Kůň je součástí lidské společnosti už tisíce let, a i když došlo v posledních stoletích k výrazné proměně jeho role, stále je pro mnoho z nás důležitým pomocníkem. Jeho pracovní a transportní funkce byla pro člověka nahrazena zábavou, ale i léčebnou funkcí což víme i v našich jeslích ProJesle.

Za tu dlouhou dobu, co spolu člověk a kůň kamarádí, si leckdo všiml, že při jízdě se jeden pěkně nadře. Ono chvíli trvá, než si člověk zvykne a přizpůsobí se pohybům koně. Pokud to někdo zkusí jen tak, bez přípravy, věřte, že ho pak bolí „celý člověk“ a některé partie i víc. Ale nemusíme hned cválat, abychom zjistili, že na koni se opravdu řádně rozhýbeme. Vždyť i TGM ve svých osmdesáti letech rád jezdil se svým Hektorem na poklidné vyjížďky a celou tuto činnost označil jako nejrychlejší tělocvik, kde se cvičí naráz celé tělo. 

Záleží na tom, jak zvládáme koordinaci a schopnost se přizpůsobit pohybu koně, ale spíš se s ním pohybově prolnout - jak praví Goethe: „Člověk a kůň se prolnou v jednu pohybující se bytost a přestane být zřejmé, kdo koho ovlivňuje“. A jsme u podstaty hiporehabilitace což je složenina slov, kde hipo reprezentuje koně a terapie činnost, kterou provozujeme za účelem zlepšení zdravotního stavu a to nejen fyzického, ale v dnešní uspěchané době i duševní pohody a rovnováhy.

Pokud chceme koně ovládat, přizpůsobujeme se vzájemně. Pokud se však necháme koněm pouze nést, působí na nás jeho pohyb, kterému se musíme poddat. Hiporehabilitace využívá toho, že pohyb člověka při chůzi je založen na stejném principu, jako chůze koně. Trochu se sice liší počet nohou, ale to vyřešíme.

Kůň totiž používá přední nohy, které anatomicky odpovídají lidským rukám, jako podstavec, který jej nese, a zadní nohy jako motor. V zádi se generuje veškerý pohyb a přenáší se vlnivým pohybem hřbetu na předek – prostě, kůň má náhon vzadu.

Teď ještě pro nevěřící Tomáše k těm“koňským rukám“. Pokud kůň zvedne přední nohu, má ji ohnutou vpřed stejně, jako když dáma nastaví pánovi ručku k políbení. Ale dosti anatomie. Pro hiporehabilitace je podstatný právě ten vlnící se hřbet mezi koňskou přídí a zádí. Není to totiž lecjaká vlna, ale trojrozměrný, čili prostorový pohyb, vzniklý ze zadních a tudíž dvou nohou. Koňská pánev, a následně i hřbet, se pohybují při chůzi stejně, jako pánev a páteř lidská.

Domnívám se, že jinak než nápodobou to nejde. Jestliže rodiče nezdraví, neprosí, neděkují, neumějí se omluvit, popřát dobrou chuť nebo říci „Mám tě rád“, děti se to nemají jak naučit a nebudou chápat, proč by se měly takto chovat, když se tak nechovají sami rodiče.
Jen co se naše děti naučily říkat „máma“ a „táta“, učili jsme je krom zdravení i „Prosím.“ a „Dík!“. Roční dcerka ochotně podá mámě hračku. Před jásavým „Jé, tys mi dala hračku? A co s ní mám dělat? Můžu si ji nechat?“ bývalo prosté „Děkuji!“ nebo jednodušší „Dík!“ provázené úsměvem.  O pár měsíců později se situace obrátila a dodala jsem: „A co řekneš? Jak se to říká, když ti něco dám? Říká se: Dík!“ Dcerka se rozzářila a opakovala požadované slovíčko. Později stačilo jen se usmát a pozvednout obočí a věděla, co se po ní chce. Pokud náhodou zapomněla, reagovala jsem rozpačitým úsměvem a gestem ruky naznačujícím, že něco chybí. Opravila se obvykle velmi rychle.
I batole, které ještě mluvit neumí, často dokáže podobně jako „paci-paci“ naznačit ručkama i „prosím-prosím“.  Naše děti mluvily obě velmi brzy a gest používaly spíše tehdy, když chtěly dodat svým slovům větší váhu a více zapůsobit.  Od dvouletých jsem slýchala:
-„Mami, chci pití!“
-„Jak se to říká správně?“
-„Prosím!“
Krátce před třetím rokem se rozmluva rozšířila:
-„Mami, uděláš mi pití?“
-„Když si o ně správně řekneš.“
-„Maminko, prosím tě, uděláš mi šťávu?“
Podávám šťávu.
-„Co řekneš?“
-„Děkuju!“
-„Prosím.“
Syn zmateně zopakoval: „Prosím.“
Pochopila jsem, že syn má, narozdíl od své starší sestry, problém pochopit, že slůvko „prosím“ se používá při jednom aktu ve dvojím významu. Dokud nebude schopen rozlišit prosbu a odpověď na poděkování, bude lepší slůvko „prosím“ coby odpověď na poděkování nahradit jiným výrazem nebo souslovím. Protože „Není zač!“ nemám sama ráda, začali jsme používat „Rádo se stalo.“
A tak se mi brzy poštěstilo zažít krásnou chvíli, kdy jsem se synem, jenž měl brzy oslavit třetí narozeniny, během procházky obdržela sedmikrásku a na svoje „Ta je krásná, děkuji!“ slyšela: „Rádo se stalo!“  Byla jsem tak potěšena hned dvakrát najednou.
Šestiletá dcera i tříletý syn umějí prosit a děkovat. Občas se ale stane, že na kouzelná slovíčka ve svých požadavcích zapomenou. Stačí si pak přiložit dlaň k uchu, naznačit nedoslýchavost a pokrčit bezradně rameny. Oba si pak uvědomí, nač zapomněli, a rychle se opraví.  Postupem času zapomínají méně a méně a nám se tak potvrzuje, že jít příkladem, opakování a důslednost se vyplácejí. Díky za to.

Zdroj: slune-cz.cz

Můžu začít klidně tím, že jsem v neděli nestihla napsat článek, který jsem si naplánovala. Byl to tento článek 🙂 A dostávám se k němu až dnes - tři dny po "uzávěrce". 

Odpolední program s Nikolkou jsme zvládly na jedničku. Naše dámská jízda nám zkrátka vyšla podle plánů:

- 2x jsme si krásně zaplavaly

Jedna starší fotečka

- naše valentýnské výtvory jste mohli vidět v předchozím článku (http://blogujicimaminy.blogspot.cz/2014/02/svaty-valentyn-darecky-pro-tatinka.html)
Tatínek z nich měl opravdu radost. Když mu je Niki předávala, tak měla ke každému nějakou průpovídku. Jsem ráda, že jsme některé maminky inspirovaly a ty šly pak s dětmi taky tvořit.

-  vyrazily jsme na návštěvu za Milčou s Vojtíkem i Matýskem a Káťou s Ondráškem. Udělali jsme si příjemnou procházku a moc pěkné odpoledne

Ondrášek, Vojtík a Matýsek, aby bylo jasné, o kom je řeč 🙂

Stavebko je zvlášť zajímavým produktem, pokud chtějí rodiče našetřit potomkovi peníze do budoucna. Vedle spoření mu tím zajistí i nárok na výhodný úvěr na bydlení.

Stavební spoření je na trhu už dvě desetiletí a je stále populární. Nebýt jeho zavedení, mnoho lidí u nás nemá dnes takové úspory. Za dvacet let existence tohoto systému jím prošla prakticky celá populace.

V posledních několika letech se sice o jeho osudu dost spekulovalo a jednalo, ale k žádným změnám v podstatě nedošlo. Podmínky zůstávají stejné, naproti tomu úroky na spořicích účtech klesají. Stavební spoření má nezastupitelnou roli zejména při financování bydlení. Peníze občanů jsou přitom i v tomto případě ze zákona pojištěny a výnos je stále solidní. To je také důvod, proč se rodiče či prarodiče zajímají o založení stavebního spoření pro děti.

Speciální nabídka na trhu

Většina rodičů se snaží svému dítěti něco naspořit, než začne samo vydělávat nebo na dobu, až se bude chtít osamostatnit a pořídit si vlastní bydlení. Rostislav Trávníček, ředitel komunikace Českomoravské stavební spořitelny, k tomu dodává: „Mnoho rodičů chce své děti ochránit nejen fyzicky, aby se nezranily nebo aby jim někdo neublížil. Snaží se je zabezpečit i finančně. Úroky na účtech v bankách jsou zanedbatelné a investovat se Češi často bojí. Jde o peníze pro jejich nejmenší, nechtějí tedy riskovat ztrátu. A právě pro ně je vhodné stavební spoření. Uvědomujeme si to, a proto se snažíme nabízet dětské smlouvy ještě výhodněji než dřív.“

Solidní výnos s minimálním rizikem

Ach, jak jsou pohodlné nazouváky s nártovým pružením na gumu nebo botičky se suchými zipy! Ale při pomyšlení, že po prázdninách půjde dítě do školy, kde bude vyžadována již samostatnost a bez tkaniček se při tělocviku nebo v družině na hřišti neobejde, vám nezbude, než se nad problémem hluboce zamyslet. Jak na to?
Vzít šněrovací botičky, nazout je dítěti a očekávat, že nějaké pravidelné zasouvání tkaniček do dírek, a nepochopitelné kroucení smyček je zaujme, se ukázalo jako naprostý nesmysl. Naopak, při několika zoufalých, neúspěšných pokusech se dokonce objevily slzičky. Až přišel nápad!
Dětský pokoj, několik dekoračních polštářků a nákup barevných stuh snad splní naše očekávání. Stačí jen dítě zapojit do tvořivé činnosti s tím, že si bude moci vylepšit své bydlení. Navíc, stužky lze na polštářcích různě obměňovat, takže každou chvíli může přijít změna. Nápad se líbil, tak jsme se do toho s chutí pustili. A vůbec nevadilo, že se některý uzlík nepovedl a stužka byla volnější. Provlékli jsme ji do jiné, kterou jsme utáhli více, a na polštářku se objevily zajímavé varhánky. Další kreativní přínos a nadšení v dětských očích! Pak přišla dětská otázka. Proč musí mít smyčka jen dvě očka? Rázem tu byl nápad pustit se do něčeho složitějšího. Tak se na jednom polštářku uvázaly čtyř a šestismyčky a vznikly jakési stužkové květy, nad kterými se jásalo. Za dokončeným dílkem bylo úžasné sledovat dětské nadšení z vlastního úspěchu.
Stačil k tomu jeden den, kdy jsme dopoledně společně nakoupili v textilní galanterii potřebné „rekvizity“ a odpoledne jsme se pustili do kreativní činnosti. Bez slziček, bez nervů a na konci naprostá spokojenost všech zúčastněných.
Teď už tkaničky v teniskách nejsou žádný problém a dokonce se občas objeví i pentlička uvázaná na zácloně nebo „vydekorovaný“ polštář v obývacím pokoji, což vůbec není na škodu.

Zdroj: slune-cz.cz

  Coby správně natěšený rodič očekávající prvního potomka jsem už během jeho prenatálního vývoje na internetu hledala informace o hračkách vhodných pro malá miminka, o jejich vhodnosti dle věku, studovala články o psychomotorickém vývoji dětí a snažila se vybrat, čím podpořím rozvoj svého drobečka.  Snažila jsem se orientovat v nabídce hraček, zjistit, na co si dát pozor ohledně bezpečnosti a zdravotní nezávadnosti, a těšila se, jak se bude miminko na své první hračky tvářit.  
   Což chrastítka a látková leporela v prvních měsících, ta zaujala a fascinovala, ale později, když přišly ke slovu různé zvukové hračky, veselé, barevné a rámus dělající… Brzy jsem získala pocit, že návrháři a výrobci museli sami zamrznout v dětském věku a světě, protože jinak jsem si neuměla vysvětlit, jak něco tak agresívního vůči mé nervové soustavě mohli vymyslet a zrealizovat. Přemíra barev a zvuků sice odrostlejší miminko fascinovala, mně však rychle mrzl úsměv na rtech. Maličké reproduktory jsem brzy přelepila pevně držící průhlednou páskou, abych alespoň trochu ztlumila decibely z hračky se linoucí, a doufala, že dítko brzy tato hračka omrzí, k čemuž naštěstí došlo.  Popadla jsem nejhlučnější z plastových krámů a s gustem i úlevou se ho zbavila. Tudy cesta nepovede. Všimla jsem si, že dcerka zvědavě pokukuje po PET láhvi a fascinují ji zvuky, které vydává při zmáčknutí nebo při úniku vzduchu.  A nápad byl na světě. Vzala jsem jinou láhev, tentokrát od mléka, se širším hrdlem, do čistě vymyté a suché láhve vložila barevné uzávěry jiných lahví a pečlivě zavřela.  Vzniklo tak velké kutálející se a chrastící „cosi“, co dcerku nesmírně zaujalo a co se jala bedlivě zkoumat.  Otáčela to v ručičkách, plazila se a lezla za tím. A protože její zájem vydržel po překvapivě dlouhou dobu, rozhodla jsem se hračku dále rozvíjet a obměňovat. A tak téměř každý den v láhvi objevila něco jiného – někdy jen o pár barevných víček navíc, někdy jsem víčka vyměnila za přírodní produkty a nasypala dovnitř hrách nebo fazole, jindy zase dovnitř nacpala malé pěnové míčky a k nim velké korálky.  Hračka byla barevná, vydávala zvuky, měnila se, byla pořád „nová“. Hrály jsme si tak obě.  
   Když nastal čas kostek a stavění, všimla jsem si, že barevné skládačky, které mají vést k vyřešení jednoho konkrétního úkolu, baví jen na chvíli. Logicky. Jakmile je úkol vyřešen, lze jej párkrát zopakovat a ujistit se, že jsem šikovný a umím. Pak už skládačka přestává být výzvou a omrzí. Zato kostky, ze kterých lze tvořit stále nové a nové věci, jsou nesmrtelným evergreenem.  A to byla přesně cesta pro nás. V záplavě nabídek hračkářství se vyskytují spousty jednoúčelových hraček s různými motivy, které lákají a vábí, ale ve své podstatě dítěti mnoho nenabízejí. Zato umějí dobře vyluxovat peněženku. Míjíme je bez většího zájmu. Bohatě stačí, co k Vánocům a narozeninám občas nakoupí zbytek rodiny. Léta praxe ukázala, že nejlepšími hračkami jsou ty, ze kterých dítě tvoří samo. Jednoduché stavební kostky, modelína, papíry a pastelky nebo zažehlovací korálky jsou v naší rodině teď, kdy jsou dětem 6 a 3 roky, nejoblíbenějšími hračkami.  A také voda a mouka. Obě děti nesmírně rády pomáhají v kuchyni. Od válení těsta a vykrajování motivů až po obalování řízků. Kuchyň vždy vypadá jako po boji, ale za spokojenost obou dětí a hrdost na to, co už dokáží, mi úklid rozhodně stojí.
   Výše uvedené samozřejmě neznamená, že jiné hračky než kreativní naše děti nemají a neznají. Vlastní i ty „nerozvíjející“, jen pro potěchu oka. Ale kreativní hračky a hračky s širší možností využití u nás jednoznačně vedou.  A jsem tomu ráda.

Zdroj: slune-cz.cz

Přidávej inzeráty a vyhraj 1.000 Kč na nákup zboží v bazaru.

Modrykonik.cz vyhlašuje další týden soutěže v bazaru. Každá maminka, která vloží inzerát, má možnost vyhrát.

Od pondělí 10.3. 00:00 do neděle 16.3.2014 24:00 jsme začali sledovat pořadí nově přidaných inzerátů.

V našem bazaru přibude zhruba 1x.xxx inzerátů za týden. Tři uživatelky, které dosáhnou v pořadí čísla 5.231, 10.231 a 15.231, vyhrávají odměnu v částce 1.000 Kč. Může to být klidně i ta samá maminka.

Začínáme v pondělí od 00:00 ... první inzerát... druhý... a maminka, která zadá 5.231-tý inzerát, vyhrává. Stejně vyhrají další dvě maminky.

Stačí, když zadáš alespoň jeden inzerát do našeho bazaru během týdne od 10.3. - 16.3.2014 a staneš se tak účastnicí soutěže. Počkej si na další pondělí, kdy vyhlásíme výsledky a zveřejníme přihlašovací jména výherkyň.

Oblékání, svlékání, převlékání... Pokud máte děti, tak se mnou budete jistě souhlasit, že se jedná o méně oblíbenou činnost. Proto já osobně z tohoto hlediska mám ráda léto, kdy stačí jednoduše řečeno tričko a šortky a nějaké rychlonazouváky.

Ovšem v zimě je oblékání náročné a malých, nespolupracujících dětí zvlášť.

Nicméně kolem mezi 2-3 rokem života by se mělo začít dítě snažit oblékat samo, přesněji řečeno byste mu měli dát prostor, aby se tuto dovednost naučilo. Samozřejmě očekávejte protesty, že to nejde, že je to malé apod.

Opět to chce nápad, opět to chce motivaci a následně nešetřit chválou. Kdybys ses rychle obléknul, tak bychom stihli před nákupem ještě zajít na hřiště a pohoupat se 🙂 No, super – moc ti to sluší, takže vyrážíme na tu houpačku.

Naše dítko (3 roky) si umí obléknout a svléknout vše, včetně bot (pominu-li ty na zavazování, neboť tkaničku zavázat neumí). Ovšem na výše uvedené větě je podstatné to, pokud chce. Jinak nezvládne ani ponožky, natož bundu!

Takže kde a jak začít? Ráno, až dítě vstane, tak mu připravte vhodné oblečení – vzhledem k tomu, co máte v plánu, co máte na denním programu, vhledem k počasí apod., přeci jenom je ještě příliš malé na to, aby si umělo vybrat, v čem půjde ven, do školy či jinam. Ovšem to neznamená, že si neumí vybrat, zda chce mikinu s Medvídkem PÚ nebo s Peppa Pig 🙂 Poté jej vyzvěte, ať se zkusí obléknout sám, že je jistě šikovný, že zatím musíte dodělat snídani či cokoliv jiného a uvidíte, že dítě částečně oblečené bude. Pokud si dítě obleče tričko naruby, tak jej i přesto pochvalte a určitě to hned nepředělávejte, aby neztratilo chuť to příště zkusit znova. Potom během dne v rámci hry mu tričko upravte a řekněte třeba: „Jééé, koukni, když se to tričko otočí, jaký krásný má obrázek, tak příště koukni a dej si obrázek na bříško, ať na něj hezky vidíme“.

Prostě to chce čas, mnohdy i Vaše pevné nervy, ale naučili se to všichni, naučí se i Vaše dítko. Výhodou je, že věk cca 3 roky je období „já sám/a“, takže toho naplno využijte a pokud projeví zájem si bundu obléknout samostatně, tak jej nechte i za cenu, že Vám ujede např. autobus, pokud totiž mu dáte čas, tak jednou se mu to podaří a pak už to půjde pokaždé a pokud jste vyloženě někam nutně nespěchali, tak autobus pojede jistě další!

No, a samozřejmě to chce trénink, takže trénujte 🙂 trénujte zipy, suché zipy, knoflíky, obouvání bot apod. Oblékejte-svlékejte-převlékejte doma společně v rámci hry panenky, medvídky, pokud má dítě mladšího brášku, tak jej vyzvěte, ať Vám jde pomoc s jeho oblečením či svlečením.

Neboť, věřte mi, pokud se bude dítě umět alespoň částečně samostatně obléknout před nástupem do školky, tak mu ulehčíte, urychlíte adaptaci, protože se bude cítit „důležitě“, že i on se „nějak“ obléknul, že i on zadaný úkol zvládnul a hodné paní učitelky ho, aniž by si všiml, doupraví, tak aby se mohlo vyrazit třeba na procházku.
    
Zdroj: slune-cz.cz