Péče o dětské zdraví se od toho dospělého výrazně liší. Odlišnost není jen v množství určitých blahodárných látek, ale i v jejich kombinacích. U dětí je navíc potřeba zohlednit, co v určité vývojové fázi skutečně potřebují. Batole má jiné požadavky než školák. Jak tedy optimálně podpořit zdraví a správný vývoj dítěte?

Jak dítě roste, mění se i jeho potřeby

Základem zdraví a správného vývoje dítěte je kromě vyvážené stravy také pohyb (ideálně venku), dostatečné množství podnětů rozvíjejících jeho mozkové funkce a samozřejmě i kvalitní odpočinek. Právě strava hraje ve zdraví dítěte důležitou roli. Dostatečný přísun živin, vitamínů a stopových prvků je pro zdravý vývoj dítěte klíčový. Bohužel množství živin, které jsou obsaženy v průměrné stravě dnešních dětí k uspokojení potřebných denních dávek často nestačí. V současné době má dle odborníků více než 30 % batolat nedostatek vápníku a železa, vitamínu D dokonce více než 60 %.

Abyste dítěti zajistili dostatečné množství zdraví prospěšných látek, a umožnili mu tak správný vývoj, je vhodné k pestré stravě dodat ještě doplňky stravy určené pro děti. Nová řada produktů FUTURA, na jejichž vývoji se podíleli přední čeští pediatři, potřeby dítěte v konkrétní věkové kategorii zohledňuje. Spojuje v sobě více než 20leté zkušenosti s oblíbenými dětskými multivitaminy Marťánky a moderní požadavky na výživu dětí.

Potřeby dítěte ke zdravému vývoji podle jeho věku

Mezi základní charakteristiky dětského rozvoje, tzv. „vývojový trojúhelník,“ patří růst, imunita a správné fungování kognitivních funkcí a mozku (schopnost učit se, soustředit se, krátkodobá a dlouhodobá paměť). Jaké kombinace látek jsou pro jednotlivé věkové kategorie vhodné?

Mnoho diskuzí na Modrém koníku zaplňují ženy, které uvažují o tom, že od otce svého dítěte odejdou, nebo už zůstaly s dětmi samy a chtějí se spojit s dalšími ženami, které vychovávají své děti samy a každý den bojují za to, aby vše zvládly. Proto jsme pro vás připravili inspirativní rozhovor se dvěma z nich.

Jana a Petra zvládají péči o děti a chod domácnosti bez podpory a pomoci partnera. Jaký pohled po letech od rozchodu s partnery získaly na samoživitelství? To vám všem, které bojujete s rodičovstvím o samotě, dodá odvahu a sílu do dalších dní.

Holky, na úvod bychom měly popsat, jak jste k samoživitelství přišly

Jana: Moje kariéra samoživitelky začala hrozně brzy, protože když jsem poprvé otěhotněla, bylo mi sedmnáct. S klukem, se kterým jsem sotva chodila. Když jsem pochopila, že jsem těhotná, automaticky jsem běžela rovnou za mámou. Toho kluka jsem sotva znala, a ani jsem ho do toho tahat nechtěla, prostě jsem se mu už nikdy neozvala a on mně taky ne.

Moje máma mě taky vychovávala sama. Když jsem se jí svěřila, přemlouvala mě, abych si dítě nechala, že to spolu zvládneme, a já nakonec měla radost – myslela jsem si, že když ze mne bude máma, můj život bude mít konečně nějaký smysl. Bylo to samozřejmě velmi naivní, i když těhotenství bylo krásné, všichni moje rozhodnutí přijali, podporovali mě. Když se syn narodil, realita byla krutější než představy a sliby všech, že mi pomůžou, rychle vyšuměly.

Petra: Já jsem byla vdaná. Jsem architektka, pracovala jsem pro skvělý ateliér, ale už jsem pomalu snila o rodině. Můj muž byl o patnáct let starší než já, také toužil po rodině. Poměrně brzy po seznámení jsme se vzali a otěhotněla jsem prakticky hned, i když už jsem taky nebyla nejmladší. Těhotenství bylo fajn, vše bylo v pohodě, myslela jsem si, že si plním sen, byla jsem šťastná. Když se dcera narodila, manžel začal trochu couvat, moc se do péče o dceru nezapojoval, udržoval svůj život takový, jako byl před jejím narozením. Myslela jsem si, že je to jen pro něj šok a sama jsem to chápala, i pro mne bylo těžké  při našem způsobu života věnovat veškerou pozornost jen mateřství, takže jsem ho dlouho tolerovala. Vydržela jsem to skoro půl roku, než jsem mu řekla, že se mi to takhle nelíbí. Myslela jsem, že se domluvíme, promluvíme si o tom, ale on mi hned oznámil, že se spletl a že ho to takhle nebaví.

Nejdřív jsem svůj příběh ani nechtěla sepisovat… Tím, čím jsem si prošla, si prošla téměř každá druhá… Ale pak jsem si říkala, že i mně pomohlo, že v tom nejsem sama. A taky jsem se asi potřebovala vypsat.

                V září loňského roku jsme se s manželem rozhodli, že je čas na druhé miminko. Emince bylo 2 a půl roku a už potřebovala sourozence… Doufala jsem, že stejně jako u Eminky, nám to vyjde hned první měsíc. Na konci října naši rodinu zasáhla smutná zpráva. Umřela taťkova sestra. V květnu téhož roku přišel i o bratra. V den pohřbu jsem měla pár dní před ms. Zjistila jsem, že bratrancova přítelkyně je taky podruhé těhotná, tak jsem si říkala, že ten nahoře nám dva blízké vzal, aby se mohly narodit dvě dušičky v nových tělech… Pár dní na to jsem zjistila, že jsem opravdu těhotná. Byla jsem strašně šťastná a děkovala jsem tomu nahoře, že se nám hned podařilo. Na mamčiny narozeniny jsem šla na první kontrolu. Miminko krásně prospívalo a srdíčko bilo jako zvon… Další kontrola byla 19.12. Hned mi začaly nevolnosti, ale úplně jiné než s dcerou. Bylo mi hrozně špatně, motala se mi hlava, měla jsem kovovou chuť v ústech, byla jsem hrozně unavená prostě mi bylo zle. Nejbližší rodina už o těhotenství věděla. V té době jsme chodila učit do školy na pár hodin týdně, tak jsem si říkala, že po Vánocích jim to oznámím. Jenže 12. 12. se mi udělalo děsně zle. Nemohla jsem ani vstát z postele… všechno mě bolelo. Šla jsem k obvodní, myslela jsem si, že jsem od dětí chytla tu chřipku, co ve škole řádila. Doktorce se nelíbil můj nízký tlak, tak mi řekla, ať pár dní zůstanu doma a odpočinu si. Byla jsem z toho nešťastná. Bylo mi blbé, že za mě kolegové musejí suplovat. Ale zdraví dítěte pro mě bylo na prvním místě.

                Na kontrolu jsme se těšila, konečně budu mít průkazku, uvidím miminko, jak roste… Ten den jsem měla blbé tušení… Takový divný pocit. Mamka mi přišla hlídat Emu a já měla jet, ale nějak jsem věděla, že nemám jet sama. Volala jsem tedy manželovi, jestli by nejel se mnou. Cestou jsme vtipkovali a plánovali Štědrý den. U doktora už mě sestřička vyplnila průkazku a poslala mě do ordinace. Pan doktor vtipkoval, že vlastně dneska naděluje. Lehla jsem si na lehátko. Panu doktorovi mizí úsměv z tváře, dlouho hledá ultrazvukem a já NIC neslyším…jenom tu hroznou větu…je mi líto, ale miminku nebije srdíčko… Od té doby to mám jako v mlze… Pan doktor mě posílá ještě od nemocnice na lepší ultrazvuk. Ale já vím, že je to zbytečné. Sotva se dopotácím do auta a tam se manželovi zhroutím do klína. Ani nemusím nic říkat. Tom mě pořád uklidňuje, že to bude dobré, že v nemocnici srdíčko uslyší. Když se trochu uklidním, volám to mamce a ségře. V nemocnici mi to potvrdili. Posílají mě domů, že si mám dojít na předoperační a pak nástup do nemocnice. Zkoušeli jsme obvolat moji doktorku, jestli by mě nevzala ještě dneska. Ať to mám za sebou, ale nemá čas. Do nemocnice nastupuji 21.12. Mám strach, nechce se mi, co když miminko žije a oni to jen nevidí. Přisahala bych, že miminko cítím… Na pokoji jsem sama. A ten den jdeme na zákrok dvě. Nějaká paní doktorka a já. Paní doktorka má samozřejmě protekci a operuje ji primář a jde první. Já jdu až 11:45 a operuje mě začínající doktorka… Minuty se vlečou jako hodiny… Pořád brečím a loučím se s miminkem. V naší rodině je to druhé těhotenství nějak začarované mamka na mě čekala 10let a ségra rodila v 26tt mrtvé dítě. Je to tu…vezou mě na sál. Personál tam vtipkuje a smějí se. Chápu, že pro ně je to běžná věc, ale mně to nedělá dobře…doufám, že rychle usnu a budu dlouho spát… probouzím se za půl hodiny. Sestra se mě ptá, jestli to bolí. Co myslí? Duše nebo tělo? Odpovídám, že ne. Najednou si připadám hrozně prázdná. A vše si dávám za vinu. Udělala jsem něco špatně? Bylo to tou chřipkou, co jsem měla v prvním měsíci? Bylo to tím, že jsem nosila Emu? Způsobily to ty nervy ve škole?

                V nemocnici jsem do druhého dne. Kvůli rodinné anamnéze mi píchají léky na ředění krve. Večer za mnou přijela dcera, manžel a mamka. Dcera je to jediné, co mě drží nad vodou. 

                Když jsem přijela domů, byl pátek a v neděli byl Štědrý den, kdyby nebylo Emi, nejraději bych nic neslavila. Večer ještě balím dárky. Brečím tajně, aby mě nikdo neviděl. Vánoce nějak přežívám a doufám, že už bude brzy po nich. Na kontrole u doktora je moje první otázka, kdy se můžeme začít zase snažit. Doktor mi doporučuje 2 měsíce. Dva měsíce si dávám na to, abych se dala dohromady fyzicky a hlavně psychicky…  V práci se to samozřejmě dozvěděli a jako bonus mi pan ředitel řekl, že viditelně plánuji další dítě, takže mi smlouvu neprodlouží a v červnu končím. V březnu se začínáme zase snažit. Doufám, že to zase vyjde. Všichni mi říkají, že po revizi máme pohnojeno…nic… Zkouším bylinky, měřím ovulaci, bazální teplotu… Je září a stále nic. Obdivuji ženské, které se snaží o miminko i několik let-jste neskutečně silné!!!

                Až když jsem o miminko přišla, zjistila jsem, kolik žen si tím prošlo. Ale nikdo o tom nechce mluvit. Pro někoho je to soukromé, pro někoho moc bolestivé, někdo cítí vinu… Pořád to bolí. I teď po 9 měsících brečím, když to píšu. Není den, abych si alespoň jednou nevzpomněla. Kdyby se to nestalo, teď bych tu v postýlce měla dvouměsíční štěstíčko. Doufám, že se nám brzy zadaří, že nám andílek brzy pošle sourozence. Vše maminkám, které si tím prošly, přeji hodně sil a brzké dvě čárky.

"Můj boj s Crohnovou chorobou začal v mých 13 letech. Stres, nedostatek jídla, nastupující puberta, dědičnost - vše vzalo za své a po dvou měsících lítání několikrát denně na wc a třech měsících v nemocnici jsem tuhle celoživotní nálepku dostala i já..."

"Jako malá jsem s Crohnem opravdu bojovala. Vysoké dávky kortikoidů, velké množství léků, omezování se v jídle i pohybu, pití různých čajů od léčitelů atd. Po několika letech se to ve mně zlomilo a já jsem si začala dělat. Po devíti letech se přišlo na zúžené střevo a po několika pokusech biologické léčby jsem podstoupila operaci (hemikolektomii) a znovu se nasadila biologická léčba, tentokrát. Zlepšení jsem pocítila ihned po první dávce. 

Při těhotenství se pokračovalo v léčbě asi do 26. tt a pak mi byla léčba zcela vysazena a čekalo se na porod. Po znovu zahájení léčby se mi objevila bohužel alergická reakce a tak mi museli při každé další dávce dávat pro jistotu hydrocortizon. Po pár měsících jsem úspěšně otěhotněla znovu, léčbu ukončili už v 16. tt, jelikož vše probíhalo v naprostém pořádku a porodila jsem krásné a zdravé dítě (císařským řezem). Znovu zahájení léčby nastalo po šestinedělí a vše pokračuje v klidu až dodnes."

Crohnova choroba, tedy chronický zánět trávicího traktu, se nevyhýbá ani dětem. Po diagnóze na vás v první řadě čeká akutní přeléčení s přísnou dietou. Dávat pozor na to, co vaše dítě může a co mu spíše škodí, si však budete muset dlouhodobě. Není ale nutné panikařit. Lidé s tímto onemocněním mohou díky dodržování několika pravidel plnohodnotně žít.

Genetika i vnější faktory

Co se pod pojmem Crohnova choroba vlastně skrývá? Jde o idiopatický (tedy vzniklý z neznámých příčin, ne jako důsledek úrazu nebo jiné nemoci), neinfekční zánět střeva (nejčastěji tenkého nebo tlustého střeva). Poprvé se tímto onemocněním začal zabývat ještě v roce 1932 doktor Burillo B. Crohn se svým týmem specialistů. Crohnova choroba nepostihuje pouze dospělé, postupně stoupá i počet dětí, u kterých se objevuje. Nejčastěji se objeví ve školním věku (8 - 10 let) nebo v období puberty. U mladších dětí je spíše výjimkou. Obecně hovoříme o relativně vzácném onemocnění, kterým trpí přibližně 7 až 8 lidí na 100 000 pacientů.

Pod vznik onemocnění se může podepsat jednak genetika a dědičnost, ale spouštěčem mohou být i vnější faktory, které působí na trávicí trakt, zejména tedy nezdravý životní styl a životospráva. Pokud jeden z rodičů s Crohnovou chorobou zápasí, je šance, že se časem vyskytne i u potomka, přibližně 20 až 30 %. Z vnějších faktorů negativně ovlivňuje spuštění choroby zejména špatná životospráva - strava chudá na vlákninu, zato bohatá na nasycené tuky či rafinovaný cukr. Negativně také působí alkohol, kouření či časté užívání antibiotik.