Jsem moc ráda a děkuji za tuto příležitost, že jsem si mohla vyzkoušet testování domácích testů Veroval.

Po pravdě jsem vůbec netušila (než mi balíček testů přišel domů), že se testuje z krve. Tak nějak jsem chtěla věřit tomu, že lze maličké děti testovat i jinak.

Takže asi nemusím popisovat to, jak jsem se cítila, když jsem zjistila, že budu muset své 20-ti měsíční dcerce píchnout do prstu. No to pro mě bylo peklo, bylo mi z toho až špatně, protože sama jsem nikdy test z prstu (vyjímaje test na cukr v těhotenství) nikdy nedělala, takže jsem neměla ponětí, jak moc to bolí. No co, pozvala jsem si ségru, aniž bych jí do předu něco řekla a vybalila na ní test, že musí dceru píchnout ona. Jééé to byla scéna, ale po hodině přemlouvání dceru píchla, já se nemohla ani koukat. A dcerka jen velmi legračně řekla au au au a vůbec nebrečela.

Bála jsem se, aby jsme vůbec vymačkali nějakou krev z jejího hubeného prstíku, ale byla jsem překvapena...krev do té nácucky šla jako po másle, naopak jsem musela potom rychle prstík ošetřit a zalepit, protože krev tekla proudem dál. Testování je velmi jednoduché, vše připravené k rychlému testu, jen to čekání poté. Já tedy měla problém u prvního testu (zjištění alergie), že mi nefungovala ta vystřelovací jehla a vzhledem k tomu, že tam byla pouze jedna... Tak jsem vzala jehlu z jiného testu, naštěstí skoro všude byla jedna náhradní. Takže za mě velká spokojenost.

ZJIŠTĚNÍ ALERGIE: Tento test jsem měla pro svou 20-ti měsíční dcerku. Bohužel se jí před 6 měsíci začal dělat atopický ekzém, první 3-4 měsíce to měla dost ošklivé, boláky až do krve, než jsme si přišli na vhodnou kosmetiku, která jí opravdu začala pomáhat a ulevoval. Pak se to mírně zlepšilo, ale stále musíme používat vhodnou kosmetiku. Byla jsem si skoro jistá, že za tím stojí alergie, nebo nějaká potravina, kterou špatně snášela...Ale přece nebudu tak malé dítko trápit odběry krve na alergologii apod. Navíc v době, kdy bylo hodně pylu, dcera byla neustále nemocná a dokonce měla oboustranný zánět spojivek.

Takže jsem test provedla na své dcerce a zjistila jsem, že na kočičí srst, travní pyly a roztoče alergická není. Půjdeme na to dál vylučovací metodou, to by nebylo, abych na to nepřišla.

Krásné nedělní poledne. To vám povím, tento článek mi dal zabrat :D Doma už od pondělí opečovávám nemocné dítko a v noci nespím(e), tak se předem omlouvám, pokud kvalita textu nebude taková, jak by bylo očekáváno. Snad to alespoň bude srozumitelné🙂 

Na testování s Verovalem jsem se strašně těšila, je to poprvé, co jsem se k něčemu přihlásila, protože mě téma zaujalo. Moc mně potěšilo, že jsme byli vybraní z tolika maminek, takže úvodem bych chtěla poděkovat jak Modrému koníkovi, tak společnosti Hartmann, že testy poskytla ke zkoušce=) Jako správný testovací maniak už z dob plánování potomstva, jsem se po nich vrhla jak vosa po bonbonech. A rozhodně jsem byla spokojená=) Jak naše testování probíhalo, to zjistíte níže! Tak se na to vrhneme🙂

První dojmy z balíčku

Když dorazil kurýr, byla jsem nadšená :D Tak velkou krabici jsem nečekala, původně jsem si myslela, že dostane každý jen "nějaké" testíky a ne všechny. Po rozbalení na mě vykouklo 6 pečlivě zabalených testů v hezkých krabičkách. Po prostudování jsem zjistila, že na nás čekají následující:

- Test na Nedostatek železa , Borélie z klíštěte, Zjištění alergie, Mužskou plodnost, Nesnášenlivost lepku a Cholesterol. 

Chtěla jsem čekat na manžela, že bysme si nějaké testy zkusili zároveň spolu...Ale zvědavost opět zaútočila a podlehla jsem už hodinu po příjezdu balíčku:D 

Ahoj všem maminkám, tatínkům a všem rodičům a všem těm, které to zajímá:

Jmenuji se Eva Mikolášová, je mi 33 let, jsem vdaná a máme 2letou dcerku, jsme velice aktivní rodina, stále podnikáme nějaké výlety, procházky, návštěvy hřišť, máme dům a zahradu, takže je práce hromada. Byla jsem vybraná jako testovací maminka na domácí testy Veroval a za to chci modrému koníkovi poděkovat.

Vyhrála jsem těchto 6 následujících testů:

a) domácí test na nesnášenlivost lepku (přesnost testu 98 % a více)

b) domácí test na zjištění alergie (přesnost testu 94 % a více)

c) domácí test na zjištění nedostatku železa (přesnost testu 95 % a více)

"V tu chvíli když sem držela malého tak za mě opadla všechna bolest a byla jsem nejšťastnější. I když jsou ty bolesti hrozné, tak když potom sevřete to svoje miminko v náručí, všechna bolest je pryč a zapomenuta."

Porod - zážitek, který si budete pamatovat celý váš život. I když se vzpomínky na něj budou možná lišit po 14 dnech nebo po 14 letech. Chvíle, kdy přivedete na svět nový život je nezapomenutelná. A stejně jako se říká, že každé dítě je jiné, je i každý porod jiný. O svůj porodní příběh se s námi podělila uživatelka mautiii.

Mautiii, jak sis představovala svůj ideální porod?

Moje představa ideálního porodu byla, že bude rychlý, bez nástřihu a hlavně bez komplikací.

Připravovala ses na něj nějak - předporodní kurzy, literatura, dula apod.?

Nijak zvlášť jsem se nepřipravovala. Přeci jen to byl můj třetí porod.

„U prvního syna jsem byla v jeho 3 letech už opravdu frustrovaná, že ač děláme všechno možné, tak stejně používá pouze pár svých slov, tak tři slovesa a zbytek citoslovce. Větu nevytvořil ani náhodou. Ve 3 letech jsme dostali žádanku na foniatrii, o půl roku později na logopedii. Začali jsme tam chodit ve 3 letech a 8 měsících.”

„Uměl ukázat obrázky a pojmenovával spíš citoslovci (auto - tů, kráva - bů, jídlo - ham). Ulevilo se mi, že nejde o žádnou vážnější poruchu, jen prostý opožděný vývoj řeči. Prostě, že mu pomaleji a později dozrává CNS. Uběhly 3 měsíce a syn se rozpovídal, že jsem nestíhala. Během měsíce začal používat věty, souvětí a obsáhlou slovní zásobu. Jakoby všechno doteď jen vstřebával a jakmile to secvaklo, automaticky začal všechno používat. Ve 3,5 letech nedal dohromady větu a ve 4 letech se s ním dalo debatovat. Pořád má špatnou výslovnost, ale během roku obrovský vývoj. Samozřejmě jsem od okolí slyšela už kdeco, že se mu málo věnuji a tak. Sama jsem ve 2 letech mluvila, zpívala, ve 3 letech vyprávěla pohádky. Každý jsme holt jiný.”

Skoro každá maminka bedlivě sleduje vývoj svého dítěte. Raduje se z pasení koníků, prvního posazení i prvních krůčků. U rozvoje řeči tomu není jinak. První slovo přichází obvykle kolem prvního roku života, děťátko stále více rozumí a postupně se rozmlouvá.

Jenže ne vždy jde všechno podle tabulek. Některé děti preferují k dorozumívání ukazování prstem a nemluví ještě ani ve třech letech, případně mají svoji vlastní řeč, které nikdo nerozumí. Důvodů může být více, často se však maminky setkávají s diagnózou opožděný vývoj řeči. Je třeba se bát? Co to pro dítě a jeho rodiče znamená?

„Mám tříletého syna a kromě pár slov říká od všech jen první slabiky a i když se soustředí, nedokáže vyslovit třeba dvouslabičné slovo. Jsme objednaní na logopedii, vypadá to na opožděný vývoj řeči nebo vývojovou dysfázii.”

Opožděný vývoj řeči nebo vývojová dysfázie?

Když jsem zjistila, že čekáme miminko, byla jsem štěstím bez sebe. Moc jsme se oba s manželem na miminko těšili a odpočítávali dny,kdy bude konečně s námi. Jako asi každá nastávající maminka, zejméne ty, které čekají první miminko, jsem si představovala jaké to bude, až se narodí. Jak bude vypadat, co všechno spolu budeme dělat, jak budeme jezdit na výlety, jak bude všechno zalité sluncem a bude nám doma svítit duha a běhat jednorožci 🙂 🙂 🙂 ....Čekala mě poslední kontrola před termínem porodu, dle doktora to na porod zatím nevypadalo. Nicméně, ten den v noci mi praskla voda a my se tedy vydali do porodnice. Byl pátek, Kubíček se narodil v neděli ve 2 ráno. Byl to 7hodinový porod (7 hodin na porodním sále), byla jsem už neskutečně vyčerpaná a málem došlo na vytáhnutí zvonem. Naštěstí, se nám ho díky perfektnímu doktorovi podařilo dostat ven přirozeně. Když jsem ho slyšela plakat, věřila jsem, že to nejhorší je zamnou. Kdybych tenkrát věděla jak se pletu... Kubíčka hned po porodu museli převézt do jiné nemocnice na oddělení JIP, jelikož špatně dýchal. Už tenhdy bylo něco špatně, mě druhý den propustili z nemocnice, ale mě syn vůbec nechyběl. Byla jsem ráda, že jsem doma, i bez něj. Jezdili jsme za ním každý den, celý týden. Někdy už to pro mě bylo spíše z povinnosti. Po týdnu jej přeložili na normální pokoj a mě přijali k němu. Všechno bylo, zdálo se, v pořádku. Kromě toho, že stále nepřicházela ta "láska na první pohled". Viděla jsem miminko, krásné, roztomilé miminko, ale nic víc, žádná nekonečná láska. Po třech dnech jsme mohli konečně domů. A tehdy to začalo....

Pokaždé, když se blížila doba kojení, se mi sevřel žaludek a zmocnil se mě obrovský pocit úzkosti, za začátku to bylo snesitelné, ale každé krmení se to zhoršovalo. Nakonec jsem přestala kojit, prostě jsem nemohla, nešlo to. Několikrát jsem se snažila to překonat, ale u každého kojení jsem brečela, jak hrozně nepříjemné mi to bylo. Tyhle pocity se začly přenášet do všech činností, které se týkaly miminka. Nemohla a nechtěla jsem ho přebalovat, krmit, chovat. Cítila jsem k němu odpor. Byl mi lhostejný, bylo mi jedno, co s ním bude, kdo ho má, jestli pláče...Takhle to bylo asi 14 dní, až to vygradovalo a já skočila s psychickým zhroucením na pohotovosti. Tak strašně jsem ho chtěla milovat, jako ostatní, ale nešlo to, vlastně to pořád moc nejde. Doktor mi předepsal léky na uklidnění a vyrovnání hormonální hladiny. Do šestinedělí se to srovnalo a mě bylo zase fajn, zase jsem to byla já, začli jsme si s Kubíčkem budovat vztah,tvořit režim. Všechno se zdálo v pořádku. Léky mi došly a já se citíla dobře, takže si pro nové nezašla. Během dalších 14ti dní se mi začly tyto stavy úzkosti postupně vracet a co hůř, byly daleko horší. Stavy úzkosti se přesunuly až do agresivních myšlenek směrem k miminku. Měla jsem chuť ho praštit, zajet někde s kočárkem a nechat ho tam. (Nikdy jsem nic takového neudělala a hrozně se stydím, jen ty myšlenky píšu), následoval stav procitnutí, kdy jsem si to uvědomila a začla hystericky brečet, nemohla jsem se najednou nadechnout, jako by mě neco svazovalo. Nikdy jsem horší pocit nezažila. Tak se to opakovalo asi měsíc, několikrát do týdne. Opět se objevila úplná citová apatie ke Kubíčkovi.Byl mi cizí, měla jsem na něj vztek. Až jsem si řekla, hlavně díky manželovi (děkuji bohu za něj), že s tím musím něco dělat a navštívila Psychiatrickou ambulanci. Lékařka diagnostikovala těžké poporodní deprese, nasadila léky a docházím na pravidelné kontroly. Každým dnem je mi lépe, i když to pořád není úplně ono. A ještě dlouho nebude. Poporodní deprese se léčí minimálně půl roku. Hodně jsem se zamyslela nad věcí, kterou mi paní doktorka řekla. "Poporodními depresemi, ať už lehčími, nebo těžšími, trpí až 45% žen, zejména prvorodičky. Nejste sama. Nevěřte tomu, co vidíte na sociálních sítích. Nevěřte, že každá maminka je pokaždé namalovaná, načesaná a odpočatá jako na fotkách na facebooku. Žádná z nich na sociální síť nevyvěsí, že dítě nezvládá." A to je právě ono, možná, díky sociálním sítím, díky reklamám na šťastné mámy a spokojená miminka máme přehnané očekávání, které po porodu nejsou naplněna a spolu s hormonální rozladěností to umí v hlavě udělat pěknou paseku. Před měsícem jsem se styděla za to, že něco takového "mám", že musím docházet na psychiatrii a že nejsem na top instagramová máma, která všechno zvládá. Nejsem. Ale jsem na sebe pyšná, protože kdo to nezažil, nikdy to nepochopí. Nepochopí, co se vám honí hlavou a jak těžké je takovou pomoc vyhledat a odhodlat se k tomu. Proč to píšu? Třeba je nás víc, třeba vás porod teprve čeká a třeba už to máte za sebou. Každopádně nestyďte se za to! Je to normální, jenom se o tom nemluví 😉 Všem takový maminkám hodně síly a hlavně se nestyďte říct si o pomoc!