Vždycky se nechám nachytat na nějakém domácím porodu nebo jiném výkřiku po svobodě od kdejaké lesany.

Tuhle jsem narazila opět na jednu lesanu level 8 000 volající po domácích porodech, svobodné informované volbě, větších právech rodiček a bla bla bla.

Jenže je to bohužel pravda. Skutečně je ostudné, že nemám tu svobodnou volbu, kde a jak rodit. Tak jsem si sepsala porodní plán přímo na míru. To víte, pro jistotu, kdybych se někdy náhodou rozhodla pro harakiri jménem další dítě.

• Chci mít po celou dobu porodu k dispozici bicí soupravu. Bicí mě uklidňují. Každá rodička má mít právo na bicí.
• Nepřeju si, aby po dobu porodu hlasitost mluveného slova přesáhla hranici 65 decibelů. Taktéž preferuji příjemněji zabarvené hlasy, pokud možno hlubší – alty, barytony, ideálně basy. Je to dobré pro další vývoj dítěte. Toto rozhodnutí je závazné a zcela zásadní, proto ho laskavě berte na vědomí. Pokud bude u porodu asistovat porodní asistentka se sopránem, celou situací se bude zabývat můj právník.
• Bezprostředně po porodu požaduji, aby personál porodnice vytvořil čtyřhlasý sbor a zazpíval úryvek z opery Rusalka „Květiny bílé po cestě“. Důvodem je okamžitá podpora laktace a tento postup mi doporučila má soukromá laktační poradkyně.
• Přeju si plný bonding. Nejlépe aby u toho byl James Bond.
• Nepřeju si žádný druh chemické anestézie. K tomuto účelu bohatě postačí palička od bicích.
• Nepřeju si holení genitálií. Nemohu riskovat nastydnutí miminka během porodu.
• Přeji si snížit počet monitorů na nezbytné minimum, aby mi nenarušoval hru na bicí během porodu.
• Vyhrazuji si právo vybrat dítěti jméno až po jeho narození poté, co zjistím míru jeho hudebního sluchu a mohu tedy kompetentně posoudit vhodnost jména Wolfgang Luciano Ludwig. Do té doby ho prosím neměřte ani nevažte, aby budoucí génius nebyl ničím ovlivněn.
• Velice si přeju, aby v okamžiku narození dítěte zazněla symfonie Osudová a při našem odchodu Requiem.

Věřím, že má přání budou vyslyšena a že nás všechny můj porod vyzdvihne na vyšší úroveň bytí, o čemž bychom si v budoucnu mohli povídat při společných meditacích nebo při hromadném tandemovém kojení.

Celý článek i s fotkou zde:

Je pět hodin ráno a dítě pláče. Už zase, po kolikáté vlastně? Když to bylo počtvrté, přestala už jste to počítat.
Projdete celým bytem a šlápnete na dětské lego, které už zase leží všude.
Ve dřezu se vrší nádobí, které jste nestihla včera umýt a v koupelně na Vás čeká hrozivě plný koš na prádlo.

Zní Vám to povědomě?

Tohle je život mámy. Někdy je stresující a těžký. Jindy je bláznivý a vyčerpávající.
Někdy je to testování naší trpělivosti doprovázené bolestí hlavy.
Ale dnes Vám tu chci říct, že to za to STOJÍ.

Stojí to za každou těžkou minutu, náročnou situaci a vyčerpávající zkušenost.

Sdílejme spolu všechno co prožíváme, celou tuhle šílenou jízdu mateřstvím, protože i když to tak nevypadá, všechny mámy kolem Vás to znají. Prožívají to samé jako Vy každý den.

A modlí se za lepší zítřek.

Jak ale najít štěstí v něčem co Vás emocionálně a fyzicky dostává až na samé dno?
Jak můžeme během toho, co se snažíme vychovat naše děti co nejlépe, stále dokola utíráme otisky dětských prstů ze zrcadel, sbíráme hračky, které se povalují všude po domě a hromada prádla už je tak velká, že se před ní skrýváme?

Něco Vám prozradím.

Každá tahle věc, všechno to, co denně nesnášíte, to všechno by Vám chybělo, kdybyste to neměla.
Zní to šíleně? Je to šílené!

Ale kolikrát jsem seděla v křesle a počítala minuty do probuzení mé dcery, i když jsem věděla, že až se vzbudí, budu další dvě hodiny mít plné ruce práce a budu si přát, aby zase usnula.
Stejně jsem ale chtěla, aby už vstala.

Abych ji mohla pochovat, přivonět si k ní, dívat se jí do očí a pomazlit jí.

Nejsem to jenom já, ale miliony rodičů po celém světě se těší, až jejich děti odjedou na letní tábory. A pár hodin po té, už nervózně přešlapují v jejich tichém bytě a přerovnávají plyšáky na postelích svých dětí.

Zaručený recept jak si užít mateřství není.

Napsala jsem ale pár bodů, které Vám možná pomůžou vidět mateřství trochu jinak.

1. Smějte se

Je důležité naučit se smát. Zní to divně, že? Každý se přece umí smát.
Ale kdy naposledy jste se opravdu zasmála? Od srdce a naplno?
Samozřejmě jsou situace, kdy Vám do smíchu není a není možné se z nich radovat.
Zažila jsem a nejenom já i Vy, my všechny jsme zažily a zažíváme situace, kdy rozhodně nemáme čemu se smát a kdy místo radosti cítíme jen stres a vyčerpání.

Když ale zkusíte v těch méně vypjatých smích místo křiku, objevíte něco zázračného.

2. Objímejte se

Miluju mazlení se svými dětmi, to jak voní, jaký je to pocit, když mě obejmou. Být máma je někdy natolik  vyčerpávající, že zapomínáme na tolik potřebné věci.
Je to zvláštní, ale když byla naše nejmladší dcera sotva pár týdnů stará, milovala jsem naše noci. Kdy jsem jí chovala a kolébala zpátky ke spánku v naprosto tichém bytě. Držela jsem ji v náručí, poslouchala tak dýchá a dívala se na ten malý zázrak.
Někdy nemáme chuť na to přitulit si dítě, které se ještě pět minut zpátky vztekalo na podlaze v obchodě. To je jasné. Když ale můžete, objímejte se. Chovejte je v náručí dokud můžete a dokud chtějí.

3. Buďte s rodinou a bavte se

Se všemi povinnostmi jsem si jistá, že si teď říkáte, kde mám ještě vzít čas na nějaké hraní?

Jsou dny, kdy na hraní čas nezbývá. Kdy pobíháme sem a tam, věšíme prádlo, vaříme večeři, běžíme nakoupit a v osm  hodin večer padneme na sedačku vyčerpané.
Práce, škola, domácí úkoly, kroužky, uklízení, lekce tance a seznam by mohl pokračovat. Nemá vlastně konec.

Čekáte miminko, bříško už se začíná zvětšovat a  Vaše běžné oblečení  se stalo nepohodlným nebo dokonce naprosto nepoužitelným?  Je na čase podívat se po nových kouscích oblečení do šatníku? Pak určitě navštivte internetový vyhledávač, kde si můžete vybírat ze širokého sortimentu těhotenské módy velmi vysoké kvality. Ani v těhotenství nemusíte slevovat z Vašich nároků na vkusné a pohodlné oblečení. Nakupovat můžete i v e-shopu z pohodlí domova, kde se mj. dozvíte i spoustu užitečných rad a informací, které jistě oceníte.

Stačí si jen vybrat.

Jistě oceníte i praktické oblečení uzpůsobené pro pohodlné kojení. V nabídce mají některé eshopy už zařazenou novou kolekci, tak neváhejte a připravte se  včas. Důraz klademe především na pohodlí, praktičnost a vysokou kvalitu použitých materiálů. Řada výrobců používá výhradně přírodní látky pocházející z Evropy.

ZDROJ: Happymum.cz

Ahoj všem! 

Rozhodla jsem se podělit o svou zkušenost s vysazením HA, protože a poněvadž to může třeba někomu pomoc. Bude to dlouhé čtení, ale nechtěla jsem to okleštit o nic, abych nezabila žádnou "skrytou otázku" někoho, kdo chce třeba najít nějakou odpověď.

Je mi 35 let, trpím celoživotní diagnózou chorobné zodpovědnosti a chudého workholika. Úspěšně jsem se léty vypracovala až k řadě fyzických i psychických trablů a HA do sebe cpu od 17ti, tedy krásných neplodných 18 let. Nechala jsem si ji kdysi nasadit po selhání "mechanické antikoncepce", které mě odeslalo štandopéde k Apolináři na přerušení počatého těhotenství. Srdce krvácelo, mozek řval zodpovědnostní argumenty typu: "Chudák dítě, co mu můžeš nabídnout???!!!" a zdravotnický personál na mě koukal skrz prsty, neboť jsem měla na čele nálepku lehkomyslné nezletilé vražedkyně nemluvňat. Následná volba byla tedy jasná - HA.

Za svou letitou éru požíračku hormonů jsem projela od Triquilaru, přes Mercilon, Lyndinette a bůhví, jak se ty všechny mrchy jmenovaly a zaparkovala až na poslední štaci jménem Sylviane. Nikdy jsem nepociťovala nic zvláštního, nevnímala jestli mi prášky sedí, nebo ne, jestli mám pleť horší, lepší, tloustnu, hubnu...brát prášky bylo prostě normální a já jsem byla prostě já.

Okolí si ťukalo na hlavu a mysleli si své - divná ženská, která ve svých 35 cpe prášky, to asi nesnáší děti. Necítí biologické hodiny, to asi bude pěkná megera....bla bla bla. A já mezitím mlčky chodila "ošňufávat" své skvělé a úžasně okouzlující maličké neteře. Za zavřenými dveřmi ze mně byla dokonale se rozplývající a rozmazlující teta. Děti bych ráda, ale...zodpovědnost a "podivný" stav mého dlouholetého vztahu mi prostě vnitřně nedovolili, vysadit a pustit se do výroby vlastního "šmudlátka ošňufávátka".

Až jednoho dne se něco přelomilo a kdosi ve mně probudil fázi: "Má-li se stát, tak se stane." A navíc - začala jsem si všímat, co se ze mně stalo...kdysi krásné a všemi obdivované vlasy se se mnou už léta loučili po hrstech, stále oteklá s metabolismem postřelené želvy, nespavost, deprese gradující v katatonické stavy, které střídaly sebevražedné nápady. Bezemoční, pragmatické, prostě mi to bylo šumák a vše se dá zařídit. Myslela jsem si, že za vše může má životní situace a enormní stress...ale pak jsem narazila na článek o nedávné severské studii, která pojednává o vlivu HA na vznik depresí...v případě nasazení mezi 15-18 rokem prý 100%!!!!A tak jsem začala přemýšlet, jestli to třeba nemůže být pravda...plus ty vlasy, atd...hm to stojí za zamyšlení. 

V úterý 2. srpna jsem objednaná na kontrolu ke své gynekoložce. Po kontrole a objednání na další týden odcházím, že tento týden to tedy ještě nebude. 
Ve středu ráno vstanu, posnídám, uklidím co je třeba a začnu se probírat věcmi co je třeba vytřídit. Je 11 hodin a jdu dát vařit brambory na oběd. Když vstanu z gauče a jdu do kuchyně, najednou mám mokro mezi nohami jako bych se počůrala, ale na záchod se mi nechtělo. Co teď? Byla to plodová voda? Ale nebylo jí nějak málo? Doktorka na kontrole říkala, že to na porod ještě nevypadá. Co mám dělat!!! No nic zavolám manželovi a zjistím kde je, kdyby bylo potřeba už vyjet do porodnice. Když telefon zvedne zjistím, že je v lese a tak do pul hodky by mohl být doma. Řeknu mu, že mi asi praskla voda, žádné bolesti nemám a nevím co mám dělat. Domluvíme se, že zavolám do porodnice a zeptám se na radu. V porodnici mi řeknou jestli to byl jen malý výtok, ať si zajdu jen ke svému doktorovi a ten zjistí jestli je to plodová voda nebo jen nějaká poplach. Volám zpět manželovi, ať dojede, že pojedem k doktorce. Jenže než manžel dojede tak mi odteče další půl litra vody a už není pochyb, že mi praskla voda. Tašky do porodnice mám nachystané už měsíc, takže když manžel dojede, nasedneme do auta a jedeme do porodnice. Voda pořád teče. Sedím na ručníku, ale když před porodnicí vystoupím z auta všechno mám mokré. 
Zazvoníme na porodním oddělení.Otevře nám sestřička, zeptá se co se děje, řeknu jí, že mi praskla plodová voda a mám ještě týden do termínu porodu. Přejdeme na příjem. Dám jim zcela promočenou vložku, postříká jí a zjistí že je to plodová. Dají mi noční košili a udělají ultrazvuk. Miminko je zatím v klidu takže se bude čekat. Pokud porod nepropukne do 24 hodin od prasknutí vody, bude se muset vyvolat.
Přecházím na pokoj, kde si mám odpočinout, protože porodní bolesti zatím nepřišli. Manžela posílám domů, že kdyby něco tak zavolám a dojede. Ležím na pokoji. Čtu si knížku, sleduji televizi. Nic se neděje. Měla bych spát, ale vůbec to nejde když si člověk uvědomí, že za chvíli už tu bude nový človíček. Setřičky jsou milé, chodí mě kontorolat. V 19 hodin, se mění směny. Sestřička se semnou přijde rozloučit, že odchází a příjde nová a pokud se nic nestane přes noc, že v 7 ráno mi začnou porod vyvolávat. 
Je 20.30 a jakoby první kontrakce, ale kdo ví co to je. Nebudu plašit. Po čtvrt hodině další. Řeknu to sestřičce, že teda přesně nevím, ale že už snad asi jo. Ve 22 hodin, si řekneme se sestřičkou, že to teda asi začíná, vyšetří mě. Jsem otevřená na 2 prsty.  Ve 23 hodin dostávám kapačku s antibiotiky po 12 hodinách po odtečení plodové vody. Bolesti už jsou častější a tak mi sestřička doporučí teplou sprchu. Bolesti už jsou horší, ale pořád se uklidňuji, že je to v pohodě a hladím bříško a říkam miminku, že to bude dobré, že to zvládneme. V 1 hodinu ráno mi sestřička udělá klystýr. Po doporučení mé gynekoložky si ho nechám udělat a jsem ráda. Porod se opravdu víc rozjede, bolest na chvíli poleví no a řekněme si pravdu člověk se opravdu vyprázdní a pak ho to na porodním sále netrápí. 
Po 1 hodině volám manželovi ať dojede, že už je to tady. Přijíždí do půl hodiny kdy dostávám další kapačku s antibiotiky. Bolesti už jsou co 2 minuty oteřená jsem na 8 cm. Jsem opravdu šťastná, že manžel je zde semnou a při každé kontrakci mě drží za ruku a já vím, že na to nejsem sama. Mezi bolestmi se na manžela usmívám a říkam že je to v pohodě. Bolesti mi jdou do zad, jako při zánětu ledvin a chce si mi zvracet jak mimčo tločí na žaludek.
Po 4 hodině ráno přecházím na porodní sál, kde jsem sama. Manžel zůstává se mnou. Sestřička mi říká ať si lehnu na bok a když přijdou kontrakce ať zatlačím, aby miminko posunulo hlavičkou. Když ležím na boku tak tlačit vůbec nejde a tak se ptám sestřičky jestli budu rodit na boku že je to hrozný. Tak mi řekne ať si lehnu normálně na zádá, nohy mi dá do držáků a je to tady. Sestřička mi říka, že až přijsou kontrakce tak můžu tlačit. Ale já nechci tlačit jsem ráda, že přežívám bolesti. Když sestřička vidí, že nic tak mi řekne ať tlačím. Když tlačím po třetí cítí jak se mi rozestoupili kosti v pánvy a vzpomenu si na video kde už to byl konec porodu. Hlavička už je opravdu velmi blízko a sestřička mě nastřihává. (Neví, jestli to bylo třeba nebo ne, ale rozhodně to nebolí ta jak se vykládá. Bylo to jen takové štípnutí. Takže bych se nástřihu vůbec nebála.) Pak zatlačím ještě dvakrát a hlavička je venku. Jsem šťastná, bolest ustoupí a já si oddechnu. Když mě všichni porodníci, kteří přišli k mému porudu vidí, že už jsem skončila tak všichni vykřiknou ještě ramínka. Už jsem vyčerpaná, v hlavě mi běží, že o ramínkách nikdo nic neříkal, vždycky se mluvilo jenom o hlavičce. Říkam, že už nemůžu a všeci, že ještě jednou a už to bude. Z posledních sil si vzpomenu že to malí prdě tam taky trpí, tak zatlačím naposled a je venku, je 4.53 hodin. 
Ptám se, jestli je to opravdu holčička a sestřička mi to potvrzuje. Jsem šťastná. Bolest zkončila a na břicho mi přikládají moji holčičku. Je to něco úžasného. Pak ji odnášejí omít a tatínek jí jde popsat aby nám ji nevyměnili. Papíry na bonding jsem měla vyplněné již dopředu, sice jsem nevěděla jestli ho budu chtít, ale radši jsem si je vyplnila. Jsem za to ráda, protože to bylo úžasné. Někdo říká, že je tak unavený, že bonding nechtěl, ale jakmila jsem dorodila a dali mi malou na břicho, tak jsem měla opět plno energie a spánek byl to poslední co bych v tu chvíli chtěla. Po měření a vážení mi ji pak přinesli zpět a pan doktor mi jde šít poporodní rány. Další věc o které nikdo nic neříkal, že šití bude trvat tak dlouho. Když po 20 minutách pan doktor skončil, byla jsem šťastná. Naštěstí jsem měla celou domu u sebe moji krásnou princeznu a manžela. Po šití mě sestřička převedla na pokoj a kde jsme strávili zbytek času s manželem a naší holčičkou. 
Dnes, když má naše Anička 5 měsíců, tak už si na ty bolesti ani nevzpomenu a už se těším, až si s manželem pořídíme další miminko.

     Mnozí lidé si neuvědomují, jak obrovský mají včely význam pro rostliny a tím vlastně pro celý ekosystém. Některé rostliny spoléhají při přenosu pylu na vítr, jiné na hmyz, některé využívají obojího. Jsou i takové, které jsou závislé jen na včelách.

     Uvádí se, že asi 80% kvetoucích rostlin, je opylováno hmyzem. Z toho zhruba 85% je opylováno včelami. Včely jich opylují na 170 000 druhů, přičemž se odhaduje, že přímo závislých na včelách je 40 000 druhů rostlin a stromů. Lidé využívají množství z nich. Jsme tedy vlastně i my na včelách závislí.

     Pro představu ohromného výkonu včel a tedy i jejich nepostradatelného užitku je neuvěřitelné číslo až 3000 květů, které dokáže navštívit za den jen jediná včela! Celá kolonie včel medonosných potom dokáže během dne opylit několik miliónů květů!

     Užitečnost a hlavní význam včelařství není v získávání medu a dalších včelích produktů, uvádí se, že tyto tvoří jen zlomek (asi 10%) celkového užitku včel, ale tkví v prospěšnosti našemu životnímu prostředí. Včelařství je totiž jednou z mála lidských činností, kterou přírodě více dáváme, než jí bereme. Samozřejmě prospívá také zemědělství a na něj navazujícímu potravinářskému průmyslu. Díky opylování rostlin zvyšují včely kvalitu i kvantitu plodin. Tím přímo ovlivňují produkci potravin.

     Jsem velmi ráda za to, že můžeme o své práci říci, že má opravdu smysl!

Bylo nás pět. Pět holek, které se v srpnu 2013 staly matkami. Seznámily jsem se tady na Konikovi. Časem se z pětice vytvořila dvojice a trojice. To tak v životě bývá, že se cesty spojují a zase rozdělují. Ta dvojice si byla podobná více a i naše trojice má v životě dosti podobné okamžiky. 

Začnu V.. Vstup jejího syna ja svět nebyl růžový. Ihned po porodu musel být převezen do Motola z důvodu chybějícího řitního otvoru. Na kontrolách během těhotenství na nic nepřišli a ač vždy napočítali pět prstů, narodil se s jedním prstem navíc. To sice není žádný život ohrožující stav, ale změna počtu prstů může značit nějakou genetickou poruchu. G. byla diagnostikována vrozená atrézie konečníku. Čekala ho série operací, opakované pobyty v nemocnici, trénování vyprazdňování…Pro V.to bylo náročné období. Až teď zpětně ji moc obdivuji, jak to zvládala, účastnila se s G. všech našich mimi akcí a člověk ani nepostřehl, že by něco bylo v nepořádku. Takže první silná žena z naší trojice.

I., start M. do života byl také trochu komplikovaný. Hned po porodu také musel do Motola kvůli přiškrcenému varlátku. Naštěstí se vše zvládlo a je z něho krásný zdravý chlapec. Pak I. otěhotněla podruhé, my s V. jsme byly tou dobou už “zkušené druhomatky”. Zpočátku šlo vše krásně, ale v druhé polovině těhotenství zjistili I. hrozicí preeklampsii a musela si jít lehnout do porodnice. Dcerka se narodila o měsíc dříve, byla malinkatá, ale také vše zvládla. Teď už je z ní krásná roční slečna. Ale tím I. příběh nekončí.

V červenci jsme byly s V. jako tradičně (no podruhé, ale dovolím si to již nazvat tradicíJ) u I. na chalupě. My tři holky a šest dětí pod tři roky. Velký šrumec, který nás baví. Večer při lahvi vína si I. postěžovala, že ji bolí oko. Ale nějak jsme to zamluvily, dopily jsme lahev a šly spat. Další den jsem se rozjely ke svým domovům. Večer I. píše, že moc nevidí a že oko, bolí jak sviňa. Urgujeme ji, ať si okamžitě dojde na pohotovost. I. poslechla. Bylo to závažnější než jsme si všechny myslely. V místní nemocnici si ji chtěli rovnou nechat, doktoři měli podezření na roztroušenou sklerózu. I. odmítla s tím, že si hned další den dojde v Praze na neurologii. Tam to nabralo rychlý spád, série vyšetřeni skutečně potvrdila roztroušenou sklerózu. Já v té době byla na dětském táboře kdesi v lesích a pamatuji si, jak jsem zprávy od ní hodně intezivně prožívala. Připadalo mi to jako špatný sen. Jako fyzioterapeut jsem věděla co vše to může obnášet. Nicméně I. je silná a statečná žena, nyní čeká na stanovení přesné diagnózy, jelikož doktoři jail podezření, že to není RS ale jiný typ autoimunitního onemocnění a na následné přidělení biologické léčby. V tuto chvíli, troufám si tvrdit, je v remisi, užívá si svých dvou dětí a žije naplno.

Můj příběh už znáte, jen musí připsat, že já si svojí osudovou bulku našla týden po tom, co se Ilka dozvěděla svou diagnózu. Když jsem to holkám psala, připadala jsem si fakt blbě, jako největší hypochondr, co řeší nějakou bulku, zatímco I. leží v nemocnici s atakou roztroušené sklerózy. Jednoduše jsem si říkala, že není statisticky možné, aby mně něco bylo, když to padlo na I.. Jak vidíte, možné je vše. Nicméně, nás to nerozhodilo, stále podnikáme různé akce. Rozumějte, chodíme s dětmi na hřiště, ale občas i za kulturou, s dětmi i bez. Funguje i černý humor, čekaly jsme s čím se na nás vytasí V.. Naštěstí s námi basu nedrží🙂. Tak to je příběh mých dvou kamarádek a můj. A až při psaní tohoto článku mi došlo, jak jsou si ty příběhy podobné.  A věřím, že jsme si všechny tři to horší už vybraly a těším se na společné zažitky v novém roce🙂

Více zde: http://prsavhaji.blogspot.cz/ a zde https://www.facebook.com/prsavhaji/?fref=ts

     Když se nám syn narodil, snažili jsme se pro něj nepoužívat nic, co by obsahovalo chemické látky. Měli jsme pro něj oblečení pouze z nebarvené bio bavlny, mazali jsme jej pouze meruňkovým máslem, nepoužívali žádné kapky do očí aj... Ve třech měsících se však u něj objevila silná vyrážka po celém těle. Nepřišli jsme na to, co ji mohlo způsobit. Možná to mohla být přemíra cukru v mé stravě (občas ujedu). 

     Lékařka diagnostikovala atopický ekzém a doporučila kosmetiku pro atopiky. Než jsem ji koupila (je mi proti srsti kupovat chemické masti), zkoušela jsem jej mazat různými oleji (dýňovým, mandlovým, sezamovým aj.). Vše se ale zhoršovalo, tak jsem ze zoufalství zkusila Linolu, kterou lékařka doporučila. Opět zhoršení... Malý se v noci tak drbal, že byl rozškrábaný do krve a nemohl spát. Byli jsme zoufalí...

     Začala jsem hledat na internetu a našla zde skupinu založenou maminkami se stejným problémem. Jedna z nich tam psala o zinkové masti, já ale nechtěla tu kupovanou, ve které je zase chemie... Navrhla jsem tedy složení dle svých zkušeností s výrobou mastí a konzultovala to s jednou velmi šikovnou maminkou ve skupině. Tak vznikla má zinková mast 🙂 

     Začala jsem jí syna intenzivně mazat asi tak 10x denně. Druhý den šlo vidět citelné zlepšení, třetí den se ekzém jakoby "sloupl" a bylo po něm 🙂 Pak stačilo suchou kůži zvláčnit olejem a tím se rozloučit s "atopickým ekzémem".

     Jsem velmi ráda za to, že nám příroda dala lék na všechno 🙂

Krásný podvečer,

je to už pár dní, co se firma HiPP rozhodla pomoci jedné mamince, která není v lehké situaci, balíkem svých výrobků v hodně 10.000 Kč!

I díky vám všem jsme jednu takovou maminku našli. A vlastně - našli jsme dvě. Jednou byla @janamal37 , která obdržela také dárečky od firmy HiPP a druhá byla @78marcela .

@janamal37 : Ježíšek k nám dorazil o den dříve! Děkujeme za krááááásný HiPP dáreček! Taková nadílka! A děkuji všem tetám z Koníka, které na mě myslí a přejí mi vše dobré. Jste úžasné!

Původní plán byl takový, že hlavní dárek přijedu osobně mamince předat já. Nicméně počasí vyvádí psí kusy a jedna cesta přes 300km v závějích a na ledovce je nad moje síly. Takže jsme vymysleli šalamounské řešení 🙂 Balík rozdělíme na půl, první polovina dorazila mamince Marcele včera a s druhou půlkou se tam konečně vydám já osobně, hned jak počasí dovolí.

Ale i tak si vám všem dovoluji zprostředkovat dojmy maminky a pár fotek!

"Víte v čem perete svoje prádlo a prádlo svých nejbližších? A jaký vliv mohou mít  prací prostředky na vaše zdraví? Chcete znát tipy na to, jak prát zdravě, ekonomicky a ekologicky? A jak to máme MY 3 v TOM?..."

Mívali jsme doma spoustu pracích prostředků zvlášť na bílé prádlo, barevné prádlo, černé prádlo, pleteniny, jemné prádlo, sportovní materiály, dětské prádlo a k tomu ještě aviváž. Určitě existují i další alternativy, které se k nám nedostali.

Zkuste si spočítat, kolik pracích přípravků je ve vaší domácnosti? Možná jste na tom lépe, ale možná vás to překvapí stejně jako nás. Opravdu je jich tolik potřeba?

Četli jste si někdy na etiketách složení jednotlivých přípravků? A víte kolik zbytečné chemie obsahují? A víte, že v oblečení zůstávají zbytky pracích prášků a aviváží, které se pak při jeho nošení dostávají pokožkou přímo do těla a s nimi i ta spousta chemie, se kterou se tělo musí vypořádat?

Běžně obsahují prací prostředky toxické látky, jako např. amoniak, který způsobuje poškození jater a ledvin, bělidla, která mohou poškodit kůži, plíce, oči a látky vyrobené z ropy, o nichž je známo, že mohou způsobit rakovinu, neplodnost, vrozené vady u dětí, poškozují plíce, mozek, nervy. Bohužel i přípravky tzv. "eko" nejsou zcela netoxické.

Nejenže nás chemické látky zatěžují na přímo, také se dostávají při praní do odpadních vod a z nich dále do vod povrchových, kde nadělají další škody.

Jedním z prvních těhotenských příznaků bývá u mnoha žen ranní nevolnost. Ne vždy však jde skutečně o nevolnost objevující se pouze v ranních hodinách, ale nejednou tyto problémy přetrvávají během celého dne.

Ranní či celodenní nevolnosti se obvykle vyskytují v prvním trimestru těhotenství, později ustupují. V některých případech však mohou ženu potrápit během celého těhotenství.

Co je příčinou?

Přesné příčiny těhotenských nevolností nejsou stále zcela objasněny, ale podílejí se na nich určitě i bouřlivé hormonální změny v organismu čerstvé těhulky.

Zažije je každá budoucí maminka?

Ranní nevolnosti nejsou vůbec nedílnou součástí těhotenství každé budoucí maminky. Některé se s nimi řádně potrápí, zatímco jiné "Proplouvá" těhotenstvím bez jakýchkoliv žaludečních potíží.

Rovněž nelze říci, že pokud jste nevolnostmi trpěli v prvním těhotenství, zákonitě se objeví i v další těhotenství. Nebo pokud jste se s tímto problémem poprvé nesetkali, že vás nevolnosti objedou i v následujících těhotenstvích.

Je možné, že těhotenské nevolnosti jsou i záležitostí dědičnosti. Vše je však velmi individuální.

Jak si pomoci?

Pokud patříte k těm budoucím maminkám, které se s těhotenskou nevolností potýkají, je několik způsobů, jak si pomoci. Bohužel, žádná zázračná metoda, která by spolehlivě fungovala a odstranila vaše problémy natrvalo, neexistuje.

U každé ženy může pomoci něco jiného, je tedy třeba hledat optimální řešení pro konkrétní případ.

Lékaři doporučují těhulkám bojujícím s nevolnostmi mít na nočním stolku připravený sklenici vody nebo jiného vhodného nápoje a nějakou sušenku. Není totiž dobré vstávat z postele s prázdným žaludkem.

Pokud vás nevolnost přepadne při určitých pachy, např. v kuchyni nebo po snědení některých potravin, vyhýbejte se tímto "vyvolávačem" problémů.

Některým těhulkám může bydlet nevolno během jízdy autem, i když předtím takové problémy nemívaly. V takovém případě je možné pomoci si např. homeopatickým lékem proti nevolnosti.

Pomoci vám však mohou i některé přírodní prostředky. Dobrou volbou je zázvor, který si můžete dopřát např. v podobě chutného čaje. Na trhu jsou také speciální lízátka s obsahem zázvoru a dalších účinných, ale zároveň bezpečných, látek určené právě budoucím maminkám trpícím těmito nepříjemnými obtížemi.

Kdy jsou nevolnosti nebezpečné?

Přesto, že těhotenské nevolnosti trápí nejednu budoucí maminku a jsou častým jevem, někdy mohou být nebezpečné. Rizikem je zejména stav, kdy jsou nevolnosti příliš intenzivní a brání ženě v každodenních činnostech, pokud má těhulka problém udržet vůbec nějakou stravu kvůli příčestí zvracení, nebo pokud např. v důsledku nevolností a zvracení dojde k nežádoucímu úbytku hmotnosti. Někdy je nutná i hospitalizace.

V každém případě, pokud se u vás ranní nevolnosti objeví a nedokážete si pomoci ani zmíněnými metodami, určitě své potíže konzultujte s lékařem.

ZDROJ: www.happymum.cz/tehotenstvi

Když se páru nedaří počít vlastní děťátko, je to pro ně velké trápení. Přesto netřeba zoufat. Pokud vám nebylo dopřáno vychovat si vlastního potomka, můžete pomoci dítěti, které nemělo v životě tolik štěstí a rodiče se ho buď vzdali, nebo o nich za nešťastných okolností přišlo.

Adopce není vůbec jednoduchý proces. Mnozí rodiče vysvětlují, že je ve více směrech dokonce náročnější než těhotenství. Když se vám však podaří zvládnout psychicky náročný test, můžete se pomalu začít připravovat na vašeho nového drobečka.

Co všechno musíte absolvovat?

Proces adopce začnete tím, že si podáte žádost na Úřad práce, sociálních věcí a rodiny v místě vašeho bydliště. Následně musíte doložit potřebné požadavky úřadů a přejít takzvanou prověrkou. Stát bude zjišťovat vaši finanční situaci, majetkové poměry, budou se také informovat na váš život v místním obecním nebo městském úřadě. Pokud se dostanete přes tyto testy do seznamu žadatelů, může projít i 15 měsíců. O děťátko mohou požádat manželé, druh s družkou, ale i jednotlivec.

Neuvěřitelné čekací doby

Jednou z nejdůležitějších věcí, kterou byste měli v souvislosti s adopcí vědět je, že byste s ní jistě neměli dlouho váhat. I když se už dostanete do registru žadatelů, musíte se připravit na velmi dlouhé čekací doby. Ty se nepočítají na měsíce, ale na roky. Podle statistik trvá průměrné čekání na děťátko pět let, ale v mnoha případech je to podstatně více, někdy dokonce až kolem deseti let. Děje se tak kvůli nedostatku vhodných dětí k adopci, ale i kvůli některým administrativním nedokonalostem. Urychlíte to tím, že nebudete hodně připomínkovat

Mnoho párů, se však pro adopci rozhodne, až ve vyšším věku, když selhaly všechny možnosti na početí vlastního potomka. Ti pak nemají mnoho času, aby se dočkaly alespoň takové náhradní možnosti stát se rodiči. Nejlepším způsobem jak urychlit tento proces, je stanovit co nejméně podmínek. Žadatelé nejvíce touží po miminku do jednoho roku, ale takových možností je velmi málo. Kromě toho se obírají o možnost i požadavkem, aby bylo dítě zcela zdravé. Ve skutečnosti však může mít drobeček jen alergii nebo ekzém a již je pro vás nevyhovující. Také mnoho lidí touží po neromském dítěti, případně si nechtějí adoptovat i staršího sourozence, co vás také obírá o možnost a tyto děti pak putují buď do dětského domova, nebo na listinu mezinárodní adopce.

U starších dětí nezapomínejte na zajištění vzdělání

Pokud se dočkáte toho šťastného dne, když vám úřednice telefonicky sdělí tu šťastnou zprávu o tom, že se stanete adoptivními rodiči, pusťte se do příprav. Je ideální, pokud vytvoříte do příchodu dítěte náležité podmínky, abyste mu tento přechod usnadnili. Týká se to zejména starších potomků, kteří již lépe vnímají skutečnosti. Připravte jim dětský pokoj, nezapomínejte zejména na zajištění budoucího vzdělání, a když se dá, seznamte ho s některými spolužáky dříve, aby se mu v první den šlo lépe do školy.

Seznamte ho s rodinou, vyjděte mu vstříc

I když bude pro vás přivítání děťátka také náročnou zkouškou, myslete po celou dobu na to, že pro prcka je to ještě složitější. Snažte se mu tedy vyjít maximálně vstříc, aby to bylo pro něj příjemné. Hodně se povídejte, snažte se co nejlépe poznat. Seznamte ho co nejdříve i s ostatními rodinnými příslušníky. Pokud máte v širší rodině děti, může to příchod do nového prostředí ještě více usnadnit.

Děti vždy zkoušejí

Buďte proto ve své benevolentnosti uvážlivé. Udělat nějaké ústupky, aby se dítě cítilo pohodlnější, neznamená nechat se jím úplně komandovat. Zejména ti starší, kteří byli v domovech vycvičeni na to, aby zabojovali o svou pozici, mohou na vás používat různé triky. Kromě vzájemné lásky, opory a ochrany vybudujte v něm i kousek respektu vůči vám. Nezapomínejte, že nevíte jakou povahu měli přesně jeho rodiče. A proto je vždy velmi důležité naučit se ho zvládat hned, aby vám později nezačalo dělat problémy, které by vás stály potoky slz.