Chystáte párty nebo oslavu a chcete se před svými hosty blýsknout něčím novým, překvapivým a šokujícím? Oschlé chlebíčky a nudné brambůrky nechte ležet ve spíži a směle se pusťte do těchto vykutálených kuliček. Jsou plné křupavých kešu oříšků, roztékajícího se sýra a bylinek.

• 500 gramů mletého masa (já měla krůtí)
• 2 vejce
• 200 gramů sýra (použila jsem cheddar)
• 100 gramů kešu
• hrst oblíbených bylinek (našla jsem jen sušenou bazalku)
• sůl
• pepř
• chilli

Jako první si připravte kešu oříšky. Klidně použijte i ty solené, v tom případě pak již nemusíte tolik nebo vůbec solit. Vložte je do mixéru a rozmělněte na požadovanou hrubost.  My máme rádi větší kousky, které v kuličce příjemně křupnou.

Také si nastrouhejte sýr – nahrubo nebo najemno – podle chuti.

Zapněte troubu a nastavte na ní 180°C.

Ve větší míse smíchejte mleté maso, oříšky, sýr, vejce, bylinky a ochuťte solí, pepřem a chilli.

Willíček se narodil o 6 týdnů dříve, vážil 2160g a měřil 45 cm, byl týden v inkubátoru a týden na pokoji. Díky tomu že se narodil předčasně měl slabou levou část tělíčka a preferoval pravou část. Po propuštění jsem začali s rehabilitací i tak se nám nepodařilo deformitu polohováním a rehabilitací napravit. Proto nám neuroložka doporučila kranioortézu i z toho důvodu, že má pokleslé oční víčko, na očním nám řekla, že poklesnutí je zapříčiněno právě tou deformitou, konkrétně má asymetrickou brachycefalii. Z toho důvodu jsme se s mužem rozhodli pro kranioální remodelační ortézu. 

Začali jsme to řešit zhruba ve 4 měsících, asi týden potom co muž odletěl na 3 měsíce do USA. no říkám si paráda.. Paní doktorka říkala že to dělaí jen ve Frýdku - Mýstku. Zavolala jsem do Frýdku a ti me odkázali na Ostravu. Ještě lepší - alespoň tam je lepší doprava, i když jsem velice dobrý řidič tak autem bych tam s malym nejela a proto jsem zvolila Leo express(byla jsem maximálně spokojená). Poslali mi do emailu seznam co všechno musím mít za vyřízené papíry a co udělat proto aby to pojišťovna (211) proplatila.  

1. předchozí 2 měsíční léčba polohováním a cílená fyzioterapie. Ta musí být zahájená do 6 měsíce věku dítěte. Tzn. zajistit si lékařskou zprávu od rehabilitačního lékaře se záznamem o délce trvání rehabilitaace

2. vyšetření neurologa

obě zprávy je nutné přinést na kliniku

3. těžky až velmi těžký stupeň deformity

Víte, co se vašemu muži v posledních dnech či týdnech zdálo? Co vašeho partnera docela nedávno v novinách či televizi rozlítilo, nebo co se mu v práci povedlo? Znalost těchto zdánlivě drobných informací může vypovídat o tom, nakolik ve vztahu funguje sdílení, jeden ze základních pilířů manželského či partnerského vztahu. Vztahu, který by měl být základním kamenem rodiny, a o který je, jako o všechny vztahy, na kterých nám záleží, třeba neustále pečovat. V období, kdy řada z nás pečuje zároveň o několik malých dětí, je tato péče o manželský či partnerský vztah o to náročnější a zároveň důležitější.

"Jak o Váš vztah s partnerem pečujete vy?", zeptala jsem se uživatelek Modrého koníka. "Správně napsáno - jak pečujete. To je právě ta věc, která je opomíjená a spousta lidí to bere jako samozřejmost. Pro mě je nejdůležitější KOMUNIKACE. Od té se odvíjí všechno ostatní“, napsala uživatelka @caboonek a dodává: „Ale důležité je umět se podpořit, ustoupit a udělat kompromis, někdy uznat svou chybu. Pak to funguje."  „V našem vztahu je důležitá komunikace. Když vázne, hned přijít na to, kde je potíž“, souhlasí uživatelka @veronika861 a pokračuje: „Ovšem spokojenej chlap je chlap napapanej a večer rozmazlovanej. U nás platí dobré jidlo, pokec a nejaký dobrý film." 

Některé muže lze rozmazlovat jídlem a poklidným večerním programem u televize, některého muže potěší nejvíce zábava z dob, kdy ještě televize nebyly. To potvrzuje uživatelka @jade85: "Sex, jídlo a pohoda 🙂  Ad 1 - být fit, pečovat o sebe a tím udržovat jiskru a oboustranný zájem a radost ze sexu, Ad 2 - aspoň občas uvařit něco fantastického, Ad3 - nebuzerovat, chválit, podporovat, hledat kompromisy. "

Klubko partneské spokojenosti můžeme začít rozmotávat přímo od muže a k potvrzení dostaneme podobný výsledek. „Chlapi jsou vesměs jako děti... rádi si hrají, potřebují pohladit, dobře se najíst, dostatek pozornosti... a když najdete toho pravého, tak je to všechno o dost jednodušší..." píše vtipně uživatelka @nevesta2708.

Když pročítám různé odpovědi diskutujících manželek a partnerek, vychází mi z toho dvě zásadní zákonitosti, které by měly být dodrženy, aby bylo z naší strany o vztah postaráno. Pro komunikaci a sdílení společné vášně je potřeba najít ve vztahu nerušený prostor a čas jen pro partnera a pro hýčkání a rozmazlování je třeba vědět, čím bude partner nejvíc potěšen. Kde najít při péči o děti a domácnost čas a prostor pro nerušenou manželskou komunikaci a sdílení, to je úplné „království za koně“.

Čas povídat si

Ne až když jsem se dozvěděla, že jsem mezi vybranými pro testování Blendei, ale hned potom, co jsem zadala komentář s přáním testovat, jsem si na internetu začala hledat informace o Blendei - o tom, co to vlastně přesně je, reference od těch, co už zkusili atd. V poslední době se s těmito superpotravinovými doplňky stravy na trhu doslova roztrhnul pytel. 

Blendela mě zaujala proto, že pohromadě tu jsou hned čtyři super potraviny v jednom.

Blendea SUPERGREENS dorazila hezky stylově zabalená. Krabička obsahovala průvodní dopis se základními informacemi o produktu, 90 gramové balení Blendei SUPERGREENS (na balení je přehledně popsáno dávkování a způsob použití), odměrku, nádobu na nápoj a kupon na 10% slevu na nákup Blendea SUPERGREENS. 

Pokud se o tomhle nápoji chcete dozvědět ještě víc, stačí si zadat www.blendea.cz, na stránkách je opravdu všechno velice pěkně popsané, vysvětlené.

Blendeu jsem většinou pila s vodou jako 200 ml nápoj. Na obalu je uvedno dát si 1-2 lžičky, já dávala jednu vrchovatou a v balení mi ještě asi necelá třetina prášku zbyla. Připravený nápoj vypadal doslova brčálově, ale chuť špatná není, neměla jsem problém ho vypít (první dny jsem si teda musela trochu zvykat). Jen musíte prášek v shaku dobře promíchat, občas se tvoří menší hrudky.

Co mě trošku štvalo bylo to, že trocha prášku se z krabičky vždycky vysypalo a nešlo dát zpět, šlo jen přikrýt plastovým víčkem.

Pedagogicky je jedním z nejnáročnějších úkolů společné vzdělávání dětí s velkými rozdíly v konektivitě (přenosové rychlosti) nervové soustavy. Z této fyziologicky dané rozmanitosti totiž druhotně plynou rozdíly v intelektu, paměti a pozornosti – různorodý studijní potenciál žáků. Takzvané mimořádně nadané děti jsou a byly, na rozdíl od dětí z opačné strany intelektového spektra, tradičně inkludované ve spádových školách – povinně přinejmenším pět let na nižším stupni základních škol. Jejich potřeby a problémy byly často zanedbávané, neboť se většinou neprojevovaly špatnými známkami. Navíc tyto děti nemají kam utéct, takže jejich trápení není měřitelné ani počtem přechodů do zvláštních škol. Na rozdíl od dětí, které mají stejný stupeň problémů z důvodu velmi nízkých schopností, vysoce inteligentní děti nemohou rodiče jen tak přihlásit do státní speciální školy s malým kolektivem, která by mohla efektivně řešit jejich odlišnost. Nelze zastírat, že tyto děti na školách máme a že jejich potřeby a možnosti není snadné naplnit. Musíme problematiku tzv. mimořádného nadání intenzivně řešit a sdílet každý střípek dobré praxe, který by mohl pedagogům pomoci i s takto odlišnými dětmi harmonicky vyjít a podpořit je v jejich pozitivním sebeurčení.

POZNEJ A RESPEKTUJ!
Je samozřejmě účelné rozdělit děti do paralelních tříd na základě jejich studijního potenciálu (při zachování rozmanitosti kolektivu ve všech ostatních ohledech), ale ani tento krok nevyřeší všechny problémy. Jako úhelný kámen v integraci tzv. mimořádně nadaných se jeví informovanost učitele o celé škále přirozených projevů, které z této neuroatypie plynou. Často nelze z organizačních nebo finančních důvodů realizovat opatření nutná k plnému rozvoji potenciálu mimořádně nadaného (který by pro to mnohdy potřeboval individuální výuku, ne-li více učitelů sám pro sebe). V praxi však velmi pomáhá, má-li učitel alespoň dobrou představu o tom, v čem dotyčný strádá a může mu vycházet vstříc ve všedních drobnostech (tzv. „pedagogické podpoře“) a v pochopení pro jeho odlišné reakce a chování. Nervová soustava nadaných má vyšší výkon nejen ve studijních aspektech, ale i ve všech ostatních funkcích. Žák se například často nedokáže soustředit kvůli rušivým vjemům, které ostatní vůbec nezachytí (např. tikot hodin, škrábání šatstva, nepohodlí v lavici). Podobně je pro něj nesnesitelné, pokud je učitel povzbuzuje nebo jinak komentuje při samostatné práci. Z tohoto důvodu také často není možné zadat takovému dítěti samostatnou práci a v jejím průběhu hovořit ke zbytku třídy. Ve velkých rušných třídách se bohužel často stává, že mimořádně nadaný žák nedosahuje ani průměrných výsledků, protože nedostává možnost dosáhnout plného soustředění. K témuž dochází, je-li žák stresován nebo znervózňován učitelem. Jako dobrá praxe se zde jeví, najde-li škola způsob, jak umožnit žáku se samostatným úkolem samostatné tiché pracoviště (např. studovna pod dozorem školního asistenta).Vzhledem k citlivosti nervové soustavy a adekvátně zesíleným emočním reakcím je bohužel velice snadné mimořádně nadaného žáka rozrušit. Může se pak zdát, že žák reaguje nepřiměřeně – dle svého temperamentu buď bouří a pobuřuje navenek, nebo vznikající tenzi obrací proti sobě (ve škole může působit klidně až chladně, ale v soukromí se psychicky nebo fyzicky poškozuje). Extrémní projevy jsou však jen logickým důsledkem toho, že je jeho tělo výkonnější i v tvorbě emocí a stresu. V praxi dospělí často chybují v tom, že veřejně prohlašují neobvyklou aktivitu nadaného dítěte za důkaz chorobně nedostatečné emoční nebo sociální inteligence (označením např. za hysterku nebo sociopata). Pokud se žák chová divně a nekonformně, je rozlišovacím znakem mezi sociopatií a nadáním to, jestli se v klíčových záležitostech rozhoduje pro-sociálně (má péči o ostatní vyloučené spolužáky, v záležitostech, které považuje za skutečně důležité, obětuje své blaho pro dobro skupiny, a to i když mu o to nikdo nestojí).
Nadaní mají zpravidla silnou vnitřní motivaci k vlastnímu rozvoji se značnou měrou perfekcionismu (který může být tlakem okolí vystupňován až k patologickým projevům). Tato motivovanost se však týká výhradně zvnitřněných cílů. Od předškolního věku u nich sledujeme okamžiky naprostého zaujetí pro věc s geniálními výsledky, silně kontrastující s nepozorností nebo záchvatovitým odporem, jsou-li nuceni zabývat se něčím, co je nezajímá. (Pro tyto projevy bývá u dětí neuroatypie nadání často zaměňována s aspergerovým syndromem nebo ADHD, u dospělých pak může připomínat bipolární poruchu osobnosti.) Učitel se pro práci s nadanými musí učit předkládat studijní cíle tak, aby je nadaný žák přijal za vlastní. Vzpírá-li se nadaný svým studijním povinnostem, je dobré jednoznačně stanovit minimální standard a velmi rozumně zdůvodnit, proč je důležité jej dosahovat.

ejména u starších nadaných je efektivní nabídnout jim za splnění minimálního standardu neoblíbených povinností určitou volnost. Dobrou praxí je nabídka průřezového přezkoušení z neoblíbeného předmětu kdykoli, cítí-li se žák připraven. Dle tradice školy může žák na začátku nebo na konci pololetí prokázat, že látku daného pololetí v minimální potřebné míře ovládl a dotyčný předmět „vypustit“ (tj. především se jím přestat stresovat, i když do třídy docházet musí).
Je třeba mít stále na paměti, že jakýkoli vnější tlak na výkon může nadanému snadno uškodit. Předkládáme-li nadanému cíl, musí být spolehlivě reálný a s jasně normovaným momentem dosažení cíle. Ve snaze dosáhnout svého cíle mobilizuje nadaný všechny své síly – v případě nereálného nebo neohraničeného cíle až k sebedestrukci (nejí, nespí, na nic jiného nemyslí, za dílčí neúspěchy se trestá). Vzdát se zvnitřněného cíle je pro nadané dítě nereálné, pro nadaného dospělého extrémně náročné (až fyzicky bolestné). Na středních školách jsou nadaní většinou nuceni vyvíjet zvýšenou aktivitu ve všech předmětech, pro které mají nadstandardní předpoklady – někdy i úplně ve všech – a dlouhodobé přetížení má pak negativní vliv na jejich fyzické i psychické zdraví. Je proto nutné koordinovat učitele za pomoci IVP, aby žák při zvýšeném zatížení v profilových předmětech dostával přiměřené úlevy v ostatních součástech studia. (Nelze přitom spoléhat na to, že se prostě zaměří na své a v ostatních předmětech se spokojí s horšími známkami. Je třeba skutečně snížit zátěž nutnou k dosažení hodnocení, které bylo v žákovi vtištěno jako cíl – značná část nadaných je chycena v „pasti jedničkáře“ a nic jiného nepřipouští.) Velkým smutným příkladem nepochopení neuroatypie nadaných v našem školském systému je snaha o kompetitivní motivaci talentovaných žáků. Soutěže a olympiády sice mají moc mobilizovat nadstandardní schopnosti velkého množství dětí, ale produkují vždy jen jednoho vítěze a velké množství negativních sebeurčení nadaných-perfekcionistů, kteří se obviňují, že nedokázali dosáhnout cíle, který jim byl vytyčen – tj. vítězství. Soutěživost lze proto zdravě využít jen v takových herních systémech, kde může být neomezený počet vítězů – tj. všichni splnivší tento nadstandard dosáhnou zvláštního vyznamenání, ale nejsou dále srovnáváni. Octnete-li se někdy v situaci, kdy nebudete moci dát mimořádně nadaným ve společném vzdělávání vše dle jejich možností a potřeb, dejte jim v první řadě pochopení a přijetí. Respektujte je takové, jací jsou, a pomáhejte jim, aby si to všechno zvládli zdravě prožít a alespoň trochu užít.


(Autor: Kateřina Emer Venclová, leden 2017)

Přesně před měsícem přišel balíček k testování a já se s vámi podělím o své poznatky a zkušenosti.

 Jdeme si nejdříve připomenout, co by měla tato směs umět při pravidelném užívání a co, že to vlastně je 🙂 Blendea Supergreens je 100% organická směs ječmene, pšenice, spiruliny a chlorelly. 

Jaké zdravotní benefity vám spirulina a chlorela přináší?

• posilují imunitní systém
• stimulují samočisticí procesy a podporují detoxikaci
• urychlují metabolismus a působí proti nadměrnému ukládání tuku
• podporují regeneraci buněk
• zlepšují trávení a zvyšují počet zdraví prospěšných bakterií ve střevech
• bojují proti překyselení organismu
• tlumí záněty, zlepšují stav žaludečních vředů a podporují jejich hojení
• snižují hladinu cholesterolu v krvi, čímž čistí cévy
• pomáhají při dýchacích potížích
• uklidňují a zmírňují stres
• zkvalitňují spánek

Co dokáží zelený ječmen a mladá pšenice?

• chrání před civilizačními chorobami a snižují počet volných radikálů
• zvyšují obranyschopnost organismu
• podílí se na detoxikaci těla
• pozitivně ovlivňují proces trávení
• regenerují buňky a zpomalují proces stárnutí
• čistí cévní stěny a udržují srdce v kondici
• optimalizují hladinu krevního cukru
• pomáhají udržovat zásadité pH
• omezují pocit únavy a zlepšují usínání

Pozdě, ale nakonec přeci jsem se konečně dostala k recenzi na testování lžičky a kartáčku MAM, který jsem s překvapením vyhrála a ještě jednou moc děkuji.

Testovali jsme tedy lžičku a kartáček MAM a naprostá spokojenost. Nejvíce se Davídkovi líbil kartáček, který nechtěl pustit z ruky a byl schopný s ním celý den zkusit. S čištěním ještě trošku bojujeme, nedostanu se do pusinky stoprocentně, ale Davídek se snažil i podle mě čistit sám a každý pokus super. Kartáček se mu dobře drží v ručičce jak je takový menší. Doteď používáme celá rodina kartáčky od jedné značky a bohužel ten dětský dělají takový podle mě hodně dlouhý a to u MAM je super, že je menší. Jedině možná že ta značka co mi používáme má ještě jemnější štětinky mi přijde, ale možná se mi to jen zdá.

Dále jsme testovali lžičky MAM. Davídek s touto lžičkou poprvé papal sám, ale ještě to neni ončo, akorát o moje nervy  tak se tomu ještě trošku vyhýbám. Ale lžička delší super! Do sklenic paráda, neušpiní se mi prsty jako s klasickou lžičkou když jsem se chtěla dostat do větších sklenic od příkrmu. Další fajn věc je zbarvení lžičky podle teploty a nejvíc nadšená jsem byla asi z ochrané krabičky na lžičky  doteď jsem lžičky vozila v pytlíku a ni jsem netušila, že se něco takového dělá.

Takže za mě testování dopadlo moc dobře a můžu jen DOPORUČIT.

KARTÁČEK

+ velikost kartáčku

Rok se s rokem sešel a tak se s vámi podělím o Matyho příběh. První část jsem psala před rokem (postnuta i zde), druhou před pár dny. Jsou tam popsány mé niterné pocity, má bolest, ale hlavním aktérem je Mateo – můj syn. Je to hodně soukromé, ale i hodně otevřené. Tak snad nikoho nepobouřím popsáním porodu (žádné velké detaily🙂 anebo prsní odsávačkou 😀

25.7.2016Psaní mě vždycky bavilo a je to pro mě asi i forma úlevy duše a moje duše si teď musí hodně ulevit.

Jako by to bylo včera, když jsem brečela nad pozitivním těhotenským testem a upřímně řečeno, radostí to nebylo. Byla jsem vyděšená, jak to všechno zvládnu, i přes skvělé zázemí a dlouholetého partnera. Bála jsem se té zodpovědnosti a toho, že pro tu novou malou dušičku, která si mě vybrala, nebudu dost dobrá. S každým dalším dnem těhotenství ale tenhle strach opadával, i přesto že obavy zůstávaly. Říkala jsem si, že když už si mě vybral, tak ho přece nezklamu🙂 První trimestr byl očistec: zvracení, krvácení, hematomy, nechutenství. Druhý trimestr jsem si konečně začala trošku užívat i přes časté funění a skučení bolestí od sezení až přes vstávání. Ibalginem mi ale byl každý pohled na ultrazvuk. Na jednom z nich se potvrdilo i moje tušení o pohlaví. Je to kluk!

18.7.2016 ve 3:15 mi praskla plodová voda a to přesně ve 31+1. Je to zvláštní pocit. Měla jsem opravdu tvrdý spánek, matně pamatuji, že se mi i něco zdálo, když jsem se během vteřiny probrala, jako by mě opařili. Pamatuji jen na lupnutí a šílené množství vody, které ze mě začalo vytékat. Stihla jsem jen vykřiknout na manžela: "PRASKLA MI PLODOVÁ VODA!" a běžela jsem do koupelny. Při cestě jsem málem uklouzla, kolik toho ze mě teklo. Byla jsem tak zmatená. Stála jsem ve sprše, oplachovala se vodou a jen opakovala, že to je moc brzo, tak brzo, že nejsem připravená. Den předem jsem si zrovna připravovala tašku do porodnice, jako bych to tušila. V té zmatenosti jsem ani nevěděla, co mám dál dělat, kde mám oblečení, co si mám vzít s sebou a mám všechno? Manžel byl skvělý, připravený s klíčkami u dveří a korigoval mě, jinak bych asi odešla v pyžamu🙂 Jsme typ lidí, kteří se snaží situaci odlehčit, nebrat ji tak vážně, ale v té chvíli jsme neměli slov a jen jsme potichu jeli do nemocnice. V hlavě jsem si přemílala den předtím. Bolely mě lehoučce záda a trošku i podbříšek, ale tak slabě, že bych to k počínajícímu porodu ani nepřirovnala. Kdybych jen tušila.

Po příjmu a vyšetření mi byla zjištěna infekce, musela jsem tedy čekat ještě na rozbor krve, a zda bude porod přirozený nebo císařským řezem. Všechno už bylo moc opravdové i přes moji rozespalost. Kontrakce se stupňovaly. Průběžně do mě dávkovali kapačky proti infekci a na kontrakce. Rovnou jsem dostala kortikoidy na dozrání plic malého. Prý mám vydržet alespoň 48 hodin. Byla jsem v čekacím pokoji (hekárně) hned u porodních sálů. Slyšela jsem křičet ženy a brečet miminka. "Tak tohle mě čeká?" pomyslela jsem si. Zase přišel strach. Po kontrole mě převezli na rizikové oddělení s tím, že se nejspíš porod oddálil. Ubytovali mě s paní, která čekala dvojčátka. Moc jsme si nestihly ani popovídat, protože jsem začala mít i přes kapačky další kontrakce. Začíná to bolestí do zad a pak stažením dělohy. Člověk by si řekl, že takových bolestí zažil, ale se stupňující se intenzitou je to velmi únavné. Dostala jsem další kapačku, ale začala jsem zvracet. Nahnali mě na vyšetření s tím, že jsem na 4 prsty a převezli na porodní sál. Prý budu rodit přirozeně. Bylo mi to jedno. Já neměla ještě rodit. Zavřeli mě do jednoho z porodních sálů a nechali mě tam skučet. Říkala jsem si, že tu takhle můžu být i několik hodin, ale po kontrole doktorkou prý budu rodit za chvíli. Na tohle se člověk nemůže připravit. Bylo to poprvé, kdy jsem cítila takovou bolest, že jsem zakřičela z plna hrdla. Porod samotný byl rychlý. Malý byl po pěti minutách venku. Jen jsem ho zahlédla, když ho předávali doktorovi z JIP oddělení. Byl tak malý. Odnesli ho pryč a já musela bojovat s placentou, která nešla ven. Podle doktorky nemám žádná vnitřní poranění. "Takhle jsi to přeci chtěla" proběhlo mi hlavou. Bez nástřihu, bez poranění. "Ne, takhle ne!". Placenta se trhala a tak mě převezli na operační sál a pod narkózou ji odstranili. Operace prý trvala deset minut, já si ale připadala, jako když spím věčnost.

Vrátili mě na porodní sál a pustili za mnou manžela. Venku už se stmívalo a my tak byli v místnosti skoro po tmě. Nikdo za námi tak dlouho nešel. Máme prý čekat na doktora, který ošetřoval malého. V ten čas totiž rodila další paní předčasně a tak musí ty malé nejdřív zajistit. Svíral se mi žaludek pokaždé, když někdo prošel kolem. Slyšela jsem další dětský pláč. Bylo mi úzko. Konečně přišel doktor, ale už z jeho vážné tváře bylo jasné, že je něco špatně. Jak se říká, to nejhorší nakonec. Dozvěděli jsme se, že náš syn je stabilizovaný, dýchá s pomocí přístrojů, protože je moc malý, ale...má atrézii jícnu. Je to vrozená vývojová vada, kdy jícen je přerušen a nevede přímo do žaludku. Nemohla jsem brečet, nemohla jsem nic. Snažila jsem se vnímat ta slova, která mu vycházela z úst a pochopit, co že to pro nás znamená, ale byla jsem po narkóze ještě otupělá. Manžel mi pevně svíral ruku. Doktor odešel s tím, že syna převezou druhý den do Motola, a proto se na něj máme přijít podívat, až mi bude líp. Šla bych hned. Měla jsem najednou tolik síly, ale sestry mi to ještě nedovolily. Dostala jsem další kapačku a převezli mě na oddělení šestinedělí. To už bylo kolem desáté hodiny večer. Na malého jsme se mohli jít podívat až kolem jedné hodiny ráno. Bylo zvláštní vidět to malé růžovoučké stvoření napojené na hromadu těch hadiček v inkubátoru. "Miluju ho, tak moc ho miluju" opakovala jsem si v duchu.

Dneska mě napadlo, co asi budu dělat, až děti budou velký, ke spokojenosti jim bude stačit wifina a počítač, kde si budou v horším případě sjíždět nějaké kvalitní jůťůb zpravodajské hvězdy a v lepším případě pařit hry. Napadlo mě, jestli budu mít čím vyplnit čas. Jasně že jo, to je blbá otázka. Normální matka nestíhá aktivity přes děti, ale já nestíhám děti skrz všechny svoje aktivity. V tomhle to nebude, myslím, problém.

Ale bude mě to ještě bavit?! Rozumějte, teď je to adrenalin! Tiše sublimuju do své pracovny, abych mohla tu napsat kus knihy, tu si pocvičit na kytáru, tu jen tak zbůhdarma vejrat na fejsbůk a shánět inspiraci... Vždycky ale čekám na ten adrenalinový moment objevení, kdy přicupitají malé nožičky a s neřešitelným problémem, jako je třeba to, že do náklaďáku se nevejdou všichni panáčci z lega (z lega všech dětí v okruhu pěti kilometrů, abych byla přesná). Co sakra bude, až nikdo nepřiběhne?

Mám sklon být na sebe příliš tvrdá.  Co jsi dokázala? Ještě nemáš ten domek u moře a žádnej milionek se na kontě taky neobjevil. Co se flákáš?! Chci výsledky a hned! Nikomu nepřeju tak drsného šéfa, který sídlí u mě v hlavě. Tenhle tvrdý bachař mě pak navede, abych se podívala na internet, kolik lidí v mém věku už je celosvětově slavných, prospěšných nebo alespoň medializovaných. Později zmírní a já se nachytám, jak projíždím fotky mých vrstevníků na fejsbůku, kde se kochám tím, jak cestují po světě, studují na druhé vysoké škole, získávají prestižní zaměstnání či umělecká ocenění.

Ale pak naštěstí jednou za uherák přijde to prozření. Jakože já prostě nemůžu dokázat to, co někdo jiný v mém věku. Vždyť už jsem dokázala jiné věci a žiju jiný život než mí vrstevníci. Mám dvě zdravé, chytré děti a to je sakramentský dar a dřina. Jasně, neumí se moc chovat, jsou poněkud hlučnější a tak nějak celkově máme problémy s kázní, ale to se poddá. Nakonec, kdo ví, možná z mé dcery jednou vyroste pro její vzpupnost druhá Lady Gaga nebo tak někdo.

Žít jinak to je prostě disciplína. Je to těžký, zvlášť pro někoho s nulovým sebevědomím. Ale z nějakého důvodu si už nějaký ten pátek vybírám vždy a ve všem netradiční cestu.

Tahle úvaha na mě moc nesedí, ale nemůžu si pomoct. Asi stárnu...

Do testu opalovacích přípravků Baby sebamed jsem přihlásila své dvě starší děti, protože mají opravdu světlou a citlivou kůži. Každodenní mazání krémem s SPF 50 je u nás proto v létě nutností. A protože jsou šestiletá Sofie i tříletý Štěpán od přírody rádi "důležití", testování si moc užili. 

Dorazily nám hned tři verze opalovacího mléka Baby sebamed: velké s pumpičkou, ideální třeba k moři, kde je vše od písku, menší tuba, kterou si Sofinka hned odnesla do školky a dávala dětem přivonět, a velké balení, které nám vydrží ještě opravdu dlouho.

Vůně je první věc, které jsem si na krému všimla - jemná, nevtíravá, "miminkovská". Všechny tři verze se dobře používají: pumpička spreje je pro dospělou ruku velká tak akorát, z tub se krém jednoduše dostává, hlavně menší tuba je praktická tím, že stojí na víčku, a proto je krém vždycky připravený hned po otevření.

Konzistence krémů je na tak vysoký faktor překvapivě tekutá, u jiných krémů s SPF 50 jsem zvyklá na težší roztírání. Takže i když používám termín "krém", jde spíš o mléko. Celkem rychle se vstřebává, nenechává výrazné bílé stopy na kůži, takže i při použití většího množství neběhaly děti po venku jako z vápenky.  

Jedinou výhradu mám k mazání krému na oblečené děti - dost textil obarví na žluto, hlavně světlý. Dělají to ale všechny krémy, které jsme kdy vyzkoušeli, vyřešili jsme to včasným namazáním dětí za nahata, a obléct až po úplném vstřebání.

Obrovské plus ale musím krémům přičíst za výdrž na kůži a voděodolnost. V galerii níž jsem se snažila vystihnout všchny divočiny, které děti po namazání podnikaly, a přitom je nebylo nutné přemazávat. Kromě koupání v bazénu stačilo prostě ráno namazat a večer byly stále stejně bílé.  Podruhé jsem je mazala právě jen po koupání, ale spíš pro jistotu, než že bych viděla nějaké začervenání.

Během června moje hladové těhotenské oko padlo na soutěž o testování sušenek Emco Biskiti. To byla voda na můj mlýn. Jestli byl můj komentář tak vtipný aby si zasloužil vybrat to nevím, ale těm na druhé straně se zdál, a tak jsme si poslední červnový pátek, po zdlouhavém domlouvání se s doručovatelem, kdy jsem v době doručení nejdříve jela na kontrolu do gennetu a následně jsme trčeli v zácpě, místo v počernicích převzala krabici na půl cesty kdesi za Prosekem. 

Krabice ležela následně celý víkend nerozbalené na stole v kuchyni a čekalo se na to, až se dcera vrátí z víkendu od otce.

Byla nadšená, stejně jako já moc často něco nevyhrává a když jsem jí po obdržení zprávy o testování oznámila, jaká bude důležitá, nemohla se, stejně jako já, dočkat. Ona kvůli té důležitosti, já na ty sušenky.

Testování probíhalo za různých situací. Dvě hodiny strávené na VZP, čekárna u doktora, přírodní koupaliště, cesty vlakem, snídaně. A upřímně, ještě že jsme jich dostali tolik. celkem 10 balíčků na jeden týden a jednu krabičku jsem musela hned na začátku schovat, aby nám zbyla na víkend. Ano, je to tak, po těch kakaových se doslova zaprážilo.

A jak nám sušenky chutnali? Velmi! Jak jsem psala, po kakaových se doslova zaprášilo. Jsou méně sladké než ty medové a jak prohlásila moje dcera: "míň v nich křupe". Což je pravda, v těch medových mi příjde, že jsou krystalky cukru a jsou velmi sladké. 

Ani jedna příchuť neni ničím plněná ani politá, což oceňuji hlavně teď v létě. Všechny známe upatlané prsty od čokolády z polomáčenek a nebo roztolmile sladké pusinky okolo kterých se vznášejí vosy. Tyto sušenky nemají ani jedno, ale ani nejsou příliš suché. Nedrobí tolik kolik byse si mysleli, pokud se vám zrovna cestou někde nerozmašýrují, což ale ani tak neni moc možné. Šest sušenek je totiž prakticky uloženo po třech ve dvou komůrkách a tak pokud si je správně otevřete, můžete obal používat jako zašupovací krabičku dokud sušenky nesníte. Což ale není na moc dlouhou dobu.

Úvod

Do testování jsem se přihlásila úplně poprvé a upřímně jsem ani nedoufala, že by nás se synem někdo vybral. Na přípravky sebamed jsem dlouhodobě koukala, takže radost, že budeme testovat byla obrovská.

Vždycky, když přijede pošťák, skáče se u nás metr vysoko, když je dovoleno balíček rozbalit a obsah zabavit, tak i metry dva. Kosmetika přišla velmi pěkně zabalena, ale před dětmi neobstála a byla velmi rychle rozbalena 🙂

Hlavním testujícím se stal syn Lukášek, ale i mamka s tatkou museli zkusit, jestli platí "Kdo maže, ten jede..." 😀

Průběh testování

K testování byl určen začátek letních prázdnin, člověk by řekl, že nemůže být idealnější období... Ale takhle ošklivé počasí jsem opravdu dlouho v červenci nezažila, takže možnosti k otestování bylo velmi málo. Nebo tedy rozumějte, ono treba sluníčko svitilo, ale v 18°C prostě nemažu, pokud opravdu nesvítí a nehreje, zastávám názor, že všeho s mírou a s kosmetikou na dětech šetřim a to rozhodně nemyslím, kvůli penězům.

Na Koníka jsem se podívala po delší době a zrovna na mě vyskočila zpráva o testování opalovacích krémů sebamed. Říkala jsem si, že by se mi to hodilo, protože potřebujeme koupit opalovací krém na dovolenou a na značku sebamed nedáme dopustit. Ondrášek mívá díky povětrnostním vlivům hodně suché tvářičky, které je potřeba mazat, a krém na obličej sebamed je pro nás číslo jedna. Proto jsem se přihlásila mezi ostatní maminky, které měly o testování zájem.

E-mail o tom, že jsme byli s Ondráškem vybráni, mi udělal hroznou radost, protože přišel v době, kdy naši rodinu zasáhlo několik smutných událostí, a my se měli alespoň na co těšit.

Když k nám v pondělí krémy dorazily, Ondrášek krabici sám rozbalil a ihned také produktíky vyzkoušel.

Spolu s dopisem od Koníka, nám dorazily opalovací krémy ve třech podobách a to jako sprej, mléko a krém.

Mléko je podle mého nejlepší použít hned ráno, než se vyráží ven. Taky jsme to tak dělali. Ondráška jsem ráno po osprchování celého namazala (lépe řečeno, Ondra se mazal sám 🙂) mlékem na opalování. Tím pádem je jistota, že je dítě namazané opravdu celé, a i kdyby někde běhalo nahulaté, jak to má náš Ondrášek ve zvyku, může být maminka klidná, že se nespálí.

Opalovací krém ve spreji je fajn vzít k vodě. Po okoupání a osušení se dá díky spreji jednoduše a rychle obnovit ochranná vrstva krému na velké ploše těla. Opalovací krém v tubě jsem si díky jeho praktické velikosti dala do kabelky a nosila ho stále s sebou. Je skvělý na namazání obličejíku a paží, kdykoli i na krátké procházce najednou vyleze sluníčko a začne pořádně hřát, to jsme si vyzkoušeli na výletě do Zoo.