Nazvala jsem porod naší cestou. Mojí a naší Sam. Do 36tt jsem házela ramena, že ta naše cesta je pohodová, nemáme žádné problémy a jsme vysmáté. Z omylu mě vyvedly výsledky jaterních testů. Diagnóza těhotenská cholestáza a následná hospitalizace na oddělení šestinedělí. První den pan doktor operoval dokonce s tím, že pokud by se testy nelepšily bylo by nejlepší řešení cisařský řez. Okamžitě jsem se vylekala, ten jsem totiž opravdu nechtěla. Naštěstí se pod kupou léků testy alespoň trošku lepšily. Každopádně z nemocnice jsem se dostala až po šesti dnech, kdy doktoři sami uznali, že léky můžu brát i doma a budu chodit na kontroly. Bylo ale jasné, že přenášet mě určitě nenechají.

Poslední týden před termínem bylo jasno úplně. Pokud do neděle neporodím, tak v pondělí ráno nástup na vyvolání. Neměla jsem téměř žádné poslíčky ani bolesti, takže mi bylo jasné, že vyvolání se mi nevyhne. Měla jsem trochu strach, ale zároveň jsem byla ráda, že to je takto naplánování. Nemám ráda nárazové akce 🙂

V pondělí jsem přišla do porodnice, rychlá prohlídka u pana doktora a už mě vedli na porodní box, kde zavedli první tabletu. Poté mě dali na pokoj a celkem nic se nedělo. Ani jsem nečekala, že by se hnedka něco změnilo. Po jedenácté hodině opět na porodní box a další tableta. Na pokoji jsem si lehla s mobilem do postele a zabíjela čas na internetu. V půl jedné mi začly lehké menstruační bolesti. V tu chvíli mi vůbec nedošlo, že by tableta už zabírala. Paní, se kterou jsem byla na pokoji měla návštěvu, tak jsem si říkala, že se schoulím do klubíčka, protože se bolesti začaly stupňovat , i když mezi nimi nebyla žádná pravidelnost. Za další půlhodinu už jsem se přistihla, že pofňukávám nahlas, bez ohledu na to, že jsou na pokoji dva pro mě cizí lidi a dokonce jsem už viděla pravidelnost asi co 6 minut. Čím dál více jsem se na posteli kroutila. Když jsem se rozhodla, že to zkusím jít na chodbu rozchodit, tak jsem si nejprve sedla na postel, ucitíla jsem pod sebou mokro. Praskla mi voda a pode mnou louže. Zavolala jsem sestru a ta už mě vezla na porodní box, plodovka pořád odtékala a na porodním boxu už jsem si kontrakce vychutnávala. Volala jsem příteli ať přijede, že rodíme. Bylo něco po třetí hodině odpoledne.

Když přítel dorazil už jsem jen chodila po boxu a dýchala. Tekly mi slzy a pořád jsem se opírala o předloktí ať naberu síly. Porodní asistentka mi poradila pár věci, které mi trošku ulevily. Stála jsem kroužila pánví a dýchala. Otevírala jsem se hezky, jen při každé kontrole porodní asistentky jsem myslela, že vyskočím z kůže. Od sestry jsem jen zaslechla:"Paní doktorka, tam má jen dva prsty a tudma musí projít miminko." Jako kdybych to nevěděla! Před osmou hodinou už jsem neměla sílu ani kontrakce vydýchávat, sprcha už nepomáhala a mě bylo na omdlení. Byla jsem neskutečně vyčerpaná a měla jsem tušení že je zle. Kontrakce jsem měla co minutu a najednou se mi podlomily nohy. Sedla jsem si na židli, kterou jsem měla poblíž a usnula jsem. Jenže zase za minutu mě vzbudila kontrakce, takhle se to opakovalo asi třikrát. 

Po osmé hodině už jsem byla otevřená a nutilo mě to na tlačení. Bohužel jsem už neměla sílu tlačit. Paní doktorka běhala mezi mnou a vedlejším porodním boxem, kde taky rodila jedna maminka. To mi na klidu nepřidalo. Byla jsem zmatená nutilo mě to na tlačení, křičela jsem a nevěděla jsem co se děje "dole". Paní doktorka přišla a řekla příteli:"Až budete mít tři zatlačení, tak řekněte." Kdybych mohla, tak se nervnu. Byla jsem nervozní, že tam je jen přítel a ten si taky moc nevěděl rady, jak mi pomoct. Pořád jsem tlačila, ale vždy jen krátce, protože jsem neměla vůbec žádnou sílu. Když přišla doktorka, jen jsem opakovala, že už nemůžu. "Musíte tlačit déle, jinak vám nemáme jak pomoct." Byla jsem těmito větami vyloženě namotivovaná! Propadla jsem panice, že v tom jsem sama a nikdo mi nepomůže. Ba ani slovně.

Celé mi to připadalo jako věčnost. PA mě pořád přes můj odpor nutila měnit polohy, nejdřív na jeden bok, což mi na porodním křesle bylo nepříjemné, pak na druhý bok, což mi přišlo ještě horší. Nakonec mě opět přesunula na záda. Přišla další sestra s tím, že mi zatlačí na břícho. Začala jsem tlačit, sestra mi tlačila na břicho, ale vůbec mi to nepomohlo. Po deváté hodině, bylo vidět, že jsou obě bezradné a poslali pro doktora. Přišel doktor, sedl si ke mě a vysvětlil mi, že mi zatlačí na břicho, aby mi pomohl, jen potřebuje, abych tlačila stejně dlouho jako on, a že mi vždy řekne. Byl úžasný, povzbuzoval mě a já jsem najednou cítila, že v tom nejsem sama, že tam nikdo nepobíhá, ale že je tam někdo, kdo mi chce pomoct. První zatlačení můj křík, další a na třetí byla naše Sam venku. Ihned jsem dostala malou na hrudník, tekly mi slzy, hladila jsem ji a líbala.