“Byla jsem na augmentaci asi před půl rokem. Mám anatomické implantáty 375 ml pod sval. Vše proběhlo v pohodě, dva dny po operaci to docela bolelo, pak to postupně ustávalo, další tři týdny jsem se šetřila a pak už jsem dělala všechno jako normálně. Jsem moc spokojená, konečně mám prsa, po jakých jsem celý život toužila!” Svěřuje se se svou radostí maminka z Modrého koníka.

Augmentace prsou, neboli česky zvětšení prsou, je chirurgický zákrok, kdy dochází k modulaci a úpravě nedostatků na ženských prsou. Korekce na nich se provádí pomocí silikonových implantátů, které jsou vyplněné silikonovým gelem nebo jiným podobným roztokem. Operaci mohou podstoupit pacientky od 18 let, někdy je však možné při dohodě s rodiči operaci vykonat i dříve. Ženám, které byly nespokojené se svými přirozenými prsy, přináší benefity hlavně psychické, cítí se krásnější a sebevědomější. Někdy je plastika prsou nutností. a to v případě, pokud žena přijde o prso kvůli rakovině.

Kulatý nebo přirozený tvar?

Můžete si mohou zvolit nejen velikost, ale také tvar. Nejčastěji si rozhoduje mezi kulatými implantáty a implantáty ve tvaru kapky, které se více podobají tvarům přirozených prsou. Také je možné při operaci vyrovnat asymetrie mezi levým a pravým prsem. Existují dvě možná umístění, rozhoduje se mezi umístění pod mléčnou žlázu a pod prsní sval. Přístupová cesta záleží na chirurgovi, nejčastěji se řez provádí mezi světlou a tmavou částí dvorce. Další možností je řez v podprsní rýze nebo v podpažní jamce. Každá z nich má své výhody a nevýhody.

Aby se lékař mohl správně rozhodnout a abyste vy jako pacientka také řekla, jak si svou operaci představujete (jaký tvar, velikost, atd.), předchází samotné operaci konzultace. Někdy je dokonce za příplatek možné vytvořit 3D simulaci, jak budou vaše nová prsa vypadat. Samotná operace se provádí v celkové anestezii, následná nutná hospitalizace nepřesahuje dva dny.

Před operací vysaďte léky

Dneska ráno vstal Martin brzo, aby se stihl nasnídat než odjede. Musel si rozsvítit a začal připravovat jídlo na sporáku, vařit čaj a dělal u toho takový běžný rámus, kterému se při vaření prostě nevyhnete. Grrrrrr... Vzbudil mě i Mariánka a hlas v mé hlavě začal bručet a navádět mě k rozmrzelosti. “Je to od něho neohleduplné, ještě jsi mohla spát, to je teda pěkná neděle, odjede si za zábavou a mě tu nechá s dětmi samotnou. Žádné nedělní ráno se nekoná.” Úplně klidně bych mohla tomu volání po sebelítosti a sebetrýznění propadnout, vstát s tím nasraným pocitem a dát mému milému muži sbohem takovým způsobem, aby dostal jasně najevo, že si dneska to potápění prostě neužije.

Kdysi jsem mu vyčítala, když někam jel, že s námi nechce být, že nás opouští. To bylo v době, kdy se narodil náš prvorozený Šimi. Pro mě tehdy neexistovalo nic jiného než on a rodina. Byla to doba, kdy jsem přestala hledat jinou náplň života, protože jsem myslela, že se tam už nic jiného nevejde a nutila sobecky svého muže, aby to viděl stejně jako já a vzdal se sebe a svých zájmů a naplnil tak mou představu o životě. On mi však ukázal, že to tak být nemusí.

Partnerství je prostor, ve kterém se mohou oba svobodně nadechnout. Když ne, je to v háji.

A tak jsme se nadechli a uvědomili si, že je důležité spolu komunikovat, bavit se o všem, popisovat své pocity, říkat si, jak co vnímáme a důvěřovat si, že mluvíme pravdu. Potřebovali jsme čas, abychom se našli ve svých rodičovských rolích a posunuli sebe i naše partnerství o kousek dál a přijali tu nálož, že už tu nejsme jen pro sebe, ale i pro děti a že je úplně přirozené plnit si své sny za předpokladu, že se budeme navzájem podporovat, že lze žít bez výčitek a obviňování a v souladu.

Sebevědomé partnerství je základem naší rodiny. To, co stojí za našimi spokojenými úsměvy a radostným životem, kterého jsme dosáhli společně a vědomě, trpělivě krůček po krůčku.

Tohle všechno z našich obličejů nevyčtete, a proto často od kamarádek slýchám:” No jo, když ty máš Martina, to je úplně jiný chlap.” A já vím, že je skvělý, ale taky jim říkám, že má ženu, která uměla otevřít zavčasu i nepříjemná témata. Ženu, která se naučila bezpodmínečně dávat, aniž by čekala, že se jí to vrátí. A Martin poslouchal a mluvil se mnou, nebál se mi říkat totéž a já naslouchala. A totéž děláme stále. Ladíme se a pokračujeme v péči o naši lásku už 18 let, protože víme, že to má smysl.

Když jsem jsi všimla, že se vyhlásilo testování na horkou novinku - křupky od Sunárku a navíc BIO, tak jsem si řekla, že to prostě musím zkusit! Nerada bych vyhodila peníze za něco, co vypadá dobře ale chuťově se to vůbec nedá jíst.
Co se týče značky Sunárek jako takové, tak ji upřímně ignoruji. Jejich produkty mi přijdou dost nesmyslné k věku, který na nich určují, ale tohle mě praštilo do očí a vzbudilo to ve mně dost silný zájem.
Zkusila jsem tedy své štěstí a přihlásila se do testování.

BALÍČEK JE DOMA

Balíček dorazil k mamce, jelikož jsme tou dobou byli několik dní mimo domov.
Mile mě překvapilo, jakým způsobem byl balíček připraven. Každé balení křupek mělo i svého přímého zástupce - tedy mrkev, čočku a hrách.
Suroviny byly v krásném látkovém pytlíku svázané krajkovou stužkou a celá sada byla zasazena ve středně velkém proutěném košíku.
Klobouk dolu za fantazii a originalitu 🙂.

Mrkev jsem nechala mamce a zbylé suroviny jsem si následně odvezla domu s tím, že se z nich pokusím něco uvařit.

HRÁŠKOVÉ LUSKY

Hráškové lusky jsme ze zvědavosti zkusili jako první. Sáhla jsem nejdříve po nich hlavně z důvodu, že jsem předpokládala, že mrkvové se sní hned a čočkové nebudou moc oblíbené, tak jsem chtěla začít střední cestou, což se mi následně potvrdilo.
Jsou tvrdší, chroupavé nerozpustí se okamžitě na jazyku jako třeba kukuřičné, pohankové či jáhlové. Z toho důvodu bych je viděla klidně na první zoubky, krásně mohou dáseň masírovat a pomáhat jim růst. Dětem se budou také dobře držet.
Co se týče chuti, tak chutnají tak nějak normálně. Hrášek v nich není nikterak zvlášť výrazný, takže pokud jsou děti zvyklé na tvrdší kukuřičné může jim dost pravděpodobně chutnat i tato hrášková verze. Až po několikáté křupce ucítíte hráškový ocásek.
Viděla bych je jako takový průměr. Neurazí, nenadchnou, ale když jsou na stole, tak po nich člověk mlsně sáhne.