Bylo 4.1.2017 a já jela na obyčejnou kontrolu, která byla 3 dny po TP. Monitory dopadly úplně skvěle, takže jsem cestou na UZ přemýšlela, co udělám manželovi k obědu.😁 Ale! Na UZ zjistili, že se nám ztratila plodová voda. Doktoři si pořád mysleli, že ze mě prostě odtekla, tak dělali testy na plodovou vodu a samozřejmě vyšly negativně. (Možná jsem byla prvorodička, ale plodovou vodu bych poznala). Tak si mě tam nechali, protože hrozilo něco malému Tadeáškovi a tak jsme dostali antibiotika. Snad každou půl hodinu jsem chodila na monitory, aby věděli, jak to s malým vypadá a kupodivu - monitory byly výborné. Poté mě přišel vyšetřit doktor a ptal se mě, jestli chci čekat nebo ne. Já mu samozřejmě řekla, že bych to ráda měla za sebou. Ihned zavolal sestru a řekl, ať mu přinese jednu tabletku na vyvolání. Zavedl jí, což bylo hodně nepříjemné a řekl mi: "Teď budeme čekat na nějaké kontrakce, do půlnoci ale budete mít odrozeno." Já jim nechtěla věřit, protože hodně lidí si stěžovalo, že při vyvolání měli akorát bolesti, nic se nedělo a tak jim museli dát třeba 4 tabletky, což jsem opravdu nechtěla, pochopitelně. 😂 Tabletka mi byla zavedena v 15:25, bolesti začaly už v 16:00, tak jsem dala info manželovi, že může přijet - bude se totiž rodit. Když byly bolesti tak nesnesitelné, poprosila jsem doktora, ať zavolá primáře a dají mi epidural. Primář přišel - byl neskutečně milej, vysvětlil mi co a jak, a napíchnul ho. Všechen personál mi slíbil, jak se mi do 10 minut uleví, že nebudu skoro nic cítit. Ejhle, 10 minut pryč a manžel byl úplně na nervy, že mi to vůbec nepomohlo - bylo to snad ještě horší, než předtím. 😣 Snažila jsem se kontrakce krásně prodýchávat a fakt mi to pomáhalo. Opět přišel doktor a řekl: "Ty brďo ženská, Vy jste nám teda pokročila, během 20ti minut jste se otevřela ze 2 prstů na 8 (ani nevíte, jak se mi v tý chvíli ulevilo, protože jsem věděla, že chybí už jen kousek a malý bude venku). Mezitím jsem šla hopsat na míči, aby hlavička sestoupila níž do pánve - vydržela jsem tak 5 kontrakcí déle se to nedalo. Sestřička mi řekla, že na mě znova kouknou a ejhle - otevřená na 10cm, pojďte se přesunout na sál, jdeme rodit (v tu chvíli jsem pocítila obrovskou radost a úlevu).Vylezla jsem na křeslo a přišla první kontrakce .. zatlačila jsem jen, co to šlo a doktor mi sdělil, že budu muset tlačit víc, jelikož se chlapcovi moc ven nechce, takhle se to opakovalo ještě 3x a na pátou kontrakci byl malý Tadeáš na světě - šel špatně ven, jelikož tam měl šprajcnutou ručičku a měl pupečník okolo krku, tak proto se mu lezlo špatně. Malého mi ihned položili na bříško, kdyby jste viděli manžela, jak se na nás díval 💕 jeho výraz si budu pamatovat navždy. Řekl mi, že děkuje za krásnýho syna, dál mi pusu na čelo a začal brečet. ☺ Nevydržela jsem to a slzy štěstí se mi v okamžiku spustily taky. Náš syn Tadeáš se narodil ve 20:45, takže pouhých 5 hodin od podání tablety a vážil 3250gramů. Moc ho milujeme a jsme za něj neskutečně vděční. 💜

Život nezačíná porodem, ale těhotenstvím. Vlastně začíná ještě dřív, dávno před těhotenstvím. Budoucí maminka se narodí a už tehdy, jako malá holčička po narození, si s sebou na svět nese několik set tisíc až 2 miliony vajíček (okolo 20. týdne prý dokonce okolo 6 milionů). Její maminka, budoucí babička, tak v sobě nosí zárodky svých vlastních budoucích vnoučat. Příroda je opravdu neuvěřitelná a mnoho věcí je nad možnosti našeho racionálního chápání...

Síla rodiny a její energie je velká, mnoho věcí se tak přenáší nejen geneticky, ale také energeticky – sklony k určitému chování se začínají formovat částečně už v době těhotenství. Dítě od zhruba 15. týdne slyší a naučí se tak rozeznat hlas svých rodičů (od zhruba 28. týdne). Okolo 25. týdne si dítě vědomě hraje s pupeční šňůrou, okolo 30. týdne otevírá oči. Jeho život opravdu začíná měsíce před tím než ho my pochováme. Ještě dříve před tím ale dítě vnímá energii – to základní „cosi“ co vnímáme všichni, více nebo méně.  To co v nás plyne, co nás oživuje. Čím se řídíme, když říkáme „nějak jsem to věděl/a“.

I když tedy s děťátkem budoucí maminka nekomunikuje nějak vědomě (mluvení, zpívání, hlazení bříška, čtení nahlas apod.), neustále probíhá výměna energie mezi ní a miminkem. Dítě na nálady maminky reaguje a bere je za své, prožívá je jako své vlastní.

Dítě vnímá emoce maminky přes hormonální nastavení jejího těla (zjednodušeně adrenalin = stres, endorfin = klid a radost). Dítě ale vnímá víc: je energie maminky klidná a vyrovnaná, plyne volně? Má jí dostatek? Nebo je maminka vyčerpaná? Má starosti, je přetížená, protože řeší rodinné konflikty, nedostatek financí, potíže v partnerském soužití? Bylo těhotenství neplánované a žena zažila šok? Objevují se u ní úzkosti nebo deprese? Nemůže se rozhodnout jestli si má dítě ponechat nebo ne? Má strach z porodu, z toho jestli zvládne péči o své první dítě / jak zvládne péči o další dítě? Cítí se připravená? Má podporu nebo prožívá osamělost? Dítě a maminka jsou spojené, to jak se daří jednomu určuje jak se daří druhému. Napojení na maminku je velmi silné i po porodu - zhruba do konce 1. roku dítě vnímá sebe a maminku jako JEDNO. Představte si tedy jak velké je napojení na maminku dokud je miminko přímo v ní...

Těhotenství je zvláštní, opravdu „jiné“ období v životě ženy. Může být krásné a pohodové kdy žena cítí svoji ženskou sílu, uvědomuje si to, že má jedinečnou schopnost dát život a být někomu tak moc blízko... Může to být ale také hodně náročné období. Jak se s mnohdy rozporuplnými pocity v těhotenství vyrovnat?

1. Postarejte se o svoji fyzickou pohodu – to hodně souvisí s tím jak nám funguje hormonální systém a také s tím jak na tom žena byla zdravotně už před těhotenstvím, jestli užívá léky apod. V průběhu těhotenství je možné zdraví podpořit :

Například, že život se skládá z momentů.

Okamžiků, které ani nevnímáme a nepovažujeme je za důležité.
Drobnosti, které děláme každý den a procházejí našimi životy bez většího povšimnutí.

Nevěřila jsem tomu.

Vždycky jsem si všímala jenom velkých věcí.
Věcí, které byly podle mě důležité, protože měly velký význam.

Stejné to bylo, když jsem se stala mámou.
První zub, první slovo, první krůček.

Velké věci, které stojí za to, aby se zapsaly a nafotily. Abychom se s nimi podělily mezi svými přáteli a nadšeně je sdělovaly okolí.

Dnes je ten den, kdy náš velký kluk udělal první krok a řekl poprvé "táta".

Ale co ty malé okamžiky, které skoro nevidíme?

Co předchází tomu, než Vaše dcera nebo syn udělají první krok?

Je to pohupování na kolínkách, přidržení se stolu...
Není to první krok, je to jen malý nepatrný pohyb, který trénuje několik měsíců, aby byl dokonalý a vedl k tomu dokonalému PRVNÍMU KROKU.

Když naše nejmladší dcera namalovala první kolečko pozorovala jsem ji předtím.

Několik týdnů se snažila správně uchopit pastelku a jen ledabyle čmárala na papír, ale i to byl trénink.
Malý trénink před velkou věcí.

Ve shonu každého dne a se všemi povinnosti je snadné přehlédnout tyhle drobnosti, které jsou pro naše děti důležité.

Neustálé utírání otisků dětských prstíků ze zrcadel, umývání pasty z umyvadla.
Počítání do deseti a čtení slabik, které nedávají velký smysl.

Strachování se o to, aby se jim nic nestalo a o sebe, aby jsme všechno udělaly správně.
Zvládání každého dne i s minimem spánku a s tolika šálky kávy, že už  nám jen při zaslechnutí slova "kofein", naskakuje husí kůže.

Ježdění sem a tam a stále dokola.
Na nákupy, do školy a do školy. Ráno, odpoledne.
Kroužky plavání, tancování, modelování a zpívání.

Mytí nádobí a vyndávání dalších čistých talířů.

Plnění pračky, které nikdy neskončí.

Utěšování plačících dětí, stírání slz a hledání kapesníků, které v kapse byly, ale už z nějakého záhadného důvodu nejsou.

Psaní zpráv větším dětem a domlouváním se s nimi, kdy pojedou domů a kde se sejdete.

Ale když jsem tak pozorovala naši nejmladší dceru, jak se snaží namalovat kolečko, došlo mi, že jsem se mýlila.

I když se to nezdá, ale každý krok, který podnikneme před dosažením svého cíle, je důležitý.

Chvíle, které nás naplní štěstí a berou nám dech nejsou většinou chvíle velkých vítězství.
Tvoří je drobné, obyčejné věci.

První napsané slovo.

Pohled na spící tvář našich nejmenších.
Úsměv, když s radostí jedí zmrzlinu.

Když sevřete tu malou ručku ve své.

Ale ne vždycky přijdou  úžasné okamžiky v pravou chvíli a my je můžeme ocenit.

Někdo mi nedávno řekl, že se mu mé články zdají patetické.

Dřív bych měla snahu vyvracet mu tento názor a tvrdit, že nejsou takové.
Ale dnes vím, že občas patetické jsou.

Neustálé připomínání toho, že jako mámy řešíme spoustu nelehkých věcí, saháme si na dno svých sil a možností a vždycky musíme najít cestu a způsob jak ze všeho ven.

Vyčerpání, fyzické vysílení, pocity frustrace a zoufalství.

Všechno by mělo být zázračně vykoupeno jedním úsměvem od našich dětí, pohledem na to, když spí a pocitem štěstí, když je objímáme.

Ale víme, že to tak není.

Někdy jsem rozčilená na své dcery, že i kdyby mě objímaly celou věčnost, nepomůže to.
Ne, opravdu ve chvíli, kdy mi padá nákup z rukou, jedna dcera si stěžuje na kamarády ve škole a nejmladší vylije skleničku pití na stůl, nemůžu se dívat na své děti a skákat radostí a tančit s nimi.

V tu chvíli mám vztek a chci se vším praštit na zem a někam utéct.

Je to ale normální, známe to všechny mámy.

Milujeme své děti nejvíc na světě a nesnášíme sebe samé, když na ně zakřičíme.
Chtěly bychom být lepší, klidnější, mít víc času a trpělivosti. Umět krásné dorty, hodiny s dětmi vyrábět zvířátka z papíru a radovat se z dnes teprve druhé pračky prádla.

Ne, nemůžeme z toho mít radost a to, že ji nemáte, je normální, nemusíte se obviňovat, že nejste dost šťastná máma a neprožíváte jen pocity euforie a lásky.

"Ve všem, co nás obklopuje a s čím se denně potkáváme, je chemie. Žijeme v chemické době, době jedové.

S příchodem našeho dítěte na svět jsme se dopady okolního prostředí na nás začali více a více zabývat, protože nám není lhostejné naše zdraví a zdraví našich blízkých. Jako jedinci asi příliš neovlivníme kvalitu vzduchu, který dýcháme, ale je toho spoustu, co ovlivnit můžeme a dokonce velmi jednoduchými kroky.

Máte chuť na změnu k lepšímu? Pojďte do toho s námi!"

Ve všem, co nás obklopuje a s čím se denně potkáváme, je chemie:

• Bydlíme v obydlích složených z chemických látek.
• Obklopujeme se věcmi, které jsou plné chemie.
• Pijeme zamořenou vodu plnou chlóru, hormonů a antibiotik.
• Dýcháme vzduch plný jedovatých plynů.
• Jíme jídlo obsahující spousty hnojiv, postřiků, konzervačních látek, barviv a umělých náhražek.
• Oblékáme si oblečení ze syntetických materiálů obsahující chemická barviva.
• Používáme drogerii od hlavy až k patě plnou ingrediencí, které ani neznáme.
• Užíváme bez rozmyslu spousty farmak...

A mohli bychom pokračovat dál a dál než by byl výčet úplný.