V mnoha učeních se říká, že oddělenost je iluze. Možná už jste na to taky narazili..

Mně to kdosi řekl poprvé před asi patnácti lety. Vůbec jsem tomu nerozuměla. Znělo to tak nesmyslně, že se mi chtělo jen se smát. Cože?? Ten člověk se asi zbláznil!

Uběhla řádka let a já pokorně přitakávám. Životní zkušenost a práce s Bachovkami mi ukázala jak pocit toho, že jsme od druhých naprosto odděleni nám ničí život. Jsme odděleni, tedy s nimi musíme bojovat o prostor a zdroje: lásku… pozornost…peníze…respekt…práci….nebo třeba u rodičů v konfliktu i o děti.

Co si s sebou pak vláčíme ve svém “emočním batůžku”? Velkou hromadu STRACHU. Ale aby to nebylo tak nudné, tak strach se umí převléknout do kostýmu dalších pocitů, které z něho pramení. Zkuste si schválně doplnit:

• Kritika je strach (z) ………..
• Netrpělivost je strach (z) …………………
• Neustálá potřeba něco dělat (workoholismus) je strach (z) ………….
• Slabá vůle - strach (z) ………..
• Nerozhodnost – strach (z) …………
• Výbušnost – strach (z) …………
• Manipulace – strach (z)………..
• Opakování chyb – strach (z) …………
• Upovídanost a soustředění se na sebe – strach ……….
• Soustředění se na minulost – strach ………..
• Nenávist, žárlivost – strach ……………….
• Nedostatek sebedůvěry – strach ……………
• Pocity viny – strach…………….
• Tvrdost k sobě – strach …………………..
• Tvrdost k ostatním – strach……………..

Strach je vlastně naše bezva finta jak se zamotat do toho co se bezprostředně děje tak, že nemusíme řešit nic vyššího, žádné větší cíle.

Dětská pokožka je v prvních třech letech života velmi jemná a citlivá. Na rozdíl od kůže dospělého je dětská pokožka:

• 3x slabší
• má 5x vyšší přirozenou ztrátu vody
• má vyšší schopnost vstřebávat látky
• a má nedokonale fungující imunitní systém

Proto je také kůže malých dětí více náchylná na negativní působení chemických, fyzikálních i mikrobiálních vlivů z prostředí, než kůže dospělého.

Dětská kůže má také větší sklony k vysušení a reaguje podrážděním i na látky, které pokožka dospělého snáší velmi dobře.

Měli bychom se teda zamyslet nad tím, jestli o pokožku našich nejmenší pečujeme opravdu svědomitě.

Čím tedy nejvíce můžeme ublížit dětské kůži?

Jiříček byl ve svém doupěti pořád koncem pánevním, nikdy si ani přirozenou polohu nezkusil, byť o to možná později stál, ale už na to byl moc dlouhý. Termíny porodu jsem měla dva (podle menstruace 5.11., podle ultrazvuku 15.11.), takže když jsem 3.11. byla na kontrole u doktroky, domluvily jsme termín na 11.11.2015. U doktorky mi bylo řečeno, že se to k něčemu předtím chystalo, ale doteď to zůstává stále stejné, navíc jsem věděla, že zadeček nenaléhá tolik jako hlavička, takže jsem byla klidná a počítala jsem, že do porodnice nastoupím až 10.11. Jenže vše bylo úplně jinak.
Kolem půlnoci, 4.11., kdy už jsme si s manželem řekli, že bychom mohli konečně spát, ve mně doslova něco luplo a vyteklo. Ihned jsem věděla, že se něco děje, řekla jsem to manželovi a honem letěla na záchod. Na vložce byl růžový výtok, chtělo se mi strašně čůrat a do toho ze mě začala téct plodová voda. Celá vyděšená to říkám manželovi, který mi v klidu odvětí: "Však jsi říkala, že může něco odtékat i pár dní před porodem, ne?". No řekla jsem, že ne v takovém množství (bylo toho fakt dost), a navíc mi tehdy doktorka řekla, že se nemám dlouho zdržovat, pokud se něco takového stane, a jet do porodnice. Manžel mě dorazí otázkou: "Tak chceš fakt jet?", no myslela jsem, že z něj porodím ještě hned na místě 😀. Utíkala jsem dát sprchu, abych nejela promočená (do pár minut jsem zjistila, že to bylo úplně zbytečné a že já už se zase rochním v plodové vodě).
Do porodnice jsme přijeli asi po 20 minutách od prasklé vody. Já naprosto promočená, vyklepaná a pořád jsem tomu nemohla uvěřit, vždyť se k ničemu už nechystalo, ještě mě to potvrdila doktorka a ještě jsme se domluvily na plánovaný císař.
Měla jsem si sednout k monitoru, že mě budou sledovat, začala jsem mít lehké bolesti v podbříšku, které do pár minut tak zesílily, že jsem zarývala ruce do sedátka. Vůbec jsem nevěděla, jak mám dýchat, při každé kontrakci jsem měla obrovskou potřebu tlačit, kontrakce jsem měla vždy po pár minutách. Sestřička mě vyšetřila (myslela jsem, že ji ukopnu hlavu, jak strašně to bolelo), bylo mi řečeno, že se otevírám. Hrozně jsem se lekla a musela jsem jim připomenout, že mám malého koncem pánevním. Takže začali urychleně domlouvat císař a ještě předtím se ultrazvukem podívali, zda se nepřetočil. Při monitorování  začal malej škytat, musela jsem se tomu i přes bolesti smát. Manžel se mě pak zeptal, zda to tak opravdu bolí (ne, samozřejmě že ne, já tu zatínám pěsti jen tak, že nemám co dělat).
Na sále jsem se bála napíchnutí anestezie, k tomu jsem ještě chytla opět kontrakci, takže jsem jim to řekla a anesteziolog na to: "To nevadí, zkuste se uvolnit, klidně i když něco vyjde, tak se nemusíte stydět, nic se neděje.", no pěkně mě to znervóznilo, ale vydržela jsem, nic naštěstí ven nešlo a napíchnutí jsem ani necítila (možná díky jiné bolesti - kontrakci). Musela jsem chvíli čekat, než to začalo účinkovat, pak jsem nic necítila, byla jsem z toho šťastná a zároveň jsem byla vyděšená - docházelo mi, že tu fakt ležím, povídám si s doktory, kteří mi řežou břicho a za chvíli vytáhnou mé děťátko. Za chvíli budu mámou.
Před vytažením mě upozornili, že jelikož je koncem pánevním, budu cítit trochu tlak v břiše, protože se v takové poloze hůř vytahuje. Připravila jsem se na to, ale asi ne dostatečně. Tlak byl takový, že jsem opět drtila vše, co mi přišlo pod ruku a měla jsem pocit, že fakt tlačím rozřezaným břichem. Najednou bylo cítit prázdno, malinký o sobě dal vědět jemným hláskem, ale nebrečel, jen zakňoural. Doktor povídá: "Je to kluk jako buk... čůrá... i kaká!", odpovídám: "Ježiši, kdo čůrá a kaká?!" (😀 strašně jsem se lekla, že jak jsem měla umrtvený spodek, tak šlo něco ven  😀), ale uklidnili mě, že mluvili o malém 😀 Chtěla jsem ho ihned vidět, ale viděla jsem ho až po jeho zvážení a zkontrolování životních funkcí, první ho viděl manžel, který mi ho aspoň vyfotil.
Šití bylo asi nejhorší. Strašné tlaky, které pak spíš přecházely do bolesti. Už mi nebylo ani do smíchu a přestávala jsem komunikovat. Strašně mě brněla hlava, myslela jsem, že snad umírám. Koukala jsem na blikající monitor mého tepu a tlaku, kontrolovala jsem, zda je vše v pořádku. Cítila jsem se stále hůř, anesteziolog mi nabídl něco proti bolesti. Já odmítla, chtěla jsem vydržet. Bohužel jsem se pak cítila natolik špatně, že jsem prohlásila, že už druhé dítě nechci, nacož anesteziolog odpověděl, že mě trochu uspí. Nevím, zda jsem pomalu přicházela k sobě, ale bylo mi fakt z ničeho nic hůř a hůř a opravdu jsem myslela, že zažívám poslední chvíli. Byla jsem za uspání vděčná, ale po příjezdu na pokoj jsem okamžitě přicházela k sobě. Ještě pořád mi kapal oxytocin, takže břicho v jedné obrovské křeči, do toho jsem cítila čerstvé stehy. Bylo mi opět strašně, věděla jsem, že přicházím k sobě, prosila jsem něco proti bolesti. Nedokázala jsem si představit, že by mi donesli malého. Nezvládla bych ho mít u sebe. I přes léky na utišení bolesti jsem stále bolest cítila, ale naštěstí už se dala trochu snést. I tak jsem nespala. Malého mi donesli někdy ráno, kdy už jsem se cítila lépe. Ale pořádně jsem ho viděla až koncem dne, kdy mi ho ukázala sestriřka, protože mi ho dávali jen na přisátí a mně se tak strašně motala hlava, že jsem se na něj ani podívat nemohla, hýbání šlo těžce a byl tak droboučký, že jsem se bála, abych mu neublížila, kdybych se pokusila lépe pohnout a podívat se na něj. Teď už je to 10 týdnů od porodu a já už si dávno řekla, že za to ten maličký stál, a klidně mu pak v budoucnu pořídím sourozence 😀 Trochu mě mrzí, že jsem nemohla rodit přirozeně, protože si myslím, že bych měla rychlý porod, když šlo všechno tak rychle.
Takže Jiříček se narodil dne 5.11.2015 v 1:27 hodin a s tatínkem ho moc milujeme. 🙂

Ve Vídni žijeme teď třetím rokem. Když jsem otěhotněla, měla jsem strach, jak to všechno zvládnu – úřady, doktory, porod – se svou omezenou znalostí němčiny. Naštěstí jsem měla kamarádky, které poradily, a až na pár vyjímek jsem se setkala vždy s ochotou a trpělivostí.

Těhotenství probíhalo naštěstí úplně bez problémů, takže návštěvy doktora byly víceméně formalita. Výběr porodnice byl boj, ale naštěstí jsem skončila v St. Josef, kde jsem byla spokojená. V porodnici jsem měla tři prohlídky – měsíc a půl před termínem pohovor s porodní asistentkou, kde se řešily formality, anamnéza, moje představy; měsíc před porodem ultrazvuk a pak v den termínu CTG monitor.

Termín jsem měla 23. listopadu. V noci mi začaly bolesti cca po deseti minutách, nic hroznýho, ne vždy pravidelné... Ráno jsem měla plánovaný monitor, takže jsem nic neřešila. Na monitoru mi řekli, že se nic neděje, malé se daří dobře a poslali mě domů (ani se nedívali, jestli jsem otevřená).

Celý den jsem měla bolesti cca po 10 minutách. Rozhodně nic příjemného, ale dalo se to prodýchat, tak jsem čekala, až se mi zkrátí interval. Večer se to začínalo stupňovat a zkracovat a ve 24. ve dvě ráno jsem konečně měla po pěti minutách, docela silný a začala jsem zvracet, tak jsem si říkala, že pojedu.

Zavolali jsme si nemocniční transfer, což byl docela zážitek, ale všichni byli moc milí. V nemocnici (asi 15min jízdy)  náš převzala milá porodní bába (Hebamme) a natočila mi monitor. Řekla mi, že to vypadá na začátek porodu, otevřená že nejsem a že to ještě může trvat. Poradila nám se jít na hodinu projít a pak uvidíme, jak se to bude vyvíjet.

Tak jsme s manželem mezi 3 a 4 ránou chodili v ulicích Vídně, v mrazu, já jenom elasťáky, promrzlá jak sviňa... No a po hodině mi řekli, že se to vůbec nepohlo.... Nechtělo se mi táhnout zase domů, navíc jsem furt zvracela cokoliv jsem se pokusila sníst a bylo mi dost mizerně. Tak nám Hebamme navrhla, ať si na dvě hoďky zdřímneme, v 7 přijde nová směna a uvidí se, jak na tom budeme. Srazila nám dvě lůžka, i pro manžela, a my odpočívali.

připravili jsme pro vás novou soutěž. Dlouho jsme přemýšleli o co se bude soutěžit, ale nemohli jsme se rozhodnout. Proto jsme rozhodování tentokrát nechali na vítězi Emotikona smile - výherce získá nákup na našem eshopu http://www.pulzsro.cz/ v hodnotě 400,-Kč.

Jak se můžete soutěže zúčastnit?

1. dejte like naší facebookové stránce (http://www.facebook.com/pulzsro )

2. sdílejte soutěž ( https://www.facebook.com/pulzsro/photos/a.10150451910777759.361809.331384942758/10153377010507759/?type=3&theater  )

3. víte o někom, koho by soutěž zajímala? Napiště její/jeho jméno do komentáře u soutěže

Do kdy můžete soutěžit?

Není to tak dávno, co jsem si stěžovala mamce, že mám nějaké černé období. Jsem po operaci štítné žlázy a hodnoty mám děsné, stále unavená, otrávená, bez nálady. Navíc mi štítka i změnila hodně postavu a docela tím trpím.. Poslední 2-3měsíce se ani nesměju a můj životní přístup se bohužel nějak negativizuje.

A tohle mi dneska přeposlala, že bych se měla nějak nahodit a přehodnotit. Netuším, zda je text skutečný, ale pokud ano, více takových pozitivních lidí…  Babička dělá sestru u dr., který je i mamolog a kolikrát říkala, že pozitivní myšlení a moderní medicína dokážou divy 🙂

Vezli mě na křesle chodbami okresní nemocnice.

Kam? – ptala se jedna sestra druhé. – Snad ne na jednolůžák, spíš na tu pětku, ne?

Zneklidněla jsem. Proč mám být na pokoji s pěti lůžky, když mohu být na samostatném? Sestry na mě pohlédly s tak neskrývaným soucitem, že mě to udivilo. Až později jsem zjistila, že na samostatný pokoj dávali umírající, aby ostatní ušetřili pohledu na ně.

– Doktor řekl na jednolůžák, opakovala jedna ze sester.

...aneb jak se žije se čtyřmi dětmi

Ráno slyším v dálce tátův budík, někdy mě probudí až světlo (vstávají v 7). Táta vzbudí Lukáška, nachystá snídani a svačinu a kolem pů 8 vyráží do školy. (Dřív to bylo na mě, ale jako šestinedělka sem omluvená -takže sem zvědavá, kdy jim to začne lézt krkem a zase to hodí na mě 😀 ).

Já, protože sem už probuzená a prtě chrní, vstanu, protože zachvilku uslyším z pokojíčku tichounké : " Mááá - mííí", takže se jdu rychle nasnídat, protože nevím, jestli bych se k tomu jinak dostala...U toho stihnu naplnit myčku a pračku (denně peru 2-3) a čekám.

Během tří minut, co sedím u snídaně (většinou jogurt) se probouzí Lilinka (to - Máá-míí), nevyleze sama z postýlky, takže jí musím pomoct (protože mám po císaři, zvládáme to se stoličkou)...převlečeme, uděláme pití...do půlhoďky vstává Viktorka, převlečeme. Nasnídáme se a pustíme pohádku. Do toho se nám ozve Vivianka, takže přebalit, převlíct, nakojit a snažit se znovu uspat. Někdy se nám to povede hned u kojení, někdy je tak přpitá, že se stihne poblinkat (takže zpět krok převlíct), někdy se zas pokadí už u kojení (takže zpět krok přebalit)...ale většinou usne a spí (někdy se vzbudí za tři hodiny, někdy dřív, ale stačí jen dokojit, případně přebalit a chrní dál)...

Dopoledne se snažíme něco poklidit, pověsíme pračku, naložíme druhou, vyskládáme myčku, začnem skládat další...poskládáme suché prádlo, předskládáme plínky...holky si hrají nebo koukají na pohádku (většinou nám jede déčko a mají svoje pořady - kouzelná školka, mickeyho klubík, harryho kyblík , na co koukaj), kolem oběda dojde táta s polívkou (bere obědy a polívku nechává), když je hustá, holkám stačí, jinak máme na oběd večeři ze včerejška (vařím teplé večeře a nechávám si na oběd na druhý den).

Po obědě, jak se najde vhodná chvilka, tak se oblečeme a jdeme do obchodu. Jen pro pečivo a drobnosti, co nám chybí k večeři. Vivinka po procházce spí nejdýl, tak taky odpočíváme, holky někdy podřímnou, někdy ne. Tátu pošleme pro Lukáška (to se asi za chvíli taky změní, až budeme po šestinedělí, tak si pro něj budeme jezdit sami 🙂 ), ten se nají, a když vařím, tak se mnou v kuchyni dělá úkoly. Kolem 17 hod nám příjde táta, navečeříme se, já naložím myčku, holky si hrají i s Lukášem, já střídavě kojím, uspávám, přebaluju...

Milé ženy, 

nový rok je již v plném proudu a přináší mnoho zajímavého čtení:

• Naše nejkrásnější životní "zkouška". Asi nemusím vysvětlovat, že článek od @deniskaka  hovoří o porodu a co mu předcházelo. 
• @jarkakr se ohlíží za jejich látkováním. Kolik času a financí zabere látkování s porovnáním používání jednorázovek? 
• Poslední dobou se mnoho žen zabývá protikvasinkovou dietou. Asi konzumujeme příliš bílé mouky a cukru. Vysvětlení dostaneme od @tratatundra třeba v tomto článku, co je protikvasinková dieta? Stejně tak můžeme sledovat příběh na pokračování od @roznickovao Protikvasinková dieta.

• @werulaa, vystudovaná porodní asistentka, nádherně popisuje, jak si vychutnat těhotenství a porod. 
• Hledáte-li smysluplnou práci a chcete být soběstačné, vytvořte místo pro dětskou kavárničku. Je jich stále málo. @temnapani výstižně popsala současnou situaci. 

Děkuji za parádní články, které jste zveřejnily. Toto je jen malý zlomek.

Přeji tvořivé článkování. 🙂

Saša přistoupí k Beatce: "Ty nejseš Beatka!"

Bea ani nezvedne oči: "Ty seš Beatka!"

Pokožka (horní část kůže) bývá často přirovnávána k cihlové zdi. Cihly v tomto případě tvoří kožní buňky a maltou jsou látky, především tuky (lipidy) vylučované kožními buňkami. Velmi důležitou součástí této cihlové zdi je tzv. ochranná kožní bariéra, která se nachází v nejsvrchnější části pokožky.

Pokud není dostatek lipidů v ochranné kožní bariéře, rohové buňky se od sebe začnou „odlepovat“.

„Ochranná zeď“ se rozpadá a mikroskopickými trhlinami mezi nimi se pak z pokožky rychleji odpařuje voda a do pokožky se naopak mohou snadněji dostat škodlivé látky z vnějšího prostředí. Pokožka je suchá, šupinatá a drsná.

K oslabení ochranné kožní bariéry může dojít vlivem:

- extrémních teplot (mrazy i horko)

- častého koupání

Od porodu jsou to už dva měsíce a já se konečně odhodlala sepsat náš porodní příběh. Tak jako každý příběh má i tenhle svůj začátek. Nejspíš to vše začalo už kdysi dávno, když jsem byla sama dítě.

Nikdy jsem tak úplně nechápala, proč chtějí ženy mnohdy na svůj porod zapomenout. Vzpomínám si, jak mě jako malou holku hrozně fascinovala těhotenská bříška a celý ten zázrak zrození nového života. S přítelem jsme spolu byli asi tři roky, když jsme se rozhodli, že teď už to necháme na miminku, kdy se rozhodne k nám přijít.

Možná právě tím, že jsme si mysleli, že to hned tak nebude se nám to podařilo hned na první ovulaci. Samozřejmě ten okamžik, kdy jsme viděli na testu dvě čárky byl nezapomenutelný a štěstím jsem plakala. I když jsem šla v podstatě hned na neschopenku, těhu jsem si vyloženě užívala a neměla jsem žádné problémy.

První šťouchání od syna jsem cítila celkem brzy, kolem 15.týdne a od té doby mě snad kopat nepřestal, byl velmi akční a komunikativní miminko. Bříško jsem si nesmírně užila i přes neshody na gynekologii, kde bohužel vůbec nechápali můj pohled na těhotenství a odmítání některých vyšetření. Proto jsem byla nucená kolem 27. týdne změnit lékaře, kterému jsem se i svěřila s přáním porodit našeho chlapečka doma. Doktor na to řekl jen: „Však proč ne, vždyť budete jen rodit..“ Díky jeho chápavému a vstřícnému jednání jsme se domluvili, že na kontroly budu dál chodit jen k soukromé PA. Jsem moc vděčná, že nás osud k této asistentce přivedl, moc jsme si sedly a i manžel z ní měl dobrý pocit. Naštěstí jsem byla já i syn v pořádku a tak porodu doma nic nebránilo.

Jak se blížil termín, začalo být moje okolí nervózní a přenášelo svoje strachy i na mě. Neměla jsem strach z porodu doma, ani manžel ne.. Jediné, co mě znervózňovalo, bylo, že bych musela na vyvolávání třeba. Syn asi cítil, že vše ještě není doma připravené a tak čekal.. Termín minul a pořád se nic nedělo. Díky své šikovnosti se mi podařilo navíc uklouznout a natáhnout si tříslo. PA mi poradila, ať si zajdu ještě k fyzioterapeutce, protože jsem nemohla skoro chodit, jak mě tříslo bolelo.

Bylo pondělí, devátý den po druhém termínu a dopoledne jsem si všimla, že mi nejspíš začíná odcházet hlenová zátka. Byla jsem vzrušená, že se porod nejspíš blíží. S manželem jsme se vydali na domluvenou schůzku k fyzioterapeutce, proběhlo i odblokování pánve před porodem a moc milá paní mě povzbudila tím, že to vypadá, že se tělo opravdu chystá na porod a že je možné, že se to brzy rozjede. To jsem ještě netušila jak brzy.. Večer jsem si všimla častějšího tvrdnutí břicha, ale bolest jsem necítila, tak jsem muže poslala na noční do práce, že kdyby něco tak dám vědět. Šla jsem si lehnout kolem jedenácté a asi za půl hodiny mě něco vzbudilo. Už si přesně nevybavím tu bolest, ale bylo to něco nového. Začala jsem tedy měřit intervaly a když jsem viděla, že se to vrací asi po třech minutách, volala jsem manželovi, ať jede radši domů, že už je to tady.

Ahojky Libi, ,děkuji za tvůj mail.

Ahojky všechny maminky.

Přihlásila jsem se se z popudu dcery, která tady našla zábavný kvíz a přeposlala mi odkaz - bez registrace jsem to ale neuměla otevřít.Takže vlastně ani nevím, jestli jsem tu správně. Maminkou jsem taky, ale mým dětem je již 28 a 20 let - vidíš, letos vlastně o rok víc 🙂 s dětmi čas strašně rychle letí.Jsem v současné době tak trochu na druhé straně loďky, kdy už i druhé dítě opustilo mateřský přístav a já teď prožívám takový nepěkný pocit vyhoření. Nikdy jsem si nemyslela, že mě něco takového potká a že to jsou jen taková klišé, která se říkají. Bohužel i přes to, že si uvědomuji, že je to běh života a že je to tak správné, přesto je to velmi bolestivé. K tomu pak někdy zjistíš, že jsi vlastně na té cestě životem ztratila i ten správný drát k manželovi, jen jsi prostě pečovala o rodinu, vzdala se kariéry a prostě jen chodila do práce, která ti umožňovala plné nasazení doma, vařila, uklízela, starala se o dům, zahradu, psy, řešila průšvihy a bolístky, starala se o blaho manžela a hlavně o teplo a klid rodinného krbu - a najednou máš pocit, že jsi totálně  unavená a hlavně sama ( a hlavně tím nezatěžuj manžela). 

Jak ráda bych svým dospělým dětem dál pomáhala, ale vím, že by to nebylo správné, taková medvědí láska by jim neprospěla, a tak můžu jen tu a tam pomoci radou, pohlídat vnoučka a z povzdálí sledovat, jak si vytvářejí svůj vlastní život, rodinu - a také své vlastní chyby. 

Dlouho jsem nemohla otěhotnět, lékaři nade mnou lámali hůl a třetí dítě mi výslovně zakázali. Přesto jsem si obě děti vypiplala, dala jim to nejlepší co jsem dokázala - myslím, že jsem to dělala správně, protože se obě děti domů vracejí rády.

A tak, milá maminko, těš se ze svých děťátek, předávej jim hlavně radost a oni ti tuto sdělenou radost mnohonásobně vrátí. Je to moc krásný čas, i když je tak krátký.

Měli jsme to trošku jednodušší, protože sme věděli KDY...nebo ne?

Snažila sem si pěkně v klidu užít Vánoce s dětma a modlila se, abych nezačala rodit dřív (po poslední kontrole mě dr přpravila, že ten týden nemusím přečkat 2v1, protože bylo všecko pěkně připravené). Vánoce jsme trávili u babičky, takže jsme na holky byly dvě a odpadlo mi vaření atd, tak jsem mohla v klidu dát "nohy hore" a přemlouvat mimino,aby počkalo....

V neděli 27. jsem odjela domů sbalit tašku do porodnice a nachystat  věci na cestu a 28. nástup. Dostala jsem oběd a užívala si pohádky. Ještě sem mimiču stihla uplést vestičku. Na sál jdu jako první v 8:00. Navštívila mě sestřička a dr anestezioložka, domluvili sme se co a jak.  V noci jsem moc nespala, ač sem vůbec nebyla nervozní, najednou sem začala být.

Ráno budíček v 5:30 a už to jelo....vyčůrat, umýt, vyčistit zuby. Rycle sem ještě vypsala jména, pořád nebyla konečná verze. Natáhnout punčochy, napíchnout kanylu, vykapat, zavést močový katetr ... najednou je 7:00 a musím vzbudit tátu, aby tu do půl 8 byl.

Najednou přesedám z postele na lehátko a už jedu. Na sále ještě jednou přestoupím a sem na sále. Šup na operační stůl. Sestřička nazná, že kanyla je malá a napichuje novou do druhé ruky. Mám výhled na hodiny, je 8:10 a dr napichuje do páteře...nahrbit, zatačí to, aplikujeme kapalinu, a je to, můžete zpět na záda.

Přichází dr a zkouší, jestli bolí. Nebolí, tak jdem na to. Už je tu táta a snažíme se bavit se o nesmyslech, abych nemyslela na to, co tam se mnou provádí a než si stihnem říct, jak se nám spalo (nebo spíš nespalo) už na nás naše mimino řve 😀 Táta dokonce napoprvé přeslechl, že máme HOLKU!!!!

18.10. jsem měla první termín, seděli jsme s rodinou a tipovali, kdy se malá narodí. Ten den mi začala odcházet hlenová zátka. Říkala jsem si, že někomu odchází i měsíc před porodem a byla v klidu. Během celého těhotenství jsem neměla jediný problém, jen streptokok na konci. Další den, v pondělí 19.10., jsem jela na první kontrolu do porodnice. Od rána mě nepravidelně pobolívalo v zádech - říkala jsem si, že konečně první poslíčci. Doktor zjistil, že malá má dilataci ledvinové pánvičky, volal do porodnice s novorozeneckou JIP a tam si mě objednali na vyšetření ve čtvrtek. Až ze zprávy jsem se dočetla, že jsem otevřená na 2 cm. Doktor nic neříkal, tak jsem byla pořád v klidu. Oběhala jsem nějaké obchody, navštívila svou bývalou práci, řídila 30 km tam a zpátky. Až na nepravidelnou bolest v zádech všechno v klidu. 

Večer už jsem byla z těch bolestí unavená a šla jsem v 21 hodin do sprchy. Pustila jsem na sebe proud teplé vody a bolesti se naplno rozjely. Letěla jsem na záchod (naštěstí je v koupelně), ulevila si a bylo dobře. Začala jsem se oblíkat, že asi vyrazíme do porodnice a v tu chvíli mi praskla voda. Kontrakce byly asi co 3 minuty a po každé jsem se pos... Nechtěla jsem nastoupit do auta, čekala jsem, že to trochu poleví 😀 Pořád jsem si říkala, že to ještě není ono, ale že větší bolest už nevydržím. Po dvou hodinách už byly bolesti každou minutu a volali jsme sanitku, aby nás odvezla do 30 km vzdálené porodnice. Ti nechtěli, že jim přece neporodím po cestě a odvezli mě do místní nemocnice, 3 minuty. Dorazili jsme 23:15. Tam do mě PA sáhla a říkala, že už jsem otevřená na 6-7 cm, že už rozhodně nikam nepojedeme. Točili monitor a já jim ho shazovala. Po chvíli PA řekla, že už raději půjdem na porodní box. Během těch 30 metrů se mě ptala, jestli už mezi nohama necítím hlavičku, což mi přišlo strašně vtipné 🙂 Převlékli mě i přítele, párkrát jsem zatlačila a 23:45 byla Eliška venku. Bože, to byla úleva 🙂 Eliška ani neplakala, nebyla pomačkaná a snažila se přisát, nádhera.

Porodila jsem placentu a pak mě snad hodinu šili. Prý jsem malou nechala moc dlouho ve vchodě a ona mě potrhala ☹ Dva týdny byly ty stehy za trest, ale pak už pohoda.

Naši holčičku opravdu přinesla vrána!! Ten den 24.10 kolem porodnice létalo obrovské hejno vran a stromy jimi byly obsypané, krásně svítilo sluníčko ( šla jsem do porodnice jen v mikině) a pro nás to byl ten nejkrásnější den v životě..ale pěkně od začátku.

Loňské Vánoce jsme si s taťkou řekli, že už bychom chtěli miminko..no jaké bylo překvapení, že už v únoru nedošla červená teta a test ukázal 2 čárky. Hned jsem se objednala k paní doktorce a ta nám tu naší fazolku potvrdila. S pocitem radosti ale zároveň nastal strach z porodu a  z rodičovství. Zvládneme to??..Budeme dobří rodiče?? Jaké to bude?..Všechno se teď změní..?! Takové myšlenky přepadnou asi každou prvorodičku. 

Těhotenství probíhalo na jedničku, krevní výsledky i ultrazvuky značily, že čekáme zdravé miminko. Navíc už na 1.screeningu ve 13t jsme se dozvěděli, že HOLČIČKU!!! Tu jsme si moc přáli a já se moc těšila, jak budu nakupovat růžové šatičky, sukýnky, panenky atd. Že to bude Eliška jsme měli také rozhodnuto už dlouho. Jméno vybral tatínek a přes to nejel vlak 🙂 Těhotenství dál probíhalo moc dobře, až na moje ranní, někdy i celodenní nevolnosti, které mě provázely až do 5.měsíce. V červnu jsme byli ještě autem na dovolené v Itálii a já jsem to vpohodě zvládla. Poslední dovolenou bez dětí jsme si s přáteli užili. Konečně jsem nemusela v plavkách zatahovat břicho a omezovat se v jídle. Mořské plody a zmrzlinu jsme si dopřávali několikrát denně 🙂

Ke konci těhotenství už jsem se porodu přestávala tak bát, spíš jsem si říkala, ať už to máme za sebou. A s tatínkem jsme Elišku prosili, ať už jde za námi. Hrozně jsem se bála, že mně budou porod vyvolávat, protože na čtvrteční kontrole v Bohunické porodnici nic porodu nenaznačovalo. No a v sobotu už tu byla s námi 😀 Narodila se přesně na termín pm 24.10.2015.

Ten den jsem cítila od rána menstruační bolesti, ale vůbec jsem se z toho nenervovala..asi poslíčci, myslela jsem si. Taťka měl jed zrovna na střelnici, ale naštěstí měl dobré tušení a zůstal se mnou doma. A já ho ještě posílala ať vklidu jede! Že to určitě nic nebude. 🙂 Vařila jsem oběd, šla si umýt vlasy a pořád jsem byla vklidu. Slabé bolesti jsem měla ale pořád, tak jsem si dávala na radu teplé sprchy, že to buď přestane nebo se  rozjedou pravidelné kontrakce.  Bolesti ale ani pak nepřestali a i když kontrakce nebyly pravidelné, po poradě na telefonu jsme asi v 17:45 raději odjeli do porodnice. Tašky jsme nechaly v autě, k čemu taky že ? 🙂 Určitě nás pošlou ještě domů..myslela jsem si.

Natočili mně monitor, doktorka mně prohlédla a verdikt zněl: Jste otevřená na 3 cm, už si vás tady necháme, pošlete tatínka pro kufry 🙂. Rozklepaly se nám ruce a nohy a nechtěli jsme tomu věřit, že už je to tady!

Před rokem jsem studovala v prváku na VŠ a s přítelem jsme si užívali každý víkend na party. Jezdili jsme do Prahy, Brna, nebo jen do okolních klubů u nás v okolí.

V 15 jsem začala brát antikoncepci a s ni se mi vrátil ekzém, na který jsem trpěla jako malá. Proto jsem se v 19 rozhodla prášky vysadit a zkusit, jestli to nepomůže.

Jeden večer jsme byli s kamaradama v hospodě a oslavovali kamarádky těhotenství. Byla jsem si jistá, že přesně v tuhle dobu otěhotnět nemůžu, ale..

Za měsíc a pul jsem si začala všímat ranních nevolnosti, které trvali asi 2 týdny. Jak to přestalo, už jsem to nechala být. Po 2 měsících jsme si s přítelem psali, že už jsem to dlouho nedostala. Byla jsem nemocná, tak zajel do lékárny pro tehotensky test. 

Jelikož jsem si ho dělala i jen tak pro klid na duši o měsíc dřív, šla jsem s klidem na záchod. Když jsem viděla dvě čárky, usmala jsem se s pocitem, že není možný, abych JÁ byla těhotná. Udělala jsem druhý test a zase dvě čárky.

Leželi jsme s přítelem v posteli a nevěděli , co dělat. Šli jsme to dolů říct našim. Strašně jsem se rozbrecela a našim hned došlo, co se stalo. Taťka zalezl do koupelny, kde brecel, protože jeho "malá" holčička je těhotná. Mamka semnou komunikovala v pohodě a bez rozmysleni jsem řekla, ze chci jít na potrat. Objednala jsem se za 5 dnu k doktorovi. Přítel se semnou nebavil a doma jeho mamce brecel, že by si to chtěl nechat. Já doma brečela hotová, co se to stalo. 

Ingredience:

500 g jehněčí kýty, svazek jarní cibulky, 1 – 2 stroužky česneku, 100 g hrášku, 100 g zelených lusků, 100 g mrkve, 1 lžička řepkového oleje, špetka čerstvého nebo mletého rozmarýnu, sůl, pepř, 500 g rýže, 100 g tvrdého sýru

Postup:

Na řepkovém oleji orestujeme najemno nasekanou cibulku a česnek, přidáme na menší kousky nakrájené jehněčí maso, osolíme, opepříme a podusíme ve vlastní šťávě. Poté okořeníme rozmarýnem, průběžně podléváme troškou vody a na nižší teplotě dusíme do měkka. Mezitím si dle návodu připravíme rýži. K měkkému jehněčímu masu přidáme hrášek, fazolové lusky a na kostičky nakrájenou mrkev a přibližně 5 minut vaříme dohromady. Poté promícháme rýži s masem a zeleninou, můžeme přidat i čerstvě nasekanou petrželku a podáváme s nastrouhaným sýrem

Nahrubo pomleté ovesné vločky zalijeme trochou vody tak, aby byly ponořené. Promícháme a necháme zhruba 10min odstát. Mezitím do mísy dáme v páře uvařenou brokolici (nebo květák), uvařené brambory a tofu. Vše rozmačkáme a promícháme. Přidáme chia semínka, ovesné vločky i s vodou a nadrobno nasekanou cibulku. Vzniklé těsto plníme do formiček na muffiny a pečeme cca 30 min na 180°C

Suroviny: 50 g mletého telecího masa, 150 ml čerstvého zeleninového vývaru, 1 brambora, 1 mrkev, cca 1 PL mateřského, případně kojeneckého mléka, 2 – 3 kapky olivového oleje

Postup: Pomleté telecí maso uvařte ve vývaru spolu s mrkví nakrájenou na nudličky doměkka. Uvařenou bramboru rozmačkejte vidličkou, přidejte mateřské nebo kojenecké mléko, přidejte 2 – 3 kapky olivového oleje a promíchejte s masem.

K napsání tohoto článku mě inspiroval rozhovor maminek batolátek, ve věku přibližně jednoho roku. „Už jsi Jendovi koupila bačkůrky? Já Kačce včera, hezké, s kytkami, moc se jí líbily...“ „Já zatím ne, ortoped mně doporučil ještě chvíli počkat, ale nevím, malý už se pomalu staví...“ Jak jste řešily výběr domácí obuvi vy, maminky? Toto je velmi oblíbené téma k diskusi na pískovištích, v čekárnách lékařů i na mnoha internetových diskuzích. Jistě, co lékař (ortoped), či maminka to názor. Jeden radí pevné kotníčkové botičky od prvních pokusů o samostatnou chůzi, další zase s botičkami nespěchat. Rehabilitační sestry se často přiklánějí k chůzi naboso a do toho všeho čteme tolik článků o významu vhodné obuvi pro zdravý vývoj dětské nožičky a prevenci deformací chodidel v dospělém věku. Zorientovat se je těžké... A jelikož v současné době stále více dětských ortopedů doporučuje maminkám, aby své děti na vhodném povrchu nechaly co nejvíce chodit naboso, či v pohodlné měkké obuvi, která podporuje zapojení svalů nožiček, stávající se v poslední době velmi populární tzv. capáčky. Tyto měkké a lehounké botičky, které by při správném výběru nemělo děťátko na nožičce vůbec cítit, jej neomezují v pohybu, netlačí a fungují jako „druhá kůže“. Většina maminek jistě tento typ botiček dobře zná, ale možná i pro ně budou zajímavé následující informace.

ROZHODNUJÍ JE NA VÁS – CAPÁČKY ANO ČI NE?

Capáčky již v současné době nechápeme jakožto krásný módní doplněk, který barevně ladí s oblečením miminka v kočárku, i když přiznejme si, pro kterou z maminek není design a módní zpracování, na kterém si firmy velmi zakládají, mnohdy prioritou. Nošení capáčků má opodstatnění také z pohledu zdravého vývoje nožičky. Chůze dětí naboso je ze zdravotního hlediska jednoznačně prospěšná. Při běžné chůzi, skákání či běhání našich nejmenších naboso jsou svaly neustále v pohotovosti. Drobné nerovnosti povrchu pozitivně stimulují vývin nožičky a podstatně snižují výskyt plochých chodidel a vad ve vývoji nohou v dospělosti. Zdravá chodidla tedy teoreticky nepotřebují podporu botiček! Četné výzkumy biomechaniky chůze batolat potvrdily, že děti v tomto věku nejlépe drží rovnováhu, pokud jsou bosé a botičky tedy slouží pouze jako ochrana, nikoli opora! Proto se dětské chodidlo vyvíjí nejlépe a nejpřirozeněji při chůzi naboso. Dětská nožička se z velké části skládá z chrupavek a proto je mnohem jemnější a tvárnější než noha dospělého člověka. Kosti rostou a stále se vyvíjí a to až do cca 18. roku života. Dokonce i jemný tlak – například při koupi špatně padnoucí obuvi, nebo díky nedostatku místa pro pohyb prstů, může způsobit trvalé škody při vývoji dětského chodila. Navíc je třeba brát v úvahu zvýšenou elasticitu dětské nohy, která jde ruku v ruce se sníženou citlivostí chodidel malých dětí. Pokud má vaše děťátko zdravé nožičky, je tedy přínosem podporovat jej v chůzi naboso. Rodiče se však často opodstatněně obávají, z důvodu nachlazení, poranění atd., nechávat běhat své maličké bez botiček. Capáčky se tedy jeví jako perfektní alternativa. A pro koho jsou určeny? Pro batolata, která s chůzí teprve začínají, nožička se vyvíjí a kvalita capáčků/botiček stojí na prvním místě. Pro batolátka, která stále ještě více lozí, než chodí, mají navíc capáčky neocenitelnou výhodu v tom, že při lození nebrání přirozenému pohybu nožiček (tedy nezpůsobují vytáčení chodidel jako klasické kotníčkové bačkůrky) a přitom chrání nožičku před chladem. Pro děti školkového a školního věku, jako zdravá alternativa bačkůrek a domácích trepek. Hodně maminek se u malých dětí setkává s tím, že si dětičky bačkůrky neustále zouvají, odkládají, ztrácejí, hledají atd. I pro malé odpůrce domácí obuvi jsou tak capáčky ideální, děti je téměř necítí, nebrání jim v pohybu a děti nemají tendenci si je sundávat. A samozřejmě také pro dospělé, příznivce pohodlné obuvi nebo chůze naboso. Tento tržní segment se stává stále rozšířenějším, a proto přední módní výrobci obuvi přichází na trh také s tímto typem obuvi určeném pro dospělé.

JAK NAKUPOVAT?

Pokud se vám výše uvedené důvodu jeví dostatečné a o capáčcích začnete uvažovat, zaměřte se nejen na design, ale všímejte si kvality – vždy upřednostňujte přírodní materiály. V capáčcích z umělých materiálů bude nožička uzavřená, zpocená a náchylná ke vzniku plísňových onemocnění! Pečlivě se věnujte také výběru velikosti a s tím souvisejícímu pečlivému změření nožičky. Každý výrobce má svá doporučení a těch se při koupi správné velikosti držte. Na českém trhu se postupně velké oblibě těší capáčky pro děti i dospělé značky POLOLO. Tato obuv, která se již velmi úspěšně etablovala na západoevropských trzích je vyhledávána příznivci zdravého životního stylu a kvality. Jedná se o unikátní, ručně vyráběné bio kožené capáčky, kde každý pár obuje je originál! Značka POLOLO znamená unikátní kombinaci funkčnosti, přitažlivého designu, ekologie a zároveň luxusní obuvi. POLOLO = 100% ECO Filosofie POLO spočívá nejen v důrazu na zdraví, kvalitu a design, ale také v minimalizaci vlivu výroby a spotřeby na životní prostřední. Celý výrobní proces (od dopravy kůží, přes způsob jejich vyčinění, až po distribuci) je pečlivě sledován z pohledu ekologie a maximálně šetrného přístupu k našemu životnímu prostředí. - POLOLO využívá jen vysoce kvalitní a přírodní cestou vyčiněné kůže (vždy bez přítomnosti chrómu) - Obuv POLOLO je ekologicky šetrně balena a je beze zbytku kompostovatelná POLOLO je aktivním členem International Association for Natural Textiles (IVN) a její obuv nese certifikaci této asociace „Natural leather“ zaručující dodržení striktních pravidel zákazu použití chrómu při činění kůže. Vzhledem k použití 100% přírodního materiálu jsou capáčky prodyšné a vhodné také pro děti s citlivou pokožkou nebo atopickým ekzémem. Trepky v dospělém provedení pak zcela určitě ocení lidé trpící plísní či jiným kožním onemocněním chodidel.

Více informací: www.naturbabyshop.cz, e-mail: info@naturbabyshop.cz

Pak pro Vás máme kabát, který vypadá stále perfektně a materiál nepřitahuje nečistoty.

Pokud nechcete vypadat usedle a vyznáváte mladistvý styl, pak je tento kabát AJC přesně to pravé. Krásný kabát, který se hodí právě nyní. Módní rukávy z PU materiálu jsou měkké, příjemné a nejsou příliš úzké, takže skýtají dostatek pohodlí při pohybu. Límec se dá nosit variabilně. Šedý materiál je příjemný řádkovaný, nechytají se na něj nečistoty.

Kabát máme ve velmi omezeném množství, neváhejte proto s rezervací.

Váš specialista na módu

www.Moda4U.cz

Nemůžete sehnat plesové šaty ve větších velikostech?

U nás to není žádný problém. Vyberte si večerní šaty až do velikosti 58.

Střhy kryjí důmyslně drobné nedostatky postavy. Můžete být za hvězdu i ve velikosti 58.

Vybírejte na www.Moda4U.cz

 Přišel mi tento článěk, úvaha e-mailem a já bez dechu  seděla a četla ho. Zaráží mě, jak moc pravdivý je a ruku na srdce, kolikrát jsem se v článku našla. Dneska, když jsem se šla podívat na internet, hned jsem si na tento článek vzpomněla, mobil zahodila pod polštář a celé dopoledne jsem se věnovala jen dětem. Jak očisťující. Doufám, že mi toto dlouho vydrží a článek tisknu a připínám na ledničku, ať ho mám stále na očích.

Jsme mistry iluzí. Sami se jim oddáváme a navíc se snažíme přesvědčit o nich okolí. Téměř každý, kdo má děti, mluví občas o tom, jak moc pro něj znamenají. Jak důležité pro něj jsou. A že tou nejvyšší hodnotou je rodina. To zní opravdu hezky. Jen moc nechápu, když jsou děti pro každého takový poklad, proč jich je tak mál

A proč vlastně děti ani nejsou nijak zvlášť šťastné, stejně jako rodiče, kteří tak mluví? Proč když jsou pro nás tak moc důležité, trávíme s dětmi co nejmíň času a snažíme se je co nejdřív strčit do školky nebo k babičce?

S jednou kamarádkou jsme podnikly takový pokus. Má dvě děti. Také mluví občas o tom, že jsou tím nejdůležitějším v jejím životě. A fakticky je opravdu miluje. Rozhodly jsme se spočítat, kolik času skutečně stráví s nimi a co dělá v čase zbývajícím. Celý den poctivě zapisovala, hlídala si, aby se chovala jako obvykle, aby nic neošidila.

Výsledky ukázaly, že osm až devět hodin z každého dne jí pohltí zaměstnání. Další skoro dvě hodiny cesta do práce a zpět. Ráno většinou utíká, dokud děti ještě spí. Maximálně jim stihne dát pusu. Když se večer vrací, zbývá hodina do doby, než jdou děti spát. A co v tu dobu dělá? Uklízí a vaří na zítra. Snad ještě krátce mrkne do školního sešitu toho staršího.

V souhrnu tedy dětem z celého dne věnuje desetiminutovou pohádku před spaním. To je všechno. Plus ranní pusa, plus tři čtyři telefonáty během dne.

Je dokázáno, že za úplňku se rodí nejvíc dětí. Já si na něj před lety počkala 14 dní a naše Batole šlo v mých stopách. Naštěstí pro mě si termín porodu protáhl jen o dva dny. Oba jsme tedy děti úplňku a oba pod jeho vlivem. Úplně. 

Jako vlci vyjeme na měsíc 

Nepotřebuji kalendář ani internet, abych na 100 % poznala, že se blíží ona magická noc. Čím víc se to k ní chýlí, tím horší spaní přichází. Z našeho Batolete se (už od narození) zhruba 2-3 noci před úplňkem stává vlkodlak.

Polehoučku se jeho spánek mění v téměř celonoční bdění, vrcholící řvoucím budíčkem po 30 minutách a hodinovými intervaly, kdy si hrajeme (on, já dělám mrtvého brouka). A když se mi ho pak konečně zmítajícího ve společné posteli podaří uspat, a on spí déle, než půlhodinu, jsem já tak přetažená, že čumím do zdi. Spánku nepomáhá ani to, že díky měsíčnímu světlu, které mi jde přímo do oken, se zcela nedobrovolně ocitám v Norsku za polárního dne.

O denním spánku si také můžu nechat jen zdát. Přibližně od podzimu spí Batole jednou denně, cca 1,5 - 3 hodiny. Úžasná chvíle, kterou mám jen pro sebe a můžu odpočívat nebo v klidu pracovat. Jakmile se ale blíží měsíc kulatý, interval se zkrátí zhruba na hodinu. Už si ani lehnout nechodím, protože pak jsem vyřízená ještě víc. Coca Cola je v těchto dnech mým nejlepším přítelem.

Diagnóza - úplňková vzteklina

Je to rok, co jsem rodila a ač jsem byla tenkrát s porodem spokojená, tak to po nějaké době vidím jinak. Možná jsem si to nechtěla přiznat, možná nějaký blok nebo vnitřní pocit z vlastního selhání. A proto jsem sepsala pár poznatků, které rozhodně mému porodu nepomohly, spíše naopak a třeba to pomůže i dalším maminkám, které se připravují na porod a tyto postupy by mohly negativně ovlivnit je samotné, porod anebo miminko.

Do porodnice jsem jela s tím, že mi odtekla plodová voda, ale nic se nedělo.Paní doktorka mi dala na výběr, že buď mi nechá vykapat Oxytocin, který porod vyvolá nebo Plegomazin, po kterém buď usnu, nebo, pokud mám porodit, tak se porod pomalu rozjede.. Dostala jsem na výběr dvě možnosti a vůbec jsem nepřemýšlela nad třetí variantou a to, že to nechám být, ať se tělo zařídí samo. Ale strašně jsem se bála, že se to samo nerozjede a stejně po nějaké době dojde na Oxytocin. Takže jsem kývla na Plegomazin. Za dvě hodiny se porod začal pomalu rozjíždět. Díky tomuto léku jsem se ale po první kontrakci rozklepala jako ratlík, nemohla jsem to vůbec ovládnout, strašně jsem se třásla a jako bych měla ztuhlé svaly, strašně se mi točila hlava a začala jsem zvracet. Lék se hlavně používá u psychiatrických nemocí. Má zklidňovat a utlumovat a mě utlumil natolik, že jsem nebyla schopná později snad ničeho, byla jsem úplně mimo, celý porod vnímá jako bych byla ve snu.

Když jsem přešla na porodní box, napíchli mi kanylu, hodně jsem zvracela a tak mi do žíly daly Torecan, okamžitá úleva, za to jsem byla ráda, ale netušila jsem, co díky napíchnuté žíle bude následovat. Sestřička si automaticky bez zeptání nachystala infuzi Oxytocin, ale ještě jsem stihla říct, že ho nechci, ale to mi bylo houby platné. Když dorazil přítel, už jsem začala tlačit a to trvalo 40 minut, než se syn narodil. Byla jsem vyčerpaná, celou noc jsem nespala, hodně jsem zvracela a ten Plegomazin udělal asi nejvíc. V nestřeženém okamžiku mi byla připojena infuze s Oxytocinem. Nevím, jak dlouho jsem si ho nevšimla, ale už jsem jen špitla, že to nechci, byla jsem jak zfetovaná, skoro jsem nevnímala nic. Prostě jsem tlačila už dlouho a podle mě byl důvod podání hlavně to, že se měla střídat směna a stávající personál TO chtěl mít brzo za sebou. Vůbec to ale nepomáhalo, kontrakce byly stejné, ne-li kratší a méně intenzivní a spíše mě to jen rozhodilo, ale nebyla jsem schopná se s nimi dohadovat. V té době začaly malému padat ozvy, mohlo to být „syndromem vstupující hlavičky“, ale oxytocin působí to, že může snížit průtok krve placentou.

Také jsem chtěla rodit v poloze na boku, ale personálu se tak špatně „pracovalo“ a furt mě štelovali na záda, později jsem rezignovala díky šílené únavě a neschopnosti se nějak bránit. Díky tomu se mohl porod i prodloužit, protože jsem rodil „do kopce“. Kostrč neměla možnost uhnout, protože jsem si na ní seděla, ležela. Díky tomu jsem měla i kostrč naštíplou a mám s ní problémy dodnes.

Porod trval už dýl podle personálu, díky padajícím ozvám mi chtěli pomoct tlačením na břicho.Sestra si nade mě stoupla a začala tlačit, když jsem to nečekala. To byl šok, vůbec jsem to nečekala a já jí okřikla, ukřivděná ze mě slezla a jen vedle naštvaně stála. Každý mi už říkal, že musím už porodit, že už je nejvyšší čas a začali si chystat kleště. To jsem samozřejmě nechtěla, ani nikdo kolem a tak se sestra rozhodla, že mi opět skočí na břicho, ale už jsem nedokázala odporovat a hlavně jsem chtěla porodit. Ty bolesti nebyly tak hrozné, jak vše kolem, když tak vzpomínám.

Pořád mi říkali, kdy mám dýchat, kdy mám tlačit. Naštěstí aspoň v tomto jsem se řídila vlastním instinktem.