Stojíš za to. Máš na to. Zvládneš to.

Přesně to, potřebuji často slyšet. Tak strašně moc často.

Chci se vidět. Chci být viděna.

Chci pochopit, jak je mateřství úžasná věc. Také máte občas pocit, že to co děláte, nestojí za nic?

Že nemá hodnotu?

Přebalit dítě, nakrmit, odříhnout , uspat, uklidit, vyprat prádlo, jít ven s kočárkem..jít k dětskému lékaři..koupit plenky..uvařit večeři..to všechno zní jako věci, které nemají hodnotu..dokáže je přeci dělat každý..zdají se být nevýjimečné...ničím nezajímavé.. obyčejné...stejně jako Vy.. Stejně jako já...

Když mě někdy potkáte a mám na tváři make-up, můžete si myslet, jak to všechno zvládám s lehkostí...nevidíte už ale, že pět dní ze sedmi jdu z domu v legínách a s vlasy v culíku...

Občas se přistihnu, že se snažím působit na okolí, že je všechno v pořádku...
Když pak potkávám rodiče ostatních dětí ve škole a vidím, že mají jedno nebo dvě děti, na jejich obdivné poznámky "jak jsem dobrá" reaguji většinou jen pokývnutím...
v horším případě, řeknu něco ve smyslu : " není to tak hrozné, vše je o organizaci.."

Proč píšu, v horším případě?
Protože je to většinou jen snaha...snaha přesvědčit samu sebe, že být máma není náročné a že je to vlastně jednoduché a zvládám to s přehledem...

Ale nezáleží na tom, kolik máte dětí, zda jedno nebo dvě nebo čtyři, nesejde na tom...
ale určitě jste se každá z Vás někdy ocitla ve chvíli, kdy Vám došlo, jak náročné je být máma a někdy je to prostě tak vysilující, vyčerpávající, že se vám nechce nic...

Když mám takový den já, většinou mě potkáte v legínách, bez make-upu, s vlasy v culíku...
v takový den se většinou zvládnu jen dostat do auta, dojet ke škole a zpátky domů...a nemám chuť ani náladu na nic...

Naučila jsem se tak rozlišovat dny na "dobré a špatné a neutrální"...

V jednom komentáři k mému poslednímu článku jsem četla názor jedné maminky, že my ostatní, které to nezvládáme, bychom neměly vysedávat na sociálních sítích a věnovat se rodině a domácnosti, protože pak bychom to stíhaly všechno hned...

Vy, které jste jako já víte, že to není o lenosti, o brouzdání na facebooku. Někdy se prostě ráno probudím a vím, že ten den bude jen přežíváním...poklidím, uvařím a někdy ani neuvařím a vytáhnu jídlo z mrazáku...celý den pak strávím opravdu zíráním do notebooku nebo časopisu a nejsem schopná se k ničemu donutit...
Není špatné mít takový den, je špatné se za to stydět.

Jsme obklopeny matkami, které zvládnou všechno..práci na plný úvazek, péči o sebe a domácnost a působí na nás jako postavy ze sci-fi...my ostatní se je snažíme dohnat, nestačíme s dechem a jsme ještě hodně daleko před cílovou páskou...
Vidíte tu osobu, která leží za boční čárou? To jsem já...respektive moje já, které to prostě dnes vzdalo...

Je to děsivé přiznat, že jsem něco nezvládla, nestihla...můj muž by Vám mohl vyprávět, že už měsíc se snažím vyřídit dvěma dcerám průkazky na mhd, ale prostě nejsou hotové..proč? Jsem líná? Ne, to nejsem...ale vždycky do toho něco přišlo..nemoc..únava..nebyla síla dojet k fotografovi..nebyla a přiznám to...

Přiznám, že někdy nemám sílu na nic, nevidím to jako špatné, vidím špatné spíš to, když se snažíme předstírat, že je všechno jednoduché a nic nás nemůže rozházet...
Některé dny prostě vyžadují pizzu z mrazáku a brouzdání po sociálních sítích...všimly jste si někdy, kolik maminek navštěvuje různá fóra? Kolik jich je on-line v tu samou chvíli jako Vy?
Všechny se totiž snaží utéct někam, kde jim je lépe přesně v takový den, který máme my všechny...
nezáleží na tom, kolik takových dní máte, jestli více nebo méně, nic to o Vás nevypovídá a NE, nejste proto horší matka, než jiná...

Když mám lepší den, hezky se obleču, udělám si make-up a pak působím na lidi kolem sebe, jak to mateřství zvládám s přehledem i s pěti dětmi v zádech...

V jednom z takových dní jsem potkala mladou maminku s jedním synem ve výtahu, v nákupním centru...
Dostaly jsme se do rozhovoru, kdy začala obdivně pokyvovat hlavou nad mými pěti dcerami...
Její pohled úplně říkal :" Vaše děti jsou tak pěkně oblečené, dobře vychované a Vy to všechno, jak se zdá, zvládáte naprosto s přehledem a já Vás obdivuji, protože mám co dělat s jedním dítětem."
 Já jsem jen poděkovala a usmála se, protože byla tak daleko od pravdy. Ale kdyby se mnou jela domů, dozvěděla by se toho mnohem víc.

A tak nejen ona, ale Vy všechny chci, abyste věděly že:
Občas bojuji sama se sebou, s depresí, úzkostí a ty  pocity přichází nekontrolovatelně, že si někdy připadám jako časovaná bomba.
Chci, abyste věděly, že někdy nejsem schopná ničeho víc, než ohřát mraženou pizzu nebo namazat chleba;
Chci, abyste věděly, že čtyři dny z pěti ráno nestíhám a i když se vždycky rozhodnu vyjít s dcerami v nějaký čas, mám minimálně deset minut zpoždění;
Chci, abyste věděly, že mám dny, kdy utíkám do patra nebo se zavírám v koupelně a propadám zoufalství nebo pláču;
Chci, abyste věděly, že si někdy neumyji vlasy tři dny a tehdy přichází na řadu gumička a culík;
Chci, abyste věděly, že jakmile jsme se dostaly na parkoviště, tak "dobře vychované" dcery se rozhodly poskakovat okolo auta, překřikovat se a nejmladší odmítala nastoupit;


Ale to nejdůležitější, co chci, abyste věděly je, i když mám pět dětí neznamená to, že všemu rozumím a mám na všechno odpověď. Že mám doma vše zorganizované a všechno dává smysl.
Nevím si rady s tolika situacemi každý den. Někdy prostě vezmu nejmladší dceru do náruče, když se vzteká a odcházím rychle pryč, protože nemám sílu se s ní domlouvat a vysvětlovat jí, proč chci tohle a proč ne.
Někdy koupím dcerám večeři ve fastfoodu, protože to znamená, že když dorazíme domů, nemusím nic chystat a můžu si sednout a dát kávu.
Někdy ty nejmladší pošlu spát o dvacet minut dřív, protože neumí hodiny a já už prostě cítím, že je toho na mě moc. A tak jim tvrdím, že už je půl deváté, i když je teprve osm.

Nevím, jak vypadá máma, která má odpověď na každou otázku a dokáže si se vším poradit, ale věřím, že všechno co děláme, děláme s láskou pro naše děti a naše rodiny a právě to, z nás dělá perfektní mámy.
A v očích našich dětí jsme určitě ty supermámy, které to umí a všechno zvládají.

Ve svých očích se vidíme, jako  vyčerpané, provinilé ženy, které nejsou takové, jaké by si přály být.

Ale život není takový, jaký by měl být a takový, jak bychom si přály a právě proto je tak výjimečný.

Stejně jako Vy,

S Láskou,

Monika

Zítra budu mít snad 100 dní do porodu a proto jsem se rozhodla k tomuto jubileu zveřejnit tento článek. Nejdřív tady a pak na svém blogu ...

Jedno dítě už mám a těšila jsem se, že si v budoucnu pořídím ještě jedno ...

Těhotenství ... Nejkrásnější období ženy - PREJ! - nevěřte tomu :D !!!

Když se na testu objeví dvě čárky (pokud to není po jednorázovce), tak Vás zaplaví

pocit štěstí, že se TO povedlo a je to NESKUTEČNĚ krásný, ale potom těch 9 měsíců...

Pravdy jsou velmi jednoduché :

Také jsem se zařadila mezi tyto ženy, ani nevím jak. Už to bude brzy rok…

Jedno dítě už doma mám, všude kolem se rodí druhé, popř. i třetí a u nás doma už bychom také rádi další měli. Ale ono nic. Protože s dcerkou jsem otěhotněla na lusknutí prstu, moc jsem nepochybovala, že by to mohlo být jinak. Po třech měsících „nechání všeho náhodě“, jsem byla u gynekoložky, která mně ujistila, že jsem zdravá. Chodila jsem na folikulometrii 4 cykly. Kromě jednoho všechny ovulační. Ale ani to nepomohlo. Začínala jsem mít obavy a ptala se sama sebe, proč na dítě tak dlouho čekáme. Odpovědi jsem nenacházela ani z úst lékařů, ani odjinud.

Silně na mě doléhalo vidět všude korzující kamarádky s břichem jak meloun, případně už drandící s kočárem a prvním prckem kolem.

Švagrová, se kterou naše prvorozené dělí 2 týdny, čeká dvojčata.

„Kup si ovulační a těhotenské testy, vždyť je to jednoduché jak facka. Já takhle otěhotněla na první dobrou,“ doporučuje sestra a já si připadám jako pako, že se mně to s jejich pomocí ještě nepovedlo.

 „Nemysli na to a miminko přijde samo!“