Od srpna 2016 to ve mně bublá touhou po vyjádření pokaždé, když čtu nebo slyším mnohdy až agresivní komentáře u různých článků o snaze rodit jinak než pod přísným nemocničním dohledem.

Mám za sebou pět porodů. První z nich před deseti lety v Motole byl klasicky lékařský. S oxytocinem, dlouhým ležením připojená na monitor. Ani mě nenapadlo zpochybňovat nějaké postupy, jsou to odborníci, ví, co dělají. Do konce těhotenství jsem chodila do práce, nic jsem dopředu nestudovala, měla jsem v nemocnici absolutní důvěru. Porod, který vypadal, že půjde jak po másle, skončil rupturou hráze III. stupně, dlouhým šitím, dole to vypadalo jak po výbuchu granátu. Ale přišlo mi, že tak to asi má být, je to přece porod. A s naprostým nepochopením jsem kroutila hlavou nad domácími rodičkami. Vždyť i zdárně se vyvíjející porod může skončit takovou hrůzou jako u mě! Nebýt v nemocnici,  nejenže ho snad vůbec neporodím, ale následně by mi tou dírou snad vypadl i mozek z hlavy! Podruhé jsem rodila po necelých dvou letech ve Zlíně. Mohla jsem si zvolit SC, ale chtěla jsem porodit normálně, čemuž se doktor na příjmu divil a příliš se mu do toho nechtělo. Ale skvělá PA mávla rukou, že tohle dáme v pohodě. Po klystýru a vaně  bez jakýchkoli dalších zásahů byla do dvou hodin od příjezdu na světě dcera, jen s PA, doktor nestihl ani přijít. Žádný nástřih, minimální poranění. Při třetím a čtvrtém porodu jsme zopakovali osvědčený postup - klystýr, sprcha a max. za dvě hodiny byli venku i kluci. Třetího rodila lehce protekčně lékařka, nicméně jsem došla k závěru, že příště raději už zase jen PA. Ale to byla tak jediná má výhrada, všechno probíhalo jinak hladce, jen přístup porodních asistentek mi připadal přirozenější a trpělivější. S tímto požadavkem neměla zlínská porodnice problém a čtvrtý syn byl venku natotata jen za asistence PA. Popáté jsem si řekla, že proceduru klystýr, sprcha absolvuji doma v klidu a ve své sprše. U tohoto porodu bych chvilku zůstala. Po obědě jsem si šla lehnout, něco málo se dělo, ale poslíčky jsem měla u posledních tří vždycky urputné, pravidelné, těžko rozeznatelné od rozjíždějícího porodu. Po jedné hodině jsem si zapnula měřič kontrakcí na mobilu, byly tak po čtyřech minutách, ale lážo plážo. Mamku, která měla hlídat děti, jsem poslala ještě nakoupit. O půl druhé jsem šla do sprchy, při každé kontrakci mě zalívala nádherná záře a teplo, už jsem věděla, že je to ono, že všechno běží jak má a  je to nádherné. Děti byly doma, hrály si, manžel pracoval z kanceláře v domě, nahřála jsem si yal a vrátila se do sprchy. Opřená o bosu na všech čtyřech jsem s radostí sledovala, jak to postupuje, pořád to bylo snesitelné, sprchovala jsem si záda a bylo mi dobře. Kolem druhé ale začala být každá další kontrakce silnější a silnější, houkla jsem na manžela, ať volá mamce, nákup ať nechá stát v obchodě a jede hned k nám, že musíme jet. Za deset minut byla u nás, ale to už se na suchu nedalo vydržet, vrátila jsem se do sprchy a zkusila rukou, jak to vypadá. Ačkoliv úplný laik, jasně jsem poznala, že je vše otevřené a hlava v cestách. Byla jsem úplně v klidu, věděla jsem, že všechno jde tak, jak má, zbytku jsem oznámila, ať mě nechají v klidu v koupelně, že nikam nejedu a porodím tam. Odmítla jsem sanitku, chtěla jsem hlavně klid. Manžel začal tahat hrnce na vodu, vyvařovat nůžky, chystat ručníky, ale mamka ho přinutila k zavolání sanitky. Za chvíli k nám naběhlo asi pět osob různých funkcí, ani jeden nebyl schopný mě zkontrolovat. Po obligátní otázce "jak často máte kontrakce?" sami zděšeně zjisili, že asi po minutě a už pomalu tlačím. Kolem 14,45 jsme to nějak zvládli do sanitky, při jedné kontrakci jsem se i modlila, ať neporodím na ulici u popelnic před zraky všech sousedů v oknech okolních domů. Podle řidiče dojezd od nás do porodnice tři minuty. V houkající sanitce se všechno uklidnilo, známý klid před bouří, se smíchem jsem trochu pobledlého doktora poprosila o foto pro kamarádky, že tohle mi neuvěří. Vyvezli mě na lehátku k porodním sálům, porodní asistentka už čekala, byli tam prý informováni, co jim to vezou za případ. Bylo mi fajn, slezla jsem z lehátka a porodní asistentka mě odvedla ke skříňkám. Příjem 14,58.  Jediné, co se řeší: "Nachystejte si těhotenskou průkazku, papír na jména, kartičku pojištěnce".  Tak ok, to jsou samozřejmě důležité věci. Bez toho se porodit nedá. Začnu hrabat v kabelce,  do toho mě ale chytne kontrakce. "Prodýchávejte to!!! netlačte!!!! slyšíte, netlačte!!!!" Asistentka do mě nevybíravě dloube prstem, abych ji začala poslouchat. Neposlouchám, potřebuju porodit, nebudu brzdit porod kvůli papírům. Kontrakce poleví a asistentka se milostivě uvolí vzít mě na monitor. Zřejmě je potřeba zkontrolovat, jestli mám opravdu kontrakce a nevymýšlím si to. Udělám dva kroky a ucítím ostrou bolest, zařvu, že se řeže hlava ven, což asistentka okomentuje slovy:"já jsem vám říkala, ať netlačíte!"Dovlečou mě na křeslo, "Chytněte si nohy a tlačte!", "Nechci si chytnout nohy, to mi nevyhovuje. Nechci být ani na zádech", " A co chcete?", "Chci si stoupnout", "Cože?!!!! A jak budeme chytat mimino?" no nic, končím debatu a nějak rodím. Ještě slyším: "Pošlete někdo pro toho tatínka, vždyť to ani nestihne!" Tatínek rozprávěl na chodbě se záchranaři. Syn se narodil v 15,00. Tzn. že celou svou závěrečnou a nejdůležitější fázi jsem strávila debatováním s asistentkou, jejíž míra empatie by se dala skousnout tak leda na pitevně. Byl to obrovský rozdíl proti tomu, jak celý porod probíhal doma. Jak šlo všechno naprosto přirozeně, samozřejmě, lehce a krásně.  Naráz už vůbec nebyl prostor pro záři, teplo a krásný pocit i při bolesti. Bylo to pět minut nekomfortu a nepříjemností, nenesu si z toho nic špatného, žádná hrůza, ale došla jsem tím k pochopení, proč tohle někdo nechce podstoupit. Vnímám porod jako naprosto zlomový okamžik v životě ženy a není jedno, jakým směrem se její duše posune. Zpackaný porod, byť pro mnohé nehmatatelně a těžko vysvětlitelně, spoustu žen poznamená. Nejsme žádné stroje, co vyplivnou dítě na požádání. Nestojím na žádné straně, nic neobhajuji ani nezavrhuji, jen jsem popsala svůj zážitek a pocit propastného rozdílu. A jsem přesvědčená o tom, že psychika ženy hraje u porodu i po porodu podstatnou roli. 

Mám pocit, že ti rozumím, alespoň o trochu líp. "Jak mi můžeš rozumět? Ty, která máš dítě?" Zeptáš se s bolestí v očích. 

Jak ti můžu rozumět já, která jsem cítila růst nový život ve svém těle? Já, která jsem nevešla do dveří a kolem které se všechno točilo. Já, která jsem během hodin zažila tu nejintenzivnější bolest a tu největší euforii v momentě, kdy jsem porodila. Já, která má doma malé dítě objevující svět. Já, která mu fouká bolístky a drží ho v náručí. Já, které říká "mami." A přece mám pocit, že ti rozumím, tak trochu líp.

Lidé, kteří říkají, že ti bolest něco dá, lžou. Bolest ti nedá nic, to jen ty sama si v sobě musíš přerovnat myšlení. Lidé, kteří říkají, že ti nemoc něco dá, lžou. Moje nemoc mi nedala nic, moje nemoc mi vzala možnost být znovu těhotná. "Jsou tu přeci možnosti," řekneš mi ty, která jsi prošla vším co ti nabídli a pak jsi čekala s nadějí, která se pokaždé změnila v zoufalství. "Ano, možnosti tu byly," odpovím ti. Ano, možnosti tu byly, ale s mojí diagnozou a vědomím toho, že na odebrání vajíček je potřeba hormonů, které moje tělo v tu chvíli nepotřebovalo. S mojí diagnozou, kdy dalších minimálně pět let budu brát prášky, které mě možná uvedou do předčasné menopauzy, se možnosti změnily v nic. Mám pocit, že ti rozumím, tak trochu líp.

Pamatuji si jak mě před čtyřma lety v době "tak to zkusíme a uvidíme" napadlo, že se to nemusí zadařit. Ta myšlenka vlastně nikdy natrvalo v mojí hlavě neuvízla. Tehdy to nebolelo. Tehdy nebyl čas. Musela jsem spát a živit toho novýho človíčka uvnitř. Nikdy mě nanapadlo, že se jednou budu potýkat s pocitem "nikdy víc!" Ten pocit, který je někde hluboko v hlavě a krákorá mi do ucha jako ten černej havran "Nikdy, nikdy víc!" Ten pocit tam někde hluboko v břiše, který mě svírá a svírá až mi nedovolí dýchat a mě pak vrhknou slzy do očí. Ten pocit, který někdy vypluje na povrch, když vidím těhotnou maminku. Mám pocit, že ti teď rozumím, tak trochu líp.

Taky jsem byla jednou z těch těhotných, které se štastně valí ulicí. Nevěděla jsem, že je ti tak strašně. Nevěděla jsem, že tě může bolet se na mě podívat a že tu bolest skrýváš úsměvěm. Ta bolest není vidět a je tam, tam hluboko v tobě, viď. Ta touha držet miminko v náručí a dívat se mu do očí. Ta touha poleví, viď? Já vím, někdy je silnější než jindy a někdy není vůbec. Tak to je alespoň pro mě, která ti rozumí jen tak trochu líp. 

Někdy se mi chce křičet na to, jak je život nespravedlivej. Někdy se podívám na věci, který jsem schovávala "na to další" a přes slzy se směju. Směju se, když si vzpomenu na ty okamžiky, kdy v těch teď prázdných tričkách pobýval můj chlapeček. A třeba zase jednou bude nějaké moje miminko nebo malé dítě. Dítě, které mě nebude kopat pod žebra a které tam někde pro mě určitě je. Dítě, které bude chtít, abych ho objala a pochovala. Já vím, že tobě rozumím jen tak trochu líp. 

Ahoj všem! 

Jmenuji se Pavlína a mám doma skoro 7měsíčního synka Milíska. 

Bylo pro mě velmi milým zjištěním, když mi přišla zpráva od @konik_testuje, že jsem byla vybrána pro testování tyčinek Nutrimama pro kojící maminky. 

Kojení jsem se od začátku těhotenství bála... všichni v rodině mi moc podpory nedali, jelikož ani moje mamka, ani tchýně nekojily a já byla "odchována" jako většina tehdejších dětí na ředěném kravském mléce. Naštěstí se mi zadařilo a i přes "velmi milou" zkušenost s dětskou sestrou a laktační poradkyní v jednom už v porodnici, se kojení podařilo. Milísek je tak z 95% kojený a jsem na sebe pyšná 🙂 

Den, kdy dorazil balíček, byl pro mě dost náročný, jelikož Milajze trápily horečky a byli jsme zároveň i na pohotovosti. Poté se z toho vyklubala alergie na jahody, ale o tom někdy jindy, haha:D Velmi mě potěšil i pán, který mi balíček dovezl, byl to sympaťák 🙂

Po rozbalení jsem byla udivená, kolik tyčinek vůbec přišlo! Čekala jsem jedno balení. Radost pohledět, když nakonec byla balení dvě a napadlo mě, super, bude co mlsat a bez výčitek svědomí 🙂 

Na MK jsem již několik let, ale většinou jen jako pozorovatel. Nejsem uplně ten typ, který by se zapojoval do diskuzí a ruzných komentářů i když mám na některé věci svůj názor 🙂

V každém případě testovací příspěvky sleduji a když jsem viděla možnost testovat tyto kapsle neváhala jsem a hned svůj komentář s mými potížemi přihodila.

Mé překvapení když jsem uvidela, že mě k testování vybrali bylo velké - "Já? Já která nikdy nic nevyhrála?" Super, moc jsem se těšila neb na můj první výtok si už ani nepamatuju kdy byl poprvé, protože je to již spousty let co mě to trápí. Tajně jsem doufala, že jednou až porodím mě to otravné pálení, svědění přejde a ono ani po prvním ani po druhém porodu nic... A po třetím? Je to snad nejhorší. Takže možnost testování přišla v tu nejvhodnější dobu.

Když mi přišel balíček, hleděla jsem na tak malé balení a myslela si že se spletly 🙂 Po tom, co jsem vybalila balení z krabičky a uviděla tak malé "prášky" jsem si říkala přesně jako @tvvigina to se jako poliká? Kuknu na návod a fakt vaginální, no to jsem zvědavá. 🙂

Přiznám se, že mé dosavadní zkušenosti se zaváděcími tabletami byli jiné, buď bylo zavádění větších kapslí, které měli uplně jiný tvar a který se velmi dobře zaváděl a nebo měli menší tablety aplikátor na zavádění.

Po prvním zavedení se přiznám, můj pocit nebyl uplně jako že bych skákala radostí. Ta malinká tableta se mi zaváděla blbě, pořad se mi tam nějak točila a cítila sem ji a nedokazala jsem ji nějak zformovat, ještě štěstí že to bylo na noc. Nicméně praxe dělá divy a po pár dnech už to bylo lepší, ale ne uplná hitparáda. 🙂 Takže za mě ta velikost bez aplikátoru je trochu mínus.

Ahoj,

tímto článkem bych se s vámi všemi chtěla podělit o své dojmy z tyčinek Nutrimama. Tyčinky jsem již předtím, než mě vybrali na testování znala. Jednu jsem dostala u dětské doktorky v době, kdy jsme bojovali s kojením a teprve několikatýdenní syn nepřibíral. Nakonec jsem si v obchodě koupila celé balení spolu s vanilkovým nápojem pro kojící matky Nutrimama. Ano, opravdu jsem byla ochotná udělat cokoli, abychom se synem sehráli a přehoupli se přes tyto těžkosti. A proto, když jsem zjistila, že je možnost přihlásit se k testování, hned jsem se přihlásila, avšak ne proto, že by problémy s kojením přetrvávali. Synovi jsou již čtyři měsíce a z „neduživého“ miminka je sedmikilový chlapák, takže jsem si řekla, že je potřeba, aby se mu dostávalo dostatek živin. Proč tedy k zobání vitamínů a probiotik ještě nepřidat zdravou svačinku. Zároveň jsem si říkala, že mě to třeba odradí od zmrzliny a jiných lákadel a poporodní kila půjdou snáz dolů.

Balíček mi doručil velmi milý usměvavý pán, který ochotně počkal, než za ním dojdu. Přiznám se, že mi to nedalo a krabici jsem hned dychtivě rozbalila a vzala si jednu tyčinku na procházku. Krabice obsahovala dvě balení po pěti tyčinkách, a to příchuť brusinky-čokoláda a brusinky-maliny. Tyčinky jsou relativně velké a balené v silném obalu, takže se nemusíte bát nějaké nehody v tašce, i když se do nich kvůli tomu špatně leze 😃 Někdy jsem, přiznám se, trošku bojovala, abych se k nim dostala, ale výsledek stojí za to.

Co se týče příchutí, tak s příchutí brusinky-maliny jsem měla premiéru. A musím říct, že velmi příjemnou. Oproti druhé variantě je tato příchuť svěží, trošku nakyslá, ne příliš sladká, v teple tedy celkem žádoucí. Já však, ruku na srdce, spíše preferuji brusinky-čokoláda. Byť je tam čokoláda, tak jí je tak akorát, po snězení nemáte pocit přeslazení, a přesto jsou vaše chuťové buňky uspokojeny a pak vás nehoní mlsná.

Pro mě jsou tyhle tyčinky na mateřské velkou záchranou, protože jaká je zásada kojení? Nehladovět! Někdy je to těžké se rychle najíst a Nutrimama vám právě toto umožní. Takže já je tahala všude sebou, na procházky, na výlety…. A když mi můj žaludek připomněl, že jsem ještě nejedla, tak jsem byla moc ráda, že je mám. Jsou celkem syté, hravě nahradí tedy celé jedno jídlo. A dají se jíst i při reálně probíhajícím kojení. Ano, i to jsem vyzkoušela, když jsem si jeden den svačinku zapomněla a pak vyhládlá dala syna k prsu a sama se taky najedla.

Za mě jsou tyčinky Nutrimama zdravou, užitečnou, dobře zabalenou a výživnou svačinkou. A doufám, že se výrobce rozhodne začít vyrábět i další příchutě, fantazii se přece meze nekladou. Možná můžete vidět jako negativum cenu v obchodech, avšak jedná se o celé balení s pěti kusy, tudíž jednotková cena vychází podobně jako u jiných podobných produktů.

Kde domov můj? 

,,.. a to jeee, ta kráásnáá zeměěě, země čeeská, domov můůůj, země českáá, domov můj." poslouchám z druhé místnostni známou melodii a zpívám si pro sebe.

    Právě ležím v nové posteli a dívám se z okna na nádhernou letní hvězdnou oblohu. Zítra vstávám brzy do práce, bude 24. prosince. Kluci v obýváku sledují český film Pelíšky, kde právě pan Jiří Kodet hraje na klavír českou hymnu po zprávě o okupaci Československé Republiky.

    To vše slyším přes zeď díky mizerné izolaci domů na Novém Zélandu. Ale možná nejen díky tomu. Vím, že i kluci vedle sedí jako přibití, se stejnými pocity jako já a ani nehlesnou. I spadnout špendlík by tam bylo slyšet. Neubráním se a slza mi stéká po tváři. 

    První Vánoce v zahraničí...

... a sama. První vánoce bez maminky a jejího cukroví, bez Popelky, bez Mrazíka a spousty dalších věcí, které mi vždycky přišly tak automatické, tak normální. A teď je všechno jinak.