První  láska

                Když jsme dospělí, nějak žijeme. Máme své emoce a postoje.  Často používáme, fráze:  „Jsem prostě takový, taková. Jsem po mamce, babičce, dědovi. U nás jsme takoví všichni….. Máme to v rodině“.  Ale víme, co to vlastně znamená? Co se za tím skrývá? Kde se ty naše postoje vzaly?

                Dnes se mi stalo něco zvláštního, velkého, nečekaného. Zažila jsem sílu a moc první lásky.  Tento zážitek mi podlomil kolena a rozklepal ruce a o to víc s tím, že jsem si uvědomovala sílu onoho prvního zážitku a toho jak člověka dokáže nasměrovat do dalších let, jak utváří naši zkušenost, ovlivňuje naše další chování. A věřím, že možná i po mnoho let po té, kdy nějak zareagujeme a nevíme vlastně proč.  Jen řekneme tu formulku, máme to v rodině.

                Jako maminka jsem zprostředkovaně vnímala onu sílu a neopakovatelnost prvního zážitku.  Moje holčička stála a s vykulenýma očkama se na mě dívala. Dívaly se na mě dva otazníčky a hledaly odpověď a plnily se slzičkami. Hledaly vysvětlení u rodiče.  A tady se začalo skutečně reálně tvořit ono „ Máme to v rodině, jsem celá mamka“.  Roztlouklo se mi srdce a tlouklo mi snad rychleji než ji. Uvědomovala jsem si tu moc, kterou rodič má a tu zodpovědnost. Láska není jen tak něco, co napoprvé nevyjde a podruhé to už bude fajn a dokážeme nad tím mávnout rukou. Něco o čem si řekneme, toto není nic pro mě, už to nebudu dělat.  Dnes se dost možná rozhoduje o tom, jak se dva lidé jednou budou umět vypořádat s láskou a postoji k tomu druhému.  A celý den mě ono kouzlo plní od paty až po strop.  Na jedné straně malý kluk, který našel odvahu a sílu, koupit druhé holčičce dárek, vybrat ji ho, požádat o svolení učitelky a odnést ho do druhé třídy.  Plný odhodlání a odvahy. Na straně druhé malá holčička, co o jeho plánech neměla ani ponětí, byla vystavena bez varování pozornosti kamarádek a učitelů, kteří se o tom dozvěděli dřív, než ona sama. Něco, na co si mysleli jen oni dva, se najednou stalo veřejnou věcí, kterou prožívala snad celá školka. A kterou moje malá slečna nebyla bez slziček schopná ustát.  A tak dřív, než měl docválat rytíř na bílém koni a donést ji onen dáreček, jsem měla malou chviličku čas ji zašeptat: „ Na ničem jiném nezáleží jen na vás dvou, jen vy víte, jak to máte, užij si to. A nenech si to nikým pokazit. A hlavně se k němu chovej dál hezky, zvládneš ustát posmívání kamarádek, co by rady byly na Tvém místě.

                Poznáváte se? Změní se vlastně někdy něco? Jedno jestli je nám, pět, patnáct, třicet…

Tak jsme stála a dívala se na malého kluka, co se kroutil jako žížala a zářily mu oči a čekal na reakci své milované. Na malou holčičku, která s červenýma tvářema přijímala nečekaný krásný dáreček, který byl jen bonusem k upřímnému projevu a srdci na dlani, které ji bylo nabídnuto. V tom okamžiku byla všechna moudrost. Copak nejsme pořád Ti stejní, jako když jsme se zamilovali poprvé? Jen možná jednoho malého kluka kdysi jiná holčička nehezky odmítla a on si řekl: „Holky jsou na nic, nerozumím jim, už žádné nic nepřinesu“.

Ahoj holky,malému je měsíc a půl a na obličeji se mu udělala červená vyrážka. Koupu ho jen ve vodě a mažu avirilem tak nevím z čeho to může mít. Poradíte mi prosím jak se toho co nejdříve zbavit. Děkuji 

Tuhle nás postihlo zlo jménem jarní prázdniny. Jako učitelka mám prázdniny ráda, jako matka dvou plechovek semtexu už méně. Od té doby, co mám děti, ve mně prázdniny vyvolávají poněkud schizofrenní stavy.

Každopádně jsem se rozhodla, že když jsme doma tak hudebně založení, bylo by fajn to nějak začít předávat další generaci a pustit se do výchovy dalšího Mozarta. A tedy využít prázdnin a vzít to dítě školou povinné, které navíc vyjádřilo přání hrát na kytaru, na kukačku do mé hodiny na konzervatoři. Protože určitě není víc motivující zážitek než vidět matku, jak se škvaří ve vlastní šťávě.

Trochu jsem tušila, že tahle mise nebude žádný med. Ale patřičně jsem se na celou situaci připravila. Sbalila jsem Valje batůžek plný písanek, omalovánek, sešitů na procvičování matematiky a dalších věcí. Ořezala jsem jí všechny pastelky, aby se jí dobře pracovalo, zatímco já se opět budu snažit trumfnout svůj osobní rekord v disciplíně „udělej ze sebe co největší jelito za jednu vyučovací hodinu“.

Zezačátku to šlo celkem hladce. Po dvou hodinách v autě za doprovodu „Kdy už tam budeme?“ a „Mně se chce blinkat!“, občas i výhružného: „Mami, jestli nezpomalíš, řeknu to tatínkovi!“ naše dámská jízda dorazila do Plzně. Tam však nastal první nepatrný zádrhel s prostorovým uspořádáním parkovacího prostoru.

Abych to zkrátila: Ta lampa tam prostě neměla co dělat. A vůbec, když už tam byla, měla se uhnout. Pokud vás zajímá můj názor, je mi vlastně záhadou, proč dodnes ještě nikdo nevynalezl pouliční lampy z nějakého ohebného materiálu. To jsou pořád nějaké super vynálezy jako drony, rakety, 3D tiskárny a další nesmysly, ale aby někdo vymyslel něco opravdu užitečného pro lidi, to ne! Přitom by to ušetřilo spoustu starostí s nakřáplými nárazníky. A rozvody. Což samozřejmě není můj případ. My to s Pažoutem máme dobře rozdělené. Já neumím parkovat, on neumí tankovat. Společnými silami vždycky nějak dojedeme do cíle. (Pravda, někdy pro nás musí přijet odtahovka, ale to je vedlejší.)

Po krátkém poklusu Plzní, kdy se Valja jako správná vesničanka zasněně kochala tramvajemi a ruchem velkoměsta přičemž několika kolemjdoucím málem vypíchla oko deštníkem, jsme dorazily na konzervatoř. Jakože – WOW! My jsme to dokázaly a cesta nám trvala pouhé dvě hodiny dvacet minut z budovy do budovy. Dostrkala jsem to nebohé dítě až do třídy a přikázala jí, aby si vyndala všechen ten vercajk, co s sebou táhne, a nějak se zabavila s tím milionem písanek, sešitů, omalovánek, koníků a žvýkaček, co jsme sem dotáhly.