Například, že život se skládá z momentů.

Okamžiků, které ani nevnímáme a nepovažujeme je za důležité.
Drobnosti, které děláme každý den a procházejí našimi životy bez většího povšimnutí.

Nevěřila jsem tomu.

Vždycky jsem si všímala jenom velkých věcí.
Věcí, které byly podle mě důležité, protože měly velký význam.

Stejné to bylo, když jsem se stala mámou.
První zub, první slovo, první krůček.

Velké věci, které stojí za to, aby se zapsaly a nafotily. Abychom se s nimi podělily mezi svými přáteli a nadšeně je sdělovaly okolí.

Dnes je ten den, kdy náš velký kluk udělal první krok a řekl poprvé "táta".

Ale co ty malé okamžiky, které skoro nevidíme?

Co předchází tomu, než Vaše dcera nebo syn udělají první krok?

Je to pohupování na kolínkách, přidržení se stolu...
Není to první krok, je to jen malý nepatrný pohyb, který trénuje několik měsíců, aby byl dokonalý a vedl k tomu dokonalému PRVNÍMU KROKU.

Když naše nejmladší dcera namalovala první kolečko pozorovala jsem ji předtím.

Několik týdnů se snažila správně uchopit pastelku a jen ledabyle čmárala na papír, ale i to byl trénink.
Malý trénink před velkou věcí.

Ve shonu každého dne a se všemi povinnosti je snadné přehlédnout tyhle drobnosti, které jsou pro naše děti důležité.

Neustálé utírání otisků dětských prstíků ze zrcadel, umývání pasty z umyvadla.
Počítání do deseti a čtení slabik, které nedávají velký smysl.

Strachování se o to, aby se jim nic nestalo a o sebe, aby jsme všechno udělaly správně.
Zvládání každého dne i s minimem spánku a s tolika šálky kávy, že už  nám jen při zaslechnutí slova "kofein", naskakuje husí kůže.

Ježdění sem a tam a stále dokola.
Na nákupy, do školy a do školy. Ráno, odpoledne.
Kroužky plavání, tancování, modelování a zpívání.

Mytí nádobí a vyndávání dalších čistých talířů.

Plnění pračky, které nikdy neskončí.

Utěšování plačících dětí, stírání slz a hledání kapesníků, které v kapse byly, ale už z nějakého záhadného důvodu nejsou.

Psaní zpráv větším dětem a domlouváním se s nimi, kdy pojedou domů a kde se sejdete.

Ale když jsem tak pozorovala naši nejmladší dceru, jak se snaží namalovat kolečko, došlo mi, že jsem se mýlila.

I když se to nezdá, ale každý krok, který podnikneme před dosažením svého cíle, je důležitý.

Chvíle, které nás naplní štěstí a berou nám dech nejsou většinou chvíle velkých vítězství.
Tvoří je drobné, obyčejné věci.

První napsané slovo.

Pohled na spící tvář našich nejmenších.
Úsměv, když s radostí jedí zmrzlinu.

Když sevřete tu malou ručku ve své.

Ale ne vždycky přijdou  úžasné okamžiky v pravou chvíli a my je můžeme ocenit.

Někdo mi nedávno řekl, že se mu mé články zdají patetické.

Dřív bych měla snahu vyvracet mu tento názor a tvrdit, že nejsou takové.
Ale dnes vím, že občas patetické jsou.

Neustálé připomínání toho, že jako mámy řešíme spoustu nelehkých věcí, saháme si na dno svých sil a možností a vždycky musíme najít cestu a způsob jak ze všeho ven.

Vyčerpání, fyzické vysílení, pocity frustrace a zoufalství.

Všechno by mělo být zázračně vykoupeno jedním úsměvem od našich dětí, pohledem na to, když spí a pocitem štěstí, když je objímáme.

Ale víme, že to tak není.

Někdy jsem rozčilená na své dcery, že i kdyby mě objímaly celou věčnost, nepomůže to.
Ne, opravdu ve chvíli, kdy mi padá nákup z rukou, jedna dcera si stěžuje na kamarády ve škole a nejmladší vylije skleničku pití na stůl, nemůžu se dívat na své děti a skákat radostí a tančit s nimi.

V tu chvíli mám vztek a chci se vším praštit na zem a někam utéct.

Je to ale normální, známe to všechny mámy.

Milujeme své děti nejvíc na světě a nesnášíme sebe samé, když na ně zakřičíme.
Chtěly bychom být lepší, klidnější, mít víc času a trpělivosti. Umět krásné dorty, hodiny s dětmi vyrábět zvířátka z papíru a radovat se z dnes teprve druhé pračky prádla.

Ne, nemůžeme z toho mít radost a to, že ji nemáte, je normální, nemusíte se obviňovat, že nejste dost šťastná máma a neprožíváte jen pocity euforie a lásky.

"Ve všem, co nás obklopuje a s čím se denně potkáváme, je chemie. Žijeme v chemické době, době jedové.

S příchodem našeho dítěte na svět jsme se dopady okolního prostředí na nás začali více a více zabývat, protože nám není lhostejné naše zdraví a zdraví našich blízkých. Jako jedinci asi příliš neovlivníme kvalitu vzduchu, který dýcháme, ale je toho spoustu, co ovlivnit můžeme a dokonce velmi jednoduchými kroky.

Máte chuť na změnu k lepšímu? Pojďte do toho s námi!"

Ve všem, co nás obklopuje a s čím se denně potkáváme, je chemie:

• Bydlíme v obydlích složených z chemických látek.
• Obklopujeme se věcmi, které jsou plné chemie.
• Pijeme zamořenou vodu plnou chlóru, hormonů a antibiotik.
• Dýcháme vzduch plný jedovatých plynů.
• Jíme jídlo obsahující spousty hnojiv, postřiků, konzervačních látek, barviv a umělých náhražek.
• Oblékáme si oblečení ze syntetických materiálů obsahující chemická barviva.
• Používáme drogerii od hlavy až k patě plnou ingrediencí, které ani neznáme.
• Užíváme bez rozmyslu spousty farmak...

A mohli bychom pokračovat dál a dál než by byl výčet úplný.