Dneska tomu jsou přesně dva měsíce, co se Matyášek narodil a nám se změnil život... Ráda na ten okamžik vzpomínám <3

Vidím to jakoby to bylo včera.. O miminko jsme se pokoušeli tři měsíce. Bezproblémovým těhotenstvím jsem nějak proplula a najednou tu byl konec devátýho měsíce. Břicho obří, pohyblivost téměř nulová, nálada spíš na bodu mrazu a termín za dveřma (14.5.). Tak moc jsem si přála už porodit! Jenže po prohlídce u gynokologa (středa 11.5.) bylo jasný, že se jen tak nic nechystá, zamčeno na sto západů, aktivita dělohy i miminka na monitoru taky nic extra..Už jsem toho měla fakt dost. V pondělí 16.5. ráno prohlídka v nemocnici v rizikové poradně. Svitla mi naděje! Na monitoru konečně výraznější křivky, malej pěkně vyváděl. Otevřená na prst (hurá, aspoň něco!), tak mi pan doktor pomohl Hamiltnem. No nic příjemnýho to nebylo, ale věděla jsem, že proti tomu, co mě v nejbližší době čeká, je to sranda. Prý pokud neporodím sama, jsem objednaná ve čtvrtek odpoledne na vyvolání. Z nemocnice jsem odjížděla s mnohem lepší náladou. Celý den jsem pak byla v jednom kole, návštěva, zařizování oken do baráčku, vaření, nějaký telefonáty a emaily... lila jsem do sebe hrnky maliníku a v duchu Matyáška přemlouvala,ať už se na nás jde podívat. Špinila jsem, bolelo mě břicho, ale nijak větší váhu jsem tomu nedávala. Kolem devátý jsem dala sprchu, líp se mi neudělalo.. od půl desátý jsem začala vnímat "pravidelnější" bolesti, tak po 10-15  minutách. V domění, že jde o poslíčky, jsem šla spát. Jenže bolest začala být častější a usnou se mi nepodařilo. Tak jo, další sprcha - jenže ani to nepomohlo a navíc mi začala odcházet zátka. Připravila jsem manžela na to, že prostě pojedeme.. a pomalu na nás oba začala jít nervozita. UŽ je to tady.. celou dobu o tom jen mluvíme, a najednou když to přijde, stejně nás to šokuje :D Kontrakce sílily, začala jsem dobalovat tašku, manžel mi pomohl obléct (venku byly 4 stupně, vážně super, když jsem nic nedopnula 😀) a v půl druhý jsme startovali auto s intervalem kontrakcí po 3-4 minutách. Bolesti už pořádný. Po příjezdu do nemocnice nás u porodnice přivítala parta pěti nebo šesti místních kačerů s kachnama 🙂) Kolem 1:50 mě přijmula sestřička, manžel čekal na chodbě. Měly plný sály, a fofr, tak na mě taky neměla tolik času, prohlédla mě, otevřená na čtyři..napojila mě na monitor, a během měření odbíhala střídavě na sály, a ke mě, sepisovat rychle příjem, píchnout mi kapačku s ATB, měřit pánev..kontrakce šílený, bylo mi zle, vůbec jsem si neuměla představit, že by mohlo být ještě hůř.. Monitor už pěknej, křivky lítaly.. Tak mi dala košili, ať se převlíknu, a jen tak si tam chodim, a že počkáme, co bude. Funěla jsem, hekala.. a bylo mi jedno kdo mě kde slyší. (Chudák manžel to musel celou dobu poslouchat přes zeď). Pak mi ho konečně sestra zavolala, byla jsem hrozně ráda..dával mi napít, hladil mě a i když bylo vidět, že má co dělat sám se sebou (asi na mě nebyl hezký pohled..) strašně mě podporoval. Najednou rána, teplo, mokro..rupla mi voda.. a pak už to šlo ráz na ráz. Doběhl pro sestru, zkontrolovala mě, už jsem byla téměř otevřená, rychle na sál.. s pomocí manžela jsem se tam nějak dobelhala a ještě než mě vyhoupl na lehátko, cítila jsem, jak mi malej už tlačí hlavičkou ven (známý pocit díky aniballu..), jenže už jsem neměla síly..říkám to sestře, že už leze, tak honem honem na křeslo, první kontrakce, druhá.. křičím, že nemám sílu..přimáčknu si kolena k sobě, manželovi drtím ruku, a najednou strašnej tlak, teplo... a je VENKU... 17.5.2016 ve 3:36, 3290 g a 49 cm..Neskutečnej okamžik, myslím, že jsem se i trochu rozplakala.. dojetím, vysílením, bolestí..nevím, byl to strašně emotivní.. první setkání s maličkým, dojatý manžel..ustupující bolest..klid..pocit, že už to je za námi.. ÚLEVA. Chvíli jsme si mrňouska užívali, pak ho šel manžel se sestrou změřit, zvážit atd.. já ještě porodila placentu, a najednou jsem získala novou energii, měla jsem skvělou náladu a pomalu jsem zapomínala na tu pekelnou bolest, co jsem ještě před chvílí cítila. Navíc - díky poctivýmu cvičení s aniballem ani jedno poranění 🙂 Když mi pak Matyáška přivedli, zůstali jsme na sále nějakou dobu sami, poprvé MY TŘI <3

A od té doby je všechno jinak.. Každý den s Matym stojí za to, jeho smích mě pokaždý dostává a pohled na hrdýho tatínka mě stále dojímá. 

Malý tu teď nádherně spí, vedle mě manžel, u nohou stočený pejsek..a mě jen napadá - můžu být víc šťastná? 

<3 Miluju je, oni jsou můj život <3

Tak abych začla od začátku. O miminko jsme přišli 2x. Poprvé jsem to vnímala asi tak, že se to stává, ale když i podruhé, tak jsem si říkala že jsem k ničemu ☹. Mám problémy se štítnou žlazou. No k tomu druhému potratu : chodila jsem ke staršímu gynekologovi (rodil mou sestru je jí 30),takze opravdu ze staré školy. Od začátku jsem stále špinila, nezdálo se mi to, ale stále mě úklidnoval že je vše v pořádku. No nebylo☹. Dopadlo to ve 13tt revizi, miminko se ve mě už rozkládálo ☹. No proste jsem ihned změnila doktora.

NNejhorší bylo, že z okolí o tom skoro nikdo nevěděl, takže na tu bolest a prázdnotu jsem byla sama. Přítel říkal, že to bude dobrý, ale chlap nepochopí co to je ta prázdnota. Dlouho jsem potají po večerech brečela. No už přejdu k tomu základnímu. 

Můj přítel (už 15let) mi říkal, že miminko splodime v Lužanech na moto srazu,si to hezky představoval. Doma jsem mu říkala,  že si dost věří a ejhle FAKT SE NÁM TO POVEDLO. Opravdu jsme naše děťátko splodili na srazu. Po nedostani MS jsem chvilku čekala než se objednám k dr. Ten mi těhotenství potvrdil. Od 10tt jsem byla už doma na neschopence,ale okolí nic netušilo.Čekal nás první screening, měla jsem strach aby bylo vše v pořádku a naštěstí se mé  obavy nenaplnily. Dobře dopadl i druhý, i cukrovka v pohodě. No prostě celé tehu v pořádku, tedy na občasné pálení žahy. 

Ve 37 tt zjistili, že mám méně plodové vody. Ve 39tt se jim to přestalo líbit, že mi stále ubývá, musela jsem obden chodit na monitor, kde vše vypadalo v pořádku. No nechtěli riskovat a na můj první termín porodu naplánovali vyvolání. Takže v pondělí 23.5 ráno v 7 nástup do nemocnice. V 9 zavedena první Tableta, ale dr mě říkala, že ať počítám s tím že porodím až tak ve středu. Po celou dobu bez jediné známky kontrakce. Ve 14 jsem šla opět na zavedení tablety, ale už mi ji nedali, že jsem otevřená na prst. Pak přijel přítel, to jsem byla zrovna připojena na kontrolním monitoringu, který už ukazoval pěkně stahy dělohy. Dr se to nelíbilo, že pracuje moc a převezli me na předporodní pokoj na monitorování. Přítel odjel domu se převliknout , myslel že budem rodit, no nakonec mi řekli že rodit dnes nebudu.tak jsem mu zas volala at nejezdí, že to byl planý poplach. Pichli mi něco aby zas stahy zpomalili, nepomohlo, tak zavolali primáře ať mě prohlídne. Ten rozhodl, že mě prasknou plodovou vodu (no fakt ji bylo málo asi tak 1decka) a zas mě připojili na monitor. To už mi řekli ať zavolám Tatínka, že se zas rodit bude 🙂. Kolem 19 hod přijel, to už jsem měla bolesti jak bejk. Abych vás uvedla do situace, jsem ukecany člověk a to hodně moc, ale po celou dobu od první kontrakce jsem nevydává ani hlásku, když mám bolesti nemluvím. No rozdychavat to mi nešlo, musela jsem sedět na křesle, kvůli monitoru ☹.V devět jsem šla do vany, tam se mi po hodině udělalo dost špatně, takže mě přemístil zas na pokoj. Tentokrát mě daly na postel na kyslík a opět připojili monitor. Vubec jsem se neotvirala. Řekla jsem že se potřebuji prospat, že na beru sily, tak mi něco pichli, no moc to ne zabralo, Nabídli mi epifural, že ten by zabrat měl, no neodmítla jsem. Ve čtvrt na deset mi ho pichli, taková úleva, necítila jsem nic, napojena na kyslík jsem klidně usnula. Spala jsem do 11, pak se už probouzela jen tak poklimbavala. Pocelou dobu stále na kysliku a monitoru. V půlnoci mě přišla zkontrolovat, jak jsem otevřená, no pomalu jsem se otvírala, tak mi zas něco pichli, abych zas cítila kontrakce. No zabralo to fakt rychle. Ve čtyři čtvrté na jednu mě převezli na sál a tam to teprv začalo. 

Sál, no konečně jsem si řekla budu to mít za sebou, to jsem byla pěkne naivní ☹. Přišla doktorka, jednou jsem zatlačila a řekla sestře ať volá primáře. Přítel byl se mnou, dával mi kyslík a informoval mě co mi dělal 🙂. pak zas přišla kontrakce a dr nervózní, kde je primář, najednou že už je tu, ale byl to dětský,, volejte mu ať ihned přijde''  to už jsme začali být nervózní co se děje. Pritel se zeptal a řekli mu ze monitor je špatný, že se tam mimco už nelíbí, začal skákat do červeného pole a to je prý hodně špatný. No konečně přišel primář (trvalo to asi 5 minut, ale člověk se to zdá jak vecnost). Začali mi kontrakce, tlačte maminko a já tlačila i sestra mi tlačila na břicho, aby pomohla a ono nic. Začali mi dovnitr něco píchat, dle přítele to byly jehly jak na krávu 🙂,asi na umrtveni, je fakt že jsem nic necejtila a bohužel pak už ani kontrakce. Břicho se proměnilo v jeden velkej tvrdej kámen. Přítel ze sálu musel odejít, asi nevěděli jak to dopadne.Museli použít kleště, po 5 min bylo mimco na světě v 1:28rano. Mělo omotanou pupeční šňůru kolem krku a nohy☹. Myslela jsem že je mrtvé, nechybalo se, nekricelo, pak ho položili na mě a začalo plakat. Mluvím furt jako o mimcu, nevěděli jsme co máme. Najednou se ve dveřích objevil přítel a v rukou  nesl nás poklad, v tu chvíli jsem se dozvěděla že máme Adama.  Přítel říkal, že to bylo 7nejhorsich minut v jeho životě, když nevěděl co se děje, prý neslyšel mě a ani mimi. Prý jak pak uslyšel brek tak mu tekly slzy. Ležela jsem na sále ještě 2hodky, ale už to ze mě vše o padlo. Doktoři pak říkaly že to byl složitý porod a že jsme to s mímčem zvládly skvělé.Sem si říkala proč to furt říkaj a pak mi jedna dr, když jsme se zeptala proč neudělali císaře, řekla že na něj nebyl čas a že hned musel ven, tak to mi došlo, že Adámek tady  vlastně nemusel být. Teď už ani nevím k čemu přirovnat bolestive kontrakce, což je fajn. Kéž bych taky zapomněla na bolest po porodu, 14jsrm si nesedla, konečník vylezly snad až u hlavy,o spodku ani nemluvím.při propuštení z nemocnice mi řekli, že Adamek mel 60 procent na přežití.Ale byl vpořadku .

 ta bolest při i po porodu za to stala 

Moje dcerka je úžasně živé stvoření. Kromě toho má obdivuhodnou pamět. Jen škoda, že ji využívá pouze na lumpárny. Nedávno se vrátila od mé matky. Maminka je báječná ženská, která si jede tak nějak ve svém vlastním módu a absolutně jí nezajímají moderní způsoby výchovy. Proto se čas od času stane, že se nám Gábi od mamičky vrátí s nějakou vyloženě pikantní otázkou, na kterou samozřejmě vyžaduje okamžitou odpověď. Nejednou jsme před ní vypadali jak dva trubci, když jsme se jí snažili vysvětlit k čemu se používá kondom, nebo proč jsou obchody pro dospělé, jen pro dospělé. Při otázce, jak na tyto otázky přišla, se dobereme k odpovědi, že slyšela, jak se o omém či tamtom bavila moje maminka se sestrou. Inu, děti jsou hold vnímavé, když jde o lumpárny.

Ale to, co se nám naskytlo k slyšení včerejšího večera, nás oba posadilo doslova na zadek a vyprovokovalo to v nás takový výbuch smíchu, že jsme nebyli schopni Gabrielu pořádně potrestat. Ono vlastně ani nebylo za co a nejhorší na celé situaci je fakt, že se nemůžeme zlobit ani na sestru a ani na babičku.

Jak jsem psala v předchozím článku, má sestra měla před rokem svatbu. A ke každé pořádné svatbě, patří kapela. Moje sestra zvolila naše staré známé, kteří hráli ještě v době, kdy jsme my, dnes matky a manželky, byly jen rozpustilé děti. Specialitou této kapely je, že po desáté večerní se v jejich repertoáru objevují i poněkud peprnější písničky, na které se, za předpokladu, že máte krapet upito, nejlépe tancuje. Jednou z nich je i legendární Šenkýřka od Hypochondra. Kdo nezná, račte si doplnit přehled zde.

Ne, opravdu Gabriela nepobíhala po parketu mezi opilci v deset večer, ale viděla sestřino video z jejího velkého dne. Žel bohu pan kameraman vybral právě záběr s tímto songem. Myslím, že vám nemusím dlouze vysvětlovat, že Gabriela si zapamatovala chytlavý refrém této restaurační skladby a na "plné pecky", jej vyzpěvovala při sprchování. Sama představa toho, jak si šestileté děvče prozpěvuje ve sprše o kybré nahé šenkýřce tančící na stole, je rozhodně úsměvná. Ale nebyla by to Gábinka, kdyby si nevymyslela vlastní cover verzi tohoto hitu. Místo "skonč na stůl šenkýřko, slíkni se do naha, ať se nám vokáže tvá kyprá postava." má dcera zpívala " Skoč na stůl šéfko, slíkni se do naha, ať se nám vokáže tvá divná postava." Nechci si ani domýšlet, za co by mého muže měli ve školce, kdyby tam naše dcerka zpustila tuto velice povedenou předělávku. 

Závěrem se musím upřímně přiznat. Jsem sakra ráda, že to byla jen Šenkýřka. Tendři totiž mimo jiné hrajou i včelku Máju od Semtexu. 

Ráda bych přidala můj porodní a předporodní zážitek 🙂 Bylo 6.5 odpoledne když mi začali bolesti bříška. Stahovalo se mi, bylo tvrdé jako kámen, chodila sem po bytě a začínala se poprvé za celé těhotenství bát porodu. Přítel byl na odpolední, tak jsem ho jen informovala esemeskou že se asi začíná něco dít. Byla jsem 39tt. Pořád mi psal, jestli má už vyrazit a já si furt nebyla jistá, bolest se dala pořád uplně v pohodě zvládnout. Když přítel přijel v půl 11 z práce už jsem ležela na sedačce a byla v podstatě rozhodnutá že pro jistotu pojedeme. Přítel si dal rychlou sprchu, něco snědl a jeli jsme. Pořád jsem byla tak nějak optimistická a moc si to nepřipouštěla. Přijali nás hned a rovnou nám řekli že když už jsem v 9měsíci tak si mě tam nechají. Otevřená na 2cm, čípek mírně změklý. I s přítelem jsme byli odvedeni na přípravný pokoj. Byl parádní, veliká vana, sprcha hned vedle, míč, matrace, postel, křesílka. Přítelovi řekli at jede domů, že v nejbližších hodinách se nic dít nebude. Tak jel a že kdyby cokoliv hned přijede. ( Byl rozhodnutý že u porodu chce být ) Okolo půl 1 jsem volala mamce a ta mi rozespalá řekla že okamžitě vyjíždí. Jinak bydlí 140km od nás 🙂 Takže už v půl 2 ráno to pálila přes Plzeň rovnou k nám na západ :D Malého monitorovali, a mě prohlíželi každé 2 hodiny a takhle celou noc. V 6 ráno jsem byla pořád otevřená pouze na 2cm. Bolesti ustupovali, já střídala Vanu, sprchu, 20m spánku, vanu, sprchu, 20minut spánku. Druhý den okolo 10té mě převezli na porodnici na klasický pokoj s tím že porodní cesty jsou prý připravené, maličký je krásně dole ale zřejmě to ještě nehoří a bolesti byli v podstatě jen poslíčci. Odpoledne za mnou přijel přítel i mamka a já celý den odpočívala a chodila na pásy 🙂 večer okolo 8mé mi píschni takovou oblbovačku s tím že pokud jde o poslíčky tak mi uleví od bolesti a pokud jde o porod tak to porod uspíší 🙂 A kdyby se to do 12hodin nerozjelo, ráno mi píchnou vyvolávačku ( Malý měl už 3,5kg ) okolo 9té jsem teda po dvou dnech usla. Ve 4 ráno jsem se probudila a pod sebou mokro, totální kaluž :D Tak sem si říkala, to mě to uspalo tak tvrdě že jsem se počůrala??? :D A pak mi to došlo :D Bežela jsem za sestřičkou s tím že mi praskla voda, teklo to ze mě snad i při chůzi :D Takže mi řekli, sbalte si věci a pojedete na předporodní pokoj, hned vedle sálu. Malého zase natočili a mě vyšetřily ( otevřená na 3cm :( ) Okolo 5té mi začli opravdu silné kontrakce. Byla to bolest o které jsem ani netušila že existuje... Paní lékařka mi ukazovala jak kontrakce prodýchávat. V 6 jsem zavolala přítelovi at vyrazí že mi praskla voda a kontrakce přicházejí po 6-7minutách. Přijel a pak to začalo. každé dvě hodiny vaginální prohlídka v šílených bolestích. Střídání vany, sprchy a míče. Mám i pocit že jsem vždycky těch 5minut mezi každou kontrakcí tvrdě spala. Přítel mi masírovat záda, sprchou masírovat bříško, držel mě za ruku, upletl mi copánek :D Nebyla jsem ani schopná zvednout ruce nad hlavou. Byl mi neskutečně velkou oporou 🙂 tenhle koloběh trval od 6 od rána do 12v poledne. To už jsem se slzama v očích že jsem otevřená pouze na 4cm prosila o epidural. Píchli mi ho a mě se zhruba na 40m opravdu ulevilo. Dokonce jsem si na chvilku přišla netěhotná. Bylo to supr. V půl 2 mi oznámili že jsem otevřená na 7cm a převezli mě na sál. Tam jsem si lehla a dostala zákaz kontrakce prodýchávat ale začít tlačit. Šílený!!! ( prej, samotnej porod je pak už brnkačka ) Bolelo to pořád stejně a ještě víc. :( Malý mi spadnul do pánve a já si myslela že potřebuju čůrat ( nepotřebovala ) Odvedli mě na wc a šli pryč, já ani nečurala, ani nic. Jen křičela že se nedokížu zvednout, že nemůžu chodit. Přišla pro mě sestřička a dovelda zpět. Začala jsem tlačit všelijak jak to šlo. V sedě, v kleče, ve stoje, v leže. Má lékařka mě celou dobu skvěle podporovala, říkala jak jsem šikovná a že to zvládnu. Tohle trvalo další 3 hodiny. Musím říct že o přítelovi vůbec nevím, byla jsem tak unavená a vyčerpaná, zažívala tak neskutečnou bolest že vůbec nevím jestli mě držel za ruku, jestli na mě mluvil. Nevím. Jen pak vím že mu paní sestřička řekla - Tak tatínku, vy se ted půjdete rozdýchat do vedlejšího pokoje, dáte se do kupy a zase příjdete. Byla jsem ráda! 🙂 Najednou, ta skvělá správa - Vidím hlavičku, tak slečno Konrádová ještě 2x3x zatlačíte a je venku, hele on nemá žádný vlásky, chcete se kouknout? :D Nééééééé, vyjíkla jsem já, ani náhodou :D To musí být hnusný, to nechci vidět, říkala jsem si :D V tu chvíli mi napíchlí žílu a pouštěli do mě Oxitocin, myslím. Protože jsem měla kontrakce stále po 3-4 minutách a mlý vždy stihl zalést zpět. Vím že bylo 17:05 když mi říkala, tak teď se pojdte položit a zapřist se za nás nohama. Lehla jsem si a kontrakce začali snad po půl minutě :( Děs, běs. Křičela jsem, brečela jsem že to nezvládnu, at mi něco píchnout, ať ho ze mě vyříznou. Že už nemůžu. ( pak mě mrzelo že jsem to takhle vzdávala, ale 12hodin kontrakcí bylo za mnou :( ) Pak mi řekla - ještě jednou zatlačte a je venku, ale musíte do toho dát uplně všechno. Zavřela sem oči, čekala až ten stah příjde a zatlačila. Říkala jsem si, tak a ted to bude naposledy a veškerá bolest zmizí 🙂 Zatlačila sem a uslyšela pláč :-* 🙂 Bože, píšu to a brečím. :D Tohle si sebou každá žena ponese celý život! V tu chvíli, jsem slyšela jak práskli dveře a přilítl přítel a já nakřičela at za mnou nechodí. Ani nevím proč, vytýkalo ze mě mraky krve, byla jsem celá spocená a žebrala jsem o trošku vody, jinak umřu sem říkala :D malého hned odnesli za nožky jako králíka a já si jen užívala to že mě nic nebolí! Pak mi paní doktorka řekla - Musela jsem vás trochu nastřihnout ( 4cm ) tak vás ted zašiju. Říkala jsem si - pohodička, jestli sem zvládla tohle, zvládnu už všechno. Musím říct že jsem o tom teda věděla že mě šije, au :D Přibehl přítel, celej ubrečenej. Objal mě, líbal mě a děkoval za syna. O pár minut později přišel s malým v náručí 🙂 Brečela jsem at mi ho dá na hrudník, vím že jsem malému řekla - Vítej 🙂 Po té jsem musela ještě porodit placentu ale to už byl mžik, po dvou zatlačení byla venku. Maličkého mi vzali protože jsem hodně chudokrevná a přišla jsem o spoustu krve, byla jsem uplně průhledná ale ve 4 ráno už jsem si pro něj šla. Milujeme ho nadevšechno na světě!!! Je to láska našeho života! 8.5.2016 🙂 3590g a 51cm. Viktorek! ♥♥♥♥ Maminky porodní váha 76kg. 2měsíce po porodu 58kg 🙂 Děkuji každé z vás která jste to dočetla do konce. 🙂

V naší rodině jsem já ta, co panikaří. A nemusí se nutně jednat o zásadní problémy. Vlastně i utíkající mléko z hrnce, mě vyvede z míry do takové míry, že bezhlavě běhám po bytě za doprovodu onoho zoufalého volání „Co budu dělat?“ Jenže v den mého porodu jsem to nebyla já, kdo panikařil, ale můj jinak chladně uvažující, pragmatický manžel, který je placen za to, že má schopnost rychle a velice efektivně najít nejlepší možné řešení. Inu, i manažeři nadnárodních korporací jsou jen chlapi a v případě, že jim jejich žena hodlá porodit druhé dítě a prvorozeného syna, panikaří stejně, jako ženy, tedy já, když jim utíká mléko z plotny.

Termín jsem měla mít zhruba čtrnáct dní před sestřinou svatbou. Ne že bych byla nějak vedle z toho, že ségře na svatbě budu v šestinedělí, ale zase na druhou stranu jsem byla ráda, že tam vůbec budu. Jenže můj malý byl jiného názoru. Odmítal se narodit v termínu, i v tom druhém a nakonec i v tom třetím. Takže se čekalo co bude či nebude. Jasné ovšem bylo, že ségry svatbu nestihnu, tedy možná nestihnu. Jak se sestřin den D blížil a se mnou se pořád nic nedělo, kromě toho, že mi po hmatu, který učinila paní doktorka odešla hlenová zátka, napadla mě myšlenka, že bych se mohla sestřiny svatby zúčasnit ještě jako 2v1. „Ani omylem. Zapomeň na to.“ Zněla odpověď od mého pragmatického berana, a pro jistotu schoval klíče od auta na skříň. Rezignovaně jsem tedy pokrčila rameny a jala se vytírat, abych malého přesvědčila, že je už čas nás poctít svou přítomností. Kašlal na to pěkně z vysoka a vesele si kopal do mé stěny břišní. „Tak aspoň holku jí tam odvez. Má jí dělat družičku.“ Manžel málem vylétl z kůže a udiveně na mě vykulil ta svá nádherně modrá kukadla, která dokonale odrážela jeho jinak klidnou a vyrovnanou povahu. „Sakra, máš ty vůbec rozum? To jsou dvě hodiny na silnici. Co když mi tu začneš rodit? Tvoje sestra má smůlu. Bude se muset obejít bez tebe, beze mě a bez družičky.“ Rezignovaně jsem pokrčila rameny podruhé a dál vytírala už jednou vytřenou podlahu. Synátor stále nic. „Tak alespoň zavolej mámě, že jí tam nevezeme.“ Moje maminka se s touto zprávou nehodlala smířit a rozhodla se, že si pro dceru dojede sama. Nikdy bych nevěřila, jak prozřetelné to bylo rozhodnutí.

Den poklidně ubíhal a Jiřík se stále neměl k tomu, se narodit. Bříško bylo klidné a bez bolestí. Nic nenasvědčovalo tomu, že by se nám právě tuto noc měl narodit. Vzdala jsem tedy několikáté vytírání podlahové krytiny a odebrala jsem se do koupelny. Zanadávala jsem si na své tělesné proporce a vzpomněla jsem si na největšího mořského savce, ostatně jako posledních pár měsíců pokaždé, a říkala si, jak těžký by měl život, kdyby se stal savcem suchozemským. Přidala jsem si trochu teplé vody a doufala, že lázeň Jiříka přesvědčí, že je na světě krásně. Nepřesvědčila. Okolo desáté hodiny večerní jsem už ležela v posteli a snažila se najít nejpohodlnější pozici pro spánek. Zase jsem si vybavila velrybu a záviděla jí mořské hloubky. Najednou se ozvala první bolest. Zapsala jsem si do notýsku čas a poctivě prodýchávala. Další bolest se objevila po dvaceti minutách. Do porodnice to byla po dálnici tak hodinka, usmyslela jsem si, že když se bude bolest objevovat pravidelně po deseti minutách jedeme. Kolem jedenácté se tak stalo. „Drahý, nechci tě děsit, ale asi je to tu.“ Jirka starší vyskočil z postele a začal nás spěšně připravovat k odjezdu do porodnice. V klidu jsem vylezla z postele a prodýchávala další kontrakci. „ Kde máš tašku, pro boha, kde máš tu tašku?“ Bolest ustala a já se uvolnila. „Je na chodbě, tam co byla včera.“ Jirka starší jí popadl a letěl s ní dolů po schodech. Mezi tím jsem se já soukala do těhotenských kalhot a navlékala na sebe neforemné bavlněné tričko. „Tak pojď, jedeme!“ Další bolest a další prodýchávání. Jirka nervózně poskakoval u dveří a obličeji se mu značila panika. „V klidu tatínku, nebude to tak rychlý.“ zavtipkovala jsem, když bolest v břiše povolila. Sešla jsem po schodech a pohodlně jsem se usadila na sedačce. Kola zaskřípěla a vyrazila do předu tak rychle, že mě to až zarazilo do sedačky. Kontrakce se objevovaly co pět minut. Přesto jsem se snažila uklidnit svého, snad poprvé, panikařícího muže. Povedlo se. Trochu se uklidnil a dokonce zavtipkoval „Vždyť to je sen, každého táty beztrestně se řítit dálnicí a policajti ti k tomu blikají a prorážejí ti cestu.“ Jenže mě bylo do smíchu čím dál tím méně. Kontrakce se objevovaly po třech minutách a už mi bylo opravdu ouvej.

Do porodnice jsme dorazili k půl dvanácté. Sestřička si mě vyšetřila a natočila mi monitor. Otevřená na sedm, zněl verdikt. Vyzvedl si mě porodní asistent, podle všeho přítel oné sestřičky, a odváděl mě na porodní sál. Jirka šel za námi a nesl mi tašku. Na porodním stále další kontrola. „Otevřená na devět, dítě drží jen voda, která dosud neodtekla. Dáme klystýr a připravíme se na porod.“ Druhá, asi prvorodička, která strávila na hekárně celý den, na mě vrhla napůl závistivý a napůl naštvaný pohled. Kdyby nepřicházely kontrakce tak záhy, pokrčila bych k jejím směrem rameny. Místo toho jsem se ale zkřivila bolestí a pohled prvorodičky se změnil na chápavý. Voda stále neodtekla, ale já nutně potřebovala na záchod. Zapůsobil klystýr. Kromě toho, co se mělo díky klystýru vyplavit, povolila i plodová voda. Sestřička přiskočila podala mi můj ručník a sprchový gel. „Sestřičko já ten sprcháč asi nepoužiji. Obávám se, ze se stihnu jen osprchovat vodou.“ Vypravila jsem ze sebe.

Sestra se zeptala manžela, zda bude u porodu. „Ne děkuji, nemusím vidět všechno.“ Srabe, zanadávala jsem si v duchu a jala se uložit na porodní sál. Manžel se rozloučil se zjevně potěšenou sestřičkou. „Váš pan muž má rozum. Ví kde nemá překážet.“ Pochválila mi manželovo jednání a postavila se k mému pravému boku. Vyfasovala jsem mladého pana doktora. Který provedl nástřih. Díky mu za to. První porod jsem skončila potrhaná. Pak už jen stačilo párkrát zatlačit a Jirka mi přistál na břiše. Moje malé, upatlané miminko. Byl tak krásný a měl plno černých vlásků. Pak ho dětské sestry otřely a já jej mohla poprvé pochovat v náručí. Byl krásný a já zase šťastná. Vzpomněla jsem si, jak jsem před šesti lety takhle držela v náručí svojí malou holčičku. Byli si tak podobní.

Celý můj porod trval asi tři hodiny. Jirka mladší se narodil 56 minut po půlnoci.

Slovo „mamí“ jsem dneska slyšela snad tisíckrát. Vlastně kecám, asi tak čtyř tisíckrát! A mělo různé obměny, tvary i intenzitu. Od mami, mamí, přes maminko, mámo a nakonec mamíííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííí, když jsem nereagovala okamžitě, protože jsem obrátila svou pozornost na prvního v pořadí. Mamííí, dej mi napít! Mamííí, šťávu ne, chci vodu. Mamííí, do jiné skleničky! A pak jsem si sedla a za 10 sekund vstala, protože: Mamííí, chci přidat nudle. Mamííí, chci více kepuču. Mamííí, jsem se pokypal! Mamííí, Evelínka mi pije moje pití! Mamííí, už to neci!

A to jsem vynechala noční probuzení, snídani a rovnou přeskočila na oběd. Protože ráno se to Mamííí snáší nějak s přehledem a bezbolestně (myslím bolest hlavy). Počítadlo slova Mamííí se rozjelo až na oběd a až do večera se nezastavilo. Otáčelo se jako tachometr do Plzně a zpět! A přesně tak se dneska večer cítím, jako bych odřídila tisíc kilometrů plně soustředěná na cestu, teď už bych si jen chtěla zalézt do postele a s knížkou nic nemuset.

„Mamííí, chci ti něco říct!“, ozvalo se večer po okoupání, umytí, najezení a vyčištění zubů, po několika desítkách Mamííí a uložení do postele. „No cooooooooooooooooooooooo?“, zoufale vyjeknu a v hlavě mi šrotuje, na co jsem zapomněla, co ještě můžou chtít?  „Mamííí, venku prší!“ A pak přišel z práce Martin a ozvalo se krásné „Tatííííí“!

Dneska nebyl zdaleka náročný den. Byl to úplně normální den. Takto to prostě chodí a mě nezbývá nic jiného než nezcvoknout a být trpělivá. Věřím, že jednou vyrostou. A taky jsou tu víkendy, kdy mají k dispozici tátu více než kdy jindy a kdy se intenzita Mamííí sníží o 50%.

Jediné, co se denně mění je má schopnost empatie, míra lásky a sebevědomí. Někdy jsem prostě tak nabitá, že to slovo skoro nevnímám a někdy jedu na záložní systém, který by mohl každou chvilku zkolabovat, kdyby neexistovala čokoláda nebo cokoliv, co osladí život – nepohrdnu ani ocucaným bonbonem, který Janek vyplivne, když si uvědomí, že chtěl vlastně rajče.

Vcelku mi pomáhá, když si uvědomím, že toto je výzva mého života. Myšleno ustát ten náročný den na rodičovské DOVOLENÉ bez řevu, pláče, zbláznění nebo hysterie! Být šťastná za to, že mě chtějí, a že není nikdo, kdo by jim chtěl více vyhovět nebo po kom jiném by to oni více chtěli. Pokud se mi podaří neudělat ze sebe oběť, ale prostě jen být maminka, pak jsem na cestě za vítězstvím! A ta cesta krok za krokem je posilující, pokud ji šlapu vědomě. O to se snažím.

Děti mají v zásobě mnoho neskutečných hlášek a odzbrojujících argumentů, že k nim někdy ani nemáte co dodat. 

Jaké hlášky odzbrojily maminky během uplynulého týdne? Zasmějte se u následujícího seznamu a klidně se podělte o hlášky, které jste vy zaslechli na vlastní uši!

1. Dnes ráno - zvracím a Agi na mě volá - blinkáš nebo si čistíš zuby? Říkám, že oboje. A Agi na to - tak počkej, to chci vidět! (aajda)

2. Když se Vás dítě, které je druhý den na prázdninách 10 km od domova do telefonu zeptá : "A táto, máte tam u Vás ráno nebo noc?" Zřejmě silný sociální zážitek. (keckemet)

3. Ten pocit, když se vás pubertální sestřenice vašeho partnera zeptá: A si si jistá, že čekáš fakt jen jedno?? .. po tom, co si prohlédne vaše břicho .. (nikola38)

4. Z deníčku dvouleté puberťačky:

                                                            Porodní plán

Jméno, RČ:, Číslo OP:, tel.:

Jméno otce dítěte/doprovodu:, RČ:, tel.:

Zdravotní pojišťovna:

Gynekolog

Pediatr:

Sluneční paprsky lákají ven každého, naše děti nevyjímaje. Proto je nutné myslet na ochranu naší, ale především i dětské pokožky.

Pokožka dětí je totiž:

• tenčí než u dospělých
• její ochranné mechanismy ještě nejsou plně funkční
• pokožka je více propustná pro UV záření

Proto je dětská pokožka více náchylná k podráždění a vysoušení. Také hydrolipidová vrstva na pokožce je méně efektivní než u dospělých vlivem nízké produkce mazu mazových žláz, které se plně aktivují až během dospívání. Kvůli volnější struktuře je dětská pokožka více ohrožena UV zářením. Riziko krátko i dlouhodobého poškození kůže je proto mnohem vyšší než u dospělých jedinců.

Dětská pokožka se od té dospělé liší během prvních let života strukturálně i její funkčností. Povrchová vrstva má volnější strukturu, proto je pokožka náchylnější k průniku škodlivých látek a také ke ztrátě vody z hlubších vrstev.

Naše pokožka nezapomíná!

Každé kuchyni by měla dominovat prostorná chladnička, která udrží veškeré potraviny v té nejlepší kondici. Měla by mít i příjemný design, být výkonná, ale zároveň tichá a úsporná. Přesně takovou je i nová chladnička LG, která nabízí inovativní design úložného prostoru, skvělý výkon a ty nejlepší funkce.

Elegantní vzhled podtrhují její promyšlené a praktické detaily. Například sklopná police, díky které se do vaší chladničky pohodlně vejdou nejen vysoké lahve s vínem nebo džusem, ale i velký hrnec s vývarem nebo dvoupatrový narozeninový dort i s krabicí. Žádná oslava, letní grilování nebo večeře s přáteli tak nezůstane bez perfektního jídla a správně vychlazených nápojů.

K perfektnímu vychlazení náročnějších potravin patří zásuvka FRESHBalancer, která se postará o optimální vlhkost pro ovoce a zeleninu, a také zásuvka FRESHConverter, která pro změnu zajistí ideální teplotu masa, ryb a zeleniny. Systém chlazení NatureFRESH v kombinaci s rozšířenou cirkulací vzduchu Multi Air Flow dopřejí uloženým pokrmům i surovinám to nejlepší prostředí.

Výkon domácích spotřebičů jde často ruku v ruce s vysokou spotřebou energií. U chladničky LG tomu tak není. Díky tichému invertorovému lineárnímu kompresoru s 10letou zárukou je tento model až o 32 % úspornější než lednice s běžným kompresorem. Přímočarý pohyb pístu kompresoru navíc zajišťuje jak silný chod, tak energetickou třídu až A+++ -20 % (u vybraných modelů). Chladnička je tak šetrná nejen k potravinám, ale i vaší peněžence a životnímu prostředí.

Chladnička LG je navíc vybavena i funkcí Total No Frost, s níž už se nikdy nemusíte trápit nepříjemným odmrazováním. Lednici stačí jednoduše omýt.

Tento příběh asi nebude hnedle tak krátký jak by se zdálo.

Asi začnu tím,že jsem čtvrté dítko neplánovala.

Dlouho jsem sice nad dalším mimčem uvažovala, ale to spíš, že o něm neustále doma mluvil manžel a moc ho chtěl.

Bylo léto 2015, my se akorát přestěhovali z garsonky o rozloze 24m2, kde nás žilo pět a jeden malý pes. To léto bylo neskuteně suché a horké. Na domku se nedalo skoro nic, stavba se zastavila. My se sice přestěhovali, ale únava z počasí mi bránila v tom, abych to tu velebila. Navíc jsem stále čekala, zda budou ty slibované skříně či nikoliv. A manželovi jsem narovinu řekla, že počkáme rok, dáme domek dokupy a já si hlavně odpočinu od té naší nejmenší, která celý první rok jen proplakala.... I moje tělo jsem chtěla dát dokupy, začít víc cvičit, o svých tanečních plánech ani nemluvím. Vždyť poslední roky nedělám nic jiného než těhotním, nebo kojím. 😀

Bylo září, konečně lepší vzduch a já se těšila jak to tu dám dokupy...

Abych se nenudila, domluvila jsem si s paní ředitelkou mateřské školy, že od října budu učit tanečky.

Zjištění, že jsem těhotná, když je mému synovi 8 měsíců, byl opravdu velký šok.

Už pár dní jsem si říkala, že je mi po ránu "nějak divně", ale přidávala jsem to těm děsným vedrům v létě a šílenému týdnu, co jsem zažívala. Celý týden jsme se s manželem nenudili, řešili jsme dovolenou a museli jsme na rychlo řešit nové auto, a aby toho nebylo málo, tak už i "nové" dítě. 

Hlavou se mi honilo tolik myšlenek, hlavně jestli to všechno zvládnu a jaký to bude, ale moc jsem se těšila na druhé miminko. Tak teda honem k lékaři ať mi tedy potvrdí, že je vše v pořádku. Naštěstí bylo a tak začala etapa "oznamování"....

No moc se mi do toho nechtělo, pač mi bylo jasné, jaké budou reakce. Vždy jsem si připadala jak kdyby mi nebylo ještě ani 18 let, prostě jako "nezodpovědná puberťačka" a přitom mi je už 30 :-/ Do teď jsem si nezvykla na reakce lidí, když jim řeknu jak mám děti věkově od sebe (jelikož si malá pospíšila o měsíc dřív, tak mám děti od sebe 15 měsíců). Já tvrdím, že si to příroda zařídila vtipně sama, protože jsme si dávali pozor, jen jsme už pomaloučku řešili, kdy bude ta "vhodná doba" pro druhé dítě. Navíc jsem děti chtěla max do 2 let od sebe.

Těhotenství probíhalo dobře, vždy se našel někdo, kdo mi syna pohlídal, když jsem šla na vyšetření. Na každém ultrazvuku nám byla potvrzena holčička. Mě to bylo jedno jestli holčička nebo chlapeček, mažel chtěl o chlup víc kluka, a já si jen nedokázala představit, že budu muset navlékat holčičku do růžových oblečků. Ale moc jsme se těšili.

Tak už to přišlo, dcerka se narodila a já jsem nejšťastnější máma pod sluncem. Měla jsem obrovský strach, že to nebudu všechno zvládat, ale malá už bude mít 4 měsíce a já to nějak zvládám. Syn je úžasný, na to že je to divoch, tak se mi snaží pomáhat. Já tvrdím, že cítí, že sestřička bude komplic na lumpárny. 😃 Učíme ho, aby malou pusinkoval, cpe ji dudlík nebo lahvičku s mlíčkem, kouše ji do nožičky, párkrát ji už zalehl. No zatím to přežívá, nemá to holka jednoduchý.

Každá rodina má svoje zvyky. Každá rodina řeší  drobné i větší problémy. Připadá vám, že ta vaše rodina se trochu vymyká standardům? Porovnejte to s následujícími situacemi z rodinného života 🙂

1. Sebevražedné sklony

Jak myslím dopředu a zároveň nemyslím.
Chtěla jsem manželovi a dcerce říct: "Jdu se podívat, jestli se mi vypralo prádlo a pak ho pověsím."

Místo toho jsem řekla zkráceně: "Jdu se pověsit." 🙂 (wwwerca)

2. Mladý vinař

Štěpíno mě baví. Dneska si přinesl ze školy všechny učebnice a pracovní listy. Zatím jsem si prošla jen slabikář, kde zatím vede toto:
Otázka: Co nesla Karkulka v košíčku?
Štěpík: Červené víno, ročník 1928, kvalitka. (sarusinek)

Mající důvěru maminek po celém světě a s počtem prodaných kusů převyšujícím celosvětově 25 miliónů se stala lahev MAM Anti-Colic ikonickým výrobkem pro mnoho maminek.

Nyní jsme lídrem na trhu s dětskými lahvemi v mnoha zemích, jako například ve Francii, Izraeli a v Dánsku. Značka MAM si vydobyla důvěru a dostala se do povědomí maminek právě díky úspěchu Lahve Anti-Colic.

Naše Lahev Anti-Colic byla uvedena na mezinárodní trhy před 10 lety a její vlastnosti jsou od té doby neustále zlepšovány a optimalizovány se zaměřením na dobrou použitelnost a ergonomiku. Lahev minimalizuje výskyt kolik a regurgitace, navíc má savičku s povrchem jemným jako pokožka, díky čemuž je snadno přijímána jak novorozenci, tak většími dětmi. Používáním Lahve Anti-Colic je redukována nespokojenost novorozenců a výsledkem je šťastnější prožitek z krmení, blízký kojení.

Výjimečná hodnota přijetí lahve a méně kolik

Jedním z klíčových benefitů Lahve MAM Anti-Colic je bezesporu vysoké procento přijímání lahve dětmi. Unikátní povrch jemný jako pokožka, inovativní plochý tvar a flexibilit MAM savičky dodává dětem známý pocit blízký kojení: není proto překvapením, že naše chytrá savička je přijímána 94% dětí*, což bylo prokázáno v průběhu let v mnoha průzkumech trhu v Rakousku, Německu, Anglii nebo v USA.

*průzkum trhu 2009-2014, testováno s 1349 dětmi           

Celé druhé těhotenství probíhalo až překvapivě dobře. Obávala jsem se, že mi nebude první 4 měsíce dobře jako u prvního, nedokázala jsem si představit, jak bych to zvládala s roční dcerou, která právě zjistila k čemu má nožky... Ale nic, bylo mně fajn, žádné problémy... celých 9 měsíců žádné komplikace. Obávala jsem se, že to přijde až u samotného porodu, na který jsem se tak těšila. Slíbila jsem si, že si totiž ho pokusím užít.

Vzpomínala jsem s láskou na svůj první. Tehdá jsem nevěděla, do čeho jdu a všechno se událo podle mě rychlo.. i když jsem tam prohlásila mezi kontrakcemi, že je to můj první a poslední porod, ale jakmile se naše princezna narodila na všecko jsem zapomněla...a po nejaké době jsem se manžela ptala, kdy budeme mít druhé, nějak se mi to těhotenství a porod samotný zalíbil 🙂 .. a tak jsem se těšila a představovala si, jak úžasný bude druhý porod, nechtěla jsem si připustit, že bych měla rodit jinak než přirozeně...

Den před termínem jsem si řekla, že teď už to může přijít kdykoliv, sama jsem nevěřila, že vydržím až do termínu, protože starší dcera mi dávala řádně zabrat, ale nějak jsme to zvládli a počkali si.. a tak jsem se rozhodla, že půjdu do kostela, říkala jsem si kdo ví, kdy budu moct si sama zase zajít na mši a načerpat duchovní síly. Byla postní doba. Takže jsem pěkně byla i na křížové cestě, mši svaté a po ní následovala i adorace, bylo před prvním pátkem v měsíci. Cítila jsem se úžasně. Při cestě domů jsem si říkala: ,, Tak jsem připravená, s Boží pomocí můžeme rodit."

Doma už dcerka spala. A tak jsem si dala sprchu a pustili si film. V půlce filmu jsem začala pociťovat první kontrakce, byly plus minus po 10 minutách, manželovi jsem zatím nic neříkala, nechtěla jsem zbytečně plašit, ale tušila jsem, že už to začalo.. po chvilce jsem jenom tak nadhodila, že asi pojedem..ale dodívali jsme se na film až do konce, i když jsem z něho pak už nic neměla 😀..nejdřív jsem volala manželově mamince, se kterou jsme se domlouvali na hlídaní, že se něco blíží, tak jestli by mohla přijet. Bylo kolem 23hod..a pak jsem volala PA, se kterou jsme se letem světem předem domluvouvali (nejsem totiž taková, že bych potřebovala porodní plán, dopodrobna všechno projít a naplánovat, měla jsem jen pár podmínek- žádný epidurál a dostat pak miminko hned k sobě, PA jsem chtěla mít na zkoušku, abych zjistila jaké to je rodit sama jako prvně a pak s osobní PA.. a aby mi pomohla si co nejlíp užít porod🙂), dohodli jsme se, že se potkáme v porodnici.

Tam mi natočili monitor, krásné kopečky 🙂.. službu měl můj doktor, což bylo super, řekl mi, že se to rozjíždí, ale otevřená ještě nejsem. A tak jsme se šli ubytovat, mezitím přijela PA a byla pořád s námi, masírovala mi záda, povídali jsme si, průběžně mě vyšetřovala..navíc byl u mě i můj manžel, byl mnohem klidnější a víc v pohodě než prvně, nebyl na mě sám a už věděl, co by měl čekat.. vše bylo skvělé. Bolesti sílily, PA mi poradila píchnout vodu a tím porod urychlit, hlavička už tlačila na porodní cesty, jen ji tam vadily blány, neměla jsem nic proti. A tak jsme točili poslední monitor. Když už se blížil konec monitorování všimli jsme si, že ozvy miminka kolísají ze 140 na 90.. něco mi říkalo, že to není vůbec dobré.. a tak jsem šla na porodní sál, abychom píchli vodu, otevřená jsem byla téměř na 10cm.. přišel můj doktor a chtěl teda tu vodu píchnout, čekal až přijde kontrakce..

A pak už to šlo ráz na ráz, něco se jim nezdálo, já jsem už byla tak trochu vyšťavená, třásla jsem se vyčerpáním... chtěli abych zatlačila a tak jsem poslechla..ale doktor řekl, že to stačí, musíme na akutní CS.. nechápala jsem.. PA mi vysvětlila, že miminko je zamotané do pupečníku a voda je už zelená, takže nemůžeme riskovat. Přijala jsem to. Jen jsem se dívala na manžela a snažila se ho očima utěšit, mluvit jsem nemohla, že všechno bude v pořádku..a odjela jsem, byla jsem sama bez PA i manžela mezi několika doktorama, pořád jsem se třásla ne ze strachu, ale pořád z vyčerpání.. a celou dobu jsem si opakovala: ,, Pane, buď se mnou, ochraňuj naše miminko, svěřuju ti ho, vždyť je to tvůj zázrak.."

Měla jsem krásné těhotenství bez příznaků. Téměř nic mě nebolelo, ani jednou mi nebylo špatně, jen ten poslední měsíc byl na motoriku lehce složitější 🙂Termín porodu byl 9.7.2016 a já počítala s tím, že budu spíše přenášet- tak nějak jsem to cítila v kostech a navíc ani doktor nenaznačoval, že by se něco blížilo.

V pátek 24.6.2016 v 1:48 ráno mi praskla voda. A jedno vám o té vodě řeknu, nikdy bych nečekala, že ji bude tolik 😀 Asi moc koukám na filmy, ale vždy, když nějaké těhotné hrdince praskla voda, tak jen ucítila mokro na noze a dál nic. To, že ze mě bude voda odcházet až do porodu a navíc v takovém množství, to mě tedy nenapadlo. /Jak jsem se totiž dozvěděla od PA, voda se po prasknutí neustále dotváří/. 

Kontrakce stále nepřicházely, ale i tak jsme vyrazili do porodnice. Nastalo klasické kolečko: příjmová ambulance, monitor, vyplnění dotazníků, odvod na porodní sály, opět příjem, opět dotazníky, vyšetřovna, monitor. Výsledkem bylo, že kontrakce opravdu nemám, vodu taktéž ne a proto si mě tam nechají. Pokud by se porod nerozjel do sobotního rána, dostanu vyvolávačku. Asi hodinu po uložení na lůžko bolesti sice začaly, ale byly velmi nepravidelné a ne až tak moc bolestivé. Celý pátek mi jen natáčeli monitory a stále mi říkali, že musíme čekat 🙂

Zprvu jsem si říkala, že by bylo fajn, kdyby táta Terky dostal k svému pátečnímu svátku narození dcery, ale smířila jsem se s tím, že v pátek prostě neporodím. Sobotu jsem však měla za jistou. To má totiž svátek děda. Sobotní bolesti byly už mnohem horší, ale pořád se jednalo o nepravidelné rádoby stahy - jednou po 4, pak po 10, pak po 20, pak po 2 min a takto pořád dokolečka. A k rozjezdu nepomohly ani 2 vyvolávací tablety. Naspala jsem 2hodiny tím, že už jsem únavou na konci každé "kontrakce"usla, abych se za pár minut zas bolestí probudila.

V noci ze soboty na neděli už byly ale bolesti hodně velké a já už opravdu vše musela prodýchávat. Dostala jsem injekci na utlumení bolesti, ať si trochu odpočinu a vyspím se. A světe div se, injekce na uklidnění vyvolala porod. 

Vzhledem k tomu, že jsem byla na předporodním pokoji s dalšíma 2 holkama, poprosila jsem, zda už nemůžu na porodní box. Nechtěla jsem holky rušit mým hekáním a neustálým chozením a sprchováním. 

Je mi čerstvě 36 let a před 14 dny jsem porodila své první dítě, svého chlapečka…

Byla doba, kdy jsem po dětech snad ani příliš netoužila. Pak přišlo období, kdy jsem dítě moc chtěla, ale několik let se nedařilo, a to ani za pomoci medicíny, aniž by tomu bránil jakýkoli fyziologický problém. Se změnou partnera jsem nakonec přirozeně, téměř okamžitě a velmi chtěně otěhotněla a teď si to pozdní mateřství neskutečně užívám… Jako všechno ostatní přišlo v pravý čas. Věřím, že k té šestinedělní pohodě bezpochybně přispěl můj porod, na který každý den vzpomínám s velkou pokorou, vděkem a radostí. Byl to totiž porod přirozený a krásný…

Termín porodu jsem měla stanoven na 21. května. Poslední den, kdy můj syn mohl být býk, stejně jako já. Tak trochu jsem si to přála, i když každé znamení má svá pro a proti.

Je sobota onoho data, na hodinách něco po desáté večer a já se probouzím, abych si odskočila na WC. Když se zvednu z postele, praskne mi voda. Je to tady, pomyslím si. Nemám strach, nepanikařím, ale přece jen zažívám mírný chaos – co teď? Člověk ví, že to každým dnem přijde, cítí se snad i připraven, ale když k tomu dojde, stejně je zaskočený… Jsem sama doma… Co udělat nejdříve? Komu volat? Odcházím na WC a zároveň telefonuji své porodní asistentce, se kterou jsem na tomto postupu domluvená – Až „to“ přijde, volej! Ta je bohužel u jiného porodu, ale naštěstí mi pro tento případ již v předstihu doporučila dulu, která souhlasila s případným doprovodem k mému porodu.

Volám tedy jí a možná se mi i trochu třese hlas… Přece jen je to neznámo trochu frustrující… Dula Lenka je k dispozici a uklidňuje mne, že je čas, ať nikam nespěchám, ať se dám do klidu a těším se na miminko, které za nějaký čas už budu mít v náručí. Pomáhá to, zklidňuji se… Obě to máme do krnovské porodnice něco málo přes hodinu cesty. Volám si odvoz, dobaluji poslední věci a před jedenáctou vyrážíme. Celou cestu ležím na předním sedadle s nohama na palubovce a cítím, že přicházejí kontrakce. Začínám měřit… 10 minut… 9 minut… Když přijíždíme do porodnice, přicházejí co 8-7 minut… Stále jsem ale poměrně dobře zvládnutelné. S dulou se téměř na minutu potkáme kolem půlnoci u hlavní brány a přebírá si mne do péče. Osobně se vidíme poprvé, je usměvavá a působí na mne uklidňujícím a pozitivním dojmem.

Vede mne do porodnice, kam jsem dopředu nevolala – ani si nepřipouštím, že by měli plno a poslali nás jinam. Krnovská porodní asistentka nás vítá s úsměvem a jdeme na příjem. Natáčí ozvy miminka. Ptá se na různé věci – zrovna tuto fázi jsem čekala mnohem otravnější a delší. Nešlo ale o nic, co by mne obtěžovalo. PA mne vyšetří, jsem otevřená jen na dva prsty. Asi nás čeká dlouhá noc… Jdeme na pokoj, dula mi vybaluje kufr, já se převlékám z civilu do nemocničního… A kontrakce sílí… Vzpomenu si, že jsem chtěla klystýr. Jdeme znovu za PA. V kombinaci s kontrakcemi to není žádný med, ale jsem ráda, že jsem jej stihla. Na pokoji mne dula vybízí, ať jdu do sprchy, teplá voda mi uleví a zároveň pomůže postupu porodu. Přesně tak se stalo. Proto je čas jít na porodní sál. Je dvacet minut po druhé hodině.

Před pár dny jsme vám oznámili, že pomaloučku pomalu spouštíme nové kampaně a spolupráci s různými značkami. Konkrétně - spustíme Vaše zkušenosti se značkou, a to už 11. 7. 

A co to znamená?

Znamená to jen tolik, že vy, uživatelky, budete na své kůži zkoušet, testovat a hodnotit produkty. Kosmetiku, drogerii, potraviny, výživové doplňky ... na co si jen vzpomenete. Budeme se snažit vám přinášet co nejzajímavější značky a určite si budete mít z čeho vybrat. 

Má to ale podmínku. 🙂 My vám na testování zašleme produkty a vy nám zašlete jejich recenzi. Vaše dojmy, názory, pozitiva (a také negativa), fotografie, koláže fotek, všechno možné i nemožné. Protože nás zajímá váš názor na věc. Chceme s vámi vést dialog a naslouchat vašim názorům.

Na testování si budeme vybírat maminky vždy ve spolupráci se značkou, která se bude aktuálně testovat. Následně to mamince oznámíme a zašleme jí balíček. Ona bude mít týden na testování a další týden na napsání recenze. A co je nejlepší, produkty si může nechat, nebo darovat své kámošce, ségře a nebo své mamince.

Takže, drahé ženy, sledujte profil konik_testuje a čekejte na ty nejlepší zážitky se značkami na vlastní kůži. Konkrétní podmínky vám vždy oznámíme. Už za pár dní to vypukne. 

Bylo 23.5.2016, pondělí, krásný den plný sluníčka a mě čekala kontrola v porodnici - a ještě přímo u pana primáře.. Adélce se totiž pořád ven nechtělo, a tak už jsem si šla, po dvoutýdenním přenášení, domluvit porod vyvoláním. 

Hned po příchodu mi natočili monitor ( žádné změny, mini kontrakce, ale nic extra velkého ), pak pan primář změřil tlak, puls, udělal ultrazvuk i vnitřní vyšetření pohmatem a jen konstatoval, že hlavička sice naléhá, ale prý se nic nechystá, a tak že se mám tedy ve středu 25.5.2016 dostavit znovu k němu, a porod bychom vyvolali.. 

Bylo mi z toho do breku. Bála jsem se, a plakala a plakala.. A pomaličku už se s tím vyvoláním fakt smiřovala. Odpoledne jsme si ještě zašli s manželem a synem na procházku, dali malé černé pivko na minigolfu, pizzu a šli domů - já tak nějak víc uklidněná.

Večer jsem okoupala Adámka, a hned jsem si s ním šla dříve lehnout - všechno to zaspat, radši.

Ve 2:30 ráno mě vzbudilo nutkání na záchod - zase to noční čůrání, nic nového.. 😀

Ve 3:00 mě nějak píchlo v podbříšku, takže zase návštěva WC a totální vyprázdění snad všeho ( kromě Adélky samozřejmě! 😀 ) ze mě - to asi to černé pivo a pizza, říkala jsem si.. a šla si zase spokojeně lehnout..

Ahojte. Některé mě znáte z bývalé skupiny o testování nového bazaru, pro ostatní se představím: Jsem Jamie a pracuji jako produktový dizajnér v koníku.

Chtěl bych vám přiblížit, jak tady fungujeme. Modrý koník je firma, která zaměstnává téměř 30 lidí, z toho přímo na vývoji stránky jich pracuje osm - šest programátorů a dva dizajnéři.

Stránka vznikla v roce 2006 a dlouho byla jen fórum. Postupně přibyla alba, interní pošta, bazar, blogy, skupiny, wiki… Historicky jsme funkce jen přidávali, motivovaní i ohlasem lidí z malé komunity, kterou koník byl.

Až nedávno jsme začali málo využívané a duplicitní funkce rušit. Děláme to, protože udržovat tak velký kolos, jakým koník je, je s malým týmem náročné a zpomaluje nás to v dalším vývoji. Také musíme myslet na nové uživatele, pro které může být komplikovaný koník odstrašující.

Změny

V poslední době se událo více změn a v blozích vznikla napjatá atmosféra. Rád bych k tomu napsal pár slov a některé věci vysvětlil.

Asi to má každý z nás.. někde v koutku duše. Takové to dětské, dospívající i dospělácké tajemství, bolístku…  Dělali jste něco, pro někoho v dobré víře a ono to v důsledku nebylo pochopeno. Jsou věci, které jsem teprve nedávno svěřila své mamince a přitom to jsou záležitostí až skoro 30let staré. V jesličkách mě bila učitelka dlouhým, zeleným pravítkem, protože jsem měla punčochy naopak, 2leté dítě. Když mi bylo 10, šikanoval mě spolužák, dlouho jsem to nikdo neřekla, asi po 3letech na něj mamka udělala bubu a byl klid.. ale 3roky ponižování.  Jednou jsem nemohla do cirkusu, jak já se těšila, poprvé do cirkusu a to kvůli mladšího bratra, který lítal po bytě a o roh si natrhl tvář, ale viníkem, byt' neprávem, jsem byla já.. takových věcí by se našlo asi více. Někdy se mi vzpomínka vybaví na základě zkušenosti s mými dětmi. Není to tak dávno, co jsem opravdu vynadala svému staršímu synovi. 2x jsem ho uložila do postele, přečetla pohádku, zazpívala a on stále vylézal a dožadoval se mě. Tak už jsem se nazlobeně ptala, co potřebuje, že pořád nespí a zlobí. Nikdy nezapomenu na ten pohled  a jeho větu, tento moment mám i zapsán v kalendáři.. Maminko, chci Ti jen říct, že Tě mám rád… Pak jsem to obrečela do polštáře.. Pevně jsem ho objala, zanesla do postele, znovu pohladila, zazpívala a on spokojeně usnul.. avšak dodneška mám hořkou pachut‘, jen si na to vzpomenu: (( Jindy oba zamazali celý obývak barvičkami, protože malovali obrázek tatínkovi, toto jsem naštěstí poznala dříve než jsem se začala zlobit. Jak hrdě pak obrázek nesl ukázat, zalaminátovali jsme jej a manžel ho má v práci.. Občas stačí maličkosti a více sledovat, jen si říkám, kolikrát jsem ten okamžik propásla:(?

Včera byl snad nejtěžší den v mém životě. Takový smutek jsem nikdy nezažila, ani v dětství, ani nikdy později.

Byla jsem s malou venku, pak jsem doma uklízela, chystala jídlo, ze školy se vrátila Míša a přivedla Káju s Terkou ze školky. Všechno jako vždycky.

Později odpoledne se holky kvůli něčemu pohádaly, strkaly do sebe a tak křičely, že jsem na ně musela houknout, ať se uklidní. Zkrátka, obvyklý program.

Když se manžel vrátil z práce, usmířil je a pomazlil se s nimi, což mu moc dobře jde. Holčičky mu hned začaly vyprávět co se jim přihodilo, o svých malých bolístkách a neštěstích. Všechno bylo rázem zapomenuto a zavládla opět láska, smích a hry.

Jenom nejstarší Míša byla pořád nějaká posmutnělá. Dívala se na mě smutnýma kukadlama a mě se zdálo, že mi chce něco říct.

Díky dětem se jako rodič dostanete do nespočetného množství zvláštních a komických situací. V takových případech jen kroutíte hlavou, jak na to to dítě mohlo přijít a po kom vlastně je.

1. Poslušná dcera

Dcera si měla převléknout tričko, zatímco já v koupelně vyndávala prádlo z pračky. Slyšela jsem, jak drezuruje psa, tak na ni volám, jestli už má převlečený to tričko.

"Jo."

Dojdu a co myslíte? Zula si boty. Takže znovu: "Obuj si boty a převlíkni tričko."

Obula si boty, aby si je vzápětí zas zula... ááá, celej tatínek. (misao)

Stříhám metr. Přesně řečeno mi zbývá pouhých 35 dnů, které mě dělí od návratu zpět do práce. Mísí se ve mě různé pocity. Je v tom radost i strach. Vážně se blíží ta chvíle, kdy si uvařím kávu a dopiji ji ještě teplou, aniž bych ji předtím musela dvakrát ohřívat v mikrovlnce? Opravdu budu moct poobědvat v klidu, bez odbíhání od talíře, utírání malých obličejíků a sbírání zbytků jídla pod stolem?

Byla jsem s růžovkama na hřišti, kde mi jiná matka vyprávěla o knížce, kterou si před pár dny koupila. Prý se u čtení skvěle pobavila. Ptám se jí tedy, jak se to zábavné čtivo jmenuje. Mateřská, ale určitě né dovolená. Ehm, aha, vskutku originální název.

Nabízí se otázka, proč matky na mateřské dovolené čtou knížky o jiných matkách na mateřské dovolené, když většina těchto matek jsou vděčné za každou možnou chvilku, kdy si nepřipadají jako na mateřské dovolené. Odpověď je ale snadná. Je báječné zjistit, že převážná část žen (ale i mužů!) na mateřské se v tom plácá dost podobně. Že různá emoční vypětí, zoufalá únava během probdělých nocí, pocit, že to prostě nezvládáme, že tohle všechno zažíváme všechny, v různých intervalech a intenzitách. A ač se nám tyto stavy můžou v určitou chvíli jevit sebetragičtěji, mile rády si o tom přečteme a třeba se i od plic zasmějeme. Nikoliv škodolibě, spíš chápavě, soucitně a hlavně s úlevou, že v tom skutečně nejsme samy.

Pokud se na mateřskou dovolenou teprve chystáte, pokud ji právě prožíváte nebo si ji chcete prostě jen připomenout, doporučuji přečíst román Julie Halpernové Mateřská, ale určitě ne dovolená. 

Pelíšek pro miminko jsme vyvinuli ve spolupráci s přední dětskou fyzioterapeutkou paní MUDr. Knězovou.
Jelikož nám na trhu chyběl výrobek na stimulaci a polohování novorozenců a kojenců, které by zvládl každý bez toho, aby celá rodina procházela nákladným školením, jak polohovat svoje miminko.

Proč si mám pelíšek koupit? Na co se používá?

Pelíšek je vhodný pro nedonošená miminka jako „umělá děloha", pro novorozence a kojence je ideální pro stimulaci a polohování. Miminka se polohují v jemných EPS kuličkách vlastní vahou. Není nutné mít načtené hromady knih o polohování miminka. Pelíšek je velice bezpečný i díky jedinečnému bezpečnostnímu pásku, který lze odepnout a připnout ve čtyřech směrech, dle potřeb vašeho miminka. Starším dětem pelíšek poslouží jako sedací vak, nosnost pelíšku je totiž neuvěřitelných 60kg.

Pelíšek a jeho údržba:

Jako všechny naše výrobky i pelíšek má snímatelný potah (zapínání na zip), který snadno sundáte a vyperete v automatické pračce na 40 °C. Samozřejmě můžete vyprat i sypek. Pozor při praní sypku, aby nedošlo k jeho poškození a následovnému vysypání EPS kuliček.

Bezpečnost:

Týden po porodu je konečně čas popsat náš akční porod, na který si myslím budeme všichni hodně dlouho vzpomínat.

Těhotenství jsem měla celkem pohodové. Sice se díky doktorům objevily drobné problémy – ať žijí preventivní kontroly a testy – ale tentokrát jsem byla od počátku přesvědčená, že je vše v pořádku a nenechala jsem se ničím rozhodit. Termín jsem měla oficiálně jeden 10.6. 2016, a to podle UTZ. Termín podle MS neměl v mém případě žádnou relevanci, protože s cykly dlouhými 45 dní doktoři moc počítat neumí a podle ovulace (měřila jsem BT) se moje dr. řídit nechtěla. Tam by termín měl být až 18.6., což jí přišlo pozdě. Na rozdíl od minulého těhotenství, ve kterém jsem byla zavřená na sedm západů, a přesto porodila o téměř 3 týdny dřív, mi tentokrát dr. prorokovala, že do termínu určitě nevydržím, protože už od 36tt bylo všechno krásně nachystané. Poslíčci ani tvrdnutí mě za celou dobu nepotkalo, stejně jako minule, a já si užívala pohody s bříškem a vnitřně věděla, že to termínu určitě vydržíme. Tomu se přizpůsobil i program začátku června, kdy jsem se opravdu nešetřila a s naším T. oběhala všechny možné dětské dny a akce v okolí a s pejskem do poslední chvíle chodila co týden na cvičák. Jediné, co mi kazilo náladu, byly dotazy okolí, jestli uuuuuž.

Den po termínu jsem proto konečně dobalila tašku do porodnice a rozhodla se, že je čas začít pomalu „vyhánět“. Naše miminko ovšem nemělo pro mé plány sebemenší pochopení, takže jsem se z další a další kontroly vracela opět s verdiktem perfektně připravená, ale miminko ne (vysoko, že ani hlavička nešla nasáhnout). S tímto nálezem jsem opouštěla porodnici i ve čtvrtek 16.6. v 8h ráno – 40tt+6. Paní doktorka mi rovnou řekla, že druhý den mám přijít s věcmi, že si mě tam nechají a budou celý druhý týden přenášení sledovat - vyvolávají až 14 dní po termínu. Z této zprávy jsem nebyla nadšená, ale ujistila mě, že můžu klidně po nástupu podepsat reverz a nastoupit třeba v pondělí, že je to na mě. Přesně takhle jsem se rozhodla, že to bude.

Po kontrole jsem jela objednat na sobotu dort pro T., který měl mít následující týden 3. narozeniny. Doma jsem kolem 10h pocítila lehkou bolest v podbřišku, ale přičítala jsem to dozvukům kontroly. Paní doktorka mě ráno kvalitně prohrábla, když se snažila nahmatat hlavičku. Mezi 10:30-12h jsem šla s T. na každotýdenní cvičení rodičů s dětmi, kde jsem tu a tam opět nějakou lehkou bolest cítila, ale nebylo to nic, co by mě jakkoli omezovalo. Po návratu domů jsme si dali oběd (já teda jen polévku) a šla jsem uspávat malého. Během uspávání přišla první bolestivá kontrakce. Vzala jsem telefon, že ty poslíčky začnu měřit, kdyby to náhodou – a velice nepravděpodobně – byl porod. První dvě měřené kontrakce přišly po skoro 8 minutách. Řekla jsem si, že je rozeženu sprchou a půjdu konečně dojíst oběd. Ve sprše se ale kontrakce objevily častěji a občas i zabolely. Rozhodla jsem se raději zavolat v 14:05 své PA pro radu. Vzhledem k tomu, že to nebylo ještě ani na prodýchávání, dohodly jsme se, že počkáme, zalezu zpět do sprchy a dám ji za cca hodinu vědět, jak to vypadá.

Během následující půl hodiny se bolesti začaly lehce stupňovat, už to bylo na prodýchání, tak jsem raději volala manžela, ať si najde odvoz (neřídí) a dorazí. Ve 14:50 jsem na jeho radu ještě volala své kamarádce gynekoložce, jestli si myslím, že by to mohl být porod, když se ráno nic nedělo. Podle její rady jsem zkusila samovyšetření a zjistila, že bez problému nasáhnu hlavičku. V tu chvíli začalo být jasné, že to nebudou poslíčci. V 15h jsem znovu volala PA, že čekám na odvoz a pojedeme do porodnice. Když jsem jí řekla, že mám kontrakce cca po 3 minutách už asi půl hodinky a potřebuju je prodýchávat, ihned vyrazila i ona s tím, že se potkáme v porodnici. Netrpělivě jsem čekala na manžela s kamarádem. Do porodnice to máme od nás v době bez provozu přibližně 25 minut cesty. Jenže odpoledne jsou jak na dálnici, tak na staré silnici kvůli opravám docela velké kolony. V tu chvíli jsem se poprvé začala bát, že to nestihneme. Naštěstí v 15:15 už dorazil odvoz. Rychle naložili mě a tašky a vyrazili jsme vstříc porodnici a dopravní zácpě.

Na začátku jsem si pěkně lehla vzadu na sedačkách na bok, ale velice brzy mi tato poloha přestala vyhovovat a přesunula jsem se na všechny čtyři. Kamarád jel jak o život a manžel rychle v mobilu pomocí navigace s přehledem dopravy hledal alternativní trasu. Přece jen bylo znát, že se porod rozjel ve velkém a ani oni, ani já jsme neměli moc zájem rodit v autě. Z cesty jsem toho moc nevnímala, snažila jsem se soustředit hlavně na prodýchávání. Jen v krátkých intervalech mezi kontrakcemi jsme prohodili pár slov a několikrát jsme se i celé situaci zasmáli. Úsměv mi začal tuhnout ve chvíli, kdy jsem začala cítit lehký tlak na konečník. Zrovna v té době (15:50) volala moje PA, že narazila na kolonu, jak jsem na tom. Manžel, který zrovna navigoval po nějaké rozbité lokální silnici, jí jen zvládl říct, že jsem na čtyřech, asi to bolí a jsme už skoro na místě. Pak se spojení prý přerušilo. Už jí nestihl říct, že mě to nutí tlačit.