Mám za sebou dvě sekce a od posledního porodu nás nedělí ještě ani 10 m. Po prvním porodu jsem ani nevěděla, že nejaký rozestup břišních svalů existuje, a že by se s tím mělo něco dělat. To je vlastně i důvod, proč píšu tento článek. Je určen všem ženám po porodu, které jen toužebně koukají na fotky z dob "před dětma", mají třeba půl roku po porodu a přitom jejich břicho vypadá, jako by tam v porodnici něco/někoho zapomněli. Dřív než začnete honem rychle cvičit, aby se vše dostalo do původního stavu, doporučuji si zkontrolovat jak na tom s rozestupem jste. Pokud totiž rozestup máte, je naprosto kontraproduktivní čvičit břišní svaly klasickým způsobem. Návod jak na to, najdete např. v tomto článku: http://iva-mmt.blog.cz/1408/diastaza-kde-a-jak-nahmatam-rozestup-brisnich-svalu

Když jsem po druhém porodu zjistila, že mám diastázu jako blázen, začala jsem cvičit CORE cviky...Doma a bez kontroly toho, jestli to dělám správně, to ale nemělo moc efekt. Rozhodla jsem se tedy přihlásit do kurzu Ivy Fiš a něco s tím břichem udělat. I přes to, že kila už byla teměř na původním stavu, nebyla jsem s tím, jak moje břicho vypadá spokojená a taky mě strašily možné komplikace, které diastáza přináší (např. břišní kýla, vyhřezlé ploténky apod.) Před 10ti týdny začal můj boj s diastázou, která byla na začátku kurzu na 2,5 prstu nad pupíkem a 1,5 prstu pod pupíkem. Dnes jsem po fázi 1 jejího kurzu cvičení CORE a už se těším na září, až budu moct začít chodit na fázi 2. Během těchto 10ti týdnů jsem poctivě cvičila a dělala všechny domácí úkoly, které nám Iva dávala. Bylo to cvičení i 4x denne, ale nemusíte se bát... Každé to cvičení zabere opravdu pár minut a dá se to v pohodě zvládnout i se dvěma malými dětmi. Stačí jenom chtít! A já chtěla 🙂 Upřimně si neumím představit, že bych třeba každý den stravila hodinu v posilovně, to by bez hlídání šlo dost těžko, ale tento styl cvičení byl úplně bez problému. Neuděláte jedinou sklapovačku, jediný sed leh a nepoteče z vás pot proudem. V podstatě se budete jen "válet", ale správně a u toho bude vaše břicho makat jako nikdy. Moje výsledky po 10ti týdnech jsou -2 cm přes žebra, -4 cm přes pupek a -2 cm přes nejširší místo (madla lásky), diastáza nad pupíkem z 2,5 prstu na 1,5 a pod pupíkem bohužel zůstalo 1,5 prstu. Jak můžete vidět i na fotce, tak došlo k výraznému zlepšení držení těla (ano, opravdu jsem stála takto prohlá! to je to pasivní posazování a chodítka v dětsví 😝). Diastázy jsem se za těch 10 týdnů sice úplně nazbavila, ale musím říct, že proměna mě namotivovala tak, že další boj rozhodně nevzdám a budu cvičit, dokud se jí úplně nezbavím. Pokud máte to štěstí a diastáza vás po porodu nepostihla, stejně vám doporučím radši cvičení CORE po porodu než cokoliv jiného. Během těhotenství se nám přesunuly orgány jak bylo potřeba, aby mělo miminko místo, roztáhla se žebra, bedra dostala neskutečně zabrat... a CORE je právě ta cesta, kterou by se měla každá žena  po porodu vydat, aby se vše dostalo do původního stavu. Tak plochým bříškům zdar a CORE 3x hurá 🙂

    Generace našich babiček a maminek velmi často využívala v domácnosti a především také v kuchyni dary přírody. Tento zvyk se časem postupně utlumil, nicméně v dnešní době se už zase naštěstí dostává do kurzu. 

    V současné době je v plném květu rostlina, jež byla považována za posvátný strom Slovanů - bez černý (Sambucus nigra). Možnosti využití této rostliny jsou opravdu hojné, my se však dnes zaměříme na zpracování květů bezu a názorně si ukážeme, jak z nich připravíme výbornou domácí šťávu.

Na výrobu 2,5 litru domácí bezové šťávy potřebujeme:

30 větších květů černého bezu

3 citrony 

3 pomeranče

Člověk by řekl, že když je 24. prosinec ještě ták daleko (asi půl roku a nějaké drobné), věty typu "Co by jim tak udělalo radost?" nebo "Já už nevím, co pořád kupovat", jsou otázky, které vyslovuje jen ten, kdo sedl na lep zelenému ufonovi z "největšího e-shopu s počítači a elektronikou". Jenže ani půl roku před nejoblíbenějšími rodinnými svátky, s výhledem na letní exotické dovolené či pohodové pobyty na chalupě, nejsou mnohé z nás ušetřeny těmto těžkým otázkám, i když na mimozemšťany a letního Ježíška nevěříme.

To, že ale existují svatí, nebo alespoň mnozí se svatou trpělivostí, to víme zcela jistě.

Svěřujeme jim náš největší poklad a často také naše obavy, podezření a prosby. Ony (nebo oni) pečují o naše děti a během týdne s nimi tráví někdy více času než my. Někdy s nimi nesouhlasíme, ale častěji je obdivujeme. "Takové nervy bych na ně neměla, mně stačí ty dvě moje", říkáme si někdy v duchu (nebo kamarádce nahlas). "A ony jich mají ve třídě patnáct!" (Nebo také dvacet osm.)

Dostávají za svou práci sice plat, a jak jednou nějaký vtipálek řekl: "Od té doby co byly vynalezeny peníze, se za práci neděkuje." Ale my, vděčné za to, že si od našich školkových či dětí školou povinných můžeme na pár hodin odskočit, ať už na hřiště s nejmladším potomkem nebo do práce za výdělkem, jim přeci jen ke konci školního roku poděkovat chceme. Leckdy je obdivuhodné, co všechno se pod jejich vedením za celý školní rok všechno zvládnou ve škole či školce naučit. A tak hledáme, googlíme, radíme se, jaký dárek by paní učitelce nebo panu učiteli udělal na konci školního roku největší radost.

Jsou uživatelky, které se tendenci obdarovávat vyučující více než jen obligátní květinou podivují: "Za mých mladých let se nosila vždy na konci roku pěkná kytka a nic víc. Nějak nechápu ten trend, co teď již delší dobu pozoruju, že se dávají dárky i kolikrát v podobě šperku atd."

Pamatuji si to nějak podobně. Bydleli jsme na malém městě v domku se zahradou. Maminka vždy poslední školní den vyběhla ráno před dům a ze záhonku uřízla několik růží, které svázala barevnou stužkou a měla vystaráno. Už tenkrát za nás ušetřila nemalé peníze. Jako matka tří dětí už naprosto chápu! Jak si ale i dnes, po letech a ve velkoměstě, všímám, růže ze záhonků mají koncem června vždy již to nejlepší za sebou. To mívaly i tenkrát. Na maminku jsem se vždycky za to zlobila a záviděla dětem, které měly tu čest stát den předem frontu se svými rodiči v jediném vesnickém květinářství, kde pan Procházka sekal do celofánu jeden čerstvý karafiátek za druhým.

Po x letech vztahu nebo jen k nějaké speciální příležitosti je fajn si sexuální chvilky lehce zpestřit. Víte, jaké jsou v téhle oblasti novinky a co mají nejraději dnešní páry? Poohlédli jsme se ve světě a zjistili jsme tipy od odborníků i od našich milovaných mužů.

Oslavy lásky a erotiky možná sexuální náboj spíš ničí

S oslavami Valentýnu, 1. máje, mezinárodních dnů polibků apod. se poslední dobou roztrhl pytel. Místo čekání na tyhle dny, které často nevyjdou podle představ, je lepší si sex užít podle svého. Chvilky vášně ještě zpříjemní nejrůžnější hračky pro dospělé, erotické prádlo nebo změna polohy.

Žhavé novinky mezi pomůckami

Oblíbené zůstávají v podstatě stále ty stejné typy pomůcek. Co se mění, jsou hlavně materiály a vzhled. Právě tahle oblast totiž představuje jednu z možností uplatnění odvážných designérů. Vedle praktických silikonových pomůcek se tak objevují třeba i dřevěné nebo voděodolné. Vibrátor z přírodních materiálů, jako jsou sklo nebo dřevo dlouho vydrží a nemusíte se ho bát ani pokud trpíte na alergie nebo máte citlivou kůži. Skvěle zase vypadá kombinace gelového vnitřku s průhledným obalem, ten si můžete v ložnici klidně i vystavit.

Sexy prádlo podle trendů nebo osobních preferencí

Máte doma malého nadšeného sportovce nebo naopak knihomola, který se fyzické aktivitě vyhýbá, jak může? Pro každého z nich se určitě najde vhodný sport i ohledem na to, kolik mu je, co ho baví a v čem je dobrý. V každém případě se české děti hýbou málo a dvě hodiny tělocviku ve škole jim rozhodně nestačí. Dbát by se mělo na různorodost a bezpečí, aby děti rovnoměrně zatěžovaly svaly a nehrozilo jim nebezpečí úrazu.

Malí profesionálové

Pokud vaše dítě touží po profesionální sportovní kariéře, v některých oblastech musí začít už od opravdu útlého věku. Malé fotbalisty nebo hokejisty sdružují sportovní kluby už od zhruba 5 let. S baletem, gymnastikou či tancem se doporučuje začít dokonce už od 3 let.

via GIPHY

Společné zážitky s rodinou

Rekreačních sportů se dnes pro děti nabízí nepřeberné množství. Pro všechny zdravé děti jsou vhodné procházky, běhání, cyklistika nebo jízda na inlinech. Zkrátka veškeré aktivity, které můžou provozovat na čerstvém vzduchu. Určitě se vyplatí je naučit také zimní sporty. Že umí na lyžích, snowboardu či zimních bruslích ocení nejen, až budou moct jezdit na dovolené do hor. 

Rozhodla jsem se, že napíšu o mém porodu. Tedy o tom, jak přišel na svět můj prvorozený syn Matěj.

Otěhotněla jsem asi za půl hodiny poté, co jsme si s přítelem řekli „Tak to zkusíme“. 🙂 Věděla jsem to. Věděla jsem to prakticky ihned. Nedokážu popsat ten pocit, ale bylo to něco hrozně silného a já věděla, že někdě uvnitř mě vzniká nový život. Věděla jsem, že to bude kluk, i když jsme si přáli holčičku. Každý den jsem si před spaním hledala, jak embryo ten den vypadá. Postupně se začaly přidávat nepatrné signály, které mě utvrzovaly v tom, že moje tušení je skutečně pravda. Věděla jsem, že další menstruaci už nedostanu. Nedostala 🙂 . Sama sobě jsem slíbila, že těhotenský test si udělám až dva dny po vynechání. Takže v úterý 2.8.2016 jsem v den narozenin mého táty uviděla ducha na těhotenském testu 🙂 . Graviditu mi gynekoložka potvrdila v pátek 12.8.2016 na můj svátek.

Těhotenství probíhalo dobře, až na silné celodenní a celonoční nevolnosti, kdy jsem jenom ležela nebo klečela u kýblu a moje skvělá sestra a mamka se o mě staraly. Tak jsme to společně zvládly až do konce 4. měsíce těhotenství. Těšila jsem se na prvotrimestrální screening, až přítel uvidí poprvé naše miminko. Bohužel z této události nemáme moc příjemné vzpomínky, protože vyšlo riziko 1:94 na Downův syndrom. Zaplatili jsme si neinvazivní test Prenascan, který postižení vyvrátil.

Nepodstoupila jsem tripple test, ani nešla na testy na těhu cukrovku. Na mojí obvodní gynekologii to nikdo neřešil a možná to bylo dobře, stresovali jsme se už jednou dost. Podle ultrazvuků jsme čekali větší miminko a od 36tt mi doktoři říkali, že už to může přijít kdykoli. Nakonec se Matýsek narodil 40+4tt na Zelený čtvrtek 🙂 .

Ten den jsem se vzbudila v 5h ráno s lehkými nepravidelnými bolestmi. Chtěla jsem ještě spát, ale už to nešlo. Ne kvůli bolesti, ale kvůli vzrušení, že už je to možná tady 🙂 . Na porod jsem se těšila a přivolávala jej už dlouho. Dala jsem si vanu a nic se nezměnilo. Tak jsem se připravila, nasnídala a jeli jsme do pražského bytu, abychom byli blízko porodnice. Mezitím přišly na prohlídku bytu dvě zájemkyně. Kontrakce jsem měla cca po 15 minutách, takže jsme to všechno zvládli, aniž by slečny věděly, že vlastně rodím 🙂 . K obědu skočil přítel pro kebab, cehož jsem později dost litovala 🙂 .

V 16h jsme přijeli do porodnice, kde jsem se ještě chvíli procházela, kontrakce pořád po 15 minutách a na můj vkus „nic moc“. O hodinu později mě přijali na sále, natočili monitor s tím, že je to opravdu nic moc, ale už si mě tam nechají. Lékařka se mě v téhle fázi zeptala, jestli budu chtít epidurál. Hrdinsky jsem řekla, že nejspíš ne, ale že nevím, co mě čeká. A to byl teprve začátek 🙂 .