Minulý týden za mnou přišla moje nejstarší dcera. „Mami napsala jsem článek,byla bych moc ráda, kdybys ho dala na své stránky.“

Když mi ho přečetla, byla jsem překvapená i dojatá.

Tady je.

Jmenuji se Tereza, je mi téměř 26 let a jsem nejstarší ze tří sourozenců. Moje mamka se věnuje zdravému sebevědomí maminek a jejich dětí, a jelikož se i já v tomto směru pohybuji každý den, protože mám ještě dva mladší sourozence,chci se s vámi podělit jak celý tenhle mamčin projekt vnímám já.

Měla jsem krásné dětství, oba rodiče se mi hodně věnovali. Vymýšleli různé výlety, akce pro známé a jejich děti, posílali mi obden pohledy na prázdniny k babičce, které jsem trávila každé léto od pěti do třinácti let v Chodově. Pořádali stezky odvahy, honby za pokladem. V zimě jsme lyžovali, sáňkovali, v létě jezdili k moři nebo odpočívali na zahrádce. Měli jsme a máme opravdu krásný a hlavně kamarádský vztah.

Už od malička, tedy co si pamatuju, se mě snažili vychovávat jako parťáka.Jako někoho, kdo je na stejné úrovni jako oni. Nikdy jsem neměla pocit, že jsou mi rodiče nějakým způsobem nadřazeni. Jasně, ne vždycky byly postupy výchovy rodičů stoprocentní, ale důležité pro mě bylo, že jsem věděla, že za nimi můžu kdykoliv přijít. Ať už jsem provedla nějakou lumpárnu, zažila první nešťastnou lásku, rozchody nebo mě tížily špatné myšlenky a nálady. A musím říct, že je to super! A když vidím, jak to teď funguje ještě lépe s mými sourozenci, ze kterých už teď rostou opravdu rozumní človíčci, kteří jsou schopni vyjádřit svůj názor, nesouhlas, pocity, lásku – jsem na rodiče opravdu pyšná. A bez debat jsou oba tou nejlepší školou do našeho dalšího života!!!

Jako asi každá prvorodička jsem vůbec netušila co mě čeká a byla ze všeho vyjukaná a vystreslá 😀.V těhotenství jsem samozřejmě četla různé články o porodech a o tom jak ho mít co nejrychlejší a nejjednodušší. Nakonec jsem si poslední měsíc přála ať už to konečně přijde a já mám svojí lásku u sebe. Zkoušela jsem různé babské rady jak vyvolat porod tzv. pít maliník, horká vana, sklenka vína atd. Co myslíte nic nepomohlo😀.  4.ledna 2016 jsem měla termín, zároveň kontrolu a monitory. Samozřejmě nic nenasvědčovalo tomu že bych měla rodit a já byla zklamaná. Hned jsem si představovala vyvolávaný porod, což jsem samozřejmě nechtěla. 6.1.2016 ve 3:00 mě probudila bolest v zádech. Co to bylo?...No nic jdu zase spát.Po 15 minutách znova. To mě začali zase pěkně bolet záda, ale co u mě je to normální. Jdu se na pít a zase do postele. Vedle mě manželovo chrápání, skvělí.Po 10 minutách znova bolest. Tak já nevim že by to byl už porod? Jdu si měřit na telefonu intervali po kterých se bolest oběvuje 😀. No samožřejmě hodně nepravidelný jednou po 15 minutách po druhý po 7 minutách. Tak to jsou asi poslíčci ne? 😀 Tak jdu zkusit spchu.Ve srše uleva. Tak fajn to jsou asi fakt poslíčci. (Jasně učitě hlavně že už jsem měla po termínu a budou to určo poslové 😀)

jdu si zase lehnout a říkam si že stejně od osmi ráno jsem zase obědnaná na kontrolu a monitory do porodnice tak se uvidí jestli se něco děje. Manžela jsem nechtěla budit protože je to chudák a vstává ráno do práce 😀. Začínalo pomalu svítat a já v bolestech zad koukám na televizi proč ne? Asi jsem pořád čekala že to bude bolet víc kdyby to byl porod. Udělala jsem si v klidu snídani a manžela poslala do práce s tím že to nic neni. Jo odvážlivka jsem jela MHD na kontrolu do porodnice (ty lidi v autobuse asi ze mě nemohli).No ať to trochu zkrátím přijela jsem v 8 hodin do porodnice čekala do půl deváté v čekárně než mě vzali napojili na monitor no a samozřejmě na monitoru žádné kontrakce nebyli. Paní doktorka na mě koukala jako že si vymýšlím. Ani se nedivím když jsem se ještě smála jak měsíček na hnoji. 😀 něco po deváté mě ještě poslala na kontrolu k druhé pani doktrce aby mě prohlédla dole..čekala jsem zase v čekárně až do půl desáté.Když mě konečně zavolali skočila jsem na kozu a paní doktorka se zhrozila že jsem už otevřená na pět ceňťáku že rodim.Takže ihned na sál a klistýr. Na sále jsem byla pořád a neustále ve sprše, neboť bolesti byli silnější a silnější a začale jsem cítit strašný tvrdnutí břicha a tlak na konečník. V 11:00 přišla sestra a že mě ještě napojí na monitor. To už byli bolesti opravdu nesnesitelné. Po půl hodince monitorování přišla zase doktorka a že mě zkontroluje. Paní doktorko nemohla by jste mi dát něco na bolest? No to už nestíháme jste otevřená na devět centimetrů. Rychle přiběhlo asi dalších pět lidí plus moje maminka a můžeme tlačit. První zatlačení už vidíme vlásky, druhé zatlačení už je venku hlavička, na třetí zatlačení....pláč... dávají mi Kristýnku na břicho a já jsem neskutečně šťastná. Kristýnka se narodila v 11:42 hodin a její míry jsou 3240 kg a 50 cm. No jo manžel to bohužel nestihl, ale měla jsem alespoň u sebe mojí báječnou maminku 🙂

Sedí chlapík na baru, dopíjí už tak 8mého panáka. V baru je tak zakouřeno, že sotva vidí na dekolt barmanky, co přímo proti němu čepuje pivo... A jak tak ostří do šedavé mlhy.. Zatmí se mu před očima a skácí se jak pytel písku z barové stoličky na zem... 

Sní, bdí? Místo dvou krásných jablíček, vidí proti sobě rozostřenou postavu... Nevidí jí do obličeje, vlastně z ní nevidí skoro nic... jen cítí její přítomnost. Neznámá osoba k němu najednou promluví hlubokým, důvěru vzbuzujícím hlasem... "Posral sis to chlapče, posral... čeká tě asi poslední hodina života, právě ti volají záchranku a ty zkapeš na operačním stole. Máš těžký infarkt. " Jen to tak konstatovat, mezi řečí, jako kdyby to nic neznamenalo. Odmlčel se a pokračoval... "Co říkáš, je ti 30let. To je krátký život. Cos v něm dokázal? Chlastem a bláznivími večírky ses úplně odrovnal! Mám pro tebe nabídku!" Chlapík z baru mžourá na tajemnou postavu a najednou dostal pocit obrovské naděje... Hrdlo se mu svíralo. Promluvit nemohl. A tak přízrak pokračoval"Což tu být  alespoň dalších 30let?" Muž zakýval rozpačitě souhlasně hlavou, v duchu se ho zmocnil tísnivý pocit že mluví s ďáblem, co chce upsat jeho duši... Ale co?  Bude ještě žít!!! To za to stojí!!! 

Stín přistoupil blíž a začal s výkladem:" Dám ti zdravé srdce, za to si ale vezmu 5 let z nabízených 30." Muž kývl. "ale aby jsi mohl dále žít svá další léta, chce to i nové játra, to tě bude stát dalších 5 let života." Muž opět zmatene kývl... A hlavou se mu honilo"20, alespoň 20!!!!" ,Ale přízrak nezkončil a s výčtem pokračoval: "Tvé ledviny mají obě zhoubný nádor a dalších 20let by nevydržely, tudíž ti beru dalších 5 let za nové ledviny. Dalších 5 za nová střeva. Máš je tak slabá že mohou do pár let prasknout a co si budem nalhávat, tvé slepé střevo je časovaná bomba...!"Stín se odmlčel... Díky tomu jak jsi žil. ti byl vyměřený čas na druhou šanci..." poslední slova zněly už vzdáleně... 

Ostré světlo, naléhavé pípání všelijakých mašinek... "ŽIJU" pomyslel si... "Byl to jen sen, šílený sen!!!" A tato zkušenost ho na tolik poznamenala, že - přestal kouřit, sek s flámováním... Začal sportovat, zřídil nadaci pro opuštěné děti, začal studovat práva a psychologii, založil rodinu... Měl 2 děti, které na devše miloval. Žil každý den na plno. Lidé ho obdivovali, milovali a dávali si ho za vzor... To vše se událo během 10ti let od jeho kolapsu...

Muž zemžel ve věku 40ti let...Každý nechápavě kroutil hlavou... Proč právě on? Proč né támhle ten šmejd od naproti??? 

Proč, proč...

Stojíme v kuchyni a snažíme se být neviditelní (a hlavně neslyšitelní).

L: Nemlať do toho kelímku tolik...

M: Myslíš, že nás slyší?

L: Zatím si tam prohlíží knížku.

M. Hlavně nesmíme nahlas mlaskat... Pozor, škrábeš lžičkou o talířek.

L: Musí ty dvířka od lednice dělat takovej kravál?

 Pondělí

V první řadě bych chtěla poznamenat, že vůbec netuším, kde se ty vši vzaly. U nás doma, chápete? U nás doma! Skandální! Všichni členové naší rodiny žijí v prostředí zcela hygienicky nezávadném. Dětem nechávám lízátka ve vlasech jen do večera téhož dne, nejpozději do rána dne následujícího. Taky si vlasy pravidelně myjeme i bez incidentů zahrnujících lízátka a žvýkačky.  Podlaha vydrží čistá a nelepkavá obvykle den po umytí.  Zkrátka prostor pro přežití členovců a jiných hmyzovitých parazitů je minimální.

Také je důležité si uvědomit, že nikdo neumřel. Tedy kromě cizopasného parazita, jehož vraždu právě chladnokrevně plánuju.

No ale to bych spíš měla vykládat lékárnici a ne vám. Přede mnou v lékárně stále neubývá lidí a já se jen modlím, ať jich nepřibývá za mnou a můžu svůj problém vyřešit diskrétně.

To máte tak. Jednou jdete s dítětem ke kadeřnici a tam zjistíte, že máte vši. Nemůžete to zjistit potichoučku doma jako normální lidi, vlasy oholit, polít benzínem, spálit a pak kolem všivého ohýnku tancovat rituální tanec. Musíte se u toho hlavně cítit trapně. Obzvlášť když se s vámi kadeřnice loučí s dezinfekcí v ruce, kterou na vás výhružně míří, aby vás ani omylem nenapadlo se tam zdržovat ještě o vteřinu déle.

Ale zpět do fronty v lékárně. Zatímco vysvětlujete, že na ty vši potřebujete něco, co doopravdy zabere, lékárnice se vám neodbytně snaží vnutit jakýsi přírodní preparát, který je samozřejmě bio, eko, v souznění s přírodou, šetrný ke všem hrabošům a žábám (a nejspíš i vším) a máte myslet přeci i na dětskou pokožku, no ne?!  Po několika minutách konečně pochopí, že když říkáte: „Dejte mi to nejagresivnější, co máte!“, s humanitárním přípravkem neuspěje. Provázená opovržlivými pohledy lékárnice se sunu ke dveřím, kde už postává pár lidí. Zřejmě pracovníci sociálky. Vsadím se, že lékárnice zmáčkla nějaký tajný podpultový čudlík, když jsem jí vysvětlovala, že tím budu mydlit hlavy oběma dětem tak dlouho, dokud z nich ty vši nevytřesu.

Dlouhou jsem váhala, zda se s tím mám podělit, ale musím uznat , že bych ocenila si přečíst nějaké takové články a ušetřit si takové nepříjemnosti, které se mi přihodily.

Má dcera si usmyslela, že by si moc přála kostým Anny z pohádky Ledové království.

Donedávna jsem si nemyslela, že by to mohl být nějaký problém , ale teď z vlastní zkušenosti vím, že ano. Hledala jsem něco, co by nebylo, až tak cenově zdrcující, něco, co by mě a manžela nepoložilo, kdyby se ze šaty něco stalo.Našla jsem na internetu spousta inzerátu z čekací dobou 1 až 2 měsíce varování!!! tyto inzeráty většinou požadují platbu předem a zboží bud nedorazí a nebo je v takovém stavu, že se štítíte  ho navléci na vaše dítě. Reklamace u těchto prodejců je bud nemožná nebo zdlouhavé vyřizování , které vyjde i na několik měsiců, povětšinou reklamaci neuznají a peníze nazpět neodešlou a vám zbyde doma šunt.  

Po několika měsících bádání na internetu, jsem našla na seznam.cz inzerát od orchidej28907 a mohu říct, že ty šaty sice stály okolo 600 Kč, ale kvalitní a opravdu nádherné.S touto prodejkiní byla výborná a hlavně rychlá bezproblémová komunikace, která i poradí při výběru velikosti, což se mi nedostalo od ostatních prodejců a ani nebudu jmenovat kolik jich bylo. Mrzí mě, že není tolik stránek s ověřenými obchodníky aby si lidé ušetřily takové zklamání a potíže.

 Tímto vás vyzývám Maminky, aby jste se podělily o své zážitky.

Ráda bych se podělila se svými zkušenostmi s vozíkem za kolo. Musím se přiznat, že jsme byla velkým odpůrcem těchto vozíků. V době kdy jsme čekali první miminko, manžel koupil v Němcku vozík za kolo. Proti mé vůli. Bylo to v roce 2008. Vozík byl musím říct, na první pohled pro mne, naprosto příšerný. Hrozná práce ho vůbec sestavit a stál kolem 8 tisíc i s poštovným. Narodila se malá, a vozík stál vesele sestavený v garáži, bez povšimnutí.... ani jsem si na něj nevzpomněla. Chodila jsem kolem něj, a abych ho neměla na očích, přikryla jsem ho starým prostěradlem. Postupem času, asi kolem pátého měsíce věku naší dcerky, jsem po očku začala po vozíku pokukovat. Ráda jsem jezdila na kole, a chodila do přírody a do lesa, prostě tam, kde je klid, protože jsem před těhotestvím, měla dost náročnou práci od rána do večera ve velkém měste. Kolem osmého měsíce naší dcerky (kdy už mohla sama sedět, ale ještě potřebovala nějakou oporu do vozíku, kterou jsme ze začátku řešili dekami a polštářemi, později jsme dokoupili oporu od Chariota), jsme poprvé vyjeli na výlet  na kole. Jenom po okolí, sice po asfaltové cestě (kde nejezdí téměř nic) s mírnými dírami, kterým jsme se úspěšně vždy vyhnuli. Konečně jsme se dostali s malou do přírody s manželem, prostě všichni spolu. Nemusel jeden být doma a hlídat, než se druhý, aspoň na chvíli odreaguje malou projížďkou na kole, jak tomu bylo doposud. Vozík jsme neměli odpružený, o to více jsme museli dávat pozor na díry a nerovnosti. Nevydrželi jsme, a jeli i na lesní cesty, které sice byly trošku zasypané asfaltem nebo štěrkem, ale já stále trnula, jak to dcera bude snášet. Manžel táhl vozík, a já jela za ním, a neustále sledovala malou. Ta si vozík hned oblíbila. Jeli jsme pomaličku, s častými přestávkami, malou jsme vytáhli z vozíku, chvilku pochodili po lese a zase jeli domů. Všichni jsme se dostali na zdravý lesní vzduch, a při jízdě si v "klidu" s manželem popovídali a relaxovali. Úplně první zážitek, při první vyjížďce s vozíkem, kterému se dodnes směji, byl ten, že dcera během 20 minut usnula, a já jsme z toho měla šok, jak pojede, když ji padá hlavička a je ve vozíku ke straně, vyhnala jsme manžela, aby jel domů a dojel pro dceru autem, já jsem čekala s vozíkem a spící dcerou u cesty (né, silnice). Po silnicích jsme nikdy nejeli, pouze třeba přejížděli, ale s největší opatrností. Když jsme čekali druhé mimčo, už jsme měli jasno. Koupili vozík za kolo, s miminkovníkem, oporou hlavy a trupu, kočárkovým kolečkem, větším kolem do přírody. Musím říci, že na dovolených, ale i v běžném životě to nemách chybu, můj osobní názor. Ovšem, vždycky říkám, že se musí pokud vezete miminko jezdit velmi opatrně, do roku věku. Od roku, my už jezdlili s odpruženým kočárkem/vozíkem cestami, necestami🙂....Neměla jsem tehdy vůbec žádné zkušenosti, a ani moc času, shánět informace (pracovala jsem téměř do porodu), ale kdyby mi tenkrát někdo alespoň trošku o tom něco řekl či se podělil se svými zkušenostmi, fotkami, nebyla bych z toho tolik "vystrašená"🙂 a určitě by prvotní neshody, hádky a napětí s manželem nemuseli vůbec nastat🙂. Tak to jenom pro informaci, mé zkušenosti pro ty, kteří by to také rádi zkusili, ale zatím ještě váhají. Nakonec to došlo tak daleko, že jsme si otevřeli prodejnu se všemi značkami vozíků Thule Chariot, Croozer, Burley, Qeridoo, aby si přpadní zájemci mohli vozíky osobně vyzkoušet a nechat si poradit. Případně mrkněte a pokud budete mít nějaké dotazy, najdete mne zde www.aktivnesdetmi.cz.

Eva Špuláková

Pokud chcete své princezně koupit náušničky, určitě budete hledět na kvalitu. Budete asi chtít, aby byly originální stejně jako ona a aby vydržely všechny kousky, které s nimi bude provádět.

Na to všechno myslíme, a proto jsou naše dětské náušnice Cutie Jewellery stále oblíbenější. Vyrábíme je kompletně v Čechách – naše firma Danfil Jewellery sídlí v Liberci. Navazujeme na dlouhou šperkařskou tradici tohoto kraje a kvalita je pro nás samozřejmostí.

Důležitý je pro nás i originální vzhled – vybírat můžete z více než 100 modelů, které vytvořili špičkoví designéři. Mezi nejoblíbenější tvary patří pomněnky, srdíčka, kačenky, berušky a hvězdičky. Zvolit můžete bílé, žluté nebo růžové zlato a také různé barvy zirkonů, které jsou v náušničkách zasazeny. Veškeré námi používané zlato je prvotřídně technologicky zpracované, proto se nemusíte obávat alergických reakcí – uvolňování příměsových kovů u zlatých náušniček Cutie nehrozí.

Věříme, že vaší princezničce budou naše náušničy při objevování světa dělat radost. A když se na ně i později podívá, vzpomene si i na toho, kdo jí je daroval.

Na Cutie můžete nakupovat v klasickém e-shopu a vybírat z naší katalogové nabídky nebo si sestavit vlastní náušnice v našem unikátním konfigurátoru náušnic. 

Rodiče jsou nároční. Stejně tak i společnost MAM. Proto již více než 40 let vyvíjíme výrobky společně s odborníky z oblasti medicíny a výzkumu, které jsou jedinečné, co se týče funkce a designu, podporují individuální vývoj dítěte a usnadňují jeho každodenní život.

V polovině sedmdesátých let, nabízel trh náročným rodičům pouze buď a nebo: Dudlíky byly například buď s pěkným vzhledem nebo vyvíjeny s lékařskou kompetencí - oboje v jednom neexistovalo. Do té doby, než přisel MAM. Firma MAM začala s vizí vysoce kvalitních produktů pro děti, spojujících design, funkci a hlavně bezpečnost. Dnes je MAM vedoucí designovou značkou v oblasti péče o dítě, s prémiovými produkty, přítomnými na pěti kontinentech.

MAM nastoluje trend

Výstižné tvary. Jasné barvy. Chytrá funkčnost pro dítě i rodiče. Nebo jinak řečeno: Mimořádně moderní klasika designu dětských výrobků. To je MAM. Nezaměnitelný a nesrovnatelný.

Jedinečnost vzniká, protože na ní pracují jedinečné týmy: Ve studiích MAM navrhují designéři spolu s renomovanými lékaři, vysoce kvalifikovaní technici prosazují nápady s inovačními řešeními tvarů a materiálů. Výsledkem jsou výrobky, které dětem poskytují dobrý start do života. A nároční rodiče udávají styl.

Designéři MAM pravidelně navrhují limitované mimořádné série: Kolekce MAM. Není vždy lehké některý z těchto sběratelských kousků získat, protože jejich počty jsou omezené. Ale další kolekce na sebe nenechají dlouho čekat. Inspiraci pro ně nachází společnost MAM ostatně po celém světě - a někdy i mimo něj 🙂

Dneska jsme slavili Den Matek a Den Matek se v Americe bere hodně vážně. Pozná se to už podle toho, že se na ulicích, stejně jako se vynoří během deště rychloprodavači deštníků, vynoří přes noc rychloprodavači kytic.  A ráno jsou pak vidět davy chlápků, kteří se svejma ratolestma urychleně nakupují tu nej nej nejkrásnější a nejparádnější kytici.

Abych se přiznala, tak my jsme doma Den Matek až tak děsně vážně nikdy nebrali, ale jak vážně ho berou v Amíkově rodině jsem zjistila dost rychle. Tuhle historku napsala tchýně dokonce do knížky, je součástí sbírek "Slepičí polívka pro mámy." Tchán s tchýní jí mají doma v konferenčním stolku, aby kdyby se návštěva nudila si jí mohl každej přečíst.

Historka jde asi takhle: Amík byl prvním rokem na college asi tři hodiny od NYC. V pátek před Dnem Matek volá domů, "Hele mámo, přeju pšknej den matek. Domů se nedostanu, jeslti ti to nevadí, v sobotu máme koncert a prostě mi to nevyjde." Tady musí vypravěčka podotknout, že byl Amík kytaristou a zpěvákem jedný kapelky, takže účast na koncertu byla tudíž nutná. Tchýně, která je zlatá, ale spadá spíš do konzervativnější skupiny lidí, "to nevadí, zlato, seš hodnej, že jsi takhle zavolal." Amík, dle tónu tchýně, omluvně, "Mami, mě to fakt mrzí, ale prostě to nevyjde." "Nedělej si s tim hlavu, já to přežiju."

Amík naivně si myslící, že to parádně zvládnul si jde užívat nezřízenýho víkendu mladýho kytaristy prvním rokem na college. Koncert se mu v sobotu parádně vydařil, až tak moc, že si odbarvil vlasy na blond, což je u černovlasýho týpka poměrně znát. Koncert oslavil a do jeho collegeskýho pokoje pro dva se na noc vešlo asi osm kamarádů, hromada lidí, všichni spějí po zemi, v neděli ráno v Den Matek.

Mezitím se u tchánů, v pro Amíka bohužel nedalekém Brooklynu, schyluje k děsný akci. Tchýně si to celý nechala prolízt hlavou a rozhodla se, že jí to přece jenom mrzí, že neuvidí svýho synka v tak důležitym dnu a nasedla do auta, řekla pa tchánovi a v šest ráno vyjela.  No cesta jí trvala jenom něco přes dvě hoďky opět bohužel pro Amíka stále vyspávajícího rušnou sobotní noc.  Kolem devátý se ozval buchot na dveře Amíkova pokoje. "Zlatíčko," volá hláskem vlka škemrajícího u dveří karkulky tchýně,  "tak já jsem přijela. Půjdem ven." V Pokoji mrtvolný ticho, otevřou se dveře a tchýně nechápavě začne překročovat těla, vypravěčka se zmínila o tom, že tchýně je trošku na tý konzervativnější straně, nakukuje pod deky, čímž budí zmámený osazenstvo pokoje. Pořád marně hledá černou hlavu svýho synka až najednou najde jeho obličej pod blond vlasy, za který ho plakajíc začne tahat. "Sundej si tu paruku," naivně si myslící tchýně, že její syn má nějakou paruku. "Jak jsi se mohl takhle zřídit? Tohle je ten tvůj koncert? A tohle kamrádi?" Ukazuje tchýně na dav lidí prchající oknem, naštěstí to bylo okno přízemní. Amík naprosto nechápavě a silně pod zbytkovym vlivem, "Maaaaaaaa," on jí tak říká, "maaaaa, maaaa. Not cool."

No ale v tý knížce je tahle historka popsaná tak trochu víc z pohledu tchýně. já jelikož znám oba tak věřím Amíkově verzi. Chudák malej, dodnes z toho má osypky. Tak třeba dneska dopoledne, "Ma, krásnej Den Matek." To seš hodnej. Tohle mi nikdy nezapomeneš popřát, viď." "No nejen to popřání, ma."

Všímejme si včas "esemesek" od naší mysli: frustrace, úzkost, nedostatek radosti ze života, netrpělivost, vztek, přepětí, neklid. Všechny pocity do jednoho mají příčiny. A řešení.

Pokud si "esemesky" přečteme včas a začneme na základě nich správně jednat, pak tělo nemusí vysílat větší signály v podobě fyzické nemoci nebo psychického kolapsu.

Nemoc způsobuje stres. Když psychické vypětí trvá dlouhodobě, tělo ho začne vnímat jako mozkový pokyn: Chci se zničit. A protože co chceme, to si do života přitáhneme, nebeský džin vyhoví: Tvé přání je mi rozkazem. Výsledkem jsou nejrůznější obtíže:  poruchy imunity, bolesti zad a celkově přepětí v těle, alergie, ekzém, potíže s trávením, bolesti hlavy, ženské obtíže, podráždění, zhoršená paměť nebo spánek, ale i závažnější nemoci jako poruchy srdečního rytmu, astma, panické ataky, opravdové deprese nebo třeba únavový syndrom. A samozřejmě všechna autoimunitní onemocnění.

(Z článku o vážně nemocném mladém muži): „Měl jsem vlastně pořád strach. Strach o to, že nestihnu nějaký deadline, že mi uteče konkurence, že mi peníze nevystačí, že to nezvládnu… Můj život byl útěk od strachu, představ o tom, co by se mohlo stát."

Jaké rozkazy zadáváte svému džinovi?

Pokud jste se rozhodli opravdu změnit svoje myšlení a to jednou provždy, Bachova terapie je výbornou volbou. Esence vás dokážou udržet na té správné cestě i v těch hodně náročných dnech. 

Pro sepsání tohoto článku jsem se rozhodla, protože mi stále mnoho z vás psalo o rady pro výrobu teepee. Na úvod bych ráda podotkla, že jsem opravdu totální amatér, co se šití týče (jediná věc, co jsem kdy ušila, byly indiánské kostýmy na maškarní) – teepee jsem šila podle sebe a je proto možné, že exitují jiné postupy, jak to udělat lépe. Nicméně věřím, že tento návod poslouží pro mnohé z vás dobře, neboť si zcela neskromně troufám tvrdit, že naše teepee vypadá hezky a povedeně. Což mi potvrdilo i mnoho lidí, kteří se šití věnují. Toť na úvod a nyní už k samotnému článku.

Potřeby:

• 4 tyče (já koupila násady na koště v domácích potřebách, jedna vyšla na 63 kč)
•   2 metry látky, která bude základní (šíře 150 cm)
• 1 metr látky na přední ozdobnou stranu teepee (opět ideální šíře 150 cm – ale já si vybrala látku, která se v této šíři koupit nedala, a stačila mi tedy šíře 140 cm)
• látka na tunýlky na tyče
• množství a vzory látky na doplňky – tady už hrozně záleží, pro co se rozhodnete (já kupovala navíc látku třetí – obyčejnou jednobarevnou tyrkysku na podložku a doplňky, plus jsem brala více i od látek, co jsem vypisovala nad tímto bodem)
• šikmý proužek na olemování
• třásně (nejsou nutné)
• šňůra nebo provaz na svázání tyčí u hotového teepee
• nůžky, šicí potřeby, špendlíky, křída na látku,...

Výše uvedený seznam věcí pro ušití teepee zcela stačí, ale pokud se rozhodnete dělat i doplňky, pořiďte si:

• vatelín – na výplň podložky na zem (rozměr cca 1x1 metr ) – já pořídila 1,5 x 2 metry a šikovně jsem poskládala🙂
• duté vlákno – náplň do polštářků – jedna dávka mi vystačila na 3 pořádně naducané polštářky🙂
• vlaječky jsem ušila ze zbytků a odstřižků látek – a našila do šikmého proužku

Postup:

Ač je to už přes dva roky od tý doby co jsem byla těhotná, přeci jenom si to období pamatuju skoro jako by to bylo včera. Osm měsíců, který mi fakticky změnily život. Teď můžu konečně říct, že chápu svojí mámu, když mi v dětství popisovala fotky v rodinným albu, mojí tehdy oblíbený knížce, stylem, "to bylo než ses narodila." Popřípadě, "to bylo před svatbou." Pro mě to období než ses narodila vždycky znělo děsně tajemně a teď už vim jak znělo i pro mojí mámu.

Mých osm měsíců těhotenství mě naučilo,

že v angličtině není pojem jinej stav a jinej stav je jediný sousloví, který těhotenství popisuje naprosto parádně a bezchybně, tímto děkuji češtině.

že Amík může klidně skoro omdlít a málem se poblít štěstím.

že je Amík děsná kvočna a že jsem si to kvočnění měla víc užít a ne pořád říkat "jsem těhotná, ne nemocná".

že se Amík dokáže pěkně vytahovat.

ČLÁNEK JSEM NAŠLA  NA NETU ,JELIKOŽ SE O SMOOTHIE  VELICE ZAJÍMÁM DÁVÁM I SEM K PŘEČTENÍ  ..PODLE MĚ VELICE ZAJÍMAVÉ ...

|

Smoothie a hubnuti

Lze vůbec dohromady smoothie a hubnutí?

Tak jako se různě mění móda v oblečení, módní jsou třeba i rasy psů, značky aut a stejně tak se moderna dotýká i zdravé stravy a životního stylu, cvičení a třeba i různých zdravých potravin. Někdy je až zarážející, jak se díky nějaké slavné osobnosti dokáží rozšířit různé druhy nesmyslných diet či drastických detoxikací a lidé kopírují jeden druhého a naprosto bez rozmyslu.

Ve většině případů to však nedopadne moc dobře, ať už po zdravotní stránce nebo k nim zavítá jojo efekt. Nezbývá než všem pořád dokola a dokola říkat, že pro zdravé hubnutí a štíhlou postavu je potřeba změnit celý životní styl, vyvážit pohyb zdravým jídelníčkem a že na každého funguje něco úplně jiného!

Přátelé, 

již asi rok se připravovaly změny na Koníku. Hledali jsme nového člověka, který se ujme vedení stránek jako nadaný admin a bude Jokejem s velkým J a povede a udrží Koníka v dobré náladě. 

Konečně jsme našli takového člověka. A opravdu začíná na "J". Přivítejme novou hlavní adminku @janysevka.

Já tu budu nadále, v drobné, doprovodné úloze. Stále mě tu budete potkávat. Skalní příznivci vědí, že poslední dobou jsem tu byla občas a věnovala jsem se hlavně udržování prostředí bez nových iniciativních podnětů.

Budu se nyní více věnovat mým dlouhodobým "zálibám". Věnuji se intenzivně joze a z osobního koníčka vzrostlo profesionální povolání, kterému je potřeba darovat dostatek času.

Věřím, že nová adminka vás okouzlí a získá vaše srdce. Tedy buďte na ni shovívavé a ukažte ji, že Koník je parádní místo pomoci, porozumění a radosti.

Ne, nebojte se, tento článek nebude smutný.. teda možná bude, ale tak nějak lidsky 🙂 Když mi bylo 10,12,14 přála jsem si mít občanku, ochutnat víno, mít konečně 15,18.. být dospělá.. Týdny se táhly jako měsíce, měsíce jako roky a roky jako desetiletí. Občanku mám už 16let, nemusím se dovolovat mamky jít večer ven a kino už pro mě není s hvězdičkou a desetiletí se mi zdá jako rok, rok jako měsíc, měsíc jako týden, týden jako den a samotný den je tak trapně krátká záležitost..

Nedávno jsme předělávali ložnici a já konečně protřídila lejstra, obrázky z dob, kdy jsem byla dítě školou povinné... Držím v ruce pozdrav mamince, stáří 25let?? A uvědomuji si, jak rychle ten čas utíká. Maminka má už 31let mladou 🙂 dceru, která už je sama máma a přitom nedávno to byla malá holka, co se bála večer usnout bez lampičky. Pamatuji si, jak má maminka slavila 30ku a já měla 9let a brácha 4🙂) Přišla mi tak stará, jak já se styděla za svou starou maminku.  Já si k 30ce nadělila druhorozeného... 

Cas je tak pomíjivá záležitost, s manželstvím a hlavně mateřstvím nabral neskutečný sprint.. už i já se loučím se svými chlapečky.. s tak krásně vonícími novorozenečky, s malými miminky, s chlapečky, kteří měli vzor jen maminku a tatínka.. U Pat'ulky jsem se loučila s tou krásnou bublinou "nezkaženosti" 🙂 Vedle mne tu oddechuje mladší a i on brzy projde loučícím obdobím..

Loučíme se, abychom posunuli sebe a hlavně děti zase dál.. Sedím a hlídám jejich spánek, občas se nekontrolovatelně a bezmyšlenkovitě k nim vrhám a pevně je obejmu a dám pusu. "Mami, co je? Patričku nic, to jen tak..."

Klikla jsem na tento článek a absolutně mě rozbil na tisíce kusů, souhlasím s ním do posledního písmena a čárky.. i já jednou budu hladit hustou kštici svých synů a "loučit se s nimi"... 

Míjela jsem otevřené dveře a na okamžik jsem se zastavila, abych zhasla světlo. Pohlédla jsem na člověka ležícího na posteli a pomyslela jsem si: „Mladý muž. To už není můj malý chlapeček, už je to mladý muž“.

Dobrý den, dobrý den, dneska máme krásný den. Mám dvě ruce na tleskání a dvě nožky na běhání.

Dobrý den, dobrý den, dneska zlobit nebudem (sejdeme se za týden)!

Všechny moje prsty schovaly se v hrsti, spočítám je právě teď: jeden, dva, tři, čtyři, pět.

Ruce, ruce, ručičky máte pěkné prstíčky. Máte hebké dlaně, zatleskáme na ně. Ručičky si spolu hrají, mnoho práce nadělají. Bum, bum na vrátka, to je pěkná pohádka.

Houpala se s kočkou kočka, přivíraly slastně očka. Prask jim provaz, jaký div, skoulely se

do kopřiv.

Článek č. 8 ze série DÍTĚ JAKO PARŤÁK

Moje 3 děti ve věku 6-25 let ode mě dostaly na zadek za ty celé dlouhé roky dohromady 5x. Možná si teď říkáte, jak si to může 25 let pamatovat? Pamatuji si to úplně přesně, protože jsem tovždy vnímala jako svoje velké selhání. Ano, SVOJE SELHÁNÍ.

Fyzický trest používáme v situacích, kdy neumíme najít jiné řešení. Je to nejjednodušší, rychlé, ale je to k ničemu. V dítěti vyvolá pouze strach, ponížení a vztek. Co se týká nápravy situace a ponaučení, je k ničemu.

Velmi často je fyzický trest k dané situaci neúměrný. Nejčastějiho používáme, když jsme unavení, naštvaní (práce, partner, šéf ….) Neumíme situaci vyřešit jinak.  Je to tedy jen obyčejné vybití si vlastní zlosti a neschopnosti situaci vyřešit nebo změnit.

Ptám se: „uhodili byste svého kolegu v práci, svého partnera, souseda…..?“ Proč tedy své dítě?

Vídáte venku před domem, před školou děti, které bijí mladší kamarády a spolužáky? Slýcháte o šikaně ve školách?

 Mám toho plnou hlavu, tak bude asi nejlepší, když se z toho vypíšu. Filípek byl připravený v porodních cestách od osmé hodiny ranní kdy hlavička krásně naléhala a já byla otevřená na 8 centimetrů. Pak se něco pokazilo možná porod zbrzdil můj strach a malý se narodil až o půl druhé odpoledne. Díky téhle nekomfortní zastávce, kdy 6,5 hodiny naléhal už narotovaný v porodních cestách se Fildovi na hlavičce vytvořil hematom tatkzvaný kefalhematom, což je krevní podlitina, která je pouze pod kůží, někdy se tomu taky říká poporodní nádor. Brr to je strašný pojem. Když se malý narodil vypadal, jak ta postava z lebkounů. Hematom byl obrovský, během prvních dní se trošku vstřebal, ale i tak byl stále dost veliký asi 12x 10 cm. V porodnici si dělali srandu, že než se hematom vstřebá,  musíme ho teď fotit pouze z levé strany než je hematom.

 Museli jsme chodit na kontrolu každý týden k pediatričce, aby hemtom zkontrolovala. Ve třetím měsíci hematom začal tvrdnout a bylo vymalováno. Obeslala jsem čtyři neurochirurgické kliniky v republice s fotkama s prosbou o radu. U nás v práci, protože jsme neurochirurgie pro dospělé mi neuměli moc poradit. Lékaři mi odpověděli vesměs stejně, že pokud hematom takzvaně zosifikoval (zkostnatěl) nelze už s tím nic moc dělat. Lebka ho vzala za svůj tvar. Před osifikací by se dal jehlou a stříkačkou odsát. Ale ať nezoufáme, že i tak lebka nadále roste a vyvíjí se a pokud by se nám v roce zdál být neakceptovatelný můžeme přejít k chirurgickému řešení. Bože jak my byli namíchlí na dětskou doktorku, na co ty všechny kontroly byly, tak tomu do teď vážně nerozumím. Zjistila jsem, že i od odsávání hematomu se v dnešní době upouští a nechává se to až se to samo upraví, ale myslím si že v našem případě, kdy byl hematom tak veliký se nemělo na nic čekat. No jo jenže člověk věří doktorům.

 Malý kvůli této mechanické překážce na pravé straně hlavičky upřednostňoval více levou stranu. Požadovala jsem od pediatričky alespoň žádanku na Vojtovu metodu, tu cvičíme už přes pět měsíců a musím říct, že je efektivní a vše se vyrovnává. Ale občas mi je malýho fakt líto, jak u toho pláče, že se mu to nelíbí. No díky bouli na hlavě spával především na levé straně a začal si jí tím pádem slehávat a tak jsem se objednala na neurologii, protože jsme se s fyzioterapeutem dohodli, že by nebyla pro Filípka špatná remodelační helmička. Doktor Fildu vyšetřil a díky bohu po psychomotorický stránce byl naprosto v pořádku. O helmičce nechtěl ani slyšet, prý by se mi taky nelíbilo mít hlavu celý den v nějaký helmě a že se to časem srovná a objednal nás až na půlroční kontrolu. V půl roce byl doktor opět s výsledkem spokojený i přesto, že tvar hlavičky připomínal stále lebkouna, řekla bych, že byla i více placatá. A tak jsem sama zaslala fotky hlavičky do Ostravy, kde je klinika, která helmičky vyrábí. Odpověděli nám, že dle fotek se jedná o těžší deformitu a objednali nás. Bohužel jsou tam dlouhé čekací doby. Také jsem oslovila neurochirurga z Brna, který nás okamžitě objednal, vyšetřil, helmičku doporučil a také vypsal všechny potřebné papíry pro pojišťovnu. Mimochodem pořízení helmičky pokud vám jí neproplatí pojišťovna stojí 15 tisíc. V Ostravě mu opravdu ze scenu zjistili deformitu nejtěžšího stupně a helmičku nám vyrobili.

Teď je to pomalu týden, kdy Filípek helmičku nosí. Měla jsem veliké výčitky svědomí, že mu dáme helmu a že z toho bude nešťastný. Nedokázala jsem si vůbec představit, že jí bude nosit celý den i v ní spát, ale musím říct, že on je naprosto v pohodě. Vůbec si jí nevšímá a ani neuvědomuje, že jí vůbec má. Už v ní i první noc spinkal a neměl s tím taky žádný problém. Snáší jí opravdu dobře, ale i tak už se nemůžu dočkat až uplyne těch pár měsíců a bude zase bez helmičky. Já vím, že si hodně často přeju novou kabelku, boty  nebo jiné marnivosti, stěžuju si na počasí nebo na nevyspání a podobně, ale klidně budu chodit do konce života ospalá kalužema s igelitkou jediný co si z hloubi duše přeju, aby byl Filípek zdravý. Třeba tenhle článek pomůže nějaké mamince s podobným problémem 🙂

Aktualita na začátek: Petice, o které se v článku píše, Anička zveřejnila 30.5.2016 a svůj hlas můžete přidat tady.

Dnes vám chci představit privátní porodní asistentku Annu Kohutovou, zakladatelku a lektorku Cvičení s dětmi v šátku podle Anny Kohutové. Na koníku ji najdete jako @anjilu 🙂

Aničko, proč jste se rozhodla začít pracovat jako privátní porodní asistentka? 

Pracovala jsem 10 let na porodním sále. Tato práce mne tam po čase začala frustrovat. Nedokázala jsem ženám pomoci tak, jak jsem si to představovala při rozhodnutí, že tuto profesi chci ve svém životě vykonávat. Vnímala jsem práci porodní asistentky  jako odbornou a lidskou pomoc ženy ženě, na její transformační cestě, kdy se z ženy stává matka a rodí se nový život.

Byla to doba převážně medicínských porodů, do kterých se rutinně zasahovalo. Ženy rodily pod vlivem chemických léků, v krutých bolestech, nepřirozené pozici a od svých dětí byly ihned po porodu separovány.  Všechny děti své narození musely oplakat.

Dnes vím, že to nebyl zdravý pláč plný síly, ale pláč plný zoufalství a strachu, protože tyto děti ztratily kontinuitu se svou matkou, ztratily náhle svou nejdůležitější existenční lidskou potřebu, na kterou byly v děloze zvyklé, a to potřebu bezpečí a kontaktu s matkou. Děti byly velmi často dokrmovány umělým mlékem, místo aby pily mléko z matčina prsu. Přebalovaly, koupaly a staraly se o ně naprosto cizí ženy, ne jejich matky.

Jdu si vylít srdíčko protože s pěkným počasím to na mě padá překvapivě nejvíce...

Vyrostla jsem na vesnici. Žila jsem tam do svých, téměř, 19 nácti let. A celé dětství a dospívání jsem byla absolutně přesvědčena o tom že to je to nejlepší co mě mohlo potkat. Milovala jsem to a nikdy, opravdu nikdy, jsem nezatoužila bydlet ve městě. V zimě jsem milovala hory sněhu, na jaře jak všechno krásně kvetlo, mohla jsem chodit bosa do schránky anebo si jít lehnout do trávy kdykoliv mě to napadlo, a v létě.. V létě to bylo naprosto dokonalé... Čerstvý rybíz, jahody, angréšt, maliny,.. Stáli jsme u keřů a přímo si to dávali do pusy, celé dny jsme strávili v bazénu a na večeři si grilovali maso nebo ryby, slyšeli jsme jen zvuky sekaček a kokrhání sousedova kohouta, žádné auta. A pak jsme museli dům z vážných rodinných důvodů prodat.

Ze začátku mi to ani tak nepřišlo, pracovala jsem a "doma" jsem byla velmi málo a tak jsem nestíhala ani vstřebávat to že bydlím ve městě. V králíkarně, jak jsme tomu v dětství s oblibou říkali.

Od té doby co jsem doma se to ale změnilo. Nenávidím to tady. Nenávidím žít v bytě a někdy mám pocit, že se tady vyloženě dusím. Nesnáším jak slyším televizi od sousedů a nebo  někoho jak dupe po schodech, nesnáším opilce kteří, zvláště v létě, řvou pod okny, nemám ráda hluk z dopravy, chybí mi moje zahrada, chybí mi možnost strávit celý den venku a domů jít jen na wc, chybí mi zvuk sekaček, vůně čerstvě natrhaného libečku nebo čerstvě posečené trávy, chybí mi to jak jsem mohla chodit bosa,.. Občas se tu cítím jako vězeň.

Můj chlap část svého dětství taky žil na vesnici, ale nesnáší to tam. Proto nechce slyšet ani slovo o tom, že bychom se tam měli stěhovat. Občas mu řeknu jak mi chybí to bydlet na vesnici, ale mám pocit že i kdybych se mu svěřila více tak stejně nedokážu pořádně vyjádřit to jak neuvěřitelně mi to chybí a jak mě to v bytě ubíjí.

Zajímalo by mě: kolikrát za den se přistihnete, že jste ve stresu, protože něco musíte udělat? Sebereflexe je taková moje zábava. Když se přistihnu u opakování programů, které mi už neslouží, tak to je bingo! Dnes bingo hned po ránu. Pohodové ráno a přesto se cítím ve stresu, v hlavě sotva polojasno a nevím proč. Využila jsem Bachovky, v hlavě je místo polojasna jasno a ejhle, celý stres pochází od dvou drobností, které jsem si (opět) sama zadala jako úkol. Samozřejmě jsou obě hrozně důležité 😀 

V pátek večer začal Pesach, jeden z nejdůležitějších židovských svátků. Ale pozor neslaví se dárkama, ale jídlem. Ano, Pesach je především o jídle, tak samozřejmě, je taky o osvobození Židů z otroctví o odchodu z Egypta, ale hlavně je o tom jídle.

Základem Pesachu je maces neboli nekvašenej chleba, do kterýho se po století podle antisemitských pověstí přidává střídavě buď krev panen nebo krev novorozenců popřípadě pokud byla nálada šiřitele fakt drsná tak tam šoupnul oboje. Maces je nekvašenej chleba udělanej z mouky a vody a totálně bez chuti. Velice oblíbený jsou pak macesy hlavně u dětí. Takovej mini chlapík kupříkladu macesy úplně zbožňuje jednak mu chutnají a jednak se dají božsky nadrobit do náklaďáků, postýlky, gauče, velký postele, prostě je to jídlo k nezaplacení. Matčino srdce plesá nad pohledem mini chlapíkových prstíčků trénujících si jemnou motoriku na krabici macesů.

No, ale předtím než se dostaneme k jídlu se musí pořádně uklidit a to jako pořádně no nebo taky ne, záleží samozřejmě na tom, jak moc se v rodině dodržuje míra tradice. Nejhůř jsou na tom ženy z rodin ultra ortodoxních, kde úklid začíná už tak měsíc před Pesachem, musí se uklidit celej dům nebo byt, vyprat všechno oblečení, odmraznit mrazák a lednice a vyklidit de facto celá kuchyně a to všechno pod záminkou hledání chamecu. No a chamec je vlastně cokoliv z kvašenýho těsta nebo z fazolí, prostě z čehokoliv co prošlo varem a nabylo, takže de facto jakejkoliv drobek je chamec. No potěš, jenom při představě úklidu chamecu u nás doma s mini chlapíkem a Amíkem mi způsobuje zažívací problémy.

Takže když je uklizeno, vytáhne se sada Pesachovýho nádobí, na který se po osm dní Pesachu nedá nic co by prošlo kvašením, na pivo se může rovnou zapomenout. 

Nejdůležitější chvíle Pesachu kterou dodržují i úplně asimilovaní Židé je Seder. Seder, česky znamená pořádek a je to večeře na první a druhý večer Pesachu. Seder se to jmenuje proto, že večeře má fakt strukturu a všechno se dělá pěkně popořádku. Nebudu tu popisovat celej sedeer, protože ten když se dělá pořádně, tak trvá klidně klidně hodinu, dvě a to se nezačalo ani jíst. No a k sederu pak patří i sederovej talíř,  středobod stolu a král pesachovýho nádobí.

Na sederovej talíř se dává:

Keanu Reeves píše "Přítelkyně mé matky jedla celý život zdravé jídlo. Nikdy nevypila ani kapku alkoholu a nebo nesnědla "špatné" jídlo, cvičila každý den, byla velmi pružná a ohebná, aktivní, užívala všechny doplňky stravy doporučené jejím doktorem, nikdy nešla na sluníčko bez ochranného krému a brýlí a pokud to udělala pak jen na nezbytně nutnou dobu.. Chránila sebe tak, jak asi nikdo koho ve svém okolí znáte. Dnes má 76 let a rakovinu kůže, rakovinu kostní dřeně a extrémní osteoporózu.

Přítel mého otce jí slaninu, která je ale sakra slanina , máslo, které je fakt máslo, tuky, které jsou vrcholem tuků. Nikdy a tím myslím nikdy necvičil.. Vždy byl v létě na sluníčku spálený a po té sloupany a to každé léto.. Ve své podstatě si užíval všeho naplno ve smyslu žít a neposlouchal co mu říkají ostatní. Dnes má 81 let a doktoři mu říkají, že má zdraví jak mladík.. Lidé nemůžete se skrýt před vlastním jedem. Je tady a najde si Vás.. Pokud na něj myslíme. Tedy slovy přítelkyně mé pořád žijící matky.. Kdybych věděla, ze můj život skončí takto, žila bych životem na 100 % se vším co mi nabídne a užívala bych si všeho co mi bylo řečeno abych nedělala..

Nikdo z nás nevyvazne ze života živý.

Prosim Vás přestaňte se tryznit myšlenkami co jste zase udelali špatně..

Jezte všechno chutné, voňave, delikátní. Procházejte se jak při svítání, tak při západu slunce. Skočte do oceánu.. Řekněte vše co máte na srdci a schovávate to před ostatními. Buďte blázniví. Buďte přátelští. Buďte crazy.

Nemáte čas na nic jiného".