Ahoj holky,mam takovy dotaz.minule těhotenství se ukoncilo samo,kdyz jsem byla 28+5,ted jsem 36+3 a bavily jsme se s dr o tom,ze bych mohla rodit uz od 38 tydne. Dnes me predal do péče porodnice,kam jdu na kontrolu ve ctvrtek...a ted dotaz...chtela bych aby mi porod vyvolali co nejdrive,pro muj klid,cim dele to trva tim vic se bojim,ze se neco stane...vyhovi mi v tomhle porodnice nebo me muzou odmitnout? Maly ma cca 2900 gr,takze vaha ok a u me taky vse ok. Mate s tim nektera zkusenost? 

V prvé řadě popíšu rozbalení krabice a montování. Krabice šla otevřít samozřejmě dobře, stačí být trochu šikovný a, prostě mít ruce, že 🙂 Ále, smontování mopu, nebo tedy spíš rozmontování, to pro mě byla tak trochu záhada. Trochu jsem si připadala jako obyvatelka USA, protože jsem očekávala naprosto jasný návod i s obrázky 😀 No, ten tam nebyl, takže jsem musela použít vlastní mozek. Toš, jsem to roztáhla a koukám na to:"To jako bude takhle malý???" Hleděla jsem na to jako bacil do lékárny a asi po třech minutách mi došlo, že se tam musí vytáhnout ještě jedna tyčka (mop je jakoby třídílná teleskopická tyč). Toš dobrý, zvládnuto, hlavolam vyřešen.

Druhá část byla trochu jednodušší, namontovala jsem nástavec na mop, na kyblík jsem silou býka natlačila cosi červeného a plastového (asi ochrana proti prskání vody při ždímání, těžko říct, jak se tomu nadává). Toš dobrý, zkusím ždímat nasucho. Nějak jsem do ždímací nádoby strčila mop (suchý se tam cpe opravdu blbě) a začla šlapat na pedál. No, násada mě švihla celkem dost do obličeje a já díky tomu měla možnost zjistit, že se při točení hýbe celý mop, ne jenom spodní část 😀 (Možná jsem měla na začátku článku hned přiznat, že nepatřím mezi nejšikovnější lidi, jednám stylem "Nejdřív řeš, potom měř" Dědí se to po generacích a díky těmto genům a i dceři byl mop testovaný třikrát během hodiny.)

Takže jsem v sobotu s pomocí manžela vysála celý dům (rozumějte manžel vysál, já dělala dort) a šla jsem na testování.

V prvé řadě to chce trošičku praxe při strkání mopu do ždímadla (ano, tak tomu teď říkám), ale naučila jsem se to dost rychle (plácám se po rameni). Ždímání? Super, to je na tom to nejlepší, nechce se vám přestat. Ale musela jsem. Vzala jsem to hezky od vrchu dolů.

Vrchní patro plovoučka a dlaždice. Podotýkám, že předtím jsem měla mop Spontex a z nějakého důvodu jsem se s ním dost nadřela, po podlaze se mi s ním jelo těžce a namáhavě, takže pro mě bylo příjemným překvapením, že s Viledou to šlo o mnoho snáz. Co ale musím vytknout, tak násada by mohla být opravdu delší. Četla jsem to na recenzích na internetu a musím souhlasit. Já mám 166 cm, ještě jsem to nedala do ruky mému manželovi, který má 192 cm, ale vyzkouším. Je třeba zjistit, jestli se můžu sem-tam vyhnout i téhle povinnosti a nechat manžela, aby si "užil".

Takže vrch jsem vytřela rychle, bez námahy, každý pokoj na jedno ždímání, chodbu s dřevěnými schody a šla jsem do mezipatra, tam mě čekalo poměrně to samé, dva pokoje, šatna, chodba, schody...taky v pohodě. Když jsem potřebovala jít zpátky nahoru za dcerou, podlaha byla téměř suchá a musím přiznat, že s jiným mopem (nepočítám parní) mi nikdy podlaha tak rychle neuschla.

„Museli jsme řešit situace, kdy se maličká bouchala do hlavičky nebo sama sebe kousala do ručiček. Jsou to projevy citové deprivace z kojeneckého ústavu. Psycholožkou mi bylo vysvětleno, že dítě tímto způsobem na sebe upozorňuje v kolektivu nebo samo sobě způsobuje nějaký silný vjem, protože vjemy nemá nebo jich má jen velmi málo.“

Každé dítě by mělo začít svou životní cestu jako chtěné a s láskou přijímané. Vždyť na tom, jak nás vnímá okolí – naši nejbližší, přímo závisí to, jak vnímáme a přijímáme sami sebe. Pokud se narodíme rodičům, kteří se na nás těší a s láskou o nás pečují, vnímáme svět jako bezpečné a krásné místo. Sebe pak vnímáme jako dobré, krásné a sebevědomé bytosti, které se s životem zvládnou snadno poprat.

Co když je to ale naopak? Co se děje v hlavičkách a duších dětí, které přišly na svět neplánovaně a nechtěně? Co víc, dětí, které nemají v prvních dnech, týdnech, nebo hůř měsících či letech milující mámu ani tátu? Jak se asi můžou cítit? A jak vnímají asi sami sebe?

Věřím, že na většinu těchto otázek nám odpoví následující příběh, za který děkuji adoptivní mamince holčičky, která strávila v kojeneckém ústavě prvního dva a půl roku svého života..

Kouzelný telefon a první setkání

Na naše vytoužené děťátko jsme čekali téměř pět let! Když nám zazvonil kouzelný telefon, dozvěděli jsme se od sociální pracovnice, že v kojeneckém ústavu na nás nečeká miminko, ale rovnou maličká slečna. Trošku jsme se lekli, že už je tak veliká, ale nechtěli jsme ji tam po těch letech čekání nechat!