dcera s opakovaným zánětem močového měchýře.
Pes sežral čokoládu.
Spím hůř než Wi-Fi v lese.
Přecházím z roční vibrace 9 na 1.
Šéf bručí, protože ho bolí kyčel. Já bručím, protože mě bolí koleno.
A tak nějak... prostě všechno.

Máma na baterky

Dneska ráno jsem si řekla, že pojedu v úsporném režimu. Hlava už nedokázala korigovat tělo ani myšlenky.
Restartováno. Prosím nerušit. Program se aktualizuje.

Než jsem se stala mámou, slyšela jsem spoustu věcí:
„Budeš unavená, ale šťastná.“
„Mateřství je ta největší láska.“
„Dokud spí dítě, spi taky.“
(Odpoví mi někdo, jestli to platí i u puberťáků? Protože to by teď znamenalo, že mám legálně právo na 14hodinový spánek.)
„Už nikdy nebudeš sama na záchodě.“
(To poslední je mimochodem naprostá pravda. Bez ohledu na věk. Pokud se mě manžel neptá, jestli jsem neviděla kečup – na záchodě opravdu nebude, mluví na mě dcera nebo u mě sedí pes jako sfinga, aby mě během potřeby nesnědl nějaký predátor.)

Ale o spoustě jiných věcí mi nikdo nikdy nic neřekl. A tak jsem je musela objevit sama.
Mezi plínkami, probdělými nocemi, mokrými pusinkami a svačinami, které občas „omylem“ skončí v mém žaludku.

1. Dalo mi nadlidské smysly

Slyším otevření obalu bonbonu na tři kilometry.
Tuto schopnost má i moje dcera, pes, králík…
Můj pan božský má tuto schopnost výhradně, pokud jde o maso. A jeho pivo.

Poznám, že je něco špatně, i když dítě tvrdí: „Je to dobrý,“a v očích má ticho.
Cítím podezřelé ticho dřív, než vůbec nastane.
Jsem mateřský sonar.

2. Dalo mi silné paže

Nezačalo to najednou. Byl to soubor událostí, které se na sebe vršily jako těžké vrstvy bahna, až už jsem nedokázala dýchat. Ten nejbolestivější okamžik přišel, když se otec mé dcery rozhodl odejít z tohoto světa. Sám.

My už jsme spolu dávno netvořili pár – měl svůj nový život, jinou rodinu. Ale spojovalo nás to nejhlubší: naše dítě. A místo, které si pro svůj odchod zvolil, bylo malé zákoutí v lesíku, kde jsme spolu jako mladí randili. Možná tím chtěl něco říct. Možná si jen přál být na místě, kde jednou byl šťastný. Každopádně zanechal prázdno, které nejde zaplnit v srdci naší dcery. Otázky bez odpovědí. Ticho, které nejde utišit. A bolest, kterou se učíme nést – každá jinak, ale vedle sebe.

Krátce poté odešla i moje babička. Moje sluníčko. Rytířka s duší plnou tepla. Odešla po dlouhém a statečném boji s nemocí – v lednu. A já vím, že odešla s klidem. Ale ten klid nechala ve mně rozbouřený. Už mi nikdy nezazpívá na narozeniny. A přesto ji cítím každý den. Její teplé ruce, medvědí objetí, její smích, který dodnes slyším ve chvílích, kdy ho nejvíc potřebuju.

Po jejím odchodu jsem přestala docházet jako dobrovolník do domova důchodců. Nešlo to. Měla jsem pocit, že jsem zklamala. Že jsem opustila i ty ostatní. Ale moje adoptivní babička by to pochopila. Ona vždycky chápala. Její úsměv mě hřeje dodnes.

A pak přišel den. Den nula.

Dítě bylo ve škole. Pes spal. Polévka bublala.

Nevím přesně, kdy se to stalo. Ale najednou jsme já a moje třináctiletá dcera začaly mít téměř stejný cyklus. Sladily jsme se tak dokonale, že sdílíme nejen dny, ale i nálady. Když jedna mlčí, druhá zpívá. Když jedna brečí, druhá hledá důvod. A když obě zatouží po čokoládě? No… vyšleme mého manžela. Jsme přece tým.

Z trestu se stal rituál (a z dcery průvodce)

Menstruaci jsem dlouho vnímala jako nepříjemnost, skoro trest. Ale s věkem – a hlavně díky své dceři – jsem v ní začala nacházet něco víc. Sílu. Hloubku. Čas pro sebe.

Vlastně bych řekla, že právě ona mě naučila přestat menstruaci ignorovat a začít ji vnímat jako měsíční zastávku vnitřního klidu. Jako restart. Jako návrat k sobě.

Moje dcera to tak zatím necítí. Pro ni je to pořád spíš trest. Něco, co ji omezuje, bolí, mění. Ale pozoruju, jak si k tomu postupně hledá vztah. Jak si dovoluje odpočívat. Jak začíná chápat, že i „špatná nálada“ má své místo. Že být cyklická není slabost – ale dar.

Kdo je Riky a kdo Bobek?

Ráno začíná tichým „dobré“, které ve skutečnosti znamená: nemluv na mě. Moje třináctiletá dcera vstává z postele jako stínový ninja emocí – nikdy nevíš, co z ní ten den vyleze. Může to být zasněná víla, která maluje veselé obrázky, nebo malá sopečná erupce, která tě sežehne pohledem jen proto, že jsi použila její oblíbený hrnek. A nechybí ani depresivní výjevy – čím víc černé, tím líp.

Jsou dny, kdy má v očích smutek celého světa. Jindy mě vítá ve dveřích smíchem tak nakažlivým, že se i pes rozštěká radostí a králík začne běhat po stropě. Někdy si všimnu, že vnímá jen svůj vnitřní vesmír – a jindy její pohled doslova říká:
„Ještě jedno slovo a sežeru tě.“
Puberta. Krásná, divoká, nevyzpytatelná puberta.

Ztracená mikina

„Mami, kde je moje černá mikina?“
„Nevím, asi tam, kde sis ji naposledy odložila.“
„To mi fakt pomohlo, díky.“
(za tři minuty)
„Mami, promiň, měla jsem ji ve skříni. Už ji mám. Mimochodem, mám tě ráda.“
A takhle žiju na emocionální houpačce. Často bez pásu.

Scénka č. 2 – Sebeláska po pubertálnu

„Dneska vypadáš pěkně, M.“
(pohled do zrcadla) „Ne, vypadám jak pavián v plavkách!“
(pět minut nato) „Hele, udělala jsem si hustý make-up, nechceš, ať tě taky nalíčím?“
No jistě. Proč ne. Hranice mezi „jsem hnusná“ a „jsem bohyně“ je v tomhle věku tenčí než moje trpělivost v pátek odpoledne.

V minulém článku jsem vám přinesla spoustu produktových tipů určených pro malé parádnice - omrkli jsme sponečky, gumičky, čelenky... Dnes pro vás mám tip jenom jeden, ale zato vážně moc pěkný a šikovný.

Holčičky doma sice nemám, ale sama patřím mezi dlouholeté dlouhovlásky, které si své vlasy rády zdobí. K tomuto účelu mám doma samozřejmě mnoho nejrůznějších gumiček, sponek, čelenek apod. A sama vidím, jak se mi tyto věci doma často ztrácejí - určitě to znáte také, jednou si gumičku odložíte tady, potom zase jinde a nakonec to dopadá tak, že nemůžete najít žádnou🙂

Jediným řešením, které se mi osvědčilo je, mít jedno místo, kam všechny tyto věci odkládám. Nebo alespoň většinou🙂

Aktuálně pro tyto účely používám krásnou plechovou krabičku, kterou jsem si schovala z vánoční dm sady, a do ní se snažím všechny tyto věci odkládat. Samozřejmě, že ne vždy se zadaří, ale většinou fakt jo. Snažím se!

Věřím, že maminky holčiček mají své vlastní vychytávky a tipy, které jim fungují, ale já nedávno v dm narazila na tak nádherný a funkční sponkovník, že se o jeho existenci musím podělit s vámi🙂

• sponkovník disponuje 14 pásky na sponky a smyčkou pro upevnění na háček
• na každý pásek se vejde přibližně 12 spon na vlasy
• produkt je z limitovaná edice
• stylový pomocník na organizaci pro koupelnu nebo dětský pokoj
• dekorativní a praktický pomocník
• pro ukládání spon na vlasy
• hezký nápad na dárek

Soužití se zvířecími mazlíčky přináší radost, ale také nové nároky na péči o domov. Ať už jde o přirozenou zvířecí vůni nebo výraznější zápach po návratu z venčení, pachy domácích mazlíčků jsou něco, co většina chovatelů dobře zná. To ale neznamená, že se s nimi musíme smířit. Když víme, odkud pachy pocházejí, snáze je dostaneme pod kontrolu. A voňavý, příjemný domov si tak můžeme užívat společně – lidé i mazlíčci.

Odkud pachy pocházejí?

Mazlíčci mají přirozený tělesný pach, který se uvolňuje ze srsti a kůže. Vlhké počasí, koupání nebo línání srsti může přirozené vůně našich čtyřnohých parťáků výrazně zesílit. Srst také velmi lehce nasává pachy z prostředí – od kouře přes vlhkost až po nejrůznější „venkovní vůně“, které si s sebou náš mazlíček přinese z procházky.

U koček jsou častým zdrojem zápachu kočičí toalety – hlavně pokud se pravidelně nečistí. V případě psů může být zdrojem zápachu značení teritoria, ale také „nehody“ – typicky u štěňat, která se teprve učí chodit ven, nebo u některých starších psů, kteří už nezvládaj hygienu tak jako dřív.

U psů může být zápach navíc spojený i se sliněním nebo se specifickým dechem, a to nejen po jídle. Když zvíře olizuje hračky, pelech nebo naše ruce, přenáší tak svůj pach dále do prostoru.

Dalším zdrojem trvalého pachu jsou nejrůznější textilie, na kterých náš mazlíček spí nebo se často pohybuje. Srst, sliny i drobné nečistoty se v nich usazují a časem mohou vytvořit specifické aroma, které jde jen velmi špatně vyvětrat.

Zdraví našich dětí je pro nás vždy na prvním místě. A právě období, kdy se malí školkaři a školáci potýkají s častými změnami počasí, kolektivy nebo zvýšenou zátěží, bývá pro dětskou imunitu náročné. Mnoho rodičů proto hledá přirozený způsob, jak podpořit obranyschopnost svých dětí šetrně, účinně a bez zbytečných příměsí. Pokud se zajímáš o přírodní doplňky stravy a hledáš něco opravdu kvalitního, máme pro tebe skvělou příležitost – zapoj se do testování.

Co budeme testovat

Bioalis kozí kolostrum⁶ je prémiový doplněk stravy pro děti od 3 let, vyrobený z kvalitního mleziva (kolostra). Přirozeně obsahuje široké spektrum bioaktivních látek, jako jsou imunoglobuliny, vitaminy, PRPs a laktoferin, které jsou běžně obsažené v prvním mateřském mléce savců. Bioalis používá šetrné sušení mrazem, které pomáhá uchovat přirozenou kvalitu a čistotu suroviny. Výsledkem je doplněk s jednoduchým složením a vysokou biologickou hodnotou, vhodný zejména v obdobích zvýšené zátěže.

Co je kozí kolostrum Bioalis a čím je výjimečné?

Kolostrum je první výživa mláďat po narození – v přírodě slouží jako přirozený zdroj obranných látek. Kozí kolostrum obsahuje mnoho cenných složek:

• Imunoglobuliny (např. IgG) – přirozené bílkoviny, které se vyskytují i v mateřském mléce a jsou součástí obranyschopnosti.
• Laktoferin – bílkovina, která se váže na železo a podílí se na vnitřní rovnováze organismu.
• PRPs (prolinem bohaté polypeptidy) – látky, které pomáhají přirozené regulaci imunitního systému.
• Cytokiny – Jejich hlavní úlohou je zprostředkování vzájemné komunikace mezi jednotlivými buňkami. Výsledkem této komunikace je účast všech potřebných buněk v boji proti přítomným patogenům.
• Enzymy, vitaminy a minerální látky – přispívají k běžnému fungování dětského organismu v náročnějších obdobích.

S velikonočními svátky se pojí mnoho mnoho zvyků a tradic. K těm nejznámějším bezesporu patří pomlázka, barvení vajíček a pečení velikonočního pečiva, jako je beránek, mazanec nebo jidášky.

Mnoho zvyků postupně mizí, některé se drží třeba jen v nějakých krajích, jiné zase všude. Moje nejoblíbenější tradice je ale bezesporu ta s beránkem. Milovala jsem ji jako dítě a časem mě pak překvapilo, kolik lidí o ní nikdy neslyšelo.

...aby tě beránek nepokakal..."

Zní úsměvně, že? Pokud ji neznáte, pravděpodobně ani nebudete tušit, o čem tato tradice je 🙂 Zkrátka a jednoduše - na Velikonoce byste si měli vždy pořídit něco krásného a nového na sebe, aby vás nepokakal beránek!

Původ tradice

Velikonoce jsou pro křesťany nejvýznamnějším svátkem, a tak není divu, že bylo na Velikonoce a slavnosti Vzkříšení zvykem nosit do kostela ten nejpěknější oděv. Důraz se kladl především na oblečení dívek, „aby přistupovaly k velikonočním obřadům v novém, čistém, alespoň zčásti bílém odění."

Dětská pokožka je velice citlivá a potřebuje speciální péči. Ať už máte doma miminko, batole nebo malé dítě do 6 let vždy vybírejte dětské kosmetické produkty velmi pečlivě. Ideálně volte ty s označením BIO.

Hypoalergenní i BIO varianty

U našich malých ratolestí často řešíme suchou a podrážděnou pokožku, zarudnutí, vyrážky, ekzémy. Abychom tomuto předešli, je důležité používat správné produkty. Zaměřte se na ty, které nesou označení BIO či hypoalergenní. Jde o přípravky bez složek dráždících pokožku. 

Vsaďte na přírodu a bylinky

Naše babičky a prababičky vždy sázely na přírodu a bylinky. Skvělý je měsíček a šípek. Extrakt z květů měsíčku lékařského má vyhlazující účinky a podporuje regeneraci pokožky. Šípek má vysoké hydratační i regenerační účinky a jedinečnou ochranou funkci. Obsahuje řadu vitamínů a minerálů, zejména vitamíny E a C. 

Nejlepší volba pro malé děti