Naštěstí to vypadá, že i po Zoladexu se mi normálně rozběhl cyklus, podle všech příznaků 7.1.2011 proběhla ovulace.

14.1.2011 - návštěva CARu - MUDra říkala, že do mého bojovníčka vkládala větší naděje, no to já tedy taky ... Podle UTZ prý ovulace opravdu proběhla - haleluja,

17.1.2011 mě čeká krevní odběr na všechny možné záležitosti, včetně "strašidelného" AMH, podle něj bude naprosto jasné, jak jsou na tom moje vaječníky, a kdy mám očekávat přechod ... Než budou výsledky, asi umřu hrůzou. Po menzesu další UTZ, jak si stojí cysta, pokud tam bude, čeká mě laparoskopie, pokud ne - rozjedeme nativ. Shodly jsme se s paní doktorkou, že nás obě moc zajímá, jestli jsem v přirozeném cyklu schopná vyprodukovat kvalitní oplodnění schopné vajíčko. Podle výsledků Anti-Müllera se rozhodnu, jestli zbylé dva pojišťovnou hrazené pokusy už nechám na dárcovská vajíčka. Pro svoje vajíčka bych si asi nechala už jen nativy, jestli mám mít jedno vajíčko ve stimulovaném nebo jedno v přirozeném, to je lepší ten přirozený, na to do sebe nemusím cpát tu haldu hormonů, když je výsledek stejný. A pokud nastane varianta laparoskopie, všechno zlé, je k něčemu dobré ... odstraní mi cystu, odstraní mi endometriozu a okouknou moje vejcovody, jestli nejsou ucpané. To taky není úplně od věci, když produkuju vlastní vejce ...

Ahojky,jsem budouci maminka z trutnova,a timto hledam nejakou kamaradku na pokec ktera tez ceka mimi.

Ahoj holky, tak jsem si našla chvilku v každodenním shonu, převráceném, totálně vzhůru nohama a zavzpomínám na svůj druhý porod... 

2.října jsem měla nástup v Domažlické porodnici, kam mě plačící, nevyspalou a ustrašenou odvezl David a ten samý den mě ještě čekal zátěžový test (po příjmu a prohlédnutí lékařem, který mi sdělil, že malej má už docela málo plodovky a je cca 4 kg velký, otevřená na špičku prstu. Musím říct, že se mi po tom oxytocinu docela rozbíhaly pěkné kontrakce, ale podle personálu - malé, ještě.
Nepříjemné na tom bylo, že jsem musela celou dobu ( cca asi dvě - tři hodiny) ležet na monitorech. A ještě než mi správně zavedli kanylu, propíchaly mi zbytečně ruku na třech místech, auuu.. Pak mi dali oběd, kterej jsem zdlábla na příjmu, protože neměli volné ani jedno místo. Ale co.. Od rána jsem trpěla pěkně hlady, protože jsem nesměla jíst, kvůli krevním testům..
Když jsem konečně dostala postel a seznámila se se spoluobývající Andreou, která měla na pokoji už malinké miminko a spoustu návštěv, dala jsem se tiše zase do pláče... 

Vyčerpaná k smrti, s obavami ze zítřejšího rána jsem se snažila usnout, ale Matyášek pořád plakal, na to, že se narodil mamince o 3 týdny dřív a byl mu jen 1 den, křičel, že se spát prostě nedalo, byl k neutišení...
Tak jsem si šla k sestřičkám pro prášek na spaní. Na pokoji jsem ho zapila vodou a šla na záchod, kde jsem zjistila, že mi utíká plodová voda.  Přesně tak to v mém životě chodí, prostě naschvál a v nejvíc nevhodnej okamžik, že? 
Prášek začal působit a já se cítila trošku malátná.  Ale šlo se na porodní sál, tam jsem od půlnoci ležela, průběžně nás monitorovali a pouštěli mi do žil antibiotika. Spát se na tom porodním křesle moc nedalo, navíc už jsem cítila zesilující kontrakce..
Ráno v 6,30 přišla mladá a krásná mudr a řekla mi, že by pro mě měla návrh, že mě nebudou trápit a dá mi půl vyvolávací tablety, aby se to rozjelo rychleji. Souhlasila jsem.
Chvíli po zavedení se dostavily KONTRAKCE, ty pravé porodní..
Lezla jsem po stropě a byla jsem tam úplně sama, bolelo mě v kříži, tak jsem se rozhodla využít tamní sprchu, ale k mému údivu byla nějak porouchaná, snad vlivem vodního kamene, a tak tekl jen takovej čůrek, který mi sotva stékal po břiše.
Občas, asi po půlhodinách mě chodili kontrolovat a já je pokaždé prosila o epidurál, prý je ale ještě brzo. (Přitom mě nikdo vnitřně nekontroloval..) Bolelo to strašně moc a pořád to sílilo, dělalo se mi špatně, na omdlení a měla jsem šílené sucho v puse. Jediné, co jsem tam měla k pití byl horkej čaj. Blééé... 

V osm ráno přišla nějaká mladinká praktikantka, že mi udělá klistýr, bylo to děsný, neměla jsem totiž žádné přestávky mezi kontrakcemi, snad jen na pár vteřin, takže jsem se kroutila v polosedě na tom křesle, zatímco ona se nažila do mě napustit tu vodu, nějak se jí to pořád nedařilo, to už jsem myslela, že ji zabiju. 
Nakonec do mě nalila alespoň půl té nádoby a já se odebrala na záchod, kde ...ehmmm...
Po vyprázdnění jsem už nemohla ani chodit, jen jsem klečela ve sprše pod pramínkem teplé vody a brečela bolestí, spíš tedy skučela a naříkala, na slzy nebylo sil...A pořád jsem se držela mezi nohama, měla jsem pocit, že už snad rodím, že to není možné.. Najedenou jsem začala silně krvácet, bylo to po podlaze a docela dost..
Zazvonila jsem na porodní asistentku, která když přišla, koukala na mě, jako co zase hysterčim, tak jsem jí ukázala krevní mapy na zemi a gestem v křečích naznačila, že už to nedám... 
Strčila do mě ruce a řekla: "Žádnej epidurál, za 15 min je miminko na světě." Byla jsem plně otevřená.
Nechali by mě tam skoro porodit samotnou, kdybych nezazvonila, tak nevím.... 
Tu se náhle rozeběhl kolem mě pěknej šrumec, já jsem už neměla vůbec síluu, celá jsem se klepala a fňukala, že už nemůžu, že se bojim a že nechciiii rodit...
Nejhorší bylo, než se objevila hlavička, to bylo na několikrát a pořád to nějak nešlo, ale jak vykoukla, šlo to skoro samo, pořád jsem ale brečela, skučela, že už nemůžu...
Vyjelo tělíčko a ten teplej pocit, ta úleva, to štěstí, které se rozléhalo po porodním sále, kde jsem až dosud zažila tolik bolesti... Na to nikdy nezapomenu, bylo to krásné. Koukala jsem se na Daníčka, když ho vážili. Měl 4kg přesně a 52 cm. Tmavé vlásky a byl krásnej. Zapoměla jsem poslouchat dění kolem..
Na další malé zatlačení se odloučila placenta a mě dali mého miláčka do náruče, díval se na mě a já cítila jeho bezmeznou důvěru, křehkost, se kterou mi vstoupil do života, aby jej naplnil... 
Porodní asistentka mi podala telefon a já do něj po chvilce krátkého vyzvánění, ještě celá rozechvělá a udýchaná vyslovila: " Už se narodil, přijeď zanáma!"
David byl evidentně velmi zaskočen, protože takhle rychlej spád nečekal a když mě mudr zašila, porodní asistentka mě převlékla do čisté košilky, přijel a mě bylo zase do pláče, teď již ale radostí. Nic mě nebolelo, jen mi byla trochu zima, kterou však ten příval lásky a teplé ponožky, rychle odzbrojily...

Tak jsme rodiče, mého druhorozeného dítka, které po porodu ještě několik hodin tak zvláštně bručelo, jako medvídek. Ptala jsem se, co to má být a dětská sestřička mě ujistila, že to přestane. Bylo to rozkošné..

Když jsem rodila poprvé, měla jsem epidurál a vyvolávanej porod, kterej trval 7 hod. od prvních bolestí, ale díky epi jsem měla spoustu sil na samotnej porod, necítila jsem se unavená.
Teď jsem napůl rodila sama a napůl mi pomohli. Během necelých dvou hodin jsem se zcela otevřela porodu... Ale na samotnej porod jsem už neměla sílu.
Přesto jsem porodila, zvládla jsem to, čeho jsem se tolik bála a ve svých 24. letech jsem maminkou Daníčka, kterej je strašně hodnej. Za jeden jedinej jeho andělskej úsměv stojí každá bolest světa. Jsem šťastná.
Každý den vidím, jak se v něm zrcadlí naše láska... 

Co se týče porodu, tak ho přeju fakt všem maminkám. V 18h jsem byla ve škole na wc a nějak jsem čůrala podezřele dlouho a nešlo to zastavit. Jinak se nic nedělo, tak jsem si počkala, až škola skonči (18.30) a přijede pro mě manžel - rychleji by stejně nepřijel a já byla v pořádku, tak jsem nešířila paniku. Cestou domů jsem už měla slabé kontrakce. Šla jsem s pravdou ven. Doma jsem si dala sprchu a tím to pořádně začalo. Okamžitě nastaly kontrakce po 5 minutách. Zavolali jsme hlídání Honzíkovi a čekali doma. Honzík skoro plakal, jak jsem měla kontra a byla v křeči. Pořád se ptal, co se děje. Vysvětlovali jsme, že se za chvilku narodí bráška a on musí k dědovi. Vzal to jako dost dobrý nápad a to ho uklidnilo. 
19.45 jsme dorazili na příjem. PA mě prohmatala - otevřená na 3 prsty. Natočili monitor a šlo se na porodní box. Vzala jsem si nadstandart, což se nakonec ukázalo za zbytečné. 20.30 Jsme se tedy "ubytovali" a přišla PA se domluvit na nálevu, který jsem rozhodně chtěla. Že mě ale ještě chce zkontrolovat. Jen se koukla a řekla, že nálev tedy rozhodně nestihneme. Koukala jsem na ni dost vyjeveně. Zatím byl trochu čas, tak jsem se šla aspoň za 500Kč vyčůrat  
20:50 jsem si cinkla na PA, protože už jsem měla pocit na tlačení. Chvíli mě ještě přemlouvala, ať netlačím, že si během minutky vše nachystá. Přišlo mi to jako věčnost. Pak jsem párkrát zatlačila, aby hlavička sestoupila. Asi ve 21:10 začal samotný porod (čas už je pouze orintační). 3x jsem zatlačila a byla venku hlavička. Chvilku jsem si odpočinula a na další zatlačení byly venku ramínka a pak celé miminko (21:25). 3400g a 49cm. Tak pohodový porod prý už dlouho neměli. 
Přšla paní doktorka a píchli mi včeličku na odloučení placenty. Pak mě zkontrolovala a chtěla zašít. Jenže nebylo co  
Jáju jsme měli u sebe asi 2 hodinky a kochali se s manželem pohledem na ten uzlíček. Byl krásný. Strašně jsem řvala štěstím.

http://www.youtube.com/watch?v=OhDrGg42mLc jak lezeme 🙂)

http://www.youtube.com/watch?v=OhDrGg42mLc jak táta krmil

http://www.youtube.com/watch?v=UPaX5o85-z0 s tatínkem 🙂 no pro mě až dojemné video  😵

http://www.youtube.com/watch?v=3mePKchKIBw tohle je švanda bába na něj dělala kukuč 😀

http://www.youtube.com/watch?v=OhDrGg42mLc tady je vidět jak je trochu hyper 😀

Už je to týden co jsme doma a stále máme problémy s kojením. Vojtíšek se krásně přisaje dvakrát zadudá a je tuhej. Šimrám ho na bradě, krku, tahám za ouško, štouchám do něj prostě všemožně se ho snažím vzbudit ale nic a když to zabere tak jen na chviličku a už je zase v limbu. Tak ho nechám od krknout a uložím, ale za hodinu i méně je zas vzhůru a pláče, takže opět přiložím k prsu a takto to jde celý den, až na večer začně plakat tak hystericky, že mu udělam Nutrilon on se na pucne a spí jak růženka 3 - 4 hodiny. Takže nevím zda je to tím že mám málo mléka, no budem to ještě chvíli zkoušet a když to nepůjde tak skončíme jen na lahvičce

V porodnici jsme zůstali o den déle, nějak nám nejde kojení, ale domů už jsme se moc těšili. Vojtíškovi se postýlka moc líbila a první noc v ní spal jako dudek, 2x se probudil na kojení a zas spinkal jak to nejhodnější miminko - doufejme že i další noci budou tak pohodové🙂

39. týden těhotenství  

Změny vašeho těla
Vaše tělo v 39. týdnu těhotenství má již typický těhotenský tvar. Máte zvětšená prsa a zakulacený nebo oteklý obličej. Již se vám mohly objevit pajizévky, jak se vám zvětšilo bříško a vy jste v dalších částech těla přibrala.

Vaše děťátko
Mozek novorozence v tomto období obklopují „ploché“ kosti, které nejsou ještě srostlé. Tyto kosti dětské lebky jsou měkké  a mohou přes sebe vzájemně klouzat, což usnadní hlavičce průchod porodními cestami a pochvou. Vaše dítě má na temeni hlavy mezi kostmi několik vazivových plátků, které pomáhají kosti držet pohromadě. Ty zůstávají měkké do několika měsíců po porodu.

* * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * *

39. týden těhotenství

– veškeré orgány u dítěte už fungují

Jsem moc šťastná, že jsem dala na svojí intuici a neposlouchala rady týkající se spaní v postýlce čerstvě narozené dcerky. Rady typu: ,,Nechte jí vybrečet, však ona si zvykne, to nevadí, že tam ječí jako blázen, až je celá fialová, to bude v pohodě...pak už jí to nenaučíte a bude spát s váma pořád... a musíte to dělat tak a tak protože tak a tak je to správě... " Až teď jsem se dopátrala toho, proč, i když byla malá v plném spánku, úplně ,,vytuhlá", po položení, přenesení, do postýlky začala buď okamžitě, nebo po chvíli strašně plakat...A proč se jí tak krásně spalo se mnou...Samozřejmě si odpustím poznámky, že u maminky je to nejpřirozenější a je to prostě nejlepšejší....ale díky rehabilitační sestře, která vede baby masáže, kam nově chodíme, jsem zjistila, že malé patrně vadila nová, tedy tvrdá matrace a to proto, že od narození měla zvýšené svalové napětí (prohýbání se, napínání nožiček jak pravítek, prohýbání se do luku...na to vše jsme cvičili Vojtovku)..Matrace berušku tlačila, špatně se jí tam leželo..a proto u maminky na měkkém se jí líbilo...Bylo jí to pohodlné...ťeď je svalové napětí pryč a už 2 měsíce krásně spinká ve své postýlce, bez slziček a celou noc 🙂 Holky, dávejte na svoje intuice a mateřské pudy 🙂

38. týden těhotenství

V 38. týdnu těhotenství můžete trpět otoky nohou a kotníků, což je v tomto období normální. Pokud byste však na sobě zpozorovala nadměrné nebo náhlé otoky nohou, obličeje či rukou, volejte co nejdříve svému lékaři, aby vás vyšetřil. Informujte ho i o jiných podezřelých problémech.

Vaše děťátko
V tomto týdnu vaše děťátko váží kolem 2,5 až 3,5 kg a měří kolem 45cm. Jeho uchopení je již velmi silné, sama se o jeho síle přesvědčíte, až ho budete mít po porodu u sebe. Organismus vašeho děťátka je již zcela vyvinut a je schopné nyní žít mimo dělohu.

Pokud by jste chtěla vědět, jakou barvu očí vaše dítě bude mít, budete si muset počkat skoro dalších 9 měsíců. Jelikož děti po narození mívají většinou barvu očí modrou a až postupem času se jejich barva mění na zelenou, hnědou nebo šedou.


Tipy pro vás
Pokud jste ještě nezačala s přípravou na poporodní péči, nyní je nejvhodnější čas. Ve 38. týdnu těhotenství nebudete už moct vykonávat tolik aktivit a jedinou vaší starostí bude, jak přežít těch pár týdnů do porodu. Informujte se více o poporodní péči se svým lékařem, porodní asistentkou či laktačním poradcem.

* * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * *

38. týden těhotenství

– žena začíná cítit poslíčky

41+2 tt jsem byla objednaná na indukci, v 10 mě sestra odvezla do porodnice, v 11 mi zavedli první tabletu vyvolávačky pak jsem šla na monitor 40 minut ale nic se nedělo, ve 13 hod jsem byla opět na vyšetřovně,kde mi zavedli druhou tabletu, s tím že pokud to nebude mít účinek tak zas až další den, zas monitor tam jsem po půl hodině začala mít bolesti v zádech a monitor malého lítal od 100 do 170 ale prý to kontrakce nejsou, neb moje křivka se nehýbala. Přisuzovali to tomu že si malý leží občas na pupečníku. Na monitoru mě nechali ještě další hodinu, ale to už jsem se tam kroutila, bolesti v zádech se zvětšovali a bylo mi strašný horko na omdlení, monitor lítal o 106 ale stále trvdili že to kontrakce nejsou, nakonec mě konečně odepnuli. Vrátila jsem se na pokoj a šla na toaletu, tam mě začal pobolívat podbříšek a stále záda. Zjistila jsem že bolesti se vrací po 2 minutách a zazvonila na sestru. Opět na vyšetřovnu a prý že jsem na 4 cm otevřená, takže fofrem na sál. No fofrem to nebylo neb každý dvě minuty a méně mě chytaly bolesti a já šla na zem, vleže na zádech se mi to snášelo nejlíp, takže cesta na sál trvala celkem dlouho. Asi tak ve 3 jsem se dostala na lůžko, kde mi paní doktorka řekla že jsem již na 6 cm - ze mě vypadlo jediné, teprve?? Na sále semnou zůstala jen porodní asistentka, byla velmi hodná a ochotná. Přišlo mi to trochu jako věčnost, ale s pohledem na zpět to byla rychlovka. Bolesti se zvětšovali a malej sestupoval a 16.15 hod byl na světě. Tak maličký a tak krásný 3260 gramů a 48 cm  A můj

Díly 1. až 7.  již jsou zde 

http://www.proalergiky.cz/deti-do-tri-let/

 zveřejněny na serveru proalergiky.cz . Najdete tam i srozumitelný manuál, jak u dítěte 0-3 roky atopický ekzém dostat pod kontrolu.  Pracovala jsem na něm přes 2 roky, vedla maminky v boji s atopickým ekzémem jejich dětí a výsledkem je právě zmiňovaný  manuál. Moje zkušenost je ta, že atopický ekzém u dětí 0-3 roky není tak těžké  stabilizovat, podmínkou je úprava stravy (vychytání alergenů, protože AE u dětí 0-3 roky souvisí se stravou ve většině případů) a sekundárně úprava kosmetické péče. Kortikoidy jsem použila v léčbě pouze v 1% případů, a sice pouze na nezbytně krátkou dobu. 

zde mám diskuzi

http://www.proalergiky.cz/forum/?text=read&id=3295&view=all

V předchozích dílech jsme si nastínili, jakým způsobem se lze pokusit dostat AE  pod kontrolu a dosáhnout tak uspokojivé kvality života.

ahojte babeny,nevie mi niekto poradiť ohladom stálych soplíkoch?Malý ich má od narodenia,chvilku dobre a zase su späť,teraz bude mať 5mesiacov,používali sme Libenar,ale ten akosi moc nezaberá...

Píšu hned dokud to je opravdu vše čerstvé. 30.12.2010 jsem já a budoucí tatínek dorazili v 7 hodin ráno do porodnice u Apolináře. Tam jsem se hned převlékla do jejich košile a šla jsem na monitor. Pak mě vyšetřil doktor a šlo se na klistýr. Toho jsem se ani moc nebála, a jsem ráda, je to prkotina.🙂 Potom jsme vyzvedli tatínka na chodbě a šli se přesunout na porodní sál číslo 1. Jelikož se nějak špatně domluvili, tak jsem musela čekat, už tam byla maminka pře de mnou. Takže mě a tatínka posadili do vyšetřovny a dali mi kapačku. To čekání byla hrůza. Pak jsme uslyšeli miminko a bylo nám jasné, že už to má ta maminka za sebou. V tu chvíli jsem byla už opravdu vyděšená, protože jsem věděla, že už to přijde. Tatínek mi byl velikou oporou a nevím co bych si tam bez něj počala. A pak to přišlo. Taˇtka se měl jít převlíct a že to bude chvilka, že si ho vyzvednou. No a chvilka to opravdu bohužel nebyla. Epidural mi napichovali na 5krát a to už sem je prosila, že nemůžu ať mi dají celkovou nárkózu, že už se to rýpání nedá vydržet. Vystřídali si na mě dvě anesteziološky a té druhé se to nakonec na třetí pokus povedlo kdy mi raději už umrtvila o obratel víš. S tím, že jinak už bych vážně šla pod celkovou. Ta bolest když se netrefili, hrozná. Nejde popsat.... Trvalo to 45minut rýpání... Pak už to šlo vše docela rychle. Dali mi cévku a zkoušeli umrtvení. To proběhlo rychle. Konečně mi tam dovedli taťku a já byla hned klidnější když mě držel za ruku a koukal do očí. Cítit to bylo, ale jen to jak se tam jakoby rýpali a když tlačili na břicho aby malého dostali ven, tak jsem musela vydýchávat jak u porodu. Ale každopádně to nebolelo. Ale to když malý poprvé zakřičel, to se nedá ani popsat jaká to byla úleva a nádhera. Oba jsem brečeli a tatínek mě líbal na čele a děkoval. Prostě nepopsatelné. Pak mi ho ukázali, ale to byl jen letmý pohled. Pak šel taťka fotit a po nějaké chvíli mi přinesl ukázat ten náš malý zázrak co mě tak dlouho kopal v bříšku. A najednou tady byl s námi. Držel mi ho u hlavy, a já si ho mohla pohladit a koukat na to jak je tatínek šíleně hrdý.... Prostě krása a jsem ráda, že to nakonec vyšlo a nemusela to být celková narkóza. Pak mě došili, malého odnesli a tatínka poslali domů. To se mi chtělo šíleně brečet, ale co se dalo dělat. Nic. Na JIPu byly úžasné sestřičky, takže to i utíkalo. Jen vedle mě dali nemocnou maminku ruské národnosti, která celou dobu chrápala (ani prášek na spaní nepomohl a celá noc vzhůru), to by ani tak nevadilo, ale samozřejmě jsem od ní chytla pořádnou rýmu, takže se bojím kdy jí bude mít i malinkatý. Pak už bolelo hlavně vytahování drenů, měla jsem bohužel dva a první den kdy mě zvedli stál opravdu za to... Nějakou dobu to znovu opravdu zažít nechci, ale tak za dva až tři roky na druhé určitě dojde. Teď jsem vyšokovaná i z Domči, protože nám hodně blinká, takže jsem i v porodnici nespala a pod.... no jo první miminko, ale snad se to během šestinedělí spraví a uklidní....

  Když jsem před 6 lety přivedla na svět Natálii, řekla jsem si, že už NIKDY více. Porod tenkrát trval 15,5 hodiny od prvních bolestí pro pomalé otevírání a já si bez epidurálu a jakýchkoliv tišících prostředků užila své. No ale po 6 letech jsem se na porodní sál dostala opět. Tentokrát, ale už zcela jistě vím, že NAPOSLEDY

Termín porodu byl 1. 10. 2010.

Takže 1. října jsem se rozhodla, že tohle je ideální datum a že udělám všechno proto, aby náš chlapeček vykouknul ven. Den předtím mi bylo řečeno, že jsem na 2 cm prostupná, tak jsem si říkala, že to nebude až takový problém si porod vyvolat, abych to už měla za sebou. Ráno jsem začala horkou vanou a hopsáním na míči. Následovala jízda na rotopedu a večer byla naplánována dlouhá procházka v okolní vsi, kde bylo před každým domem ke shlédnutí několik krásně vyřezaných dýní, tak jsem si říkala, že cesta autem po nerovnostech a výmolech to jistí.

Manžel přišel s tím, že by chtěl jet na hokej, jak se cítím, zda se bude nebo nebude rodit. Natálka se totiž narodila přesně v termínu. Ujistila jsem ho, že se nic neděje, ať klidně jede, že kdyby náhodou, má mě kdo odvézt. V tu dobu bylo něco kolem 15 h a v té době mě začalo nepatrně pobolívat břicho. Ale nic jsem neříkala, chtěla jsem, aby jel.

Když odjel, všimla jsem si po hodině, že mě to pobolívání zastihlo za hodinu 4×, což vypadá na každých cca 15 minut. Že by?

Tenkrát mi odtekla voda, takže jsem věděla, že je to tady, ale teď? Třeba to jsou jen poslíčci, ty jsem za celé těhotenství taky neměla, tak jsem nemohla posoudit, ale všude čtu a každý říká, že to každá ženská pozná, když rodí, tak snad nejsem zase až tak hloupá

Následovala vana a pobolívání po 15 minutách trvalo až do 19 hodin. Takže 4 hodiny trvání a já kývla na to, že se na tu večerní prohlídku dýní opravdu podívat jdu. Nikdo o mém bolení břicha nevěděl. Při procházení osvícenou vsí jsem pomalu začala uvažovat nad tím, že se opravdu začíná nejspíš něco dít, bolení zesílilo. Při cestě zpět autem po nerovném terénu jsem už měla pocit, že dnes opravdu ještě pojedeme směr porodnice.

Ve 21 hodin už doma jsem si opět zalezla do vany, ale bolesti neustávaly. V půl 10 už jsem začala zapisovat a všimla si, že přicházejí po 5 minutách…
Mezitím se vrátil manžel a ptal se, co to pořád píšu.

„Bolesti“ odpověděla jsem klidně „mám je už jaksi po 5 minutách, ale nevím, jestli je to ono.“
Okamžitě vyletěl z postele jako jak nevím jestli je to ono, že už přece rodím podruhé atd. Poslala jsem ho spát, že když tak ho vzbudím, že si ještě sama nejsem jistá a šla ještě jednou do koupelny.

Napsala jsem mamce sms, popsala jí co cítím a zda bych měla nebo neměla jet, že bych nerada byla jako dvojnásobná matka za hysterku, ale že prostě nevím, jestli už je to ono. „Jeďte, nemáš co ztratit – maximálně získat“, odepsala mi. Přilehla jsem si k manželovi a zjistila, že už ani ležet nemůžu a že tohle asi zcela určitě nezaspím, když se u mě dostavilo už i zatínání zubů. Moje poslední zapsání časů bylo 22:33 hodin a 22:37 hodin. Vzbudila jsem ho, že asi jedeme, začala jsem pomaloučku dobalovat věci (nabíječka, hřeben atd.) a manžel šel pro babičku, aby byla přes noc u prvorozené Natálky.

Po cestě ze schodů mi babička udělala na čele křížek s tím, ať mě Panenka Marie ochraňuje a mě se v ten moment chtělo brečet. Cesta do porodnice nám trvala 15 minut a já se cestou ve 3 bolestech už i kroutila. Po příjmu se slovy:„Dobrý večer, já asi rodím“, mi byl natočen KTG monitor, který ale žádné kontrakce nezaznamenal. To bylo asi něco před půlnocí. Takže dá se říct na svůj předpokládaný termín jsem již byla v porodnici, i když jsem porodila až dlouho po půlnoci, tudíž už byl v kalendáři jiný datum. Po prohlídce bylo zjištěno, že jsem stále na ty 2 cm otevřená, nic se nepohnulo, ale hlavička naléhá.

Dostala jsem kapačku antibiotik kvůli streptokoku a konal se příjem. Oblékla jsem si „slušivou“ noční košili se čtyřlístkama, dostala klystýr a na předporodní pokoj jsem se dostala v 00:50 hodin. Bylo tady vše potřebné pro porod i pro miminko, wc, sprcha, křeslo, míč… tady to proběhne. Po vyprázdnění se moje bolesti ještě víc zesílily a nález se pohnul o 2 cm. Takže jsem byla už na 4 cm otevřená, ale musela jsem ležel na levém boku s podepřenou pravou nohou, aby miminko dorotovalo. Cítila jsem ještě poslední jeho pohyby uvnitř mě.

Horká sprcha a skákání na míči nepomáhaly, bolesti jsem pod proudem horké vody cítila ještě intenzivněji, nejvíc mi vyhovovalo sedět na záchodě, což ale nebylo možné.

Bylo 02:30 hodin, když se u mě dostavilo už i zvracení.
Za hodinu mi milá paní asistentka přišla píchnou vodu, ta ale při kontrakci praskla sama a začaly ty pravé porodní bolesti. Ovšem i porod se pohnul a já měla 6cm, za což jsem byla velmi ráda.

Miminko ale nebylo pořád dorotováno, takže já bylo nucena opět ležet na levém boku s zvednutou pravou nohou, na břichu měla KTG pásy a vydýchávala jednu bolest za druhou. Do toho jsem chytala křeče do lýtek a při kontrakci sebou tak mlela, že jsem myslela, že spadnu i z toho křesla. Manžel mi utíral pot z čela a vlhčil mi rty. V 5 hodin ráno jsem najednou ale začala při kontrakci přitlačovat. Nesměla jsem ale. Ale moje tělo si prostě dělalo, co chtělo. Miminko nebylo dorotováno, branka nebyla zašlá, cesty otevřené jen na 7 cm a já už měla potřebu tlačit.

„Netlačte, musíte to prodýchávat“…to se lehce řekne, ale hůře dělá. Musela jsem si kleknout na všechny 4, hlavu jsem zabořila do peřiny a snažila se překonat svoji potřebu tlačit, snažila jsem se vydýchávat, funěla jsem jak pes, ale měla jsem pocit, že moje tělo prostě tlačí samo, aniž bych já tomu nějak dopomáhala. Vydýchávala jsem kontrakce, zatínala nehty do lůžka, manžel mi mezitím držel pod bradou mísu, protože jsem do toho všeho ještě při každé kontrakci začala zvracet.

Při prohlídce jsem měla 8 cm k dobru, ale uvnitř kvůli tlačení jsem otekla a to je špatně. Křivka na mém břichu ukazovala tep miminka 60 a začaly fofry – miminko musí ven, otevřená neotevřená. Rozsvítilo se přímé světlo, asistentky napolohovali komfortní porodní léhátko, ukázaly mi, kde se mám držet a pomáhat si při tlačení, dostala jsem do žíly další kapačku antibiotik kvůli streptokoku a zatímco kapala – přišlo na řadu cévkování. Manžel mi držel ústech masku kyslíku, sestry kolem pobíhaly a chystali vše potřebné.

„Při kontrakci začněte tlačit“, ale najednou jakoby žádná kontrakce ne a ne přijít. „Poslouchej, jak mu málo bije srdíčko“ uslyšela jsem manžela… Zaposlouchala jsem se do tónu pomalu bijícího srdce… Vyděsilo mě to. Zapřela jsem se rukama, nadechla se a zatlačila jako o život. Nadechla se podruhé, zavřela oči a při dlouhé kontrakci jsem měla pocit, jakoby mi někdo rval pánevní kosti, myslela jsem, že mě to rozškubne, ale nepřestávala jsem tlačit.

Určitě jsem ze sebe vydala i nějaký skřek, on se člověk určitým zvukům neubrání i kdyby sebevíc chtěl. Najednou jsem ucítila zvláštní teplo, otevřela oči a z pod mých zakrvácených roztažených stehen se vynořilo krásné modré stvoření, které po okamžitém přiložení na mé břicho kýchnulo a prskalo kolem sebe Byl to opravdu kluk. Náš Tobias.

Plakat začal až po otření a prvotním ošetření pupíku. Na váze stálo 3210 g, ovšem mladičká slečna ošetřovatelka se nejspíš špatně podívala a po odečtení pleny, v niž byl náš prcek zabalen, nadiktovala 3100 g a 50 cm. Mě mezitím daly injekci na vypuzení placenty, takže jsem ji nemusela rodit, jako před 6 lety při Natálce. Když se čekalo, až ze mě vyklouzne, já pořád vzdychala, jako na mě každou chvíli měla přijít další bolest… Děloha mi neustále pracovala a to ještě následující den po porodu.

Dozvěděla jsem se, že jsem nastřižená na 3cm, což jsem ani necítila a taky, že se mi nějaká paní zapírala do břicha, aby malý snadněji vyklouznul… To jsem taky ani netušila. Z šití jsem měla velký strach, při prvním porodu mi i tekly slzy a tu bolest mám v paměti doteď. 14 dnů jsem si nemohla sednout, kýchnout, zakašlat, zasmát, vyjít schody… nic. Tentokrát jsem ale dostala do spodních partií 4 injekce, takové malé nepatrné včeličky na umrtvení a při čekání, až zapůsobí mi byla ukázána placenta, kde si 9 měsíců hověl náš Tobias. Zvláštní pohled

Poté doktorka šila můj nástřih, o němž ani nevím, řádné umrtvení vykouzlilo úsměv na mé tváři. Poděkovala jsem doktorce a veškerému personálu, vzala do náruče našeho druhorozeného syna a zůstala na sále další 2 hodiny sama se svýma 2 chlapama. „On má vetšího pytlíka než já“ prohlásil manžel a já se začala smát. Srandista. Začalo obvolání rodiny, přátel a známých, přicházeli gratulace a já byla naměkko. Břicho mě pořád bolelo, jakoby měla každou chvíli přijít kontrakce, ale to už jsem držel své „zaškňouřené“ a opuchlé miminko v náručí a věděla jsem, že už bolest nikdy nepříjde a děkovala Bohu a všem svatým, že jsem to přežila.

Když to shrnu, tak můj první porod začal odtečením vody, nástupem  bolestí až po 5 hodinách od odtčení a samotným narozením dcery od prvních bolestí zaměřujících se do zad po 15,5 hodinách.... takže dá se říct, že od odtečení vody po samotné narození dcery trval můj první porod 20,5 hodiny ☹
Můj druhý porod začal bolestmi do břicha, sice trval kratší dobu než ten první (9 hodin a 15 minut přesně) od pravidelných kontrakcí po 5 minutách, ale jejich intenzita byla o hodně silnější, tak intenzivní bolest břicha, že jsem nevěděla, zda si mám vydrápat oči nebo vyškubat vlasy z hlavy… Takže jsem nesmírně ráda, že už to mám za sebou a tím končím naše rozmnožování, už mám odrozeno a holčička a chlapeček nám bohatě stačí 

Je pravda, že těhotenství jsem si vychutnávala a kopkání uvnitř mi chybí, mrzí mě, že už to NIKDY nezažiju, ale představa znovu prožít tu bolest, mě vrátí znovu z obláčku na pevnou zem. Budu se asi nejspíš opakovat, ale ta bolest za ty poklady stojí. Miminka jsou zázrak a když mi ho po 8 hodinách přinesli na pokoj – nemohla jsem se vynadívat.

Shrnuto a podtrženo… Náš syn Tobias se narodil po 9 hodinách, den po termínu, v sobotu 2. 10. 2010 s mírami 3100 g a 50 cm.

V kalendáři stálo 17. července 2004, byla sobota a já měla den před očekávaným termínem porodu.Ten den jsem zrovna s přítelem seděla u stolu na oslavě dědečkových 70. narozenin a ani ve snu by mě nenapadlo, že by to na mě už mohlo přijít, tudíž jsem ani nemyslela na to, vzít s sebou pro jistotu věci, již měsíc sbalené do porodnice.

Přítel mě něžně hladil po kulatém bříšku a když ruku oddělal… Jako by ze mě ze spodku něco vyšlo.
To jsem ještě nevěděla, že tím nejspíš přítel přivolal naše miminko na tento svět.
Vstala jsem od stolu, že se zajdu na záchod zkontrolovat a v tom mi něco začalo téct po nohách dolů – a sakra, je to tady !

Docela jsem zpanikařila a roztřásla se po celém těla… I teď si vzpomínám, jak se mi třásly ruce i hlas…

Všechno v ten moment dostalo rychlý spád.
Přiletěla mamka a začala mě uklidňovat, přítel celý nervózní sedl do auta a jel mi domů pro věci do porodnice, na oslavě chaos a já středem pozornosti.
Protože jsem ještě neměla bolesti, s ručníkem v kalhotkách jsem se vrátila ke stolu a s třesoucí se rukou jsem do sebe dostala ještě pár koláčků…
Na cestu do porodnice jsme se vydali asi tak ze 2 hodiny.

Klid mě přešel, jakmile jsem se oblékala do nemocniční košile a sedala na vyšetřovně na pomyslnou kozu.
Bylo mi oznámeno, že rodit budu v noci a pokud ne – porod mi ráno vyvolají.
Sestra mě zavedla do předporodního pokoje, kde mi na bříško přivázala pásy, sledující ozvuky srdíčko miminka, do žíly mi píchla kapačku. Přišel na mě stesk, že zde budu bez přítele, nemělo totiž smysl, aby zůstával, když na porod to ještě nevypadalo. Porodní bolesti začaly mým tělem otřípat 2 hodiny po tom, co přítel odjel..

Bylo 20.00 hodin a vedle, kde byl porodní sál, jsem zrovna slyšela nějakou maminku rodit.
Bylo mi hůř a hůř, ale stále jsem byla v telefonním kontaktu jak s přítelem, tak s maminkou. Každou hodinu mě kontrolovala sestra, každé 2 hodiny mě vyšetřovala doktorka, bolesti se stupňovaly, krvácela jsem, měla jsem hlad a žízeň a stále jsem jen slyšela větu: „Nejste otevřená.“ Za celou noc bez jídla, pití a minuty spánku, kdy jsem se otevřela jen na 1 prst.

„Do oběda to bude“, oznámila mi na druhý den ráno po vyšetření doktorka.
Přítel dojel v půl 10, ale to už byly moje bolesti nesnesitelné.
Bolestí, která se mi vracela každé 2 minuty jsem i nadávala. Nepomáhala mi ani teplá voda, kterou mě přítel sprchoval, zatímco já skákala na nafukovacím balóně.
Sestra mi slibovala epidurální injekci na utišení bolestí, ale nebyl prý k zastižení žádný doktor, co by mi ji píchnul nebo co, tak jsem trpěla, jak se dalo.

Jen jsem doufala, aby to moje tělo zvládlo – bylo to už 14 hodin bez jídla, pití a spánku a já cítila, jak už jsem slabá a vyčerpaná. Bohužel jsem byla ještě stále málo otevřená , takže jsem musela stále čekat. Už jsem i sestru prosila, ať mě už někdo odrodí, že už to asi dlouho nezvládnu, ale její odpověď byla vždy zamítavá.

Asi tak za hodinu mě s přítelem poslala skákat na balóně na porodní sál.
Jednou, nanejvýš 2× jsem skočila, vydýchala 2 bolesti a mým tělem se rozlehla bolest tak silná,že jsem cítila, jak se miminko dere z těla ven.
„Já už rodím!“ křikla jsem a na pokyn sestry jsem vylezla na kozu. Dřív, než se do mě sestra stačila podívat a zkontrolovat, nutilo mě to už tlačit.

Tlačila jsem a cítila, jak mi miminko sestupuje dolů a tlačí na konečník, což nebylo zrovna moc příjemné. Zatlačila jsem dlouze, dvěma nádechy a cítila jsem jak… „Hlavička je venku!“ Ucítila jsem slabší úlevu, kterou vzápětí vystřídaly další tlaky. Zatlačila jsem nanejvýš 3×, vytlačila ramínka a … „Máte holčičku!!!“, zvolala doktorka.

Přítel se mi se slzami v očích vrhnul kolem krku, objal mě a děkoval mi.
Chtěla jsem ji vidět. Byla modrofialová, plivala vodu a vím, že se naše oči navzájem střetly…

Přítel – novopečený tatínek, přestřihl pupeční šňůru a v ten moment se zrodila nová šťastná rodinka…

Natálka po narození vážila 2750g, měřila 50 cm a narodila se přesně v den očekávaného termínu, v neděli 18. července v 11:30 hodin…

Jak se Patriček narodil…

Už v pátek 8.10. jsem začala cítit,že by se brzy mohlo začít něco chystat, v sobotu ty pocity síleli a v neděli už jsem měla takové ,,poslíčky“, začala jsem si to zapisovat, byly docela pravidelné, sice to byly malé kontrakce, ale jako prvorodička nevím…Ještě odpoledne jsme se šli manželem projít, po procházce mi začala odcházet hlenová zátka. V 18.00 jsme nakonec vyrazili do porodnice, kde mě přijmuli, ale manžela  jsme poslali domů,  prý to bude ještě trvat než se mi to pořádně rozjede…

Ve 21.00 mi píchli nějakou injekci, že se mi to buď rozjede, nebo to naopak ustane a já se vyspím. No příjde mi, že ta injekce neudělala vůbec nic, ale chvilkami jsem si zdřímla. Ráno už mě přišel zkontrolovat jiný doktor, říkal, že jsem otevřená jen na jeden prst, a že bych spíš měla být ještě na gyndě a ne na porodním sále. Docela mě to zarazilo, odešel, a za deset sekund se zase rozrazili dveře, a že mi dá tabletku na vyvolání. Tak jsem byla i ráda, protože vidina toho, že bych tam musela být třeba i další noc, byla hrozná… Po zavedení tablety se to začalo rozjíždět, praskla mi voda. PA mi dala klystýr a po tom začaly už velké kontrakce. Před desátou hodinou jsem volala  manželovi ať přijede. Hodně mi pomáhal, mluvil semnou, i když jsem v tu chvíli nebyla dobrá společnice moc se snažil a já jsem mu moc vděčná, že tam semnou byl. Bolesti byly už fakt hrozný, tak jsem chtěla píchnout EPI, ale musela jsem čekat, protože paní doktorka byla vedle na sále. Myslela jsem, že se jí nedočkám. Ve 13,30 konečně přišla, zeptala se na pár otázek , dala instrukce, že si mám lehnout na bok a skrčit se do klubíčka a že mi ho píchne až mi přestane kontrakce. To jsem se docela bála, protože já už měla kontrakce snad každou minutu, ale zvládli  jsme to. PA mi řekla ať si ještě dojdu na wc…ze záchodu už mi musel pomáhat manžel, protože jsem cítila jak se malej už snaží dostat ven. Chtělo se mi už hrozně moc tlačit… PA mi říkala, že to není možné,že jsem před chvíli byla otevřená jen na čtyři prsty. Tak jsem jí opakovala, že to fakt už nevydržím. Tak mě zkontrolovala a najednou to byly fofry, rychle vše připravila, a konečně mi dovolila tlačit. Až potom přiběhla paní doktorka  a konečně se šlo na věc. Pár zatlačení a malej se poprvé nadechnul ve 14.01 hodin. Byl to neuvěřitelnej krásnej pocit. Všechna bolest rázem zapomenuta a od té doby mám v srdci ne jen manžela, ale taky našeho kouzelného syna Patrička.

Bylo ráno 4.6. 2010 a já jsem se vzbudila s divnou bolestí hlavy.. pak mi začalo cukat oko.. no a potom jsme jeli vyzvednout golfky, co mi táta koupil. No cestou do práce mi pro změnu začala odumírat ruka… Cestou domů jsme se zastavili v Tescu na nákup, tak jsem si tam nakupovala a když jsem se viděla v odrazu nějakého skla tak jsem se sama sebe lekla :D vypadala jsem jako kdybych spolkla melouna, tak jsem si ho koupila, měla jsem na něj hroznou chuť. Doma začala první kontrakce.. jenže jsem tomu nepřikládala větší význam, protože jsem měla pořád něco :D  K obědu jsem snědla 3 pořádný borůvkový knedlíky a udělala jsem si kafíčko, miláček šel mýt autíčko, tak jsem seděla spokojeně na balkóně a zase.. ale jenom na chvilku zase jsem to neřešila.. odnesla jsem miláčkovi pívečko a ještě jsem venku řešila s kamarádkou, že pořád nic.. že se půjdu pořádně projít s čoklikama..Zalezla jsem domu a přišla další a to už jsem věděla, že je to tady.. potom můj miláček potřeboval nějaké leštidla z garáže.. krouceným krokem jsem tam dolezla.. a jemu to pořád nedocházelo…no a potom jsem lítala pořád na záchod.. tam mi bylo nejlíp. Pořád jsem si to neuvědomovala… šla jsem si dát sprchu a připravit se na den Dé. Pak přišel Dan domů a já mu oznámila, ať se rychle osprchuje, že za chvíli pojedeme.. nechápal kam, tak jsem mu řekla, že do nemocnice a to taky nechápal, prý „vždyť jedeme až zítra“..měla jsem totiž v sobotu nástup do porodnice. Tak jsem mu s úsměvem na tváři oznámila, že Samulka do soboty asi čekat nebude =D Chudák nějak ho to vzalo, tak seděl na balkóně a koukal do blba, tak jsem mu ještě udělala kafíčko J Když nastaly kontrakce po 5-6minutách, tak jsem oznámila, že jedeme.. Mamka pořád nechápala, že mi nic není. S úsměvem a pořád hrozně nadšená, že konečně už! Jsem mávala kamarádce sousedce a jeli jsme do porodnice, bylo to kolem půl šesté.

Mamka stále nechápala.. v autě jsem měla slabé křížové bolesti, ale pořád pohodička. Na recepci v nemocnici jsme ještě potkali mamky známou tak pokecali.. No prostě klídeček.. Tak mi řekla, ať nechám tašku ještě v autě, že pro ní kdyžtak zajdou. Celá nejistá, jsem zazvonila na porodnici. Prý co potřebuju :D tak jsem sestře řekla, že asi rodím. Přišla pro mě, poptala se co mě trápí a tak, nechápala, kdeže mám tu tašku, tak jsem se převlékla a poslala maminku zpět pro tašku. Sestra se pro mě vrátila a vzala mě na monitor, že si věci kdyžtak dopřipravim později, jestli tam teda zůstanu.Kontrolovala monitor a sama viděla, že kontrakce přichází,oznámila to příchozí doktorce, která mě vyšetřila. S úsměvem mi oznámila, že zůstávám a že jsem otevřená na 4cm. Vzala mě na ultrazvuk, odhad váhy byl 2,65kg Domluvila jsem se s ní, že tatínek se může přijet podívat až bude po všem. Dopřipravila jsem si zbytek věcí, vyplnila zbytek údajů a sestra mě vzala na klystýr,po půl hodině přišla sestra a vzala mě do sprchy, tam jsem hopsala na míči a bylo mi tam fajn, kontrakce asi po 2-3minutách, zůstala jsem tam déle, protože tam rodila dost hlasitě nějaká paní, tak jsem byla klidnější, když jsem to neslyšela.

Po sprše jsem šla na pokoj, sestra mě vyšetřila a oznámila mi, že po monitoru mi píchne vodu. Vše probíhalo naprosto v pohodě a kontrakce byly snesitelné, takže pohodička 🙂 Pak jsem opět absolvovala monitor, protože paní doktorce se nelíbilo srdíčko. Pak jsem dostala prášek na tlak a už mi sestra řekla, že brzy. Pak jsem už najednou ležela na boku a poctivě prodýchávala každou kontrakci, sestřička mi párkrát řekla že ještě 2-3bolístky a já se těšila až to bude za mnou. Pak už jsem se rozhodla, že chci aby byl už brouček venku, přišla paní doktorka, a řekla, že rodíme.. Najednou jsem si říkala, „jako už?“ 😀 no a rodilo se, řekli mi jak mam tlačit a tak jsem tlačila, tlačila a najednou nepřicházela kontrakce.. Tak přišla sestra, začala mi napíchávat žílu a najednou boule, mě naštvalo to, že mi musejí pomáhat „rodit“  no pak když to napíchla, tak po chvilce přišla kontrakce, doktorka mi oznámila, že vidí hnědé vlásky a já tlačila jak o život a najednou byl ve 22:31 venku,  dětská sestra ho běžela očistit a změřit,zvážit.. 50cm a 3330g já koukala na to malinké červené tělíčko a nechápala jsem, že ho už mám u sebe..Když mi ho přiložila, tak jsem na něj koukala, zhlcena pocitem štěstí a lásky. Řekla jsem mu – „ahoj miláčku“ a dali mi ho do inkubátoru vedle lůžka. Zavolala jsem domů a oznámila že můžou přijet. Paní doktorka mě zašila. A já nemohla spustit oči z mého krásného chlapečka. Pak ho sestra znovu zkusila přiložit a to už se chytil J chtěla jsem ho mít hned u sebe.

Tatínek s babičkou přijeli za chvilku, táta plný rozpaků, se dmul pýchou jakou má šikovnou ženušku, nevěděl kam s očima a bylo to krásné. Celou noc jsem pak nespala a nespustila malého z očí, brečela jsem štěstím a láskou k tomu malému tvorečkovi. A můžu říct, že tento den byl pro můj život jedním z nejkrásnějších

Monitor byl dnes úplně v pořádku, při  prohlídce paní doktorka řikala že se připravuji, takže Hamiltona mi neudělala. Mám přijít zas ve středu teď už tedy s taškou, že si mě tam nechají. Ale že čekají do 42+0 tt zda porod nepřijde přirozeně. Takže mě nejspíš čeká ještě týden, protože Sněhuláček je prostě mamánek už v bříšku a ven se mu nechce. Kontrakce nemám a bříško taky neklesá. Mám pocit že se asi nedočkám🙂 Celkový přírustek váhy 11 kilo

S miláčkem jsme spolu od 13.září 2002, tedy 7 let.
O ruku mě miláček požádal 25.3.2008.

25.4.2009 jsme se vzali, z velké lásky. Měli jsme krásnou velkou svatbu. Měsíc před ní jsme zjistili, že na Vánoce budeme už tři 😀 A necháváme se překvapit, co nám čáp přinese 🙂
Přepokládaný termín porodu je 20.listopad 2009.

I. trimestr: 17.2. - 14.5.2009
II.trimestr: 15.5. - 27.8.2009
III.trimestr: 28.8. - 20.11.2009

I. trimestr:
16.3.2009 na těhotenském testu se objevily // 🙂 nečekali jsme, že se zadaří tak brzy a snadno, ale podařilo se a jsme HAPPY.
24.3.2009 těhotenství potvrzeno doktorkou, jsem v 5. tt a na ultrazvuku vidím bublinku 🙂
14.4.2009 vydaná těhotenská průkazka, vše je jak má být, jsem 8.tt + 4, vidím medvídka 🙂
25.4.2009 svatba 🙂
13.5.2009 další prohlídka: vše v pořádku, mám první fotku miminka - jsme v 12. tt + 5, vidím krásně obrysy miminka

II. trimestr:
26.5.2009 - 2.6.2009 líbánky Turecko
3.6.2009 - další prohlídka 15.tt + 4 - na pohmat vše v pořádku, bříško už roste, ultrazvuk až příšte, odběry na triple test
30.6.2009 - zubař = O.K.
1.7.2009 další prohlídka 19.tt + 4 - triple testy dopadly dobře, jsou negativní, podle ultrazvuku je vše v pořádku, miminko se vyvíjí tabulkově, viděla jsem zřetelně nožičky, ručičky, hlavičku, mělo překřížené nožky i ručky, dělalo asi jógu 😀 Páteř i žebra vše ok. Mám další fotečku. A zatím 3 kg navíc.
10.7.2009 - echo srdce plodu = vše v normě.
29.7.09 - další prohlídka 23.tt + 4 - tentokrát kontrola čípku (v pořádku, drží), a kontrola srdce miminka, paní doktorka ho nemohla najít, tak nakonec stejně použila UTZ a našla ho schované za pupíkem a říká: No tady bych ho teda nečekala. 🙂 Jinak jsem pochválená za váhu, nahoře asi 5 kg.
Test na cukrovku: 6.8.2009 - v pořádku! G1 = 3,8 a G3 = 5,0
26.8.2009 - další kontrola 27. tt + 4 - opět kontrola čípku, je pevný,tvrdý, kontrola srdíčka mimi, bilo jako zvon 🙂, přeměřena děloha, roste tabulkově, nahoře asi 7,5 kg (super!) - ultrazvuk až příště!
Další kontrola za 3 týdny: 16.9.09

III.trimestr:
29.8.2009 - vyzvednutý kočárek - čeká u našich 🙂
Předporodní kurz:
9.9.2009 - s porodní asistentkou jsme probrali doby porodní, průběh, viděli kousek videa z porodů, prohlídli si porodní sál, předporodní a poporodní místnosti
25.9.2009 - bavili jsme se trochu ještě o porodu, pak o šestinedělí a hlavně o kojení. Zhlédli jsme video o kojení, bylo to dost poučné 🙂 Z kurzu mám dobrý pocit, i když jsme netrénovali pořádně žádné to dýchání při porodu. Tak to budu muset dohnat samostudiem 🙂
16.9.2009 - další kontrola v 31.tt - dle UTZ mimi leží hlavičkou dolů, což je skvělé 🙂 Má asi 1,8 kg a 38 cm. Roste krásně, viděla jsem miminko na obrazovce, mělo ručičky před obličejíkem,ale viděla jsem nosík, horní rtík, pak celé tělíčko, hezky se tam městná 😀 Jinak je vše v pořádku, nahoře asi 8,5 kg. A jsem nachlazená, ale snad to brzy odezní.
29.9.2009 - poslední dva dny v práci!!!! Už jsem skoro zdravá, jen trochu kašlu.
1.10.2009 Nástup na mateřskou - jupííííí - konečně!
7.10.2009 kontrola v 34.tt - vše v pořádku, miminko zůstalo hlavičkou dolů, paní doktorka si poslechla srdíčko, krásně bilo, čípek tvrdý, miminko leží stále vysoko. Další kontrola za 2 týdny.12 kg nahoře.
20.10.2009 startujeme poslední = devátý měsíc!!!! 🙂
21.10.2009 kontrola v 36.tt. - vše v pořádku, UTZ: miminko nebylo už moc vidět, navíc si obličejík schovávalo za ručičkama, ale kontrola orgánů O.K. Mimi stále leží vysoko, hlavičkou dolů. Čípek tvrdý. Odebrán stěr na streptokoka. Nahoře 13,5 kg. Otékají mi ruce i nohy. Beru předepsané železo.
4.11.2009: kontrola v 38.tt - proveden pouze monitor - zachyceny nějaké kontrakce, prý jedna silná (necítila jsem - kryla se s pohybama miminka), takže něco se "tam" děje a něco se chystá, ale nic víc jsem se dnes nedověděla. Váha +14,5 kg. Miminko se stydělo, tak se moc neprojevovalo, ale jinak vypadá vše ok, tlak v pořádku, výsledky odběru na streptokoka: negativní.
11.11.2009: kontrola v 39.tt - monitor, bez větších změn, tlak OK, růst váhy se zastavil na 14,5 kg, žádné větší prohlížení nebylo 🙂 mimi se moc nechtělo hýbat, vše je v pořádku, prý uvidíme,zda se ještě příští týden, tj. 18.11.2009 uvidíme v poradně nebo do té doby porodím, nedá se to odhadnout.
Případná další poradna: 18.11.2009 ve 40.tt

Termín porodu: 20.11.2009

POROD 17.11.2009 🙂

Narodila se nám krásná dcerka, pojmenovali jsme ji Johanka.

Narodila jsem se v den 20.výročí revoluce 17.11.2009 a taky jméno mám k tomu odpovídající 🙂
Maminka mě přivedla na svět v porodnici ve Frýdku-Místku, i když jsme z Rožnova a původně jsme měli rodit ve Valašském Meziříčí. Kvůli pras.chřipce a zákazu návštěv a tatínků u porodu jsme se rozhodli na poslední chvíli změnit porodnici a jet do FM, kde ještě tatínky dovolovali....

Datum narození: 17.11.2009
Váha: 3500 g
Délka: 50 cm

Maminka: Voda mi praskla v noci z 16.na 17.listopadu něco po půl druhé. Nebyla jsem si nejdřív jistá,zda je to voda, nebo jen hlenová zátka. Probudila jsem manžílka a po mírném studování knihy, telefonu mamce a při trvání odtékání "toho něčeho" jsem zhodnotila, že to bude asi voda. Volala jsem do porodnice,ale po telefonu to nejde samozřejmě posoudit. Raději přijeďte. A když začaly mírné bolesti opakující se po 7 - 8 min, osprchovala jsem se, oblíkla, pobrali jsme 3 tašky do porodnice 🙂 a vyjeli jsme. Manžel závodil, mé kontrakce se stupňovaly, do nemocnice jsme dorazili něco kolem 3.hodiny ranní s kontrakcema po 5 minutách. Prohlídla mě lékařka, byla jsem na 1 cm otevřená, tak jsem poslala manžela domů s tím, že to bude nějakou dobu trvat.
Odvedli mě na hekárnu,kde byly další dvě holčiny.Do 6 hodin jsem prodýchávala kontrakce, které se trochu zpomalily, asi na 7 min. V 6 hod. mě znova vyšetřila lékařka a protože jsem se neotevírala, píchla mi nějakou injekci na změkčení čípku. Do 10 hodin jsem opět na hekárně zkoušela rozchodit nebo prodýchat kontrakce, bylo to husté...Až v 10 hodin mě vyšetřil doktor, byla jsem otevřená na 5 cm,tak prý se půjdem připravit a jdem na to! Prý můžem zavolat tatínkovi, ať vyjede.
Dali mi klystýr (měla jsem zbytečné obavy,bylo to úplně v pohodě,vůbec to nebylo nepříjemné...).Pak přišla sestřička s tím, že nakonec tatínka u porodu doktor zakázal (toho dne začly platit zákaz návštěv i v této nemocnici), ale já už ho nechala přijet s tím, že snad se to nějak ještě udělá a manžela ke mě pustí. Odvedli mě na porodní sál, zkoušela jsem tlačit, kontrakce byly už strašně silném, ale mimi ještě nebylo dost sestouplé. Tak jsem musela dolů a sednout na porodní židličku a tlačit mimčo dolů. No byly to muka. Strašně jsem u každé kontrakce křičela, šlo to ze mě samo.... Manžel mezitím dojel, ale nepustili ho ke mě už. Zpětně jsem asi i ráda, pač jsem strašně trpěla a on by mi nemohl pomoct, i tak musel poslouchat z nějakého vedlejšího pokoje moje steny, a trpěl úplně se mnou..... ☹ Musela jsem střídat sprchu, a židličku, dokud mimi nebylo dost sestouplé k tlačení. Tato "tlačící fáze" trvala asi od půl 11 až do 12:56, kdy se mimi ukázalo, a to za veliké pomoci pana doktora, paní doktorky a dvou PA, pan doktor mi musel silně zatlačit na břicho, nemohla jsem mimi vůbec vytlačit... Pamatuju si poslední dva steny, nepopsatelnou silnou bolest, po prvním byla venku hlavička a pak slyším:ještě jednou, ještě ramínka: a tak jsem do toho dala zbytky sil a vykoukla na nás HOLČIČKA JOHANKA - měli jsme překvapení až do konce. Neuvěřitelná úleva, když vyklouzla, pak dovnitř pustili manžela, já jen zvládla říct MÁME HOLČIČKU! a on šel kamerovat a fotit, nemohl si malou ani popsat, ani si na ni sáhnout, jen stát opodál a dokumentovat :-/ no aspoň něco... Pak jsme na sebe jen stihli mrknout a musel pryč ☹ malou mi dali vedle mě v postýlce, dívala se na mě, já na ni, byl to ten největší zázrak na světě a Johanka byla to nejkrásnější miminečko pod sluncem, dělala takové ksichtíky, nemohla jsem se na ni vynadívat a nemůžu stále! 😀
Mezitím ze mě PA dostala placentu a paní doktorka mě zašila. Necítila jsem takřka nic, stále jsem se dívala na malou a byla jsem přešťastná, že to mám za sebou... 😀
Pobyt v porodnici jsme zvládly bez návštěv, až v sobotu 21.11.2009 si pro nás přijel tatínek. Bylo to strašně dojemné, vpadla jsem mu do náručí se slzama v očích, že ho konečně můžu obejmout a pak mu představila naši dcerku, kterou viděl aspoň skrz MMSky, které jsem mu posílala.
V porodnici Johanka nejdříve zhubla na 3380g a 3300 g, v den propuštění už měla ale 3350 g a začíná to jít nahoru.
21.11.2009 - jsme propuštěny z porodnice, s váhou 3350 g, a mamka o 8kg lehčí 😉
22.11.2009 - v noci návštěva pohotovosti, malá mi ublinkla mléko se sraženou krví, bylo toho hodně, jsme vyděšení, když se to zopakuje v menší míře, vyjíždíme pro jistotu na pohotovost do FM. Jsme ubezpečeni, že jde o krev z mých bradavek, že nepochází z maličké. Lékař doporučil vyřešit problémy v technice kojení (jééééééj a jak?).
23.11.2009 - první návštěva u dětské doktorky, malá je v pořádku, přibrala na 3510 g 😀 mlíčko jí očividně chutná a prospívá Kamarádka mi půjčila el.odsávačku mléka, přecházíme na flaštičky AVENT, abych poléčila zmasakrované bradavky, au au.
26.11.2009 - návštěva laktační poradkyně, mám problém s popraskanýma bradavkama, mléka hodně, ale kojení bolí a krvácím, malá krev pije...... Doporučen jiný styl kojení - vsedě, a korigovat natočení hlavičky malé a umístění prsu v pusince
27.11.2009 Druhá návštěva dětské doktorky - bohužel jsme nepřibrali, ještě jsme 30 g ztratili :-/ to bude těmi problémy s kojením, tak snad se to upraví teď, když jsem se plně vrátila ke kojení z prsu. Zkoušíme různé polohy, pač ani vsedě nám to nejde, je to někdy půlhodinové trápení, než se konečně Joni přisaje :-/ tak uvidíme no.
30.11.2009 vážíme 3570 g
Kojení se zlepšilo, už mi bradavky nekrvácí, ale praskliny tam mám stále. Snad se to brzy zahojí. Začali jsme častěji kojit, pač mám podezření, že si bere Joni málo mlíčka, a tak kojíme po 2-3 hodinách, někdy i dříve. Snad nám bude hezky přibírat.

37. týden těhotenství

Porod se přibližuje a nastávající maminky se v tomto období cítí většinou velmi neohrabané. Je jim rovněž neustále horko. Tělo se totiž musí vyrovnat s nezvyklou zátěží, a živit nejen sebe, ale také plod uvnitř. Proto tělem koluje více živin a musí tak spalovat i více kalorií.

Dítě už kolem sebe má velmi málo místa, proto sebou víc hází a kope. V posledním měsíci těhotenství, přibere plod nejvíce za celé svoje období nitroděložního vývoje.

V 37. týdnu těhotenství měří plod asi 49 cm a váží kolem 3,0 kg. Některá miminka již mají vlásky dlouhé až kolem 2-4 cm. Dále mají vyvinuté i obočí, obličej se pěkně zaobluje, dítě má na očích i řasy, fungují mu i mazové žlázky. Během tohoto týdne se miminku zpevní také chrupavky, uši se mu pak mírně odchlípí od hlavičky. Miminko už umí křičet, dýchat, kašlat, škytat, sát, udržovat tělesnou teplotu. Reaguje také na světlo, zvuk, otřesy, chlad či teplo a má vyvinutou chuť. Jestliže je plod chlapeček, měl by už mít sestouplá varlata v šourku.

* * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * *

37. týden těhotenství

Bylo pondělí 20.12.2010 a já už jsem šestý den přenášela, čekala mě návštěva u lékaře a CTG. Když jsme dorazili s taťkou k doktorovi, lehla jsem si normálně na lůžko, začali jsme natáčet srdíčko miminka, všechno bylo v pořádku, a když jsem se zvedala z lůžka, praskla mi plodová voda. Byla to docela sranda, pan doktor se smál, já byla v šoku no a závěr byl, že se za pár hodin uvidíme v porodnici. Kontrakce jsem neměla skoro žádné, tedy velmi slabé a velmi nepravidelné. Dojeli jsme s taťkou ještě na chvilku domů a pak vyrazili. Do porodnice jsme dojeli tak kolem šesté hodiny večer a já byla pořád vysmátá. Pan doktor už tam dorazil, prohlédnul mě a výsledek byl takový, že je stále 1,5 cm děložní hrdlo prostupné pro prst. Tedy se vlastně nic neděje, já se ubytuji a zítra ráno uvidíme, tedy pokud se to samo nerozjede.  Takže jsem se ubytovala, byla jsem na pokoji sama a taťku jsme poslali domů s tím, že kdyby něco tak volám. Samozřejmě spát jsem nemohla ani omylem a kontrakce byly takové trošku horší poslíčci velmi nepravidelné 15, 10, 7  minut. Ráno 21.12.2010 dorazil pan doktor na 5 hodinu a šli jsme se podívat, zda se něco změnilo. Nález byl takový, že hrdlo stále drží je tedy jen 0,5 cm a prostupné je 1,5 prstu. Plni optimismu, že se tedy něco děje, jsme se dohodli, že dáme Michalce ještě čas a zkusíme to nechat na ní. Nicméně čas byl stejně jen do odpoledne, protože po 24 hodinách od prasknutí plodové vody musí být porod vyvolán.  Na pokoj mi přivezli spolubydlící – maminku, co už to měla za sebou, tak jsem čerpala informace přímo od zdroje a celý den jsem prochodila po chodbě nemocnice s tím, že jí pomůžu. Odpoledne dorazil manžel a kontrakce byly trošku silnější a pravidelnější, ale stále jen po 10 min. Mezitím mi průběžně v kapačkách podávali antibiotika. V 16:00 už jsme měli jistotu, že samotné se jí na ten svět nechce a budeme jí muset trošku pomoct. Odeslali mě na přípravu, absolvovala jsem tedy klystýr a holení. Manžel na mě už čekal na porodním sále. Pan doktor mě vyšetřil a nález byl stejný jako ráno. Takže jsem dostala prostaglandin na vyvolání porodu. Pokud do 2 hodin nezabere, tak budeme muset dát kapačku oxytocinu. Potom jsem mohla do sprchy a tam to začalo, kontrakce byly silnější a pravidelnější asi tak po 3 minutách. Skákala jsem na míči a sprchovala se teplou vodou a to bylo něco úžasného, moc mi to pomáhalo a táta se smál, že u toho vydávám zvuky jako bych si ten porod užívala.  V 19:30 přišel opět pan doktor a zkontroloval, jak jsme se pohli. No a nepohli – kontrakce trvající 25 vteřin jsou prý sranda a z toho se nerodí a nález byl otevřená na 3 prsty.  No a tak nás čekala kapačka oxytocinu. Když mi jí okolo20:00 napíchli, tak to teprve začalo a nejhorší bylo, že jsem nemohla dolů z křesla, protože musely natáčet ozvy miminka a to byla opravdu bolest,  navíc se nám to špatně natáčelo. Mně se začalo chtít na záchod, tak tedy, že ano a potom zavedeme sondičku na hlavu miminka a budeme ozvy sledovat tudy. Na záchodě šok, jen co jsem dosedla přišla na mě taková kontrakce, že jsem musela zatlačit, což jsem samo neměla, ale překvapilo mě to. Tak jsem vyšla a říkám, no mě to nutí tlačit. A pan doktor, že to není možné. Tak jsem ještě pár již opravdu silných a bolestivých kontrakcí vydýchávala na míči vedle porodního křesla, ale nedalo se to a fakt mě to nutilo tlačit. Bylo něco po půl deváté večer a nález byl takový, že najednou máme 8 cm, ale Michalku moc vysoko. Takže jsem musela do kleku na křesle, to byly již opravdu kontrakce jako blázen a bohužel, i když jsem se moc snažila občas jsem si přitlačit musela. Za 15 minut opět vyšetření. Máme 10 cm, branka je zašlá a miminko pořád ještě nedorotovalo. To už jsem říkala, že fakt nemůžu ovládat to tlačení a pan doktor na to zase, že ubližuji miminku a k tomu všemu, že musím na míč dolů z křesla, abychom jí pomohly dorotovat. No tak to jsem řekla, že nemůžu, ale musela jsem, takže jsem asi na 3 kontrakce slezla z křesla na míč, ale nedalo se to, kousala jsem led, plivala ho, když jsem musela dýchat, špatně jsem dýchala a miminko najednou při jedné kontrakci mělo jen 90 pulsů, takže zase na křeslo, dalších pár kontrakcí, pak jsem dostala kyslík a Dr. mě vyšetřil a řekl, že můžeme jít na věc. Pak přišla kontrakce a já konečně mohla tlačit zatlačila jsem opravdu silně a najednou cítila drobnější úlevu, ale kontrakce pořád pokračovala a tak mi sestřička dala bradu na hrudník a já se nadechla a zatlačila ještě jednou a Michalka byla venku. Táta nám pak říkal, že si tam pan doktor rozkládal to svoje „nádobíčko“ , no otočil se zpátky ke mně, zahodil to řekl ježišmarja a chytal Míšu. Bože jaká to byla úleva a jaká to byla nádhera, když mi jí položili na bříško.  Byla tak krásná a moje narodila se 21.12.2010 ve 21:02 s váhou 3,64kg a 51 cm. Následovala dlouhá kontrola a šití. Ve vnitř pouze 3 stehy, což byl prý zázrak. Hráz nestřižena – pouze poranění prvního stupně a pár stehů, které teda zrovna moc příjemné nebyly.  Taťka fotil  Michalku, já ležela a byla šťastná, unavená, zničená, bolavá, ale moc šťastná, že je na světě a zdravá.  Pak  mi jí přinesli ukázat, zkusili jsme prsíčko, ale byla moc unavená, takže jsme to nechali a jen si užívali, že leží v postýlce vedle mě. Po porodu jsem měla zimnici, tak mi přinesli peřinu  a za chvilku už bylo fajn. Po 2 hodinách jsem se pomalu zvedla, odešla do sprchy a pak na pokoj, sestřička z novorozeneckého řekla,  že mi jí přinesou v 5 ráno, už teď jsem se těšila. Taťka mi dal pusinku a musel jet a já si lehla a myslela na to, že jsem strašně šťastná, že mám Michalku, že mám manžela, který to se mnou celé zvládnul a ač jsem ho kolikrát vůbec nevnímala, tak mi pomáhal moc a moc už jen tím, že tam se mnou byl, i když původně u konce porodu vůbec být nechtěl, za což mu moc a moc děkuji. A vlastně když to tak shrnu, tak můj porod vlastně trval 29 hodin, ale pokud budu upřímná tak můj porod trval vlastně jen 5 hodin a co to je 5 hodin bolestí, když teď v postýlce leží ta naše bobinka malinkatá , kterou tolik miluji.

Tak jsem si zopakovala monitor a tentokrát vše v pořádku. A kontrakce žádný. Takže v pondělí opět na kontrolu

Byla jsem na ultrazvuku a Sněhulda celých 30 minut jel o 106 tedy frekvenci měl od 150 do 170. A i na mé frekvenci už byl vidět pohyb takže kontrakce. Zjistila jsem že moje kontrakce se přemysťují do třísla jakmile si stoupnu, no a pak má člověk poznat poslýčky - měli by k tomu dávat speciální kompas aby člověk věděl kde je má hledat🙂  A pro velký úspěch mám za hodinu či za dvě přijed znova opět na monitor - takže by jsme se dneska konečně taky dočkali - no uvidíme