Život může být frustrující. Je těžký. Je drsný. Všechno, čím si procházíme, všemi těmi špatnými dny, které se někdy jen přelévají do špatných týdnů, měsíců a někdy i let.

Tento týden jsem viděla zajímavý dokument o několika lidech, každý z jiné oboru, s jiným životním příběhem. Ale všichni zápasili s jednou stejnou věcí. S vlastní hodnotou.

Každá žena snažící se stihnout všechny své povinnosti. Každá maminka, která se snaží najít rovnováhu mezi prací a dětmi. Každá manželka procházející hrozným rozvodem a  každá čerstvá maminka po porodu, která se svým miminkem bojuje o každý nový den.

Nezáleží na tom, čím si procházíme nebo jak těžké to je. Je ale snadné zapomenout na to, kdo jsme. A co všechno jsme dokázaly. Jakým obdobím jsme si prošly a co nás dovedlo až sem, tam, kde jsme teď.

Vnímáme každý den jako obyčejný. To, co děláme jako normální a běžné. Když se mladá žena stará o svou rodinu, není to obyčejné. Když jsme oporou našim partnerům, není to obyčejné. Nic z toho, co děláme každý den, není obyčejné. Protože ani my nejsme OBYČEJNÉ.

Způsob, jakým se na sebe díváme, je důležitý. Často se viníme ze všeho, co uděláme. Ze všech chyb, které už se dávno staly. Připomínáme si je stále dokola. Umět se přijmout se všemi negativními vlastnostmi, se vším, co jsme udělaly v minulosti nebo děláme nyní.

Ahojky holky, přidávám náš příběh 🙂

Příběh můj: Snažili jsme se otěhotnět  s přítelem přirozeně,

gynekoložka, mi říkala kdy mám plodné dny,dle kontrol, jsem naprosto v pořádku,

zkoušeli jsme ovulační testy a pořád nic... 

Řekli nám ať čekáme rok... Lékařka řekla, že nemá důvod nás poslat dál na vyšetření.

Přisuzovala jsem to stresu v zaměstnání, já i manžel.

Plenky na první pohled zaujmou barevným motivem a různými obrázky na pásku se suchým zipem. Plena je tenoučká a o trochu užší než kolegyně stejné velikosti. Pružnost zajišťují pouze boční díly s lepítky. Lepítka mají barevné odlišení konců pro větší přehlednost. Z plenky je cítit chemický zápach.

Zkoušeli jsme pleny velikosti 3, ale pro 7 kg dítě už byla plenka skoro malá - střih je asi pro děti s tenkými stehny. Gumičky kolem nožiček byly napnuté a i tak byla plena proklatě nízko (asi by bylo potřeba koupit větší velikost). Lepítka pod oblečením držela, ale nevypadají moc věruhodně. Savost je mizerná, vlhkost není odváděná a drží se na povrchu. Plena nepojme moc tekutiny, po prvním čůrání je potřeba ji vyměnit. Vnitřek pleny se po navlhčení přesýpá.

Shrnutí:

+Barevné odlišení konce lepítka

+ Střídající se veselé obrázky na suchém zipu

- Lepítka nedrží moc pevně

Aby to bylo kompletní: skromná nabídka zimních barefoot bot pro dospělé:

České plenky MonPeri se chlubí "důvěrou předních českých porodnic" a certifikací českým zdravotnickým ústavem. Na stránkách výrobce uvádí "Dětské plenky MonPeri vyrábíme z přírodních materiálů, bez příměsí PVC, chloru, antioxidantů, latexu a ftalátů.". Moc jsem se na plenky těšila, ale nijak extra mě neoslovily.

Plenky jsme zkoušeli ve velikosti 3. Na pohmat působí igelitově či povoskovaně.  Plenka není elastická, pouze na zádech je pružící pás, který po opakovaném zapnutí už skoro nepruží. Nijak moc nám to nevadilo, protože je plenka široce vykrojená a má dlouhá křidýlka kolem gumiček, což vypadá velmi pohodlně. Uvnitř je plenka krásně čistě bílá. Naše testovací kousky měly lehký chemický zápach. Z testovaných plenek patří k silnějším a tužším kouskům, ale dobře jde zapnout i větším dětem, které jsou u horní hranice jejich váhové kategorie.

Plenka dobře saje a povrh je pocitově suchý, ale vnitřek plenky se po navlčení začne přesýpat, takže bych plenku na delší nošení nepoužívala.

[Navlhčený vnitřek plenky se sesunul. Prosvítá žlutý obrázek z venkovní vrstvy.]

Shrnutí:

+ Široké vykrojení plenky

V dnešní společnosti se strašně často používá slovní spojení „dokonalá máma“ jako něco urážlivého a naprosto nemístného. Já to však vnímám úplně jinak.

Nutno dodat, že jsem nikdy nebyla typ člověka, který by měl problémy se sebevědomím a vnímáním sebe samé. Ba naopak – byla jsem vychována v tom, že dokážu všechno, co budu chtít. Protože jsem prostě dobrá a umím si jít za svým.

A tak ani v mateřství nezažívám moc pocity, kdy bych byla zoufalá a zbytečně se podceňovala. Samozřejmě byly chvíle, kdy jsem schlíple chovala v náručí ubrečené miminko a nevěděla, co dělat, co ho trápí a jak mu mám sakra pomoct. Tyhle pocity zná určitě každá maminka. Přesto si o sobě myslím, že jsem dobrá máma – a pro svého synka také dokonalá máma. Ne proto, že bych byla nejlepší ze všech, to určitě ne – ale proto, že dělám maximum pro to, aby byl šťastný a spokojený. A to kolikrát i na úkor vlastních potřeb a zájmů.

Vzpomeňte si na svoji cestu mateřstvím. Nejprve jste dítě nosila a snažila jste se, aby se mu u vás líbilo a mělo všechno, co potřebuje. Mnoho z nastávajících maminek si v těhotenství prochází malým osobním peklíčkem a věřím, že stejně nikdy nelitují, že tohle všechno pro své miminko podstupují. Prostě vědí, že to za to všechno stojí.

Když se dítě dralo na svět, byla to opět chvíle, která je většinou spojená s mnoha bolestmi – a to, i když každá k porodu přistupujeme s jinými myšlenkami, jinak to cítíme, jsou to pro nás nezapomenutelné chvíle, které se rozhodně nedají nazvat procházkou růžovou zahradou.

Po porodu nastává pak  ten pravý „hukot“ – pro miminko je vše nové a občas dává velice nahlas najevo, že v bříšku to bylo lepší a jednodušší. Vy jako matka strávíte mnoho bezesných nocí, kdy se modlíte, ať už ten uzlíček konečně usne, abyste mohly spát taky. Konečně. Aspoň chvíli. Občas máte pocit, že další takovou noc už nevydržíte. Ale to se pletete, vydržíte všechno, protože „ženská prostě vydrží víc než člověk“. A i v takových chvílích své dítě milujete – jasně, občas vám připadá, že třeba ne, ale věřte, že v koutku duše to prostě někde je – o tom, jak hluboko je tahle láska momentálně uložená, rozhoduje počet nocí, kdy jste se už pořádně nevyspaly.

Můj prozatimní příběh: po půl roce snažení jsem jednou měla na testu ducha, clearblue digital ukázal 1-2, po pár dnech to odešlo - biochemické - pokud tedy vůbec bylo, pak už jsem to začala řešit na gyndě, tam mi dával všelijaké hormony na podporu ovulace, clostillbegyt, plánovaný pohlavní styk..nic.. udělal základní testy, hormonální profil.. vše ok, spermio nižší, ale v normě. po půl roce car - apolinář.. vše v naprostém pořádku, až poslechová metoda vyšetření vejcovodů - že prý jeden asi neprůchozí a jeden částečně.. tak hned IVF.. vše ok, odběr 12 vajíček, 1 se oplodnilo nádherně, půl normálně, půl icsi, když jsem jela na ET, tak mi volali, ať nejezdím, že mají všechny špatný vývoj, že nemá cenu zavádět.. špatný vývoj již od druhého dne - špatné dělení, vysoká fragmentace, pomalý vývoj, 4. den zástava.. tak genetika, ta v pořádku, po půl roce mě u apolináře zase chtěli hnát do druhého ivf bez dalšího zkoumání, tak jsem šla do Gennetu, tady vše nanovo, v, vzorové výsledky, AMH vysoké 8,5, ideální dárkyně hahaha.. zkouška IUI - bez výsledku. Manželovi kolísal spermiogram. Začíná další IVF. Tentokrát krátký protokol, Gonal nejdříve 200, pak 175, od 5. dne cetrotide, vyrostlo 18 folíků,  z toho 16 vajíček, opu bylo proti apolináři nádherné, doktoři, sestřičky dokonalá péče, hned kapačky, podpora, nic nebrali na lehkou váhu, u apolináře na mě kašlali a péče šílená. Vše jsme oplodňovali PICSI , nakonec bylo kvalitních jen 10 vajíček, oplodnilo se 5. Opět podobný vývoj, špatná kvalita, každý den pomalejší a pomalejší a čtvrtý den zástava ve vývoji u všech embryí. Verdikt stejný jako u apolináře, asi to bude chybou vajíček..  Od druhého umělého mě pořád táhne v podbříšku, není to bolest, ale z hyperstimuláku to mám podrážděné.. Rozhodli jsme se jít do darovaných vajíček. 3 IVF s darovanými - konečně byly aspoň 3 embryjka - blasty, jedno jsme zaváděli v březnu - ET, ale nic z toho nebylo, 11 den přišla ms. Za dalších 14 dní mě hrozně bolelo břicho, nechápala jsem co se děje, tak jsem šla ke gynekoložce, ta mi řekla, že mám po ovulaci a tak mám ovu bolesti. Dobrý, chtěla jsem jít na další KET, tak jsem šla do caru na kontrolu, tam mi zjistili, že mám tekutinu v děloze a že je to celé divné, tak mi nabrali krev a odpoledne volali - jste ve druhém týdnu těhotenství!!!! HCG 150 - jakože cože? no prostě nevím - nechápu, jestli to bylo jen to embryjko z IVF, nebo jestli se stal zázrak a po ms jsem prostě otěhotněla.. každopádně hcg pak klesalo a další naděje v tahu.. řekli jsme si, že třeba tedy otěhotnět můžu a tak počkáme, léto uteklo, nic se nedělo a v září jsme šli na další pokus.. 1. ket - v nativu, sliznice 6.5 mm, testy desátý den duchové, hgc 12, duchové pak zmizeli, takže prostě biochemické, znovu.. v říjnu poslední mrazáček - stimulovaný, sliznice 7,5mm, po transferu jsem byla nastydlá a tentokrtá ani dušíček.. takže prostě konec třetího IVF.  Nevím, co teď dál.. asi zkusím minimálku.. lázně.. další DV? prostě nevím.. Pokud by byl někdo, kdo měl fragmentaci a zástavu embryí a mělo to dobrý konec ,dejte mi prosím vědět, co vám pomohlo.. psychicky, finančně, ani duševně už nevím co dál.. mám sto chutí se na to vykašlat, ale je mi 31 a děti chci.. 

Naše děti mají jen tu smůlu, že neznalostí, v tomto případě bohužel neznalostí odborníků, dochází k záměně pojmů. Zranění duše, které utrpěli díky pobytu v kojeneckém ústavě, je zaměňováno a velmi fatálně za projev „špatných genů“.

O špatných genech slyšel nějakou nehezkou historku snad každý adoptivní rodič. Mně se to stalo v době, kdy jsme nad náhradním rodičovstvím teprve uvažovali.

Osobně jsem poznala jinou adoptivní maminku s více dětmi - s nejstarším dítkem na prahu dospělosti. Dítko přijala rodina z kojeneckého ústavu jako půlroční miminko. Maminka o dětech mluvila s láskou a hrdostí a také takovou tou moudrostí těch, co ví a mají něco za sebou ...

            Puberta

Napadlo mě zeptat se, jak zvládli ten pomyslný mezník dospělosti, mezník, kterého se my rodiče velmi bojíme – pubertu.

„Jak jsme ji přežili? Puberta byla absolutní hrůza! Ani nevíš, kolikrát byla zrazena naše důvěra! Museli jsme začít zamykat peníze a cennosti a tiše doufáme, že škola, ve které zrovna je, bude tou, kterou už opravdu dokončí ...“

Nevíte si s dítětem rady? Máte pocit, že vás vůbec neposlouchá? Zoufáte si? Mám pro vás jednoduchou radu. Když vás zase nebude chtít poslouchat, stačí být kreativní. Použijte na něj jeho hravost a fantazii.

Děti mnohem lépe snášejí malé triky a dohody, než příkazy a rozkazy. Stačí odvést pozornost od toho, co chtějí udělat, a nakonec se vše v dobré obrátí. Samy pak udělají to, co po nich chcete, a to bez křiku a vzdoru.

Využijte ve svůj prospěch dětskou soutěživost a hravost. Přináším rady, které jsou vhodné pro předškolní děti od tří do šesti let.

Každá máma je tak trochu „supermáma“

Být dokonalá máma je často obtížné. I když se sebevíc snažíte a máte něco naplánováno, děti vám to obvykle rozkopou a vše je jinak. Jediné, co opravdu funguje, je zapomenout na perfektnost a dokonalost a prostě jen být mámou.

Maminka je prostě maminka. I ve chvíli, kdy si s dětmi hraje, poskakuje po zahradě, i tehdy, když se na ně zlobí a vytváří řád a pořádek. Děti obvykle své mámy vidí jako „zlé“ ve chvíli, kdy se snaží mít vše pod kontrolou.

 A je to tady, naše bilingvní dítě rozumí česky líp než Amík. Zrovna nedávno to Amíkovi vážně docvaklo, že bude muset v češtině přidat, pokud nechce zůstat v prachu dějin a nechá mě a mini chlapíka, abysme se bavili v našem soukromým a tajným jazyce.

To si takhle seděl Amík a vedle něho si hrál mini chlapík s autíčkem. Měla jsem nějakou rozvernou náladu a řikám mini chlapíkovi: "Hele, dej dádovi to autíčko za kalhoty." Mini chlapík, kterej je,  co se týče vtipnosti, napůl já a napůl Amík a smysl pro humor mu rozhodně nechybí, se potutelně usmál a jal se svýmu otci to autíčko za ty kalhoty rvát. Amík jenom nechápavě zíral a já jsem se smíchy málem složila. No dobře až tak vtipný to nebylo, ale mně a mini chlapíkovi se to zdálo k popukání. Amík na mini chlapíka: "Co to děláš? Přestaň!" S ublíženým výrazem se otočil na mě: "Cos mu to řekla?" Já nevinně: "No, aby ti narval to autíčko za kalhoty." Amík:"A jak se to řekne? Počkej, to jsem jako v pytli, to dítě rozumí daleko líp než já." No to je přece jasný, ač nemluví, tak rozumí. Amík se rozhodl, že se začne učit, neb je jinak opravdu v pytli.

Ano, náš bilingvní mini chlapík pořád ještě nemluví, ale zato rozumí naprosto perfektně v obou jazycích. Jen ta nemluvnost svádí lidi k tomu, aby ho podceňovali. Poslední dobou jsou u nás největším hitem halloweenský kreslený filmy a písničky pro nejmenší. Měli jsme puštěnou jednu z těch pohádek zrovna na začátku, nic se tam nedělo, jen vypravěč řekl, že tenhle příběh bude opravdu "scary, scary!" V tu ránu se mini chlapík schoval za gauč. Moje máma jen nechápavě koukala: "Co blázní? Vždyť je to ten přihlouplej Mašinka Tomáš." Já: "Ale mami, tam teď přece řekli, že to bude děsně strašidelný." Ano, někdy lidi zapomínají na to, že mini chlapík prostě rozumí oboum jazykům. Jen je škoda, že přestane rozumět, jakmile se řekne něco, co nechce dělat. To je najednou úplně hluchej.

Ano, náš rozumějící mini chlapík nemluví. Tak jasně, řekne sem tam nějaký to slovo, zatáhne člověka kam potřebuje, ukazuje, co může a poslední dobou se vrhá i do amatérský pantomimy. Tak všechno se dá, jen ta pantomima je pěkně na prd. Já vím, že každá máma má rozumět svýmu dítěti, ale když vám začne dvou a půl letej kluk skákat kolem, natahovat ručičky ke stropu, šahat si na hlavu a vyplazovat jazyk, tak je mi jasný, že lízátko nechce, to poznám a že jsem v pytli a musí začít co nejdřív mluvit.

Tak on teda trochu mluví. Má pořád ty zvuky zvířat a postupně si přibírá i nějaký ty slova třeba "down", to říká pro nahoru i dolů, ano, trochu zmatečný, ale když k tomu přidá pohyb rukou pro nás blbce, tak hned víme, že myslí "down nahoru". "No" a "no more" jsou stálicí každý věty a včera přidal i jen "more." Počítat taky umí a ví, že všechny čísla jsou "two." No a konečne česká hitovka mini chlapíkova slovníku "bonbon". Mini chlapík si ustáleně vybírá anglický slova nebo český slova cizího původu. Uvidíme, jak mu to půjde dál, jsem na to docela zvědavá.

https://www.facebook.com/Mamazavodou/

Odpověď na otázku, jak si užít všechny tyhle roky? Nijak. Nejde si je užít ani je nesnášet. Křičte, plačte, nadávejte na svět, na nespravedlnost na cokoliv chcete a co Vám pomůže. Jde je jen vydržet, zachovat si zdravý rozum a překonávat den po dni.

"Užívej si tyhle roky!"

To je jedna z prvních rad, kterou dostane téměř každá novopečená maminka zase a znovu. I já jsem je slýchávala denně po narození každé  z našich pěti dcer. Od lidí, kteří mě potkávali, od rodiny i od přátel.

Občas jsem se jen usmála a řekla něco podobného jako: "Ano, jsem moc šťastná a užívám si to. Je to báječné." A i jsem to tak myslela. V těch chvílích jsem si opravdu přála, abych si všechny tyhle roky užila naplno a nepromarnila jediný okamžik v životě našich dcer. Abych zastavila čas, protože plynul příliš rychle.

Jenže pak prostě přišel život a s ním obyčejná realita všedních dnů.

Někdy, když učíš na nočník batole a ono tomu nerozumí a víš, že za chvíli mu budeš muset měnit už třetí mokré kalhoty za den. Ve chvílích, kdy se snažíš utišit své sotva pár týdenní dítě, které stále pláče, se divíš, jak by sis mohla takové chvíle  užívat?

Vážený pane Ebene,

jsem velkou fanynkou Vašeho pořadu a sobotní večer pro mě bývá malým svátkem. Oblečena v plesovou róbu usedám před televizní obrazovku, nohy obuté v blyštivých střevících hodím na stůl, do flétny naliji šampaňské a fandím.

Abyste rozuměl, patřím k nemalé skupině naivek, které, okouzleny medovými slůvky svých nápadníků, uvěřily, že se "po svatbě zapíšeme na taneční kurzy". Bohužel jsem nežádala tento závazek napsaný na papíru a podepsaný krví slibujícího. Takže vdaná jsem již deset let, ale do kurzu jsme se ještě nezapsali.

Můj manžel patří k mužům, kteří netančí ani v sebeobraně. Koncem listopadu se u něho pravidelně začnou objevovat záhadné ortopedické potíže, které zázračně zmizí s koncem plesové a začátkem cyklistické sezony. Je-li nebezpečí tance příliš veliké (např. vlastní svatba), sahá k extrémním praktikám, např. dvojnásobné zlomenině, a získá tak omluvenku přímo od lékaře.

Výjimkou byl jen loňský rok. Ortopedické potíže se nedostavily, což přičítám jednak teplé zimě, a tudíž možnosti vyjet si na kole kdykoli, třeba v lednu, tak výkonu pana Pavláska ve StarDance. Nebojím se říci, že Lukáš byl požehnáním pro mnoho manželek netancechtivých partnerů. Poprvé v historii StarDance se mi manžel nesnažil lstí odejmout ovladač a přepnout na sportovní kanál a fandil Lukášovi. Pak už stačila jen vhodně zvolená motivační věta: "Přece umíš tancovat líp než Pavlásek!" a manžel, pod vlivem Lukášova heroického výkonu, přislíbil účast na mysliveckém candrbálu.

S pomocí YouTube jsme natrénovali základní kroky a vyrazili do víru tance. Ukázalo se, že všechny taneční školy jsou jen bohapusté vysavače peněz. Manžel zjistil, že s valčíkovými kroky si vystačí nejen v samotném valčíku, ale že je lze velmi dobře využít i při tancích ostatních, polkou počínaje, sambou konče. Naštěstí se kapela poměrně brzy unavila díky konzumaci starostovy slivovice a o hudební doprovod se začal starat dýdžej Karel. Manžel ovládl své atavistické sklony bývalého metalisty umlátit půllitrem každého, kdo na plac zatáhne Michala Davida a předvedl velmi podařenou valčíkovou variaci na Michalova Šoumena. Co Vám budu povídat, vířili jsme sálem nonstop až do kuropění. Pod vlivem Michalem Davidem vyvolaných endorfinů, přislíbil manžel účast na plese i v příští sezóně.

Mamiiiii?

Ano?

Tama!

Ano, je tma, protože je pět ráno. Spinkej!

Pinkaaat!

Ano, spinkej ještě.

Ahoj, tak jsem se rozhodla taky sepsat svůj porod po té spoustě článků které jsem přečetla. 🙂

Bylo pondělí ráno 11.7. 2016. (TP 8.7.2016) Kontrola už v porodnici, pan primář mě zkontroloval zjistil všechny informace po víkendu a poslal mě na pásy, na těch jsem strávila 20minut. Poté opět za panem primářem jeho slova nikdy nezapomenu, pokud pásy budou stejné vyvoláváme dnes, pokud lepší domluvíme se na vyvolání, běžtě se najíst napít a pak si zajděte znovu na pásy. Fajn, šla jsem se najíst napít a zpátky na pásy (ještě mi bylo dobře), sedla jsem si do křesla dali mi pásy a ja si na mobilu psala s manželem který byl v práci a o situaci jsem ho průběžně informovala. Pásy byly stejné (líné), tak mi PA začla bouchat do břicha a snažili se mi maličkého vzbudit pak vzali telefon dali ho za jeden pás a z druhého telefonu volali aby mi telefon zvonil na břiše :D lítalo kolem me hodně lidí takže jsem nestíhala koukat kdo je PA a kdo sestra... :D Pásy stále stejné ale po 40minutách me poslali zpátky za primářem, kámen úrazu nastal když se pan primář vystřídal s ''doktorem'' ..(po pásech jsem cítila menší bolesti ale říkala si že je to asi tím jak mi skákali a bouchali do břicha).. přišla jsem do ordinace pozdravila předala graf z pásů a těhu průkazku, ''Dr'' se mě zeptál co Vám pan primář řekl? samozřejme jsem mu zopakovala co říkal pan primář pokud budou pásy stejné vyvoláváme dnes pokud lepši domluvíme se na termín už dnes (neviděl že se kroutím a mám bolesti jelikož si něco psal do papírů, ani se na me nepodíval). ''Dr'' Okej přijdete 15.7.  ...... Můj výraz hovořil za vše... Menší bolesti jsem cítila ale po odchodu z ordinace to začlo být horší.. Dr ani neviděl jak se kroutím na židli.... Šla jsem tedy na chodbu před ambulanci a čekala na lavičce než mi pojede nějaký spoj domů. jel cca za hodinku tak jsem čekala na lavici a měla bolesti cca 5-7 minut .... Neřešila jsem to, dr řekl 15.7. tak 15.7. .... Vyšla jsem z nemocnice a šla na autobus který mi jel na autobusové stanoviště kde jsem přestupovala na spoj domů. Při nástupu do autobusu v pohodě bolesti byly ale dalo se to vydržet, při výstupu na autobusovém nástupišti něco malinko luplo a něco jsem cítila tak jsem šla na mnou nenáviděné veřejné WC zkontrolovat zda je vše v pořádku.. Trošku krve ale nic co by mě nějak po tom skákání překvapilo. Přijel konečně můj spoj, nastoupila jsem všechno v pořádku cesta domů 20minut přijela jsem na zastávku vystoupila, první schod OK, druhý schod OK třetí schod a šlápnutí na zem LUP bylo 13:00hod. :D potkala jsem ještě známou tu jsem v rychlosti pozdravila a ona mne, na zastávce mě čekal kamarád který u nás chvilku bydlel než odcestoval dělat kurz do zahraničí a šel mi pro jistotu naproti protože mi nebylo nejlíp, toho jsem uviděla a bazén se vypustil, tak jsem došla na kraj cesty a volala kamarádce. Kamarád na mě koukal jak jsem mokrá :D a volal manželovi ja mezitím kamarádce. Dovolala jsem se kamarádce a povídám: Kači dojela jsem na zastávku rupla mi voda letím se sprchnout a hodíš mě prosím zpátky do porodnice? Kamarádka: Jasně hlavně buď v klidu a nespěchej máš dost času (ona sama porodila třetí miminko 3.6.2016). Samozřejmě se stalo to co jsem věděla že se stane až TO příjde, manžel nebere mobil (asi si myslel že se tedy nic neděje když mám trochu bolesti ale Dr.mě poslal domů) nakonec se mu kamarád dovolal a řekl mu ať ho někdo veze do porodnice jelikož nemá řidičák. Mezitím jsem já byla ve sprše voda pořád vytékala takže jsem se osprchovala a stejne pořád něco teklo, tak  jsem se oblíkla do čistého a ještě jsem dala všechno to mokré do pračky a dala prát prádlo, mezitím přijela kamarádka a ptala se zda chci s něčím pomoct, nemohla uvěřit vlastním očim když viděla že dávám prát ještě prádlo.. Vyjeli jsme, bolesti pravidelne co 5minut, manžel byl už na příjmovém před nemonicí když jsme dojeli zatím jsme se na sebe smáli, bylo 13:30 když jsme dojeli, kamarádka odjela, my jsme vyjeli s manželem do posledního patra a šli na porodní. Personál:Jé vy jste tady dneska už byla, copak se děje? Já:Praskla voda když jsem přijela autobusem na zastávku. Tak mě napojili znovu na pásy už na porodním boxu, manžel čekal před porodním....Nic se nedělo bolesti co 5minut ale maličký se nehýbal a já pohyby taky necítila, otázka zda chci u sebe manžela byla asi zbytečná, samozřejmě že ho u sebe chci! přišel už převlečený byl u mě, bylo 14:00 bolesti sílily ale zatím jsem epidural pořád odmítala, shodou okolností měl službu můj gynekolog což jsem byla ráda, byl najednou jiný když už přišlo na porod a chodil se ptát na epidural bolesti v 17:00 byly už brutální ale Dr. chodil kontrolovat a neustále tvrdil že se neotvírám. To čekání bylo nejhorší každá kontrola bolela ale pokaždé řekl že jsem volná max pro prst. :( sprcha, manžel si se mnou povídal a pořád jsme si říkali v kolik se malý asi tak uráčí koukali jsme na hodiny a řikali si časy které by se nám líbily 🙂 hodně mi pomáhal u každé kontrakce jsem mu mačkala ruku a řikala že po porodu poletí rovnou na chíru s polámanou rukou, v 18:00 příchod anesteziologa a napíchnutí epiduralu, hurá bolesti se zmírnily já se prospala oba jsme si s manželem odpočali 21.00hod. opět další dávka  epiduralu, sakra nic se neděje už jsem byla nervózní  a chtěla to mít za sebou. Přišel Dr. Já se ptala zda to bude v ten den jelikož se mi to datum líbí když už nám nevyšlo datum které jsme si přáli, řekl že to dneska snad bude. pak mi potvrdilže to dneska bude, že už jsem volnější, otevřela jsem se vše je nachystáno hurá!! jdeme na věc 22:10 epidural přestal fungovat a bolesti byly šílené ale byla jsem odpočatá prospaná a měla jsem najednou hodně síly, řvala jsem na PA že chci umřít že se to nedá vydržet manželovi mačkala ruku ale PA byla pořád v pohodě v ruce nůžky ja tlačila místo prodýchávání vůbec jsem ji neposlouchala pořád prodýchávat, prodýchávat ale ja ji řekla že to nejde že už cítím že chce jít ven tak jsem zatlačila a hlavička byla venku tělíčko už byl jen detail po tom všem. PA chválila s nůžkama v ruce a slovy '' Já jsem Vás nestihla ani nastřihnout'' v tu chvíli mi to bylo už jedno dali mi toho drobečka na tělo a ja zapoměla na veškerou tu bolest a viděla to nejkrásnější na světě, ale neplakal najednou se pohnul ne mě a začal plakat koukala jsem na manžela a říkala mu že jsme to zvládli a máme miminko a smála se, manžel me objímal, pak nám maličkého vzali a šli měřit a vážit. Kámen úrzu byl porod placenty, byla ve mě nešla ven, už tak jsem ztratila spoustu krve ale placenta ven prostě musela, vytlačením malého kontrakce prostě zmizly a placenta chtěla ve mě zůstat, Dr mi začal skákat po tom želé co mi zbylo místo bříška, pořád nic. Dr. mi řekl že tu placentu prostě musí  vyškrábnout a vyčistit mě jinak než normálně bolelo to ale zvládla jsem to, musela jsem věděla jsem že mě ten maličký uzlíček potřebuje. 🙂 Pak začal Dr. šít to, co jsem si sama způsobila tím že jsem neposlouchala.. Klasika u mě :D  Najednou dali manželovi toho drobečka v peřince a já neřešila bolest u šití a koukala na manžela jak má v náruči našeho syna. Mě Dr došil a nechali nás s maličkým pul hodinky spolu, najednou nás bylo o jednoho více a my byli šťastní jako nikdy na světě. Pak maličkého odnesli a my s manželem uchopili mobily a začli psát rodině a známým sms.... Blyo 11.7. 2016, 22.20hod., maličký měl 3410g a 52cm, Je to naše štěstíčko které moc milujeme 🙂

Už to je pol roka, čo sme si z pôrodnice priniesli naše vytúžené bábo. Ten čas prešiel tak veľmi rýchlo; a zároveň tomu nemôžem uveriť, že už je to pol rok! Asi ako každá mamina, aj ja som mala pred pôrodom akési vysnívané predstavy, ako to asi s malým drobcom bude vyzerať. A veľmi som sa tešila. A tiež som sa veľmi mýlila. 

Predstava číslo jedna: "Moje dieťa nebude..." (veľa plakať, stále sa nosiť na rukách, používať cumlík, ...) 

Aká krásna predstava a aký veľký omyl! Každé dieťatko je iné, ale každé jedno túži po mame a jej náruči. Toto nepochopí nikto, kto vlastné dieťa ešte nemá. Tiež som patrila k ženám, ktoré videli "rozmaznané" deti na každom kroku, stále len na mame prilepené... Odkedy som mama, aspoň v duchu som sa už všetkým takýmto "rozmaznancom" ospravedlnila a sama si vychutnávam ten pocit, keď mám malého na sebe "prilepeného". Ten úžasný pocit, že pre niekoho ste doslova a dopísmena stred vesmíru a stačí mu len, aby ste boli pri ňom. A všetko je v poriadku. A tiež treba dodať, že dieťa dá rodičom vždy najavo, čo sa mu páči a čo nie. A to, že sa oni pred pôrodom o niečom rozhodli, teda vôbec nič neznamená. 

Predstava číslo dva: "Budeme chodiť kočíkovať a stále budeme vonku" (malý sa narodil na jar, kočíkovanie teda ideálne načasované)

Aká krásna predstava. Kým som nastúpila na materskú, bola som zavretá v kancelárii od pondelku do piatku a predstava chodenia vonku "kedy sa mi zachce" bola proste úžasná. Hneď ako sa dalo, vzali sme s mužom kočík a vyvetrali seba aj malého. Prvé kočíkovanie šlo na jedničku. Postupne sme prechádzky predlžovali a obaja sme si užívali krásne slnečné počasie.

A potom to prišlo. Prvý rev v kočíku. Neschopnosť dieťa utíšiť a následný šprint domov (veď ľudia sa pozerajú). Naše dieťa proste odmietalo zaspať v kočíku. Keď sme ho uspali a šupli dnu, všetko fajn. Akonáhle sa zobudilo, spustilo neutíchajúci a matke srdcedrásajúci rev.

Být mámou se stalo synonymem proto být někdo malý. Mámou se přeci může stát každý a není na tom nic zvláštního.

Byla bys raději velkou nebo malou rybou v rybníku?
Zvláštní otázka, já vím. Ale tak dlouho, ak si jen pamatuji, jsem vždycky hledala na tuhle otázku odpověď.

Stejně jako na každé rozhodnutí, které jsem udělala. Kde bydlet, jakou si zvolit práci, kdy mít děti a kolik jich mít. Jak být úspěšná v životě a něčeho dosáhnout.

Většina z nás zjistí, že chce něco víc než obyčejnou práci. Chce práci, která bude vyjadřovat to, kým jsou. Hledáme  v ní naplnění života. A soustředíme se více na smysl zaměstnání než na benefity, které nám může přinést ( placenou dovolenou, prémie apod.). Chceme prostě práci, která bude důležitá, bude "něco" znamenat, protože i my chceme "něco" znamenat.

A když nechceme výjimečnou práci, chceme výjimečný život. Něčím odlišný, zvláštní od toho, který žijí ostatní. A být mámou se považuje za něco obyčejného, ničím nezajímavého.

Nepamatuji si, že bych si kdy sama sobě řekla : " Už mám všechno, co jsem chtěla".

Dlouho jsem se trápila otázkou, jak být lepší. Být lepší máma nebo někým jiným. Mít lepší práci, která bude užitečná a já něco dokážu. Něco velkého a něco velkého po mně i zůstane "vidět". Vychovat děti správně, aby z nich byly samostatní a slušní lidé.

Každý z nás vidíme smysl svého života v něčem jiném. Každého dělá šťastným jiná věc. Někomu stačí být s rodinou, mít pěkný dům, spokojené děti i manželství. Jiný ale může tohle všechno považovat za málo, protože chce, aby jeho život měl jiný smysl. Nemohu říct větší či menší, protože každý z nás vidíme "větší a menší" úplně jinak.

Ale i když jste mámou, která s láskou věnovala svůj život rodině nebo úspěšnou ředitelkou, obě chcete, aby po Vás na světě něco zůstalo. Nějaký otisk, že jsme tu byly.

Ve chvíli, kdy se rozhodnete děti mít, už to nelze vzít zpátky. Najednou Váš život dostane jiný význam, jiný směr. Je to úplně jiná cesta než ta původní, po které jste šly, možná i než ta, po které jste chtěly jít.

I mně se  ve chvíli, kdy jsem rozhodla stát mámou, moje možnosti změnily.

I když jen málo žen na světě, které naplno přiznají svou lítost, že se staly matkami, většina z nás aspoň občas zapochybuje, zda to bylo správné rozhodnutí. Správný čas, místo, neměly jsme ještě počkat? Neměly jsme mít místo tří dětí jen jedno? Nebo naopak nemít jedináčka?

Uf tak jsem se konečně po půl roce dostala napsat vám svůj druhý předčasný porod. Velký úspěch měl můj první článek :Nedonošená Natálka, která to neměla vůbec jednoduché, ale dnes je jí uz deset let a nyní se připravuje na hudební soutěž smyčcového nástroje kontrabas, tak moc jsme na ni hrdí! Tak a teď uz začnu. Po pár letech samoživitelky, se na mě usmálo  štěstí a  teď už mám  nyní svého manžela Jakuba a ikdyž jsme se znali, nikdy nás nenapadlo,že my dva spojíme společně životy, byl totiž ženatý. Ale stalo se a my se spolu začali scházet, bylo to krásné...společné romantické chvilky, výlety s jeho a mojí dcerou, nezapomenutelné...náš vztah sílil a my si přáli společně žít, koupili jsme si byt a po roce společného chození náš sen něco budovat byl tady. Ja už nikdy nechtěla druhé dítě, ale s nim jsem o tom začala přemýšlet...a začali jsme se oba těšit..v srpnu 2015 jsme si řekli, že na miminku zapracujeme ,ale nešlo to poslední dobou mě bolelo šíleně břicho a pořád jsem špinila...v září už se to nedalo vydržet a já zašla na gynekologii, prohlédl mě apak mi dělal ještě ultrazvuk a najednou se zarazil a ve mně hrklo, co je špatně, ale pousmál se a říká uz vim ten váš problém, vy jste těhotná....ten pocit byl nepopsatelný. Ten den jsem měla jít do práce, jenže jsem zůstala kvůli prvnímu předčasnému porodu na rizikovém těhotenství .Zpráva  doma překvapila a my se začali těšit, jenže první problém přišel v 7.týdnu, kdy jsem začala krvácet, hospitalizovali me mě v nemocnici a prý buď potratim nebo ne, to co mi řekl primář mě položilo,už nechci porodit brzy, nechci zažít to co jsem prožívala s Natálkou..po třech dnech v nemocnici jsem byla propuštěna.Dál těhotenství probíhalo celkem bez problémů, bolení břicha bylo normální, zvětšování dělohy...jenže špatná zkušenost z prvního porodu byla pořád před mýma očima.Přítel byl optimistický a snažil se, aby jsme si oba těhotenství užili. Nákupy mi dávaly sílu, přípravy atd. Do 30.týdne jsme se koukali jak roste bříško a jinak byl tam náš vysněný chlapeček, který byl v pořádku...jednoho  dne jsem šla na kontrolu a začalo se mi skracovat děložní hrdlo, takže nařízen klidný režim....kontrola za 2.týdny, tam byl stav stejný, potom kontrola zase za dva týdny, stav se rapidně zhoršil a prý jen ležet a ležet, měla jsem i slabší kontrakce bylo to 31.3.2016 a uz záleželo na přírodě...takze přišla jsem domů a říkám Kubovi, co mi pan doktor řekl...celé těhotenství si užíval a byl nyní i teď optimistický..kolrm jedné odjel do práce, připravil mi jídlo na celý den a kdyby cokoliv ať volám.Je pravda ,že mě bolelo břicho, ale to nebylo nic nového....pak to bylo víc a víc a já už i prodýchávala. Přítel chtěl jet práce, jenže já byla proti. Přijel normálně po pracovní době a chtěl, aby jsme jeli do nemocnice já nechtěla, říkám mu ještě je spousta času a navíc jsem teprve 35+0 ,nechci rodit dříve, nechci zažít tu bezmoc, i když Natálka byla 27.týden a s Vítkem už jsme tak daleko, ale i tak strach tam byl. Šli jsme si i přes moje bolesti lehnout, proč bych měla teď rodit...Ve 2:15 mi praskla plodová voda,vyděsila jsem se a začala plakat, že ještě nechci rodit, přítele jsem vzbudila, byl v klidu, utěšoval mě,já zabalila věci  (celou dobu ze mě tekla plodová voda) a jeli jsme. V nemocnici mě přijali byli moc milí  vyšetřilo mě a byl to začínající porod, miminko mělo odhadovanou váhu 2300g ,jelikož nemocnice nemá vybavení  na malá miminka převezli mě do jiné nemocnice, přítel byl celou dobu na chodbě...odjel se domů vyspat. Ve Varské nemocnici me opět vyšetřili, poskytla jsem informace a bála se co bude  bylo půl páté a mě poslali na první dobu porodní ,že to bude nějakou dobu trvat. Bolesti byli silnější, měřili mě, kontrakce jasně viditelné, jenže pořád se mi honilo v hlavě ještě ne je brzy..co bude až se narodí....bolesti už se nedali vydržet, lezla jsem po čtyřech, pouštěla si teplou vodu na břicho, nic nepomáhalo ..pred devátou hodinou přišla doktorka šáha do mě a říká jdeme rodit. Přítel byl už na cestě a já si přála ho mít u porodu, i když v těch bolestech. Sama jsem došla na porodní sál, tolik doktorů a sestřiček, vylezla jsem z pomocí na "kozu " a už to začalo, byl to můj první přirozený porod, první byl císařem. Bylo to strašný, tlačte na každou kontrakci, už jsem nemohla, vyčerpaná....pak říkám to,tlačte mi furt znělo v uších ,pokud nebudete správně tlačit ,budete potrhaná ..

Dělala jsem co mi bylo řečeno...naposled jsem zatlačila a bylo to...to je krásná holčička, dali mi miminko na sebe a já říkám, ze mám mít chlapečka...ano maminko máte pravdu je to chlapeček,na břiše jsem ho měla pár sekund, vzhledem k nezralosti si Vítka odnesli, nezapomenu na ten pocit, krásný když jsem ho spatřila. Vážil 2630g a 47cm a narodil se přesně v 9:08hod. Odvezli ho, za chvilku  ze mě vyšla placenta a nechali me odpočívat, přijel přítel, kterej bohužel porod nestihl. Malého odvezli na JIP  ,přítel se šel podívat byl z toho překvapený, malý nepotřeboval kyslík, jen teplo. Byli jsme šťastní rodiče....ja chodila každé dvě hodiny na JIP za malým, tatínek byl s námi každý den no a po třech dnech mi ho dali k sobě, dostal silnou žloutenku, nic co bychom nezvládli. Po týdnu jsme odcházeli domů...s váhou 2500g a plně kojeni...muj druhý předčasný porod z velkého strachu dopadl dobře a když to vezmu zpátky, bylo to rychlý a krásný..bez nástřihu, epiduralu...Vítek zdravý, holky jsou chůvy....po 4.měsících jsme se vzali, děti nám stále dělají radost Vítkovi bude 7.měsíců je to zdravý a šikovný kluk....a já můžu říct, že  se nikdy není čeho bát...pokud bude někdy třetí porod budu si ho do konce užívat tak jak se má.Omlouvam se za pravopis a trocha překlepů....vsem přeji krásné porody a nikdy se nevzdávejte..vím o čem mluvím. Jinak Vítek se narodil 1.4.2016 aprílové miminko ❤❤❤

Halloween je definitivně můj nejoblíbenější americký svátek. Pamatuju si na svůj první Halloween v New Yorku, šli jsme tehdy s Amíkem na manhattanský průvod příšer a mně  tehdy tenhle svátek úplně učaroval. Úplně mě okouzlila ta hravost lidí kolem.  Všichni měli masky, jenom turisti ne a mě to tehdy vážně mrzelo.

Halloween v podání Newyorčanů je absolutní hrou. Začíná to na začátku října, kdy se v okolí postupně začínají objevovat venkovní dekorace a o všech říjnových víkendech se po celým městě pořádají akce s Halloweenskou tématikou. Hodně oblíbený jsou psí soutěže o nejpotrhlejší masku a nejvíc znechucenýho psa v ní. Tu podle mě vyhrál jeden Šitzu, kterýho jsme viděli před třema lety v masce "Šitzu v záchodě." Ten pes měl kolem krku malý hajzlprkýnko a na těle pak záchodou mísu. Vyhrál na plný čáře, chudák, zjevně přesně věděl, kde je a nebral to jako výhru. Ale maska to byla nezapomenutelná.

Halloween v Brooklynu je naprosto skvělej, v určitejch čtvrtích se uzavřou ulice, aby koledníky neohrožovala auta, domácí sedí na schodech a na kolenou mísy plný sladkostí. Mimochodem, obchody jsou teď plný speciálních obr balení čokolád, který jsou plný miniaturních jednotlivě zabalených bonbónů. Tradičně, pokud je dům vyzdobenej rozsvícenou dýní, znamená to "na naše dveře zazvoňte dáme vám sladkosti."

Od tý doby, co máme mini chlapíka, je Halloween nepřekonatelnej a každým rokem se nám líbí víc a víc. Mně protože jsem něco podobnýho jako dítě nezažila a Amíkovi, protože se vrací do svýho dětství. Rozhodli jsme se, že budeme každej rok chodit v masce všichni.

První rok byl mini chlapík ještě mimimo, šli jsme za upíry a to dítě bylo jako na břiše ležící trochu se plazící upír fakt děsivej. Jen jednoho mi bylo líto, že jsem mu do pusy nedala šťávu z řepy, protože s tím, jak tehdy bezzubě slintal, by to vytvořilo fakt perfektní efekt. Jen jednu vadu to mělo, těch čokolád jsme tehdy moc nedostali neb jsme byli jednoduše odhalený jako rodiče, co strkají svoje mimino k čokoládám a pak je chtějí sníst sami. Dostávali jsme místo čokolád rozinky, který žádný správný kolednický dítě nechce a tak to zbejvá jako cena útěchy právě pro rodiče mimin.

Loňskej rok byl mnohem lepší. Jen jsme se nedokázali do posledního dne rozhodnout, za co to půjdem, takže náš kostým byl dost "ghetto" neboli šméčko. Byli jsme duchové, na krku hozený bílý prostěradla a pomalovanej obličej na bílo. Mini chlapík dostal svůj dýňovej kyblíček a naučil se jíst čokoládu a objevil lízátka. Kyblíček měl tak plnej, že ho nemohl unýst, ale odmítal mi ho svěřit do péče potom, co mě viděl, jak mu potajmu kradu sladkosti. Halloween v něm zanechal velkou stopu, že si druhej den vzal svůj speciální kyblíček, stoupnul si ke dveřím a naše "až zase za rok" naprosto nepochopil. Ještě v lednu jsme mu museli dávat čokoládky do kyblíčku, protože tam prostě patří a hotovo.

Dnes jsem se byla domlouvat na dalším postupu v mé léčbě. V Thomayerove nemocnici. Ale vezmu to od začátku a to doslova. Abych shrnula, jak se postupuje při léčbě zhoubného nádoru prsu. Léčba je tedy individuální a co jsme měla a mám já, nemusí mít Božka z Dolní Lhoty. Ncméně myslím si, že zas nejsem takové individum, aby se odchylovala úplně od průměru a měla léčbu úplně jinou, než zbytek postižených tímto onemocněním. 

Takže nejprve jsem si objevila bulku v podpaží a hned jsem upalovala k doktorovi. Na gynekologii. Pokud si taky takhle něco najdete, neváhejte ani minutu a udělejte to jako já. Tam by vám měli napsat žádanku na sono (pokud je vám méně než 40?, věkovou hranici teda moc nevím, tak nechci mystifikovat) nebo na mamograf (myslím)...no to je jedno, prostě by vás měli poslat na vyšetření nějakou zobrazovací metodou. Pokud jste mladá a váš lékař to bagatelizuje, nenechte se odbýt a prostě si tu žádanku vydupejte. Sice jsem si zakázala pročítat příběhy na internetu, ale dočetla jsem se a i jsem slyšela vyprávění dosti dívek, žen či paní, které věřily tvrzení, že to je jen nějaká neškodná cysta či co a ono ejhle...

Takže mně sestřička ihned vybavila žádankou a já šla v sladké nevědomosti a v klídku na sono a tím se rozjel kolotoč, díky kterému vznikl také tento blog🙂. Když se lékařce sono nezdá, odebere vzorek tkáně, která se posílá o laboratoře na vyšetření. Tam to nechají růst a bujet a asi podle toho jakým způsobem a jak rychle to roste, zjistí oč se jedná. Tomuto vyšetření se říká biopsie, vzorek tkáně se odebírá jakousi cvakací jehlou a odběr probíhá s lokální anestezií, takže to nebolí. Ale asi také záleží, kde je podezřelý nález uložen. Já ho mám hodně povrchově, takže mně to téměř nebolelo.

Po biopsii se tedy čeká cca týden, někdy možná i déle, na výsledky. Tento čekací týden je hodně náročný, pro mě to bylo, co se týče psychiky, asi zatím nejtěžší období v léčbě. Doporučuju se při čekání nějak zabavit, aby člověk neměl moc čas myslet. My byli na dovolené a bylo to super🙂)

Pak vám oznámí výsledky, když jsou dobré, jděte slavit!! Když nejsou dobré, jděte se opít...Během léčby, si myslím, je alkohol ve větším množství nedoporučován (ale je pravda, že jsem se neptala - nějak se bojím zeptat, aby mě pak nechtěli zavřít do Bohnic do pavilonu alkoholiků), takže nyní máte poslední možnost. Ne, teď vážně...pokud je výsledek biopsie pozitivní, tzn. že nálezem je zhoubný nádor, zkuste se nezhroutit...ale klidně brečte, nadávejte...prostě puste emoce ven...Ale zkuste se pak sebrat, myslet racionálně a hlavně vybudit svou psychiku...to bude vaše mocná zbraň (ale může být i nebezpečný nepřítel). 

Já jsem po oznámení výsledků šla do knikupectví pro knížku od Laury Janáčkové Život je boj (http://knihazivotjeboj.cz/) a večer vyrazila na festival.

Který čaj je vhodný pít v těhotenství, který při porodu a který pro zvýšení laktace? To se dočtete v novém článku na: http://www.pihatamama.cz/Recenze/Okoren-si-zimu-cajem-at-nestanes-se-hranostajem

Aktualizace: Recenze našich uživatelek z tohto testování si můžete přečíst v tomto fóru.

----

Představte si farmu ukrytou v lůně přírody. V blízkosti lesy plné zdravých stromů, výživná půda, čistá voda i vzduch. Tak nějak vidíme ekologické zemědělství. Svým dětem chceme dávat jen to nejlepší, a pokud je to možné, i co nejšetrnější k přírodě. Víte, že firma HiPP se stará o přírodu, ale především o vaše děti a jejich zdraví? A proto vyhlašujeme výzvu na testování kojeneckých produktů. Těšíte se?

Co testujeme:

Testujeme výrobky, které prošly 260 kontrolami. Nová generace mléčné kojenecké výživy je speciálně vyvinuta podle vzoru složení mateřského mléka tak, aby efektivně kombinovala přírodní kultury mléčného kvašení a "galakto-oligosacharidy" GOS (jednoduše řečeno mléčný cukr z laktózy nebo potravinová vláknina). Mateřské mléko není sterilní tekutina, obsahuje přirozené bakterie (kultury mléčného kvašení) a obsahuje vlákninu - oligosacharidy. Tyto dvě složky tak působí v mateřském mléce symbioticky: probiotické bakterie v mateřském mléce osidlují střeva a odrážejí útoky škodlivých mikroorganismů. Oligosacharidy jsou potravou pro tyto bakterie.

Řada klinicky testovaných produktů na vyzkoušení pro vás se skládá z:

1. Přiražením ke stěně

Chlapeček má levou nohu 16,5 cm dlouhou, měřeno tímto způsobem.

2. Obkreslením chodidla
Při obkreslení celého chodidla naměřím více: 17,3 cm:

- obkreslování trvá, dítě se při něm hýbe, byť nepatrně, není jednoduché udržet tužku celou dobu pod stejným úhlem.


3. podle obtisku
Na obtisku nohy se zas ukáže jen 16 cm:

- při obtisku není na zemi celá délka nohy, vyvýšená část paty a prstů se na papír nikdy neobtiskne.

Stejné samozřejmě platí i při měření šířky nohy.


Koupila jsem na základě měření číslo 1 botu s vnitřní délkou 17,7 cm, je mu akorát.
Pokud bych se řídila měřením po obkreslení celé nohy, resp. podle obtisku, koupila bych botu buď výrazně větší, nebo o 5 mm menší.

Aktualizace: Recenze našich uživatelek si můžete přečíst v tomto fóru.  Snadné uklízení s Viledou se maminkám moc líbí. 🙂 Otestovali jsme taky Vileda Easy Wring Ultramat a Vileta Ultramat TURBO a maminky nešetřily chválou. Jejich recenze jsou tady. Nebo vás zajímá Vileda Easy Wring and Clean TURBO? Výsledky testování najdete tu.

----

Báječný pomocník do každé domácnosti, hravě umyje okna, zrcadla a poradí si i s rozlitými tekutinami. Díky ohebnému krku se dostane i do těžko přístupných míst. O kom je řeč? O dalším produktu značky Vileda, který můžete vyzkoušet i vy! Windomatic.

Pojďme si ho představit blíž.

Co testujeme:

Universálního pomocníka do každé domácnosti. Windomatic je  účinný pomocník při mytí nejen oken, ale je vhodný i na zrcadla, sprchové dveře, prosklené dveře, skleněné stoly. Perfektně odvádí veškerou vodu, která se při mytí používá, povrch je potom dokonale suchý. Jeho sací síla je rozložena po celé šířce gumové lišty, což zajišťuje minimalizaci šmouh. Jeho baterie vydrží přibližně na umytí 120m2 plochy. Jeho flexibilní krk vždy zajišťuje správný úhel přístroje při mytí ploch, a tím i správný tlak pro dosažení těch nejlepších výsledků.

Prádlo?! Nikdy nekončící hromada špinavého nebo čistého prádla. Nevděčná práce, jejíž konec není vidět. Neexistuje.

Nás je doma hodně, dva dospělí a pět dětí, prádla je ale tolik, jakoby ho zašpinilo nejméně dvacet lidí.

Někdy mám pocit, že peru prádlo nejenom po nás, ale i po lidech, kteří u nás bydlí, schovávají se a já je nikdy nepotkala.

Občas přijde výjimečný okamžik a já vidím dno prádelního koše, to je něco úžasného. Ale o pár minut později, už je zase z půlky plný!

Často se uklidňuji, že prádlo je nutné zlo, které musí překonávat denně miliony matek po celém světě. U nás doma jsme navíc museli pořídit sušáky na prádlo dva, protože někdy je nutné prát více, než jednu pračku. Ale dostat vyprané prádlo do skříní mi přijde ještě větší boj, než dostat ho do pračky.

Pokaždé, když vejdu do koupelny a vidím přetékající koš na prádlo a uvědomím si, že mě čeká v patře ten samý a stejně plný, nemůžu si pomoct, ale propadám skoro zoufalství. Mám pocit, že prádlo je prostě v přesile. Opravdu jsem někdy s rozumem v koncích a přemýšlím, jak to všechno zvládnout. Jak být máma na plný úvazek se všemi těmi povinnostmi. Jak to dělají jiné mámy? Jak to, že zvládnou s dětmi všechny úkoly do školy, uvařit tři jídla denně, mají perfektně čisté domovy a zároveň nikde nemají hromady špinavého prádla? Na tohle se budu asi ptát do konce života, stejně tak dlouho budu bojovat s touhle prádelní hrozbou. Někdy se ta děsivá hromada přímo nade mnou tyčí a volá: " Zase je plný koš, dělej něco!"

Soužití dvou lidí není nikdy jednoduchý. To máte ty rozházený fusekle a bordel všude kolem, z jejího pohledu a schovaný kusy šatstva a zmizelý nabíječky k telefonu, z jeho pohledu. Žít s jedním člověkem den po dni je někdy opravdu na palici a pak si k tomu vemte, že je třeba každej partner odněkud jinud. Dva lidi vyrostlý v jiný zemi, s jiným jazykem, no a najednou je o dvojnásobnou zábavu postaráno. Jazyk se člověk časem doučí a pochopí, ale některé věci prostě zůstanou.

Kolikrát bych tak chtěla Amíkovi říct: "Jdi do prdele, Sašo" nebo pronýst něco vtipnýho ve stylu "proletěla kolem sojka práskačka." "Když to srovnám s výletem na Kokořín," si můžu po vyšplhání nějakýho toho kopce řikat tak akorát sama sobě. V tomhle je to prostě smůla, i kdyby tomu rozuměl, jako třeba s tou prdelí nemám pochyb, že rozumí, ale to zase nepochopí proč mu řikám Sašo. 

Třeba takový vtipy. Jak ráda bych Amíkovi řekla takovej krásnej vtip o Pražácích a Brňácích, jak si takhle Pražák jede šalinou a je to vlastně jako jízda v tramvaji, jenomže po vesnici. Ha, ha, ha směju se tomu já, holka z Prahy. Jenže jak to tak přeložit. Ne, nevzdávám se, už dvanáct let se takhle snažím k Amíkovu děsu překládat český vtipy. Je možný, že k tomu nahrává i můj problém zapamatovat si pointu v češtině natož s překladem, a tak pokaždý, když nadšená přijdu s větou: "Mám novej vtip. Tenhle je fakt dobrej. To se zasměješ!" odpovídá Amík se zděšeným výrazem: "Nechceš ho říct svý mámě? Co takhle zatelefonovat bráchovi?" Ale já to nevzdávám a překládám dál.

Takže u nás doma klasické hlášky typu "zavřete oči odcházím" nebo vtipy o brňácích moc neletí, co ale letí jsou kraviny. Je neuvěřitelný, jak rychle se Amík naučí kdejakou blbost.

Před pár lety jsem mu, já blbá, řekla o tý idiotský písničce o Ančí, jak jí tančí ty kozy. Nevím, co mě to tehdy napadlo, asi jsem se mu snažila přiblížit svoje dospívání. A tak se stalo, že nejen že jsem touhle tupostí trpěla ve svých předpubertálních letech, kdy se tomu řezal každej desetiletej kluk, ale on mi to teď zpívá i Amík. No jeho variace jsou vždycky parádní:"Ančo kozy ukaž, dadadá kozy veliký," řezá se sám sobě a svý vtipnosti. 

Nikdy nezapomenu ten moment, kdy Amík  uslyšel tu děsně vtipnou veršovačku na středu, ano mluvím o "Středa je ho tam třeba." No bude to už nějakejch 5, 6 let a pořád to ještě nezmáknul na 100 procent, což mu ale vůbec nebrání v tom se o tenhle vtip pokoušet pořád a pořád dokola. Vždycky, když mám pocit, že s novou variací už nemůže přijít a že už se to konečně naučí, tak mě něčím překvapí. Ležim si v posteli a čtu si. Najednou na mě hupsne Amík a s vilnym výrazem ve tváři: "Je čtvrtek." Já: "No, a co??" "Čtvrtek, přeci, chápeš ne?" Já: "Nechápu." "Jako ČTVRTEK," chláme se u toho Amík, děsně natěšenej na to, jak se mu to povedlo. "Jo, ty myslíš středa, no tak to si musíš ještě tejden počkat." Nebo se ke mně nečekaně přitulí a s vítězoslavným výrazem, teď jsem to fakt zmáknul: "Strejda třeba." "Co?? Jakej strejda?" Amík ale má vytrvalost, nenechá se zmást a furt se snaží. Po každym neúspěchu si mumlá pro sebe "středa je třeba, středa ho tam je třeba, středa ho chci, středa sexovat."