Tak mám za sebou šestou chemoterapii, druhou z cyklu taxanů. Tentokrát to bylo dlouhé, v Krči jsem byla od osmi do jedné. Ale byla jsem v klidu, měla jsem co číst, co jíst, prostě základní životní potřeby byly uspokojeny a to moje alfa a omega🙂. Jen jsem si po minulé zkušenosti, kdy to bylo rychlé a pak jsem ještě dva dny byla úplně fit, naplánovala ještě dost akcí po akci "CH". A když jsem odcházela z nemocnice, moc jsem se necítila. Ale řekla jsem si, že to dám. A dala jsem to 🙂. Oběhala jsem to pár obchodů, vyřídila jsem nějaké pracovní věci, v průběhu jsem se zastavila v kavárně a připadala si jako king. Domů jsem dorazila v pět, svalila se na židli a bylo mi dobře. Teda, byla jsem unavená, bolely mě nohy a muset se starat od děti, tak to asi nedám...Ale já mám báječnou rodinu, přijela Zdendy mamka, takže s dětmi jsem se poňuchňala a když jsem začala cítít únavu, tak jsem je poslala spát🙂. Já jsem tedy i přes únavu bděla snad do půl jedné a zbytek noci byl takový...no nic moc, ale věděla jsem, že další den se můžu válet i během dne, tak mě špatný spánek nevyváděl z míry. Holt to jsou ty vedlejší účinky kortikodů, které beru aby se předešlo případně alergické reakci na chemoterapii. Ještěže je mám vždy jen na tři dny. Musím říct, že to tyhle prášky nebudou mými favority, minule mi sice způsobily euforické stavy, ale také pálení žáhy. Tentokrát se euforie nedostavila. Škoda. Za to přišla ta nespavost. Ale to je maličkost.

Po minulé dávce jsem byla vyřazena na celý dlouhý týden, nic mi tedy nebylo, jen jsem spala, spala a spala. Ale pak už mi bylo celkem dobře. Zvládla jsem tři oslavy. Jedna byla pro mě dost zásadní, podařila se mi jedna věc ze které mám vekou radost (viz foto a více možná někdy v nějakém článku nebo to máte na FB). Dále návštěvu kamarádů u nás doma (6 dětí a 6 dospělých v panelákovém bytě 3+1!!!, super!!!), setkala jsem se s kamarádkami a vydala jsem se dokonce na koncert kapely Wohnout. 

Na tento koncert jsem chtěla jít už od jara, jelikož to vypadalo na velkou akci, měla jsem nutkání koupit i vstupenky. Když jsem onemocněla, stále jsem přemýšlela, zda budu či nebudu moct jít. Ale týden před koncertem jsem měla dobré krvinky, cítila jsem se výborně, tak jsem si řekla, jo, jdu! Sehnat hlídání, abychom nemuseli opět otravovat Marušku byl kumšt, nakonec to padlo na mamku, která slíbíla, že přijede do Prahy. Tímto ji moc děkuji, i když nakonec kvůli nemoci nepřijela. Takže velké díky patří Marušce, která se hlídání nakonec ujala a hlavně také Zdendovi, který to celé zařídil.

U toho bych se asi trochu zastavila. Moc jsem chtěla jít a chtěla jsem jít se Zdendou. Ale nějak jsem to nedokázala nikomu říct, nechtěla jsem otravovat a tak. Ale po telefonátu se Zdendou, který řekl, že když teda na koncert nepůjdu, tak že on jde do hospody, jsem se vzchopila. Nejprve jsem teda Z. telefon položila uprostřed hovoru a byla jsem šíleně navštvaná a ukřivděná. Ale pak jsem sedla k počítači a napsala mu jak se věci mají a co chci já. A hleďmě, ono to zafungovalo. Jednak, já se smířila s tím, že večer někam vyrazím sama bez Zdendy a byla jsem klidná, jelikož jsem věděla, že jsem pro své potřeby udělala vše. A Zdenda mně velmi překvapil. Několikrát se ujišťoval, zda si ten večerní program zruším, moc se mi teda nechtělo, pač pod avizovaným překvápkem jsem čekala maximálně Zdendou uvařená vajíčka s párekem (jeho verze luxusni večeře) a Kancelář Blaník na Streamu. Ale na vajíčka jsem měla celkem chuť a Kancelář Blaník je taky docela dobrá, na koncert Wohnout tedy nemá, ale což. A hádejte co, místo vajíček jsem dostala vstupenky a místo Kanceláře Blaník dorazila Maruška. A my mohli vyrazit!!!! Koncert byl nejlepší!!! Hlavně, tedy ten pocit, že tam můžu i přes probíhající chemoterapii být a že se tam cítím dobře. I s holou hlavou 😀

A proč to vše píšu??? No tentokrát vám na tomto příkladu chci ukázat, jak je důležité sdělovat druhým své požadavky, přání a pocity. Protože většina lidí nemá možnost telepatie a do hlavy vám, díkybohu, nevidí. A lidi, kteří vás mají rádi, vám vaše přání, pokud to jen trochu půjde, rádi splní. Věřím tomu. Jde jen o to, jim ty svá přání nějakou srozumitelnou formou reprodukovat. Mně třeba moc nejde mluvená forma, takže když už jde fakt do tuhého a komunikace vázne, tak píšu. A funguje to!

Někdy svoje přání vyslovit nemusíte, tuto knížku jsem dostala od kamarádky jen tak...Ale nespoléhejte na to, když něco opravdu chcete a ono to ne a ne příjít, jděte si za tím.

Neustále mě fascinují.

Fascinují mě, kolik energie se v tak malých tělíčkách skrývá. Hlavně naše prostřední Nicolka je blázínek a je obdařena takovým množstvím energie, jakoby by si dala několikrát denně dvojité espresso.

Zrovna včera jsem si  uvědomila, jak je těžké být mámou těch nejmenších dětí. Ano říká se, že problém jsou tak velké, jak velké jsou děti, ale kdo někdy opravdu strávil den s dětmi do pěti let ví, že tohle období  JE NEJNÁROČNĚŠÍ ze všech.

A když jich máte víc, je to ještě náročnější.



Pamatuji si na dobu, kdy jsem doma měla v jednu chvíli novorozeně, tříletou a rok a půl starou dceru. Bylo to opravdu vyčerpávající.

Už jsem skoro zapomněla, jak zaneprázdněná jsem byla.

Všude zněly hlasité zvuky od pláče miminka přes záchvaty vzteku tehdy tříleté dcery. Běhala jsem mezi dětmi a snažila se zároveň uklízet byt, vařit a vychovávat.
A i když mi to dnes přijde jako film, přehrávaný někde mimo mně

Vy všechny, statečné mámy malých dětí.Vím, že jsou Vaše dny někdy jen rozmazané šmouhy a že máte pocit, že ničeho nedosahujete.
Ale opak je pravdou.
Dosahujete toho hodně.

Pracujete velmi tvrdě s těmi maličkými, kteří se snaží být samostatní, nezávislí a bojují s Vámi každý den.
Neustálé slovo "NE!" nebo " JÁ SÁM!" znějí pořád dokola a Vy v sobě někdy marně hledáte trpělivost, zvlášť ve chvíli, kdy spěcháte a víte, že prostě musíte odejít z domu. A zrovna se Váš tříletý syn rozhodl, že si zapne bundu a obuje boty úplně SÁM a Vy vidíte, jak mu to nejde.

A čas běží.
Je to přehlížené, i my samy to nevidíme, ale je to práce.

Těžká, stále opakující se práce, každý den.
Děti rostou tak rychle, jako na běžícím páse a jednou opravdu ty boty obují správně a bundu si zapnou během chviličky.

Zdravím, dámy,

dnes otevíráme tak trochu jiný konkurz. Hledáme totiž Ambasadorku pro Mylan lékárničku. Je to lékárnička, která vždy obsahuje ten správný lék. Ten, který vám pomůže od bolesti hlavy nebo nevolnosti, a tím vám umožní jít do práce nebo s dětmi do parku.

Dnes je Mylan jednou z předních farmaceutických firem v segmentu generických a speciálních léčiv, která poskytuje produkty ve zhruba 145 zemích a oblastech.

Ve společnosti Mylan jsou odhodláni stanovovat nové standardy v oblasti zdravotní péče. Věděli jste, že přibližně 50 % lidí, kteří žijí s HIV/AIDS v rozvojovém světě, je léčeno produkty společnosti Mylan?

Ambasadorkou pro Mylan

... je maminka, která je komunikativní, otevřená, přátelská, důsledná a optimistická. Sdílí hodnoty, které jsou pro společnost Mylan důležité: inovativní přístup, zodpovědnost, spolehlivost, orientace na pacienta a týmová práce.

Automatické otočení displeje

Tato funkce je naprosto unikátní. Zdá se být velmi prospěšnou až do chvíle, než se ji rozhodnete využít. V praxi to vypadá asi takto: chcete obrazovku na výšku? Nedejbože, abyste telefon nepatrně vychýlili mimo jeho osu. Obrazovky na šířku se nezbavíte až do nejdelší  smrti. Nakonec si ho přečtu raději podle rady chytrého telefonu na šířku. Nebo na šišato. Jak to vyjde. Opět jen do chvíle, než bych si telefon otočila na šířku, protože pak se zaručeně přehodí na výšku. To je zákon chytrého telefonu.

Načítání e-mailu

Než se mi načte e-mail, stihnu si zpravidla vyčistit zuby, vytrhat obočí, naondulovat chlupy na nohou a u toho zhlédnout dva filmy. Efektivní nástroj k ještě efektivnějšímu nakládání s časem.

Když chcete využívat chytrý telefon k telefonování

Co vás nemá! Telefonování je nemoderní! Pokud něco chcete někomu sdělit pomocí chytrého telefonu, raději mu napište zprávu na fejsbůku. Chytře. Navíc pokud by mi šlo o život a chtěla bych volat tísňovou linku, masový vrah by mě stihnul znásilnit, rozřezat, rozčtvrtit a exemplárně vyvěsit na všech billboardech v okruhu 10 kilometrů. Twitter to jistí.

Na portál Modrý Koník jsem se zaregistrovala v září roku 2013, tudíž jsem zde přes tři roky. Zažila jsem zde tedy několik změn. Některé byly prospěšné, některé naopak. Nevěřím, že se tímhle článkem všechny změny vrátí do normálu, ale když čtu příspěvky od druhých maminek, jak si stěžují, řekla jsem si, že kdyby se pod tento článek podepsalo více uživatelek, možná by se podstatnější změny vrátily 🙂

Ať nezačnu od toho negativního, začnu u pozitivních změn:

•  možná oprava příspěvku
• smajlíci (ze začátku jsem si nemohla zvyknout, ale nakonec se dají)
• lepší font v článcích
• „lajkování“ komentářů
• vkládání fotografií do komentářů
• možnost skupinek (jak tajných, tak normálních)
• zobrazení emotikony (smajlíka) v albech, příspěvcích a článcích
• uložit článek jako rozepsaný
• zobrazení, kolikrát byl článek přečten
• možnost darování srdíček
• možnost zrušení upozornění na příspěvěk
• možnost zrušení zobrazování příspěvků od vybrané uživatelky

A teď ty negativní změny:

• při najetí na obrázek uživatelky, např. v komentáři, se nezobrazí základní informace
  
• zrušená funkce počet „lajků“ u fotoblogu
  
• zrušený seznam přátel
  
• zrušení příspěvků jen pro přátele
  
• zrušení  přesouvání fotografií mezi alby
  
• změna fontu 
  
• změna tabulky o těhotenství  (kdysi byla informace o těhotenství hned nahoře, dnes musíte najet až do půli profilu uživatelky, abyste zjistili danou iformaci)
• zrušené řazení uživatel podle počtu „lajků“ u fotoblogu v Seznamu maminek
  
• zrušené uvedení partnera na profilu
  
• vkládání nálepek do komentářů (naprosto zbytečné, dle mého)
• zmizela funkce Vybrali jsme

Dále mě už změny nenapadají, takže pokud některou z vás napadne jak pozitivní, tak negativní změna, určitě ji napište do komentářů a já ji poté popřípadě dopíšu do článku.

"Jako malá jsem milovala Vánoce. Postupem času se ale kouzlo vytratilo.

Všechno se změnilo s příchodem jednoho malého človíčka na svět.

 Najednou mi ten den zase začal dávat smysl..."

„A ještě se třikrát vyspinkáš a příjde Ježíšek….“

Tak moc ráda vzpomínám na dětství, kdy jsem se nemohla dočkat Štědrého dne a dárků, které mi přinese Ježíšek.  Ještě teď si vybavím ten pocit napětí, příjemného mrazení a vzrušení v celém těle z očekávání, jestli pod stromečkem najdu to, o co jsem si napsala Ježíškovi.

S přibývajícím věkem blažené pocity postupně zeslábly, kouzlo se vytratilo a Vánoce se pro mě staly jen příslibem volna, dárků, návštěv, pojídání/přejídání a blížícího se konce roku, a to celé za doprovodu nervozity a všude přítomného stresu z honby za pomíjivou dokonalostí jednoho svátečního dne.

Od mého prvního porodu uběhlo už skoro 6 týdnů (letí to hrozně rychle) a já se konečně dostala k tomu sepsat, jak to celé probíhalo.

Po rizikovém těhotenství, které jsem z větší poloviny proležela, po 4 pobytech v nemocnici a prognóze doktorů, že nedonosím ani do 32.týdne, jsem celý poslední měsíc těhotenství na každé kontrole slyšela, jak je vespodu všechno krásně nachystané, jak jsem na centimetr otevřená a jak budu brzo rodit....malá byla koncem pánevním a já chtěla rodit přirozeně, takže o to více jsem byla lékaři hlídaná.

Nemohla jsem se dočkat, až už bude malá u nás, i proto, že ten poslední měsíc jsem měla dost silné poslíčky, pořád jsem nevěděla, jestli už rodím nebo ne, jestli mi uniká plodovka nebo ne, všechno mě bolelo, byl to jeden dlouhý, nekonečný měsíc. Lékaři mi udělali dva Hamiltony, aby to uspíšili...nepomohlo. Vzhledem k tomu, že při porodu koncem pánevním se nesmí moc přenášet kvůli váze miminka, jsem 40+2 nastoupila na vyvolání porodu. Nervózní, nevyspaná. Doktorka mi ráno na poradně sice nabízela, že ještě 2 dny můžeme počkat, jestli se malá neumoudří a nebude se chtít narodit samovolně, že u KP je to lepší varianta, ale já se bála, aby jí nenarostla váha tak, že bude neporoditelná normálně (císaře jsem se bála jako čert kříže), že jsem ji řekla, aby se to už vyvolalo. 

Takže v pondělí 14.11.2016 jsem ráno nastoupila na indukci porodu. V 10 mě přijali na pokoj, manžela poslali domů s tím, že mu dám vědět, jak se začne něco dít. O půl 12 mi zavedli první tabletku, ve 12 už jsem začala něco cítit, ale říkala jsem si, že takhle rychlé to snad být nemůže, když někdo na porod čeká i 2 dny. No, bylo to ono...ve 12 už jsem měla soustavné bolesti v kříži i v podbříšku najednou, bylo to velmi "rozkošné". V bolestech jsem se dobelhala na sesternu, že mě to opravdu hodně bolí, do toho jsem jim tam začala i zvracet. Při vyšetření zjistili, že jsem otevřená na 3 cm a zatím se nic nechystá, ani kontrakce se moc nekreslily, ale vzhledem k tomu konci pánevnímu a k mému intenzivnímu zvracení mě poslali na porodní sály. 14.02 jsem napsala manželovi, aby přijel, načež jsem se za doprovodu sestřičky odbelhala o patro výše (výtahem) na porodní sály. Tam si mě převzala porodní asistenka Kamila Bulawová, která ve Fakultní nemocnici Ostrava dělá prohlídky sálů, takže jsem ji odtamtud znala. Také jsme spolu osobně konzultovaly můj porodní plán a ona věděla, že já jsem tam, co jde rodit přirozeně ten konec pánevní. Takže jsem byla moc ráda, když jsem na svůj porod vychytala právě ji. Když mě viděla, jaké mám bolesti, nabídla mi epidural, ten jsem odmítla (během těhotenství jsem absolvovala operaci ve spinální anestezii a měla jsem po ní silný postpunkční syndrom, takže jsem se dalšího píchání do páteře bála). Domluvily jsem se, že mi místo toho píchne takovou olejovou injekci do zadku proti bolesti. Nabídla mi i klystýr, ale ten jsem také odmítla, že je zbytečný. odvedla mě na porodní sály a napojila na monitor (mohla jsem si vybrat, v jaké poloze mě budou natáčet, takže první monitor jsem seděla v křesle). PA mi pomáhala prodýchávat už dost silné kontrakce, které přicházely snad co minutu a půl. Díky její technice se mi je dařilo zvládat. Horší bylo, že jsem měla bolesti i mimo kontrakce, takže jsem se injekce nemohla dočkat. 

Než mi ji píchla, objevil se na sále manžel. Od mé smsky do jeho příchodu uběhlo asi 28 minut, autem to máme asi 25, takže si umíte představit, jakou rychlostí zřejmě jel 😀 po zavedení injekce se mi do 20 minut ulevilo aspoň mimo kontrakce. Většinu 1. doby porodní jsem strávila na míči ve sprše. Mám tuhle dobu takovou zamlženou. Když jsem neměla kontrakci, okamžitě jsem na míči usínala, protože jsem byla hrozně unavená. Současně si ale všechno, co se dělo, pamatuju. Vím, že mi u sprchy seděl manžel, hlídal mě, abych nespadla z míče, neotravoval mě s nějakým mluvením, nosil mi vodu a další věci, co jsem potřebovala. Kontrakce přicházely pořád po té asi minutě a půl, ale dařilo se mi je vždycky rozdýchávat. PA nás nechávala o samotě, jen mě chodila občas kontrolovat nebo mi oznámit, že se bude natáčet monitor. 

Kontrakce jsem měla celou dobu tak po minutě a půl až do půl 6, pak se natáčel monitor, následně jsem si musela vlézt na lůžko a PA zjistila, že jsem asi na 6 cm otevřená. Řekla, že zatím je čas na porod a ať se klidně vrátím do sprchy, jeslti chci. Jen se za PA zavřely dveře, rupla mi voda a sprcha už se nekonala (bohužel 🙂). V poslední fázi před porodem se kontrakce výrazně zintenzivnily a co se do té doby dalo rozdýchat, tak teď už se rozdýchat nedalo. Zkoušela jsem i dýchat nějaký plyn na snížení bolestí, ale vůbec nezabíral. Mezitím se u mě vystřídaly PA, přišla jedna taková mlaďounká, velice sympatická, která tam s námi zvládla celý porod. Před půl 7 se mi na sále najednou shromáždila hrozná spousta lidí, snad 8 jich tam bylo (později jsem zjistila, že to bylo kvůli tomu porodu KP, vedl ho jeden zkušený doktor a asistovala mu mladá doktorka, která se na mě učila, měla jsem ji i na poradně a byla strašně fajn). V této fázi porodu už se můj porodní plán nedal moc dodržovat, jelikož jsem neměla sílu na tlačení, tak mi píchli oxytocin, aby se malá dostala rychle ven. 

"To change the world, we must first change the way the babies are being born."

Michel Odent

Cesta k mému těhotenství a porodu začala v mých 17 letech, kdy jsem viděla během  jediného týdne dvě zcela odlišná videa, která vlastně předurčila to, kam se pak můj život začal ubírat. První video byl „klasický porod“ v české porodnici se vší rutinou, včetně odnesení zdravého dítěte od matky a následně zacházení s tímto pár minut starým miminkem, jako někde v pásové výrobě.  Kontra k tomu jsem pak shlédla film Orgasmický porod a hned jsem věděla, že chci, aby jednou můj porod vypadal spíš jako v tomto filmu, než v tom videu, co jsem viděla před ním. Za 2 roky jsem šla na VŠ a můj zájem o porodnictví trval. Během praxe v Lize lidských práv se definitivně zformovalo moje odhodlání, a to z právního hlediska působit tak, aby došlo k zásadním změnám v systému porodnické péče v ČR, aby skutečně existovala možnost volby. Když jsem otěhotněla, byla jsem v šoku. Kvůli 2 věcem. Za prvé jsem chtěla rodit, až budu JUDr. A zatím jsem nebyla ani Mgr.:D a za druhé, až bude ten systém jiný. Cítila jsem marnost nad marnost,  když i po 7 letech se pořád debaty točily kolem stejných stupidních výroků a vlastně se nikam neposunuly. Doufala jsem, že aspoň dojde k tomu, že PA budou moci pečovat místo gynekologů o zdravé těhotné ženy, a že je budou moci doprovázet do porodnic, které s nimi budou uzavírat smlouvy. Ale to se nestalo. Byla jsem těhotná v systému, kde je „normální“ jen jedna cesta a jeden způsob, a to mě děsilo.

Strašně moc jsem chtěla rodit se svou porodní asistentkou (dále jen PA), na radu kamarádky jsem kontaktovala jednu, která měla nejen skvělou pověst,  ale hlavně smlouvu s porodnicí, která byla nedaleko. Kontaktovala jsem ji v 11. týdnu a už měla listopad téměř plný. Na tomto místě rada pro všechny, co uvažují o vlastní PA. Čím dřív ji kontaktujete, tím líp. Poprvé jsme se s ní s manželem sešli v 18 týdnu a hned jsem věděla, že jsem udělala dobře, což mi dokázala během těhotenství ještě několikrát. Musím říct, že jsem měla i štěstí na lékaře, s kterými jsem se potkávala. Netroufla jsem si být pouze v péči PA, jelikož jsem nebyla fyziologická těhotná. To, že mám skvělého gynekologa jsem věděla už před těhotenstvím, ale teprve během jsem zjistila, jak moc. Když jsem od něj v 37. týdnu těhotenství odcházela do péče porodnice, málem jsem to oplakala a manželovi jsem v autě říkala, že chci být zase těhotná, abych za ním jezdila častěji než  jedenkrát za rok.

Celé těhotenství jsem sveřepě všem tvrdila, že budu rodit 11. 11. Je to hezké datum a navíc Den veteránů. Cítila jsem, že to tak bude a přes to jede vlak. Mohlo mi být jasné, že mě moje intuice zklamala, podobně jako u pohlaví miminka, kdy jsem všem říkala, že určitě čekáme kluka. Nemohlo to být jinak, vždyť jsem pořád měla chuť na maso a podle všech jsem krásněla. A hle! Na všech velkých utz opakovaně potvrzovaná holčička.

Nicméně v podvečer 10.11 jsem začala mít bolesti podobné menstruaci. Přicházely po půl hodině a já se radovala, že se „něco děje“. Šla jsem do vany a tam bolesti odezněly. :D Alespoň jsem toto využila k tomu, že jsem si udělala rozlučkový rituál s bříškem a pěkně jsem si poplakala. Nikdy jsem se totiž necítila tak krásná, jako s tím bříškem a bylo mi hrozně líto, že náš společný čas se krátí. V pátek 11.11.  jsem následně obrečela, že 11. fakt asi porod nebude, a že se naše miminko nenarodí na Den veteránů, navíc se mi do mysli začaly vkrádat myšlenky o „přenášení“. Jedenáctého jsem měla termín a v porodnici jsem byla jen na 1 kontrole a sepsat dokumentaci, a jinak jsem chodila ke své PA, no a když už jsem byla v 41týdnu, tak to chtělo zajet zase do porodnice, aby se zkontrolovaly průtoky. Takže jsem následně brečela i z představy, že další týden asi budu muset zase do té blbé nemocnice, a že jsem tam chtěla jet, až když budu rodit. Manžel se vrátil z práce a uklidnil mě, že se na mě nezlobí, že Den veteránů nestihneme. Jupí. :D  Zalehli jsme asi o půlnoci s vidinou normálního víkendu. Ještě než jsem usnula. jsem hladila bříško a říkala Berušce,  že má ještě nejméně 2 týdny k dobru, a že jí věřím.

Ahoj,

jmenuju se Tereza, mám dvě děti - 4,5letou Elišku a 1,5ročního Matyáše. Společně jsme dostali od firmy True4kids šanci vyzkoušet si jejich výrobek. Jejich pero Magic Pen. 

Přihlásila jsem se do soutěže kvůli Eliščinýmu postoji k podobným věcem, u kterých mi řekla, že jsou trapný a nechce je.

Čekali jsme na balíček poměrně dlouho, dcera pořád otravovala, kde to je a že to chce vyzkoušet. Na tabletu má totiž pár stažených aplikací z obchodu play, které ji už nebaví (proto ten postoj, že je všechno trapný).

Huráá, pero přišlo navečer 19.12. No, máme jen tři dny na to testovat a pak napsat recenzi. Jdeme na to.

Balíček přišel hezky zabalený, v bublinkaté folii, uvnitř byly pěnové kousky. Po rozbalení balíčku se uvnitř nacházelo pero, srolovaný návod a kód pro stahování aplikací, abychom nemuseli být v demoverzi. Návod pro nás byl docela oříšek, protože se to pořád kroutilo  Zvládli jsme to a chtěli jít na věc. Zjistili jsme ovšem, že pero nemá baterie. Dávají se tam dvě mini, takže jsme testování museli nechat na další den, protože jsme doma tenhle typ baterek nemeli.

Samozřejmě, že dokážu zachovat klid a nadhled.

Tedy až na pár výjimek, které ovšem jen potvrzují pravidlo.

Jen tak namátkově: Přeci by po mně nikdo nechtěl, abych ve vyhrocených situacích, jako je rozpáraný pes nebo dítě s prokouslým rtem skrz naskrz, s blahosklonným úsměvem rozdávala lístky jasmínového čaje a přála všem zúčastněným uvolněnou meditaci?! To zkrátka nejde! Jsou situace, kdy člověk může trochu vyšilovat. Tak.

Stejně tak jsou situace, kdy můžete vyšilovat víc než trochu. Jako třeba když už počtvrté jedete se svou ratolestí sešívat jakousi část obličeje.

Vážně mě mrzí, že jsem na ten Elišův úraz nereagovala s noblesou a klidem. Měla jsem v plánu říkat jen věty typu: „Což se dá dělat? Navrhuji, abychom teď všichni asertivně vyjádřili své názory a emoce nad šálkem Ječmene.“ Pro příště si píšu nápovědu do telefonu: Koupit Ječmen. A pak to určitě zvládnu elegantně.  Na děti a jejich vedlejší účinky ale člověk není připraven nikdy. Je to jako ruská ruleta. Sem tam vystřelí, ale to je v pohodě, to přežijete. A pak, když to absolutně nečekáte, vás dorazí. Jenomže teď, teď ten úraz vážně přišel nevhod.

Je sobotní odpoledne. Exkluzivní sobotní odpoledne, protože si děti vzala babička. Něco visí ve vzduchu. Předzvěst něčeho vzrušujícího. Jeden by si myslel, že to bude sex. Vlastně by si to mysleli i dva. Problém je v tom, co si myslí zbytek rodiny toho času přebývající u babičky.

Ahoj 🙂

Jmenuji se Marika, mám doma pětiletou Beátku a 16ti měsíčního Nataniela.

Výhra v testování nás překvapila. Nečekali jsme to a upřímně jsem sama na celou akci zapomněla. Proto byla zprávička od koníka hezkým překvapením. Dcerka se nemohla dočkat. Až jednoho dne konečně zazvonila pošta. Radost samozřejmě převeliká a měla jsem problém naší malou dámu ukočírovat 🙂

Začneme od začátku - balení vypadá hezky, lákavě a dá se do něj dobře dostat. Celou krabici, návod i aplikaci provází roztomilá koala. Ovšem do ruličky smotaný návod není uplně nejšikovnější volba. Stokrát jsem ho musela rolovat opačně, aby mi laskavě držel na klíně a věčně se nazavíral. Což se s perem a baterkami v ruce, odhánějíc batole a nedočkavku, dělá dosti složitě 🙂 Baterie (2xAAA) nejsou součástí balení.

Pero má mohutnou konstrukci a velmi jednoduché ovládání. Vpředu jsou bílá tlačítka k ovládání změny tužky, guma a tlačítko vpřed a vzad. Po straně pak posuvné kolečko k výběru barev a kouzelné tlačítko v barvě tužky, které oživuje omalovánky.

Pero je opravdu silné, sobně se mi hůř drží a dostat se do otvoru pro baterie byl taky chvilku oříšek. Dcerka si na úchop nestěžovala. Po zapnutí zahraje veselá znělka. Ta ohromně zaujala našeho nejmladšího a byl těžce pohoršen, že tu novou blikající věc nemůže náležitě prozkoumat 😀 Dle návodu jsme stáhli aplikaci True4kids Smart Park. Zvlášním překvapením pro mě bylo, že se v pohodě dá ovládat prstem a pero vlastně není vůbec potřeba. Po prozkoumání demoverze jsem tedy vložila aktivační kód.

Moderním technologiím se už asi nevyhneme, to jsme si jako rodiče uvědomili, takže si u nás doma děti běžně hrají na tabletu nebo počítači. Koneckonců budou se s nimi setkávat i ve škole a později, protože jsou součástí naší společnosti.

Ujasnili jsme si však to, že nechceme, aby je používaly od rána do večera, a proto jsme stanovili jasná pravidla. Evelínka a Šimon mohou hrát jednou za dva dny dvě hodiny, dvojčata hrají asi 20 minut maximálně. A to samozřejmě za předpokladu, že mají splněné své povinnosti.

Už několikrát v minulosti jsem se pokoušela na internetu hledat vzdělávací aplikaci, která by byla v českém jazyce a zároveň vhodná pro malé děti. Chtěla jsem aplikaci mírumilovnou, hezky barevnou, srozumitelnou a snadně se ovládající. Žádnou takovou jsem nenašla.

Proto jsem byla nadšena, když jsme byli vybráni, abychom otestovali Smart Magic Pen. A díky tomu Vám nyní mohu přiblížit své postřehy a reakce mých dětí nejen na Smart Magic Pen, ale i na aplikaci Smart Park, ve které se s kouzelným perem v ruce můžete pohybovat. Na první pohled je to přesně to, co jsem hledala.

Nejvíce nadšená z balíčku byla Evelínka. Když dorazil, rozzářila se jí očka a pero nechtěla dát z ruky. Však už na něj několik dní netrpělivě čekala. Na testování jsme měli jen jeden týden. Zdá se to možná jako dlouhá doba, ale Aplikace Smart Park je opravdu hodně rozsáhlá, a proto jsme ji ještě do dnešního dne neprošli úplně celou. To bych viděla jako obrovské pozitivum. Děti mají i po týdnu stále co objevovat a co se učit!

Než jsme se pustili do testování, nejprve musel manžel stáhnout z Appstore aplikaci (trvalo to chviličku) a pak najít dvě mikro tužkové baterky, které se do pera musí vložit (nejsou součástí balení).

Aktualizace: recenze našich uživatelek si můžete přečíst v tomto fóru.

----

Zpomalte alespoň na chvíli, kterou, víme moc dobře, jak potřebujete. Představte si sama sebe jak si v pohodlí domova užíváte své soukromé lázně, jak se hýčkáte a pečujete o svou pleť a taky zdraví. Soulnou koupel z Mrtvého moře můžete mít i doma ve vaně. 

Značka KAWAR si pro vás připravila sadu produktů s obsahem soli z Mrtvého moře, které budete moct otestovat a tak si dopřát relax a oddych v pohodlí své koupelny.

KAWAR ve svých produktech užívá přírodní a čistou sůl, která pochází z největšího zdroje minerálního bohatství světa - z Mrtvého moře. Koncentrace minerálních látek je v této soli vysoká (32%), což z ní vlastně dělá nasycený roztok.

Sůl má zklidňující a relaxační účinek na celé tělo, tlumí svalovou únavu, příznivě působí při revmatických a kloubových bolestech - zlepšuje pohyblivost bolestivých míst. Čistí a revitalizuje pokožku, odstraňuje z ní škodlivé látky a napomáhá při odstraňování kožních problémů, akné a psoriázy.

Neřeknu vám z hlavy deset (nebo kolik jich je) principů kontaktního rodičovství, kočárek ani dudlík nepovažuji za separační pomůcku a přiznávám, Šimi měl ještě před narozením nachystanou dětskou postýlku.

Byl na druhou stranu hodně nošený, dlouho kojený, velmi tulený, a když jsme spolu usnuli všichni v manželské posteli, bylo nám dobře, což byl poznatek plynoucí z prožitku, nikoliv načtený. Přiznávám, zkoušela jsem na něm praktikovat Estivillovu metodu uspávání (zlo největší ze všech miminkovských metod a zároveň pro mě ta největší lekce na téma UŽ NIKDY VÍC), na vysvětlenou – dočetla jsem se o ní, jak je prý skvělá!

Jako prvorozený si tím vším musel projít, stejně jako já se musela dotknout všech omylů, díky kterým jsem pozvolna přicházela na to, že tudy cesta nevede. Naštěstí se vždy v těch nejzoufalejších situacích objevilo světlo nového dne a s ním i síla vztyčit hlavu a zkusit to jinak.

Ačkoliv jsem u toho brečela a byla na dně, nevyměnila bych tuto zkušenost za všechny dokonale „správné“ myšlenky ze „správných“ knih a ebooků. Vše v souvislosti s výchovou mých dětí koresponduje s tím, jak žiju. Můžeme to nazvat metodou pokus omyl. Díky ní vím, co je pro mě v mém životě dobré a co ne a také pro mé děti.

Věřím, že mi to Šimi všechno odpustil, že jsem se mu za to dostatečně omluvila. Často se na mě podívá těma svýma zářícíma očima a obejme mě jako by říkal: "jdeme dál". Vlastně neustále trpělivě snáší to, že spolu prošlapáváme cestu jeho sourozencům a že kráčíme ruku v ruce, byť jsou někdy naše nohy rozedřené na krev a několikrát se „on the way“ ztratíme a musíme se vrátit zase na rozcestí. Vím, že on to ušlape, proto se narodil jako první.

Stokrát čtené moudro neaplikované a nežité v realitě, je prostě jen myšlenka, kterou neumím zasadit do svého života, nemůžu ji dostatečně pohnojit ani zalít, prostě nejde mi to! Bylo by to pro mě jako donést si květinu ze zahradnictví a nemít pro ni doma nachystanou hlínu, jen pytel hnojiva, do kterého její kořeny nezahrabu. A tak si tu svou květinu raději pomalinku pěstuji z malého semínka v zemině mého života. Hýčkám si ze srdce každý lísteček i každý květ a starám se o ni, jak nejlépe umím. Když ji přehnojím nebo přeliju, snažím se jí pomoct, abych o ni nepřišla. A vím, že stejnou chybu už nikdy vědomě neudělám, protože uzdravit ji není úplně jednoduché.

O neposlušné princezně a králi, kterému teklo do bot

Nakreslila Šárka Červinková

Bylo nebylo jedno království. Spíš tedy bylo, než nebylo, ale kdo ví? Jedno vím určitě. Ten příběh, který vám dnes budu vyprávět, se v tomhle království doopravdy stal.

A co by to bylo za království, kdyby v něm nevládl král. I v tom našem království jeden panoval. A ne ledajaký! Tenhle král byl nejen moudrý, ale i pravdomluvný, čestný, a hlavně nadevše miloval svou jedinou dceru, princezničku Žofii. Její maminka královna zemřela, ještě když byla Žofka miminko, a tak se jí láskyplný tatínek snažil maminku ze všech sil vynahradit.

Žofka rostla jako z vody a byla z ní princeznička, radost pohledět. Obličejík krásný po mamince, hlava bystrá po tatínkovi.

Žofka byla holčička jako vítr. Chvilku neposeděla na místě. Pořád někde poletovala, a když se náhodou nudila, hned vymýšlela, kde by mohla natropit nějakou neplechu.

   Jmenuji se Lucie a mám dvě holčičky. Terezce bude v dubnu 6 let a je na svůj věk hodně chytrá a šikovná. Barunce je 3,5 roku a moc se o nějaké učení a rozvíjení vědomostí nezajímá.

   O testování jsem se dozvěděla náhodou, když jsem jednoho večera projížděla Koníka. Bez nějakého očekávání, že vyberou právě nás, jsem napsala komentář. Když za pár dní byla ve schránce zpráva, že jsme mezi testujícími, měla jsem ohromnou radost a po sdělení této skutečnosti holčičkám jsem byla dennodenně tázána, kdy nám už dorazí.

   Pero nám bylo doručeno o pár dní později. Holčičky si moc přály růžové a byly nadšené, když z balíčku vybalily pero právě této barvy. Věděly, že se vyrábí ještě žluté a modré.

   V balíčku bylo pero (bez baterek - 2 mini tužkovky) a návod smotaný do ruličky (to je z našeho pohledu poněkud nešťastně zvolené řešení, protože se nám ho doposud nepodařilo úplně narovnat a jeho prohlížení je složitější). Nicméně návod je jasný, stručný, lehce pochopitelný.

   Máme tablet s Androidem, takže jsme si v Obchodu Google play našli aplikaci Smart Park a do chviličky byla stažená. Bez aktivačního kódu, který dostanete při zakoupení pera, je v aplikaci jen stručný obsah. V ovládacím centru si musíte vytvořit účet (e-mail), aby bylo možno zadat aktivační kód. Ten najdete na zadní straně knížečky s návodem. Po jeho zadání můžete do aplikace postupně stáhnout celý obsah. Knížečky se postupně rozbalí a jsou připraveny k prohlížení. Než do všech oddělení knihy postahujete, chvilku to trvá, ale s tím se musí počítat.

   Pero po zapnutí zahraje písničku a postupně zasvítí všechna jednotlivá políčka na ciferníku. Už toto děti mile zaujme. Pero samotné je s baterkami trochu těžší, občas se nám stalo, že vypadlo z ruky (mladší dcerce). Myslím, že by nebylo na škodu v místě, kde se drží, vylepšit pero jakýmsi protiskluzovým opatřením v podobě nějakého zvrásnění, gumy apod. Pero má několik tlačítek, která využijí spíše starší děti. Mělo by vydávat zvuky a vibrovat (při správně a špatně napsaném písmenku), ale to jsem u toho našeho nezaznamenala. Uzamykání baterek je na jakýsi otočný šroubek, který lehce otočíte pouhým nehtem. Děti to naštěstí nijak nezkoumaly, ale z hlediska bezpečnosti by to šlo určitě nahradit raději klasickým šroubkem nebo zacvakávacím systémem.

Ahoj holky, tak jsem se konečně i já odhodlala sepsat můj megarychlý překotný porod. Omlouvám se, pokud bude článek delší.

Ve středu 21.9. jsem jela do Motola na pravidelnou týdenní poradnu (týden před termínem porodu), kde mi bylo sděleno to samé co před týdnem - otevřená na 1 prst, uvidíme se za týden na další kontrole. Cestou domů jsem se stavila ještě na obědě v McDonalds a pochodila po obchodech v nákupáku. Domu jsem dorazila v půl druhé odpoledne, od 3 hodin jsem měla průjem a lítala jsem na WC co půl hodinku. Shodou okolností mi psal přítel z práce, ať nechystám večeři, že mu není dobře a že má průjem! Tak jsem si myslela, že jsme oba něco chytili.

Když v 18.00 hodin dorazil domů rozložili jsme gauč v obýváku, koukali na Prostřeno a relaxovali. Břicho mě docela bolelo, ale pořád jsem si myslela jako celé odpoledne, že je to jen průjem. Během odpoledne jsem si celou dobu psala s @kajakiss a až ta mi říkala, že může jít o průjem, ale taky třeba o poslíčky.

Vsuvka - přítel neměl v době porodu řidičák a nově jsme se přestěhovali do bytečku, kde jsme v okolí nikoho neznali, tudíž jsem řešila, jak se dostat do porodnice. 2 dny před porodem v pondělí 19.9. jsem se na FB ve skupince maminek v naší vesnici ptala na osvědčené taxi, které by mě mohlo do porodnice dovézt. Jedna maminka se nabídla, že nás klidně odveze, ať si uložím číslo a kdykoliv volám. S díky jsem odmítla, že to zvládnu taxi nebo sanitkou 😊

Během Prostřena jsem se ptala holek Zářijovek na MK na aplikaci na měření kontrakcí, protože mi to přeci jen hlavou vrtalo, nebyly však pravidelné. V 19.00 říkám přítelovi, že zkusím vanu a uvidíme 😊. Já v koupelně, on na WC věčně s telefonem a aplikací a křičím na něj teď, stop, teď, stop! no komedie. Ve vaně jsem byla cca 45 minut a kontrakce tak šíleně zesílily, že jsem z vany už sama nevylezla (po 2 minutách)! Přítel ihned volal onu cizí maminku, ať dojede, že rodím. A já vážně rodila. Chtělo se mi na WC, ale, jak jsem dosedla, tak jsem cítila takový velký tlak na konečník a celkově - věděla jsem, že je to tu! Paní dorazila za 5 minut, já nahá na zemi v koupelně s prasklou vodou v té době a přítel pobíhal a křičel - co mám dělat? Co jí mám obléknout? Co mám dělat?

Díky Bohu za pohotovou paní, která v mžiku nanosila tašky do auta, dala mi župan a tričko, ručník a jelo se. Cestu do Motola si nepamatuji. Vyjeli jsme po 20.00 hodině, ale prý jsme se řítili pekelnou rychlostí. Pamatuju si jen tu bolest... Zastavili na urgentním příjmu u sanitek ve 20.23 hodin, kde se mě ujmuli saniťáci a vezli na vozíku šupem na porodní sál. Přítelovi zakázali brát tašky a hned ho za mnou poslali.

Poslední dobou stále přemýšlím nad tím, jak to mají tatínkové z rozvedených rodin. Tedy především přemýšlím jak je to u nás.

I já mám syna, kterého mám v péči a jednou za 14 dní si ho otec bere na víkend. Jsem ráda když si ho bere. Stráví spolu nějaký čas a věřím, že je to pro něj důležité do života. Nebo alespoň to tak 4 roky fungovalo. 

Poslední dobou (táta si našel novou paní) ty návštěvy syna nějak habrují. Pořád výmluvy, že nemůže. Začíná mi to docela vadit. A tak si říkám - co dělá ty dva týdny takový "víkendový táta"? 

Věnuje se koníčkům, když není v práci? Odpočívá? Vaří? Pere? Žehlí? To asi ne, to obstará většinou paní. Vzpomene si vůbec na svého klučíka, když ho nevidí a pak ani o víkendu nijak nejeví velký zájem s ním trávit čas? 

Ačkoli jsem žádala dítě do své péče a jsem ráda, že ho mám, přijde mi to trochu nespravedlivé. Není tu rovnováha těch rodičů. Otec ví, že může kdykoli zavolat a vyzvednout si malého ze školky. Já bych si doma třeba poklidila zatím. Ale to ne :( to on nedělá a moc me to vůči prckovi mrzí. 

Navíc se mi dostala zpráva od jeho bývalé manželky (aniž bych se po něčem pídila), že když synka má, tak se mu nevěnuje a kouká do telefonu nebo někam odjede. 

        Proč se stává, že se některé vztahy příchodem miminka na svět otřásají v základech nebo dokonce rozpadají? Kde se láska „vytrácí“? Jak to, že bychom jeden za druhého dýchali a najednou to tak není? Milujeme své dítě jako nic na světě, ale partner se nám vzdaluje? 

…šel s hlavou odkrytou a bosý… vyznává velký český básník Jaroslav Vrchlický – říká snad, že právě v lásce je skryta největší úzdravná síla a moc? Láska boří překážky, láska urychluje vyrovnávání karmických dluhů, láska hory přenáší, láska uzdravuje.

U zrození dítěte stojí láska… tedy většinou ANO! V ostatních případech je tam přítomná vášeň, touha, přátelství, náklonnost…

        U našeho plození rozhodně byla. Patřili jsme k těm italským párům, které nedokázaly žít spolu, ani bez sebe. Potkali jsme se na střední škole, takže spolu randíme už staletí a jak jinak můžou mladí lidé řešit problémy, než rozchodem. Takže vždy, když se nějaký objevil, problém jsme odsunuli hezky stranou, prošli si postupně všemi fázemi rozchodu (Šok - co se to proboha stalo?...Odmítání reality - tohle nemůže být pravda…Odloučení - teď chci být raději o samotě…Agrese a vztek - nesnáším tě! Zlomil jsi mi srdce!...Smlouvání - co musím udělat, aby se ke mně partner vrátil?...) a vrátili se zase šťastní k sobě. A až se naše EGA zase nesnesla, zopakovali jsme postup znova a znova a znova …nepočitatelně krát sto! Naštěstí jsme nikdy nevěřili pořekadlu: dvakrát do stejné řeky nevstoupíš. Upřímně dnes mám na to svůj názor a to tento: souboj ega můžu vést opakovaně s téže osobou a vstupovat tedy do téže řeky se stejnou osobou či totéž ego bude bojovat s někým novým a vstoupím do téže řeky, ale s jinou osobou. Jestli mi rozumíte🙂. (Přeloženo: výměnou partnera MŮJ vlastní problém nezmizí!)

        Rozhodnutí mít miminko bylo živeno obrovskou láskou a mé těhotenství bylo jedním z nejkrásnějších období našeho života. Ono nádherné období, kdy nás každý hýčká, partnerství krásně vzkvétá a MY DVA už se nemůžeme dočkat na toho TŘETÍHO človíčka, který z nás vytvoří RODINU! EGO se upozadilo a najednou bylo TADY a TEĎ zcela krásné a přirozené…

        Proč se ovšem stává, že se některé vztahy příchodem miminka na svět otřásají v základech nebo dokonce rozpadají? Kde se láska „vytrácí“? Jak to, že bychom jeden za druhého dýchali a najednou to tak není? Milujeme své dítě jako nic na světě, ale partner se nám vzdaluje? Proč je tomu tak, když jsme si to všechno představovali úplně jinak? "To bylo řečí, prej rval bych se o tebe, jak eskymáckej pes, ale nějakej bezzubej, ne? "

Na chvilku se zastavte a podívejte se kolem sebe, na všechnu tu práci, kterou jste udělala a zkuste ji vidět jako neobyčejnou, potřebnou.
Stejně jako sebe samu, protože jste VŽDYCKY TADY.

Pár let zpátky, naše nejstarší dcera ztratila v dětské herně oblíbenou hračku. Bílého, bílého králíčka.
Uprostřed obrovské herny v Praze.

Vzpomněla si na něj až doma.

Přemýšlela jsem, jestli se do obchodního domu opravdu vydat a hledat malou, plyšovou hračku uprostřed všeho zmatku.
A pak jsem se na svou dceru podívala.
Stála tam celá zničená a v dětských očích jsem viděla smutek a strach, že už svého nejoblíbenějšího kamaráda nenajde.

A tak jsme jeli s mužem zpátky. Vtrhli jsme do dětské herny a zůstali stát v šoku. Bylo mi jasné, že na ploše 300 m čtverečních je téměř nemožné, najít jednoho malého bílého zajíčka, který měl sotva 20 centimetrů.

Snažila jsem se, opravdu. Běhala jsem jako šílená po dětských skluzavkách, skákala do bazénu s míčky a prohledávala každý kout, kde by mohla být. Celou dobu jsem měla na paměti zklamání v očí své tehdy pětileté dcery, která bez své oblíbené hračky nemohla usnout. Věděla jsem, že se musím snažit udělat všechno proto, aby se našla.

A pak jsem ji zahlédla. Malou bílou, chlupatou hračku v modrých kalhotách, sedící na dětské bílé židličce.
Když jsem ji vzala do rukou a zkontrolovala, že jí nic není, ulevilo se mi.
Byla jsem vyčerpaná, zpocená, ale našla jsem ji.

Udělala jsem přesně to, co děláme každý den my všechny mámy všude na světě.
To, co jiní považují  za samozřejmé, je pro nás jistým posláním.

JSME TADY.

Děláme šílené věci, jako že se pokoušíme najít hračky uprostřed dětských heren.

Vyrábíme adventní kalendáře, posypáváme je třpytkami a očekáváním. Pokoušíme se péct cukroví a přitom se snažíme během celého procesu, aby byla mouka co nejméně všude okolo. A chceme čistou kuchyni.

Skládáme uprostřed noci prádlo s vědomím, že naše tříleté dítě je bude vytahovat ze šuplíku, jak mu přijde pod ruku. A některé skončí stejně na podlaze.

Slýcháme  šílené otázky celý den a na každé "Proč?", se snažíme najít nejlepší odpověď.

Snažíme se uklidnit všechny hádky a souboje mezi sourozenci, které nás dohání k šílenství.
Nebo každý záchvat vzteku, který přijde nečekaně v nejhorší dobu.

I když jsem měla spoustu věcí na práci, stejně jsem strávila několik hodin rozvěšováním Vánočních světel po bytě. Balancovala jsem na židli a prala se s lepící páskou.

Ale za ten rozzářený pohled očí mých dcer, které uviděly na svých oknech svítící stromečky, to stálo.

Pro takový pohled, jsme my mámy schopné udělat cokoliv na světě.

Zůstáváme uprostřed noci vzhůru se svými dětmi, které mají zlý sen.

Lepíme obrázky do učebnic, tvoříme zvířátka ze špejlí a učíme se první slova.
Děláme to proto, že je milujeme. Milujeme je tak, jak jen máma může milovat své dítě.

A i když jsme unavené, vysílené a naštvané, stejně tu jsme. Jsme tu celý den, kdykoliv nás potřebují.

Jsme tu, aby jsme odehnaly každý špatný sen, setřely každou slzu a našli malého bílého králíčka.

Obyčejné věci.

Vím, že by jste určitě mohly všechny napsat svůj vlastní seznam věcí, které každý den pro svou rodinu děláte. A víte co? Napište ho.

Napište si všechno, co jste až do teď od rána udělala pro svého muže a své děti.A pak se na ten seznam podívejte a přečtěte si ho stále dokola.
Nejsou na něm tak zářivé věci jako postavení pyramidy ani zachránění stromů před pokácením, že?
Tak se zdají být obyčejné, ale nejsou.

Každá věc sice jen obyčejně zapadá do vašeho života, do každého dne, který prožíváte, ale je výjimečná. Je výjimečná jen tím, že jste ji udělala z lásky, z mateřské nebo partnerské lásky ke své rodině.

O tuhle akci se s vámi zkrátka musím podělit.

Tatínek vyrazil zdolat Sněžku, babička, se kterou bydlíme, zdrhla na nějaké vánoční trhy do Pardubic a my osiřely. Lámala jsem si hlavu, co budeme dělat a pak mě osvítilo 😀. Uděláme si ty krásné, bílé vánoční ozdobičky na stromek!! 

Nutno podotknout, že se svým 21m dítětem jsem se z mnohých důvodů nepouštěla ani do cukroví (kdo nás zná, tak ví...) a dobře jsem udělala!!!

Byla jsem vskutku "připravená". Vyhrabala jsem cca 100 let starou jedlou sodu, dvě otevřené, dvě 15g a jednu celou. V receptu stálo 200g. Tady se možná stala první chyba (nepočítám tu, že jsem si myslela, že mi dcera jakkoli pomůže). Po vysypání všech sáčků, co domácnost ukrývala, se na váze ukázalo 177g. Tak co už. Jsem zdatná kuchařka (mimo to jsem i hodně vtipná, berte v potaz), ošulím i zbylé dvě ingredience. Při přidávání škrobu jsem na ono šulení zapomněla. Nechala jsem totiž udělat něco i aktivistce. Třetí surovina byla voda. I tu jsem zapomněla odpočítat a šup, je tam 150ml. A že vařit. Hmota šla sotva rozmíchat, ale pak se poddala. Říkám si, že je to dost tekuté, to bude těmi 23g, co nám chybělo a tedy vlastně nepoměr všeho. Tak dosypu tím škrobem, co se může stát? Od oka...ehm... Tady už to míchat nešlo... šplouch voda...obří hrudky. Tak tohle mám vařit?? Inu, zkusme. Neřekla bych, že se to vařit vůbec stihlo, ale hmota to byla celkem ve finále pěkná ač nesouměrná. Za tu vodu a vlastně i ten škrob jsem si vynadala.

Ještě teplou jsem hmotu vyndala a zpracovala v nehroudovaté těsto rukama a byla se sebou spokojená. Na zem jsme si daly vál, vyndala jsem váleček. V tuto chvíli je nutno připomenout, že se mnou pořád byla malá spolupracovnice. Když pominu, že chtěla ustavičně těsto ochutnávat, zdrhala s ním a snažila se ho lepit po zdech, tak ji nějaké válení absolutně nezajímalo. Vykrajování jakbysmet. Když jsem z těsta dost pracně vyválela celkem rovnoměrnou placku (proklínala tu paní, co v receptu uvádí "úžasná hmota"), utřela pot z čela, jala jsem se ukázat dceři tedy to slavné vykrajování. Bylo jí volné. Když zjistila, že prstíčkama do toho jdou dělat zajímavé důlky, s následnými dírami, přestalo ji to bavit a rozhodla se mi po tom proběhnout, zadupat si a tak... Zkrátka mi to celé sabotovala! Tady mi přestala docházet trochu trpělivost, ale dobrý. Chlupy jsem z těsta vybrala a zase vykrajovala. Když si všimla celých DVOU ozdobiček na plechu, usmyslela si, že je jejím úkolem v této akci zničit. Byla jsem pohotová a s plechem jsem vyběhla a chvíli jsme se honily po bytě. 

Pak mě napadlo, že by ji mohlo třeba zaujmout na pár sekund něco v televizi. Přesunula jsem všechno do obýváku. TV ji nezajímala vůbec a já zkusila nabídnout cca milion jinách alternativ. Ne! Chtěla to ničit, chtěla mě zničit, chtěla zničit obývák a panence těsto narvat do krku. Uválela jsem z těsta vždy cca 10x10 cm a honem vykrajovala. Ty tvary tomu odpovídají. Když jsem viděla, jak "rychle" mi to jde, z původního slaboučkého těsta, jsem pak už dělala solidní špalky 😀. I to se pak projevilo ve finále. Dobrá třetina těsta šla do koše, na druhý plech nejsem psychicky dostatečně zralá.

Nemám ráda vánoce,z dětství nemám nijak výraznou vzpomínku,a od své "dospělosti" je nemám ráda,dospělostí myslím posledních 18let.Je to proto,že ke každým vánocům se vztahuje nějaká negativní vzpomínka na kolotoč kolem touhy po dítěti,ať už ivf,transfer,negativní těhu test a několik pozdních potratů,i když se třeba nic z toho nestalo zrovna konkrétně přímo na vánoce,tak na vánoce to na mě vždy padlo,tím se vytvořil můj vánoční odpor.

Díky tomu nikdy vánoce vlastně pro nás nebyly,nikdy sme nemuseli kupovat dárky,nikdy sme nemuseli péct cukroví,nikdy sme ho nemuseli následně jíst,nikdy sme nemuseli řešit to hektično,kterým žijí ostatní v tomto čase a nikdy sem nevěřila žeby to mohlo být jinak.

A ono to asi jinak bude..........

Po dlouhých 18ti letech se sen stal skutečností,po 15 ti ivf +-?,mnoha transferech včetně ketů,čtyřech bezproblémových těhotenstvích které přesto skončili pozdním potratem je tu najednou někdo,kdo vše mění,i vánoce.Narodil se velmi brzy,vybojoval si svoje místo na tomto světě,jsem na něj pyšná,jsem pyšná že je můj,jsem pyšná jaké dělá pokroky,jsem pyšná že jsem jeho máma,jsem pyšná na svého manžela že to semnou vydržel,jsem pyšná na nás oba že sme to spolu zvládli,asi můžu být pyšná sama na sebe že sem to nevzdala,kolikrát už sem si řekla že nikdy....,jsem pyšná že můžu žít v dnešní době moderní medicíny,jsem pyšná že máme lékaře především oboru ivf gynekologie a neonatoloige na velmi špičkové ůrovni,čímž jim všem za jejich péči děkuji!!!!

Po letech kdy sem nikdy nechtěla dělat nic vánočního,asi začnu péct cukroví,tím pádem ho budu i jíst,taky budu lítat a shánět dárky,a taky budu mít toto období hektické,budu za to ráda,a budu ráda,když můj milovaný chlapeček bude mít rád vánoce.

Nikdy neříkej nikdy......

Výběr kočárku patří mezi milé povinnosti budoucích rodičů. V určitém slova smyslu bychom tuto činnost mohli přirovnat k výběru auta. Kočárek by měl splňovat všechny důležité parametry, co se bezpečnosti týče, měl by se vám líbit, být praktický a samozřejmě i cenově odpovídat vaším finančním možnostem. Pojďme si jednotlivé body více přiblížit.

Výběr dětského kočárku podle designu

I když se říká, že vzhled není to hlavní, u většiny věcí, které si kupujeme, je to doslova stěžejní kritérium. Stejné je to i u dětského kočárku. Když přijdete do obchodu, nebo sledujete nabídku na e-shopu, dáváte přednost tomu, co se vám líbí. Můžete zvolit buď neutrální barvy, nebo rovnou pořídit kočárek v holčičím či v chlapeckém designu. V tomto směru se nenechte nikým ovlivnit. S kočárkem budete jezdit především vy.

Proto je zcela na vás, zda dáte přednost jednoduchosti, nebo vsadíte na výrazné odstíny či potisky. Pozor si však dejte na velmi světlé barvy. Větší děti mohou kočárek snadno umazat od jídla a špinavých rukou. Proto dbejte také na praktičnost.

Myslete také na praktické detaily, jako je přehazovací a výškově nastavitelná rukojeť. Můžete tak své děťátko vozit čelem k sobě nebo od sebe. K nezaplacení je také ruční brzda a otočná kola. V nabídce jsou také kočárky typu trojkolka, anebo čtyřkolka. U trojkolky je důležité přední otočné kolečky, obecně jsou čtyřkolky stabilnější a pevnější.

Bezpečnostní norma

V záři jse si do jednoho pokoje vzala  jednu maminku z 3 dětmi ,  chtěli jsme po ni jen na elektriku , ale nakonec jsme ji živili ji a dětí  naše hloupost . Celý ty měsíce dostavala  jen  vyžívne od  svého ex , na dětí  a my ji věříli že nám vše  zaplatí , hold naivita nezná hraníce , měla i slouvu najmu a pak i  ukončení najmu teď před 3 dny , a ona  aby odjela poznala asi v Klatovech další oběť řekla že je to kamaradka , a že ji pomaha a nám kč pošle  no nic .Její dětí  fakt lítuji  jak se k ním chova , a bije je obzvlašt  st, dceru .Nakonec si mě i mého manžela  si blokuje na FB a samo už nekounikuje ..Včera bylo  vyhrožovaní že  se u nás cítila špatně  že ona ta její nová kamaradka  je lepší ..Nepochopím takovou mámu ,tenkrát neměla střechu nad hlavou , brečela že nemá kam z dětmi jít a dojela  až k nám na Znojemsko ..mála ji tady chodíla jen  tyden do  školky ,a pak ji tam nedala .Její dvojčata ,  jsou maly mají 17měs. Holky  hold jsem udělala dobry skutek ,a i když tenkrát jsme  bydleli necely měsic  v RD  tak jsme ji tam vzaly přes všechno její děti  vytrhali z mých alb fotky , rozbyli  baňky ktere jsem měla skoro 50 let , a nové knihy  a vysavač ....Nevaži si ničeho ani to že maminky ze Znojemska ji tady moc pomohly ani to že dostala hodně věci na děti a to zadarmo, takže my se z manželem obracíme na  PČR...

Snad  mě tady  neusmažite za to že jsem byla hodna , důvěřovala jsem , ale  chci jen varovat  ostatní...Holky  nebuďte takhle hodní jako já.... z úctou  Zuzana  

" .... A tady možná byl ten první okamžik, kdy jsme si řekli a dost, už se nenecháme žádným kočárkem omezovat!

A tak kračíme cestou necestou všichni tři s nosítkem či šátkem ve předu či v zadu, nosí maminka i tatínek, jak se nám zrovna chce..."

Nejraději jsme venku. Potkáte nás v horách, v polích, v lesích, prostě všude tam, kde je krásně tichoučko.

Než jsme byli tři, neznali jsme žadná omezení. Sebrali jsme se, kdykoliv nás to napadlo a někam jsme jen tak vyrazili.

Už před narozením syna nám ale lidé v okolí  říkali, že na některá místa budeme muset na nějakou dobu zapomenout, že nás to dítě bude omezovat.

Když se náš mrňous narodil, realita  byla ještě horší, než očekávání.

Nechtěli jsme se smířit s faktem, že teď minimálně rok budeme jen sedět doma a kroužit s kočárkem maximálně v nejbližším okolí.