Tak jedna kapitola z pohledu Anny @beveron ;) Děkuji za nápad . Kdo četl bude vědět - je z konce knihy. Není moc dlouhá, abych to tu nezahltila 🙂 Spíš jen proto, aby bylo jasné, jak to vnímala Anna.

Pomsta čarodějnic – z pohledu Anny (Mariina „zrada“)

Jak jsi mohla, sestřičko? Křičela jsem uvnitř, zlomená pocitem zrady. Stála jsem tam a sledovala Marii, jak pomáhá té odporné ženské ven z domu. Ukrytá pod rouškou tmy vylézala i se svými dětmi ven oknem a prchala se ukrýt... má vlastní sestra ji skrývala přede mnou – ženu, která kdysi křičela, aby nás upálily spolu s naší matkou. Vražedkyni!
Cítila jsem, jak mi hněv prostupuje celým tělem, pálil mě až v prstech a moje oči se zalévaly horkými slzami, které žárem ihned zase vysychaly. Kůže mi po celém těle zářila, jak se všechna ta bolest snažila dostat ven v podobě plamenů, které by ji snad mohly, aspoň z části spálit.
Sestra stála před domem a nechala zem, aby ho strávila, jako by to byla shnilá rostlina, ne kamenná stavba.
Vracela se, a já měla chuť, zahrnout ji výčitkami, pro které jsem měla pádný důvod – z naší pomsty se stávala má pomsta. Moje drahá Marie, poznala jsi lásku a zapomněla na bolest, jakou nám lidé způsobili.
Ale milovala jsem svou sestru, a nemohla jsem připustit, že ji ztratím. Nicméně jsem byla rozhodnutá situaci vyřešit po svém, avšak teď nebyla vhodná chvíle... teď jsem se musela uklidnit.
Sotva se mi to podařilo, než Marie zdolala kopec a ocitla se přímo přede mnou. Nečekala na nic, popadla mě za ruku, aniž by řekla jediné slovo a táhla mě odsud pryč. Nezastavila, dokud jsme nebyly dost daleko od nebezpečí, které způsobila vlastní vinou, a o kterém mi nikdy nehodlala říci.

Vyčkávala jsem, dokud sestra nepropadla spánku a naštěstí to netrvalo dlouho. Tohle bude ještě náročná noc.
Jakmile jsem si byla jistá, že tvrdě spí, vyrazila jsem zpátky. Celá vesnice byla na nohou. Muži brousili své kosy a ze stodoly brali cepy. Jedna rána by přerazila člověku páteř. Všechny ty nástroje chystali na mou sestru. Hon na čarodějnice opět začíná, ale tentokrát ho ukončím ještě v zárodku. Všichni musí zemřít – nesmí zůstat jediný svěděk, který by vypověděl, co se stalo.
Sestupovala jsem z kopce a nechala všechen ten hněv, který se ve mně nahromadil vypuknout. Vlasy i oči mi žhnuly a z rukou šlehaly malé plameny. Semknula jsem ruce v pěst a zatlačila je zpět do svého těla.
Lidé se zatím sešli v jednom z domů, kde se nejspíš domlouvali, jak Marii umučí. Ale to se nikdy nestane.
Přitiskla jsem ruce na kamennou stěnu domu, a začala ji rozpalovat. Šlo to rychle a dřevěná střecha byla rázem v plamenech stejně jako všechny dveře, které by mohly posloužit k úniku. Nyní sami okusí, jaké je to hořet.
Panika a řev... nepřestala jsem, ani když jsem slyšela dětský pláč, naopak jsem přinutila své ruce, aby to všechno již ukončily – upekla jsem ty lidi zaživa, ale netrpěli dlouho.
S nadějí, že se sestra ještě nevzbudila, jsem se vypravila na místo, kde jsme se utábořily. Blížilo se svítání, ale na tom nezáleželo, stejně bych dnes již neusnula.

Když se Marie vzbudila a upřela na mě pohled, zdálo se tajemství, které jsem před ní měla jako tížívý kámen, který mi tlačil na hrudník. Chodila jsem tam a zpět. Špatně se mi dýchalo. Potřebovala jsem od své sestry slyšet, že to, co jsem udělala bylo správné, ale neměla jsem odvahu jí to říct. Několikrát jsem otevřela ústa, abych začala, ale rychle jsem je zase zavřela, protože jsem náhle měla v krku tak sucho, že mi tam uvázla všechna slova.
Celý den jsme se bezcílně potulovaly, a i když jsem to nenáviděla, bylo to lepší než odpočívat, protože jsem se musela soustředit, aspoň na to, abych někde nezakopla. Ještě lepší bylo rozptýlení při lovu zajíce – bylo to rychlé – jeden smrtelný zásah bleskem, který jsem stáhla z oblohy. Stačilo by trochu přidat a byl by rovnou pečený. Jak ironické, že mi bylo toho mrňavého huňatého stvoření více líto, než těch mizerných lidských životů.
Kde jsou vůbec další z vrahů naší matky? Zbývají poslední, a snad potom konečně najdeme klid. Znovu jsem viděla před očima holohlavou ženu s rozdrcenými klouby, přivázanou k dřevěnému kůlu.
Uhlířská Lhota, ano, tam jsou. Mariiny úžasné schopnosti nám vždy pomohly snadno najít cíl. Znovu mé tělo naplnil vztek, ale také obrovská touha spálit jejich těla na popel.

K večeru jsme si našly bezpečné místo k přenocování a povečeřely zbytek zajíce. Tiše jsem sledovala Marii, jak jí, a občas se na mě opatrně usměje... odpustila jsem jí tu zradu. Přesunula jsem se vedle ní a pevně ji objala. Milovala jsem svou sestru.
„Co se děje, Anno?“ hleděla na mě s obavami a já věděla, že teď nebo nikdy.
„Vím, co jsi udělala, Marie... nebo spíš neudělala,“ soukala jsem ze sebe. Myslela jsem si, že to bude snazší.
„O čem to mluvíš?“
„Myslíš, sestřičko, že bych tě tam nechala samotnou? Znám tvou citlivou povahu. Sledovala jsem tě od okamžiku, kdy jsi myslela, že jsem už pryč. Nejprve jsem věřila, že jsi to dokázala, ale když jsem spatřila tu ženskou vylézat z okna... vůbec jsem tě nechápala. Jak jsi mě mohla takhle zradit, Marie?“ drala se ze mě náhle slova úplně bez přemýšlení. „Kvůli ní? Vždyť ona si hrála na naši přítelkyni a potom si přála, abychom shořely spolu s matkou,“ sotva jsem ovládala svůj hlas, který nabíral na intenzitě.
„Aničko, nebyla jsi tam – ty jsi neviděla ty maličké děti, jak byly vyděšené. O co bychom byly lepší než ona, kdybychom je připravily o matku. Stačí snad, že zemřel jejich otec. Vždyť to je dostatečný trest,“ snažila se mě sestra uklidnit.
„Ty to vůbec nechápeš. Myslíš si, Marie, že v okamžiku, kdy by opustila skrýš, by se nerozeběhla, aby vypověděla, co se stalo?“ připravovala jsem ji na informaci, kterou jsem jí chtěla sdělit.
„Na to jsem nemyslela.“
„Nemusíš se strachovat, vše jsem vyřešila,“ sledovala jsem, jak Marie při mých slovech celá zbledla.
„Jak to myslíš?“ hlesla.
„Když jsi usnula, vrátila jsem se na to místo. Blanka vše již samozřejmě vykládala sousedům, kteří se sešli v jednom z domů. Celí rozhořčení plánovali, jak tě najdou a předají inkvizitorovi. Zapálila jsem dům se všemi, kdo byli uvnitř. Ti, kteří utekli, zemřeli venku,“ pokrčila jsem rameny a věřila, že to pochopí.
„A co ty děti, Anno?“ viděla jsem, jak se jí do očí derou slzy.
„Nemohla jsem jim pomoci,“ odbyla jsem ji proto.
„Mohla,“ vzdychla tiše. „Mohla,“ sestřin hlas byl plný bolesti. „Anno, vždyť ty jsi nejmocnější člověk na světě! Mohla jsi je ušetřit. Ty děti byly nevinné!“ teď už křičela.
„Stejně by z nich vyrostly stejné stvůry, jako byli jejich rodiče,“ stála jsem si za svým.
„Vypadni, Anno,“ zasyčela.
„Cože?“ musela jsem špatně slyšet.
„Vypadni,... jdi pryč Anno! Už tě nechci nikdy vidět. Co jsi to za člověka? Něco takového by má sestra nikdy neudělala,“ ne, slyšela jsem dobře, ale nedokázala jsem to nějak vstřebat. „Tak jdi už!“
Sestra plakala a křičela. Upírala na mě pohled, ve kterém se mísil vztek s bolestí... nenáviděla mě. Všechno jsem to přeci dělala pro ní a tohle mám za to? Odhání mě od sebe... Dobře, sestřičko, tak já půjdu. Zmizela jsem v lese, a nechala sestru žít svůj lepší život...

Dnes se podíváme nedaleko Proseka do LETECKÉHO MUZEA KBELY, místo které mě už od malička lákalo a kam rád zavítám i dnes.
„Nazdar kluci, mám pro Vás nové letadýlko, kam ho dáme?“ Nadhodil otázku první. „No hele, k nám už asi ne, žena už žbrblá. Odpovídá druhý. „No k nám taky už ne, toho posledního Iljušina jsem musel postavit do záhonu s jahodami a manželka řekla, že jakmile jí šáhnu na políčko s bramborami, poletím z baráku jako Messerschmitt.“ Odpovídá třetí. „A napadlo Vás už podívat se jinde?“ Položil další otázku ten první. „Myslíš, jako po jiných ženách?“ Diví se ty dva. „ Ale ne ženy, pozemek, najít jiný, větší a založit muzeum.“ Možná nějak takhle začala v polovině 60. let mezi odbornou leteckou veřejností živá diskuse o nutnosti zřídit specializované letecké muzeum, které by mapovalo vývoj československého letectví. Postupně uzrála myšlenka zřídit leteckou expozici při Vojenském muzeu VHÚ pod vedením Ing. Jaroslava Janečky, který se o uvedenou problematiku již delší dobu intenzivně zajímal. Onen palčivý problém prostoru, kde měly být sbírky soustřeďovány, se podařilo vyřešit přidělením části hangáru č. 40 na letišti ve Kbelích. Dnes zde najdeme největší část expozice. V září 1967 byla otevřena první improvizovaná výstava letadel. K blížícímu se výročí vzniku československého státu v roce 1968 byla snaha vybudovat důstojnou leteckou výstavu a uspořádat na letišti ve Kbelích velký letecký den. To už byl k dispozici celý hangár č. 40. Do tohoto rozvíjejícího se úsilí vpadly události po 21. 8. 1968, kdy naši republiku obsadila vojska států Varšavské smlouvy.
Na letišti probíhaly stavební práce na vzletové a přistávací dráze a tak letiště nebylo obsazeno cizím letectvem, ale bylo obsazeno po zemi a expoziční hangár byl dokonce několik dní střežen tanky. Letecký den byl zrušen a termín zahájení výstavy posunut na 11. 10. 1968 kdy byla výstava slavnostně otevřena a zaznamenala obrovský úspěch. Bylo vystaveno 62 letadel.
Od poloviny 70. let se zrodila tradice představovat veřejnosti při slavnostním otevření a u příležitosti Dne letectva nové přírůstky do Leteckého muzea včetně ukázek jejich funkce, což je dodržováno dodnes, pokud je to možné. V roce 1988 dokázal plk. Jaroslav Janeček přesvědčit nejvyšší místa o nutnosti rozšířit stávající prostory o další hangáry a hlavně celou přestavbu zafinancovat. Podařilo se opravit hangár č. 18 z 1. světové války a hangár č. 17 z první republiky a zároveň byly zbudovány i venkovní prostory pro rozměrnější exponáty. Muzeum vystavovalo už i těžkou bojovou techniku a prostředky protivzdušné obrany státu. S velkým leteckým dnem 8. 9. 1988 byla nová expozice představena veřejnosti.
V roce 1992 se podařilo získat depozitáře ve vojenském prostoru Lešany, kam byla odvezena většina z 550 ks těžké bojové techniky, která již začínala paralyzovat činnost muzea. V roce 1994 byla propuštěna či přemístěna většina zaměstnanců a uvažovalo se o stálém zavření muzea. Problémy přetrvávaly, neboť přibývalo rozměrných exponátů, ale ubylo pracovníků, kteří by je měli ošetřovat. K tomu došlo k vážnému poškození střešní krytiny hangáru H-18, ten musel být uzavřen a letadla vystěhována. Naštěstí se v roce 2002 změnil pohled na muzea VHÚ a začala být řádně financována.
V současné době má Letecké muzeum Kbely 2251 sbírkových předmětů, které se váží k letectví, kosmonautice, parašutismu a meteorologii. V evidenci se nachází 278 letadel. V expozici naleznete i oba typy proudových stíhaček nasazených ve 2. světové válce, ME-262 Schwalbe, jako v jediném muzeu na světě.
Vstup do muzea je zdarma a musím říct, že třeba o takové Muzejní noci se mi nechce z muzea ani domů.
Hezký večer a zítra se snad znovu podíváme na Prosek
Ahoj

Včera večer srovnala předvčerejší "voux paix". Přišla ke mě, pohladila mě po tváři, upřeně se na mě zadívala a zcela vážně mi povídá: "Mamko, ty jsi sexy lady." :D kam na to chodí?

Dnes Vám představím PROSEK, místo odkud budeme vyrážet, či kde se budeme toulat.
Název Prosek se objevuje už v 10. století, to zde byla osada a později vesnice, a protože jsem kupodivu nesehnal nikoho, kdo by tyto časy pamatoval, musíme věřit tomu, co nám zůstalo napsáno. Tak tedy. Název, zřejmě pochází ze slovesa prosekati, podle prosekané cesty, která tudy vedla. Ještě štěstí, že tenkráte někdo neřekl: „Museli jsme se tu tím pěkně prokousat, budeme to tu nazývat, Prokous.“ Během třicetileté války přišel zmar a pustošení a osada zpustla a v roce 1638 zde stály pouze čtyři chalupy, jedna vinice a krčma (to nejdůležitější, že). Dnes těžko představitelné, když tu v některých ulicích parkujeme ve dvou řadách a auta z první řady vyjíždějí přes chodník. Nicméně, až do přelomu 19. a 20. století byl Prosek velmi řídce osídlen. Nástupem průmyslového rozvoje Vysočan a Libně se Prosek stává periferní dělnickou kolonií.
1. ledna 1922 byl připojen k Praze. Dnes se nachází celý na území městského obvodu Prahy 9 a má nejstarší historii ze všech čtvrtí Prahy 9 srovnatelnou se samotným jádrem Prahy. Prosek má několik odlišných částí. Starý Prosek s kostelem sv. Václava z 11. století, farou a sokolovnou, kde bylo od května 1942 do konce okupace ukryto oblečení a také několik granátů, Jozefa Gabčíka a Jana Kubiše, kteří provedli atentát na Heydricha. Ve zdejším kuželníku parašutisté na jaře 1942 údajně i několikrát přespali. Starý Prosek má i svou náves, kde najdeme barokní Pietu, repliku viničního sloupu z 1. poloviny 17. století a také hostinec u Brabců, což byl největší pohostinský podnik na Proseku. V sále se hrávalo divadlo a byl tu zřízen i biograf. Na jaře při Proseckých májích a v září o Svatováclavské pouti náměstí ožívá atrakcemi či stánky oživující stará řemesla. Na Starý Prosek navazuje přírodní památka Prosecké skály s labyrintem podzemních chodeb. Legendy hovoří i o podzemní chodbě, vedoucí až do Staré Boleslavi. Škoda, že legendy o ní jen hovoří, rád bych se takovou chodbou i prošel. Další částí Proseka, jsou řadové domky na Novém Proseku, původně postavené v meziválečném období v polích. Dnes pole vystřídaly dlouhé paneláky sídliště Prosek, jehož součástí je rozlehlý Park přátelství se sochou Jiřího Wolkera, protkaný cestičkami a vodou, kaskádovitě plynoucí do jezera, u kterého se můžeme občerstvit v místní hospůdce na terase přímo nad vodou. Nad hospůdkou najdeme i velké dětské hřiště, kde se vyřadí děti všech věkových kategorií. Rozmanitost prosecké zástavby doplňuje vilová čtvrť na Krocínce, pokračující do sousedních Vysočan s velkými prvorepublikovými vilami a krásným výhledem na Prahu.
Na polích v prostoru nynějšího proseckého sídliště se konaly v letech 1911-1912 letecké exhibice českého průkopníka v letectví Jana Kašpara. Pokud by se Vám po leteckých exhibicích stýskalo, můžete navštívit nedaleký aeroklub Letňany, či letecké muzeum na letišti Kbely, sice neuvidíte samotného Jana Kašpara, ale letadel na zemi či ve vzduchu uvidíte dost a sem tam i nějakou tu exhibici. K další zajímavostem patří archeologické pátrání, spisovatele Eduarda Štorcha a jeho žáků, které podnikal v oblasti Proseka a Libně. Nevím, co tu vypátral, ale na základě těchto objevů napsal například dílo U VELIKÉ ŘEKY. Možná, protože je Prosek na severu Prahy, možná jen z nedostatku fantazie se jmenují některé ulice podle měst na severu Čech. Např. Rumburská, Litvínovská, Harrachovská, Veltruská a Lovosická.
Tolik z dnešního povídání o Proseku, užijte si hezký večer a snad zítra Ahoj.

maminky rada ? asi mě chytl zánět dutin,včera tlak na kořene nosu a dnes už mě bolí i tvář pod okem a zuby.Nahřívám nad párou ,nahřívám tvář gelovým polštářkem,dávám Olynth sprej.Na ORL nechci ,byla jsem jednou a stačilo 😢

Mám radá námořnický stýl a vyšívaní

Tak jsem testovala pivo Krušovický ležák za studena chmelený. Musím říci, že v den kdy měl balíček dorazit jsem byla celkem nervozní a plná očekávání. Je to moje první testování, tak jistá nervozita tam byla. Když balíček dorazil úplně mě překvapil. Vzhled piva se mi moc líbil a dostala jsem k němu i pulitr z kvalitního silného skla. Během pár dnů jsem rozdala téměř všechny piva mezi mé jak příbuzné,ale hlavně kamarády a známé. Někteří si pivo pochvalovali a to zejména ženy,ale co se týče mužů, moc nadšení nebyly. Mě pivečko celkem chutnalo,asi jako jedné z mála. Ale jinak musím konstatovat, že mě testování bavilo a užívala jsem si ho společně se všemi co se staly zároveň se mnou testery🙂

Nový darék pro kamaradku, výšívaní bylo jednoduché, ale trválo to asi 2 hodiny, brrrr

Hezký večer! Omlouvám se za včerejší výpadek ve slibované procházce na/za hradby v Písku. Dnes to napravím. Tak tedy, znáte tu písničku o Putimské bráně? Ta stávala v Písku. Dnes již nestojí, ale písnička přežívá dál. I ty dvě panenky se pořád dívají. (Kdo nezná, může poslechnout -

V místech, kde brána bývala je dnes příjemný parčík v parkánech. Konají se zde různé kulturní akce. Z hradeb samotných toho v Písku až tolik nezbylo, přesto se sem tam nějaký kousek zachoval. Pokud půjdete podél řeky, naleznete zde příjemnou promenádu a na ní vodní elektrárnu. Písek patřil mezi první města, kde se používala elektřina k veřejnému osvětlení. Elektrárna je stále funkční a můžete si ji prohlédnout i zevnitř.

Tam kde se dnes nachází Palackého sady býval kdysi hradební příkop. Dnes je to příjemný park, kde se koná množství kulturních akcí a který vybízí k příjemnému odpočinku. Pokud po procházce městem zatoužíte po klidu a zeleni, tak pro vás mám ještě jeden tip nedaleko centra. Městský ostrov. Ano, i Písek má ostrov. Nachází se zde restaurace, dětské hřiště, minigolf a můžete si vypůjčit i šlapadla.

Další zajímavosti, které může Písek nabídnout se nachází již za hradbami. Například zemský hřebčinec, památník A. Heyduka, bývalý městský hřbitov - dnes park, motokárový areál, pozůstatky hradiště z mladší doby bronzové na vrcholku Hradiště, lezecké centrum a příjemné promenády kolem Otavy. Perličkou může být návštěva středověké krčmy s dobovou atmosférou.

Věřím, že Písek má co nabídnout každému. Pokud jsem něco zapomněla zmínit, tak myslím, že vše zajímavé a lákavé je dobře značeno na místě. Příště se podíváme do blízkého okolí města!

dennaprase dneska...zjistila jsem, že nemám žádné boty na léto, tak jsem měla tak skvělý nápad, že vezmu obě děcka a půjdem se podívat do obchodáku. V CCC mi vybírání bot zabralo asi půl hodinu - je to sice jen na písek, ale musí to mít nějakou štábní kulturu. Za tu půl hodinu stihlo jedno 1,5leté a druhé 3,5leté dítě prodejnu CCC přestavět k nepoznání. Vydali jsme vítězně k pokladně. Kde nás nečekaně čekala fronta - děcka už nervozní, chystali se na druhou stranu obchodáku do prodejny vín, začít to rekonstruovat i tam. Hurá poslední ženská přede mnou a co se nestane...zamrzne pokladna EET, dalších pět minut se čeká na další prodavačku, aby vám řekla, že "rozmrzání EET" trvá dvě hodiny, takže máte přijít pak...to jako fakt? Fakt! Děcka nasrané. Slibuji venku zmrlinu. Kupuji zmrzlinu. Venku kravál, že je točená, není kopečková a navíc není modrá! Jedem do Globusu, slibuji autíčka. Spokojenost na obou stranách. Na parkovišti Globusu místa pro rodiče s dětmi obsazeny, parkuju blízko vchodu na normální místě. Upozornuji, že jsem se vešla do pruhů a i když jsem měla otevřené dveře, stále tam bylo místo. Nákup v autíčko proběhl celkem v klidu, nacpala jsem je všemi možnými ochutnávkami. Večeře dnes není nutná. Vítězné nakládám nákup do auta i děti. Chvíli to trvá než je zapášu do sedaček, takže mám otevřené dveře. Slyším troubení, nereaguji. Slyším opět troubení. Zvednu hlavu a vedle mě se snaží zaparkovat maličký citroen C3, zavírám dveře u dětí a čekám až si madam vedle mě zajede. Znovu otvírám dveře a pokračuju v pásech. Vylezou dvě stokilové ženské. Ptám se ji slušně zda-li jinde nebylo místo. Ukáže a mi fakáč a jde pryč? A abych toho neměla málo, doma zjistím, že se mi rozsypal třinový cukr do celé tašky s nákupem, a jak jsem to chtěla zapít tou zdravou colou (po redbullu 🙂) tak jsem si tou pitomou flaškou postříkala oblečení, co jsem koupila děcká, páč ta cola byla natřepená z auta, což mi samozřejmě v tu chvíli nedošlo (navíc byla hnusně teplá). A protože toho mám málo, tak jako bonus ti moji miláčky vyhodili z třetího patra ovladač od televize z balkonu - zatím nedohledán. Namasté

Počasí je luxusní a já si konečně užívám procházku s kočárkem.