Výsledky vyhledávání pro slovo “Iva”
Proč náušničky černají?
Černání, zrůžovění či jiná změna barvy zlata v oblasti lalůčku je právě u dětských náušniček bohužel častou záležitostí, jenž není brána jako vada či poškození výrobku nebo materiálu, protože se jedná pouze o povrchové zbarvení, které lze velmi lehce odstranit vyčištěním náušniček.
Na to, proč se toto zbarvení objevuje, existuje zatím jen řada domněnek než přímo podložená fakta. Právě na toto téma chystáme studii a přezkoumání možných aspektů.
Zbarvení bývá nejpravděpodobněji způsobeno např. používáním kosmetických výrobků, agresivnějším potem, vlivem zvýšené teploty, proděláním nemoci, léky, alergií (zarudlé dírky), apod.
U zbarvených náušniček však může být vlivem zbarvení vždy něco jiného. Zbarvení se může také objevit např. jen u tří z pěti holčiček.
Na internetu je právě na toto věčné téma spousta diskuzí maminek.
My můžeme zaručit, že jsou naše náušničky vyrobeny ze žlutého zlata – AU 585/1000, nebo z bílého 14 karátového zlata splňující normu ČSN EN 1811 a jsou opatřeny puncem, jenž zaručuje pravost materiálu. Veškeré naše výrobky také prochází zkouškami u Puncovního úřadu v Jablonci nad Nisou.
Zrovna v tuto dobu kvetou azalky, irisy a rhododendrony a nejen na ty bych vás ráda pozvala do Arboreta Šmelcovna, které najdete ve východní části Boskovic, pod západním okrajem Drahanské vrchoviny, v údolí říčky Bělé.
Zde si na své přijdou malí, velcí, nejen nadšenci dřevin a květin. Součástí arboreta jsou i expozice s domácími zvířaty anebo velké prodejní centrum. Areál má takřka 9hektarů, na téměř 3km jsou rozesety jednotlivé naučné chodníčky s přírodním povrchem a odpočívadly.
Pokud chcete strávit příjemný čas jako pár, s rodinou nebo i sdětmi, vřele doporučuji. V každém období je arboretum jiné a přesto krásné🙂 Web je zde: http://www.smelcovna.cz/html/arboretum.html
Já se z toho našeho Valérka pominu. Sedíme na terase u ateliéru a on říká Alexovi: "Mám tady nějaký státní ceny, takový zlatý medaile, co jsem dostal. Leží to tam někde mezi vercajkem, chceš se podívat?" No, je fakt, že tam člověk přijde a protože je Valér ohromně skromný, ani nevnímá diplomy, fotky se státníky, prezidenty, medaile, ocenění...
Příroda je taaaaak hodná.....V rámci přípravy na režim miminka mě trénuje už teď. Jsem od 4 hodin vzhůru, berou mě křeče do nohou a do boku ☹ Asi se mám připravit na ranní ptacatko! No nic,stejně jsem chtěla brzy vstávat,protože jsem slíbila synovi čerstvé lívance k snídani. I když.......takhle brzy to být nemuselo.......🙂
Krásná ukázka uvažování u 2,5 letého dítěte.
Dnes jsem s Fanouškem jela za jednou kamarádkou do Hořovické nemocnice. Shodou okolností na 3. patro, kde je i porodnice.
Dojatě mu tam tedy ukazuji dveře Porodního sálu a povídám '' Koukej, tady ses narodil''. On se nejprve zvědavě rozběhl podívat, najednou se zarazil, otočil a s hrůzou v očích se plačtivě ptá '' a maminko, ty mě teď jdeš vlátit? ( vrátit)???''
😀
Pro dobrou věc 😊 benefiční festival pro vozíčkáře Vaška Havla,sbírá se na nový vozík 😊 teď hudební část a další bude dětský den 😊 vše o festivalu a jeho dalším pokračování na www.festivalcelek.cz
Kdo by se nechtěl přiblížit ptákům a vidět to, co mohou oni za letu🙂 Tak trochu nám přání splní radniční věž. Nachází se v centru města v horní části Masarykova náměstí a vytváří jeho dominantu. Celková její výška radniční věže je 41,5 m. Na vyhlídkový ochoz vede celkem 106 schodů, z toho 45 do půdního prostoru a 61 dřevěným schodištěm ve věži na ochoz. Šířka věže je 6,2 m a síla zdiva pak 120 cm.
Z ochozu věže se otevírá jedinečný rozhled na celé město a blízké okolí. Přímo pod věží leží Masarykovo náměstí a kostel sv. Jakuba. Mírně vlevo je pak pohled na židovskou čtvrť a ve svahu Hradního kopce se vypíná zdejší hrad a pod ním empírový zámek. Západní směrem se otevírá pohled do Svitavské kotliny a panorama kopců na Lysicku a Kunštátsku. Na horizontu východním směrem se pak zvedají kopce Drahanské vrchoviny.
V roce 2014 se objevily kruhy v obilí a zrovna z věž byly hezky viditelné. Taky jsem se zde nejen kvůli nim šplhala v 8.měsíci těhotenství🙂)
Znáte původ toho, co nosíte na sobě?
Globální módní průmysl patří v současné době k nejrychleji rostoucím průmyslovým odvětvím. Díky tomu si můžeme ve známých textilních řetězcích koupit několikrát ročně zboží z „nové kolekce“, o jehož kvalitě a původu lze polemizovat. Zákazník si žádá nové módní výstřelky za přijatelnou cenu a výrobci mu rádi přichází vstříc. Ruku na srdce, kolikrát si každá z nás koupila „ něco nového na sebe“ jen proto, že jsme byly nalákány super výprodejovou cenou a takové triko nebo blůzka nám potom bez užitku ležela na dně skříně. Rády se líbíme, máme rády hezké věci pro sebe a pro své děti, nízké ceny jsou příjemné a této naší „slabosti“ výrobci oděvů velmi rádi využívají.
Nad důsledky, které enormní rozvoj textilního průmysl přináší pro společnost se zamýšlí mimo jiné autoři známého dokumentu „The True Cost“ . Upoutávka pro zájemce zde:
Mapují fenomén tzv. rychlé módy, všímají se pracovních podmínek zaměstnanců textilních fabrik v Bangladéši, jejich zdravotních problémů, obrovského znečištění přírody, které s sebou výroba textilu nese. Dávají věci do souvislostí. Ve zkratce jen pár zajímavých údajů:
- Vedle ropného patří textilní průmysl mezi největší znečišťovatele životního prostředí na světě. Pěstování, ale i zpracování bavlny je extrémně náročné na spotřebu vody, je třeba velké množství pesticidů a nezanedbatelné jsou také např. emise, které unikají do ovzduší.
- Obchodní řetězce nechávají své zboží šít na zakázku ve stovkách, většinou asijských továren. Přitom často sami nejsou jejich vlastníky a proto také teoreticky nejsou zodpovědní za zaměstnance a jejich pracovní podmínky. To znamená, že také nenesou následky.
- Aktuálně kupujeme o zhruba o 400% více oblečení než jsme nakupovali před pouhými dvěma desítky let.
- V textilní výrobě pracuje přibližně 40 milionů švadlen a krejčích, přičemž 80% z nich tvoří ženy. Jejich pracovní podmínky jsou často neúnosné a zdravotní následky doživotní.
Alternativou pro ekologicky uvažující zákazníky se může stát textil, u něhož výrobce jasně deklaruje původ a dává tak spotřebiteli najevo, že pracovní a sociální podmínky, stejně jako přístup k ekologii mu není cizí. Cena? Obvykle podstatně vyšší něž u oděvů vyrobených konvenční cestou.
Dobrým znamením bezesporu je, že stále větší množství obchodníků se o původ výrobků, které zákazníkům nabízí zajímají. Upřednostňují místní firmy a zboží vyrobené v Evropě. Zajímají se o podmínky, za jakých je pracována bavlna, která je k výrobě použita. Také český zákazník se stává stále více uvědomělým a zejména pro mladé a rodiče malých dětí je „historie“ trička, které mají na sobě důležitý.
Pokud to jen jde, vždy se ráda procházím ulicemi židovské čtvrti, dýchá z nich stále to kouzlo🙂 Některé domy si svou tvář stále zachovaly, některé ji bohužel ztrácí anebo ztratily. Trošku jako pěst na oko mi přijde výstavba paneláků hned v blízkosti čtvrti.
Židovské město v Boskovicích se rozkládá v jižní části města Boskovice na ploše 5 hektarů. Židovské město v Boskovicích patří k nejzachovalejším židovským památkám v Česku. Celé je památkově chráněno jako urbanistický celek a je propagováno každoročním festivalem Boskovice - Festival pro židovskou čtvrť. V židovské části města Boskovice se nachází 20 památkově chráněných staveb spolu s bránou, kašnou a masnými krámy. Každý dům má svůj příběh.
Jedinou dochovanou vstupní bránu do bývalého ghetta najdete na začátku Plačkovy ulice. Brána se začala stavět 5. května 1756 a dokončena byla 25. srpna 1753. Dříve byla její součástí vrata, která se na noc zavírala. Naplňovala tak smysl ghetta, jakožto čtvrti, v níž žijí odděleně lidé stejného náboženského či rasového původu.
Dům č. p. 8 - U Koupadel (bývalé židovské lázně - mikve)Židovské lázně se nacházely na ulici U Koupadel a jejich existence je doložena k roku 1684. Lázně byly situovány u potůčku v nejnižším místě ghetta. Jejich součástí byla i rituální lázeň mikve na ulici U Templu. Tato mikve je jedinou zachovalou a přístupnou mikvi na Moravě. Objevena byla teprve před několika lety. V roce 2005 byla opravena a zpřístupněna pro veřejnost. Byla tak hluboká, že se do ní vešel celý člověk a tekla do ní studená pramenitá voda. Ženy navštěvovaly mikve při několika příležitostech: nevěsta před svatbou, maminky po porodu a všechny ženy po menstruaci, muži zase před všemi židovskými svátky. V nádvorních arkádách stály kdysi také očistné lázně s deseti vanami, které byly v provozu ještě po roce 1950.
Synagoga maior je nejvýznamnější stavbou židovského města. Její starší část postavil roku 1639 italský architekt Sylvestr Fiota a na sklonku 17. století byla budova rozšířena směrem k náměstí. Poslední předválečné úpravy provedl brněnský architekt Ernst Wiesner. Bohatá výmalba památky, odborníky považovaná za příklad nejucelenější výzdoby synagog u nás, pochází z 2. poloviny 17. a z počátku 18. století. Uvidíte tu přírodní motivy i tajemně vypadající hebrejské nápisy, které sloužily jako nápověda zbožným, ale chudým Židům, kteří neměli vlastní modlitební knížky.V synagoze si majetnější lidé mohli zaplatit vlastní sedadla.
Jihozápadně od židovského města se nedaleko nachází židovský hřbitov, který s více než 2 500 náhrobky patří mezi jeden z největších v České republice. Počátky existence Židovského hřbitova se datují k 16. století. A doklady, které potvrzují existenci se datují až k 17. století. Na Židovském hřbitově v Boskovicích je také pohřbena řada významných osobností, jako například moravský zemský rabín Abraham Plaček. Hroby jsou umístěny ve vrstvách nad sebou kvůli malé ploše hřbitova. Proto jsou náhrobky rozmístěny blízko u sebe.
Ahoj holky, je tu některá maminka, která rodila doma? Myslim plánovaně 🙂 a jak jste to prožívala a dopadlo to v pořádku? 🙂 dekuju za komentáře 🙂
Porodní příběh ze dvou stran
Ve dvě ráno mě probudila textovka, že už je to asi tady! Vstala jsem, abych si přichystala věci do tašky a ještě se na chvilku vrátila do postele. Skočil za mnou kocour a začal vrnět, jeho nabídka tulení byla příliš lákavá na to, abych ji odmítla, a tak jsem si s ním chvíli lebedila.
Za pár minut přišla další textovka, vypadá to, že si ještě chvilku poležím, protože vana Zuzčino tělo spíše zklidnila. Už je ale 3 dny po stanoveném termínu porodu, takže se přikláním spíše k tomu, že Zuzka i miminko ještě nabírají energii na brzké zrození nového života, a tak jí píšu, aby si taky ještě lehla. Přeci jen je lepší posbírat co nejvíce sil. I mě by ještě nějaká ta hodinka navíc v posteli bodla. Kočičák se mi zrovna stočil do náruče, když se opět ozývá pípnutí, klid před bouří je ten tam.
Vstávám, vlna vzrušení mě vypavuje ven z postele! Kocour zklamaně odchází někam do tmy. Líbám svého spícího muže a oblékám se. Z telefonu se dovídám, že už je čas vyrazit. Proč zrovna dneska napadl sníh!? Auto zasypané bílou pokrývkou a já bez rukavic. Než jsem všechen sníh ometla, byla jsem perfektně probraná. Hodinky ukazovaly něco po třetí hodině. Cesta spící krajinou podbarvená náladovými písničkami pozvolně plynula. „Měli by tak hrát i ve dne!“ pomyslela jsem si. Hudba dodala noční atmosféře úžasnou velkolepost. Tohle přesně jsem potřebovala, tohle naladění si chci ponechat!
Dorazila jsem do porodnice kolem 4 ráno a setkala se se Zuzkou a jejím manželem na příjmu. Tiše přešlapovala a trpělivě prodýchávala bolestivé kontrakce. Kdybych v tu chvíli naladila rádio na stejnou stanici, jako jsem poslouchala v autě, vypadalo by to, že tančí. Pohupovala svými boky a přenášela váhu z jedné nohy na druhou v rytmu těch písniček, které mi ještě zněly v uších. Když se otočila zády, nepoznala bych, že je těhotná. „Sluší jí to!“ pomyslela jsem si. Cítila jsem z ní klid. Ani strach, ani pochybnost zde neměly místo. Přede mnou tiše tančila rodící žena plně vědoma toho, že dneska je to všechno jen na ní a na její dceři. Ano i na tobě Stelo! To ty ses dneska rozhodla narodit.
Po vyšetření gynekologem jsme se všichni setkali v porodním pokoji. Zuzka už byla otevřená na 6 cm, a já špitla Peťovi, že s tímto tempem bude miminko tak do dvou hodin na světě. Zeptal se mě, na kolik to musí být žena vlastně otevřená, což mě pobavilo. Nevím, proč jsem si myslela, že to ví každý. Pánové, na deset to musí být! 🙂
Většinu času jsme strávily ve sprše. Zuzka si lehla na zem tak, jak jí jen bříško dovolilo, a nechala se masírovat proudem vody v křížích. Nevydala ze sebe ani hlásku, její pozornost byla otočená směrem do sebe. Myslím, že prožívala přesně ten stav, kdy tady žena fyzicky je, ale duchem lítá někde…! A to je naprosto úžasný stav, ve kterém jsem jí přála setrvat až do narození miminka. Chvilku na to, co se vrátila do sprchy po vyšetření porodní asistentkou, ozvalo se lupnutí - praskla voda. V ten okamžik se Zuzka jako by probrala. Všimla si, že voda není průhledná a s obavami v očích mi povídá: “ Ta voda je zkalená!“ Cítím, že teď potřebuje podpořit! Povídám jí: “To jsi ještě neviděla zkalenou plodovku!“ Uklidnilo ji to, a už by se byla navrátila zpět do svého porodního rozpoložení, jenže…
ženy řekněte jsem já tak špatná nebo jsem v právu. Byli jsme ted na Slovensku u přítelovo rodičů, no měla přijít přítelovo sestra se podívat na dceru. No matka přítela mi malou vzala a stále si s ní hrala aby neusnula. Jenom že já už jsem viděla že chce spát tak jsem to po asi 20minutách nevydržela,a šla jsem pro ní a dala jí spinkat. No ona na mě že dělám n schvály,že nechci aby jí sestra viděla atd. No já jsem jí řekla že já jsem mama tak že rozhoduju o tom co bude. A druhý příběh byli jsme na domě kde byla zima. No malá se pokadila bohužel jsem musela jet zpět k nim do bytu pro plínky jenom že ona jí v mé nepřítomnosti přebalila a dcera se počůrala a běhala tam počůraná v tom studeném domě. Tak jsem se už vytočila a řekla jsem jí že to neměla dělat že ona by to ještě chvilku vydržela. No já si opravdu myslím že jsem v právu. Však když něco řeknu tak to má respektovat a né podrývat mojí autoritu.
Dotyky jsou pro naše tělo a psychiku důležité stejně jako třeba pití vody nebo spánek. Zkuste někoho hladit ne jednou, dvakrát, ale delší dobu a vložit do toho to nejlepší co v sobě máte. Dávat a přijímat... Je to krásný pocit pro obě strany 🙂 Jak moc si to užívá jedna malá sovička?
https://www.facebook.com/heatworld/videos/vb.33...
Pokud jedete od Prostějova, projedete Protivanov,..., Valchov a sjedete velký, ale opravdu velký kopec, dostanete se dolů do Boskovic a hned se v horizontu mírně doleva objeví panorama hradu. To je ten moment, kdy si říkám a jsem "doma" 🙂
Na rozhraní Malé Hané a Drahanské vrchoviny se ve výšce 460 metrů nad mořem vypíná romantická zřícenina goticko-renesančního boskovického hradu. V současné době je hrad v majetku Mensdorff - Pouilly. Z původně mohutné stavby se dochovalo torzo hradního paláce nabízející impozantní výhled do zdejší malebné krajiny. Technickou zajímavost představuje 26 metrů hluboká studna poháněná dřevěným šlapacím kolem, jediným funkčním v republice.
Stačí zaparkovat na náměstí anebo v přilehlých ulicích, kde dostatek parkovacích míst a pak vás čeká příjemná procházka kolem zámku a skleníku, vzhůru nahoru. Nebojte se, není to velká štreka, navíc se jde pod stromy, takže v parnu je to příjemná procházka. Hned nahoře se před vámi rozprostírá okrouhlá hradní věž s renesančním cimbuřím.
Hrad je velmi fotogenický a máte z hradeb nádherný pohled na Boskovice i přilehlé vesničky a lány, lesy, pole🙂
Na hradě jsme byli i s kočárkem, na některé stanoviště jsme se s ním nedostali, nechávali jsme ho vždy dole a vše si prohlédli. Jediný velký mínus shledávám v tom, že hrad není v noci nasvícen, je to velká škoda.
Webové stránky na hrad jsou: http://www.hradboskovice.cz/info.htm
Nemate nekdo nějaké prasky na dobrou náladu? Posledni dobou se mi nejak nechce smat.. Mam pocit ze od lonskeho roku se nam, az na to ze se mala narodila zdrava, (i kdyz i ten porod nam zkomplikovali a propouštění domu tez)nic nevede. Vsechno na me pada, se rozpadá, co bezdetne kamosky zjistili, ze se dvema malymi detmi si tu kavu v klidu se mnou nevypiji, tak se prestaly ozyvat, nektere se na malou ani neprisly podivat, s temi s detmi to horkotezko davame dohromady a kdyz tak stejne kmitame kolem deti, manzel porad v praci, volny nebo spolecny cas 0 a me je proste smutno ☹
Můj běžecký deník
Jsem jen já, vítr fouká, slunce svítí a nohy běží. Cítím, jako bych se odpojila od těla, které je jen dopravním prostředkem, vezoucím mě krajinou. Pozoruji přírodu kolem sebe a usmívám se, všechno to tady a teď miluji, nejde to jinak. Cítím se tak úžasně, ačkoliv o tom nepřemýšlím. Vlastně nepřemýšlím o ničem. Mám hlavu úplně prázdnou. Vnímám každým kouskem svého těla. Jsem v úplné přítomnosti sama se sebou. Nad hlavou mi krouží dvě káňata a já mám pocit, že letím s nimi. Sdílím jejich volnost, kterou si dopřávají díky křídlům a já díky svým nohám!
Běhám už třetí rok s čím dál lepším pocitem, že dělám něco jen sama pro sebe. Radost z rostoucí kondičky a toho, že jsem se dokázala rozhoupat a odmítla sledovat program, že na sport není v mém životě čas. Od běhu nic nečekám. Běžím jen, abych se proběhla, abych utekla na chvíli před všemi, za kterými se zas budu na zpáteční cestě těšit.
Můj styl je běžecký anarchismus. Nemám totiž sladěné Adidas nebo Nike vybavení a nesleduji také žádnou běžeckou školu, ani trendy. Nějak necítím, že by to bylo podstatné. Běžecké legíny a kraťasy jsem si pořídila, až když se mi v létě v místě tření oprudily stehna, což je prý klasika, když trochu běháte. A tak jsem poté naklusala do Lídlu ukořistit běžecké kalhoty. Běhám bez sluchátek v uších, bez chytrého mobilu připevněného na paži, bez speciálního běžeckého vybavení (i když to už není až tak úplně pravda), ale s radostí nadšence, který se za každou cenu nežene za zvyšováním své výkonnosti, ale běhá jen tak ve starých teniskách, na kterých už je vidět stopa času i vlezlé antuky z jejich původního určení. Nemám s sebou žádný přístroj, který měří tepovku nebo uběhnuté kilometry a nepotřebuji se na FB chlubit trasou, kterou jsem zrovna uběhla. Sleduji krajinu kolem, zvířata a rostliny a jsem v sedmém nebi, když mě doprovází ptáci a srnky křižují cestu. Úsměv na mou tvář přijde „jen tak“. A o to „jen tak“ si patřičně hýčkám.
Líbí se mi pocit, když plná sil vyběhnu z domu a nesnáším ten, který se dostaví záhy, a to, že to dneska nějak nešlape. Zbožňuji, když to překonám a nechám nohy dělat svou práci a vypnu hlavu. Jen běžím a medituji v pohybu. Jsem tam jen já se vším, co mám. Svoboda ve volné krajině. Šumění větru v uších, pot stékající po tvářích a ten výhled při západu slunce! Východ se mi ještě nepodařil! 🙂
Běžecká sezóna pro mě začíná v dubnu a končí v říjnu. V zimě zatím neběhám, musela bych nakoupit oblečení a naučit se správně dýchat nosem, a to ještě úplně nepřišlo. Ale něco navíc přeci jen přišlo. Vloni v létě se dostavila bolest!
Běžím a najednou ucítím nepříjemně stupňující se pocit v koleni, který začíná vystřelovat do lýtka, otáčím to raději domů, když mou nohou najednou projede tupá bolest, pod kterou se mi podlamují kolena. Zpátky dojdu silou vůle pomalým pajdavým krokem se slzou lítostí v oku. Za brankou se svalím a nemůžu udělat ani krok. Nemůžu ohnout nohu! Jsem úplně paralyzovaná. Co se mi to stalo?
Až vám něco přijde v bublinkové obálce - nevyhazovat! 🙂 Je to skvělé!
http://www.mklife.cz/2016/05/bubliny-kam-se-pod...
Se zvedám z gauče a najednou taková tlačivá bolest na pravé straně břicha, tak si lehnu a vykoukne na mě toto :D poprvé to mám tolik :D a aby toho nebylo málo, tak začala kopat😁 😍
Jsou šťastní lidé blázni?
Další článek z „dílny“ mojí nejstarší dcery🙂
Mám ráda lidi. Ráda je pozoruji, ráda se s nimi bavím a ráda zkoumám jejich myšlenky, názory a ideje. Baví mě poslouchat jak mluví a ráda se zapojuji do diskuzí, i když už možná ne tak bezhlavě. Jsem totiž docela horká hlava a dřív jsem žila v tom, že každému musím říct svůj názor, ať ho slyšet chce nebo nechce. A úplně nejlíp mi dělalo, když s mým názorem nakonec souhlasili. Jasně, teď už vím, že je to nesmysl. A tak se snažím raději poslouchat. A přiznám se, že občas poslouchám i rozhovory cizích lidí, kteří sedí třeba u vedlejšího stolu. Připadá mi smutné a zarážející, jak negativně někteří přemýšlí.
Podle mě existují jen tři typy lidí. Lidé šťastní, nešťastní a ti, kteří jsou nešťastní, ale snaží se s tím něco udělat.
Poslední dobou se mi stává, že potkávám lidi, které jsem už dlouhou dobu neviděla. Spolužáky ze základní a střední školy, kolegy z mých předchozích zaměstnání, známé z mého dětství . Moje první otázka většinou zní – „Jak se máš?“. Mnoho z nás se ptá ze slušnosti, protože to máme zautomatizované nebo prostě jen, aby řeč nestála a konverzace se mohla dále rozvíjet. Ale víte co? Mě opravdu upřímně zajímá, jak se mají. V tom nejlepším případě mi začnou vyprávět o tom, jak jsou spokojení, šťastní, jak skvělou práci mají, kde všude byli co viděli….v tom horším, a bohužel dost častém, případě spustí o tom, jak chodí do práce, kterou nemají rádi, jak je štve co se děje ve světě. Jaký jsou lidi zrůdy a oni jsou ti největší chudáci, kteří ne a ne najít štěstí. Jak je bolí tohle a tamto a jak jim další člověk zlomil srdce. Samozřejmě i je, některé taky možná upřímně, zajímá jak se mám já. A víte jaká je moje nejčastější odpověď? „Mám se výborně!“
Mně totiž doma vždycky říkali, že dobře je za 3 a s tím já se prostě nespokojím.Jasně, člověk nemůže být pozitivní každý den a za každé situace. Ale je jen na něm, jak často a jak moc šťastný bude.
Když si vyslechnou moji odpověď následuje jejich „a jak to? Ty se máš výborně? Já se chci mít taky tak.“
Když jste unavený radši nic nedělejte. Já si dnes malém místo aviváže nalila do nádržky domestos :o a zrovna tmavé prádlo to by nedopadlo dobře :D :D
Prostě nemůžu mít štěstí. Včera radost ze //. Následná šílená bolest v podbřišku a dnes jsem totálně bez příznaků. Prsa nebolí, nezvracím, únava taky není a špiním. Takže každou chvilku čekám, kdy se mi to rozjede. Už potřebuji naději, že se fazolka udrží. Nevím, co mám dělat víc, beru vitáminy, šetřím se a je to k ničemu. Kde má člověk pořád brát sílu? Snažím se myšlenku na potrat odehnat, ale víc než radost z // mám strach, že zase odejde. V jednu chvíli si řikám, to zvládnu a potom na mě padne šílená beznaděj. Chudák přítel, prožívá to semnou snaží se být u mě a podpořit a kdo podrží jeho? Komu se má svěřit, co ho trápí? Mě to neřekne, bojí se, že budu ještě víc smutná než jsem...
5 mýtů o dětech - opravdu je to dnes tak strašné?
S Ivanou Procházkovou, spoluautorkou knihy S láskou i rozumem jsme si povídaly o ledasčem. Hlavně o emoční intelingenci, ale také o mýtech, které v souvislosti s dnešními dětmi zaznívají. Někdy více a někdy méně. Znáte to, jak babičky říkávají..za nás bylo všechno lepší. I ty děti. Co k tomu dodává Ivana? „Děti jsou prostě jen takové, jakými je my vědomě či nevědomě učíme být.“
Ivana Procházková vystoupí v úterý 17. května na konferenci "Vychovávejme své dítě aktivně, věnujme mu přítomný okamžik" v kině Lucerna (od 9 do 17 hod.). A bude to stát za to 🙂 Přijďte a zatím si přečtěte 5 mýtů, které o dětech kolují. Jak je to doopravdy?
Mýtus č.1: Děti už nemají žádné dětství
Všichni kolem sebe slýcháme, jak děti jsou pouze zavřené doma, hrají si s počítačem, tabletem a nemají zájem o to, aby se scházely a hrály si spolu. Velký omyl, děti by si spolu hrály od určitého věku moc rády, ale my jim to nedovolujeme, organizujeme jim jejich volný čas natolik, že vlastně ani žádný nakonec nemají. A když mají, nenecháváme je si ho užívat po jejich.
Mýtus č. 2: Děti vůbec nechodí ven
Znáte dítě do 3 let, které by raději bylo zalezlé doma než venku? Já tedy ne. A to za každého počasí! Ať prší, mrzne, svítí slunce. Děti to přirozeně táhne ven, to my dospělí jsme se začali zavírat do domů a ven je pouštíme pouze v případě, že se chce nám.
A utrmáceni se vracíme zpět ke Klatovům:
Chudenice (zámek, park, arboretum, rozhledna)
• Zámek Lázeň sv.Wolfganga
Vrch Žďár byl od pradávna kultovním místem starých Keltů, Slovanů a později také křesťanů. Prameny pod ním byly považovány za posvátné a léčivé a snad již dávní obyvatelé Chudenicka různých kultur je uctívali.
Bylo jen otázkou času, kdy se místu vývěrů dostane větší pozornosti. Stalo se tak za majitele chudenického panství Františka Josefa hraběte Czernina z Chudenic, který roku 1728 objednal u významného českého barokního architekta Františka Maxmiliána Kaňky, který byl také autorem plánů nového kostela sv. Wolfganga na vrchu Žďár, projekt kapličky. Kaple byla postavena nad prameništěm při jižním úpatí vrchu Ždár a měla jednoduchý čtvercový půdorys uprostřed se studánkou a byla zakryta zvoncovou střechou. Její stavba probíhala od března do října 1728.
Místo se stalo velmi oblíbeným a poutníci ke kapli chodívali nejen během poutí od kostela sv. Wolfganga po schodech, které jsou dodnes patrné. Pravděpodobně již tehdy se uvažovalo také o stavbě lázní, s nimiž se v písemných pramenech setkáváme poprvé roku 1783, jako s pronajímanými panskými lázněmi. Roku 1786 se poprvé setkáváme s názvem „Badhaus“, tedy lázeňský dům. Předpokládá se, že zde tehdy stála jen dřevěná budova. Pro stále větší zájem lázeňských hostů proudících do Chudenic byla v letech 1792-1794 za Jana Rudolfa hraběte Czernina z Chudenic postavena nová, zděná lázeňská budova, která pohltila původní kapli. Areál byl doplněn o budovu koníren. Existence zahrady je poprvé potvrzena v popisu areálu lázní z roku 1799.
Kromě poutníků těšilo se toto místo stále větší oblibě také u Czerninů. Již v roce 1819 bylo pro Eugena I. hraběte Czernina z Chudenic rezervováno v lázeňském hostinci několik místností. Tento stav však brzy přestal vyhovovat, a proto bylo přikročeno k přestavbě lázeňského domu na letní sídlo hraběcí rodiny. Stavba probíhala v letech 1821-1824. V letech 1825-1826 byl také postaven nový lázeňský hostinec na západním okraji areálu, kde nad lesním parkovištěm stojí dodnes. V letech 1823 – 1826 byla rozšířena zahrada a založen anglický krajinářský park. Jeho autorem je zahradník Jan Kristián Thumstängler. Za účelem pěstování sazenic pro dosadby parku byla asi kilometr severozápadně od Lázně založena školka, později přeměněná na arboretum, dnes známé jako Americká zahrada.
Nový zámeček byl hraběcí rodinou velmi oblíben a oblibě se těšil také přilehlý lázeňský dům. Přijíždělo sem stále větší množství lázeňských hostů i známých osobností z řad zejména národně uvědomělé aristokracie a inteligence. Za všechny můžeme jmenovat národního buditele a lingvistu Josefa Dobrovského, který zde pobýval v letech 1817 – 1829. Poměrně nedávno vystavěná budova zámku začala proto poměrně záhy postačovat pro ubytování vzácných hraběcích hostů. Již starý, ale stále energický Eugen I. Czernin, přikročil proto k další přestavbě zámku. Projekty byly majitelem schváleny v letech 1863-1864. Stavební práce byly ukončeny nejpozději v roce 1870 a daly zámku již téměř dnešní vzhled. Poslední úpravy zámku, zaměřené zejména na zimní zahradu, kuchyni a drobné detaily fasád a interierů, provedla v roce 1906 za Eugena II. hraběte Czernina z Chudenic firma architekta Maxe Loose von Lozinfeldt z Teplic. V roce 1909 byla ještě upravena budova hostince a tím byl stavební vývoj zámeckého areálu Lázně sv. Wolfganga ukončen.
V roce 1945 byl na základě vykonstruovaných událostí czerninský majetek zabaven státem. V roce 1950 získaly areál Plzeňské pivovary a vlastnily jej až do prosince 2009. Za tu dobu jej přivedly prakticky ke zkáze. Park zarostl, krásné okrasné i užitné zahrady byly postupně zničeny, budovy se počaly rozpadat. V prosinci 2009 byl zámecký areál vrácen zpět rodině Czerninů. Současný majitel Karel-Eugen hrabě Czernin z Chudenic navázal na více než osmi set letou tradici Czerninů a pokračuje v držení tohoto prastarého rodového sídla. Ihned zahájil nejnutnější práce na zajištění budov i obnově parku, jehož obnova proběhla také za přispění fondů Evropské unie, a který zůstává veřejnosti přístupný. V samotné budově zámku byla vyčištěna i studánka, do které stále pramení léčivý a posvátný pramen sv. Wolfganga.
• Zahrady a park zámku Lázeň sv. Wolfganga
První zpráva o zahradě v areálu zámku pochází z roku 1799. Již v roce 1823 za Eugena I. hraběte Czernina z Chudenic byla dosavadní barokní koncepce pravidelné zahrady francouzského typu, která se nacházela na jihu a severu zámeckého areálu, rozšířena o „anglickou partii“. V té době byl nově založený park osazován zejména dřevinami dovezenými ze zámeckého parku v Krásném Dvoře. Park na Lázni byl budován podle projektu zahradníka Jana Kristiána Thumstänglera. Práce prováděl panský zahradník Blumenstängel a jeho pomocník Messener. Práce na parku pokračovaly zejména v letech 1825, kdy bylo dováženo mnoho sazenic místních, ale i cizokrajných rostlin. V roce 1826 je v písemných pramenech zmiňován také skleník, pozdější zimní zahrada, který však byl postaven již dříve za Jana Rudolfa Czernina. Od roku 1834 o park pečoval zahradník Karel Zahn, který realizoval i své nápady.
Zlatý věk zahrad a parku trval za posledního hraběcího zahradníka Rudolfa Gebra, který na toto místo nastoupil v polovině ledna 1928. Kromě péče o park a zahrady na Lázni zajišťoval fungování zahradnictví, které dodávalo květiny a květinářské výrobky do širokého okolí. Zahradnictví mělo výměru ¾ ha a k němu bylo připojeno 12 ha zahrad a parku. Kromě vedoucího zahradníka při zahradnictví pracoval jeden pomocník, dvě dělnice a jedna praktikantka. Pařeniště měla výměru 220 m2 a 150 oken. V zahradnictví byly dva chladné skleníky o výměře 60 m2 a dva skleníky teplé (vytápěné) o celkové výměře 80 m2. Jako „přezimovací“ skleník sloužila zimní zahrada zámku o výměře 80 m2. Zahradnický závod se specializoval kromě ovocnářství prakticky na všechny obory: užitkové okrasné zahradnictví, vazačství, rychlení, parkovou architekturu, květinové dekoratérství, pěstování pečárek, perenářství, pěstování okrasných křovin, zušlechťování jehličnanů, parkové krasosadovnictví a hřbitovní zahradnictví.
Rudolf Gebr se i po převzetí zámku Plzeňským pivovarem s.p. se nadále staral o zahradu i park v pozici vedoucího zahradníka ozdravovny „Prazdroj“ (zámek Lázeň) a to až do roku 1959, kdy dne 8. srpna umírá ve věku 57 let. Na jeho místě jej vystřídal pan Mráz z Lučice, který byl podle pamětníků posledním skutečným zahradníkem, který dával parku potřebnou péči a lásku. Po jeho odchodu začal park nezadržitelně chátrat. Zahrady a skleníky byly ponechány svému osudu, cestičky v parku a lavičky byly ještě naposledy opraveny v roce 1988, pak již nebyla péče věnována ani jemu. Orkán Kyrill v lednu 2007 za sebou v parku zanechal značné škody. Jen díky značnému tlaku veřejnosti byl vlastník, Plzeňské pivovary, a. s., donucen škody odklidit a vysadit nové stromy dle dochovaných plánů parku.
V roce 2010, krátce po převzetí zámeckého areálu Karlem-Eugenem hrabětem Czerninem z Chudenic, bylo zahájeno systematické očišťování parku od náletových a nepůvodních dřevin, černých skládek apod. Zároveň byla zahájena projektová činnost pro obnovu cestní sítě a mobiliáře parku. Práce na této etapě obnovy parku byly zahájeny v březnu 2012 a dokončeny na konci srpna téhož roku. Kromě obnovy cest byl obnoven altán, osazeny nové lavičky, stojany na kola, nové odpadkové koše a také byl vytvořen nový informační systém o nejzajímavějších rostlinách v parku.
• Arboretum Americká zahrada
Arboretum Americká zahrada bylo založeno roku 1828 hrabětem Eugenem Černínem, původně jako školka okrasných dřevin, která měla zásobovat postupně vznikající park u nedalekého zámečku Lázeň u Chudenic. Později změnil hrabě Černín svůj původní úmysl a rozhodl se přeměnit školku v arboretum - trvalou sbírku živých dřevin, které bylo budováno v letech 1841 - 1848.
Název Americká zahrada je používán již od r. 1844, vznikl na základě toho, že v lesní školce měly v prvních letech po založení převahu dřeviny ze Severní Ameriky.
Dnes se zde na ploše 1,98 ha nachází přes 200 druhů dřevin, převážně severoamerického, evropského a asijského původu. Jedním z nejzajímavějších exemplářů je douglaska tisolistá (Pseudotsuga menziesii), nazývaná Černínova douglaska, vysazená r. 1842. Je jednou ze tří nejstarších douglasek v Evropě. K unikátům patří stromový exemplář dřínu květnatého (Cornus florida). Nachází se zde také jediný exemplář svého druhu ve střední Evropě, liliovník tulipánokvětý celolistý (Liriodendron tulipifera subsp. integrifolium).
Další atrakcí arboreta je Kvapilovo nebo také Rusalčino jezírko, které inspirovalo Jaroslava Kvapila při psaní libreta ke světoznámé opeře A. Dvořáka Rusalka.
Od roku 1969 je arboretum národní přírodní památkou (chráněné území obvykle menší rozlohy národního významu). Arboretum spravuje AOPK Plzeň - agentura ochrany přírody
• Rozhledna Bolfánek
Od pradávna stávala na vrchu Zďáru u Chudenic starobylá - později nově přestavěná kaplička svatého Wolfganga. Pověst vypráví, že když se vracel řezenský biskup Wolfgang z Prahy, kde na přání knížete Boleslava II. vysvětil v r. 973 prvního českého biskupa Dětmara, přenocoval tu v jeskyňce pod skalou. Nedaleko byla studánka s léčivou vodou, ke které přicházeli poutníci zblízka i zdaleka.
V letech 1722 - 1725 postavil zde František Josef Černín podle plánu černínského architekta Maxmiliána Kaňky velký poutní kostel, který byl však za císaře Josefa II. v roce 1782 zrušen. Kostel chátral a byl v roce 1810 zbořen až na věž, která počala sloužit jako rozhledna lidově zvaná Bolfánek. V roce 1845 byla rozhledna původně s cibulovitou věží zvýšena na 45 metrů a věž změněna v nynější podobu, připomínající klatovskou černou věž. Práce provedl tesařský mistr Jan Kubát z Pušperka.
U paty věže je vstup do kapličky, kde je možné sestoupit po schodech až ke skále, na které je postavena. Kámen má údajně léčivé účinky. Jedna z pověstí praví, že pokud se prasklina v jeho hmotě zvětší natolik, že jím projde těhotná žena, otevře se cesta pro pekelné síly.
Otevírací doba rozhledny
Duben - So, Ne, Svátky - 10:00-12:00, 14:00-17:00
Květen, červen - Út-Ne - 9:00-12:00, 13:00-17:00
Čevenec, srpen - Út-Ne - 9:00-12:00, 13:00-17:00
Září Út-Pá - 9:00-12:00, - 13:00-16:00 So, Ne, Svátky 10:00-12:00, 13:00-17:00
Říjen, listopad - So, Ne, Svátky - 13:00-16:00
Jak se tam dostaneme:
po modré turistické značce z Chudenic, 1,5km
po modré značce od parkoviště u zámku Lázeň, 0,5km
• Hostinec a ubytování Na Poustevně
Sezonní výletní hostinec s celoročním ubytováním
- výjimečné prostředí areálu Bolfánek nad Chudenicemi
- ubytovací kapacita 12 osob ve třech pokojích (2, 4, 6, lůžek )
- vlastní sociální zázemí na každém pokoji samozřejmostí
- společná kuchyňka pro vlastní stravování
- zajištěné stravování ve výletním hostinci
- internet přístupný uvnitř objektu i v jeho blízkém okolí
- kapacita výletního hostince max. 35 osob
- prostor pro úschovu bicyklů
- k dispozici projekční audio systém ( dataprojektor , zvuk , promítací plocha )
• Přírodní amfiteátr
Areál byl nově vybudován v prostorách pod rozhlednou Bolfánek v těsné blízkosti výletního hostince „ Na poustevně „ . Stavební realizace se uskutečnila v druhé polovině roku 2013 a v jarních měsících roku 2014 byl areál vybaven mobiliářem.
Přírodní amfiteátr v Areálu Bolfánek bude určen převážně pro alternativní kulturní aktivity.
Záměrem občanského sdružení Otisk je využívat amfiteátr k pořádání koncertů menšinových žánrů (folk , blues , world music , lidová hudba apod.) , divadelních představení , řemeslných workshopů a trhů , atd.
Každoročně se zde v letní sezoně koná představení Rusalka.
Popojedeme kousek dál:
Hrad Rabí
Hrad Rabí jako výrazná dominanta horního Pootaví patří k nejmohutnějším a nejrozsáhlejším středověkým hradním stavbám v Čechách.
Co se historie týče, počátky hradu Rabí jsou stále zahaleny tajemstvím. Zdá se, že hrad v první polovině 14. století založili páni z Rýzmberka. Rabí se stalo jejich rodovým sídlem a zároveň mělo v oblasti horního Pootaví plnit různé obranné úkoly.
Na konci 14., nebo na počátku 15. století rozšířili páni z Rýzmberka původní tvrz a posílili obranyschopnost svého sídla. Úprava hradního areálu se ukázala být velmi prozíravým počinem. Po vypuknutí ozbrojeného konfliktu mezi stoupenci a odpůrci Husova učení se páni z Rýzmberka přiklonili ke králi Zikmundovi Lucemburskému a aktivně vystupovali proti husitskému hnutí. Není divu, že vojska vedená Janem Žižkou z Trocnova hrad dvakrát oblehla a dobyla, a to v letech 1420 a 1421. Za druhý úspěch však husitský hejtman zaplatil vysokou cenu, neboť před rabskými hradbami přišel o své pravé oko. Během dobývání husité Rabí značně poškodili, ovšem tehdejší majitelé získali za svou oddanost „ryšavému králi“ finanční vyrovnání, a tak mohli hrad obnovit.
Zářnou osobností rýzmberského rodu byl Půta Švihovský (1450/1452 – 1504). Tento vzdělaný a kultivovaný šlechtic úspěšně rozvíjel svou kariéru na dvoře Vladislava Jagellonského – byl nejvyšším zemským sudím a ve službách svého krále podnikal i diplomatické cesty. Svou pozornost směřoval také ke svému panství, snažil se o jeho ekonomický rozvoj a výnosy z panství zvyšoval zakládáním měst. S Půtovým jménem byla spojena také nákladná přestavba rabského hradu, která mu vdechla pozdě gotický ráz.
Po smrti Půty Švihovského z Rýzmberka na počátku 16. století byl rozsáhlý rodový majetek rozdělen mezi jeho syny. Ti sice zastávali významné pozice na panovnickém dvoře, avšak v důsledku několika špatných rozhodnutí se zadlužili a byli nuceni rýzmberské dědictví postupně rozprodávat.
Po pánech z Rýzmberka Rabí často střídalo majitele (Jindřich Kurcpach z Trachenburka, Diviš Malovec z Libějovic, Vilém z Rožmberka, Chanovští z Dlouhé Vsi), což vedlo k tomu, že se nepodařilo zlepšit hospodářskou situaci panství a hrad samotný chátral. Nedobrý stav ještě umocnila třicetiletá válka a s ní spojený ekonomický, demografický i kulturní úpadek.
Na počátku 18. století získal Rabí pasovský kníže-biskup Jan Filip kardinál z Lamberga. Spolu s ním koupil i nedaleká panství Žichovice a Žihobce a lamberská rodina si za své sídlo vybrala pohodlnější barokní zámek v Žihobcích. Ve chvíli, kdy Rabí přestalo sloužit obytným účelům, přišla jeho zkáza. V první polovině 18. století hrad vyhořel a požár jej připravil o střechy i dřevěné části. Ve druhé polovině 18. a první třetině 19. století se navíc nehlídaný hradní areál stal zdrojem stavebního materiálu pro obyvatele podhradí i širokého okolí.
První pokusy o záchranu a současně zpřístupnění hradního komplexu se objevily v již polovině 19. století. Tehdejší majitel panství kníže Gustav Jáchym z Lamberga nechal uzavřít vstupní bránu, na vrcholu donjonu vznikla první vyhlídková plošina a byla opravena i část zdiva. Přes veškerou snahu se opravy dotkly menší části areálu – většina zdiva nebyla k nelibosti obyvatel podhradí zajištěna, takže jejich domy neustále ohrožovaly padající kameny.
Nešťastná situace se vyřešila až v první čtvrtině 20. století, když v Horažďovicích vznikl Spolek pro zachování památek v horním Pootaví. Členové spolku přikročili k náročným záchranným pracím i nákladné stavební rekonstrukci části areálu, provedli drobné archeologické výzkumy, zřídili malé hradní muzeum a začali organizovat komentované prohlídky.
Do správy státu přešlo Rabí v roce 1954 a roku 1978 byl hrad prohlášen národní kulturní památkou. V současné době je Státní hrad Rabí ve správě Národního památkového ústavu, územní památkové správy v Českých Budějovicích.
Otevírací doba:
Březen - Říjen
út-pá 9:00-16:00 (sezona 17:00)
so-ne 10:00-16:00(sezona 17:00)
Informace:
Autem dojedete do centra obce a zaparkujete na náměstí, vzdáleném asi 150 metrů od hradního areálu. Parkovací poplatek 40,-/auto/den.
Hrad Rabí je dokladem gotického stavitelství, a proto tato zřícenina nikdy nebude plně bezbariérovým objektem. V současné době se hůře pohybující lidé, či osoby na invalidním vozíku dostanou s pomocí na velké nádvoří (cesta do dalších částí hradu je pro ně s ohledem na svažitý, kamenitý terén a velké množství schodů bohužel velice komplikovaná, ne-li nemožná).
Čtyřnohým přátelům není vstup do hradního areálu zapovězen. Jen je potřeba, aby byli na vodítku, nebo v přepravním boxu (výjimkou jsou asistenční psi) a aby se jejich majitelé chovali ohleduplně k ostatním návštěvníkům.
Zvíře může se svým majitelem vstoupit tam, kam si jeho majitel zakoupí řádnou vstupenku. Vstup zvířete je za těchto podmínek zcela zdarma.
Volné pobíhání psů a jiné zvěře je však zakázáno.
Přímo v hradním areálu se stojany, či úschovna kol nenachází. Když návštěvníci na Rabí přijedou na kolech, mohou využít několika stojanů v podhradí.
Maminkám s maličkými dětmi bohužel nemůžeme poskytnout dostatečné zázemí (přebalovací pult, mikrovlnná trouba k ohřátí jídla).
V letních měsících se mohou návštěvníci občerstvit přímo na hradním nádvoří - mohou se osvěžit chlazenými nápoji, povzbudit se kvalitní kávou či čajem a něco malého pojíst.
Na náměstí se nacházejí tři hospůdky, dvě rychlá občerstvení a dva obchody s potravinami.
