Výsledky vyhledávání pro slovo “Iva”
MAM slaví 10. výročí Lahve Anti-Colic
Mající důvěru maminek po celém světě a s počtem prodaných kusů převyšujícím celosvětově 25 miliónů se stala lahev MAM Anti-Colic ikonickým výrobkem pro mnoho maminek.
Nyní jsme lídrem na trhu s dětskými lahvemi v mnoha zemích, jako například ve Francii, Izraeli a v Dánsku. Značka MAM si vydobyla důvěru a dostala se do povědomí maminek právě díky úspěchu Lahve Anti-Colic.
Naše Lahev Anti-Colic byla uvedena na mezinárodní trhy před 10 lety a její vlastnosti jsou od té doby neustále zlepšovány a optimalizovány se zaměřením na dobrou použitelnost a ergonomiku. Lahev minimalizuje výskyt kolik a regurgitace, navíc má savičku s povrchem jemným jako pokožka, díky čemuž je snadno přijímána jak novorozenci, tak většími dětmi. Používáním Lahve Anti-Colic je redukována nespokojenost novorozenců a výsledkem je šťastnější prožitek z krmení, blízký kojení.
Výjimečná hodnota přijetí lahve a méně kolik
Jedním z klíčových benefitů Lahve MAM Anti-Colic je bezesporu vysoké procento přijímání lahve dětmi. Unikátní povrch jemný jako pokožka, inovativní plochý tvar a flexibilit MAM savičky dodává dětem známý pocit blízký kojení: není proto překvapením, že naše chytrá savička je přijímána 94% dětí*, což bylo prokázáno v průběhu let v mnoha průzkumech trhu v Rakousku, Německu, Anglii nebo v USA.
*průzkum trhu 2009-2014, testováno s 1349 dětmi
Další místo kam se musíte podívat je
Pevnost Josefov
Základní kámen byl položen 3. Října 1780 v této době byly založeny dvě pevnosti a to Josefovská a Terezínská. Úkolem pevností bylo chránit přístupové cesty v prusko-rakouských válkách. Josefovská pevnost se při jejím založení jmenovala Ples. Toto jméno bylo změněno po smrti Josefa II. Na jeho počest se Ples přejmenoval na Josefov.
Pevnost byla dostavěna roku 1787. Jižní a severní část pevnosti chránil důmyslný podzemní systém chodeb, jehož délka se odhaduje na 42km. Díky revoluci ve Francii r.1789 se však mocenské a strategické poměry změnily a Josefovská pevnost nikdy nebyla obléhána. Po válce na Chlumu u Hradce Králové byly s jistým zpožděním pevnosti zrušeny. Josefov ztratil status pevnosti roku 1888, ale na charakteru místa to nemělo význam a vojáci zde zůstali. A však systém podzemních chodeb nebyl udržován, tak většina z nich je zhroucená a tudíž neprůchodná. Pevnost prošla řadou úprav, aby se přizpůsobila potřebám vojska (byly zbourány vstupní brány, přestaveny některé budovy). Likvidace pevnostních objektů se zastavila po r. 1950. Josefov byl v roce 1949 administrativním rozhodnutím sloučen s Jaroměří. Během první světové války zde byl zajatecký tábor a většina kasárenských objektů stále sloužila rakousko-uherské armádě.
Jako zajatecký tábor Josefov sloužil už jen po 2. světové válce. V jejím průběhu se uplatnil spíš jako cvičiště protektorátního Vládního vojska a Wehrmachtu. Víc než 2. světová válka tvář pevnostního města poznamenala okupace sovětskými vojsky (1968-1991). Z následků jejich pobytu se zdejší zástavba dodnes vzpamatovává. Přesto zatím zdaleka největším zásahem do života městečka uvnitř staré bastionové pevnosti, od počátku pevně spjatého s vojskem, nebyly ani okupace cizími armádami nebo demolice hradeb, ale trvalý odchod vojáků z města v polovině 90. let 20. století.
Naštěstí se ale pro Josefov našla nová využití. Vedle místních spolků, připomínajících vojenskou minulost města a navracejících pevnosti její původní vzhled, v Josefově nalezli odpovídající zázemí mnohdy překvapiví zájemci. Jak filmové štáby, pořadatelé mezinárodního metalového festivalu, tak avantgardní umělci nebo ochránci přírody. Proto lze předpokládat, že budoucnost Josefova by se v dalších letech mohla ubírat také těmito směry.
A každá červenec se Josefov oblékne do černého. Koná se zde Brutal Assault největší koncert tvrdé muziky v Evropě.
Informace o otevírací době na http://www.pevnostjosefov.cz/
Tak to bylo něco „málo“ o historii a teď kam se v Jaroměři podívat 🙂
První co Vám představím je pro mě srdcová záležitost.
Železniční muzeum výtopna Jaroměř
Výtopna parních lokomotiv je více jak 110let stará budova kde se parta nadšenců rozhodla zachránit krásu páry. Ve svém volném čase a pro zábavu renovují jak parní, elektrické, tak motorové mašinky. Do původního stavu vrátili i řadu vagónů, které si můžete prohlédnout a do některých i nakouknout. V muzeu naleznete desítky exponátu, mimo jiné parní lokomotivu Conrad Vorlauf z roku 1873, nebo unikátní elektrickou akumulátorovou lokomotivu Ringhoffer z roku 1916.
Přes sezónu se jezdí pravidelné nostalgické jízdy s parní lokomotivou, které se říká Kafemlejnek 😀 je to krásná projížďka. Pára krásně voní. 🙂 Jen moc nedoporučuji při jízdě vystrkovat hlavu z okénka saze v oku je potvora 😀
Jinak muzeum je vhodné jak pro rodiny s dětmi, tak i pro vozíčkáře 🙂 Opět jedno doporučení – dětem dát oblečení u kterého nevadí, že se ušpiní. Na některé exponáty se mohou jít podívat a všude jsou zbytky uhlí 😀
Informace o otevírací době a plánované nostalgické jízdy naleznete zde:
http://www.vytopnajaromer.cz/
Takže já se s váma budu pomaličku loučit, dneska jsem toho nestihla moc napsat, jelikož tu máme kamarády a hodně grilování, tak je přece jenom ten 4th of July víkend, to znamená barbeque a kamarádi a pití a vůbec othle je náš první 4. červenec od tý doby co máme mini chlapíka a jsme v NYC.
Ano, nejeli jsme kempovat , neb to jsme zkusili před dvěma lety a všechny kempy v okolí byli plný a my skončili v úplný dire vedle silnice, naštěstí mini chlapík nechodil, tak bylo jedno, že je všude bahno. Co bylo peklo byla zpáteční cesta, ta kto bylo jak z hororou, kdy všichni prchaj jenom vy stojíte na dálnici a nemáte šanci se dostat domů na odpočívadle lidi v autech spali, prej to vzdali a zkusej to po půlnoci.
Loni jsme byli v Upstate, protáhli si víkend a tak se nemuseli bát jet domů.
Letos jsme doma, za dvě hodinky jdeme na baseball ligy B na Coney Island, tam se zejtra slaví 100 letý výročí Nathans párků a na jejich počet se baseballovej team Cyclons přejmenovává dneska na Franks. Franks neboli frankfurter se tu říká hovězím párkům, pochází to z Frankfurteru Německa, odkud to přivezli, to jméno myslim, židovští přistěhovalci.
Tak zatím mám pro vás pár rad, ale ty nestihnu napsat tak je najdete u mě na stránce…jsem nyc09 a pokud vás to zajímá tak mám i svlj blog mamazavodou.blogspot.com
Hezkej 4. červenec, já jdu na baseball!!
Naše druhé překvapení...
Celé druhé těhotenství probíhalo až překvapivě dobře. Obávala jsem se, že mi nebude první 4 měsíce dobře jako u prvního, nedokázala jsem si představit, jak bych to zvládala s roční dcerou, která právě zjistila k čemu má nožky... Ale nic, bylo mně fajn, žádné problémy... celých 9 měsíců žádné komplikace. Obávala jsem se, že to přijde až u samotného porodu, na který jsem se tak těšila. Slíbila jsem si, že si totiž ho pokusím užít.
Vzpomínala jsem s láskou na svůj první. Tehdá jsem nevěděla, do čeho jdu a všechno se událo podle mě rychlo.. i když jsem tam prohlásila mezi kontrakcemi, že je to můj první a poslední porod, ale jakmile se naše princezna narodila na všecko jsem zapomněla...a po nejaké době jsem se manžela ptala, kdy budeme mít druhé, nějak se mi to těhotenství a porod samotný zalíbil 🙂 .. a tak jsem se těšila a představovala si, jak úžasný bude druhý porod, nechtěla jsem si připustit, že bych měla rodit jinak než přirozeně...
Den před termínem jsem si řekla, že teď už to může přijít kdykoliv, sama jsem nevěřila, že vydržím až do termínu, protože starší dcera mi dávala řádně zabrat, ale nějak jsme to zvládli a počkali si.. a tak jsem se rozhodla, že půjdu do kostela, říkala jsem si kdo ví, kdy budu moct si sama zase zajít na mši a načerpat duchovní síly. Byla postní doba. Takže jsem pěkně byla i na křížové cestě, mši svaté a po ní následovala i adorace, bylo před prvním pátkem v měsíci. Cítila jsem se úžasně. Při cestě domů jsem si říkala: ,, Tak jsem připravená, s Boží pomocí můžeme rodit."
Doma už dcerka spala. A tak jsem si dala sprchu a pustili si film. V půlce filmu jsem začala pociťovat první kontrakce, byly plus minus po 10 minutách, manželovi jsem zatím nic neříkala, nechtěla jsem zbytečně plašit, ale tušila jsem, že už to začalo.. po chvilce jsem jenom tak nadhodila, že asi pojedem..ale dodívali jsme se na film až do konce, i když jsem z něho pak už nic neměla 😀..nejdřív jsem volala manželově mamince, se kterou jsme se domlouvali na hlídaní, že se něco blíží, tak jestli by mohla přijet. Bylo kolem 23hod..a pak jsem volala PA, se kterou jsme se letem světem předem domluvouvali (nejsem totiž taková, že bych potřebovala porodní plán, dopodrobna všechno projít a naplánovat, měla jsem jen pár podmínek- žádný epidurál a dostat pak miminko hned k sobě, PA jsem chtěla mít na zkoušku, abych zjistila jaké to je rodit sama jako prvně a pak s osobní PA.. a aby mi pomohla si co nejlíp užít porod🙂), dohodli jsme se, že se potkáme v porodnici.
Tam mi natočili monitor, krásné kopečky 🙂.. službu měl můj doktor, což bylo super, řekl mi, že se to rozjíždí, ale otevřená ještě nejsem. A tak jsme se šli ubytovat, mezitím přijela PA a byla pořád s námi, masírovala mi záda, povídali jsme si, průběžně mě vyšetřovala..navíc byl u mě i můj manžel, byl mnohem klidnější a víc v pohodě než prvně, nebyl na mě sám a už věděl, co by měl čekat.. vše bylo skvělé. Bolesti sílily, PA mi poradila píchnout vodu a tím porod urychlit, hlavička už tlačila na porodní cesty, jen ji tam vadily blány, neměla jsem nic proti. A tak jsme točili poslední monitor. Když už se blížil konec monitorování všimli jsme si, že ozvy miminka kolísají ze 140 na 90.. něco mi říkalo, že to není vůbec dobré.. a tak jsem šla na porodní sál, abychom píchli vodu, otevřená jsem byla téměř na 10cm.. přišel můj doktor a chtěl teda tu vodu píchnout, čekal až přijde kontrakce..
A pak už to šlo ráz na ráz, něco se jim nezdálo, já jsem už byla tak trochu vyšťavená, třásla jsem se vyčerpáním... chtěli abych zatlačila a tak jsem poslechla..ale doktor řekl, že to stačí, musíme na akutní CS.. nechápala jsem.. PA mi vysvětlila, že miminko je zamotané do pupečníku a voda je už zelená, takže nemůžeme riskovat. Přijala jsem to. Jen jsem se dívala na manžela a snažila se ho očima utěšit, mluvit jsem nemohla, že všechno bude v pořádku..a odjela jsem, byla jsem sama bez PA i manžela mezi několika doktorama, pořád jsem se třásla ne ze strachu, ale pořád z vyčerpání.. a celou dobu jsem si opakovala: ,, Pane, buď se mnou, ochraňuj naše miminko, svěřuju ti ho, vždyť je to tvůj zázrak.."
Má 60ti hodinová cesta k pokladu jménem TEREZA
Měla jsem krásné těhotenství bez příznaků. Téměř nic mě nebolelo, ani jednou mi nebylo špatně, jen ten poslední měsíc byl na motoriku lehce složitější 🙂Termín porodu byl 9.7.2016 a já počítala s tím, že budu spíše přenášet- tak nějak jsem to cítila v kostech a navíc ani doktor nenaznačoval, že by se něco blížilo.
V pátek 24.6.2016 v 1:48 ráno mi praskla voda. A jedno vám o té vodě řeknu, nikdy bych nečekala, že ji bude tolik 😀 Asi moc koukám na filmy, ale vždy, když nějaké těhotné hrdince praskla voda, tak jen ucítila mokro na noze a dál nic. To, že ze mě bude voda odcházet až do porodu a navíc v takovém množství, to mě tedy nenapadlo. /Jak jsem se totiž dozvěděla od PA, voda se po prasknutí neustále dotváří/.
Kontrakce stále nepřicházely, ale i tak jsme vyrazili do porodnice. Nastalo klasické kolečko: příjmová ambulance, monitor, vyplnění dotazníků, odvod na porodní sály, opět příjem, opět dotazníky, vyšetřovna, monitor. Výsledkem bylo, že kontrakce opravdu nemám, vodu taktéž ne a proto si mě tam nechají. Pokud by se porod nerozjel do sobotního rána, dostanu vyvolávačku. Asi hodinu po uložení na lůžko bolesti sice začaly, ale byly velmi nepravidelné a ne až tak moc bolestivé. Celý pátek mi jen natáčeli monitory a stále mi říkali, že musíme čekat 🙂
Zprvu jsem si říkala, že by bylo fajn, kdyby táta Terky dostal k svému pátečnímu svátku narození dcery, ale smířila jsem se s tím, že v pátek prostě neporodím. Sobotu jsem však měla za jistou. To má totiž svátek děda. Sobotní bolesti byly už mnohem horší, ale pořád se jednalo o nepravidelné rádoby stahy - jednou po 4, pak po 10, pak po 20, pak po 2 min a takto pořád dokolečka. A k rozjezdu nepomohly ani 2 vyvolávací tablety. Naspala jsem 2hodiny tím, že už jsem únavou na konci každé "kontrakce"usla, abych se za pár minut zas bolestí probudila.
V noci ze soboty na neděli už byly ale bolesti hodně velké a já už opravdu vše musela prodýchávat. Dostala jsem injekci na utlumení bolesti, ať si trochu odpočinu a vyspím se. A světe div se, injekce na uklidnění vyvolala porod.
Vzhledem k tomu, že jsem byla na předporodním pokoji s dalšíma 2 holkama, poprosila jsem, zda už nemůžu na porodní box. Nechtěla jsem holky rušit mým hekáním a neustálým chozením a sprchováním.
Holky prosím Vás ze zlínska, můžete mi prosim doporucit nekoho na sestaveni jidelnicku, ale at to není majlant, uz jsem se divala, ale chci nekoho kdo to opravdu umi.. Dekuji a rejpalky, nekomentujte,dekuji.
Nevím co tomu háděti je, ale vstávat ve čtyři ráno a nutit mě zpívat s Molavcovou "Chlupatý kaktus" v tuto hodinu je jistojistě domácí násilí!
Tak teď přejdem do Brooklynu, ano konečně vás vítám u nás, jako Manhattan dobrý, ale Brooklyn je Brooklyn a je děsně cooool!
Brooklyn bylo až do stavby Brooklynskýho mostu samostatný město, mimochodem doporučuju si přečíst něco víc o stavbě mostu, je to fascinující. Stavitel poměrně na začátku stavby ochrnul a most vlastně dostavila jeho žena, fakt zajímavá storka.
Nemá cenu psát kolik čtvrtí má Brooklyn neb jich je nepočítaně a všechny je vyjmenovávat taky nemá cenu. Takže vyberu ty nejzajímavější, který fakt stojej za to.
Brooklyn Heights, to je ta část, která má vyhlídku na Manhattan, je to čvrť spojená s Brooklynskym mostem, vyrostl tam Amík a bydlí tam tchán s tchyní. Je to část, která stojí za to se podívat už jenom kvůli těm panorámatům.
Dumbo neboli Down under the Manhattan bridge je za posledních 10 let neuvěřitelně se měnící čtvrť z opuětěnejch doků mezi Brooklynskym a Manhattanskym mostem se stala jedna z nejluxusnějších částí Brooklynu. Z posledních lodních skladišť se teď dostavují hřiště a parky podéle vody.
Atlantic Avenue je sídlo Brooklyn Nets, basketballovýho teamu, kterej má nejlepší stadión, nejlepší hráče, dokonalý jídlení stánky, super oblečení, perfektní PR a přitom se nedokážou nikde umístit, to už je skoro obdivuhodný.
V Brooklynu je taka největší latino čtvrť v Sunset Park, v naší starý čtvrti, jako španělsky se domluvit je tam poměrně nutný, třeba u nás v baráku jsme byli jediný, kteří španělsky nemluvili a moc jsme si se sousedama teda nepokecali. Ani nám třeba neřekli, že ta matrace, kterou si opřeli o naše dveře má v sobě štěnice, definitivně se jednalo o nemožnost komunikace. Ale zase to mělo výhodu, třeba, když se pořádala street party, což se dělá snad v každý ulici v NYC, kdy se domluvj sousedi, požádal o povolení policajty a na den a noc se zavře ulice, vytáhnou se židle a boom boxy, jídlo a grily a užívá se. Tak když se tohle tehdy pořádalo v naší ulici, no toho lidu, tý hudby a ten bordel, Amík tehdy zoufal, že se nevyspíme, ale ve 23:59 všechno zmizený a nikde nikdo, to je tak, když máte povolení do půlnoci a většina z ulice jsou nelegální imigranti. Pokud chcete perfektní mexický jídlo tak jedině Sunset Park!!
Park Slope, luxusní čtvrť pod Prospect PArkem ,pokud se vám někdy líbilo Cosby show, tak zrovna tady se to filmovalo, ta ulice ,ten dům a přesně tak to taky vypadá. Krásný, klidný ulice .
Dneska jeden zdravý oběd 😀 Bulgur se sušenými rajčaty a olivami, opečený na cibulce a trošku domácího špíčku 😀 samozřejmě, že to byl špek light 😀 😀 😀 Ale musim říct, že jsem bulgur jedla poprvé a bylo to fakt moc dobrý. Ale nevim jestli to bylo tim špekem nebo ne 😀 😀 😀
Chvíle, které bych si chtěla zapamatovat. Sedí a s úžasem sleduje pohádku. Je to chvilka klidu, takže bych měla uklízet, ale to prostě nejde. Ona je u toho tak rozkošná, že se nemůžu odtrhnout a přestat se na ní dívat.
Holky, já nevím, co je to u nás za období, ale už je to tak 14 dní, co se kompletně změnilo večerní usínání a hlavně noční spaní.
Dřív se nakojil, odpojil, hodil prdkou na bok a spal. Celé uspávání max 10 minut. A teď? Nakojí se, pak se točí na bříško, chvilku usíná na bříšku, ale pak do něj vjede život, začne lézt a snaží si lehnout na mojí ruku. Tak ho musím vzít do náruče, on si na mě položí hlavičku, tulí se a mazlí se. Chovám ho takhle i hodinu, než usne!
A v noci se budí a dřív také stačilo pohladit / přikrýt / dát dudlík... A teď? Nutně se musí přitulit, jedině pak spinká.
Na jednu stranu mi to přijde krásný a ty chvíle si užívám. Na druhou stranu je to docela omezující, nemůžu se večer hnout z domu.
To je jako opožděná separačka nebo co??? Přes den je naprosto v pohodě a vůbec mě nepotřebuje 🙂
Potkali jste mezitím nějakou tu hvězdu? Ještě, ne? To nevadí, nezoufejte a dejte tomu čas. Kam se teda jenom podívat? Začneme na Manhattanu, ale o Empire nebo Rocekfelleru vám řikat nebudu, to si najděte sami. Po Manhattanu vás provedu pěkně od spoda.
Dolní část Manhattanu neboli Downtown je známá hlavně Wall Streetem, sochou bejka, mojí osobou, která se tam vyskytuje převážně každej pracovní den, Battery Park, odkud se odjíždí na Sochu Svobody a Ellis Island, kde v muzeu přistěhovalců má svojí desku i Amíkova rodina, neexistujícíma Dvojčatama, teď Millenium Tower, který je nejvyšší jenom proto, že tam frkli děsně velký vysílače, takže já řikám podvod, parkem s vodou jako vzpomínkou na 9/11 a Broadwayí, která se táhne celým Manhattanem.
Battery Park, je krásně předělanej hlavně díky Sandy, která to tam celý poničila. Během Sandy dosahovala voda v přízemí mrakodrapu, kde sídlí moje práce, až po prsa, tehdy jsem já zoufalá nemohla měsíc pracovat. Z Battery parku se dá navíc jet přívozem na Staten Island, zdarma jízda s krásným výhledem na Manhattan, hodně populární během Pesachu pro ultraortodoxní židovský rodiny, ono se to vyplatí, když máte deset dětí.
Wall Street za mě nic moc je to jenom ulice, která je zavřená pro auta, ale za Wall Streetem je moc krásná část, která stojí za to. Jedna ulice je celá zavřená pro auta a jsou na ní jenom malý restaurace.
Socha bejka, nikdy jsem nepochopila, co je na ní až tak úžasnýho, že se s ní musí fotit lidi a na tu fotku ještě stát frontu.
Po Broadwayi se dame dál a můžem si u toho zazpívat “Chodím po Broadwayi hladov sem a tam,” tak jak to dělám já pokaždý, když tam tudyma jdu, jako že je to často a ta písnička mi už leze na mozek.
Millenium tower, tak tam jsem ještě nebyla a zatim se nechystám, ještě donedávna se tam na výročí 9/11 promítaly dva světelný sloupy. Pamatuju si jak mi kolegyně ve starý práci řikala, jak si šla udělat kafe a z kuchyňky její tehdejší kanceláře viděla to letadlo, jak narazilo do první věže. První hasiči, kteří se dostali do dvojčat byli z jedný malý stanice v Brooklynu, ze sousedství Amíkových rodičů, jelikož tihle hasiči tam byli jako první, dostali se až nahoru a všichni tam zemřeli, celá tehdejší služba.
Tak po menší pause, mini chlapíkova očkování se k vám vrací vase newyorská průvodkyně. New York má jednu neuvěřitelnou věc a tím je kulturní vyžití. Muzea, hudba. Street art, tanec, prostě všechno a to v jednom z nejlepších vydání. Navíc, pokud přijedete v létě, tak můžete zažít ještě hromadu street fair neboli pouličních poutí, street party, v obou případech se o víkendu zavře ulice pro auta a lidi si užívají stánků nebo korzování, popíjení v barech a tak. No a v létě jsou taky v parcích otevřené fontány pro děti a koncerty s přineseným piknikem zadarmo.
Má vůbec cenu psát něco o Metropolitním muzeu? Asi jenom, že pokud si půjdete zaplatit vstupný, tak definitivně neplaťte těch dvacet dolarů na osobu, jak vám budou řikat, ale dejte jim tam dolar, dva a lístek dostanete taky. Ono to Metropolitní má totiž vstupný dvacet dolarů pouze doporučený, ale to je napsaný malým písmem. Jste tam a užijte si klidně cele jden a stejně to všechno neuvidíte.
Metropolitní museum je na tyv muzejní míli, kde je Guggenheim, defintivně stojí za to už jenom kvůli tý budově, židovský museum a další, to si najděte sami.
MoMa neboli Muzeum Modreního umění a Whitney museum taky stojí za návštěvu.
Ovšem moje absolutně nejoblíbenější museum je Tennament Museum doslovně museum činžáku, ale jinak je to museum imigrantů, mají perfetně zpamovanou historii imigrace od NYC. Najdete ho na Lower East Side, původně německé, potom irské, potom židovské a teď skoro čínské čtvrti, Muzeum je udělaný z klasickýho cihlovýho činžáku, kterej byl od roku 1920 zazděnej v 80. Letech ho koupilo museum a de facto ho jenom zakonzervovalo. Hisotrici našli opravdový osudy lidí, kteří v tom domě žili a nejen mě, ale i všem, který jsem tam vytáhla se to náramně libí.
Ellis Island a Socha Svobody, na Sochu až do koruny se podíváte jenom pokud si to zarezervujete min. několik měsíců dopředu, Ellis Island má nádherně udělaný museum s fotkama a osudama lidí, kteří jím prošli. Jako třeba Amíkův děda, kterej tady přistál jako desetiletej kluk spolu se svojí mámou a čtyřma sourozencema, anglicky na lodi se naučil od lidí, který otravoval “What do you want?_”Shut up.”
Hudba, tak to se ani nedá popsat těch klubů a klubíků, jsou prostě všude, koncerty každej den a ať děláte co děláte něco vám vždycky uteče. Osobně bych definitivně doporučila návštěvu opery. Lístky se tam dají koupit už od dvaceti dolarů a i kdyby člověk neměl operu rád a nikdy tam nebyl, tak tohle by teda měl. Jedno představení Verdiho a na jevišti jsou koně, psi a třeba dvěstě zpěváků a je to fakt úžasný.
No a když ne opera, tak alespoň ten muzikál, já na ně nejsem, ale tchánovci je zbožňují, nepřeháním, ale viděli všechny. No je fakt, že “Šumař na střeše” byl úplně dokonalej a “Fantom opery” taky není k zahození.
Takže jedno je jistý v NYC se co se kultury týče nudit opravdu nedá.
Porodní příběh Ireny
Je mi čerstvě 36 let a před 14 dny jsem porodila své první dítě, svého chlapečka…
Byla doba, kdy jsem po dětech snad ani příliš netoužila. Pak přišlo období, kdy jsem dítě moc chtěla, ale několik let se nedařilo, a to ani za pomoci medicíny, aniž by tomu bránil jakýkoli fyziologický problém. Se změnou partnera jsem nakonec přirozeně, téměř okamžitě a velmi chtěně otěhotněla a teď si to pozdní mateřství neskutečně užívám… Jako všechno ostatní přišlo v pravý čas. Věřím, že k té šestinedělní pohodě bezpochybně přispěl můj porod, na který každý den vzpomínám s velkou pokorou, vděkem a radostí. Byl to totiž porod přirozený a krásný…
Termín porodu jsem měla stanoven na 21. května. Poslední den, kdy můj syn mohl být býk, stejně jako já. Tak trochu jsem si to přála, i když každé znamení má svá pro a proti.
Je sobota onoho data, na hodinách něco po desáté večer a já se probouzím, abych si odskočila na WC. Když se zvednu z postele, praskne mi voda. Je to tady, pomyslím si. Nemám strach, nepanikařím, ale přece jen zažívám mírný chaos – co teď? Člověk ví, že to každým dnem přijde, cítí se snad i připraven, ale když k tomu dojde, stejně je zaskočený… Jsem sama doma… Co udělat nejdříve? Komu volat? Odcházím na WC a zároveň telefonuji své porodní asistentce, se kterou jsem na tomto postupu domluvená – Až „to“ přijde, volej! Ta je bohužel u jiného porodu, ale naštěstí mi pro tento případ již v předstihu doporučila dulu, která souhlasila s případným doprovodem k mému porodu.
Volám tedy jí a možná se mi i trochu třese hlas… Přece jen je to neznámo trochu frustrující… Dula Lenka je k dispozici a uklidňuje mne, že je čas, ať nikam nespěchám, ať se dám do klidu a těším se na miminko, které za nějaký čas už budu mít v náručí. Pomáhá to, zklidňuji se… Obě to máme do krnovské porodnice něco málo přes hodinu cesty. Volám si odvoz, dobaluji poslední věci a před jedenáctou vyrážíme. Celou cestu ležím na předním sedadle s nohama na palubovce a cítím, že přicházejí kontrakce. Začínám měřit… 10 minut… 9 minut… Když přijíždíme do porodnice, přicházejí co 8-7 minut… Stále jsem ale poměrně dobře zvládnutelné. S dulou se téměř na minutu potkáme kolem půlnoci u hlavní brány a přebírá si mne do péče. Osobně se vidíme poprvé, je usměvavá a působí na mne uklidňujícím a pozitivním dojmem.
Vede mne do porodnice, kam jsem dopředu nevolala – ani si nepřipouštím, že by měli plno a poslali nás jinam. Krnovská porodní asistentka nás vítá s úsměvem a jdeme na příjem. Natáčí ozvy miminka. Ptá se na různé věci – zrovna tuto fázi jsem čekala mnohem otravnější a delší. Nešlo ale o nic, co by mne obtěžovalo. PA mne vyšetří, jsem otevřená jen na dva prsty. Asi nás čeká dlouhá noc… Jdeme na pokoj, dula mi vybaluje kufr, já se převlékám z civilu do nemocničního… A kontrakce sílí… Vzpomenu si, že jsem chtěla klystýr. Jdeme znovu za PA. V kombinaci s kontrakcemi to není žádný med, ale jsem ráda, že jsem jej stihla. Na pokoji mne dula vybízí, ať jdu do sprchy, teplá voda mi uleví a zároveň pomůže postupu porodu. Přesně tak se stalo. Proto je čas jít na porodní sál. Je dvacet minut po druhé hodině.
Vaše zkušenosti, naše radost
Před pár dny jsme vám oznámili, že pomaloučku pomalu spouštíme nové kampaně a spolupráci s různými značkami. Konkrétně - spustíme Vaše zkušenosti se značkou, a to už 11. 7.
A co to znamená?
Znamená to jen tolik, že vy, uživatelky, budete na své kůži zkoušet, testovat a hodnotit produkty. Kosmetiku, drogerii, potraviny, výživové doplňky ... na co si jen vzpomenete. Budeme se snažit vám přinášet co nejzajímavější značky a určite si budete mít z čeho vybrat.
Má to ale podmínku. 🙂 My vám na testování zašleme produkty a vy nám zašlete jejich recenzi. Vaše dojmy, názory, pozitiva (a také negativa), fotografie, koláže fotek, všechno možné i nemožné. Protože nás zajímá váš názor na věc. Chceme s vámi vést dialog a naslouchat vašim názorům.
Na testování si budeme vybírat maminky vždy ve spolupráci se značkou, která se bude aktuálně testovat. Následně to mamince oznámíme a zašleme jí balíček. Ona bude mít týden na testování a další týden na napsání recenze. A co je nejlepší, produkty si může nechat, nebo darovat své kámošce, ségře a nebo své mamince.
Takže, drahé ženy, sledujte profil konik_testuje a čekejte na ty nejlepší zážitky se značkami na vlastní kůži. Konkrétní podmínky vám vždy oznámíme. Už za pár dní to vypukne.
Ze všech koutů na mě blikají fotečky z ultrazvuků a čerstvě narozených miminek . S velkou příchutí nostalgie si prohlížím fotky z porodnice a končím na oslavě 1 narozenin. Proč to tak rychle utíká? ☹ s roztomilého miminka s dlouhýma nohama mi tu běhá 18 měsíční ďáblice,která prožívá batolecí pubertu. Užívejte si ty mrňata a těhulkování pak budete koukat nostalgicky na fotky jako já
A jak bydlí normální Newyorčani? Tak řeknu vám, že to pro mě bylo docela překvapení a ne v dobrým smyslu. Kromě Carrie a její party, bydlí singl lidi většinou se spolubydlícíma, protože utáhnout nájem je teda fakt něco. Většina takovejch těch krásnejch cihlovejch domů je rozdělená do bytů, kterejm se říká railroad apartment, to znamená, že jsou pokoje jeden za druhym a uprostřed nejsou okna. Pamatuju si, že největší šok bylo, když jsem viděla u kamarádů, který bydleli v loftu, jak tam jeden kluk spí na skříni, je fakt, že tam byl nejnovější a platitl nejmenší nájem, tuším, že to bylo nějakejch 300 dolarů a v tom loftu jich bylo pět. Většina domů je soukromejch, ale existují tady taky domy s regulovaným nájemným, což je naprostej sen, bohužel jsou na tyhle byty čekací listiny třeba 30 let. Kamarádův brácha tam byl zapsanej při narození a prý na něj už brzo dojde řada, zabil jenom pět lidí před sebou.
Peklo je taky byt sehnat, neb poptávka převažuje nad nabídkou. Budoucí nájemník se jde na potencionální byt podívat v rámci inzeroveného dne otevřených dveří, no a to je na sto procent někdy uprostřed dne, aby si potencionální nájemník musel vyít volno z práce. Je dobrý si sebou vzít, vápis z účtu, kde člověk dokáže, že má ušetřeno min. 4 nájmy, potvrzení od zaměstnavatele, ručitele, vápis z banky a pokud možno ukázka, že máte taky spořící účet, je taky dobrý ukázat, že jste tady legálně, zdravotní pojištění se taky hodí, oddací a úmrtní list prarodičů a praprarodičů, vysvědčení z první třídy. No a pak se nadšený potenciál postaví do fronty a začne se drat, aby ten byt viděl co nejdřív a všechny předhonil, neb byt zmizí běhěm prvních pár hodin, většinou.
My jsme bydleli celkem ve dvou bytech, ten první byl v perfektně čistým domě, dokonce jsme tam měli centrální klimatizaci, kterou teda jednou za pár tejdnů vlezl obří šváb, a to i přes měsíční deratizaci domu. Dokonce jsme tam měli dole i pračku se sušičkou, na New York fakt luxus. Jenže ten byt byl fakt malej, návštěvy u nás spali na zemi v obýváku a když jednou přijeli tři kamarádky najednou, tak tam bylo fakt útulno.
Náš druhej byt, před vybral Amík, neb já byla v práci a těhotná. Když ho viděla Amíkova mama, tak se rozbrečela a to bez nadsázky, prej se tam narodí její vnuk. Když ho viděla moje mama, tak řekla, že je jak z Felliniho filmu a prej ne v dobrym. Je fakt, že se v tom dome nikdy neuklízelo a správce domu pod náma se se svojí manželkou pravidelně každej víkend děsně opili a pobili. Když jsem byl někde kolem 7. měsíce, tak mě na schodech potkal správce a řiká: “Ty seš těhotná?” “Jo, jsem.” “Já myslel, že jsem tak ožralej a mám vidiny.” Správcová pak tvrdila, že je mini chlapík rasista a nemá rád latino, protože se pokaždý, když se na něj vrhla rozbrečel. Ono to chce tvrdou náturu nerozbrečet se, když na vás řve bezzubá čarodějnice s dechem okeny.
Ale hlavně, že Carrie bydlí sama někde kolem Chelsea, mimochodem jedno z těch dražších míst.
A sakra fotky prvního bytu jsou na střeše. Tohle je z druhýho.
Změny na koníku a jejich komunikace
Ahojte. Některé mě znáte z bývalé skupiny o testování nového bazaru, pro ostatní se představím: Jsem Jamie a pracuji jako produktový dizajnér v koníku.
Chtěl bych vám přiblížit, jak tady fungujeme. Modrý koník je firma, která zaměstnává téměř 30 lidí, z toho přímo na vývoji stránky jich pracuje osm - šest programátorů a dva dizajnéři.
Stránka vznikla v roce 2006 a dlouho byla jen fórum. Postupně přibyla alba, interní pošta, bazar, blogy, skupiny, wiki… Historicky jsme funkce jen přidávali, motivovaní i ohlasem lidí z malé komunity, kterou koník byl.
Až nedávno jsme začali málo využívané a duplicitní funkce rušit. Děláme to, protože udržovat tak velký kolos, jakým koník je, je s malým týmem náročné a zpomaluje nás to v dalším vývoji. Také musíme myslet na nové uživatele, pro které může být komplikovaný koník odstrašující.
Změny
V poslední době se událo více změn a v blozích vznikla napjatá atmosféra. Rád bych k tomu napsal pár slov a některé věci vysvětlil.
Jsem ráda, že je tady možnost prodávat zdarma nepotřebné věci. Ale nějak nechápu přechod nových uživatelek z FCB na MK z důvodu prodeje oblečení. Tady jsem pár věcí prodala, ale poslední dobou to teda stagnuje. Teď jsem se přihlásila do skupiny na FCB a už jsem prodala 3 věci 🙂
Když děti pláčou a my o tom nevíme …
Asi to má každý z nás.. někde v koutku duše. Takové to dětské, dospívající i dospělácké tajemství, bolístku… Dělali jste něco, pro někoho v dobré víře a ono to v důsledku nebylo pochopeno. Jsou věci, které jsem teprve nedávno svěřila své mamince a přitom to jsou záležitostí až skoro 30let staré. V jesličkách mě bila učitelka dlouhým, zeleným pravítkem, protože jsem měla punčochy naopak, 2leté dítě. Když mi bylo 10, šikanoval mě spolužák, dlouho jsem to nikdo neřekla, asi po 3letech na něj mamka udělala bubu a byl klid.. ale 3roky ponižování. Jednou jsem nemohla do cirkusu, jak já se těšila, poprvé do cirkusu a to kvůli mladšího bratra, který lítal po bytě a o roh si natrhl tvář, ale viníkem, byt' neprávem, jsem byla já.. takových věcí by se našlo asi více. Někdy se mi vzpomínka vybaví na základě zkušenosti s mými dětmi. Není to tak dávno, co jsem opravdu vynadala svému staršímu synovi. 2x jsem ho uložila do postele, přečetla pohádku, zazpívala a on stále vylézal a dožadoval se mě. Tak už jsem se nazlobeně ptala, co potřebuje, že pořád nespí a zlobí. Nikdy nezapomenu na ten pohled a jeho větu, tento moment mám i zapsán v kalendáři.. Maminko, chci Ti jen říct, že Tě mám rád… Pak jsem to obrečela do polštáře.. Pevně jsem ho objala, zanesla do postele, znovu pohladila, zazpívala a on spokojeně usnul.. avšak dodneška mám hořkou pachut‘, jen si na to vzpomenu: (( Jindy oba zamazali celý obývak barvičkami, protože malovali obrázek tatínkovi, toto jsem naštěstí poznala dříve než jsem se začala zlobit. Jak hrdě pak obrázek nesl ukázat, zalaminátovali jsme jej a manžel ho má v práci.. Občas stačí maličkosti a více sledovat, jen si říkám, kolikrát jsem ten okamžik propásla:(?
Včera byl snad nejtěžší den v mém životě. Takový smutek jsem nikdy nezažila, ani v dětství, ani nikdy později.
Byla jsem s malou venku, pak jsem doma uklízela, chystala jídlo, ze školy se vrátila Míša a přivedla Káju s Terkou ze školky. Všechno jako vždycky.
Později odpoledne se holky kvůli něčemu pohádaly, strkaly do sebe a tak křičely, že jsem na ně musela houknout, ať se uklidní. Zkrátka, obvyklý program.
Když se manžel vrátil z práce, usmířil je a pomazlil se s nimi, což mu moc dobře jde. Holčičky mu hned začaly vyprávět co se jim přihodilo, o svých malých bolístkách a neštěstích. Všechno bylo rázem zapomenuto a zavládla opět láska, smích a hry.
Jenom nejstarší Míša byla pořád nějaká posmutnělá. Dívala se na mě smutnýma kukadlama a mě se zdálo, že mi chce něco říct.
6 obyčejných situací, podle kterých rodiče zjistí, jak dobře své dítě vychovali
Díky dětem se jako rodič dostanete do nespočetného množství zvláštních a komických situací. V takových případech jen kroutíte hlavou, jak na to to dítě mohlo přijít a po kom vlastně je.
1. Poslušná dcera
Dcera si měla převléknout tričko, zatímco já v koupelně vyndávala prádlo z pračky. Slyšela jsem, jak drezuruje psa, tak na ni volám, jestli už má převlečený to tričko.
"Jo."
Dojdu a co myslíte? Zula si boty. Takže znovu: "Obuj si boty a převlíkni tričko."
Obula si boty, aby si je vzápětí zas zula... ááá, celej tatínek. (misao)
Děkujeme zaměstnancům Škoda Auto za vřelé přijetí na Music festivalu u příležitosti 25. výročí spojení Škoda Auto s VW, který se konal v Mladé Boleslavi v sobotu 25.6.! Spolupráce Života dětem a Škoda Auto pokračuje 3. rokem. Od začátku roku 2016 zaměstnanci Škoda Auto mohli již 7 vážně nemocným dětem v celkové finanční částce 172 751 Kč! 🙂
Od té doby, co mám Teri, miluju pondělky. O víkendech se většinou učím, nebo nakupujeme, uklízím, vařím apod...zkrátka doháním resty co mám přes týden a naplno využívám toho, že je doma tatínek a hlídá. Takže v Po pak mám vařeno, uklizeno, nic nemusím a jen se mazlíme a užívám si Teri. Těším se na krmení, přebalování apod. Navíc je plavání, takže je po něm ospinkaná. Dopoledne spí před plavčem a odpol je jediný den v týdnu, kdy u mě vydrží sedět a není v jednom letu. Tak se tulíme, papkáme a koukáme na pohádky....ach
Mateřská, ale určitě ne dovolená
Stříhám metr. Přesně řečeno mi zbývá pouhých 35 dnů, které mě dělí od návratu zpět do práce. Mísí se ve mě různé pocity. Je v tom radost i strach. Vážně se blíží ta chvíle, kdy si uvařím kávu a dopiji ji ještě teplou, aniž bych ji předtím musela dvakrát ohřívat v mikrovlnce? Opravdu budu moct poobědvat v klidu, bez odbíhání od talíře, utírání malých obličejíků a sbírání zbytků jídla pod stolem?
Byla jsem s růžovkama na hřišti, kde mi jiná matka vyprávěla o knížce, kterou si před pár dny koupila. Prý se u čtení skvěle pobavila. Ptám se jí tedy, jak se to zábavné čtivo jmenuje. Mateřská, ale určitě né dovolená. Ehm, aha, vskutku originální název.
Nabízí se otázka, proč matky na mateřské dovolené čtou knížky o jiných matkách na mateřské dovolené, když většina těchto matek jsou vděčné za každou možnou chvilku, kdy si nepřipadají jako na mateřské dovolené. Odpověď je ale snadná. Je báječné zjistit, že převážná část žen (ale i mužů!) na mateřské se v tom plácá dost podobně. Že různá emoční vypětí, zoufalá únava během probdělých nocí, pocit, že to prostě nezvládáme, že tohle všechno zažíváme všechny, v různých intervalech a intenzitách. A ač se nám tyto stavy můžou v určitou chvíli jevit sebetragičtěji, mile rády si o tom přečteme a třeba se i od plic zasmějeme. Nikoliv škodolibě, spíš chápavě, soucitně a hlavně s úlevou, že v tom skutečně nejsme samy.
Pokud se na mateřskou dovolenou teprve chystáte, pokud ji právě prožíváte nebo si ji chcete prostě jen připomenout, doporučuji přečíst román Julie Halpernové Mateřská, ale určitě ne dovolená.
