Vzhledem k několikatýdenní absenci intenzivnějšího pohybu (no vy byste si šli zaběhat poté, co jste investovali několik tisíc do ne moc úspěšného IVF?) se mi na těle začínají objevovat různé pneumatičky a bochánky. Ano, může to být následek všech těch hormonálních injekcí, estrofemů, prednisolů a dalších dobrot. Ale obávám se, že viníkem budou všechny ostatní pochutiny nehormonálního rázu. (I když takový kuřecí steak by možná mohl obsahem hormonů injekcím konkurovat...). Dospívám k neradostnému zjištění, že mě v horizontu několika dní až roků - podle toho, jak se bude situace (rozuměj transferované embryo) vyvíjet, čeká nějaká ta dietka...

A na diety máme v rodině experta na slovo vzatého. Tedy expertku. Moje maminka by mohla klidně sepsat Encyklopedii diet. Nepamatuji se, že by někdy nějakou dietu nedržela. Začalo to vajíčkovou, kdy jsme několik dní jedli k snídani i večeři vajíčka v a různých úpravách. Maminka je i obědvala, nás zachraňoval, jindy tak nenáviděný, oběd ve školce. Po několika dnech se maminka osypala a začala se mírně dusit. Tatínek ji odvezl na pohotovost, kde ji píchli něco proti alergii a vajíčka byla na dlouhou dobu stažena z jídelníčku.

Další experiment byla oblíbená šlehačková dieta. Každé jídlo se muselo zapít deci šlehačky. Ta opravdu zabrala - maminka dostala žlučníkový záchvat a několik dní nejedla nic jiného než karlovarský suchar namáčený v černém čaji.

V rychlém sledu následovaly bodová, proteinová, ketonová, podle Margity, Dukanova, podle Zagorové, ovocná....

Poslední úspěchy slavila slavná dělená strava. Pravda, na návštěvách byla maminka trochu protivná, protože odmítala dát do pusy zvířátko spolu s kytičkou, ale kila šla na nějakou dobu dolů. A pak zase nahoru...

A tak maminka svůj boj s váhou vzdala. Je teď sice prostorově výraznější, ale na nedělní návštěvě si s námi klidně dá guláš se dvěma a vypadá spokojeně. A energie má na rozdávání.

Už od těhotenství jsem věděla, že mu/jí ušiju deku.

Dala jsem si čas, protože jsem chtěla, aby byla na míru pro konkrétní děťátko. Až ho budu znát.

Až budu s nitkami do deky zašívat konkrétní požehnání...

...chci se s vámi podělit o to, co se mi při šití deky pojilo s výchovou dítěte:


:: přestože byla představa výsledku docela konkrétní, reálný výsledek už nutně nemusí být přes veškerou snahu (nebo právě proto) stejný.

 :: když nevím jak dál, nesmím se zaleknout, ale prostě volně pokračovat.

 :: nemám ráda, když mi do toho někdo kecá.

:: když se trápím řešením nějaké situace, je lepší jít spát...

:: po zjištění toho, že jsem udělala jednu viditelnou chybu, stačí si uvědomit, že i tak je deka použitelná ...

:: když jsem zjistila "aha, takhle to nejde", tak to s úsměvem udělám příště hned jinak.

:: i zapomenuté drobné nitky jde dodatečně odstřihnout...

:: že není to jen o šití, ale o užívání si té hry

:: že nesmím zapomínat na manžela

:: a že příště už budu zkušenější. 🙂

...a ještě pár fotek, jak to všechno dopadlo (zatím jen to šití, na výchově pracujeme. A ještě nějakou dobu budeme)

přední hrací strana

Od samého prvopočátku našeho odvážného projektu zvaného IVF mě provází dilema? Říct či neříct? Případně komu ano, komu ne...

Potencionální prarodiče jsme vyřadili hned v prvním kole úvah. Zbytečně bychom je stresovali.  Jít s pravdou ven v práci? A pak celé tři měsíce sledovat pokoutné pohledy kolegyň zkoumajících klenutí mého pupku?  Přátelům? Řekneme to jednomu a za pár dní to ví všichni. Sice by s námi jistě celou anabázi sdíleli a podporovali nás, o tom nepochybuji, ale opravdu chci, aby v okamžiku, kdy odejdu na toaletu, řešily kámošky, jestli mi náhodou po té stimulaci nějak nenarostla prsa a jestli ten pupek je z hormonů nebo jen moc žeru... Nakonec jsme vybrali jen dva velmi spolehlivé a nejbližší páry, které o všem ví. Jinde mlžíme.

V práci jsem si vzala na čtrnáct dní dovolenou. Při bloumání mezi regály supermarketu potkávám kolegyni.

 "Jé, ahój! Tak vy už jste doma z dovči? Jak bylo?"

"No, my jsme zatím nikam nejeli. Užíváme si doma."

"No jó. Teď bylo krásně, co? Koupák, výletky... pohoda."