Jak už jsem předeslala v minulém díle, po proběhlém potratu k nám zavítalo nové miminko.

Přesto to nebylo úplně lehké a bez komplikací...

V šestinedělí dorazila moje první popotratová menstruace, která trvala skoro 14 dní, no a po konci šestinedělí na kontrole u doktora vše ok.

Týden před očekávanou další menstruací, se dostavilo lehké krvácení, které bylo jen sem tam. Trvalo to několik dní, občas silnější, kdy už jsem si říkala, že se rozjela MS, potom se to zase zklidnilo.

Cítila jsem se podrážděná, nervozní, nafouknutá, břicho mě taky bolelo, a k tomu to krvácení/nekrvácení. Až mě asi tři dny před termínem měsíčků napadlo si udělat test.

Pidi midi dušík, sotva viditelný okem, tam ale  přeci jen naskočil.

Jelikož jsem od narození druhého potomka v jednom kole a chvilky klidu využívám k jiným činnostem, zatím nebyla příležitost k napsání příběhu o tom, jak se nám do života vetřelo druhé dítě. 

Dítě číslo dvě v plánu bylo, ale ne tak brzo po sobě, ale co už, prostě chyba v kalkulaci 🤗, takže mají naši drobci věkový rozdíl 1,5 roku.

Celé těhotenství bylo v pohodě, opět jsem však skončila na dietě a inzulínu proti cukrovce, ale tentokrát jsem na to byla už psychycky připravená. Po předchozím císařském řezu jsem chtěla zkusit rodit klasicky, leč nesplnila jsem všechna kritéria pro takovou možnost a jedním z nich byl odhad váhy miminka (těsně před porodem tak max 3 kg, no a my měli odhad už 3,8 kg), takže jsem si prostě zvolila datum plánovaného císaře a tentokrát jen v částečné narkoze. 

Den před porodem jsem nastoupila na gynekologické odd. a strávila příšernou noc hledáním vhodné polohy na té jejich neskutečně tvrdé betli. V šest ráno budíček, žádná snídaně (poslední jídlo byla večeře), ještě nás nahnali na monitor a pak příprava na operaci. Sestřičky ruce studené, do každé ruky jsem dostala kanylu, a cévka jim dala docela zabrat. Cestu o dvě patra výš jsem absolvovala nahá pod peřinou - dost nepříjemný pocit. Na sále jsem samozřejmě klepala kosu, jaká je tam vždycky zima. Napíchnutí spinálky bylo nakonec to nejmíň bolestivý ze všech těch příprav. Pak mě celou zarouškovali a čekalo se až anestezie zabere. Necítila jsem nic, jen nějaký tahání a škubání a přesně tu chvíli, kdy mi těch 4,37 kg živé váhy vytáhli z břicha, to byla paráda. Těch pár minut bylo úžasných, ale přípravy a pak následné sešívání bych klidně mohla prospat. 

Syna mi ukázali na sále a pak jsem ho viděla až druhý den, co jsem mohla vstát (první jídlo po porodu byl oběd druhý den). Měl hodně nízkou hladinu cukru, tak musel být na kapačce. Já pak taky dostala glukózovy roztok, páč mi taky klesal cukr, ale sestra to nastavila na nějak rychle, takže to do mě zahučelo a bylo mi pak trochu divně a mdlo. 

Jako jeden z příšerných pocitů si z toho odnáším těch pár hodin po porodu, než mi břicho a nohy přišly k sobě. Celou dobu mi hlavou běželo, jestli se takhle cítí vozíčkáři, ta bezmoc, když člověk necítí nohy, toho je při celkové narkoze člověk ušetřen. 

Bylo září, dceři byl rok a my si s přítelem řekli, že by byl vhodný čas začít ''pracovat'' na druhém, aby byly děti věkově blízko a vyhrály si spolu. No zadařilo se rychle (stejně jako u dcery) a v listopadu byl test pozitivní a já šťastná a vyděšená, že se to vážně povedlo tak brzy. Přeci jen dcera je ještě malá, dost aktivní chytré dítko 🙂  V 7. týdnu jsem šla na kontrolu k lékaři, kde mi potvrdil jedno bijící srdíčko a že je vše v pořádku. V tom týdnu začaly i proslulé ranní nevolnosti, kdy jsem zvracela a dcera stojící vedle mě se smála a přišlo jí to náramně vtipné - ha ha. 

V 9. týdnu jsem šla na krev, cukrovku atd. a opět mi lékař dělal UTZ a vše probíhalo ukázkově, jedno bijící srdíčko 🙂

Před svátky dcera onemocněla virózou se zvracením a průjmem a já to od ní samozřejmě chytla. Takže Vánoce jsme obě strávily v posteli. Bohužel se to ani u jedné z nás nelepšilo (u dcery to bylo horší, tím že je malá a odmítala poslední půl den i pít) a tak jsme navštívili nemocnici, kde ji nakonec hospitalizovali a mě jako doprovod. Za 2 dny jsem zhubla 3kg a dost mě bolelo břicho, takže jsem pro klid duše následující den navštívila lékaře (11.týden)..

Lékař se při prohlídce náhle zarazil a po minutě mi říká - ženská, vždyť Vy tam máte dvě děti! Sestřičko, pojďte se podívat .. jedno srdíčko .. druhé srdíčko ... no ty brďo, kde se to druhé tak dlouho schovávalo? 

Já v tu chvíli nevěděla, jestli se smát, brečet, omdlít šokem nebo mu to prostě nevěřit a ignorovat tuto skutečnost. S dvojčaty jsme rozhodně nepočítali, nejen finančně (to hlavně, protože musíme koupit nové auto, nový kočárek, dokoupit postýlku apod. - a to jsem si prosím pěkně vše schovávala po dceři! no a teď je mi to úplně k ničemu :D  ), dále proto, že je v rodině nemáme a nikdy jsme neměli (informovala jsem se u babičky, prababičky :D ) ale taky proto, že i jedno bude velký záhul k jednomu prckovi, natož dvě! 

Na kontrole mi bylo řečeno, že vše je v naprostém pořádku, obě miminka rostou a mimčo B je o 3 dny menší, možná proto se mu dařilo celou tu dobu být schovaný za sourozencem.