Holky, prosím, přecházím z PPM na RP, kde začít? Na pracáku?
Naše cesta k vysněnému miminku
Už je to více než 3 roky. 3 dlouhé roky bez jediného pozitivního těhotenského testu. Člověk si pořád klade jen otázku PROČ? PROČ nás osud tak trápí, PROČ zrovna my nemůžeme mít v náručí taky kousek štěstí?
Je to rok zpět, kdy jsme se s manželem objednali na naši první návštěvu v CAR. Po sériích různých vyšetření se u mě prokázala prolaktinémie, u manžela vyšel horší spermiogram. Na vyšší hodnoty prolaktinu v krvi jsem dostala léky. Ale z důvodu horšího spermiogramu nám bylo doporučeno rovnou IVF. Verdikt: Spermie jsou pomalejší a nemohou se dostat k vajíčku včas. Rozhodli jsme se tedy podstoupit naše 1.IVF. Stimulace hormony pro mě byla strašná. Musela jsem si píchat ještě injekce na ředění krve, protože mi z genetického vyšetření zjistili trombofílii (asi 3x vyšší sklon k žilní trombóze). Při OPU mi pak odebrali 10 vajíček, z nich bylo 8 oplodněno metodou ICSI, ale do konce kultivace přežila jen dvě embrya. Nechala jsem si tedy vložit 1 embryjko a čekala 14 dní na výsledek z krve. To, že to nevyšlo jsem ale zjistila už dřív z těhotenských testů, které jsem si v naději pořídila. Po prvním neúspěšném ET mi byl doporučen KET zamrazeného embrya hned následující měsíc. Dobře tedy, dalších 14 dní čekání a opět výsledek v podobě totálně bílého testu. Na kontrolní krev už jsem do CARu nešla ☹
Rozhodli jsme se tedy, že necháme tělo odpočinout od hormonů a budeme se zase snažit přirozeně. Měsíc po měsíci, menstruace za menstruací a výsledek žádný. Ani půlrok nic nezměnil. Po letní dovolené jsem se opět objednala do CAR a budeme zkoušet další pokus IVF. Nyní čekáme ještě na výsledky imunologie, ale už dopředu se obávám, co se zase objeví ☹ Jsem už strašně unavená, já i manžel. Ale bojujeme dál!!!
Aby ale jsme neměli život tak jednoduchý, díky IVF jsem přišla i o práci, kterou jsem měla ráda. Bohužel jsem byla v práci upřímná, řekla pravdu o naší snaze o miminko a to se mi vymstilo.
Další rána přišla na Vánoce, kdy mi 26.12. v našem baráku zemřel strýček. Údajně mu selhalo srdíčko a spadl ze schodů. Dodnes jsem se s tím psychicky nevyrovnala, ale věřím, že on na nás dohlíží a pošle mi brzy dolů nějakou malou dušičku. Bohužel už začínám věřit teorii, že jeden musí odejít, aby se druhý mohl narodit.
Takže všem, které máte to štěstí, že můžete mít svá miminka, přeju hodně hodně zdraví, protože to je opravdu to nejdůležitější. A nám, které se ZATÍM marně snažíme o náš první uzlíček přeji pevné nervy a hlavně hodně sil do toho boje. Ale my to všechny JEDNOU vybojujeme!!!
Ať už je venku
Byla jsem před týdnem na kontrole a doktor mi naordinoval přísný klid na lůžku. TAk jsem si udělala prázdniny u nás, protože doma by mě nutilo pořád něco dělat. Ségra je po operaci s kolenem, takže mě hlídá jak ostříž. Jediné, co můžu, je dat ráno psovi a umyt po sobě hrnek od kafé. Tím to asi tak hasne. Jinak se můžu jenom poflakovat. Jenže mě už to nebaví. Včera strýc schovával dřevo a měla jsem sto chutí se obléct a jít mu s těma kládama jít pomáhat. Nebo jít pomoct mojmu fajnovat komoru. Prostě cokoliv fyzicky namáhavějšího, než vyjít schody. Přitom jsme se šli asi na 15min projít a byla jsem úplně vyřízená. Z toho klidu mě začíná hrabat. Ale když dělám něco víc, tak mě to pak štva jednou tolik, protože jsem pak neschopná si dojít na záchod. No prostě hrůza.. taký rozdíl mezi černou a bílou jsem ještě nezažila. A šedá je přitom v nedohlednu. Příští týden jdu na kontrolu, tak uvidím, jak to vypadá. Jestli se to nijak zvlᚍ nezhorší, tak jdu dom. Komora prý bude už hotová, takže mě nebude moc co nutit a já se aspoň nezblázním. Už bych nejraději rodila ať je to za mnou. Mám pocit, že malá každým dnem roste ale břicho už ne. Takže ju cítím všady a už mě to nebaví. Někdy to vypadá, že kdybych kýchla, tak vypadne. Vím, že je dobré počkat a neriskovat a tak. Ale už mě ten klid leze na mozek. Prostě mám potřebu něco dělat a přitom valstně nesmím....
Tolik k pochodu myšlenek.
Už jsem to tu na sebe několikrát prozradila - jsem máma rozlétaná sýkorka, a to jak vyšitá. 🙂 Dnešní den je toho jen důkazem. Je půl jedenácté a my už stihli ranní odvoz do školky, nakoupit, absolvovat pracovní telekonferenci, do toho teď pečeme a vyhlížíme návštěvu. Takový cvrkot u nás samozřejmě není každý den, ale pravdou je, že doma toho moc nepobudeme... Taky často roztahujete křídla? Mrkněte na charakteristiku rozlétané mámy sýkorky na www.rajec.com/jaka-jste-mama/mama-rozletana-syk... a dejte vědět, jestli také patříte do mého hejna. 😉
Cekani na porod jsme si vcera zpestrili novou sedaci soupravou.Hnizdeni na 200%, ze uz nevim co bych vic delala 😅 ted cekam na poptavanou knihu Uklizeno jednou prozvdy.Jupii ja se tak tesim 👑😊
Demokratické volby bohužel čím dál tím víc ovládají falešné zprávy a hoaxy, a to po celém světě. Pozorně sledujte jak jste manipulováni. Někdo tíhne k velmi konspiračním teoriím svou povahou (úzkostlivostí, únikem z reality, neustálým pocitem ohrožení apod.) a tak je pro falešné zprávy pak ideální terč.
Napadání obou táborů jen vytváří další rozdělení ve společnosti, diskuse jsou mnohem vulgárnější než byly před minulou volbou...
Vyvrácení některých falešných zpráva např. tady: https://www.popravde.cz/
A tím vůbec nesouhlasím s tím jakým způsobem se mluví o M. Zemanovi!
NIKDO není ideální, ale to jakým způsobem probíhá diskuse ukazuje v jakém stavu je společnost.
Maminky, co máte zkušenost: SYNECHIE 4 mm, JE TO HODNĚ? Holčička 3 měsíce. Prosím o vaše rady.
Dámy,je nemáte některá zkušenost ..lze koupit tablety do myčky na stravenky?třeba v Tesco?
Tereziáškovo čmáráníčko ve školičce =)
upekla sem Milďoušovi sušenky ... :D
konečně sníh 🙂
Moc dekuji za vsechny zaslane pohledy 🙂 I kdyz jsem brzda a pisu pozde, moc me potesily 🙂 @vanocni_pohlednicovy_kolotoc @cermij @karol89 @denny27 a Eliska bez nicku
Vždycky mě zajímalo, co by bylo tématem schůzek rodičů. Kdyby měli možnost se scházet. Bez dětí, v nějakém příjemném prostředí.
Na tom asi nezáleží, protože když konečně jdeme někam sami, tak je jedno, jestli do sklepa, k popelnici nebo do Hiltonu, že.
Jestli by se bavili o nových moderních koších na plenky, kočárcích, probírali zoubky a vyměšování. Barvu, velikost, četnost.
Podle mě, by si objednali víno(někteří i tvrdý alkohol) a jen by na sebe zírali.
Rodiče, si totiž vzájemně nic vysvětlovat nemusí.
Všichni víme, jak to je.
A závěr?
Ten je myslím jasný✌️
Pěkný večer 😀
"Člověk míní a život mění."
Všichni tohle známé přísloví známe, někteří trochu osobněji, než jiný, ale pokaždé je to právě ŽIVOT, který nám dokáže, že to on tu velí.
U mě to dokazuje už pár měsíců. Někdo by řekl, zbytečný strach z diagnosy nádoru, která byla nad slunce jasná, že je nesmyslná.
Dokud ale opravdu neslyšíte: "je to negativní, rakovina to není.", jste schopni tomu uvěřit. A to dokonce do takové míry, že kdyby mi lékařka řekla, že mi zbývají tři měsíce života, uvěřila bych jí a naplánovala si rozlučkovou cestu kolem světa.
Nakonec jsem plánovat musela maximálně rodinnou oslavu na to, že se vlastně nic neděje.
Týden ve strachu a otupění, pravda, kdo by se nad tím pozastavil a zvedl obočí.
Já ho zvedla.
Minulé pondělí.
Pár slov, obyčejný mail.
A o pár dní později, jsem s taškou plnou léků vykračovala z ambulance.
Chronický zánět žaludku, který je nutný přeléčit.
Co na tom může být. Každého přeci občas bolí žaludek. V dnešní době, kdo nemá problémy?
Jenže pokud se běžné problémy zvrtnou v záchvaty, kdy málem nabouráte sousedovi auto a jídlo se pro Vás stane strašákem, je na tom asi opravdu "něco."
A to něco se už snažím druhý týden vyléčit.
Slova sestry mezi dveřmi, která mi předávala plán s rozpisem léků, jak je brát a kdy, které po jídle, před a s ním, jsem nebrala vážně.
"Bude Vám asi dost špatně. A budete hodně unavená."
Mávla jsem nad tím rukou, špatně už mi teda bylo často, rozhodně jsem zvyklá po žlučníkových záchvatech na nějakou bolest a nejsem typ, který skuhrá.
Kombinace tří antibiotik a dvou inhibitorů se ale zdá, že má svou hlavu. Opravdu.
Musím říct, že tohle je i na mě dost.
Několikrát denně se svíjím v křečích, podnikám neoblíbené výlety na záchod a na jídlo se ani nemůžu podívat.
Jako novoroční dieta to funguje skvěle.
Ale proč Vám to píšu. Nemáme tu přeci zdravotnickou skupinku a každý máme to své "bebíčko."
Chci tím říct je jednu věc.
Život si vždy udělá co bude chtít a někdy se musíme jen pokusit, držet s ním tempo.
Příliš nepadat a snažit se jen klopýtat.
A když už k pádu dojde, rychle se zvednout a pokračovat původním směrem.
A nebo směr změnit, protože nikdy nevíte, které klopýtnutí bude to pravé, rozšíří Vám obzory a díky němu, po jiné cestě najdete něco úžasného.
A tak pokaždé, když máte pocit, že jste dneska něco nezvládla, že jste zase selhala a zklamala, pamatujte si, že každé klopýtnutí nemusí být nutně selhání a i to nejkratší zastavení, má smysl.
Někdy mnohem větší, než si myslíme.
Protože život, ten má mnohem větší smysl, než nám někdy dochází. A vždy si dělá, co chce.
Monika <3
PŘIPOJTE SE KE MĚ NA FACEBOOKU: https://www.facebook.com/blogmamy/
NEBO NA BLOGU: www.blogmamy.cz
Být mámou je záslužné a měly bychom na sebe být pyšné.
Hlásají jedním dechem barevné titulky, které se nám snaží dodat sebevědomí.
Tím druhým nám ale zarývají do srdce dýku a zlostně s ní kroutí.
Stačí jen jen nadpis, jedna fotka, jeden důkaz, že být mámou je tak snadné a jednoduché. Jeden post na instagramu nebo twitteru.
Dokonalé těhotenské bříško a tryskající štěstí z těhotenství ve chvíli, kdy vy objímáte záchodovou mísu dnes už po desáté a modlíte se, aby Vám zůstaly nějaké vnitřnosti.
Štěstím naplněné záběry z porodního sálu, zatímco Vy s rozmazanou řasenkou, celá zpocená sotva popadáte dech a nemáte ani dost sil na to své dítě pochovat.
Roztomilé momentky miminek a batolících dětí a samozřejmě jejich nadšených rodičů a přitom Vy máte pod očima kruhy, že byste se na nich mohla houpat. Pláč Vašeho dítěte, který trvá hodiny a hodiny z Vás vysává život a večer padáte únavou do postele. První rok přežijete a pak směle do období vzdoru.
My všechny máme chvíle, kdy to prostě nezvládáme a všechno se nám sype pod rukama.
Kdy zakřičíme nebo jen letargicky sedíme a díváme se do prázdna.
Chvíle, kdybychom si přály říct nebo udělat něco jinak, hlavně ne tak, jak jsme to udělaly.
Jak často ležíte večer v posteli a přemýšlíte o tom jaký jste měla den? Třeba o tom, proč dnes Vaše děti měly hranolky místo brokolice, když dobře víte, že jste neměla tolik práce na to ji uvařit?
A stejně jste ji neuvařila. Neudělala jste žádný dokonalý, poctivý oběd nebo večeři. Jen jste ohřála jídlo.
Mohla jste strávit hodinu přípravou oběda, také jste mohla počítat do deseti a nevybuchnout a také jste mohla si udělat čas na desátý namalovaný kruh v pořadí během hodiny.
Mohla jste to všechno.
Jenže také jste musela někdy na záchod nebo si jen odpočinout.
Je to médii, která nás sice zahrnují fakty o tom, jak každá máma má chvíle, kdy není dokonalá, ale zároveň nám tu dokonalost pořád ukazují a nabízejí. Tím v nás vyvolávají pocit, že sice je normální být v legínách a s culíme místo dokonalého outfitu, ale také, že jiná máma to dokázala a proč tedy ne Vy?
Chvátala jsem domů a cestou jsem se stavila ve fastfoodu. Už jen cestou tam jsem měla výčitky a přemýšlela o všech těch mámách, které zrovna dnes uvařily dětem poctivý, domácí oběd, zatímco já objednávám u hladového okna.
Moje dcery byly nadšené, měly skutečnou radost.
A já měla skutečné výčitky.
Nikdy nedokážete přesně vyjádřit, jaké jsou to pocity, být mámou. Je to totiž opravdu velká spousta pocitů, které bychom nikdy necítily, kdybychom jimi nebyly.
Uprostřed noci, jen s tikotem hodin, hledáme spřízněnou duši někde na internetu. Někoho, kdo také sedí sám a drží v náručí dítě.
Nebo stejně jako Vy běhá pro mokré plenky a snaží se srazit horečku, která bere Vašemu dítěti úsměv a Vám přidává vrásky, jednu za druhou.
Hledáme někoho, kdo prostě napíše: " Je to náročné, dneska to nestojí za nic, taky to znám."
Někdy prostě nechceme řešení, protože jednoduše není.
Chceme jen pocit sdílení.
Jenže nestojíme o sdílení dokonalosti, protože té je málo.
Každé takové mámě, která poslala do světa svou dokonalou fotku, kde v natáčkách ve vlasech servíruje jablečný koláč, by vzkázala tolik věcí.
Třeba to, že každý takový obrázek způsobil někomu bolest a pocit méněcennosti.
Sdílejme spolu realitu, která někdy nemusí být krásná na pohled se stejnou vášní, jakou sdílíme dokonalost.
Protože obě stránky toho "být máma" si zaslouží být vidět a ruku v ruce s realitou, která nás někdy vyčerpává, jde dokonalá láska, kterou nám naše děti přinášejí.
Monika <3
PŘIPOJTE SE KE MĚ NA BLOGU: www.blogmamy.cz
NEBO NA FACEBOOKU: https://www.facebook.com/blogmamy/
Na našem gymnáziu dnes proběhla studentská volba prezidenta, vyhrál Drahoš - 82 %. Jsem spokojená 🙂.
Doporucite mi prosim spolecenske hry pro kluky 5,7 let?
Máte doma křiklouna? I když se vám to možná nezdá, problémem může být i žízeň. Zvýšená únava, pláč a křik jsou jedním z varovných signálů, že váš drobek nepřijal v průběhu dne dostatek tekutin. Mějte proto neustále na paměti, že podávání vody – třeba jen lžičkou po kapkách - dokáže zabránit dehydrataci a zbytečným dětským slzičkám. 👶
Když je chvilka... Ještě mě čeká vyrobit pro dcerku 😜
Tak my jsme asi ready 🙂 Pidi věci vypraný a nažehlený, kufr zabalený, všechno komplet nachystaný ... Teď nás čeká posledních pár dní " nic - nedělání " , než začne ta opravdová legrace :- ))) ♥
Už žádné svědění kůže!
Život s atopickým ekzémem se dá zvládat v daleko větší pohodě, když pochopíme, proč tohle trápení vlastně vzniká a hlavně když najdeme způsob, jak podrážděnou kůži léčit a vyřešit otravné svědění.
Pojďme si v krátkosti shrnout to, co víme o atopické dermatitidě. Je to dědičná kožní nemoc, při které se oslabuje přirozená funkce kůže. Ta je pak díky okolním vlivům vysušená, zanícená a svědí. Je dobré připravit se na to, že období klidu, kdy je pokožka relativně v klidu, může vystřídat i fáze, kdy se znovu zanítí a člověk by se nejradši uškrábal. Tak s tím je konec! Odborníkům se totiž podařilo svědění jednou provždy zkrotit.
Konečně klidný spánek
Každý atopik vám potvrdí, že svědění je snad to nejhorší, co atopickou dermatitidu provází. Neškrábat se, to vyžaduje pevné nervy, ale vysvětlete to třeba malému dítěti, když i dospělákovi to dá někdy pořádně zabrat! Ať se člověk snaží sebevíc, myšlenky na to, kdy to zase začne, brání soustředit se během dne na další věci a ani na dobré náladě to nepřidá.
A co teprve v noci! Místo abychom si odpočinuli, svědící kůže nás budí a ráno máme pocit, že jsme se vůbec nevyspali. Ale nezoufejte. Svědění se zastavit dá, jen najít toho správného pomocníka. Měl by být co nejvíc hygienický, aby přecitlivělou kůži ještě víc nepodráždil a hlavně by měl rychle zabrat. A takový tu je! Na trh ho uvádí francouzská dermokosmetika Bioderma.
Atoderm SOS sprej je naprosto jedinečný a současně první bezkontaktní protisvědivý produkt s ultralehkou texturou, který se postará o okamžitou úlevu od svědění a co víc, tenhle efekt vám vydrží až po dobu šesti hodin! Kromě toho, že díky technologii Skin Relief a látce enoxolon kůži ihned zklidní, obsažený vitamin PP a skvalén zajistí její potřebnou hydrataci a ochranu.
Nuda v těhotenství 😀😀😀
