Ztráta miminka je pravděpodobně ta nejhorší věc, která se člověku může stát. Pro toho, kdo zatím miminko nemá, však může podobnou ztrátu představovat smrt milovaného psa. Ráda bych se s Vámi podělila o náš příběh o tom, jak život a smrt jednoho psa změnila náš život k lepšímu. Omlouvám se za délku, ale myslím, že by zkrácení článku příběhu spíše uškodilo.

     Rhodéského ridgebacka Kurta jsem si pořídila s bývalým partnerem ve svých 24 letech do vztahu, který byl po osmi letech už dost vyhaslý. Byla to taková ta „přechozená dětská láska“, což jsem si ale nechtěla přiznat. Pět let už jsme spolu bydleli a zažívali to samé – práci, volno a nudu 🙂. Neměli jsme moc přátel, žádné zájmy, koníčky, tedy až na počítačové hry, kterým přítel holdoval několik hodin denně. Oba jsme doufali, že nám Kurt do života vnese zase radost a energii, což se určitě stalo. Byl to nesmírně milý pes, takové to „třeštidlo“, které si každý oblíbí i přes to, že to s ním není úplně jednoduché. Kurt vyrost do velkých rozměrů, vážil 55 kg a v kohoutku měl 70 cm.  Měli jsme jej v bytě 2+1, ale trávili jsme s ním spoustu času venku a tím, že jsme neměli moc nábytku, měl v bytě hodně prostoru. Zhruba první rok nový pes přítele bavil, postupně ale jeho zájem opadl a vrátil se na 100% zpět k počítači. Asi Vás bude zajímat, proč jsem s nim stále byla… Milovala jsem ho. Opravdu hodně. Kurt tedy zůstal na mě, což mi vůbec nevadilo. Začala jsem se díky němu seznamovat s „pejskaři“, chodit více ven do přírody a můj život konečně dostal smysl. Byla jsem tu pro něj a on pro mě.

     Abych se moc nerozepisovala – mezi pejskaři jsem našla svého nynějšího manžela a po deseti letech se rozešla s bývalým partnerem. Začali jsme rekonstruovat byt a měli tam své dva psy – já Kurta a on svou fenku. Psi se měli velmi rádi, byli to skvělí parťáci. Fenku jsme bohužel kvůli tomu museli nechat vykastrovat, ale utěšovali jsme se tím, že se tím zabrání i příp. problémům s falešnou březostí aj.

     Na rekonstrukci bytu jsme si vzali docela velkou půjčku, kterou jsme chtěli mít před založením rodiny splacenou. Přesto jsme oba velmi brzy začali toužit po svatbě i miminku, velmi jsme si rozuměli a rozumíme dodnes. Možná i některé z Vás znají ten pocit, když najdou spřízněnou duši… Svatbu i miminko jsme tedy zatím odložili a užívali si psy, výlety s nimi a pracovali na bytě.

     V prosinci roku 2014 jsem jela na návštěvu za bývalou kolegyní z MŠ. Kurt měl tehdy necelé tři roky (oslavil by je v březnu 2015) a byl to mladý, zdravý a statný pes. Když jsem se v osm večer vrátila domů, potkala jsem dole přítele pouze s fenkou. Řekl mi, že se Kurt zaběhl a že ho nemůže najít. Hledal ho už hodinu. V tu chvíli se mi zatmělo před očima… Rhodéský ridgeback je pes původem z Afriky, není na naše zimy „stavěný“. Kurt nosíval obleček, který ale ten večer bohužel neměl. Při venčení se vytrhl manželovi i s vodítkem z rukou ve chvíli, kdy se skláněl, aby zvedl bobek… Utekl uprostřed města, a proto jsem se hrozila toho, že jej srazí auto nebo tramvaj. Hledali jsme jej do půlnoci, volala jsem do okolních útulků, pomáhali i rodiče s autem. Bohužel bez výsledků. Celou noc jsem chodila k oknu a dolů ke dveřím paneláku, abych jej našla, kdyby tam čekal. Druhý den jsem si vzala volno v práci a vytiskla 100 ks letáků s odměnou 10 tisíc. Kontaktovala jsem bývalého přítele, aby o tom věděl a on mi přijel pomoci je rozlepit v okolí. Volala jsem na dopravní podnik, jestli nebyla večer hlášena srážka se psem. Dvě shodou okolností byly nahlášeny a tak jsem jela za řidiči, abych zjistila, o jaké psy šlo. Naštěstí se ukázalo, že to nebyl Kurt. Ten den jsem nic nejedla.

     Další dny jsem vylepovala letáky (celkem jich bylo 700 ks), kontaktovala jsem Psího detektiva, zašla na státní policii. Byl docela oříšek přesvědčit policii o tom, že když můžou hledat kolo za 15 tisíc, tak můžou přeci hledat i psa, který byl o něco dražší. Nedělala jsem si ale moc iluze o tom, že by jej aktivně hledali. Každý další den byl psychicky náročnější, pořád jsem přemýšlela nad tím, kde je a co se mu děje. Měla jsem strach, jestli jej někdo nepoužije na psí zápasy. Byl duší štěně, špatně snášel odloučení. Napadlo mě kontaktovat novinky.cz, kde otiskli můj článek o Kurtovi. Samozřejmě se našla spousta lidí, kteří pod článkem psali příspěvky typu „Už z něj mají bezdomovci párky“ apod. Ten den se mi také podařilo kontaktovat Blesk, který krátký článek otiskl o den později. Po tom, co vyšel článek na novinkách, se mi ozvali z TV Barrandov s tím, že by chtěli natočit krátkou reportáž. Já jsem to samozřejmě uvítala. Ten den volali i z Primy. V pátek proběhlo natáčení do obou televizí, já se vůbec nemohla donutit, abych vypadala sklesle a smutně. Paradoxní, co? Doma jsem brečela co chvíli a když jsem natáčela reportáž, tak jsem musela vypadat, jako že hledám ztracenou ponožku… Divné, lidské emoce jsou někdy k nepochopení. Kluci z Barrandova byli moc milí, nabídli mi o možnost bezplatného tisku letáků u nich, opravdu se zajímali. Zato moderátorka z Primy se nezajímala vůbec, chovala se velmi profesionálně, ale bez lidského zájmu. Lze to ale pochopit, natáčí denně mnohem horší události a navíc já opravdu nevypadala nešťastně :D. Oběma týmům jsem slíbila, že pokud se Kurt najde, budou u toho a z obou stran mi bylo slíbeno, že se v sobotu reportáž odvysílá. Měla jsem velkou naději, opravdu jsem věřila tomu, že se díky tomu najde…

            Já čekám miminko! Moje vysněné miminko! První co mě napadlo, že se musím dobře připravit na porod. Ale už mě nenapadlo připravit se na kojení…. O procesu porodu jsem si toho hodně načetla, o kojení skoro nic. Vždyť kojit přece budu, tak co. A kamarádka mi před porodem řekla, že mi s kojením v porodnici pomůžou, takže tím skončila moje příprava. Do porodního plánu jsem si akorát připsala: prosím o podporu samopřisátí, kojení bez omezení a žádné UM…. A to je vše. Porod může začít. Jsem připravená.

            Vůbec jsem netušila, že laktační poradkyně v porodnici na mě nebude mít čas. Vůbec jsem netušila, že mi kojení na začátku moc nepůjde a vůbec jsem netušila, že podpora ze stran sester bude spíše alá propagace kloboučků, dokrmů a dalších kojicích pomůcek… „My jsme si se sestrama říkaly, že vám to asi nepůjde, nemáte dobrý bradavky. Zkuste to s kloboučkem a tady mi podepište, že jste ho převzala.“ Z tohoto přístupu jsem byla moc zklamaná. Sestry sice měly naučenou formulku: „…když budete něco potřebovat, cinkněte na nás kdykoliv.“, ale když už jsem cinkla, moc nadšené nebyly. A taky že jsem cinkala, potřebovala jsem POMOCT S KOJENÍM. Vždyť tady na šestinedělí mám jeden jediný úkol – naučit se miminko kojit! A mně to nešlo.

Prsa byla nalitá, mlíko stříkalo všude, ale miminko ne a ne se přisát. Chvíli plakalo a pak usnulo. Jednou v noci jsem opět zavolala sestru a poprosila jsem ji o pomoc… Vzala mého nádherného chlapečka a snažila se mu narvat bradavku do pusy. On plakal, já bulela… bylo nám v té situaci fakt blbě… Po chvíli sestra rezignovala, když se jí nedařila její metoda: „Máte zlobivý dítě.“ a odešla… Miminko mi opět usnulo nenakojené a já jsem se rozbrečela… A v tomto duchu to šlo dál.  „Cože vy jste ještě nevážila miminko před pojením a po kojení? Ale to musíte, jinak vás nepustíme domů. Když vám miminko nebude přibírat půjdete na kapačku.“

Zastrašování zafungovalo. Začala jsem tedy vážit… bylo to pro mě velmi stresující, protože moje miminko stále nepřibíralo, jak všechen personál očekával… „A nechcete se jít podívat na to video o kojení?“  A v tom mi to došlo… vždyť ty sestry o kojení nic neví stejně jako já… cítila jsem se fakt mizerně… No nic, musíš se spolehnout hlavně na sebe, vždyť tvůj chlapeček tě potřebuje, seber se, sakra, a pojď znovu do toho, ty to zvládneš! …napadlo mě zavolat švagrové, která má 3 děti a všechny kojila, tak jak to, sakra, dělala… „Zalez si do sprchy, odpusť si prsa, masíruj teplou vodou a pak běž kojit!“ Konečně praktická rada, která měla trochu úspěch…

Můj chlapeček však nepřibíral tak, jak by měl, takže přišlo další strašení od sester: „Řeknu vám to tak: chcete jít domů?“ Na to jsem samozřejmě odpověděla ano. „Tak přikrmte!“ Aha, tak toto je ta podpora kojení v porodnici… byla jsem zoufalá, a protože mi začalo být malýho líto, podlehla jsem. Přišla sestra se stříkačkou plného UM a stříkla ho mému synovi do pusenky, pěkně z dálky, bez kontaktu. Bylo mi opět do pláče. Když jsem odcházela z porodnice, v tašce jsem měla vyfasované stříkačky, klobouček a UM a někde úplně dole zahrabanou sebejistotu… Ale já to stejně nevzdala. Hned první den doma jsem se vyprdla na UM i stříkačky a šla kojit, pěkně v klidu bez omezení jsme se tulili a víte co? Ono to šlo, šlo to krásně… hned první den doma to povolilo… Najednou ze mě byla nejšťastnější máma na světě! Sebejistota, co se týče kojení, se mi vracela pomalu, byla dost pochroumaná z nemocničního přístupu. Ale co, kašlu na ně, mám nejkrásnější miminko a KOJÍM!!!

           A protože jsme se kojili krásně další tři měsíce, vůbec mě nenapadlo, že kojení se nám bude proměňovat a že můžou přijít další problémy. Po nějakém čase, se mi přestaly nalívat prsa a mému miminku se to moc nelíbilo. Nechtělo se přisát. Myslela jsem si, že nemám mlíko, byla jsem opět zoufalá. My tak bojovali na začátku a tohle by měl být konec? Tak to teda ne! Protože jsem tušila, že to sama nezvládnu, napsala jsem o radu na facebook do skupiny PODPORA KOJENÍ. „SOS malej mi bojkotuje kojení!“ Díky bohu za fejs!!! Sešlo se tu spousta fajn rad, protože ale moje pochroumané sebevědomí z nemocnice bylo stále zahrabané kdesi v tašce a nevylízalo, oslovila jsem Martinu, laktační poradkyni v mém okolí, a poprosila ji o pomoc.

Aktualizace: Recenze našich uživatelek si můžete přečíst v tomto fóru.

---

Dnes otevíráme jedno zajímavé testování. Testování každodenní pomůcky, bez které nemůžeme doslova žít. Ano, bude se testovat toaletní papír! A ne ledajaký.

Co testujeme

Toaletní papír Veltie kombinuje pevnost a spolehlivost tří nepřekonatelně jemných a hebkých vrstev.  O vaši pokožku bude pečovat velice jemně a vy se budete pokaždé cítit příjemně. Veltie poznáte podle rozkošného medvídka na obalu.

Znáte to, jdete na toaletu, cítíte naději, že budete alespoň 5 minut sama, že budete mít čas na své vlastní myšlenky, a v tom poza dveří křičí hysterický hlásek: „Maminko? Maminko, kde seš?“ Do toho nejhoršího scénáře spadá také nepříjemná představa - toaletní papír spotřeboval manžel, který samozřejmě na novou rolku zapomněl, a váš prcek, pověšený za vaše kolena, vám nechce z koupelny přinést novou. Ale protože jste maminka, víte jak na tyhle pakárny. Tři vrstvy Veltie vám zpříjemní pokaženou chvíli. A také, když je nutno, utře soplík pod nosem nebo v chvatu poslouží jako skvělá utěrka.

Není lehké se usmívat, když vás trápí svědění, neobvyklý výtok, nepříjemný zápach a víte, že s vaší vagínou není něco v pořádku. Vaginální ekosystém něco narušilo a říkáme to jako ženy ženám, našly jsme řešení.

Čtěte dál.

Co testujeme:

Vaginální kapsle GYNIMUN intim protect jsou selektivní vaginální probiotikum, které obnovuje a udržuje zdravou vaginální flóru, podporuje léčbu bakteriální vaginózy a obnovu přirozeného pH. Představuje rychlou pomoc a úlevu od nepříjemného zápachu, svědění a neobvyklého výtoku.

Tato jednička na Evropském trhu jako jediná obsahuje takové laktobacily, který se ve vagíně nachází úplně přirozeně. Kapsle jsou vhodné jak při bakteriální vaginóze a tak při kvasinkové mykóze (u těžších infekcí samozřejmě po náležité antiinfekční léčbě).

GYNIMUN vaginální kapsle obsahují dva pečlivě vybrané, vaginální, patentované a klinicky přezkoušené probiotické kmeny, které byly vybrány pro své vynikající vlastnosti při udržování a obnově zdravé vaginální flóry. GYNIMUN jako jediný obsahuje přirozené vaginální  laktobacily. Žádné jiné laktobacily nejsou schopné ve vagíně přežít a bojovat v ní s problémy tak jako ty, které jsou obsaženy v GYNIMUN.