Jeden by čekal, že když žena otěhotní, tak ji začnou honit chutě na neobvyklé kombinace a jídlo celkově. Ale ne, já si musela první trimestr užívat jedné velké chuti a to chuti na sex. Jak mě uklidnilo, když jsem zjistila, že v tom nejsem sama...

Chutě na jídlo byly spíše toho typu, že jsem nikdy pořádně nejedla knedlíky a sladké a celé první dva trimestry jsem se po tom mohla utlouct. Ještěže jsem vždycky byla spíš podváhou (ne cíleně, ale prostě to tak bylo) a tak ten nárust váhy nebyl takový jako se mě zdá. Byla jsem cca pět kilo pod vahou (58kg) a teď, ve 31tt mám cca 70kg. takže těch dvanáct kilo navrch neni vidět 😀 Prostě jsem se spravila a vyrostl mi pupek s miminkem a prsa. 

No ale abych se dostala k jádru věci a to té neodbytné chuti... Nechápu, jak můžou fungovat lidi, kteří na to myslí pořád.. Těch prvních asi čtrnáct dní, kdy jsem ještě netušila, že jsem v tom bylo hrozných. Asamozřejmě byla v té době naplánovaná dovolená v Řecku na jachtě. Idealní, romantika, krásná dovča, ale moc možností kde by se chuť dala vyřešit tam neni.

Nikdy bych nečekala, že první na co pomyslim když uvidim přítele bude, kde by to šlo? Myšlenky jediným směrem.. Hrůza 😀

Nejvtipnější bylo, že kapitán lodě nás druhý večer v marině posílal na jednu takovou pláž, naprosto slušně a bez jakéhokoli úšklebku a fakt perfektně bez narážky ať už neotravujem jak malý puberťáci, že je pěkná, pekně vidět na přístav a ať se tam podíváme. 🙂 

Pak třeba nevadí ani to, že na lodi spí další dva lidé. 😀 

Ta malá osůbka se několik týdnů trápila tím, že je ve své vlastní rodině jiná. Nepodobná mámě ani tátovi. Přitom v předškolním věku si děti prochází fází, kdy se tak moc chtějí a potřebují podobat jednomu z rodičů. Je to přirozené, normální a tak bolavé, když je to jinak.

Dnes si dovolím napsat jednu malou úvahu týkající se toho,jak pracovat u dětí s faktem, že jsou adoptované. V mém vlastním životě je toto téma v posledním roce velmi živé a diskutované. Sama jsem během letošního roku v tomto směru ušla velký kus cesty a prožila velké množství velmi zajímavých aha momentů.

Na začátek také musím napsat, že právě v těchto chvílích jsem ocenila pomoc a rady své klíčové pracovnice z doprovázející organizace. Bylo fakt super, když člověk tápal a nevěděl jak věc správně uchopit, zvednout telefon, vyklopit své myšlenky a slyšet, že nejsou mimo, hloupé nebo cokoliv.

Naopak slyšet, že cesta, kterou jdete, není jednoduchá, dokonce že to Vaše dítě bude někdy méně někdy více trápit. Ale že v tomto směru můžete udělat strašně moc a dítěti pomoct, aby se s tím vším popralo a vyhrálo.

Pohádka o tom, že je dítě z domečku nestačí

O tom, že je dítě adoptované se má dozvědět nejlépe formou pohádky, už v batolecím věku. Ano, takto jsme opravdu začali. Někdy malá pohádku slyšet chtěla, jindy ne. Později už sama doplňovla některé části příběhu. Nicméně, tohle je takový level jedna. Časem se dostanete mnohem dál. Někam, kde už pohádka nestačí, kde už musíte našlapovat opatrně. 

Byl začátek dubna a já čekala na známou kamarádku červenou. Ta ale zůstala stát někde na semaforu.

Jako prvnímu človíčku, kterému jsem řekla, že jsem těhotná, byl můj 18měsíční syn. Ten na mě chudák koukal, jako by si říkal, co to říkala, jaký brácha či ségra? Jako druhý byl můj manžel, kterému jsem to řekla na oslavě padesátin mé tchyně. Byl šťastný, páč jsme se o druhé snažili 3. měsíc.

Oznámili jsme to rodině při manželově oslavě narozenin, že čekáme 2. dítko. Bylo nám to přáno a všichni jen, ať jsme zdraví. Čekal nás první screening a jeli jsme do Brna. Pořád jsem si říkala, že vše bude v pořádku. Bohužel nám bylo oznámeno, že malej má záhlaví 2,4 mm, což je velké a musíme na odběr plodové vody.

Večer nám ještě volali výsledky z krve, a i ta vyšla špatně. Svět se mi pomalinku hroutil a do toho jsem začala krvácet. V nemocnici na nic nepřišli a buď tam zůstat, či jet domů. Jela jsem domů s prášky klid, musela jsem se starat o synka.

Přišel den odběru plodovky a my jeli do Brna. Vzali nás rychle a zákrok nebolel. Jen klidový režim 2 týdny. V den odběru nám volali, že hlavních 5 syndromů se vyloučilo a pak už jen čekaní na další výsledky, a i ty byly ok a já si začala užívat těhotenství naplno. 

Poslední měsíce byly docela těžké, hlavně vše už mě tlačilo a do toho aktivní 2letý syn. Ale vše se dá zvládnout. A teď pěkně k porodu. 

Přemýšlím u snídaně, kde začít psát svůj příběh, jak se i na mě usmálo druhé štěstí.

Dcerku mám z prvního manželství,které se rozpadlo.

Netrvalo dlouho, a já konečně potkala pana Pravého. Který se nezamiloval jen do mě,ale i do mé princezny. Čas plynul, a manžel i já jsme zatoužili naplnit naše srdce ještě o jeden uplakaný poklad. 

Tenkrát mě ani nenapadlo, že by to mohlo trvat, když první dcera ke mě do břiška vplula tak něják sama, a prvních 10týdnů jsem ani nevěděla a ani by mě nenapadlo,že jsem těhotná.

Rozhodli jsme se, že se začneme snažit,pro mě to tenkrát znamenalo nijak se nechránit, a max si spočítat 15 DC. Když po půl roce menstruace stále chodila jak hodinky, začalo mi to vrtat hlavou, kde by mohl být problém, a tak jsme si řekli,že tomu trošku pomůžeme. Já brala kyselinu listovou, a manžel začal zobat selen. Měřili jsme BT a koupili jsme první ovulační testy v mém životě. Nesčetně hodin jsem trávila studováním BT a tím,jak vlastně ovu testy fungují. Po třech měsících jsme do toho něják vpluli, a už věděli, kdy ovulace probíhá....Jenže další půl rok uběhl, a stále bez výsledku.

Objednala jsem se k dr. který poslal manžela na spermiogram, mě nabral hormonální profil, a závěr? Oba dva jsme zdravý a vše funguje jak má.

Dnes jsou to přesně 4 měsíce, co jsem porodila našeho druhorozeného syna. Narodil se 2.9.2016 ve 21:25 v Klatovské porodnici cca 3 hodiny po příjezdu.

Termín porodu jsem měla vypočtený na 12.9.2016. Před sedmi lety se narodil náš první syn akutní sekcí z důvodu klesajících ozvů, které byly následkem pevného dvojitého obtočení pupečníku kolem jeho krčku. Proto způsob druhého porodu visel celý třetí trimestr ve vzduchu. Já si v duchu přála rodit přirozeně, ale zase jsem si plně uvědomovala všechna rizika. Všechno jsem konzultovala s lékařkou v poradně a rozhodnutí mělo padnou při další kontrole, tj 7.9. Poslední srpnové týdny jsem si říkala, že by bylo fajn, kdyby se mimi rozhodlo a porod se spontánně rozběhl. A jak se říká, přání je otcem myšlenky. Začala jsem si představovat jaké by to bylo a zkusila jsem babskou radu - svařené víno. každý večer jeden hrneček. Navíc jsme si užívali poslední týdny prázdnin turistikou, takže jsem toho nachodila až až. První září přišlo a chlapi šli do školy. Syn do 2. třídy a manžel učit. Tak jsem si říkala, jak by bylo fajn, kdyby se učitelský synek narodil 1. září :D Takže když jsem čekala až skončí první hodiny nového školního roku chodila jsem po škole nahoru a dolů...a bříško pořád nic...Užili jsme si den a večer zase svařák a v tom mi začalo něco, co jsem považovala za poslíčky. Vždy takové nepříjemné, ale nijak dlouho trvající dloubnutí v kříži. Pak jsem změnila polohu a usnula. Pár dloubanců mě probudulo i v noci, ale pořád to  nebylo nic tragického. Ráno jsem se v pohodě nasnídala a jelikož bylo krásně, sluníčko pařilo, tak jsem se rozhodla pro vyprání a vyžehlení veškerého prádla. Kolem 10. dopoledne mě překvapily další dloubance do zad, že jsem se musela vždycky malinkou předehnout a počkat až to přejde. Ale pořád nic moc-teda alespoň já jsem si říkala, že to pořád nic moc není, že asi poslíčci, vždyť jsem je ještě neměla, tak by nebylo nic zvláštního, že mě pozlobí, no ne?! Takže tímhle způsobem jsem vyprala, pověsila a vyžehlila dvě pračky prádla, při želení zkoukla pár filmů a sem tam si už musela pár dloubanců i prodýchnout. Přicházeli už po cca 10-15 minutách. Nedalo mi to a kolem 14. hodiny jsem zalezla do vany. Horká voda, to je moje 🙂 No tentokrát jsem si vanu moc neužila...dloubance už ne po 10, ale hned po 7 minutách. Že by? Manžel přišel kolem 15. hodiny domů, já pořád ve vaně a on: "Hele, nevypadáš dobře, asi pojedem ne?" No kdybych mohla tak ho zakousnu :D Nějak jsem si pořád říkala, že to nemůže být ono...že porod přece bolí víc :D No kolem 16. jsem ještě na odjezd nepomýšlela, ale raději jsem pomalu dobalila tašku a čekala co bude. Dloubance se pomalu, ale jistě dostavovali dřív a dřív...když už jsem hekla co 5 minut, velel manžel k odjezdu. Takže před 17. hodinou jsme vyrazili. Máme to cca 45 minut. Cestou jsme se ještě zastavili koupit manželovi něco k jídlu a pití - přece jen, bůhvíjak dlouho tam budeme, a co když jedeme zbytečně??? Cestou už to začíná docela bolet. Vždyť přece Před 18. hodinou jsme byli v Klatovech. Já na monitor, sestřičky si akorát předávaly směnu. Na monitoru skoro nic nebylo, jsem si říkala, žeby přece jen poslíčci? Přišla doktorka-shodou náhod paní doktorka, ke které jsem chodila do poradny. Tak o způsobu porodu jsem se měly sice domlouvat až ve středu 7., ale holt bude muset diskuze proběhnout hned. Řekla jsem, že bych ráda zkusila rodit přirozeně. Rozhodnutí padne tedy podle váhového odhadu. Vyšetření UTZ-malý bude mít cca 3350g a je málo plodové vody. Vstala jsem z lůžka a jdu ke koze, najednou bolest do břicha, předklon, prodýchnutí. Doktorka přiskakuje a sahá na bříško. "To se mi zdá jako kontrakce 🙂" Vylezla jsem na kozu a závěr: "Tak rodíte, krásně rozběhnuté, otevřená na 5-6cm. Jestli to takhle půjde dál, tak předběhnete všechny co tu jsou už od rána. " Takže návrat na sesternu-všechny 3 boxy jsou obsazené. Zavolat manžela aby se převlékl. A začínáme vypisovat papíry. Já si přeju klystýr-ten se prý asi nestihne. No díky pěkně. Kontrakce častěji a častěji a bolí to bolí. Ale zařekla jsem se, že tohle je bolest pozitivní a že se jí stejně neubrání a ani se jí bránit nechci. Vždyť každá tahle bolest mi posouvá moje miminko blíž a blíž do náruče. Manžel se sestrou a doktorkou se smějí, když se co minutku ohnu a nemůžu ani mluvit. Jen se pořád usmívám jak tatar :D Sestra: "Koukám, že ty bolesti jsou nějak častější a intenzivnější co?" Zmůžu se jen na: "No to teda." Na rychlo nám vyklízí jeden porodní box, kde je maminka s nepostupujícím porodem. Takže na box jdeme kolem 20. hodiny. Připomínám se s klystýrem. PA se o něj pokusila, ale nebylo to vzhledem k frekvenci kontrakcí k ničemu. Rychlá sprcha, zkouším pár ulevujících poloh, víc nestíhám a mám šílený pocit na tlačení. Lezu na porodní lůžko, PA vyšetří a je to tu, můžu zažít lehce tlačit. Po chvilce protrhne vak blan a začíná to mít grády. PA mi pomáhá měnit polohy, abychom miinku pomohly dorotovat. Chvíli na boku, chvíli v podřepu. Po 21. hodině přichází doktorka a už zůstává. Poslední zatlačení, při kterém jsem si myslela, že už to nedám a miminko se narodilo. Koukla jsem na hodiny - 21:25. Tak takovej fofr jsem fakt nečekala. Prcka choval tatínek, já si k němu jen čuchla, jelikož jsem se klepala jak ratlík a bála se, že bych ho neudržela.

Po porodu se na nás přišel podívat i pan primář a moc mi gratuluje, že jsem to tak krásně zvládla a že jsem si stála za svým a rodila normálně 🙂

Nemůžu si na nikoho z personálu absolutně stěžovat. Paní doktorka, která mne plně podpořila v rozhodnutí rodit normálně, PA, díky které jsem se cítila v bezpečí a hlavně nic, nic mi nikdo netlačil proti mé vůli. 

Prostě naprosto přirozený, téměř vysněný pocísařový porod.

"Co dítě jí a prožívá v prvních 1000 dnech svého života údajně významně ovlivňuje jeho zdraví během dospělosti. Studovala jsem proto kde co, abych zjistila co bude pro naše dítě, co se týká stravy, to nejlepší a čím ho dobře připravím pro jeho budoucí život. A co nakonec u nás zvítězilo? ..."

Co dítě jí a prožívá v prvních 1000 dnech svého života údajně významně ovlivňuje jeho zdraví během dospělosti.

Netřeba zmiňovat,  že základem stravy dítěte od narození je mateřské mléko, které odpovídá bezprostředním potřebám dítěte. Je v něm vše, co dítě potřebuje pro fyzický vývoj, vývoj mozku, jeho psychický vývoj, psychické stránky osobnosti, ale od kojení se odvíjí i  stav imunitního systému, který bude znamenat buď horší a nebo lepší ochranu organismu po celý život. 

Během prvních 6 měsíců života se doporučuje výlučné kojení, které by nemělo být doplňováno žádnou další tekutinou (ani čajem a vodou).  Bohužel ne všichni mají to štěstí, aby se jim této výhody  z různých důvodů dostalo.

Přesto, že jsem rodila císařským řezem, a při bondingu mě v první hodině po porodu zastoupil tatínek našeho syna,  kojení se nám rozběhlo bezproblémově již po prvním přisátí,  které proběhlo do dvou hodin po porodu. Patřím tedy mezi ty šťastné a jsem za to neskonale vděčná.

Studovala jsem kde co, abych zjistila co bude pro naše dítě, co se týká stravy, to nejlepší a čím ho dobře připravím pro jeho budoucí život.

Bojíte se očkování? Nežádoucích účinků? Nemocí i možných následků? Chtěly byste pro své dítko to nejlepší, ale jak zjistit, co je TO nejlepší? Na očkování se dá připravit, stejně jako se dá krásně žít i bez očkování.

Brrrrrr, každá máma se bojí jakékoliv nemoci, která by mohla její dítko postihnout. Většina rodičů se bojí permanentně. Prostě to mají v povaze (od jisté doby🙂.

Dětská přenosná obrna mi ze všech zástupců očkovatelných nemocí naháněla největší STRACH!

    Vyčkala jsem pár měsíců, protože jsem měla STRACH, aby měla Anitka dostatečně silný imunitní systém.

    A pak jsem si říkala, tak dobře, už jsem vyčkala dost dlouho. Mám STRACH z nemocí, půjdu a nechám to své dítko naočkovat, abych STRACH neměla.

    No jo, ale pak jsem dostala STRACH, že bude malá třeba nachlazená, já o tom nebudu vědět a ona bude mít reakci na vakcínu. Bože už to slyším: autizmus, vývojové poruchy, zpomalení psychomotorického rozvoje.

Zase je tu konec roku. Přijde mi to až neskutečné, že rok tak rychle uběhnul. A stalo se tolik věcí.

Některé byly dobré, jiné špatné, ale i ty špatné se snažím vnímat jako potřebné.

Protože právě v těch nejtěžších chvílích jsem našla nejvíce síly.

Za posledních pět let jsem prošla tolika situacemi, o kterých jsem ani neměla ponětí.

Vlastně jsem si některé z nich ani nedovedla představit a už vůbec jsem nevěděla, jak budu reagovat.

Také máte někdy představu o tom, že kdybyste prošly tímhle nebo tamtím, určitě byste se zachovaly NĚJAK?

Nebo, kdybyste potkaly někoho, kdo Vám v minulosti ublížil, řekly byste přesně TOHLE?



Ale pak na tu situaci dojde a reagujete odlišně. Nebo potkáte tu osobu a řeknete úplně něco jiného. Nebo neřeknete třeba nic.

Hlavně to poslední se mi stává často. V hlavě mám plán, připravuji si monolog a nakonec, neřeknu nic.

Ale o tom dnes mluvit nechci.

Chtěla bych Vám popřát Vše nejlepší do Nového roku. Hodně štěstí a zdraví a lásky a ať se Vám splní vše, co si přejete.

A poděkovat Vám za Vaši podporu a přízeň.

Za to, že jste mi dodaly sílu a energii začít psát o těch nejhorších pocitech, které jako mámy zažíváme.

Říct nahlas, že někdy to nestojí za nic a pořád se nesmějeme, i když to okolí očekává.

Že často pláčeme a litujeme. Křičíme a nadáváme.


DĚKUJI VÁM ZA TO.


Ale hlavně bych Vám chtěla popřát, abyste ničeho nelitovaly, některé věci změnit nelze a nemůžeme se kvůli nim trápit stále.


Na konci každého roku mám pocit, že musím bilancovat a hodnotit, jaký rok byl a co mi přinesl.

Jen letos poprvé vím, že nechci srovnávat, jaký rok byl a jaký bude.

To, že byl nějaký, mělo smysl.

Naučila jsem se o sobě zase něco navíc a objevila jsem v sobě skrytou sílu, nevzdat se.

Zvládla jsem další záchvaty pláče a vzteku. Hádky našich dcer během cest a dovolené.

I to, když jsme napůl cesty do Rakouska zjistili, že nemáme pasy.

Rok se s rokem sešel a každá z nás si prošla nějakým obdobím, kdy jsme to chtěly vzdát a cítily jsme se na pokraji svých sil. Nezáleží na tom, jestli jste takových okamžiků měla více, než jiná maminka bydlící od Vás několik set kilometrů.

Prožívala jste je a ovlivnily Vás. Vás konkrétně, protože to byly Vaše pocity a Vaše okamžiky.

Nenechte si nikým radit, jak se máte cítit, když je Vám do pláče a že zrovna teď, to za slzy nestojí. Pokud uvnitř sebe cítíte, že Vám plakat pomůže, plačte.
Nemáme kouzelnou moc vidět do budoucnosti a naplánovat si každý krok tak, aby byl dokonalý.
Spíše se setkáme s většinou našich přešlapů a omylů, ale takový už je život.

Každý pád je reálný už jen proto, aby jsme dokázaly naplno vnímat vzestup.

Každý špatný den je tak hrozný, aby jsme si dokázaly vážit těch dní, kdy je všechno zalité sluncem a štěstím.

Pocity zoufalství, pláče, beznaděje se střídají s těmi nejúžasnějšími pocity lásky, štěstí a radosti.

Užívejme si každý den i každou minutu naplno.

Pokud se Vám chce plakat, plačte. Vykřičte ze sebe všechnu frustraci, zlost a vztek.

Stejně naplno se pak radujte, když budete chtít.




Nesrovnávejte se s jinými maminkami, jak ony zvládají péči o děti a domácnost. Ony nežijí Váš život a Vy nežijete jejich a i když se jejich život zdá dokonalým, nemusí to tak být.

Možná, kdybyste opravdu měly možnost si otevřeně promluvit, byste zjistila, že za tou clonou třpytek a dokonalých fotek na Intagramu se jen snaží ukrýt svou beznaděj a pocit samoty.

Přeji Vám ještě něco.

Něco, co je pro nás všechny těžké.

BUĎTE SKUTEČNÉ, REÁLNÉ.

My všechny.

Dělejme skutečné chyby a skutečně je vnímejme.

Každý den se pochvalme, jak jsme to zvládly.

Snažme se vidět všechno co děláme a kolik toho děláme pro naši rodinu a své děti.

Objímejme, čtěme tu samou pohádku stále dokola, stavme vysoké věže z kostek, aby byly hned zbourány.
Zavazujme tkaničky, přikrývejme je, konejšeme v náručí a utírejme slzy i špinavé ruce.

Křičme, milujme, plačme, propadejme zoufalství i naději.

To všechno dělejme skutečně, protože život je SKUTEČNÝ.

Všechno co prožíváme každý den, je SKUTEČNÉ.

Uchovejme si ty pocity a čerpejme z nich.

Nepovažujme se za obyčejné a náš život za obyčejný.

Jako mámy, děláme život NEOBYČENÝ a ÚŽASNÝ všem kolem nás.

Protože i my jsme neobyčejné a úžasné.

Tak ŠŤASTNÝ NOVÝ ROK 2017!

S Láskou,

Monika xxx

PŘIPOJTE SE KE MĚ NA FACEBOOKU: https://www.facebook.com/Denikmamy/

Slíbila jsem holkám ze skupinky Kočárky, že jim popíšu vlastní zkušenost s tímto polákem🙂. Budu hodnotit pouze kočárek s korbou, protože sporťák začneme využívat přelom jaro-léto zřejmě. 

Kdo kočárek nezná, tak přidávám ještě takovou charakteristiku:

• kombinovaný kočárek pro děti 0-36 měsíců
• moderní sportovní kočárek dodávaný včetně hluboké korby pro novorozence
• součástí dodávky je podvozek, sportovní nástavba, hluboká korba, nánožník na sportovní i hlubokou nástavbu, pláštěnka, moskytiéra, taška na madlo s přebalovací podložkou, držák nápojů a košík
• podvozek disponuje anti-shockovým systémem, který absorbuje náraz do překážky a pomáhá, aby se zabránilo mikrootřesům, které mohou ohrožovat díťě v prvních měsících po narození
• lehká hliníková konstrukce podvozku
• otočná přední kola s možností aretace
• všechna kola jsou gelová (odlehčená obdoba nafukovacích kol bez možnosti defektu) s ložiskovým uložením
• podvozek nabízí komfortní odpružení kočárku s nastavitelnou tuhostí pérování
• rukojeť kočárku je výškově nastavitelná pomocí kloubového mechanismu
• košík kočárku je velmi praktický, disponuje velkým prostorem s nosností 5kg
• měkce polstrovaná rukojeť kočárku z eko kůže
• na podvozek kočárku lze díky systému "klik - klak" pohodlně a rychle nacvaknout korbu nebo sportovní nástavbu bez nutnosti použití adaptérů

 Hned na úvod, je to můj první kočárek, který mám, jiné jsem si pouze odzkoušela, ale nakonec jsem volila tuto variantu tohoto kočárku, protože má opravdu velikou korbičku a hlavně se mi líbil vzhledově, nádherné barvy🙂

Zakoupila jsem za 13 999kč i v kombinaci se sporťákem (samotně nelze zakoupit) + adaptér na autosedačku za 699kč, mám Maxi cosi. Autosedačka, která byla nabízená k němu jsem z bezpečnostních důvodů nechtěla, jde o to že cena se pohybuje kolem 2tis....a údajně nejsou ani moc testovány, takže asi tak. Na první fotce je reálná fotka mého kočárku (telefon mi tu zelenou zkresluje), proto jsem přidala ještě foto z internetu.

Takže vezmu to od spodních dílů:

Zdravím, dámy,

dnes otevíráme tak trochu jiný konkurz. Hledáme totiž Ambasadorku pro Mylan lékárničku. Je to lékárnička, která vždy obsahuje ten správný lék. Ten, který vám pomůže od bolesti hlavy nebo nevolnosti, a tím vám umožní jít do práce nebo s dětmi do parku.

Dnes je Mylan jednou z předních farmaceutických firem v segmentu generických a speciálních léčiv, která poskytuje produkty ve zhruba 145 zemích a oblastech.

Ve společnosti Mylan jsou odhodláni stanovovat nové standardy v oblasti zdravotní péče. Věděli jste, že přibližně 50 % lidí, kteří žijí s HIV/AIDS v rozvojovém světě, je léčeno produkty společnosti Mylan?

Ambasadorkou pro Mylan

... je maminka, která je komunikativní, otevřená, přátelská, důsledná a optimistická. Sdílí hodnoty, které jsou pro společnost Mylan důležité: inovativní přístup, zodpovědnost, spolehlivost, orientace na pacienta a týmová práce.

Automatické otočení displeje

Tato funkce je naprosto unikátní. Zdá se být velmi prospěšnou až do chvíle, než se ji rozhodnete využít. V praxi to vypadá asi takto: chcete obrazovku na výšku? Nedejbože, abyste telefon nepatrně vychýlili mimo jeho osu. Obrazovky na šířku se nezbavíte až do nejdelší  smrti. Nakonec si ho přečtu raději podle rady chytrého telefonu na šířku. Nebo na šišato. Jak to vyjde. Opět jen do chvíle, než bych si telefon otočila na šířku, protože pak se zaručeně přehodí na výšku. To je zákon chytrého telefonu.

Načítání e-mailu

Než se mi načte e-mail, stihnu si zpravidla vyčistit zuby, vytrhat obočí, naondulovat chlupy na nohou a u toho zhlédnout dva filmy. Efektivní nástroj k ještě efektivnějšímu nakládání s časem.

Když chcete využívat chytrý telefon k telefonování

Co vás nemá! Telefonování je nemoderní! Pokud něco chcete někomu sdělit pomocí chytrého telefonu, raději mu napište zprávu na fejsbůku. Chytře. Navíc pokud by mi šlo o život a chtěla bych volat tísňovou linku, masový vrah by mě stihnul znásilnit, rozřezat, rozčtvrtit a exemplárně vyvěsit na všech billboardech v okruhu 10 kilometrů. Twitter to jistí.

Na portál Modrý Koník jsem se zaregistrovala v září roku 2013, tudíž jsem zde přes tři roky. Zažila jsem zde tedy několik změn. Některé byly prospěšné, některé naopak. Nevěřím, že se tímhle článkem všechny změny vrátí do normálu, ale když čtu příspěvky od druhých maminek, jak si stěžují, řekla jsem si, že kdyby se pod tento článek podepsalo více uživatelek, možná by se podstatnější změny vrátily 🙂

Ať nezačnu od toho negativního, začnu u pozitivních změn:

•  možná oprava příspěvku
• smajlíci (ze začátku jsem si nemohla zvyknout, ale nakonec se dají)
• lepší font v článcích
• „lajkování“ komentářů
• vkládání fotografií do komentářů
• možnost skupinek (jak tajných, tak normálních)
• zobrazení emotikony (smajlíka) v albech, příspěvcích a článcích
• uložit článek jako rozepsaný
• zobrazení, kolikrát byl článek přečten
• možnost darování srdíček
• možnost zrušení upozornění na příspěvěk
• možnost zrušení zobrazování příspěvků od vybrané uživatelky

A teď ty negativní změny:

• při najetí na obrázek uživatelky, např. v komentáři, se nezobrazí základní informace
  
• zrušená funkce počet „lajků“ u fotoblogu
  
• zrušený seznam přátel
  
• zrušení příspěvků jen pro přátele
  
• zrušení  přesouvání fotografií mezi alby
  
• změna fontu 
  
• změna tabulky o těhotenství  (kdysi byla informace o těhotenství hned nahoře, dnes musíte najet až do půli profilu uživatelky, abyste zjistili danou iformaci)
• zrušené řazení uživatel podle počtu „lajků“ u fotoblogu v Seznamu maminek
  
• zrušené uvedení partnera na profilu
  
• vkládání nálepek do komentářů (naprosto zbytečné, dle mého)
• zmizela funkce Vybrali jsme

Dále mě už změny nenapadají, takže pokud některou z vás napadne jak pozitivní, tak negativní změna, určitě ji napište do komentářů a já ji poté popřípadě dopíšu do článku.

Od mého prvního porodu uběhlo už skoro 6 týdnů (letí to hrozně rychle) a já se konečně dostala k tomu sepsat, jak to celé probíhalo.

Po rizikovém těhotenství, které jsem z větší poloviny proležela, po 4 pobytech v nemocnici a prognóze doktorů, že nedonosím ani do 32.týdne, jsem celý poslední měsíc těhotenství na každé kontrole slyšela, jak je vespodu všechno krásně nachystané, jak jsem na centimetr otevřená a jak budu brzo rodit....malá byla koncem pánevním a já chtěla rodit přirozeně, takže o to více jsem byla lékaři hlídaná.

Nemohla jsem se dočkat, až už bude malá u nás, i proto, že ten poslední měsíc jsem měla dost silné poslíčky, pořád jsem nevěděla, jestli už rodím nebo ne, jestli mi uniká plodovka nebo ne, všechno mě bolelo, byl to jeden dlouhý, nekonečný měsíc. Lékaři mi udělali dva Hamiltony, aby to uspíšili...nepomohlo. Vzhledem k tomu, že při porodu koncem pánevním se nesmí moc přenášet kvůli váze miminka, jsem 40+2 nastoupila na vyvolání porodu. Nervózní, nevyspaná. Doktorka mi ráno na poradně sice nabízela, že ještě 2 dny můžeme počkat, jestli se malá neumoudří a nebude se chtít narodit samovolně, že u KP je to lepší varianta, ale já se bála, aby jí nenarostla váha tak, že bude neporoditelná normálně (císaře jsem se bála jako čert kříže), že jsem ji řekla, aby se to už vyvolalo. 

Takže v pondělí 14.11.2016 jsem ráno nastoupila na indukci porodu. V 10 mě přijali na pokoj, manžela poslali domů s tím, že mu dám vědět, jak se začne něco dít. O půl 12 mi zavedli první tabletku, ve 12 už jsem začala něco cítit, ale říkala jsem si, že takhle rychlé to snad být nemůže, když někdo na porod čeká i 2 dny. No, bylo to ono...ve 12 už jsem měla soustavné bolesti v kříži i v podbříšku najednou, bylo to velmi "rozkošné". V bolestech jsem se dobelhala na sesternu, že mě to opravdu hodně bolí, do toho jsem jim tam začala i zvracet. Při vyšetření zjistili, že jsem otevřená na 3 cm a zatím se nic nechystá, ani kontrakce se moc nekreslily, ale vzhledem k tomu konci pánevnímu a k mému intenzivnímu zvracení mě poslali na porodní sály. 14.02 jsem napsala manželovi, aby přijel, načež jsem se za doprovodu sestřičky odbelhala o patro výše (výtahem) na porodní sály. Tam si mě převzala porodní asistenka Kamila Bulawová, která ve Fakultní nemocnici Ostrava dělá prohlídky sálů, takže jsem ji odtamtud znala. Také jsme spolu osobně konzultovaly můj porodní plán a ona věděla, že já jsem tam, co jde rodit přirozeně ten konec pánevní. Takže jsem byla moc ráda, když jsem na svůj porod vychytala právě ji. Když mě viděla, jaké mám bolesti, nabídla mi epidural, ten jsem odmítla (během těhotenství jsem absolvovala operaci ve spinální anestezii a měla jsem po ní silný postpunkční syndrom, takže jsem se dalšího píchání do páteře bála). Domluvily jsem se, že mi místo toho píchne takovou olejovou injekci do zadku proti bolesti. Nabídla mi i klystýr, ale ten jsem také odmítla, že je zbytečný. odvedla mě na porodní sály a napojila na monitor (mohla jsem si vybrat, v jaké poloze mě budou natáčet, takže první monitor jsem seděla v křesle). PA mi pomáhala prodýchávat už dost silné kontrakce, které přicházely snad co minutu a půl. Díky její technice se mi je dařilo zvládat. Horší bylo, že jsem měla bolesti i mimo kontrakce, takže jsem se injekce nemohla dočkat. 

Než mi ji píchla, objevil se na sále manžel. Od mé smsky do jeho příchodu uběhlo asi 28 minut, autem to máme asi 25, takže si umíte představit, jakou rychlostí zřejmě jel 😀 po zavedení injekce se mi do 20 minut ulevilo aspoň mimo kontrakce. Většinu 1. doby porodní jsem strávila na míči ve sprše. Mám tuhle dobu takovou zamlženou. Když jsem neměla kontrakci, okamžitě jsem na míči usínala, protože jsem byla hrozně unavená. Současně si ale všechno, co se dělo, pamatuju. Vím, že mi u sprchy seděl manžel, hlídal mě, abych nespadla z míče, neotravoval mě s nějakým mluvením, nosil mi vodu a další věci, co jsem potřebovala. Kontrakce přicházely pořád po té asi minutě a půl, ale dařilo se mi je vždycky rozdýchávat. PA nás nechávala o samotě, jen mě chodila občas kontrolovat nebo mi oznámit, že se bude natáčet monitor. 

Kontrakce jsem měla celou dobu tak po minutě a půl až do půl 6, pak se natáčel monitor, následně jsem si musela vlézt na lůžko a PA zjistila, že jsem asi na 6 cm otevřená. Řekla, že zatím je čas na porod a ať se klidně vrátím do sprchy, jeslti chci. Jen se za PA zavřely dveře, rupla mi voda a sprcha už se nekonala (bohužel 🙂). V poslední fázi před porodem se kontrakce výrazně zintenzivnily a co se do té doby dalo rozdýchat, tak teď už se rozdýchat nedalo. Zkoušela jsem i dýchat nějaký plyn na snížení bolestí, ale vůbec nezabíral. Mezitím se u mě vystřídaly PA, přišla jedna taková mlaďounká, velice sympatická, která tam s námi zvládla celý porod. Před půl 7 se mi na sále najednou shromáždila hrozná spousta lidí, snad 8 jich tam bylo (později jsem zjistila, že to bylo kvůli tomu porodu KP, vedl ho jeden zkušený doktor a asistovala mu mladá doktorka, která se na mě učila, měla jsem ji i na poradně a byla strašně fajn). V této fázi porodu už se můj porodní plán nedal moc dodržovat, jelikož jsem neměla sílu na tlačení, tak mi píchli oxytocin, aby se malá dostala rychle ven. 

"To change the world, we must first change the way the babies are being born."

Michel Odent

Cesta k mému těhotenství a porodu začala v mých 17 letech, kdy jsem viděla během  jediného týdne dvě zcela odlišná videa, která vlastně předurčila to, kam se pak můj život začal ubírat. První video byl „klasický porod“ v české porodnici se vší rutinou, včetně odnesení zdravého dítěte od matky a následně zacházení s tímto pár minut starým miminkem, jako někde v pásové výrobě.  Kontra k tomu jsem pak shlédla film Orgasmický porod a hned jsem věděla, že chci, aby jednou můj porod vypadal spíš jako v tomto filmu, než v tom videu, co jsem viděla před ním. Za 2 roky jsem šla na VŠ a můj zájem o porodnictví trval. Během praxe v Lize lidských práv se definitivně zformovalo moje odhodlání, a to z právního hlediska působit tak, aby došlo k zásadním změnám v systému porodnické péče v ČR, aby skutečně existovala možnost volby. Když jsem otěhotněla, byla jsem v šoku. Kvůli 2 věcem. Za prvé jsem chtěla rodit, až budu JUDr. A zatím jsem nebyla ani Mgr.:D a za druhé, až bude ten systém jiný. Cítila jsem marnost nad marnost,  když i po 7 letech se pořád debaty točily kolem stejných stupidních výroků a vlastně se nikam neposunuly. Doufala jsem, že aspoň dojde k tomu, že PA budou moci pečovat místo gynekologů o zdravé těhotné ženy, a že je budou moci doprovázet do porodnic, které s nimi budou uzavírat smlouvy. Ale to se nestalo. Byla jsem těhotná v systému, kde je „normální“ jen jedna cesta a jeden způsob, a to mě děsilo.

Strašně moc jsem chtěla rodit se svou porodní asistentkou (dále jen PA), na radu kamarádky jsem kontaktovala jednu, která měla nejen skvělou pověst,  ale hlavně smlouvu s porodnicí, která byla nedaleko. Kontaktovala jsem ji v 11. týdnu a už měla listopad téměř plný. Na tomto místě rada pro všechny, co uvažují o vlastní PA. Čím dřív ji kontaktujete, tím líp. Poprvé jsme se s ní s manželem sešli v 18 týdnu a hned jsem věděla, že jsem udělala dobře, což mi dokázala během těhotenství ještě několikrát. Musím říct, že jsem měla i štěstí na lékaře, s kterými jsem se potkávala. Netroufla jsem si být pouze v péči PA, jelikož jsem nebyla fyziologická těhotná. To, že mám skvělého gynekologa jsem věděla už před těhotenstvím, ale teprve během jsem zjistila, jak moc. Když jsem od něj v 37. týdnu těhotenství odcházela do péče porodnice, málem jsem to oplakala a manželovi jsem v autě říkala, že chci být zase těhotná, abych za ním jezdila častěji než  jedenkrát za rok.

Celé těhotenství jsem sveřepě všem tvrdila, že budu rodit 11. 11. Je to hezké datum a navíc Den veteránů. Cítila jsem, že to tak bude a přes to jede vlak. Mohlo mi být jasné, že mě moje intuice zklamala, podobně jako u pohlaví miminka, kdy jsem všem říkala, že určitě čekáme kluka. Nemohlo to být jinak, vždyť jsem pořád měla chuť na maso a podle všech jsem krásněla. A hle! Na všech velkých utz opakovaně potvrzovaná holčička.

Nicméně v podvečer 10.11 jsem začala mít bolesti podobné menstruaci. Přicházely po půl hodině a já se radovala, že se „něco děje“. Šla jsem do vany a tam bolesti odezněly. :D Alespoň jsem toto využila k tomu, že jsem si udělala rozlučkový rituál s bříškem a pěkně jsem si poplakala. Nikdy jsem se totiž necítila tak krásná, jako s tím bříškem a bylo mi hrozně líto, že náš společný čas se krátí. V pátek 11.11.  jsem následně obrečela, že 11. fakt asi porod nebude, a že se naše miminko nenarodí na Den veteránů, navíc se mi do mysli začaly vkrádat myšlenky o „přenášení“. Jedenáctého jsem měla termín a v porodnici jsem byla jen na 1 kontrole a sepsat dokumentaci, a jinak jsem chodila ke své PA, no a když už jsem byla v 41týdnu, tak to chtělo zajet zase do porodnice, aby se zkontrolovaly průtoky. Takže jsem následně brečela i z představy, že další týden asi budu muset zase do té blbé nemocnice, a že jsem tam chtěla jet, až když budu rodit. Manžel se vrátil z práce a uklidnil mě, že se na mě nezlobí, že Den veteránů nestihneme. Jupí. :D  Zalehli jsme asi o půlnoci s vidinou normálního víkendu. Ještě než jsem usnula. jsem hladila bříško a říkala Berušce,  že má ještě nejméně 2 týdny k dobru, a že jí věřím.