Znáte ten pocit, kdy se ve vás probudí to „něco“, co vás přiměje k tomu chtít děti? Chtít je co nejdřív, mačkat je v náručí, hrát si s nimi, zodpovědně je vychovávat – zkrátka být máma? Já ho znám moc dobře... a poslední dobou kvůli němu můj život čím dál víc připomíná očistec...

„Přijďte, až budete těhotná,“ řekl mi nedávno gynekolog a do ruky mi vrazil žádanku o převzetí do péče, adresovanou centru reprodukční medicíny. Ten ušmudlaný kus papíru mě vyděsil, vzápětí namotivoval, aby mě nakonec uvrhl do středně těžké deprese. Ženský zmetek. Cvok. Hysterka. Tak nějak se cítí žena, která chce mít dítě, ale nedaří se jí to.

A záměrně píšu „jí“, jelikož z dalšího ušmudlaného papíru od lékařů ví, že v protějšku problém není... A mohou ji blízcí tisíckrát uklidňovat, tisíckrát radit, tisíckrát opakovat: Nemysli na to. Ona na to bude myslet. A bude se dál trápit. A bude se ptát: Proč já?

Největší chybou, kterou mohou lidé před takovou ženou udělat, je:

• Říkat jí, že „to určitě vyjde, protože oni to tak nějak cítí“,
• říkat jí, že „její známá to taky tak měla“,
• říkat jí, že „problém bude určitě v hlavě“,
• říkat jí, že „nejlepší je vědomě dítě nechtít – potom se zadaří“,
• říkat jí, že „nemá bláznit, protože je ještě mladá“,
• říkat jí, že „to moc láme přes koleno a má tomu dát volný průběh“,
• říkat jí, že „oni by udělali tohle!“,
• nedej bože zeptat se se zájmem: „Tak co, pořád nic?“.

A jaké chyby dělají dámy-čekatelky, kterým ten jejich nenaplněný mateřský pud leze na mozek?

Pravidelně se v dětské ambulanci potkávám s čekací dobou delší než hodina, či dvě. Lékaři ošetřují více dětí, předepisují víc léčiv, do školky se kvůli nemoci dostanou jenom sporadicky.

I vy se často ocitáte v popsané situaci?

Když jsem byla malá, "být nemocná" 3x za rok, už bylo moc. K pediatričce se mnou máma nechodila jako na rohlíky do obchodu, a ve školce jsem poctivě strávila celý týden.

Pokud to máte i vy podobně, pravděpodobně z času na čas přemýšlíte, co se to stalo? Kde nastala chyba? Co my rodiče děláme hůř než naši rodiče, když jsou naše děti pořád náchylnější k nemocím?

Služba 24DOCTOR  se na tuto otázku zeptala lékařky, pediatričky MUDr. Vandy Pedanové. Její odpověď Vás možná nepotěší…

Už dlouho přemýšlím, že sem napíšu naši cestu k miminku. Třeba to někomu pomůže. Někomu, kdo se snaží a snaží a nejde to. Nám to taky dlouho nešlo a teď jsme ti nejšťastnější rodiče na světě. Držím všem snažilkám palce. Mateřství je to nejkrásnější, co jsem kdy zažila.

O dítě jsme se začali snažit v roce 2010 po desetiletém manželství. Předtím jsem si nebyla jistá, jestli dítě chci nebo ne, proto tak pozdní začátek. Myslela jsem si, že když nejsem taková ta zoufalka, která chce dítě za každou cenu, tak že to půjde samo a rychle. To jsem se teda pořádně spletla. Otěhotnět se mi podařilo až na jaře roku 2012. Na první kontrole v šesti týdnech bylo všechno v pořádku, a hlavně srdíčko tlouklo. Byla jsem tak šťastná, že jsem to hned všem hrdě oznámila. Zhruba za 2 týdny jsem večer začala slabě krvácet, a tak jsme jeli na pohotovost. Tam jsme se dozvěděli, že plod se přestal vyvíjet a že srdeční aktivita ustala, a rovnou mě objednali na druhý den na zákrok. Když jsem se probudila z narkózy, tak jsem jenom brečela a brečela. Hrozně moc mi pomohla milá paní Ukrajinka, která v nemocnici pracovala, a která mě chodila utěšovat a držet za ruku. Doma mi pak pomohla rodina, kamarádka s velkou tabulkou čokolády a druhý den i dámská jízda, kde jsem se ještě vybrečela a uzavřela to v sobě s tím, že to tak asi nemělo být. Na józe mě učili, že se všechno děje z nějakého důvodu, i když ho třeba nechápeme a v danou chvíli nevidíme. A asi je to pravda. Na podzim roku 2012 mi nečekaně zemřel tatínek a v době, kdy umíral, bych já byla těsně před porodem. Nevím, jak bych to tenkrát všechno zvládla.
Vzhledem k tomu, jak dlouho nám trvalo, než se mi podařilo otěhotnět, jsme se s manželem rozhodli zkusit umělé oplodnění. V letech 2012 - 2014 jsme ho podstoupili celkem 4 x, z toho 3 x mi zaváděli "čerstvá" embrya a jednou zmražené. Celé tohle období pro mě bylo velice náročné. Moje emoce byly jak na houpačce. Doktoři mi vždy oznámili, že máme krásné, životaschopné embryo (embrya), a že šance na otěhotnění je veliká. Když jsem tam tak ležela a viděla na monitoru ten shluk buněk, který by měl být moje dítě, brečela jsem. V duchu jsem s budoucím miminkem mluvila, domlouvala mu, ať se tam uhnízdí a slibovala, že budu dobrá maminka. A pak přišlo několik týdnů čekání, doufání a těšení se, než udeřila realita. I přesto, že všechno vypadalo ideálně, embrya se neuchytila. Při posledním pokusu, který proběhl v létě 2014, mi doktoři vložili dokonce tři krásná embrya. Všichni čekali, že se alespoň jedno uchytí, vtipálci mi předpovídali, že se uchytí všechna. I statisticky už jsme na to "měli nárok". Test, který jsem si po čtrnácti dnech udělala, byl pozitivní. Měla jsem ohromnou radost, zároveň jsem se ale trochu bála, jak bych zvládla případná trojčata. Na kontrole v centru pro asistovanou reprodukci se ale nic neukázalo. Možnosti byly dvě. Buď se jedná o biochemické nebo o mimoděložní těhotenství. Nakonec to naštěstí bylo jenom to biochemické. Nechápala jsem, co je se mnou v nepořádku, proč se to nedaří.
V dubnu 2014 jsem se seznámila s čínskou medicínou. Spíš ze zvědavosti, než že bych si myslela, že mám nějaký problém, jsem ji zkusila. Hned na prvním sezení mi paní oznámila, že mám mimo jiné i oslabené ledviny, které jsou podle čínské medicíny zodpovědné za plodnost. Tak jsem začala docházet pravidelně. Podstupovala jsem léčbu jehličkami a polykala bylinky. Na doporučení mé čínské doktorky jsem poslední hrazený cyklus IVF odložila na později, aby se mé tělo stačilo dát do pořádku. A tak nějak jsem to vypustila z hlavy s tím, že do ledna času dost.
Na podzim jsme s manželem, rodinou a přáteli odjeli do kouzelné roubenky na společný víkend. Všichni jsme si to skvěle užili. Dělali jsme oheň, s dětmi dlabali dýně, hráli hry a k tomu popíjeli vínko. Za tři týdny jsem zjistila, že jsem těhotná. Strašně jsem se bála to někomu říct, věděl to jen manžel. Jenže to bylo zrovna na výročí úmrtí táty, všichni byli smutní, tak jsem to nevydržela a tu dobrou zprávu jim na hřbitově oznámila. Dál jsme to ale nešířili, čekali jsme, až uplynou ty kritické první tři měsíce.
Na každou kontrolu ke svému gynekologovi jsem chodila úplně vystresovaná. Manžel mě musel pokaždé v čekárně uklidňovat. Když mi po 12 týdnech můj doktor řekl, že teď už to vypipláme, spadl mi kámen ze srdce. Věřila jsem mu. Celé moje těhotenství probíhalo skvěle. Sice mi bylo občas špatně od žaludku, ale nezvracela jsem. Večer jsem bývala víc unavená, a tak jsem chodila dřív spát. V práci mi ve všem vyšli vstříc. Věděli, jak dlouho jsem na miminko čekala. Bříško pěkně rostlo, ultrazvuky byly vždy v pořádku, a já jsem si to užívala jako nikdy v životě.
A pak, ve 26 týdnu těhotenství, mi doktor oznámil, že se mi zkracuje děložní čípek. Prý nic dramatického, jen se mám víc šetřit, polykat magnézium a za týden přijít na další kontrolu. Jenže za týden to bylo ještě horší a já jsem musela hned do nemocnice. Tam jsem si čtyři dny poležela, dostávala jsem kapačky a odpočívala. Zkracování čípku se zastavilo, a tak mi lékaři slíbili, že po víkendu můžu domů. Ten samý den odpoledne mi praskla voda. Nejdřív jsem nechápala, co se děje. Když mi to došlo, zavolala jsem sestřičku a zbytek už mám celý jako v mlze. Dostala jsem injekci s kortikoidy, které pomáhají plicím miminka dozrát. Pak mě sanitka převezla do Podolí, kde jsou na nedonošená miminka zařízení. V Podolí mi řekli, že se budeme snažit udržet miminko v bříšku co nejdéle. Minimálně alespoň 72 hodin, aby stihly dozrát plíce. I když plodová voda pořád vytékala, miminko ji zatím mělo dost, protože nová se průběžně vytvářela. Takhle jsem to vydržela 3 dny, ale pak už bylo mimčo na suchu, a tak jsem musela jít rodit. Manžel, který byl v neustálé pohotovosti, přijel za 15 minut. Věděla jsem, že miminko je natočené koncem pánevním, a že budu rodit císařem. Když mi píchali epidural, klepala jsem se jak ratlík. Ale aspoň jsem byla při vědomí. Když toho drobečka vyndali ven, plakal. Plakal úplně stejně, jako donošené děti! Ten tenoučký pláč byl pro nás zázrak. Pak jsme ho ještě na pár sekund zahlédli, když ho odnášeli do inkubátoru, a to už jsme s manželem oba brečeli. Ta strašně malinká "věc" zabalená do fólie, je naše dítě. A tak se nám 7. 4. 2015 narodil syn Daniel. Narodil se předčasně v týdnu 27 + 4 a vážil jenom 990 g, ale žil. Nejdřív byly vidět jen hadičky a jedno chodidlo zabalené do fólie. Ani další dny to nebylo o moc lepší. Bylo těžké uvěřit, že to fialové stvořeníčko kost a kůže, které se vejde do dlaní, je náš syn. Nevím, jak nejlépe popsat ty dny plné strachu, kdy jsem jako máma měla být se svým dítětem, kdy jsem měla pocit, že se o něj musím postarat a nemohla jsem. Jediné, co jsem pro něj mohla udělat, bylo zajistit mu mateřské mléko. Tak jsem poctivě po třech hodinách z prsou vymačkávala těch pár kapek mleziva a nosila je svému chlapečkovi. Hned, jak nám to lékaři umožnili, jsme začali klokánkovat. Ten úžasný pocit, kdy jsem poprvé držela svoje dítě a mohla ho přivinout na prsa, nikdy nezapomenu. Brečela jsem jako želva. Vůbec jsem v ty dny hodně brečela. Kdo to nezažil, nedovede si představit, co s člověkem udělá kombinace neustálého strachu a rozbouřených hormonů.
O lékařských detailech se nebudu rozepisovat. Důležité je, že nás po 2 měsících pustili domů. Daník vážil 2,36 kg a měřil 44 cm. Většina lidí se bála si ho pochovat. Ale nám s manželem, kteří jsme ho klokánkovali jako kilové miminko, se zdál "obrovský".
Teď už je Daníkovi 22 měsíců (19 měsíců korigovaného věku) a zdá se, že je úplně zdravý. Pokud všechno půjde tak, jak má, mohli by nás v létě vyřadit z nedonošenecké poradny.

A tak nezbývá než poděkovat všem lékařům i sestřičkám na resuscitačním oddělení v Podolí a na JIP v Krči. A nejvíc děkujeme našemu synovi, že tak statečně bojoval o svůj život a že to pro nás pro všechny vybojoval. Daníku, jsme moc pyšní, že sis nás vybral za svoje rodiče. Milujeme tě.