Sešlo se mi pár dotazů opatrně naťukávajících mé duševní zdraví, eventuální rozvod a prostě vůbec - jestli se u mě neschyluje k sériové vraždě. Vyvodila jsem z toho, že podle zveřejňovaných článků zřejmě působím poněkud podrážděně, hystericky až nebezpečně.

Ráda bych vás uklidnila tím, že jsem naprosto normální a vyrovnaná osoba, ale byla by to bohužel lež jako věž. Tak řekněme, že jsem normální dle svých možností. Mám svou rodinu ráda nade vše, když zrovna nemlátím hlavou o zeď. Vážně.

Vlastně jsem na tom teď docela dobře. Ani chocholoušek mě nechce vidět, že jsem prý moc normální. Ale celkem nedávno to tak nebylo. Asi tak půl roku zpátky se mi po zhlédnutí jednoho dokumentu zásadně obrátil život a musím říct, že to, co tomu předcházelo, nebylo hezké. Samozřejmě jsem později měla nutkání podělit se se všemi o své nově nabyté vědění a brala jsem to všechno (ostatně jako i sama sebe) šíleně vážně.

V šíření pozitivní vlny by mě nezastavilo ani stádo volů. A když mě poslali k šípku kamarádi, vytvořila jsem web, na němž jsem se snažila všechny přesvědčit, jak jsem úžasná, všechno zvládám a celý svět je jako Padesát odstínů růžové.

Jenže znáte to, zvyk je železná košile a jen tak se ho nezbavíte. Po chvílích plných otravného optimismu mě opět dohnaly staré splíny a nálady a ani četba motivačních textů, webů, časopisů je nezahnala. Ty pozitivní články a knihy mě v takové chvíli akorát vytočily. Naštvala jsem se na všechny ty, kdo se vychloubali, jak jsou úžasní a co vše dokázali, zahrabala se do ještě větší deprese a trvalo mi dlouho, než jsem zase začala sluníčkovat jako hípísák po LSD.

Už přesně ani nevím, kdy jsem se rozhodla přestat brát všechno tak strašně vážně. Prodělala jsem několik exrémních výkyvů nálad, přihodilo se mi pár větších či menších katastrof a něco se ve mně hnulo. Ať už to zapříčinil pes (který ani nebyl můj) toho času potrhaný od jiného psa (ten taky nebyl můj), s nímž jsem prožila tu úžasnou noc bez dětí na veterině, všechny ty dlouhé měsíce probdělých nocí s dětmi nebo další velmi vkusný dárek od příbuzenstva, děkuju za to!

Článek č. 2 ze série JSME PARŤÁCI

Mockrát jste už řešili, zda kapesné a co si za něj děti mohou koupit?

Moje odpověď je ANO a cokoliv. Nechytejte mě za slovo. Tím samozřejmě nemyslím alkohol, drogy  ani cigarety. 

Došla jsem k názoru, že už i relativně malé děti by měly dostávat kapesné. A tím myslím třeba už tříleté, čtyřleté, bez ohledu na to, že ještě neumějí počítat. Mají přece Vás, rodiče, kteří jim jistě s počítáním rádi pomůžete. 

Dítě tak získá na pocitu důležitosti a vy mu tak dáte najevo, že mu důvěřujete.  Začne se učit hospodařit s penězi, naučí se šetřit. A věřte, že z vlastních peněz opravdu děti šetří. Funguje to podobně jako u sladkostí, o kterých jsem psala minulý týden.

JAK TO DĚLÁME U NÁS? Jak už jsem psala minule, každou neděli rozdáváme sladkosti a tak při té příležitosti rozdáváme i kapesné. Děti se už od rána připomínají, aby se náhodou nezapomnělo.